luculi komentáře u knih

Další případ policie v čele s Kat Frank a umělou inteligencí pojmenovanou Lock, která pomáhá s řešením kriminálních případů. Už v první knize mě tato myšlenka zaujala a můžu říct, že kniha krásně popisuje i případné pro a proti.

S moderní dobou přichází i nové technologie a budoucností lidstva je i umělá inteligence. Už dnes je součástí mnoha věcí, i když já osobně z toho nejsem pokaždé zrovna nadšená. Sice nemůžu popřít, že v některých případech jde o přínos a urychlení procesů, ale zároveň se s tím smiřuji trochu obtížněji.

A samozřejmě je to i součástí tohoto příběhu, kde je to krásně vykresleno. Umělá inteligence, možnosti nabourávání do soukromí lidí, člověk se nemá jak úkryt před světem, je dohledatelný a viditelný. AI nemůže pochopit lidské chování a pochopit každou nuanci sarkasmu, ironie, mimiky v obličeji. Nechápe drobné detaily, které jsou pro lidi důležité. Nicméně taková entita je přínosem v rychlosti jednání, vyhledávání, propočtech, neomezeným množstvím informací a vědění.

Příběh půl doby připomíná klasickou detektivku, na kterou narazíte na každém rohu. Případy nejsou ničím zvláštní nebo výjimečné, děsivé nebo nějak extra překvapivé. Co však vytváří tu správnou atmosféru je přátelské prostředí kolegů na policejní stanici, osobní život Kat, který je pro příběh dost důležitý, samotné nesoulady mezi názory lidí a Locka a taky velké napětí, pokud dojde na zásadní momenty.

Tentokrát mi vyprávění i obsah sedlo ještě víc než u jedničky. A závěr dokonale navnadil na další pokračování. Samozřejmě se mi v hlavě pořád přehrávají myšlenky, kam to povede, především ve vývoji Locka. Bude to někdy tak i ve skutečnosti? Začnou AI dostávat těla? Budou lidé sdílet Zemi s androidy a umělou inteligencí? Jak moc chceme, aby byla součástí našich životů? Jak už jsem řekla, jsou momenty, kdy je užitečná a vítaná - určitě v medicíně či při vyšetřování kriminality, ale je to nutné i jinde? Tato kniha mě kromě příběhu nutí prostě přemýšlet i o tomhle...

Na jednu stranu anotace slibovala určitý příběh, který jsme dostali, na stranu druhou to však nebylo v takové míře, v jakou mohl čtenář doufat.

Příběh se zaobírá mnoha tématy, od vesmíru a NASA, přes život v osmdesátkách, tehdejší svobodné matky, ženská práva a feminismus až po homosexualitu, svým způsobem. Spousta zajímavých a důležitých věcí, ale na tak krátkou knihu to bylo prostě moc témat a málo prostoru. Podle mého jsem od každého dostala pouze ždibíček a celý potenciál nebyl využit.

Z vesmírného programu je tam asi nejvíc až na samotném konci, něco málo se v průběhu dozvíme, ale většina stránek se zabývá hlavní hrdinkou Joan, její nesnesitelnou sestrou, oblíbenou neteří a pak jejím vlastním životem, který doposud žila v určitém nevědomí. Pak samozřejmě přichází změna práce, vstup do NASA, první opravdová láska a podobně.

Jenže ani ta romantická linka neměla ty správné emoce. Všechno bylo strašné strohé a rychle odbyté. Sice se to četlo opravdu dobře, jenže v tom stále vidím něco víc. Víc než jen ty obyčejné popisky jako z nějakého deníčku, které skáčou z měsíce do měsíce.

Největší ždímané emoce, jak už někteří v recenzích zmínili, byly až na samotném konci, kde to konečně opravdu fungovalo. Úplný závěr je velkou otázkou, zda je něco takového skutečně možné a reálné, ale budiž, nechme to tentokrát stranou. Být celá kniha takhle zajímavá, dopadlo by to jinak...

