mcleod komentáře u knih

Jako správný geograf jsem si celou dobu studoval, kde se odehrává děj knihy... díky tomu jsem objevil nádhernou krajinu Tribeče plnou úžasných zámků, zřícenin hradů i pěkné přírody. Asi nikoho nepřekvapím, že můj plán okamžitě tam vyrazit na výlet dostal po přečtení této knihy pořádnou trhlinu. Tak do léta snad zapomenu, protože v zimě mě tam nikdo nedostane. Ale k samotné knize... je napsaná úžasně poutavě, nedá ani na chvíli vydechnout. Nejsilnější částí byl začátek knihy odhalující příběh blázna ze zapomenutého žilinského ústavu, u kterého jsem ani nedýchal, pak příběh trochu ztrácel na intenzitě, ale začátek podivných událostí v Tribeči vše vrátil zpět do děsivých kolejí. Navíc mi připadalo vyloženě geniální propojení knihy na reálné internetové zdroje, které přidávají příběhu na síle. Co mu naopak trochu ubírá, je český překlad (tím nemyslím kvalitu, kterou snad ani nejde pokazit, ale samotný fakt překladu). Mnohokrát mi připadalo divné, že postavy ze Žiliny a Nitry mluví česky, přecejen originál by byl ještě autentičtější a tím o dost děsivější. Tak si možná další Karikovy knihy seženu přímo ve slovenštině.

28 04.01.2019

Prosím, nehodnoďte Máj podle toho, co jste se o něm učili ve škole. Není to báseň, kterou by šlo spoutat do jednoduchých literárních pouček a do školních osnov. Je to dílo psané pravým rozervaným romantikem tak, jak je zrovna cítil. Je především plné silných pocitů, nikoli zajímavých básnických postupů (jednu z nejsilnějších pasáží představuje to, co se ve školách suše vyzdvihuje jako využití oxymorónu). Je to báseň, kterou nelze "číst", ale jen se zadrženým dechem "prožít". Když jsem se chystal na její čtení, měl jsem o ní velmi zkreslené představy. Jen několik veršů mi stačilo, abych pochopil, že v ruce držím něco mnohem víc než jen nudnou zamilovanou báseň (tedy romantickou ve smyslu, jakým je to bohužel chápáno většinou dnešní společnosti) nebo báseň, která je pouhou oslavou přírody. V krásně napsané básni se odehrává vypjatý tragický příběh, plný intenzivních citů a myšlenek o životě. Na to ale nikdy nepřijdou ti, kteří se zastaví již u prvních veršů, které se tolik lidí muselo učit ve škole, přestože jde o zcela něco jiného, než o čem je zbytek básně... konečně, stačilo by, kdyby ve všech vydáních byla první slova rukopisu: "Dalekáť cesta má! Marné volání!!", a vše by bylo jasnější. Jiří Suchý na otázku, jak by Máchovi krátce vysvětlil, co se s ním a jeho dílem po jeho smrti stalo, a jak by mu sdělil, kým je Mácha dnes, krásně a výstižně v jednom rozhovoru odpověděl: "...abych vychvaloval vzrůstající lásku k Máchovu odkazu – v tom mně brání skutečnost, že si jí nejsem jist. Vím jen, že z jeho Máje žijou v povědomí lidu jen první dva verše a tím bych ho asi nepotěšil. Volil bych tedy zbabělý útěk." To podstatné se v Máji neskrývá na jeho začátku, ale v jeho středu či dokonce až na jeho konci:

"Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!"

Toto je nejlepší dílo českého (ne-li světového) romantismu, dílo, které se pro mě jako pro nenapravitelného romantika (v původním smyslu) řadí na vrchol české literární tvorby. Proto ho obhajuji všude a doporučuji všem, stejně tak činím i zde... oprostěte se od nechuti způsobené zařazením mezi povinnou četbu a přistupujte k této básni jako k něčemu neznámému... protože škola vás s touto básní seznámit nemohla. A věřte... jsou lidé, kteří svůj názor změnili.

