meluzena komentáře u knih

Když je vám neustálým společníkem hlad, moskyti, úplavice a jiné nemoci, blechy, vedro, smrad, nejistota atd., otázka, co je a není morální, najednou není zdaleka tak černobílá. Celou dobu si můžete dumat, jak byste se v té které situaci asi zachovali vy, jenže kdo si tím neprošel, stejně neví, jak by se doopravdy zachoval - zda by se (ne)zapojil do Královy sítě a kolik službiček či úplatků by skousnul, jen aby se dostal k troše kuřiva nebo jídla navíc. Postava Krále je vykreslena velice plasticky a celé to morální dilema v člověku zanechává jakýsi neklid všech těch otázek stejně jako obrovskou úlevnou radost, že jsme něco takového nemuseli řešit.
Pozoruhodná kniha. Mohu doporučit.

31 29.01.2023

Když se člověk rozhodne starat se o kamaráda, který má (mnohem) víc síly než rozumu, dřív nebo později musí zákonitě nastat okamžik, kdy všechno neohlídá, a bude zle. Hodně zle. A pak musí učinit asi to nejtěžší rozhodnutí ve svém životě.
Velice silný příběh, který s vámi zacloumá.

25 20.03.2021

Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem četla. Laskavá, noblesní, zdvořilá. A přitom o takové době!
Po bolševickém puči je hrabě Rostov odsouzen k doživotnímu domácímu vězení v luxusním hotelu Metropol (původní trest smrti byl zmírněn na přímluvu vlivných přátel). Ze svého apartmá je přestěhován do podkrovní špeluňky a s novou situací se vyrovnává se šarmem sobě vlastním (protože „když se nevyrovnáte s okolnostmi, okolnosti se vyrovnají s vámi“).
Jde v podstatě o komorní příběh pár lidí, skrze něž sledujeme změnu společenských poměrů, které samozřejmě postupně prosakují i do hotelu.
---
„Tak, hoši moji,“ řekl a důkladně je podrbal za uchem, „odkud jste?“
„Haf,“ odvětili psi.
„Aha,“ řekl hrabě. „Tak to je báječné.“
---
„Avšak jak ráda prohlašovala hraběnka Rostovová, trpělivost by nebyla ctností, kdyby nebyla tak často zkoušena…“

24 03.03.2021

Celý svět se díval na Němce jako na nepřátele. Jenže takových jako Liesel, Hans, Rosa a Rudy bylo víc (osobně by mě zajímalo jaké procento) a Führera a jeho propagandu nenáviděli úplně stejně jako zbytek světa. Hajlovali, vyvěšovali vkajky, vstoupili do strany a narukovali do armády "aby bránili svou vlast" nikoli z přesvědčení, ale protože chtěli přežít. Jim pak Spojenci vybombardovali domovy a zabili jejich nejbližší. Ti, co přežili, to měli věru těžké, protože museli žít s tím, co viděli a čím si prošli. (Nepřipomíná vám to něco z naší ne tak dávné minulosti? Kolikrát už se v historii tohle schéma v různých obměnách opakuje?)
Výborná knížka o nesmyslnosti války. Občasná klišé celkový dojem nenaruší.

24 03.03.2019

Ideální knížka k zaplnění slepé skvrny, neb tuhle část české historie jsme se v dějepise neučili.
Autorka odvedla velký kus badatelské práce a evidentně do toho dala kus srdce. Svým postavám vtiskla různé charaktery a životní postoje, aby na nich mohla ukázat, jak složité klubko to bylo – spíš takový gordický uzel, který neměl (a nemohl mít) jednoduché řešení, které by fungovalo pro všechny, až na věky věkův, amen.
Už jen to, že se za uhlím táhli lidi s vidinou snadného výdělku (tím myslím dobrý plat, protože nelidská dřina tehdy byla kam oko dohlédlo, „v ďuře“ navíc vysoké riziko výbuchu či závalu, tedy smrti), leckdy to byli dobrodruzi a podivíni, nebo prostě jen tvrdé palice. Lidi, kteří zpřetrhali své kořeny a vydali se do (jim) dalekých, cizích krajů za „lepším“ nebo jen opustili svá hospodářství s věčnou nejistotou úrody. Smrt vždy připavená, bezprizorné vdovy a sirotci vydaní napospad osudu.
A pak ta nešťastná národnostní otázka - Češi, Poláci a Němci, žijící po staletí ve shodě na jednom kousku země, se po rozpadu Rakouska-Uherska rozhádali, protože každý měl svou verzi jediné pravdy - kudy má jít hranice, kdo má mít jaká práva a hlavně komu je třeba zatnout tipec. První válka, mezičasí a lízání ran, sudety, druhá válka, holokaust. Bez ohledu na strádání a změnu režimů však podstata nesmiřitelnosti přetrvávala.
Za tenhle historický exkurz patří autorce velký dík. Přimíchání výrazů ze slezského nářečí do textu je na metál :)