Už od prvních stránek mě děj neskutečně bavil. Hltala jsem kapitolu za kapitolou. Vis jako hlavní postava je opravdu zajímavý, tvrdá palice, hrdý, silný, téměř nezlomný. Na svůj věk rozumný. Ve své podstatě i cílevědomý, pokud se dostane na určitou cestu. A ze všeho nejvíc má opravdu něco v hlavě.

Díky jeho minulosti žije v utajení, protože kdyby ostatní znali jeho původ, tak by mu šli po krku. Alespoň si to myslí, já o tom tak moc přesvědčená nejsem, přece je jen malou rybkou, která by sice mohla vodu rozvlnit...

Každopádně se dostane na akademii, což má svůj důvod a pak už se děje opravdu jedna akce za druhou. Z počátku jsem měla obavu, aby nešlo o typické pojetí, jaké se v knihách neustále objevuje a tedy pořád ty stejné popisy učení, boje, studenských intrik a podobně, protože to mě opravdu nebaví. Číst stránku za stránkou, jak se někdo zlepšuje díky drilu, to mě vážně nezajímá. Naštěstí se tu mihne pár zmínek, protože přece jen jde o prostředí školy, nicméně hlavní slovo má Visův úkol.

Občas jsem měla pocit, že ty jeho manipulace a intriky se mu daří docela lehce sfouknout, ale vzhledem k tomu, jak se to začalo nabalovat a kam to celé vedlo, jsem mu to přála. Cesta to byla trnitá a podle úplného konce ho ještě spousta dřiny čeká. A já se na to moc těším. Poslední kapitoly jsem totiž už hltala rychlostí blesku, spoustu věcí bijících přímo do očí jsem si odvodila cestou, ale ten konec! Vyrazil mi dech. A já okamžitě potřebují pokračování.

Bylo to skvělé. Až na nějaké nedokonalosti, malé mezery, chatrné pochopení Vůle a jejího fungování (protože vážně nevím jak a na co ji všichni můžou používat, jaké jsou hranice - je to způsob platidla, ale příliš podstaty jsem nepochytila) a občasné příliš jednoduché postupy, jsem si to nesmírně užila. Čtivý příběh, který polapí od první chvíle a neustále graduje. Spousta napětí a otázek, co bude dál (a co bylo, protože je to zároveň takové postapo). Pořád mě něco udržovalo ve střehu a to mám skutečně ráda. Mnoho akce a méně kecání. Parádní jízda stejně jako Licanius.

Konečně jsem se propracovala touhle bichličkou a můžu vám říct, že to byla jízda.

Z počátku jsem měla problém vylovit z paměti všechny informace ze začátku série, ale vcelku rychle jsem si začala některé detaily vybavovat. S čím jsem, asi jako s jediným, měla problém po celou knihu, tak se jmény. Děj je rozehraný na opravdu hodně frontách a v několika pohledech, přičemž některá jména jsou si dost podobná. A tak mi v prvních odstavcích dělalo obvykle problém zařadit jméno do příslušné skupiny a především na správnou stranu války.

Větší část knihy tvoří postupné budování děje, jak drobných potyček a událostí, obyčejných situací, zásadních momentů, ale především toho hlavního a to války. Po krůčcích se odhaluje lstivost a lži, skutečná pravda, kdo za koho bojuje a mnoho dalšího. Všechny kousky začaly tvořit celkový obraz a ke konci už bylo mnohem jasnější, kdo koho obelhává a kam to směřuje.

Užívala jsem si pomalé vyprávění, seznamování s postavami, celou tu myšlenku, kde jsou vlastně hranice dobra a zla, že lidé chybují a nejsou neomylní, co je to čest a že ne každý ji má a tak dále. Navíc tu nejde o typický boj mezi královstvími. Ale o bitvu mezi vyššími bytostmi, do které se připletou lidé. A ani ti se nenechají zastavit hranicemi své země. Takže to někdy působí jako pomíchané uskupení, všichni proti všem.

Poslední kapitoly se staly téměř nervy drásající jízdou, konec mi vyrazil dech a já teď vůbec nevím, jak mám přežít několik měsíců vědomí, že si musím počkat na konec. A docela se ho i bojím, protože to nejhorší teprve přijde a bůhví kolik postav se ho dožije...