27 30.11.2012

Výborný humor... sarkastický, situační, suchý, chytrý... zkrátka připomíná mi můj nejoblíbenější britský styl humoru, kterému se, jak je vidět i na této knize, ten český prostě neuvěřitelně moc podobá. Nedá se říci, že by kniha měla nějaký složitější děj... aristokratická rodina se ze Spojených států vrací na restituované rodinné sídlo a devatenáctiletá dcera o tom píše deník. Kouzlo se skrývá v něčem jiném... vše totiž komentuje s tak krásným nadhledem, že se smích nedá zastavit ani při četbě v davu dopravních prostředků. Je to ale přesně ten typ situačního humoru, který nejde slovy reprodukovat, když vychází z kouzla okamžiku popisovaného děje... takže končím s chválou a doporučuji přečtení této knihy, která dokáže člověku zlepšit náladu doslova v každé chvíli...

18 23.01.2017

Mrazivý příběh o nelidské chamtivosti ničící vše, co jí stojí v cestě bez ohledu na následky i na lidských životech, schovávající se za cosi nazývaného vírou, hraničící však spíše s pověrami využívanými k přízemním cílům. Tuto pohnutou historii znám, sám jsem navštívil i místa s ní spojená, ale stejně jsem si nemohl pomoci, abych zhruba od poloviny knihy netoužil po jejím lepším závěru. Leč vypočítavost odsuzujících, strach blízkých a nezájem vysoce postavených přinesla to nejhorší. Kniha nejen přináší výborný popis událostí a stojí tak na vrcholu kvality historických románů, ale nabízí i zajímavé úvahy a (vzhledem k době svého vzniku) také nevyřčené paralely... čarodějnice v 17. století či kulakové v 50. letech 20. století... procesy, ve kterých byla výpověď obžalovaných druhořadá, většinou i vynucená ("už samo obvinění ukazuje na vinu"), zaštiťované velkými idejemi, ale často sledující nechutné cíle majetkové, výstražné či ničící opozici, o smyšlených obviněních a nelidském zacházení ani nemluvě. Nezbývá, než se spolu s děkanem Lautnerem ptát, "proč občas na svět přichází taková tma, kdy se lidé bez rozumu navzájem vraždí, proč někdy nastávají doby, kdy i nejmoudřejší lidé nerozeznávají, co je spravedlivé a nespravedlivé, proč se někdy i čestní lidé klaněji vrahům a lupičům, považujíce je za dobrodince..."

18 23.07.2016

Přestože se tak často prezentuje, není tato kniha ani tak o klimatických změnách, jako spíše o svobodě člověka a o nevyrovnané odborné i celospolečenské diskuzi na téma globálních změn klimatu. Ani v těchto otázkách však kniha není zajímavá, především z důvodu, že je velmi ideologicky vyhraněná směrem, který nemám rád, včetně omezeného ryze ekonomického pohledu na budoucnost lidstva a Země. V odborných klimatologických pasážích se pak nepovedlo Václavu Klausovi vyvarovat několika faktických chyb, chybných úvah či dokonce demagogických tvrzení. Příkladem může být tvrzení, že lidstvo nemá problém se skleníkovými plyny, když objem vypouštěného CO2 na jednoho obyvatele planety klesá (což není překvapivé, když kontinuálně roste počet obyvatel). Či tvrzení, že se spalováním biopaliv dostává do vzduchu stejné nebo větší množství CO2 jako u fosilních paliv (která vznikla v dobách, kdy na Zemi bylo zcela jiné klima). Za problém také považuji autorův nekonzistentní názor na samotné globální změny. Na začátku knihy autor tvrdí, že neexistují, poté, že existují, ale nejsou způsobené člověkem, následně, že jsou způsobené člověkem, ale nemáme s tím nic dělat, což uzavírá názorem, že bychom s tím přecejen něco dělat mohli, ale pouze malé věci. Knihu tak považuji za velmi nepovedenou, mimo jiné také proto, že mě autor ani v nejmenším nepřesvědčil o své myšlence (že lidskou svobodu ohrožuje nesmyslný environmentalismus). Naopak mě spíše přesvědčil o tom, že problematice ani v nejmenším nerozumí a na celou věc se (podobně jako "jeho" environmentalisté) dívá ryze ideologicky. Jediné plus této knihy tak vidím v jejím přispění k rozpoutání potřebné diskuze o tomto tématu.

