Čarostřelec
Jan Horníček
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445558/bmid_carostrelec-m5j-445558.jpg
4
196
68
Jezuita Vilém série
1. díl >
Cesta z Reichenbergu do Hejnic se klikatí strmým, zalesněným průsmykem. Stmívá se, nad horami vyje a běsní sněhová bouře. Během namáhavé jízdy se v dostavníku seznamují dva muži. Otec Vilém – kněz, který prchá před svou minulostí – a doktor Šulc, podivínský lékař z Vídně. Ti dva mají pramálo společného, brzy se však ukáže, že je dohromady nesvedla náhoda, ale něčí lstivý úklad. Oba vědí až příliš o temném případu svatokrádeže. Pátrání se komplikuje, dva týdny po vyloupení hejnického kostela dojde k sérii krvavých vražd. Souvisí to celé s nebezpečnými intrikami, které splétá místní opat? A co tají bývalý vojenský kaplan z nedalekého Bílého Potoka? Vyšetřování posléze zavleče naše hrdiny hluboko do hor: mezi pytláky a pašeráky, jimž vládne pověstný čarostřelec Tapper. Je mrazivý únor léta Páně 1789.... celý text
Přidat komentář
Kdyby se kniha netýkala Hejnic a okolí, tak bych se o ní asi nedoslechla. Jelikož jsem ale liberečanda, tak mě zajímalo, co může pan Horníček nabídnout. Příběh jsem navíc nečetla sama, ale s kamarádkami, jelikož šlo o jednu knihu z naší kamarádské knižní výzvy.
S holkama jsme došly k závěru, že je autor ještě opravdu mlaďoch a mohl strávit více času ověřováním některých historických reálií. Bohužel v příběhu toho nesedělo opravdu hodně. Otravné Šulcovo "chichi" raději komentovat nebudu.
Co já ale mohu říct, tak to byla taková příjemná jednohubka. Považovala bych to za pohádku pro dospělé. Navíc konec trochu navnadil i na další díl. Do toho se ale osobně asi pouštět nebudu. Minimálně ne nyní, třeba někdy na odlehčení, uvidí se.
Klasicky zapadá do kategorie "nenadchne, neurazí". Pokud k tomu člověk přistoupí jako k jednoduchému příběhu spíše na bázi pohádky, tak může kniha i zpříjemnit večer. Nelze v tom ale hledat kvality jiných autorů historických detektivek a slepě věřit faktům uvedeným v knize.
Dávám tři hvězdy, hlavně za prostředí Hejnic. Kdyby šlo dávat po půlkách, tak je to hezkých 2,5.
Absolutní špice,Jizerské hory v zimě,konec osmnáctého století,plno neznámého.Tahle kniha mě dostala.
Svižná akční detektivka. Odehrává se v roce 1789 v Jizerských horách. Konkrétní časové zařazení dává možnost odhalit historické nepřesnosti, například užití lyží v Českých zemích, se obvykle datuje cca o 100 let později. Příběhu to za mě, ale neškodí. Nesourodá dvojce, bývalý jezuitský kněz a údajný vídeňský lékař, vyšetřuje případ svatokrádeže a během toho se potká s několika vraždami, sebevraždami, sérií znásilnění a sebevražd (co víc si může čtenář přát), probíhají souboje střelecké i na kordy. Občas souboje končí nebo začínají poměrně nečekaně. Občas někdo střelí někoho z dálky do hlavy jako by nic. Je to rychlé a akční. Další bonus je povedený popis Jizerek a příběh o Čarostřelci. Za mě velmi povedená prvotina.
Audiokniha v podání Martina Pechláta, vyslechnutá cestou do a z Orlických hor, se mi velice líbila. Atmosféra vyšetřování v mrazivých Jizerských horách byla vykreslena dokonale, bohužel popisovaná zima 18. století neodpovídá realitě století 21. Tak jsem si ji alespoň barvitě představoval. Pátrání mělo zběsilé tempo a bývalý jezuita Vilém se opravdu nenudil. Vloupání, šerm, střelba, pěstní souboj, ničeho z toho nebyl ušetřen. A dokonce také musel ve své mysli řešit problém s fraucimorem a celibátem. Když to všechno shrnu, dávám čtyři a půl hvězdy, tak to zaokrouhluji na pět celých. A dodávám, že knížka splňuje 3. úkol ČV 2024 (čtyřslabičný název).