Po letech vyšlo volné pokračování ze světa Jiskry v popelu. Ze světa masek, válečníků, magie. Opět se tu mihne Laia, Elias i Helena, ale bohužel hrají jen hodně malé vedlejší role. Na jednu stranu mě to mrzelo, na stranu druhou chápu, že autorka chtěla přenechat prostor někomu jinému.

Příběh se odehrává ve dvou liniích, pohledech. Až po přečtení třetiny knihy mi teprve došlo, že jde zároveň i o dvě časové linky. Mělo to svůj důvod, ale díky tomu, že jsem jako čtenář nebyla nijak varována, jsem pár kapitol četla v menším zmatku, než mi to zapadlo na místo. A to zrovna ráda nemám, to tápání a nepochopení, kdy mám pocit, že jsem musela něco přeskočit a měla bych se vrátit.

Děj jako takový plynul poměrně dobře, i když mi vadilo, že celé sledování plyne z pohledu Quila, Helenina dědice, který se musel kvůli záchraně říše vydat za dobrodružstvím. Trošku mi chyběl náhled do dění v zemi zatímco byl pryč. Quil totiž pátral po tom, kdo všechen ten zmatek a válku začal. Celé to bylo trošku zamotané a nezacházelo to dostatečně do hloubky. Necítila jsem z toho žádné napětí, emoce, strach ze ztráty lidí či země, strach z budoucnosti.

Hrdinové byli sympatičtí, ale mladí a naivní, ještě ne dostatečně dospělí, žádní vojáci nebo tak něco. Prostě typická ya, romantika, sebeobětování atd. Což je další věc, která mi vrtá hlavou, protože u Jiskry jsem to asi tak moc necítila jako tady. Při čtení jsem měla pocit nevyváženosti, kdy příběh stoupal v lehkou akci a poté padal do určité nudy a vypravěčské vaty. A poslední kapitola moje nadšení utopila úplně svojí klišoidní naivní ya kličkou.

Musím říct, že přestože se kniha čte hezky a docela mě bavila, až na pár hluchých míst, tak mě nedokázala pohltit natolik moc jako Jiskra, na kterou tahle kniha prostě nemá. Možná jsem měla vyšší očekávání nebo je tohle prostě autorčin slabší počin...

Velice příjemný návrat k detektivovi Duncanovi a na skotský ostrov. Tentokrát se tu pohybujeme na začátku zimy, takže celkovou atmosféru pátrání ještě okoření neustále padající sníh, zima, výpadky elektřiny a celkový pocit místa na konci světa.

Kniha je velice dobře napsaná, neskutečně čtivá, takže ji zvládnete přečíst na jeden zátah. Na rozdíl od mnohých jiných je vyprávění dost přímočaré, zvládne se zabývat případem, ale i osobním životem některých postav. Bez nějakého mlžení a zbytečného protahování. K tomu příjemné prostředí, lidé, co se znají celé věky a nějaká tajemství na pozadí. Prostě klasika.

Mám ráda, když se autoři umí vyjádřit a dostanou všechno důležité na tři sta stránek. Když nemají potřebu se vypisovat na šest stovek a více, neuměle protahovat děj a plýtvat slovy (například takový Cormoran Strike, toho mám strašně ráda, ale někdy bych klidně i třetinu proškrtala). Tady všechno funguje jak má, přestože je kniha spíše taková jednohubka. Nemrknete a zjistíte, že jste za polovinou a pořád vás to bude nutit pokračovat. Ani chvíle nudy.

Tahle série se dostává do mojí topky detektivek a už se moc těším na pokračování. Nejraději bych se do něj hned pustila, ale chvíli si budu muset počkat...

Po zklamání z Paní jezera jsem se ukecala k přečtení Bouřkové sezóny. Kniha na mě dlouho smutně koukala z police, poslední nepřečtená ze Zaklínačské ságy.

Příběh je dost neucelený a trhaný, ostatně jako vždy. Pokaždé to na mě působilo dojmem, že se autorovi nechce vypisovat s plnohodnotnou dějovou linkou, a pokaždé když ho to přestalo bavit, tak to prostě utnul a udělal z toho spíš takové krátké úseky. Často skončil v tom nejlepším a přeskočil na konec události.