Co k tomu napsat jiného než "krása"? Po několika předchozích náznacích jsem po přečtení Příliš hlučné samoty už zcela beznadějně propadl kouzlu Hrabalových příběhů. I ty nejobyčejnější věci, dokonce i věci jinak odpudivé, dokáže přiblížit s takovou lehkou nenásilnou poetikou a přitom nevtíravou hloubkou, že se rozplývám nad každým jeho výborně voleným slovem. Nechávám se unášet proudem děje a myšlenek, který je jen výjimečně přerušen jako život sám pouze na těch nejzásadnějších místech, nasávám tu vůni macešek lynoucí se z tváří všech lidí, které v knihách potkávám a velebím nádheru každodennosti a obyčejnosti, která se projeví vždy v okamžicích narušení plynulého proudu času... tu objevem nové knihy, tu rozhovorem se starým profesorem, tu návštěvou cikánek, tu tvořením galerie z balíků starého papíru, tu osvěžením dobře vychlazeným pivem s výhledem na procházející lidstvo. A u toho držím v rukou Hrabalovu knihu a říkám si, jak je autorovo vidění světa nádherně nakažlivé.

17 01.09.2017

Myslím, že celou knihu lze velmi dobře shrnout jménem hlavní postavy - komisař Durman :-) Pro vysvětlení, jde o rostlinu obsahující halucinogenní drogu atropin. Mezi účinky patří reálné zrakové, sluchové, hmatové, čichové a chuťové halucinace, neschopnost odlišit realitu od bludů, poté útlum, vysílení, bezvědomí. Neodpovídá to do značné míry struktuře celého příběhu? :-) Kniha je podivnou, ale zábavnou psychedelicko-mystickou detektivkou ze světa habsburské Prahy. Svět vytvořený autorem je krásně bizarní, přitom v každém okamžiku poutavý. Pro nepřipraveného čtenáře je zarážející také určitá až pornografická stránka knihy. Všechno dohromady to funguje skvěle, příběh ubíhá rychlým tempem, nikdo neví, co může očekávat na následující stránce, v následujícím odstavci či dokonce v následující větě. Jen ke konci se už kvůli délce knihy může vkrádat pocit, že se v příběhu některé motivy až příliš opakují. Přesto neváhám knihu doporučit a sehnat si další autorova díla.

16 28.05.2017

Kniha je rozdělena na tři části, z nichž každá má své odlišné vyznění pojící se k jejímu ději. Na první části zaujme především její poetika. Setkáváme se v ní s nádhernou postavou dívky Clarissy McClellan (asi nejhezčí ženskou postavou, o které jsem kdy četl... a kterou bych rád potkal i v reálném světě), která navštěvuje psychiatra, protože přemýšlí a sní. Montagovi i čtenáři ukazuje krásu všedního světa, které si lidstvo přestalo všímat, která však nezmizela a stále se skrývá tam někde za asfaltem, betonem, motory a kovem. Zasévá do hlavní postavy zárodky pochybností o jeho požárnické práci. Druhá část nás přenáší k přemýšlení o vývoji společnosti. Z této části jsem cítil velké ovlivnění Huxleyho Koncem civilizace... autor v ní kritizuje neochotu uvažovat, přemýšlet, zabíjení rozumu bezduchou zábavou a tlacháním, ubavení se k smrti. A také přehnanou politickou korektnost, která vedla k rozhodnutí zakázat a zničit všechny knihy, protože každá z nich by se mohla někoho dotknout. Tím se autor dostává k otázkám stále znepokojivým i pro dnešní západní svět. Třetí část pak představuje kritiku válčení a souvisejícího ničení obdivuhodné lidské tvorby a vědění, které vždy jako Fénix musí povstat z popela nesmyslných spálenišť a navázat na světlou minulost stále schovanou v paměti lidí. Byla to výborná kniha, moc mi ale neseděl styl příliš jednoduchého psaní a častého opakování slov, fragmentů i celých vět. A po první části mě zamrzelo, že z knihy zmizela Clarissa a její poetika... Ale jinak šlo o velmi zajímavou knihu, kterou rozhodně přidám k těm, které jednou budu schovávat před spálením :-)