Komorní historická detektivka z českého pohraničí, jež ani tak neoperuje se sofistikovaným zločinem a jeho originálním provedením, jako spíš s věrným zachycením dobových poměrů v zemi na okraji mocenského zájmu.
Zápletka je rozehraná prostě a člověk má brzy jasné povědomí o tom, co sledovat. Po první třetině se však události zvrtnou nečekaným směrem a celý případ se začne nepřehledně zamotávat, aby pak vyústil v úplně jiném duchu, než v jakém byl započat. Ne, že bych se na autora kvůli tomu zlobil, ale řemeslně ztrácí dějová konstrukce na síle a jako detektivka nefunguje už vůbec. Na nepodstatné detaily je kladen velký důraz, naopak klíčové okamžiky nejistě přešlapují na místě – to vše se pak podepisuje na tempu vyprávění i výsledné gradaci. Jako by měl Jan Horníček jasnou představu o začátku a konci, ovšem vše mezi tím šil horkou jehlou, ať už je řeč o zvratech, nebo morálních dilematech. Ale ta mrazivá atmosféra zasněžených Jizerek stojí za každou jednu přečtenou stránku, o tom žádná.
Cením si toho, že autor zasadil děj své knihy do jednoho z nejkrásnějších (a pro mě už od dětství nejmilejších) koutů Čech do severní části Jizerských hor a na Frýdlantsko. Cením si i toho, že při tom využil nejkrásnějších (a nejděsivějších) tamních pověstí, nejen regionálním čtenářům už řadu let dobře známých díky knihám M. Nevrlého a M. Řeháčka. Pro příznivce žánru řekněme historické detektivky s tajemstvím je to próza bezesporu atraktivní, čtivá, tematicky zajímavá a vcelku kultivovaně napsaná (troufám si říct, že v rámci žánru stylisticky nadprůměr).
I já si ji coby milovník regionu rád přečetl, nicméně literárně a stylově bohužel mám co vytknout: Předně je ta kniha dějově snad až příliš slátaná ze spousty různých narativních linek, které sice povětšinou jsou uváděny do vzájemné souvislosti, ale poněkud násilně. Část z nich pak v knize vysloveně trčí bez útěšného dokončení. Stačilo by si vybrat pár z nich a trochu víc je propracovat. To samé platí o psychologii postav, která chybí zcela nebo je črtaná jen tak letmo. Krom slátanosti se narace vyznačuje nerealističností. Děj tak místy nabývá spíše parametrů lidové pohádky či pověsti.
To by ovšem s ohledem na přiznanou inspiraci v krajových legendách a s ohledem na žánr historické detektivky, která líčí-li dobu středověku či raného novověku, často jaksi přirozeně obsahuje i rozličné fantastické prvky (ty zběsilé jízdy do hor jsou jako vystřižené z pověstí!) a nikdo se nad tím nepozastavuje. Potíž je, že tato nerealističnost a slátanost není kompenzována ani mocnými dojmy, které by vyvolala, ani poetickou kvalitou podání, což jsou myslím nezastupitelné rysy dobře zpracovaných lidových pohádek a pověstí.
Druhá potíž pro čtenáře zaměřené historičtěji, a ne tolik literárně asi závažnější je přítomnost řady anachronismů a historických kiksů: Ne, v zájezdním hostinci 18. století opravdu nebyli "recepční". Podobně si lze těžko představit, že se tam všichni prohánějí na lyžích, které znají od třicetileté války od Švédů, když počátek lyžování spadá patrně až do 19. století a k nám se dostaly až kolem roku 1887. Obávám se, že i štrůdl, šlehačka a alžírská káva budou záležitostí pozdější. A podobných věcí je tam vícero.