Působí na mě dojmem spíš humorných povídek než nějaké fantasy s temnějším tématem, což od Geralta zoufale očekávám už roky. Rozhodně by mu to pasovalo. A přestože mě první knihy poměrně dost bavily (začala jsem tohle číst téměř před dekádou), musela jsem postupem času a po přečtení mnoha jiných knih (mám tedy s čím srovnávat), konstatovat, že tohle prostě pro mě nefunguje.

Jako čtenář jednoduše nedostanu žádný vybudovaný svět, jen polopatické náznaky. Všechno se děje poměrně rychle, příběh pluje po povrchu a do hloubky se příliš nedostane. A to mi prostě nestačí. Není tu dost vývoje, dost zvratů, hlubší seznámení s postavami a jak už jsem řekla, tenhle svět toho má tolik co nabídnout, ale nic z toho člověk nedostane. Forma by mi ani tak nevadila, kdyby to autor tolik nesekal.

Tady už jde spíš o takový zoufalejší návrat a znovuoživení starého dobrého Geralta a jeho dobrodružství. Netvrdím, že hlavní linka nebyla zajímavá, ale kdyby šlo o propracovanější text, bavil by mě víc. Místo toho jsem dostala spíše jakoby kousky myšlenek, zachycené nápady, humor a trapné Geraltovy postelové avantýry. Tohle přestalo fungovat už před lety. Autor rozhodně nemá co nabídnout, v dnešní době a se svým stylem rozhodně ne, pokud se trochu nezmění. Do novinky, která teď vyšla, proto už raději ani nepůjdu.

Když jsem se pustila do pokračování, přemýšlela jsem, o kolik víc sci-fi to tentokrát bude. Úvodní kniha totiž kromě pár zmínek o vesmíru a jiných planetách, v podstatě nepůsobila zrovna jako zástupce tohoto žánru.

Tentokrát je však všechno jinak. Cestování vesmírem, uspávání posádky v kryokomorách, poznatky o běhu času, další planety a civilizace, technologie, vylepšování lidí a mnoho dalšího vás utvrdí, že jste konečně na správné adrese.

Příběh je téměř jedna akcí nabitá adrenalinová jízda. Po cestě za možností sjednání míru, Hadriana a jeho posádku potkává nejeden problém. Nebezpečí číhá na každém kroku, ať už ve vlastních řadách nebo mezi nepřáteli, a to největší a nejděsivější čeká na konci.

Autor děj doplňuje filozofickými úvahami, které za mě v tomhle dílku, obsah vylepšují na každém kroku. Vesmír je obrovský, lidstvo nekonečné a poskytuje tak mnoho místa k přemýšlení, uvažování a hloubání například nad minulostí i budoucností. Co všechno lidi potkalo a jak se vlastně dostali až do této doby, víc jak asi patnáct tisíc let po nás (chápu-li to dobře), jak přežili a stále přežívají. A nechybí tu ani spousta upomínek na skutečné osobnosti, umělce, spisovatele, starý Řím a různé historické osobnosti.

Jediné, co mě občas mrzelo, tak náznaky budoucího dění, které působily jako spoilery. Jedna věc je, že text je psaný jako Hadrianovy vzpomínky, takže občasným oslovením čtenáře nebo zmínkou svého věku, dává najevo určité detaily, které nemálo odhalí. Na druhou stranu často prozradí během akčních chvilek, že se něco nakonec událo jinak, než předpokládal a pak se vrátí doprostřed dění. Jenže tím vyzradil, že to co následuje dopadne určitým způsobem. Já bych měla raději to překvapení až v momentě, kdy k tomu opravdu dojde.

Nicméně to bylo skvělé čtení od začátku do konce. Užila jsem si každou stránku, každý moment, všechny okamžiky, kdy se něco povedlo, i ty, které znamenaly průšvih. Hadrian je jako hlavní představitel velice sympatický, přátelský, empatický, někdy působí trošku změkčile, upustí nejednu slzu (ukazuje se jako reálná postava a ne nějaký nesmrtelný a neohrožený hrdina), ale jeho drsný život ho utužil, takže dokáže překvapit i svojí temnější stránkou. Jako průvodce mi sedí na výbornou.