15 22.04.2018

Jen málokdy se mi stane, abych při četbě knihy vůbec nevnímal své okolí, ale právě u Utrpení mladého Werthera se mi to stávalo takřka pravidelně. Tak moc mě pohltilo Wertherovo vyprávění o svém neštěstí a vpravdě rozervaném životním osudu. Mnoho lidí řekne, že každý z nás někdy zažil něco podobného, několik lidí také s opovržením dodá, že oni nereagovali s takovou přecitlivělostí. Obávám se však, že v takovém případě jde o velké nepochopení. Romantismus je zkrátka takový, i slabý závan větru cítí jako uragán. Někomu to možná připadá nemístné, my romantici se v tom však vyžíváme se sobě vlastním zalíbením, když v tom vidíme tu největší krásu a žal, to největší naplnění a zkázu života zároveň. Goethe tomu byl navíc schopný dát krásnou formu a napsat ten nejsilnější příběh světa románů, který nám dává pocítit tu pravou a nejhlubší podstatu lidského života... upřímnou a hlubokou lásku, která ne vždy bývá opětována a až příliš často zklamána. Máj od Karla Hynka Máchy je pro mě stále tím nejvyšším vrcholem romantické tvorby, ale Utrpení mladého Werthera ho následuje jen s malým odstupem. Jasně, není to pro každého, ale pokud čtenář aspoň trochu chápe, co je to romantismus (a jaký je jeho rozdíl oproti kýčovité romantice), myslím, že se zařadí do zástupů obdivovatelů.

15 06.03.2017

Když jsem četl výborný román Žítkovské bohyně této nejsympatičtější a nejtalentovanější české autorky, byl jsem až u vytržení z krásně psaného textu a poutavosti tématu i jeho zpracování. Nedokázal jsem si v tu chvíli představit, že by její první román Vyhnání Gerty Schnirch mohl toto mé nadšení ještě překonat. Ale stalo se. Obecně se mi moc líbí její styl psaní, z originálního výběru témat jsem nadšený ještě více. Zde nám představila historické téma, které je v současné české společnosti snad nejkontroverznější ze všech představitelných. Poukázala na těžké životy brněnských Němců, pro které válka neskončila v květnu 1945, ale pokračovala ještě několik měsíců nebo let poté, mnohdy i po celý zbytek jejich životů (bez ohledu na to, zda zůstali zde nebo byli vystěhováni). Přestože představuje častou brutalitu české odplaty, románem se nesnaží o revizi historie, když ten začíná již v předválečné době a čtenář tak má šanci seznámit se se všemi příčinami a z toho plynoucími následky. Přesto dokázala představit pohled, který jsem si dosud neuvědomoval, pohled na mnohdy obtížné životy českých a moravských Němců, kteří se takřka ze dne na den ze sousedů, partnerů, kamarádů a kolegů stali našimi největšími nepřáteli. S obtížností tématu se autorka opět vyrovnala takřka ladně, nesklouzla k žádným klišé či kýčům a představila příběh jedné německé ženy s takovou poutavostí, že pro mě bylo i tentokrát obtížné každé odložení knihy.

15 01.01.2017

Rozhodl jsem se 90. narozeniny Milana Kundery oslavit tím, že si přečtu jeho román Žert. A musím uznat, že jsem si vzal zatím to nejzajímavější, nejpropracovanější, nejhlubší a nejucelenější autorovo dílo, které jsem zatím četl (ve srovnání s také výbornými romány Nesmrtelnost a Nesnesitelná lehkost bytí). Příběh je krásný svou tragikomedií nedotknutelnosti kultu a trestu za nevinný žert, hlubokými úvahami o lidském životě, mstě a odpuštění, o vztahu lidí a historie (folklóru) a literárním plynutím textu, který není přerušován úvahovými vstupy autora jako u ostatních knih, ale pouze myšlenkami samotných postav příběhu. Kniha jednak výborně přibližuje určitou perspektivu uvažování komunistické společnosti 50. a 60. let, ale také představuje nadčasové zamyšlení nad možnými důsledky žertování o kultech, které jsou pro velkou část lidí zcela nedotknutelné. I mě se to už dotklo (dost neuvěřitelným způsobem), ale nejen proto se citát "Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!" pomalu stává mým oblíbeným mottem :-)

14 22.05.2019

Opět krásně a čtivě napsaná kniha (autorský styl Kateřiny Tučkové mám hodně rád), ve které se mísí příběh textilních baronů Offermannových, spisovatelky hledající fakta, na kterých může stavět jejich románový příběh, trojice kurátorů připravujících výstavu o textilní historii Brna a s tím spojené faktické pasáže. Nejen, že je tak možné dozvědět se spoustu informací o industriální historii, která z Brna udělala opravdovou metropoli Moravy, a o životě v tehdejším městě, ale také o těžké i zajímavé práci, která stojí za každou výstavou a románovou knihou, čímž je představen jakýsi vhled do pracovního života autorky - kurátorky a spisovatelky. Vedle toho pak stojí postupně budovaný příběh několika generací rodiny, která vybudovala takřka z ničeho velké textilní impérium, které za těžkých dob 20. století takřka ze dne na den zaniklo. Právě tato postmoderní promíchanost historického románu, literatury faktu a sborníku z výstavy (která však vůbec není rušivá, naopak kniha proudí velmi plynule a díky čtivému psaní i velmi rychle) dělá z knihy výjimečně zajímavé dílo.

