mag097
komentáře u knih
Snoubenky smrti
Jean Christophe Grangé
Tenhle příběh je typickou historickou napínavou detektivkou. Krom pátrání po vrahovi vám autor nabídne i pohled do zákulisí začátku druhé světové války a poměrech v Německu. Příběh je promyšlený do každého detailu a na konci to do sebe všechno zapadne. Na můj vkus byla ale knížka možná už až moc dlouhá a ke konci se jedná zápletka vrstvila na druhou, až jsem se v tom začala trochu ztrácet a už už se těšila na konec knížky. Napsáno to bylo čtivě, svižně, já bych ale zkrátka byla šťastnější, kdyby to autor trochu pokosil, stejně jako kosil postavy v knize.
Mojenka
Olga Stehlíková
I přestože knížka vypraví velmi smutný a silný příběh, až tolik mě v porovnání s jnými knížkami s podobným námětem nezasáhla. Hlavně ze začátku mi dělalo problém se do knihy začíst, protože v příběhu velkou část zabírají popisy přírody. Postupem času jsem si ale na styl vyprávění zvykla a zhruba od třetiny jsem knížku dočetla skoro jedním dechem.
Knížka se řadí mezi dětskou literaturu, já sama si ale úplně nedokážu představit, že by j malé dítě četlo. Podle mě je to spíš příběh pro dospělé, vyprávěný dětskýma očima, doplněný o krásné ilustrace.
Malinka
Dita Táborská
Příběh je doslova nahuštěn okamžiky které vám zlomí srdce. Autorka téma adopce uchopila celkem neotřelým způsobem, vůbec mě nenapadá, k jaké knížce bych tuto přirovnala.
K úplné spokojenosti mi ale něco chybělo. Asi mi úplně nesedl styl vyprávění píběhu, většinou chci podobné příběhy spíš delší, ale Malinku ych uvítala kratší. Ještě by mě potěšilo, kdyby se více prostoru dostalo i Ině a Alici.
Autorce určitě patří poklona za vykreslení postav, takovou kopu nesympatických lidí jsem dlouho nepotkala. Skvěle taky autorka popsala složitost lidských vztahů, kdy si lidé vzájemně ubližují, přestože se milují.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Knížka je psaná velmi specifickým jazykem bez přímé řeči a příběh tak může působit poněkud odosbněně, opak je ale pravdou. Knížka vás absolutně pohltí, protože není nijak natahovaná, nejsou zde žádné výplňové pasáže.
Zuzanin dech není pouze příběh o válce ale i sondou do mezilidských vztahů. Opět mě donutil přemýšlet nad tím, jak je vůbec možné, že se takové věci děly.
Knížka není vhodná pro slabší povahy, autorka přistupuje k popisům velmi realisticky.
Tchyně
Sally Hepworth
Příběh je vyprávěn z úhlů dovu hlavních postav a rovnou v několika časových obdobích. Kapitoly jsou navíc krátké a příběh svižně odcípá, takže se knížka čte skoro sama. Je to přesně ten tip odpočinkové čety se špetkou napětí, který se dobře čte na dovolené.
Doporučuji čtenářům Shari Lapeny.
Na co Alice zapomněla
Liane Moriarty
Čtení knížky mě moc nebavilo hned od začátku a knize musím vytknout především její délku. Velká část příběhu tvoří Aliciny úvahy, které mi přišly, že se dost opakují. Přibližně v polovině knihy sice došlo k malému zlomu a já se chvílemi přistihla, že mám i chuť číst dál, konec už ale zase vrátil do svých starých kolejí.
Celou knihu jsem měla pocit, že se autorka snaží budovat napětí a být ohledně některých postav záhadná, a já se těšila na nějaký velký závěrečný twist, kterým mě autorka dostane. Bohužel, ani ten se nekonal.
Abych ale nebyla jenom kritická, tak se mi námět knížky moc líbil a kdyby byl příběh svižnější, tak bych i řekla, že je to dobrá knížka.
Má temná Vanessa
Kate Elizabeth Russell
Má temná Vanessa je velmi silný a psychicky náročný příběh, který ze svého srdce asi jen tak nevymažu. Při čtení jsem cítila úzkost na prsou a bylo mi psychicky i fyzicky špatně z toho, jaký příběh se odehrává na stránkách, které jsem držela v ruce.