Samostatnou kapitolou je prapodivné nakládání s jazyky, jmény a místními názvy. Proč jsou některé vsuvky německy, potažmo deformovaně německy, ale většinou se mluví česky, když je historicky zřejmé, že německy museli hovořit všechny postavy knihy ve všech situacích? Čili stačilo by zkrátka nechat je v knize mluvit česky s tím, že si to čtenáři buď domyslí, anebo to tam tematizovat (podobně jako to tam zčásti je: ten mluvil vídeňskou, onen zase drážďanskou němčinou, jiný sudetským horalským nářečím). Netrvám pochopitelně v takovéto knize na přísné důslednosti, ale použije-li autor u některých postav v některých situacích (deformovanou) němčinu, mělo by to být nějak sémanticky či narativně motivované. Což zde není. To samé platí o jménech: je naprosto zcestnou představou, že by se koncem 18. století na Frýdlantsku vyskytlo tolik lidí s českými jmény typu Čermák či Beneš. Ten kraj byl jeden z našich nejněmečtějších (jinak řečeno: nikdy nebyl českojazyčný), navíc s mizivou výměnou obyvatelstva s vnitrozemím. Ještě podivněji přistupuje autor k místním jménům: proč Friedland, Reichenberg, Weissbach, ale Hejnice, Raspenava, Jizerka či Bukovec? Zvlášť v situaci, kdy jazykově vždy spíše české pevnostní město zapisuje německy Terezienstadt (navíc s chybou, přesněji dvěma chybami)... Nejhorší a nejvíc do očí bijící je ovšem ta Wolimierz v závěru knihy, což je anachronismus par excellence, protože Polsko získalo tuto oblast (poprvé ve svých dějinách) až v roce 1945 a místní jména tam vznikala až postupně a často bez jakékoli návaznosti na původní německá (konkrétně Wolimerz byla Volkersdorf a žádné jazykové alternativy k tomu až do roku 1945 neexistovaly). Podobně i ten kiks s pašováním polského zboží (namísto zboží slezského/pruského/německého), když Polsko bylo tehdy již neexistujícím státem rozděleným mezi tři mocnosti, navíc nejbližší polskojazyčné území bylo od Jizerek zatraceně daleko.
Většině čtenářů, kteří nepocházejí z regionu, resp. se o něj nezajímají (těch ovšem nebude málo), výše uvedené nejspíš vadit nebude. Rozhodne-li se však autor psát historickou detektivku, očekával bych pečlivější heuristickou přípravu. Nečekám samozřejmě, že čtenářům předloží opoznámkovanou zbeletrizovanou monografii, ale předpokládal bych, že povědomí o určitých důležitých souvislostech mít bude (a že má-li jej, nebude jej ignorovat). V opačném případě měl asi knihu koncipovat v nějakém jiném žánru - např. více směrem k historickému fantasy. Takto je třeba konstatovat, že prvotní české zpracování těchto legend z pera Miloslava Nevrlého v jeho Knize o Jizerských horách zůstalo nepřekonáno jak literárně a stylisticky, tak i z hlediska děje a napětí. Troufám si dokonce říct, že kdyby měl Nevrlý důvod a ambici přetavit tyto legendy v román, byl by mnohonásobně lepší než tento Horníčkův.
Temné, mrazivé a hororové prvky příběh jistě má.
Jakož i tajemně mysteriózní vlivem strašení veřejnosti příslušníky Církve. Ti začali hromovat a neznalí truhlíci báli se věcí všelikých.
Ani vraždu čtenář popřít nemůže.
Alle ač v zimě a temnotě se příběh odehrává, je prostě poněkud utahaný a trvalo mi delší dobu, než jsem jej přes stránky rozhlasu poslechla.
Za mě tentokrát špatná voba, bohužel.
Poslouchám jako audioknihu a jsem nadšená, Jizerky jsou moje srdcovka, příběh strhující, hudba taky. Doporučuju :)
Svěže potemněle tajemné, dějově svižné a přehledné, jazykově velmi dobré.
Slyšeno skvěle načtené Martinem Pechlátem na ČRo.
Audio ČRo: Málokdy se mi stane, že by začátek byl zajímavější než ten zbytek, celkově vzato taková zdlouhavá záležitost s pár světlými momenty, zajímavou atmosférou, ale strašně nevyužitým potenciálem. Přijde mi, že takovéto věci, na hraně fantasy a tajemna u nás se moc neumějí psát. Časem to snad bude lepší.
Tak nevím co to vlastně bylo... jen jsem si jistá, že to nebylo dobré. Takže jedna hvězdička pouze za snahu. Nesmyslné od začátku do konce, a to opravdu netrvám Vždy na dobové autentičnosti. Tady ale bylo špatně snad všechno. Bohužel ani přednes pana Pechláta, kterého jako herce miluju, tomu nepřidal, spíš naopak...
