Přečtené 503

Také jsem hypersenzitivní člověk, ale o této knize nemůžu napsat žádnou chválu. Buď je to tím, že mám jiný vlastní racionální postup, jak se vypořádat s těmi největšími problémy, nebo je to extrémním a hrozivě neodborným stylem, jakým je tato kniha napsaná. Chápu, že člověku, který potřebuje "pohlavek" k probuzení, to může pomoct (a připadá mi vlastně skvělé, kolik lidí knihu takto hodnotí), ale mně připadala spíše depresivní, chaotická, nezáživná a vždy jsem ji ztěžka četl se silným pocitem, že kdybych si ji pustil více do hlavy, tak mi v ní nadělá pěknou paseku :-) Z celé knihy jsem si nakonec odnesl jen velmi malé množství podnětů, o znalostech snad ani nemluvě. A to je škoda, protože přesně to jsem od ní očekával.

Literárně není kniha nijak zvlášť dobře napsaná. Spousta jednoduchých dialogů a stručných vět bez hlubšího rozměru ničím výrazným neupoutá. Je to taková až příliš formálně a odborně psaná beletrie. Z tohoto pohledu bych knihu hodnotil jako takový pěkný průměr. Ale samotný příběh je tak silný a autor si dal takovou práci se studiem materiálů, která je na textu rozhodně vidět, že to vytahuje dojem z knihy o dost výše. Díky ní jsem si tak připomněl všechny detaily toho, co se tenkrát stalo a na co můžeme být právem hrdí. A upřímně číst si pasáž o atentátu zcela náhodou zrovna ve chvíli, kdy jsem projížděl tramvají onou křižovatkou u Vychovatelny, byl opravdu neskutečně silný zážitek...

Nepříliš povedené a nepříliš čtivé povídání o velmi zajímavých věcech a místech spjatých s krásným městem. Umím si představit, že by jiný "vypsanější" autor mohl daná témata přiblížit mnohem lépe se zaměřením na důležité věci bez zbytečných vycpávek, text by mohl více plynout, být stylisticky srovnanější a s méně gramatickými chybami (autor, který má velkou oblibu ve vložených větách, by si měl dávat opravdu dobrý pozor na čárky)... ale na druhou stranu člověk musí ocenit šíři znalostí autora této knihy. A nutno uznat, že probírat se všemi těmi zajímavými informacemi o městě, které mám velmi rád, rozhodně stálo za to.

Tak propracovanou knihu s mnoha dějovými linkami, která by zároveň byla vtipná a ironická ve svých trefných komentářích o zákulisí Hollywoodu, jsem už dlouho nečetl. V tomto pohledu do skrytých koutů známého prostředí je kniha podobná autorovým předchozím dílům, hlavní postava je dokonce bývalý úředník britského ministerstva financí, takže na ně autor vědomě navazuje. Přitom ale dokázal složitostí děje jít mnohem dál, čímž se mu podařilo skvěle vyhnout případnému srovnávání se svým výborným seriálem a strhnout od první do poslední stránky, která mimochodem spolu s nečekaným závěrem také stojí za to :-) Zvláštní, že kniha mezi čtenáři tak zapadla, pro mě jde ale o výjimečný a doslova dokonalý román.

Publikace k mé nejoblíbenější a podle mého názoru i nejpovedenější expozici Národní galerie, která mě hned napoprvé nadchla svým pěkným geografickým charakterem. Nezabývá se však jen vývojem, prostorovými podobnostmi i odlišnostmi a vysvětlením jejich příčin v duchu základních principů geografie umění. Přináší také vhled do kontextu zahraničních inspirací, národostních a tradicionalisticko-avangardních sporů v umění první republiky, který vytváří hezky ucelený prostorově diferencovaný obraz umělecké scény tohoto zajímavého období, které bylo i podle obsahu výstavy bohaté na krásné a originální malby.