13 08.04.2018

Kniha je výbornou politickou satirou, která je tvořena dvěma rovinami. První je klasicky pojatý humor založený na nedorozumění, kdy Hitler mluví o politickém boji a ovládnutí Evropy a jeho okolí o televizní produkci a sledovanosti. I toto je vtipné, druhá rovina (nejvíce obsažená v perfektně zvládnutých úvahách Hitlera) je však ještě zajímavější. Autor, který sám má velký přehled, jehož dokáže dokonale využívat, totiž u čtenáře předpokládá podobně velkou orientaci nejen v současných německých politických a společenských tématech, ale i v jeho nacistické historii. Na takto zaměřené vtipy není autorem nijak výrazně upozorňováno a nejsou nijak vysvětlovány... u několika nenápadných vtipů jsem si uvědomil, že bych je nepochopil bez znalosti historických a politických detailů, předpokládám tak (protože nejsem zrovna odborníkem na nacistické dějiny Německa), že mi jich několik proklouzlo bez povšimnutí. A právě takový styl erudovaného a propracovaného humoru (a literatury obecně) mám přesně rád. A právě díky úvahovým pasážím je kniha (klasicky) výrazně propracovanější a vtipnější než stejnojmenný film... a to i přes jeho nespornou originalitu.

13 30.07.2016

Na knize této mladé sympatické autorky mě zaujalo téma i jeho zpracování. Jsem velmi rád, že si Kateřina Tučková zvolila právě téma bohyní z Karpat, o kterých jsem až do přečtení této knihy neměl nejmenší tušení. Tato kombinace přírodního a křesťanského náboženství působí v době, kdy se odehrává příběh knihy, až nemístným dojmem (když mi byla tato kniha doporučována, ujišťoval jsem se, zda jde opravdu o příběh z 20. století), kontinuálnost těchto dovedností po mnoho staletí až do moderní doby je působivá. Navíc je příběh (možná právě i díky tomuto propojení se skutečností) poutavý, ale také originálně pojatý, když hlavní postava, dcera jedné z bohyní a vědkyně zabývající se tímto fenoménem, hledá materiály týkající se pronásledování těchto žen a vzpomíná na své dětství plné tajů místních obyvatel a krajiny. Kniha je výborně napsaná, nedá vydechnout, vtáhne do děje i do samotného tématu, nedivím se tak, co vše se strhlo s jejím vydáním. Zkrátka nemám, co bych knize vytknul, a těším se na další čtenářský zážitek s touto nadějnou spisovatelkou.

13 29.02.2016

"Černá kniha, kterou malíř v rozverném žertu vtiskl do ruky slepému žebrákovi, se v zdrcadle rozdělovala vedví a měnila se v knihu se dvěma významy, dvěma příběhy, a když se člověk zase obrátil k první stěně, bylo zřejmé, že kniha je od začátku až do konce jediným celkem a její mysterium se ztrácí uvnitř ní." Černá kniha je velmi složitý a náročný román, který se nečte jednoduše. Přesto jsou v ní tak zajímavé myšlenky a jsou podány tak zajímavým způsobem, že jsem z knihy nadšen. Základním smyslem knihy je otázka, zda dokáže člověk (a přeneseně i moderní Turecko ve svém rozkročení mezi Východem (Orientem) a Západem) být sám sebou a za jakých podmínek toho lze dosáhnout. Dokážeme být sami sebou, když se izolujeme od jiných lidí a myšlenek jiných lidí nebo ve chvíli kdy tento vliv přijmeme a dále rozvineme vlastní tvorbou? A jaký smysl hrají knihy, literatura či texty obecně? Čtenář přijímá vliv autora (tedy opouští sebe sama a přijímá vliv někoho, kdo také není sám sebou), sám si ale hledá v textu svůj smysl, svá znamení, svá mysteria. My sami jsme zrcadlem knihy a kniha je zrcadlem nás samých... existuje příběh zaznamenaný v knize a příběh nás samých, který prožíváme v hlavě při čtení knihy... bez tohoto zrcadla by kniha měla jen jeden příběh a její mysterium by se ztrácelo uvnitř ní.