Teď jen počkat, jak to bude pokračovat a co se stane příště. Už teď se strašně těším...

V prvé řadě mě zarazilo zařazení do kategorie fantasy. Přestože se tu vyskytují lidé s určitými schopnostmi, tak bych to brala spíše jako formu evoluce, jelikož se to odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti Země. Za mě je to prostě sci-fi jako vyšitá. Nic fantazijního v tom nevidím.

Jak už jsem řekla, jde o budoucnost. Konkrétně necelých dvacet let od teď. Svět se změnil a spojil v určité části, státy jak je známe už neexistují. Víceméně působí jako typická představa o chudých bezbranných čtvrtích a bohatých vlivných parchantech využívajících své postavení ke zlu.

První část knihy mi přišla poměrně pomalá a vleklá. Přestože to zabralo necelou polovinu, tak mi to připadalo spíše jako dvě třetiny. Úvodní seznámení, problematika doby, postavy, vztahy a tak dále. Na můj vkus zbytečně zdlouhavé. Zbytek knihy totiž obsahoval jakoby dvě časové roviny, které se míjely třeba pár minutami. Šlo spíše o skoky mezi postavami v krátkém časovém úseku, což způsobilo velké dávkování napětí z dané situace a z několika pohledů na jednu scénu. A že té akce tam nebylo málo. Škoda jen, že první část nebyla kratší a kniha nebyla v tomto duchu vedena dříve. Hltala bych to mnohem více.

Co mi zoufale chybělo, tak nějaký rozbor či větší pochopení empatů. Z knihy jsem nedokázala vyčíst, čeho všeho jsou schopní. Dokázali v ostatních lidech číst emoce a podle všeho je obrátit i proti jejich vlastníkům. Ale kde měli hranice? Co všechno mohli udělat?

Zápletka byla zajímavá, poukazovala nejen na diskriminaci, šikanu, fyzické násilí a válku, ale hodně i na lidské emoce, co jsou lidé schopni udělat, jak je ovlivňuje prostředí a tak dále. Líbil se mi nápad empatů, náhled do určité verze budoucnosti. Ale něco mi v tom stejně chybělo. A ten úplný závěr mi přišel hodně přeskočený a zkrácený, přestože do té doby se víceméně všechno vysvětlilo a zapadlo kam mělo...

Kniha se na první pohled tvářila jako klasický romantický příběh, kde hlavní hrdinka ztratí matku a tak se vydá hledat sama sebe a svého biologického otce. Jenže už nikde není ani náznak, v jakém duchu celý příběh bude.

Bohužel pro mě se točí okolo témat a života, který mi nic neříká a který nemám moc ráda. Lidé žijící v komunitách, hipíci žijící mimo moderní život, takové ty sekty nesekty. Kočovníci. Kde se mluví o spřízněných duších, předtuchách, očistách, meditacích, přírodní medicíně, duších, kde se věří tarotovým kartám.

Navíc mi ani hlavní hrdinka příliš nesedla, protože mi prostě nepřipadala jako žena ve věku třiatřiceti. Spíš tak o deset let mladší. Naivní, nevyzrálá, dětinská. Její vztahy nevztahy moc romanticky nepůsobily a ani knihkupectví/antikvariát, o kterém se neustále píše, pro mě rozhodně žádným kouzlem neoplýval. V nepořádku, chaosu ani prachu nic krásného prostě nevidím.

Nejvíc emocí podle mě bylo až na konci, kdy se konečně odhalila pravda ohledně rodinných vazeb Luny a navíc jejího vztahu k "někomu". Nicméně většinu knihy jsem žádné romantično necítila. Ať už mezi lidmi, či z prostředí Benátek. Prostě to na mě nijak nepůsobilo. Možná mi ten dojem prostě jen kazily ty věci ohledně tarotu, vidin budoucnosti a všemožných senzibilních a ezoterických věcí, které nemám ráda a nevěřím na ně.