"Tahle kniha je pro mě teda literárně nevyvážená. Ona je ze dvou zcela neadekvátních částí... jedna je tlustá a stará a druhá je tenká a nová. A my během tý starý čekáme na hrdinu, on nepřichází... a ta nová je jenom vo něm! A to je ta aviváž..." https://www.youtube.com/watch?v=KZ7KubM-R4E Nový překlad Bible 21 je výborný, čtivý a zdá se, že v mnohém i přesnější než tradiční ekumenický. Možná i díky němu mě Nový zákon nadchl svými myšlenkami a svým odkazem o nesobeckosti, skromnosti, svobodě, pacifismu a o lásce k lidem. Hned jeho první část Matoušovo evangelium považuji za jeden z nejinspirativnějších textů, jaké jsem kdy četl a který mě také navedl k hlubšímu zájmu o křesťanství. Starému zákonu jsem se dlouho vyhýbal a četl z něj jen některé pasáže. Nakonec jsem ale dospěl k tomu, že si ho přečtu celý, za čím nejspíš stojí Dějiny židovského národa od Paula Johnsona a evangeličtí faráři z Pastoral Brothers. I tato delší část rozhodně stojí za přečtení, v mnohém je hodně inspirativní, občas překvapivá a člověk se i hodně dozví. Zajímavé je také sledovat vývoj textu v propracovanosti příběhů, postav i samotného vyznění. Jak je v samotném textu napsáno, Bůh promlouvá k lidem způsobem, který je jim blízký, a úrovni vývoje společnosti odpovídá i text Bible. Její první část po hezkém příběhu o stvoření člověka klade jasná a tvrdě vymáhaná pravidla a vytváří tak de facto počátek naší civilizace ve velmi divoké době. Následně vidíme značné předěly u krále Davida, který má podle již propracovanější první knihy Samuelovy vedle zbožnosti i dobré srdce, u Joba, kterého si Bůh cení za jeho upřímnost a pravdivost, přestože mu Job takřka celou knihu spílá za to, co se mu stalo, a v knize Kazatel, která je prakticky o tom, že se nemá nic přehánět a brát moc vážně (včetně fundamentalistické víry) a lidé by měli mít hlavně radost ze života (na co pak navazuje i Píseň písní). Nejen tyto pasáže jsou hodně inspirativní, svým způsobem poutavé a hodné zamyšlení. A taková kniha Ester je i literárně velmi hezky napsaná (což vlastně do velké míry platí i pro Joba). Zajímavé pak jsou prorocké knihy, se sliby uzavření nové smlouvy pokoje a s jasnými náznaky příběhu Nového zákona. Vedle toho ve Starém zákoně často najdeme i pro dnešní dobu texty méně záživné či děsivé (různé seznamy jmen, výčty zákonů a dost brutálních trestů), ale ty patří době vzniku a nemohou narušit jinak výborný dojem z myšlenkové a hodnotové stránky celé knihy.

Vzhledem k poměrně kontroverznímu (a lákavému) názvu knihy bych čekal, že se autorka bude v nějaké přístupné formě zabývat teoriemi světového systému, ekonomické kolonizace, neokolonialismu nebo teoriemi závislosti, na jejichž základě vysvětlí a zhodnotí, jak se Česko stalo kolonií Západu. Je to zajímavá a velmi důležitá myšlenka, ale kniha se jí vlastně nijak moc nevěnuje. Vůbec nic se totiž nedozvídáme o diskuzi toho, jak bychom mohli zhodnotit, jestli jsme kolonií nebo ne, přestože s tím autorka dost často (a bohužel i dost nahodile) operuje, přestože tento termín nijak neukotvuje. Začátek knihy místo toho obsahuje pouze hodně obecný a spíše kontextuální úvod o centrálně plánované ekonomice, neoliberální a institucionální ekonomii a české transformaci, který vlastně moc neříká o tom, v jakém rámci se bude autorka v knize pohybovat, jen představuje základní termíny a stručně shrnutý obecně známý vývoj. Většina knihy je pak také z tohoto důvodu postavena na suchých popisech ekonomických statistik, které působí jako takové učebnicové základy bez většího přesahu, který by knize dalo potenciální teoretické ukotvení či jednodušeji řečeno problémové zaměření (jak můžeme definovat kolonie a v jakých aspektech a proč tomu Česko odpovídá). Nutno dodat, že ani takové informativní shrnutí základů není úplně špatné a rozhodně není ani zcela nezajímavé... potenciálu knihy ale ani zdaleka nedosahuje.

