Márinka komentáře u knih
Netušila jsem, že to bude "o tom". Ale bylo... Hrůzném, strašném, smutném osudu Židů za války i po ní. "Podle skutečných událostí"... Skvěle se čte, nechce se však zažít...
Jedna z mála knih, u kterých se směji nahlas :o). Obdivuji překladatelské umění a fantazii Antonína Přidala.
Kdyby tak všichni pochopili, že se jedná o Farmu lidí ... skvělý Orwell.
Svižné, vtipné, pro starší a pokročilé příjemně reminiscenční a ty mladší, zvláště rozedené ženy, určitě "cizí neštěstí potěší" ;o). Pohodovka na odpoledne, při které si dokonale odpočinete. Poslední dobou mám dojem, že "relaxační" funkce literatury nabírá čím dál tím více na důležitosti.
Knihovna malých zázraků se z narůstající řady vyprávění z prostředí knihoven a knihkupectví vymyká. Budova netvoří pouze obal, ale knihy jsou důležitou součástí děje. Čtivost umocňuje nejen střídání vypravěčů, ale také časových rovin. Byť se vše odehrává v Británii, anebo právě proto, dozví se čtenář mnohé i o životě jiných etnik, o tom, že osudy imigrantů nejsou nikde jednoduché.
Není to příliš veselé čtení, ale velmi silné, dojemné a i přes všechna trápení, která hrdinové prožívají, plné optimismu, lásky a přátelství.
Zajímalo by mě, proč zvolila autorka právě oněch osm, potažmo devět knih. Některé z nich jsem četla, jiné viděla zfilmované či nedočtené odložila. Milovaná a Vhodný nápadník mě úplně minuly. Určitě si některou z nich vypůjčím. A také začnu přemýšlet nad svým seznamem.
Knihu jsem dočetla, protože mě zajímalo, jak osud Hynka G. dopadne. Navíc nelichotivě popisované prostředí chirurgického oddělení je mi velmi známé a jak se říká, cizí neštěstí potěší. Ten nemocniční marasmus autorce stoprocentně věřím.
Bohužel, místy jsem se nudila. Možná to bude tím, že Petra Dvořáková nepsala napínavý thriller, ani žhavý milostný román, ale vyprávěla o obyčejných lidských osudech.
O klopýtání jednoho alkoholika, který buď nevěděl co, chce, nebo byl zbabělý na to, aby toho dosáhl. O jeho stále napružené ženě, která – bůhvíproč – zůstávala v nespokojeném manželství. O věčném, a vděčném, tématu „doktor se sestřičkou“. O vztazích dospívajících ale i dospělých „dětí“ k rodičům.
V knize jsem však nenašla nikoho pozitivního, s kým bych souzněla, komu bych držela palce. Vím, že realita není román, ale ani v životě přece není vše tak bezútěšné. Nebo je to moderní trend, nic neřešit, vždyť ono to nějak dopadne?
Neúprosné, deprimující a krásné. Při takových příbězích člověk často přehodnotí žebříček svých priorit. Alespoň na chvíli, než zapomene ...
Verneovky už historie přeřadila z fantasy příběhů do reality. Orwell tam bohužel spěje mílovými kroky také.
Skvělá kniha nejen pro "vladaře", ale pro všechny, kteří mají v náplni práce "vládnout" a to dobře :o)
Více než polovina příběhu, vyprávěná očima dítěte, popisuje Emilčino nelehké dětství. Právě tato část románu je podle mého mínění nejlepší. Jak ale Emilka stárne, přibývá v příběhu čím dál tím více lidí a děj se přes ně žene jakoby po povrchu. Navíc se na čtenáře hrne jedno neštěstí za druhým, smrt střídá utrpení.
Autorka v předmluvě uvádí, že příběh je velmi volně inspirován životem její babičky, ale mnohé postavy jsou výsledkem její fantazie. Předpokládám proto, že skutečná Emilka ve svém životě Smrtku tolikrát nepotkala. Proto nerozumím tomu, proč tu s kosou ve své knize tolik zaměstnala. Navíc zcela nepochopitelně na koncích několika kapitol sama sebe spoilerovala stylem: "Je ti dobře? Neboj, bude hůř."
Prvotina Ivany Fajnorové naznačuje, že spisovatelka má potenciál k vyprávění silných lidských příběhů. Pokud ubere na tragičnosti a svou další knihu méně zalidní, má u mě druhou šanci.
Kateřina Tučková sepsala na téma vyhnání Němců po 2. světové válce 400 stránkový román. Janu Štifterovi stačilo 90 téměř kolibřích stránek. Tím dokázal, že není třeba tisíce slov, aby nám přiblížil osudy nesmyslných poválečných obětí.
Osudy lidí, kteří se ničím neprovinili, a přesto byli vydání napospas bezcharakterním kreaturám, které se dostali k moci. To, co bylo před válkou normální, česko-německá manželství, je najednou nepřípustné, ba přímo zločinné a lidé přestávají mít jakýkoli vliv na svůj osud.
