Prcek
Mirosław Nahacz
Prcek je outsider, stojící na pokraji společnosti (respektive vysedávající na autobusové zastávce), jenž se v nepřetržitém toku řeči staví do pomyslné role Dona Quijota polské vesnice. Je neúnavným glosátorem svých pocitů a vypravěčem mnohých zábavných, ale i dojemně legračních historek, přičemž mu nechybí osobitý smysl pro humor a říznou ironii: vyhledávaje každou příležitost k napití, putuje například se svým Sancho Panzou alias kamarádem Petříkem přes hranice do slovenské hospody, aby byl po bitce s romskými občany evakuován zpět; přivydělává si letním ubytováváním tancechtivé mládeže, a využívá přitom situace k jejich šmírování; a především musí být vždy připraven se před exekutorem včas zbavit dobytka a ve sklepě ukrýt nový televizor. Svět se mění, hroutí a vybuchuje, ale Prcek vždy velmi dobře ví, jak vše přežít.... celý text
Přidat komentář
Tak to bylo moc pěkný. Nemohu uvěřit, že to napsal osmnáctiletý autor... Co se s ním stalo? Tak talentovaný... Je škoda, že už nežije. A ten doslov je dojemný.
Skoro každá obec má nějakého svého blázna, flákače vysedávajícího na zastávce, pokřikujícího na procházející lidi, somrujícího cigarety nebo peníze na víno. Většina lidí se takovému člověku vyhne. Pospíchají do práce, za rodinou nebo svými koníčky, co jim je do někoho, kdo celý dny profláká na lavičce. Mirosław Nahacz se ale do slov, nekonečného monologu, takového člověka od nich z vesnice kdesi na pomezí Polska a Slovenska zaposlouchal. A vznikla tato velmi zdařile napsaná sonda do nitra místního podivína.
„A tadyhle už můžu prakticky přemejšlet vo tom, jak skončíme my a kdo první. Vodehraje se to nějakým takovym dost pododbnym způsobem, v jedný vteřině sme a všechno nám příde normální, a potom se vám krapínek zatočí hlava, chce se vám čůrat nebo co, a já si například vodkašlu, páč mě bude něco tlačit na plicích, ale ve skutečnosti se mi tam usadí život a já ho vykašlu a vyplivnu společně s nazelenalou slinou, a až se ten můj život vocitne na zemi, tak už nebudu mít jinou možnost, než že upadnu, chytim se za srdce, anebo ani to ne, prostě se jen tak sesunu k zemi, bezvládně a ouplně z ničeho nic. Takovýhle myšlenky už mě napadaj, páč se nic neděje, nikdo za mnou nepříde, nikdo nejde kolem, sedim tu sám…“