Neskutečně energický a talentovaný Albert Čuba, jeden z členů mých oblíbených Tří tygrů, se vedle mnoha dalších aktivit pustil také do psaní povedené knihy. Odlehčený příběh o herci z oblastního divadla, který je hrozný svým chováním i výkony, ale sám o sobě má jiné mínění, na mnoha místech pobaví, ale také hezky vtáhne do zákulisí divadla, kde se odehrávají snad ještě větší dramata než na prknech jevišť. Promyšlenou taktikou se hlavní postavě povede prorazit a přesvědčit o svém mínění o sobě samém i diváky, přestože jím kolegové herci po vyplouvání starých křivd a nových nespravedlností stále více opovrhují (někteří oprávněně, jiní jen s čisté závisti). Jediné, v čem vidím lehkou slabinu knihy (přestože ji jako prvotinu hodnotím velmi kladně), je až příliš velká přímočarost, když příběh postupuje víceméně lineárně bez jediného většího zvratu... zkrátka jsem čekal, kdy přijde pád Milana Nikla a on přitom místo toho vzhlíží (jako správný úspěšný psychopat) na metu nejvyšší :-)

"Život napodobuje legendy! Nemáte také ten dojem?" Výborný příběh na motivy dvou tématem podobných a přitom ve vyznění odlišných starodávných legend... západní řecké legendy Krále Oidipa (ve které syn zabíjí svého neznámého otce a nahrazuje ho na jeho místě) a východní íránské legendy Šáhnáme (ve které otec zabíjí svého neznámého syna a vše zůstává při starém). A mezi tím stojí rozkročen turecký život, který se tu podobá řeckému, jindy zase íránskému literárnímu vzoru. Barvitý příběh knihy tak zase z trochu jiného úhlu pohledu, velmi originálně a hezky propracovaně ve vztahu k hledání literárních a jiných uměleckých paralel poukazuje na rozpolcenost turecké společnosti, která se zmítá mezi západními moderními a východními tradičními vlivy. Krásný styl psaní je pak u Orhana Pamuka standardem, který vše pěkně rámuje a díky kterému je radost také tuto knihu číst.

Jan Keller dokázal skvěle pojmenovat a popsat věci, se kterými se sám dlouhodobě utkávám. Celou dobu jsem měl pocit, jako bych četl Konec civilizace od Aldouse Huxleyho, až mě z toho mrazí. Kniha zajímavě a komplexně představuje problémy současné společnosti, která je postavená na věčné nedospělosti a zábavě, neustávajících možnostech volby, zkrátka na právu na neustávající ničím nerušené štěstí (bez ohledu na reálné ekonomické postavení, vytěžování v práci, stárnutí, ohleduplnost nebo zodpovědnost). Začátek tohoto příběhu vidí autor v levicovém liberalismu 60. a následujících let, který svými aktivitami bořícími pouze společenské normy podpořil zesílení přetrvávající ekonomické podřízenosti, čeho se rádi chytli pravicoví liberálové v rozbíjení zbytku sociálních jistot. Jak autor píše, tento duch neomezenosti a silného individualismu se koncentruje do metropolí, které jsou zapojené do globální ekonomiky a pro které je zbytek státu, který nereflektuje tak silně tyto trendy a na který tvrdě dopadá globalizace, čím dál větší přítěží a prostorem nehodným jakéhokoli zájmu (opět to sedí mé vlastní zkušenosti a je to krásná paralela s Huxleyho rezervacemi, ve kterých žijí jen divoši nechápající "přínos" systému, který nám poskytuje věčné mládí, štěstí a pohodlí). Někteří vyčítají knize, že je do velké míry postavena na přebírání a komentování myšlenek několika zahraničních autorů, nebral bych to ale vůbec negativně. Naopak je Jan Keller dává do zajímavých souvislostí a navíc nás seznamuje s velmi podnětnými francouzskými publikacemi, které nejsou pro většinu české odborné veřejnosti z jazykových důvodů příliš dostupné. Za mě je to tedy jedna z nejzajímavějších odborných knih, které jsem v poslední době četl.