Navzdory tomu všemu mi ale čtení drhlo. Toho utrpení a strádání je v knížce už samo o sobě naloženo až na samou hranici únosnosti. A není úniku, protože autorka jednotlivé hrůzy popisuje z pohledu různých postav, takže to samé vás propleskne z několika stran, z různých úst. Mnohem víc mi ale vadil ten „klub nechápavého diváka“, kdy autorka svým postavám neustále vkládá do úst vnitřní monology vysvětlující, proč dělají nebo naopak nedělají to či ono. Jako by to byla psychologická příručka s tajenkou, aby nikdo nebyl na pochybách, proč se která postava chová zrovna tak, a ne jinak. To bylo oravdu otravné. To tam bylo kouzlo nevyřčeného, možnost přemýšlet si nad věcmi, hledat mezi řádky, sama si přicházet na různá Proč/protože. A hlavně pořád dokola - každá postava měla svoje věty, opakované v mnoha a mnoha situacích, což už bylo fakt hodně protivné.

Kdyby to nebylo tak zajímavé, závažné a zároveň skoro tabuizované téma, nestyděla bych se dát tři hvězdičky, i míň.

23 20.02.2024

Úplně skvělá ptákovina!
Představte si, že vezmete Járu da Cimrmana šmrncnutého Forestem Gumpem, proženete ho příběhy a là Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo povídkami Šimka a Grossmanna a svěříte to spisovatelskému umu Terryho Pratchetta...
Jenže tenhle Švéd nikoho a nic nekopíruje - je naprosto originální a suše vtipný, semele páté přes deváté, jednu blbost na druhou, do toho mistrně přimíchá historická fakta a výsledkem je úplně dokonalá pitomost v tom nejlepším slova smyslu, nadupaná velmi inteligentním humorem.

Asi v půlce knížky už jsem z těch nesmyslů byla trochu unavená asi jako bych sledovala už čtvrtou hodinu filmu Jára Cimrman ležící spící a chtěla jsem knihu odložit, když vzápětí jsem se zas řehtala jako kůň další poťouchlosti.

Nutno dodat, že to není jen prostoduchá řachanda pro pobavení mas. V té spoustě postav, švédských jmen, dějových linií a retrospektiv sešmodrchaných do jednoho velkého propletence je třeba se orientovat, abyste si mohli řádně vychutnat, jak je tohle soukolí dokonale promyšlené a jak každé kolečko zapadá přesně kam má.
Jak to ten chlap dělá, že se to čte tak skvěle?! No, asi má talent, že..