13 28.10.2013

Tato kniha pro mě byla opravdovým zklamáním. Vzhledem k mému pohledu na život a na společnost a mé oblibě lidí, kteří jsou schopni a ochotni jít "hlavou proti zdi", jsem se na tuto slavnou knihu jednoho z předních představitelů nezávislého přístupu k životu a ke světu hodně těšil. Bohužel ale mé očekávání nebylo ani v nejmenším naplněno. Odhlédnu od skutečnosti, že velká část knihy je velmi nezáživným popisem nákupů a Thoreauova účetnictví (nakupování a peníze mi nepřijdou moc fascinující) a přejdu k nejpodstatnějšímu problému. Nejen, že je kniha neuvěřitelně arogantní při kritice všech lidí, kteří nejsou ochotni následovat Thoreauovo konání či alespoň jeho myšlenky... ale podle mého Thoreau ani neudělal nic světoborného. Prostě si s povolením obecních úřadů vybral hezký plácek u rybníka (život v lesích jsem si představoval trochu jinak, zmínil bych knihu a film Into the Wild)... kam mu prý navíc docházela vařit jeho máma (jak vtipně poznamenává kniha Kup si svou revoltu, která je k mému potěšení k Thoreauovi stejně kritická jako já). Ale hlavně od chudáků, kteří neměli co do pusy, koupil jejich dům, což bylo asi všechno, co měli, za směšnou částku, což ještě vyzdvihuje jako příklad nezávislého chování hodný následování (tato pasáž pro mě byla zřejmě tou příslovečnou poslední kapkou), vystěhoval je, dům rozebral a postavil si z materiálu dům vlastní (což, uznávám, určitě nebylo jednoduché). A pak si na poli pěstoval některé vlastní potraviny, většinu si ale koupil. Nějak jsem nepochopil, co je na tom tak revolučního (a hlavně pozitivního). Nemůžu si pomoct, ale kniha a její autor mi připomínají jeden výborný a můj oblíbený citát Franze Kafky (který je i pro mě výbornou intelektuální výstrahou): "Musíš hlavou prorazit zeď. Není těžké ji prorazit, neboť je z tenkého papíru. Těžké však je, nedat se klamat tím, že na papíře je už neobyčejně věrně namalováno, jak prorážíš zeď. Svádí tě to, abys prohlásil: "Což ji stále neprorážím?"" Možná by tehdy Thoreauovi neuškodila trocha sebereflexe a pokory ve vztahu k ostatním lidem.

EmilyJJJ: Díky za reakci. To, co udělal Thoreau, ale dělat nebudu, protože si vážím lidí, jejich práce a myslím si, že chudým lidem by se mělo pomáhat, aby mohli žít v důstojných podmínkách. Pokud bych chtěl "jít do lesů" jako Thoreau, tak si pořídím chatku v zahrádkářské kolonii... o čem opravdu uvažuji :-)

Přiznám se, že i mou odpovědí na větu: "Asi už se třesete na vyprávění, co strašného se stalo s mými vlasy," bylo jen ledově chladné zívnutí :-) Zkrátka sem tam je v knize (z pohledu chlapa určitě) nějaký ten slabší článek, ale takových je jen pomálu. V naprosté většině jde opravdu o výbornou knihu plnou humorně detailního pohledu na hereckou profesi a na introvertní osobnost autorky, která nejen poučí o těžkém životě herců a hereček (a introvertů), ale navíc ještě pobaví svým neopakovatelným vtipným nadhledem a ironií... takže mé hodnocení této výborné knihy (a její milé a talentované autorky) je jednoznačné a už během čtení jsem ho mnohokrát vyjádřil svým hlasitým smíchem :-)

12 24.06.2018

Výborná alegorie společenského úpadku a snadných řešení navracejících spokojenost a blaho všeobecnému lidu, která však nevyhnutelně vedou do záhuby. Tato krátká próza mě stejně jako básně autora dokázala strhnout... Téma staré pověsti, hlavní zápletka příběhu i způsob jeho zpracování mi tak moc připomíná má oblíbená romantická díla, až se musím ptát, zda jde jen o prostou náhodu. Už se ani nedivím, že právě Viktor Dyk v Krysaři dokázal tak výborně vystihnout vnitřní rozervanost romantismu: "Srdce jeho stalo se těžkým, jako by nosilo hoře tisíců. A stalo se lehkým, jako by nosilo jejich radost."