Autorka se s nelehkým tématem zneužívání mladičkých studentem poprala neuvěřitelným způsobem a jestliže tato knížka byla jejím debut, nemůžu se dočkat, jakého příběhu se od ní dočkáme příště.
Pokud bych měla knížku srovnat se Svolením od Vanessy Springory, tak musím jednoznačně doporučit Mou temnou Vanessu, přišla mi precizněji zpracovaná a čtenářsky přístupnější. Na druhou stranu, Svolení je autobiografický román, což z něj samo o sobě dělá poněkud unikátní čtenářský zážitek.
Plán plavby
Trish Doller
Mám ráda romantiky, v kterých je i něco navíc. V případě této knihy je to cestování a plavba po širém moři.
Plán plavby je přesně tím tipem knihy, kdy od začatku asi víte, jak to celé dopadne, vůbec vám to ale nevadí. Je to přesně ta knížka, u které si odpočinete a hodíte starosti za hlavu a doslova se necháte unášet na vlnách pohody tohoto příběhu.
Hlavní hrdinové mi od začatku přirostli k srdci, oba byli sympaťáci a já jimod začátku fandila. Romantickou linku hezky doplňoala ta cestovatelská, autorka autenticky líčila jednotlivé ostrovy v Karibiku a já si úplně představovala jak se válím někde na pláži.
Jednu hvězdičku ubírám za to, že kniha pro mě neměla v ději žádný překvapivý moment.
Hlavní role
Vítězslav Jareš
Anotace nám slibuje pohled do života alkoholem zlomené ženy, mě ale při čtení tak nějak něco chybělo. Začátek knihy byl hodně silný a já tak získala od knihy velká očekávání. I přes krátké kapitoly se příběh poněkud vlekl a já si nedokázala k hlavní hrdince vybudovat vztah. Pro mě z toho bylo cítit, že kniha byla napsaná mužem a nedokázala jsem se tak na hlavní hrdinku "emočně" napojit.
Jakmile se ale dějová linka přehoupne do části s léčebnou, začala mě kniha mnohem víc bavit, už to ale nedokázalo pozměnit mé celkové dojmy.
Co mě na knize bavilo bylo vykreslení hereckého prostředí a popisy toho, jak to chodí na place a za kamerou.
Perfektní manželství
Jeneva Rose
Knížka je za mě zdařilá, ale má jednu nevýhodu, pokud už máte něco v thrillerech načteno, tak vás nikterak nepřekvapí. Celou dobu jsem doufala, že mě autorka na konci překvapí a já udělám jedno velké wau, což se bohužel nestalo.
Příběh se četl velmi dobře, kapitoly jsou krátké a čtivé, zvládla jsem ji za dva večery. Pokud hledáte “odpočinkový”, čtivý thriller, který vás na dva večery zabaví, tak vám Perfektní manželství můžu určitě doporučit. Pokud už jste ale trochu vybíravý a máte toho hodně načteno, můžete Perfektní manželství klidně přeskočit.
Deník mladého přírodovědce
Dara McAnulty
Deník mladého přírodovědce je příběhem kluka, jehož největší vášní je pozorování přírody. V tomto lyrickém příběhu nás seznamuje se svým příběhem poněkud netradičním způsobem. Formou deníkových zápisků prožíváme s hlavním hrdinou jeho všední dny, Dary je ovšem velký fanda pozorování ptáků, takže často se toho během čtení dozvíme mnohem víc z jejich života, než ze života samotného hrdiny.
Knížka má velmi specifický jazyk a děj je hodně zaměřený na popisy přírody, takže je mi jasné, že nesedne každému. Já sama bych osobně uvítala víc pasáží zaměřených na “lidský” svět. Na druhou stranu je zajímavé pozorovat, jak autor popisy přírody proplétá i s odkazy na svůj každodenní život a my tak mezi řádky čteme, že jeho život není vůbec lehký.
I když se právě díky tomu stylu, jakým je knížka napsaná může zdát, že něco takového napsal někdo “starý”, opak je pravdou. Dary, hlavní postava a autor zároveň vydal tento příběh, když mu bylo šestnáct . A už jenom proto podle mě stojí kniha za zkoušku.
Přestože je knížka spíše tenčí, není to příběh, který zhltnete za dva večery. Já sama knížku četla skoro čtrnáct dní a pomalu si ji dávkovala, abych vždycky měla příležitost se zamyslet, co se Dary snažil svým čtenářům sdělit.
Coura
Jana Bernášková
Fuuu…. taky se vám občas stane, že přečtete knížku a vlastně nevíte, jestli se vám líbila nebo ne?