23 02.01.2018

Ano, kniha to není dokonalá - biologie a fyzika tu pokulhává, věci ohledně náboženství (poplatné francouzskému venkovu v době vydání) můžou leckoho iritovat a opravdu to není klasická postkatastrofická knížka.
Ale rozhodně není špatná. Má své nesporné kvality, a navíc přidanou hodnotu, kterou autor ve své (ještě ne tak konzumní) době ani nemohl plně dohlédnout: kniha v podstatě rozvíjí úvahu na téma „Jak bychom žili, kdybychom najednou přišli o VŠECHNY technologie a jejich produkty?“ a na rozdíl od všech klasických postkatastrofických knih přidává vlastně velice příznivou podmínku: „...pokud bychom nemuseli řešit kontaminaci, bezprostřední smrt hladem, rabování, epidemie atd.“ To vytváří zajímavý prostor k zamyšlení. K věcem, které běžně člověka napadnou, že by je postrádal (telefon, internet, auta, světlo, domácí spotřebiče a vůbec všechno co je na elektriku či baterky vč. vodovodu a kanalizace..) tady přibydou „nenápadné drobnosti“ jako oblečení, boty, opasek, svíčka, tužka, papír, mýdlo, kombinačky, kladivo, hřebíky, drát, provázek, nůž, nůžky, léky a všechno, co spotřební společnost s klidem spotřebuje nebo vyhodí a koupí si nové. A taky vztahy. Běžné mezilidské, ale i z pohledu plození a hrozící degenerace při plození v malé uzavřené skupině... A samozřejmě všechny dosud nashromážděné znalosti - jak co pěstovat a uchovávat, jaké byliny jsou na co, jak si co vyrobit... Napadlo vás někdy, kde potom tyhle „obyčejnosti“ vzít?
Téma natolik nosné, že z mého pohledu vyváží všechny nedostatky.

22 08.04.2019

Po blíže neurčené globální katastrofě, vše je spálené a pokryté popílkem. Nějakým zázrakem se tu a tam zachránilo pár lidí, spousta z nich pak ještě odešla dobrovolně, zvířata ani hmyz nejsou. Otec s malým synkem putují. Na jih, k moři, kde snad bude menší zima. Vzduch a voda plné popílku, slunce není za šedou clonou ani vidět, nic nového neroste, všechny domy a obchody dávno vyrabované. Oba poutníci žijí ze dne na den, doufají, že někde seženou nějaké jídlo a oblečení a hlavně nepotkají nikoho zlého.
Je to monotónní, tíživé, beznadějné - přesně jako jejich dny. Zítřek s nimi nepočítá.
Čtenář si může podumat nad otázkami v knize vyřčenými i těmi mezi řádky - nad tím, co a proč si kupujeme, do čeho investujeme svůj čas, nad smyslem života a hlavně nad nesmyslností celé té katastrofy. A třeba nad tím, jestli (a kde) má lidství hranice - třeba jak byste naložili s člověkem, který vám ukradl veškeré jídlo, deky, oblečení, prostě to, bez čeho nemáte šanci přežít. Zabít? Nechat ho jít? Nebo se s ním dokonce rozdělit? Vzít ho do party? Otec a „neposkvrněný“ chlapec jako dvě verze humanismu. Geniální.
Tou beznadějnou tíživou monotónností, marností a holými větami mi to trochu připomnělo Čekání na Godota. Přečtete si. Možná obojí.
---
„Konečně byla jasná křehkost všeho. Dávné problémy vyřešily nicota a tma. (...) Rozhlédni se kolem sebe. Věčnost je dlouhá doba. Jenže chlapec věděl svoje: že věčnost není vůbec žádná doba.“
---
„Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké.“
---
[poté, co jako zázrakem v jednom místě našli spoustu potravin] „Říkal si totéž, co už řekl nejednou. Že mít štěstí možná vůbec není štěstí. Během těch nocí strávených v černočerné tmě jen párkrát nezáviděl mrtvým.“
---
„Bolelo to, viď?
Ano. Bolelo.
Jseš hodně statečnej?
Tak průměrně.
A co bylo vůbec nejstatečnější, co jsi kdy udělal?
Že jsem dneska ráno vstal, řekl.“
---
„Šlapali po mrtvém světě jako krysy v kole.“

Zvláštní. Jemné, „japonsky“ křehké, a přesto sdělné, mezi řádky na vás jemně čiší jakýsi až meditativní klid. Pokud to k sobě pustíte, drnkne vám na základní (zásadní) strunu, která se týká vztahů a věcí, které nemají zůstat nevyřčené.
Mohu doporučit.