Další výstřel naslepo v rámci čtenářské výzvy, nic jsem neočekávala, nic jsem si od toho neslibovala. Rozhodla jsem se pro tuhle knížku čistě jen proto, že mi je prostředí Jizerských hor blízké, strávila jsem tam kus života a chtěla jsem si přečíst příběh odehrávající se tam, kde to znám. A nakonec jsem byla mile překvapená, ač přiznávám, že možná jsem do určité míry ovlivněná právě tím, že mám Jizerky pod kůží... Začátek mě trošku vystrašil, získala jsem dojem, že se děj bude točit jen kolem církve, v kostelích a na mších, ale vzápětí se to hezky rozjelo a příběh mě vtáhl. Je to příjemná nekomplikovaná historická detektivka. Líbily se mi dosti bohaté popisy prostředí a postav. Sice mi úplně neseděly vzdálenostní a časové údaje, které autor uvádí, a místy je znát, že není vypsaný, ale na prvotinu se mi jeho dílko zdá solidní. Mám v plánu podívat se na zoubek i pokračování.
Namlsán masivní reklamou jsem si knížku koupil - jakože k vodě, nenáročné čtení. Zpočátku to vypadalo slibně, zápletka se vcelku rozvíjela. Asi po 25 stránkách jsem začal trochu pozvedávat obočí, po 50 už jsem řval. Celkově mi to připadalo jako výsledek rozhodnutí frekventanta 7 třídy základní školy napsat horor. Proboha, to nemůže autor aspoň nastudovat reálie, aby se tam neobjevovaly pitomosti typu sedláka v županu (v 18.století), luxusního hotelu v Hejnicích s barem a číslovaných pokoji (v 18.století), nátělníku (v 18.století) a nesmyslů typu šestispřeží, se kterým jezdí opat kláštera (ten mohl mít nárok maximálně na dvouspřeží z hlediska společenské hierarchie), zabavení pouze movitého majetku kláštera v rámci náboženské reformy Josefa II. Vrchol bylo nakopírování několika stránek textů z nějaké příručky o zednářství - úplně k ničemu. Koně prodírající se metrovými závějemi tu se saněmi, tu s kočárem, postava majora od policie, zcela nepochopitelná a zbytečná masturbační scéna jen tu pitomost dokreslovaly. Tak nevím, co poradíte - knihobudku? Lituji vyhozených tří stovek ……
Moc povedená prvotina to nebyla. Četla jsem ji proto, že ji mám ve výzvě. Ale abych jenom nehanila, bylo tam i pár povedených stránek. Proto 3 hvězdy.
(SPOILER)
Říká se, že kniha se nemá soudit podle obalu, ale zrovna v případě této knihy mě atraktivní obálka nalákala, takže jsem si ji pořídil, a to rovnou i s druhým dílem, aniž bych věděl, do čeho přesně jdu.
Úvod knihy je velice slibný. Ocitáme se v nezvyklém prostředí Jizerských hor konce 18. století, kde se setkávají kněz Vilém a doktor Šulc. Oba zjevně přijíždí v souvislosti se svatokrádeží, na kterou se postupně nabalují další záhady a tajemství. Horníček si neláme hlavu s historickou přesností, nezapře inspiraci brakovou literaturou, severskými detektivkami či westerny. Tento mix ze začátku působí svěže a některé pasáže (jako třeba cesta v koňském povozu do zasněžených hor) jsou přímo strhující. Řada reálií včetně jazyka postav se zdá na tu dobu moderní, což mi zpočátku příliš nevadilo. Někdy před polovinou ale přijde zlom, kdy se vykreslený svět začne rozpadat. Objevují se bizarní pasáže se zednáři či šermířský souboj, které působí odtrženě od dosavadního dění, a navíc dost uměle, jako by si autor danou tématiku nastudoval těsně před napsáním dané pasáže a snažil se navršit co nejvíce pojmů, které běžnému čtenáři nic moc neřeknou nebo ho rovnou nudí. Závěr knihy pak působí vyloženě odfláknutě. Kontrast mezi pomalým úvodem a uspěchaným závěrem je až příliš výrazný.
Dále mě mrzí slabé postavy. Ústřední duo je ještě vykresleno barvitě, má dobrou chemii a baví, přestože jsou to postavy velice nepravděpodobné a chvílemi až fantaskní. Vedlejší postavy včetně hlavního záporáka Tappera ale mají málo prostoru a buď zemřou (markýz) nebo z dění nečekaně zmizí (opat) ještě než dokážou sehrát nějakou podstatnou roli v příběhu. Úplně nevyužitá potom zůstává postava Kateřiny, která je ve výsledku téměř úplně osekána na objekt sexuální touhy kněze věrného celibátu.