Jedno z mála děl, u kterého se mi více líbí filmové zpracování než (se vší úctou vůči autorovi) z mého pohledu spíše průměrná knižní předloha. Od Vladislava Vančury jsem doposud četl jen Rozmarné léto, které se mi líbilo krásným poetickým jazykem i atmosférou (i když jsem i vůči němu v určitém morálním ohledu kritický), ale Markéta Lazarová mě docela zarazila. V ději a postavách se těžko orientuje, autor z věty na větu skáče od jednoho k druhému, navíc vstupuje do děje zvláštními a chvílemi i vcelku neadekvátními komentáři (kterými se například omlouvá čtenáři za popis děje a pozastavuje se nad vcelku normálním jednáním postav). Styl této knihy mi nepřipadal vysoký, ani propracovaný, spíše nuceně archaický až šroubovaný, místy dokonce i podivně lidový... toto mi utkvělo v paměti: "Netrvalo to déle, než je potřebí, aby se sedláček poohlédl, není-li nablízku nějaký chlapácký jezdec. A hrome! Shledav, co se to děje, a vida, že je vesnice jako když vymete, popadl lískovici a hajdy na náves." Je toto ten vybroušený jazyk a vysoký styl, který máme s autorem spojený? Přiznám se, že právě pro takové pasáže pro mě bylo velmi obtížné knihu dočíst. Na druhou stranu pár světlých okamžiků tam bylo, příkladem mohou být vcelku barvité popisy srážky loupežníků s hejtmanským vojskem nebo i samotný zajímavý příběh a postavy, které se ale v knize bohužel tak trochu skrývají jako loupežníci v hustém lese.

Líbí se mi, jak Michal Ajvaz dokáže k filozofii, které se profesně věnuje, přidat prostřednictvím krásné literatury další dimenzi. Na jedné straně zde máme úvahy o vnímání světa, prostoru a věcí... to, co je nám blízké a všední, nevnímáme tak jako věci, které vcházejí do našeho života jako nové či jen na okamžik. U důvěrně známých věcí tak můžeme mít problém si rozpomenout, jak vypadají, oproti věcem nevšedním, které dokážeme popsat do detailu. Dokonce přímo před našima očima se tak na známých věcech mohou skrývat detaily, které nás dokáží při jejich zaregistrování překvapit a mohou vést k zajímavým úvahám a příběhům. A zde nastupuje Ajvazova beletrie, která nám představí, co se v těch nevšímaných koutech může skrývat a k jakému rozvětvení příběhů může takový objev vést. Velmi zajímavé jsou také autorovy úvahy o prostoru města, které mi připadají čím dál více fascinující a kterým se také sám začínám profesně zabývat. Při čtení této knihy jsem si teprve uvědomil, jak jsem k tomuto tématu asi přišel a kdo mě v tom zřejmě nejvíce ovlivnil: "Město, v němž žijeme, je vytvořeno ze slov mnohem více než z cihel a kamenů. Povrchy, které vidíme, tvoří jen nepatrnou část města, obklopují nás potemnělé zahrady slov, rozrůstající se za přítomnými a viditelnými povrchy..." Ne David Harvey, ani Henri Lefebvre, ale bylo to spíše dílo Michala Ajvaze, které stálo, důvěrně známé, tam někde v koutu mé mysli a od kterého se začal odvíjet další zajímavý příběh...