20 22.02.2020

Řekla bych: typický Hemingway - spousta vnitřních úvah hlavního hrdiny a relativně málo děje. A paradoxně právě v tom je obrovská síla. Největší boj nebyl ten s rybou (ten byl spíš jakousi náročnou zkouškou psychické i fyzické odolnosti vůči dlouhodobé zátěži), ale až později - o rybu - na cestě domů.
Tahle drobounká knížečka má veliký duchovní rozměr (možná proto ta Nobelovka), protože ten příběh je metaforou duchovní cesty - pochopení a pokory, boje a přijetí prohry. A asi ho plně může docenit jen ten, kdo už si touhle cestou prošel, ten, kdo v následujících dvou citátech vidí hloubku a ne plky :)
---
Byl příliš prostý na to, aby uvažoval, kdy dospěl k pokoře. Ale věděl, že k ní dospěl, a věděl, že pokora není člověku k necti a není na újmu opravdové hrdosti.
---
Vítr je stejně náš přítel, napadlo ho. A pak dodal – někdy. A nesmírné moře se všemi našimi přáteli i nepřáteli. A postel, kmitlo mu hlavou. Postel je taky můj přítel. Prostě postel, pomyslel si. Postel, to bude báječné! Jak je to lehké, když je člověk poražen, řekl si v duchu. Nikdy jsem nevěděl, jak je to lehké. A co tě porazilo? zeptal se sám sebe.
„Nic,“ odpověděl si nahlas. „Pustil jsem se moc daleko.“

19 13.08.2021

80 let stará knížka, která neztrácí nic ze své geniality a bohužel ani aktuálnosti. Vhodná jako příručka začínajícího diktátora, platnost bez omezení.

19 19.12.2019

Být chytrý není totéž co být moudrý.
Mít nízké IQ neznamená být méně člověkem.
Jak spolu souvisí IQ, vědomosti, city, přátelství, láska?
Co vlastně přináší člověku klid a spokojenost?

Kniha nabízí pohled očima různých typů lidí: hlupáka, který neví, že je hloupý a že si z něj ostatní dělají šprťouchlata, hlupáka, který ví, že je hloupý, arogantního vzdělance bez špetky tolerance a pochopení, přeplněného vědomostmi a pohrdajícího vším lidským, člověka vzdělaného a vyrovnaného, který dosáhl jisté moudrosti...

Kniha o pochopení, toleranci a smíření.
Rozhodně doporučuji.

19 13.10.2017

Vynikající.
Mladý Jamie vypráví, co se mu dělo v dětství a dospívání. Vidí totiž mrtvé.
Je to opravdu dobře napsané a v knižní podobě to není ani tak hororové, jak to o svém příběhu Jamie říká. Je to spíš strašidelný psychologický román, kde každá postava má hloubku a děj je skvěle propracovaný.
Pan King nám zraje jako víno.
Určitě doporučuji.

18 04.01.2023

Orwellovo 1984 je tíživé a temné. Zamjatinovo My je bonbónek pro oduševnělého inženýra. Huxleyho Konec civilizace mi ale přišlo mnohem mrazivější, protože jeho velká část už není beletristický výmysl. Zkrátka tahle 90 let stará kniha je už skoro víc realita než sci-fi, což pro nás není dobrá zpráva.
Nicméně... Děti se vyrábějí v láhvích, kterou opouštějí při tzv. dekantaci, slova jako matka, otec či narození jsou silně oplzlá, bible je považována za pornografii. Lidé jsou vyráběni podle předem daného schématu, zařazeni do kast od jedinečných alfa jedinců (jimž je inteligence podporována vitamíny) až po epsilony-debily (kterým se naopak inteligence snižuje jedy), každý má v komunitě své místo a od raného dětství prochází mnohaletou predestinací, kdy v noci poslouchá texty typu „Staré šaty zahazujeme. Radši zahazovat nežli opravovat“. A někde daleko od všeho žije v rezervaci hrstka necivilizovaných zoufalců, kde se rodí děti ještě po staru (no fuj!) a která nepoužívá výdobytky moderní civilizace – stárne, tloustne a chlastá meskalu místo aby civilizovaně zobala somu, tj. oficiální drogu, která člověku umožní vzít si „dovolenou od života“ aniž by měl druhý den opici, a která spolehlivě každého ochrání před citovým rozrušením - viz další predestinační věty: „Jeden kubík [somy] stačí, když tě můra tlačí. Jeden gram vzít – lépe než klít.“