Beru v potaz, že jde o Horníčkovu prvotinu, přesto se nemůžu ubránit zklamání. Kniha je sice čtivá, ale s lákavým námětem šlo jistě naložit lépe. Zdá se, jakoby si autor začátek velmi dobře promyslel, správně rozdal všechny karty, ale potom nevěděl, jak s nimi hru uzavřít.
Jestli se tedy vyplatí soudit knihu podle obalu? Asi úplně ne, přesto se ale nejspíš nepoučím a ze zvědavosti dám možná časem šanci i druhému dílu.
Docela zajímavá a čtivá kniha, která má své mouchy, ale celkově se mi líbila.
Na prvním místě chválím skvělou atmosféra zimních Jizerek, zasazení do skutečných lokací, prostě uvěřitelné kulisy příběhu. Oceňuji také užívání německých názvů lokalit, i když v tom by měl být autor důkladnější - občas mu utekl nějaký Bílý Potok, Hejnice či Velká Jizera v češtině. Podobně by měl být důslednější v užívání německých jmen místních obyvatel - jak se proboha někdo v severním pohraničí v 18. století může jmenovat Ivan, o příjmeních ani nemluvím?
Negativem je, že děj postupuje vpřed poněkud chaoticky a hlavní postavy jsou spíš ve vleku náhody, než aby si určovaly vlastní směr. Drobné logické seky v praktických věcech - myslím třeba, že koně neprojedou metrové závěje, "archiv" by určitě nebyl v Liberci jako dneska, ale na frýdlantském zámku, problém je i se vzdálenostmi - třeba Velká Jizera je od Hejnic dobrých dvacet kilometrů, a rozhodně by se tam, zvlášť v zimě, nedalo dostat v tak krátkém časovém úseku apod. Ale na odreagování je to příjemné čtení, na prvotinu dost dobré.
Prekvapive dobry pribeh. Priznam se, ze o konci 18. stoleti nevim asi nic (dejepis me fakt nebavil) a pokud si to casove zaramuji nekde mezi Jiraskovy Skalaky a F.L. Veka, tak mi v tom na zacatku vadila ta moderni rec. Porad jsem cekal, kdy se zacne mluvit pompezne, kde budou kvetnate dobove proslovy a podobne. Tech jsem se nedockal, ale naproti tomu se postupne rozjel docela napinavy pribeh a zajimave vysvetlovani.
Jako oddechovka je to fajn :)
Je to prvotina.
Tím by se asi dalo shrnout vše podstatné. Ve svém žánru si to svoje čtenáře najde, nápad na děj je zajímavý, kniha má své silnější chvíle, ale i dosti těch slabších. Obzvlášť začátek je takový nemastný, neslaný, až k polovině příběhu se děj rozjíždí a blíž k závěru je i napínavý. Určitě si přečtu pokračování, už jen ze zvědavosti, jestli čas a vypsanost autora posune tvorbu dál, děj by si to zasloužil.
Štítky knihy
18. století pověsti napětí tajemství Jizerské hory historické detektivky rozhlasové zpracování
Čarostřelec
(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!
Svého času byla kolem Čarostřelce silná reklama, zejména u nás v Liberci, s poukazováním na to, kde se děj odehrává. Na knihu všichni pěli ódy, ale když jsem později koukala na její hodnocení, nebylo nic moc. Protože ji ale u Fryče nabízeli s poměrně velkou slevou, řekla jsem si, že za ty prachy si ji koupím a konečně přečtu. Bezprostředně po dočtení jsem autorovi dala 4 hvězdičky, ale když jsem si pročetla komentáře a trochu se mi to rozleželo, musela jsem to chtě nechtě stáhnout na tři.
Předně musím pochválit autorův nápad, ať jde o to, kam děj zasadil, nebo o to, jaké postavy si zvolil. Bývalý jezuita je určitě zajímavá figura a dá se toho s ní hodně uhrát. Co se lokací týče, pragmaticky jsem mohl naplnit bod čtenářské výzvy o své poslední dovolené, protože s výjimkou Litoměřic a Jizerek jsem se loni nikam nedostala. Knize u mne nahrávaly i ty Hejnice, protože tuhle oblast poměrně dobře znám a mám k ní velmi vřelý vztah. Nápad tedy dobrý, jenže… Horníček to úplně dobře neuhrál.