Moje první setkání s autorkou. A mám-li být upřímná, po všem to nadšení jejích fanoušků, jsem asi čekala mnohem více. Dostala jsem průměrný román s obyčejnou dějovou linkou, která neměla čím vyčnívat.

Ústřední dvojice byla mladá a v partnerských vztazích nezkušená, prostě byli pro sebe první a jediní. Což mělo i své stinné stránky, protože se sobě začali ztrácet. A to vedlo k určitým nejistotám.

Za mě pocity ztráty a strachu ze změn jsou opodstatněné a uvěřitelné. Ne každý člověk je schopný z hodiny na hodinu převrátit vlastní život a vydat se naprosto jiným směrem. Já sama to znám, protože s tím taktéž bojuji.

Co jsem však už chápala méně, tak až ukňourané a věčně ubrečené chování Bets, ke kterému se později tak trochu přidal i Jack. Především ona si ze začátku zoufala jako nějaká čtyřicátnice či padesátnice, které ujel vlak a v životě ji už nic lepšího nečeká. Jakoby život skončil. A přitom jí bylo nějak kolem čtyřiadvaceti.

Úsměvné mi přišlo porovnávání vesnice a města. Nejsem si úplně jistá, jestli i v dnešní době na dědině funguje pravidlo "všichni se známe, všichni si pomáháme, všem se do všeho montujeme", tak jak to známe z televize. Myslím, že tahle představa už je tak trochu přežitek, ale možná se mýlím...

Obyčejný příběh bez větších zvratů, bez překvapení nebo nějakého wow momentu. Jediné, co mě částečně překvapilo, tak ten konec, protože jsem do poslední chvíle myslela, že to skončí jinak. Takhle to prostě zapadlo do obvyklé škatulky...

Na autora poměrně poklidný díl, který se nesl spíše na vypravěčské vlně než na obvyklém násilí. Tím nechci říct, že by se nic nestalo, nepadla žádná hlava a podobně, to zase ne. Ale mám pocit, že šlo zatím o nejmírnější knihu, co jsem z této série četla.

Jediné, co mě trošku zaráží, tak vztahy postav, které autor vytváří. Hodně se v tom opakuje určitá šablona. Kromě všech těch bojů, válek, litrů krve, urvaných končetin a tak dále, mě tohle prostě udivuje nejvíc. Samá zrada, málo loajality, partnerské vztahy. Ženy vykresluje jako velice silné, bojovné, ale na druhou stranu mám pocit, že z toho vychází jako větší mrchy než kdejaký vrahoun.

Fajn návrat do světa Prvního zákona, znovushledání s postavami, které už člověk zná i seznámení s mnoha novými. Série se mi rozhodně líbí, i když občas pokulhává. Mám z ní pocit určitého pesimismu a sarkasmu. Rozhodně nejde o žádné pohádky, šťastné konce, lásku až za hrob, přátelství bez překážek. Prostě život v dané době se vším tím zlem okolo. Většina příběhu má své poklidné tempo, ale konec jako vždy frčí rychlostí přetáčené pásky...

Na příběhu je poznat jeho stáří, vybraný styl vyprávění, určitá naivita postav i jednoduchost příběhu. Postrádá jakoukoli akční zběsilost a zaobírá se pouze obsahem. Nezdržuje se barvitými popisy, detailními charaktery postav či nejpodrobnějšími popisy cest. Jde jen o čistou fantasy ve smyslu boje dobra a zla, v duchu přátelství na celý život a nikdy nekončící cesty za záchranou světa. Dýchá z toho úplně jiné století.

Počáteční skupina postav se pomalu rozrůstá, tajemství cesty se odkrývá, i když mnoho zůstává stále skryto. Není dobré totiž odhalovat veškeré karty předem. Nejenže by to mohlo některé odradit od těžké cesty, ale mohlo i zároveň ovlivnit jejich názor. Kdo by chtěl vědět, co ho čeká, když to nemusí být zrovna bezpečná budoucnost?