Kniha je napsaná dobře, jen je třeba překonat počáteční chaos – kakofonii vět naházených na hromadu bez ladu a skladu, kdy musíte hádat, kam s nimi.
Můžu doporučit jako neveselou inventuru toho, kam až jsme došli, nebo jako zajímavou sondu, jak to pan Huxley s námi viděl. A taky jako doplnění základního vzdělání do trojice k 1984 a My.
---
„Petrklíč a krajina mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstná žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, nikoli však sklon používat dopravních prostředků. (…) Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě, avšak zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý sport vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží.“
---
„Byla například zavedena všeobecná spotřební povinnost.“
---
„Nemůžete mnoho spotřebovat, když jen klidně sedíte a čtete knihy.“
---
„Nic nechápu,“ řekla rozhodně, pevně odhodlána zachovat si své nepochopení nedotčeno. „Nic. A ze všeho nejméně, proč si nebereš somu, když máš tak hrozné myšlenky.“
---
„V minulosti Bernard často přemýšlel, jaké by to asi bylo, kdyby byl podroben (bez somy, odkázán jen na své vnitřní zdroje) nějaké velké zkoušce, vystaven utrpení, pronásledování, dokonce toužil po nějakém soužení. (…) Nyní to vypadalo, že hrozba bude skutečně naplněna, přímo se děsil. Po jeho domnělém stoicismu a teoretické odvaze nezbylo ani stopy.“
---
„Zdvořile mu naslouchali. Ale za jeho zády potřásali hlavami. „Ten jednou špatně skončí,“ říkali; mohli tak prorokovat s tím větší jistotou, že sami byli docela ochotní k tomu jednou přispět.“
=========
PS. Tak schválně: kolik různých technických pomůcek dnes používáme na potlačení přírody a výlety do přírody (a pohodlí, samozřejmě :) – přihlaste se, kdo nemáte v kolně sekačku, strunovku, motorovou kosu, elektrické nůžky na živý plot, cirkulárku, řetězovou pilu, štípačku na dřevo, chemii a vše pro bazén, elektrokoloběžku a výbavu na kolo, lyže a snowboard, v garáži autosedačku, nosič na kola a střešní box, na zahradě kompostér, pergolu a zahradní gril, umělé zavlažování, vybetonovanou terasu, příjezdovou cestu a garážové stání a doma pračku, myčku, sušičku, kávovar a třeba robotický vysavač? :)
Co koupíte, to vydrží sotva do konce záruky a nejde to opravit, nespravují se ponožky, boty ani pračky, počítače a televize jsou za chvíli nepoužitelné, protože neutáhnou nový software nebo si neporadí s novým typem signálu.
Reklama i umění cílí na emoce, láká na zábavu nebo naopak na bezpečné hrůzy zpoza obrazovky, zdůrazňuje se pohodlí a příjemné pocity (plaťte pohodlně mobilem, bavte se s námi :) Uf!

17 16.05.2022

Vynikající román. Není to zrovna optimistické čtení, ale je to tak dobře napsané, že těch skoro 600 stran lze rychle shltnout.
Klub nenapravitelných optimistů tvoří chlapíci, kteří utekli z různých komunistických zemí (většinou ze SSSR), aby si zachránili holou kůži. Každý má svůj příběh a skrze ně nahlédneme různé formy absurdit socialismu. Vypravěč je Francouz, díky čemuž můžeme sledovat, že důvod k útěku se najde i mimo socialistický blok.
Kromě první kapitoly, která mě téměř odradila od dalšího čtení, je to moc pěkné čtení (co do formy samozřejmě, obsah je chvílemi až mrazivý). Pokud znáte tuhle dobu z četby nebo dokonce z vlastní zkušenosti, určitě oceníte tuhle beletrizovanou rekapitulaci. Můžu vřele doporučit.