12 26.05.2016

O tématu lásky lze snadno napsat rozsáhlé, ale často kýčovité a povrchní statě. Tomáš Halík však k němu opět přistoupil s krásnou filozofickou hloubkou, která při každém slově nutí k zamyšlení a sebereflexi, a s u něj klasickou nadějí (a láskou), která je cítit snad z každé stránky knihy. V knize je v mnoha pohledech představen význam nesobecké obětavé lásky (ke všem lidem, včetně nepřátel, obsahující zkušenost hlubokého odpuštění a smíření, mezi národy, v křesťanství i v mezináboženském dialogu, ve vztahu ke světu...) jako nejhlubšího jádra lidství... "V lásce jsme nejvíce sami sebou. V lásce jsme lidští, nejvíce lidští." ...a naopak varuje před zhoubou sobecké majetnické žádostivé sebelásky zbožťující vlastní já, materiální a povrchní stránky života, ideologie (a zideologizované náboženství) či vlastní národ, která však vede ke zničení okolí a následně i sebe sama ve chvíli rozbourání iluzí, na kterých je postavena. Její prázdnota je dána tím, že nikdy nemůže dát to, co nabízí hluboká láska... prostor druhému a zájem o něj. "V tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl." Láska v mnohém navazuje na víru a na naději... láska nemůže existovat bez (kritické) důvěry/víry v člověka a bez naděje, která dává možnost překonávat i hluboké krize... ty autor považuje za ryze pozitivní proces s velkým potenciálem. "Krize nejsou signálem k rezignaci, dokonce ani ne k pasivnímu "přetrpění", nýbrž výzvou k tvořivé reakci, nabídkou sestoupit hlouběji." Tím autor také představuje významnou roli lásky v křesťanství... "Končí novověká podoba náboženství; nekončí však víra, naděje a láska." V případě přetrvání a prohloubení této lásky k člověku považuje Tomáš Halík konec bezobsažného dogmatického náboženství bez lásky za ryze pozitivní proces naplňující samotné jádro křesťanství. To jádro, které představuje křesťanství ne jako poslušnou slepou víru v často banálního boha vyjadřovanou pouze "nablýskanými" ceremoniály a povrchními gesty (často doplněnou o sebelásku kolektivní i individuální), ale především jako obětavou lásku k člověku (kde víra představuje spíše neustávající přemýšlení nad tajemstvím tichého neznámého Boha přesahujícího vše myslitelné)... a to mě na křesťanství asi nikdy nepřestane fascinovat. "Je třeba se ptát po hloubce, zajíždět na hlubinu. Je tu jen tento svět - ale je tu (před námi, okolo nás i v nás) i se svou hloubkou, se svou mnohoznačností, se svými paradoxy. Je otevřen mnoha způsobům interpretace a našeho života v něm: buď můžeme hledat jeho hloubku, nebo zůstat na povrchu."

12 09.05.2013

Kdo tohle překládal?! Nedivím se, že pro spoustu lidí jde o složitý, nezáživný a těžko srozumitelný text. Věřím ale, že to není problém původního latinského textu, jako spíše opravdu tristního překladu Jitky Lenkové, který vypadá, jako by šlo o text přeložený Googlem. Nejen, že se to díky podivné stylistice nedá pořádně číst, ale když vám někdo větu "Třetí díl obsahuje praxi exorcistů, jíž se z Kristových věrných vymítají čarodějnictví démonů a čarodějnic" přeloží jako "Třetí se zabývá způsoby vymítání ďáblů a zapuzováním kouzelnického čarodějnictví z Krista od věřících" (více viz http://www.jtpunion.org/spip/IMG/html/Kladivo_na_ctenare.html ), tak snad ani nejde o nedostatek překladatelského nadání, jako spíše o naprostou ignoranci a nedostatek pouhého selského rozumu (opravdu si překladatelka myslí, že se ve středověkém katolickém spisu píše cosi o vymítání ďábla z Krista??? :-D ). Velká škoda, mohl to být zajímavý text... mám rád historické texty (jako jakési propojení, okno do historie), navíc toto téma rozhodně není nezajímavé. Ale tenhle paskvil snad ani nemá cenu číst.