Téměř filmové střihy mezi obdobími - od První republiky po 50. léta - živě přibližují čtenáři autorův rodný kraj a jeho obyvatele. Autentičnost příběhu tkví také v tom, že se jedná o osud Štifterovy babičky. Toto poznání mě přivedlo k myšlence, že kdyby se Kateřina/Kathy tenkrát rozhodla jinak, nikdy bychom skvělého spisovatele Jana Štiftera nepoznali ...
Lepší mozkový jogging bych si nevymyslela. U každé detektivky, knižní i filmové, se musí čtenář i divák soustředit na ty nejmenší detaily děje, aby udržel krok s detektivem, případně ho o něco předešel. U psaného dramatu však musí navíc zapojit i svou obrazotvornost a vizualizovat si prostředí, ve kterém se příběh odehrává i pohyb jednotlivých postav. Opět jsem si ověřila, že čtením si trénujeme, skvěle a zábavně, schopnost koncentrace pozornosti.
Z této sbírky tří detektivních her mě nejvíce šokoval závěr dramatu Svědkyně obžaloby. Je důkazem toho, že Agatha Christie je právem královnou detektivek.
Slovy Aleše Palána: "Je to dlouhé jak aljašská zima". Předvídatelné, plné tiskových chyb a s přeslazeným koncem.
V určitém momentu čtenář může začít pochybovat o tom, kdo je lékař a kdo pacient. Starý praktik nebo žena trpící maniodepresivní poruchou se sebedestruktivními sklony? Trpí oba. Jeden absencí vztahů, druhý jejich krutostí. Přesto se autorka dokázala dopracovat k náznaku optimistického konce. A o tom by mělo v životě, nejen v knihách, jít především.
Zdá se, jakoby anotace vyzrazovala celý děj knihy a my jsme ji už ani nemuseli otevřít. Omyl. Víme, co se stalo, ale netušíme, proč, jak, ani nic o lidech kolem. To vše najdete na čtyř stech stránkách, které vás nepustí, dokud nedočtete do poslední tečky. Ovšem nejvíce mě dostaly úvody kapitol - názvy písní, které jsem si mohla poslechnout. Literární přesahy miluji :)
Více zde: https://www.treninkpameti.com/news/hudba-ma-schopnost-uzdravovat-elton-john/
Ano, je to drsný, krvavý, místy nervy drásající příběh, který má však i svou emocionální polohu: důležitý je v něm svět dětí a Ilaria Tuti, pocházející z této oblasti, krásně líčí okolní přírodu.
Vzhledem k popisovaným příznakům Alzheimerovy demence by to měla být "povinná četba" pro trenéry paměti. :)
V doslovu se také dovíme, že základní zápletka má reálný základ a Květy nad peklem je sice první, ale nikoli poslední Teresiin příběh. Těším se na další.
Proč je na světě tolik případů domácího násilí, ať už fyzického nebo psychického? Protože se to většině lidem zdá „nereálné“. Bohužel včetně těch postižených.
Proč druhý příběh působí „směšně“? Protože ho zcela pochopí jen ten, kdo katolické prostředí zná. Ale autorka velmi dobře ví, o čem píše.
Proč se nám cynická obchodnice těžící z lidského strachu zdá „nejrealističtější“? Protože se s jejími praktikami setkáváme dnes a denně. A přesto „šmejdům“ pšenka stále kvete.
Vystudovaná zdravotní sestra, která v době svého dospívání žila v klášteře, zúročila v těchto povídkách své zkušenosti z důvěrně známého prostředí. Její fabulace jsou proto věrohodné a čtivé.
Kromě jednoho studenta Univerzity 3. věku, který potřeboval při přednáškách naslouchátko, jsem se za celý svůj život s neslyšícími nesetkala. To však neznamená, že mezi námi nežijí. Možná o nich nevíme i proto, že dnes jsou už technologie na vyšší úrovni. Ztráta sluchu tak nemusí znamenat „viditelný“ handicap, jako pár let před Sametovou revolucí, kdy Příběh začíná.
Přes všechny současné vymoženosti není život neslyšících určitě jednoduchý. Snad tato velmi dobře napsaná kniha přispěje k prolnutí našich světů, ke vzájemnému pochopení a sblížení.
Mystické zážitky i pragmatismus, víru i zatracení, souznění, ale i soupeření s přírodou, touhu po samotě, ale zároveň smutek z osamocení, to vše najdete v knize, která může říci i něco o vás samotných.
Často si stěžuji, že současní spisovatelé jsou placeni od stránky, že jejich knihy obsahují spoustu prázdných slov, uměle natahovaný děj. Ovšem 534 Doerrových stran je málo. Napsal nádherný příběh, který je sice označován jako válečný, ale více je o touze po lásce, sdílení, hledání smyslu života a především o obyčejných lidech, které válka semlela a o podílech (kolektivní) viny na válečném běsnění.
Střídání časových rovin, vypravěčů i žánrů - sága, detektivka, fantasy příběh drahokamu, dobrodružný Verneův 20 000 mil pod mořem, to vše žene příběh kupředu tak rychle, jako bych sledovala film. Skvělé!
PS: Jeden z citátů z Vernea v této knize: "Věda, chlapče, je plná omylů; ovšem omylů, kterých se máme dopouštět, protože nás přivádějí postupně k pravdě."
To platí i o životě.