17 26.03.2022

Není to kniha, která by popisovala hrůzy gulagu hrůzně. Člověk je musí skoro hledat mezi řádky a domýšlet si je, protože Ivan Děnisovič si nestěžuje, žije, aby přežil.
Je to vlastně moc pěkná a laskavá knížka o tom, že lidskost je možné si zachovat i v takových podmínkách, tolik let.
---
„Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc.
Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.
Takových dní bylo v jeho trestu, od zvonění do zvonění, tři tisíce šest set padesát.
A že jsou přestupné roky - o tři dny víc...“

17 14.11.2021

Naprosto vynikající kniha, kterou nejde „číst“ - do ní se člověk musí zahloubat, protože není úplně lehce stravitelná. Ale kdo se do ní náležitě ponoří, pochopí, že z ní nelze ubrat ani stránku.

17 25.09.2021

Překrásná kniha o jednom dlouhém přátelství dvou kluků/mužů. Bruno je prostý kluk z vesnice vysoko v Alpách, který odtud snad za celý život nevytáhl paty. Pietro je naopak kluk z města, „lufťák“, cestovatel, kterému v Nepálu jeden nosič řekne o hoře Sumeru ležící uprostřed světa a okruhu osmi hor.
Není to kniha o horolezcích, ale o horalech. Není o hrdinství a rekordech, je o lidské opravdovosti, o samotné podstatě života, žití.
Už dlouho jsem nečetla něco tak ryzího. Až z toho naskakuje husí kůže. Vřele doporučuju.
---
„Naučil se víc ten, kdo udělal okruh osmi hor, nebo ten, co vylezl na horu Sumeru?“

17 22.05.2021

Hlavní kostra je trochu sci-fi, k tomu je to trochu eko a taky trochu psycho(logicky) přemýšlivé, všeho tak akorát. Michel Faber není škatulkový autor a má velmi zajímavé nápady a tahle kniha je opět báječná. Základní myšlenka sice není nová, ale je skoro až roztomile uchopená - obzvlášť pokud máte aspoň trochu smysl pro sebeironii - a přitom stačilo tak málo: jen změnit úhel pohledu.
Stručně a bez spoilerů: doporučuji.
---
„Asfaltová vozovka byla každé ráno znovu poseta mrtvolkami neidentifikovatelných lesních zvířat, z nichž každá reprezentovala zastavený časový okamžik, v němž si nějaký živý tvor spletl silnici se svým přirozeným životním prostředím.“
---
„Oblečení měla umazané zaschlým blátem. Možná někde upadla, nebo snad měla nějakou nehodu. Neměl by se jí zeptat, jestli nemá nějaké problémy? (…) Muži to mají hrozně těžké, když se chtějí k neznámým ženám chovat přátelsky, dát najevo trochu nefalšovaného lidského citu. (…) Možná je příčinou toho všeho přehnaná civilizovanost. Dvě zvířata nebo dva primitivové by si s něčím takovým vůbec nelámali hlavu. Kdyby byl jeden zablácený, druhý by ho prostě začal olizovat, ometat, nebo co by bylo třeba.“

17 15.05.2020

Pohodové staromilské čtení o klukovinách neposedného Péti Bajzy a jeho kamarádů (kterých bylo většinou pět). Text je vyprávěn samotným Péťou, směsicí staré češtiny a nespisovných výrazů a celé to působí velice svěže a autenticky („ta bude kulit vočadla“, „To se vr!“ a další perly).
Zhruba v půlce nabere kniha nečekaný směr, opustí dosud hravý modus a věnuje se Péťově spále, resp. jeho blouznivým snům v horečkách. Sny jsou sice stále hravé, ale v realitě Péťův život visí na vlásku. Těžko říct, jestli to měla být metafora něčeho, co mi uniklo, či jen prostá blízkost smrti, nebo obojí - třeba rozmáhajícího se fašismu, kde lidé žili své zdánlivě stále stejné životy, nicméně smrt byla vždy nablízku - ale rozhodně v tom byla jakási tíživá naléhavost. A už samotný fakt, že tomu autor dal skoro půlku knihy, dává tušit, že nějaký důvod asi měl - nezapomeňme, že to byla jeho poslední (posmrtně vydaná) kniha, než odešel do koncentračního tábora, odkud už se nevrátil.
Určitě doporučuji.

17 16.04.2020