Přesně takto bych pojmenovala svůj vztah s Courou, ona se vlastně četla strašně dobře, ale hlavní hrdinka Lucka byla s prominutím neuvěřitelná kráva, která celých 412 stránek fňukala a fňukala o tom samém pořád dokola a neměla žádný vývoj. Což je na jednu stranu v pořádku, protože i takový lidé jsou. Já ale nevím čím to je, ale tady jsem to prostě nedokázala skousnout a to mi normálně nevadí, když mi hlavní postava není sympatická.
Nechci vás od knížky odrazovat, ohlasy má docela dobré a četla se moc dobře. Autorka má příjemný styl psaní a ráda bych si od ní časem zase něco přečetla. Třeba Jak přežít svého muže, který předchází Couře se mi líbil moc. Holt, Coura mi zkrátka nesedla.
Ztracena v bílém šumu
Javier Castillo
Ani nevím čím to je, ale letos mi prostě nějak do ruky přichází samé knížky s unesenými dětmi. A nebojím se říct, že Ztracena v bílém šumu z nich byla jednoznačně nejlepší.
Na knížce mě hlavně bavilo rozdělení do několika časových rovin. Autor tak skáče tam a zpátky a nutí vás držet se pěkně ve střehu, díky tomu nemá knížka příliš slabých pasáží, u kterých byste si přáli, aby už to celé skončilo a četli to jenom proto, že vás zajímá, jak to vlastně celé dopadne.
Autor navíc ve svém příběhu využívá VHS kazet, které věřím že pro většinu z nás tvoří hezkou nostalgickou vzpomínku, díky která vám knížka zase o kousek víc přiroste k srdci.
Jenom prosím vás nevěřte větě na obálce, podle které tato knížka mění pravidla žánru. Zas tak úžasná není, nicméně je to ale super čtení, které za pozornost určitě stojí.
Amissa: Zmizelé
Frank Kodiak (p)
Amissa je taková příjemná detektivka. Vyšetřování případu má autor dobře vystavěné a zároveň si nechává krásně otevřená vrátka na pokračování této série.
Malinko mi ale chyběl ten správný drive příběhu, který mám ráda. I přestože má knížka krátké kapitoly, které končí otevřeně, dokázala jsem knížku během čtení bez problému odložit. Zároveň mi přišlo, že se autor snažil připodobnit severským detektivkám, ale úplně se mu to nepovedlo a bylo cítit, že je "jenom" Němec.
Určitě ale nechci, aby to vyznělo, že je knížka špatná, to vůbec ne, jen už jsem zkrátka četla lepší.
Někdo blízký
Cara Hunter
Někdo cizí je prvním dílem ze série s vyšetřovatelem Fawley a já mám po jejím dočtení neskutečně rozporuplné pocity.
Hlavní zápletka v této knížce se točí kolem osmileté Daisy, která se ztratila z oslavy a nikdo neví kde je. S čímž se rovnou pojí má největší výtka ke knize, kterou mám k Daisiným rodičům. Ty postavy byly tak strašně zvláštní, mnohem víc se zajímali sami o sebe než o to, že jim vlastně nekdo unesl dceru,což mi strašně vadilo, protože kvůli tomu ztrácela pro mě knížka punc reálnosti.
Protože jinak byla knížka absolutně výborná, byla čtivá, hlavní vyšetřovatel byl sympaťák. Navíc se knížkou prolínají i reakci lidí na sitích ohledně případu, což mi přišlo jako super prvek, který děj osvěží.
No a samotný závěr? Buď ho tam autorka neměla dávat vůbec a nebo ho mnohem víc rozvést, protože mě osobně akorát zmátl a přišlo mi, že se to autorka snažila hodně hrát na závěrečný wau efekt, který mi přišel ale poněkud nedotažený.
Dívka v zeleném svetru
Daniel Paisner
Válečných příběhů jsem už přečetla spousty, některé mě zasáhly méně, jiné pro změnu více. Dívka v zeleném svetru se ale řadí mezi ty, které si sebou ponesete v srdci celý život.
Dívka v zeleném svetru vypráví příběh polských Židů, kteří se během války ukryly v kanalizačním systému města, a doufali, že zde přečkají válku.
Hlavní předností této knihy je její autentičnost, autorka sama totiž tento příběh zažila. Jako malá holčička strávila část války v kanalizaci se svými rodiči a mladším bráškou, kde přežívali v pro nás nepředstavitelných podmínkách.