V zásadě souhlasím se všemi výtkami níže uvedenými, včetně výhrad vůči historické věrohodnosti. Ano, řadím se k těm, kterým se nepozdávalo hihňání doktora Šulce. Kdyby autor použil jiný výraz (třeba uchechtnutí), působilo by to mnohem chlapštěji, takhle to v mé hlavě vyvolávalo představu nějakého vysokého vyloženě dívčího zvuku, který se tloukl s později předkládanou maskulinitou aktéra. Samotný jeho úvodní popis moc šťastný nebyl, protože čtenáři vykreslil nějakou představu, a bylo velmi těžké se ji vzdát. Já tedy Šulce v hlavě viděla trochu jako Hrušínského v Adéle, a ještě víc než jeho chichotání mi vadilo neustálé jeho vytahování, co všechno ví, zná, kde byl a co viděl. Ústřední postava ex-jezovity Viléma proti němu působila jako zakřiknutý mladík (přitom o zcela mladého muže nešlo) a psala-li jsem prve, že by s ním šlo mnoho uhrát, autorovi se to moc nedařilo. V knize je kolem Viléma předestřeno několik motivů, ať jde o jeho kariéru a osobní ambice nebo vztah k tělesnosti, které Horníček příjemně naťuknul, ale nechal nedotažené. Postava Kateřiny je tu vyloženě pouze do počtu a v ději se objeví jen, když je potřeba ho posunout o kousek dál ke kýženému cíli.
Samotný příběh působí trochu jako patchworková deka. Jednotlivé motivy tvoří větší či menší kousky látky sešité k sobě. Na první pohled to působí dobře, ale v detailu je patrné, že ne všechny záplaty se do vzoru hodí a že přechod mezi nimi někdy drhne. Jako první záporák je čtenáři představen opat kláštera, který však poté, co ho dvojice dramaticky sleduje do Frýdlantu, zcela opustí scénu. Zasedání se zednáři mi přišlo zcela mimo mísu a násilně roubované někam, kde být nemuselo, i když jím autor vysvětlil obchodní machinace s pašováním dřeva. Jenže ani to nedotáhl a ihned skočil k těžkému údělu jizerských horalů, aby přešaltoval zpátky k pytláku Tapperovi (který se na začátku jen zlověstně mihnul, aby na něj Vilém vzápětí zapomněl pro jiná dobrodružství pod taktovkou páně doktorovy).
Na první pohled se také zdá, že tenhle historický román je opravdu promyšlený. Autor píše pěknou češtinou, umí navodit atmosféru a užívá i dobové místní názvy. Jenže, jak padlo jinde, ani těch se nedrží věrně, do textu mu záhadně prosakuje němčina, místy zkomolená a zřejmě imitující nářečí, ale pro mne jako negermanistu nesrozumitelná. Jizerskohorští horalé sviští na lyžích (a ještě se odpichují dvěma hůlkami), v textu je uveden příměr ke gilotině (která tou dobou ještě použita nebyla) a celkově tam hapruje víc věcí. Kupříkladu když Šulc s Vilémem sledují zlého opata, který jim ujede před nosem: musejí dojít ven, doběhnout k chlapíkovi, co jim půjčí sáně, ten je musí připravit a koně zapřáhnout. To by samo o sobě zabralo docela dost času, ale autor to úmyslně uvádí ve zkratce. Nebo jen přesuny na saních po Jizerských horách, které by v hlubokém sněhu zabraly na takovouhle vzdálenost mnohem více času...
Na začátku je kniha velmi přesně datována a já si zprvu, než Horníček odvedl moji pozornost jinam, myslela, že to datum má pro příběh význam. Nemá. V mých očích si jím autor jen naběhl, protože jsem se schválně podívala na to, jaké jsou z té doby záznamy o počasí, a pokud Klementinum pro Prahu zaznamenalo nejnižší denní teploty kolem plus 1,5 stupně, těžko by v té době v Jizerských horách bylo sněhu po prsa.
Nápady to byly dobré, a na prvotinu to nebylo špatné. Jazyk, kterým je kniha psaná, je opravdu pěkný, na tak malém prostoru se všemi příměry možná trochu překombinovaný. Zato u příběhu to chtělo nechat ještě chvíli uležet a cizelovat, dát to přečíst několika lidem, kteří by odhalili mouchy a zádrhele, pohrát si s kompozicí a řazením informací, o odbytém konci nemluvě. Vyloženě nešťastné bylo, když jsem se historii Tapperovy rodiny dozvěděla ke konci knihy, neboť mi rázem bylo jasné, kým doktor ve skutečnosti je.