Okouzlující na této knize je, jak moc je z ní cítit, že autorka vypráví svůj vlastní příběh. Při čtení ani nemáte pocit, že čtete. Máte spíš pocit, že s autorkou sedíte někde v kavárně a ona vám vypráví svůj příběh. Ne vždy postupuje chronologicky, občas řekne, že už si něco přesně nepamatuje. A vy jenom nasloucháte. O tom jak tatínek vyráběl falešné dna skříňí, aby se měli kam schovávat. O tom, jak s bráškou báli, že se maminka nebo tatínek nevrátí z práce. O tom, jak chránili v kanalizaci jídlo před nájezdy krys. O tom, jak se báli, že v kanalizaci zahynou při bombardování na konci války.
Dívka v zeleném svetru je příběhem, který si zaslouží, aby si jej přečetlo co nejvíc čtenářů ️
Milý Edward
Ann Napolitano
Nevím jak pro vás, ale létání letadlem mi připadá jako čas, kdy má člověk často prostor uzavřít se sám do sebe a přemýšlet. O své minulosti, o své buducnosti, o svých pochybách a přání. Milý Edward je pro mě příběhem těchto myšlenek. Sílá tohoto příběhu tkví v tom, že vy při čtení víte, že příběh skončí katastrofou, že cestující zahynou a nebudou už moci se svým životem nic udělat....
Tato knížka se ale odehrává ve dvou dějových linicích. První tvoří doslova minuty před samotnou katastrofou, druhá se odehrává v průběhu několika let po ní. Pád letadla má totiž jednoho přeživšího, dvanáctilétého Edwarda. Sledujeme tak, jak se učí žít bez své rodiny a začlenit zpátky do společnosti, kde na něho všichni zírají jako na zázračné dítě.
Knížku jsem přelouskala doslova během 24 hodin, potřebovala jsem nutně vědět, jak to bude dál, zároveň jsem se s příběhem nerada loučila. Vyzdvihnout musím také obálku, která nejenom že je nádherná po estetické stránce, ale po přečtení knížky vám dojde, jakou má hloubku. Vždycky, když se na ní zadívám, celý ten příběh mi znovu proletí hlavou.
Knížka zpracovává těžké a smutné téma, zároveň ale přináší důležité poselství. Skutečně dokazuje to, že nemáme plýtvat svým časem, nemáme dělat věci, které nás nebaví a netvrávit čas s lidmi, se kterými nám není dobře.
Milý Edward je pro mě adeptem na jednu z nejlepších knížek letošního roku, takové knížky by měl mít v knihovně každý.
Dokud žijí motýli
Hanni Münzer
Dokud žijí motýli je příběh o lásce, přátelství, stáří, ale i smrti. Je to příběh, který vás zasáhne a pohladí na duši.
Čím méně toho o knížce před přečtením víte, tím lépe. knížku ale doporučuji určitě všem, kterým se líbilo Kde zpívají raci, je totiž tolik podobné, ale zároveň tolik jiné. Spousta recenzí knížce vyčítá, že se zde potkává příliš mnoho náhod na jednu knihu. To je sice pravda, nicméně mě to vůbec nevadilo, autorka to naservírovalapříjemnou formou a při čtení jsem žádné silné "tlačení na pilu" nepociťovala.
Knížku si v srdci ponesu ješte dlouho, autorka mě při čtení zasáhla u srdce hned několikrát. Vřele doporučuji.
Její konec
Shari Lapena
Shari už je pro mě zárukou jistoty, pokud hledám čtení, u kterého můžu vypnout, které mě vtáhne do děje a kde budu hltat stránku za stránkou. Autorka nijak nevybočuje z řady oproti svým předchozím dílům a stále drží laťku velmi vysoko.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
Na začátku čtení jsem hltala jednu stránku za druhou, brzy mě ale příběh zača nudit - bylo to jako číst pořád dokola povídky o tom, jak se dva hádají. Vždy jsem dokázala přečíst jednu, maximálně dvě kapitoly, a pak už jsem se přištihla, že se na čtení nesoustředím. Myslím, že tomu přispěl i fakt, že v textu chybí uvozovky přímé řeči.
Knížka je ale určitě skvělou, a zároveň depresivní, sondou do (bohužel) spousty domácností a věřím, že každý z vás si při čtení vybaví také několik párů, kteří by spolu zkrátka být neměli.