Jako vždy přichází mnoho komplikací po cestě, nepřátel přibývá a hrdinové se rozdělí na skupinky, aby každý zažil své vlastní dobrodružství, než je osud opět zavede dohromady. Sledovat jejich cestu bylo sice zdlouhavé, ale překvapivě příjemné.

Přestože nešlo o nejčtivější příběh jaký znám, tak mě nakonec Shannara dokázala získat. Má své vlastní tempo i kouzlo, zvlášť pokud člověk bere v potaz stáří knihy. Jediné, co mi ničilo zážitek, tak příšerný překlad projetý překladačem a mizerně zkontrolovaný text. V celé knize jsem našla minimálně dvě stovky chyb. Být pod tímto podepsán jako překladatel a korektor, tak se stydím na věky věků. Tak příšerný text jsem ještě neviděla.

https://www.instagram.com/p/DNgStqXtO4J/?utm_source=ig_web_copy_link&igsh=cm05eDBmMHZxM201

Na knihu jsem narazila náhodou a zaujala mě zápletka, která mi v mysli navodila určitou představu vtipného příběhu, kdy se chlapi snaží dostat ženě do hlavy pomocí ženských románů. A to jsem v podstatě i získala.

Text je ozvláštněn úryvky z knihy, kterou mužští protagonisté čtou, tedy především hlavní postava Gavin. Takže jeho prostřednictvím občas čtete knihu v knize.

Knižní klub probíhal v podstatě přesně tak jak jsem si představovala. Chlapi se navzájem snaží povzbudit a pomoct si navzájem se svými drahými polovičkami, aby si své vztahy udrželi. Navíc se i trošku špičkují a především o klubu nemluví mimo něj. A o to v knize jde především.

Gavin a jeho žena Thea mají určité problémy, které se vystupňují do takové míry, až padne slovo rozvod. Gavinovi přátelé se rozhodnou zasvětit ho do jejich klubu a vysvětlit mu, co má dělat.

Samozřejmě nejde všechno jako po másle a je to docela dlouhá jízda nedorozumění a přešlapů, až jsem měla obavu, jak to vlastně skončí. Ale rozhodně mi přišlo vtipné, že chlapi čtou romány, aby pochopili, jak ženy uvažují o vztazích, co by se jim mohlo líbit a co by chtěly. Vlastně to pojali tak trochu jako návod.

V knize šlo především o emoce, vztahy, ale i humor. Největší prostor však zaujala myšlenka toho, jak lidé jednají ve svých životech na základě zkušeností z dětství, ať už dobrých nebo špatných. Že ať už něco na začátku vztahu fungovalo, nemusí tomu být navždy, protože ozvěny minulosti se vždycky vrátí. Každý si nese nějaké břímě. A největším lékem na to je otevřenost a upřímnost.

Za mě moc příjemné překvapení a oddechové lehké čtení se silným tématem na pozadí. Tentokrát nešlo o získání někoho, ale o záchranu vztahu již existujícího, což byla taky fajn změna. Jakmile jsem se dostala do druhé půlky knihy, už ji nešlo odložit a přečetla jsem ji na jeden zátah.

Minusové body dávám za zpracování textu, především za nejednoznačné odlišení dialogů pomocí zalamování řádků. Vznikaly tak situace, kdy jsem musela něco přečíst víckrát, abych věděla, kdo přímou řeč pronáší. A dalším problémem byly občasné záměny jmen postav. Asi by to chtělo zapracovat na lepším překladu a korekci textu...

https://www.instagram.com/p/DNKzj0HNg1Z/?utm_source=ig_web_copy_link&igsh=c2xkb2I1em14emZi

Netradiční detektivka z pohledu namakaného, potetovaného, bývalého policajta, který nemluví zrovna jako učebnice. Za peníze udělá cokoli, v rámci zákona, i když někdy trošku na hraně. A hlavně vždycky podle svých pravidel. Ale dá se v takové branži vůbec někomu věřit?

Netypické prostředí, slangová mluva, lidé "na okraji" společnosti, kteří tvoří jeho různé zdroje informací a podobně. Do toho jeden zapeklitý případ, který se vyvine nečekaným směrem a je o zábavu postaráno.

Výborně se knihou prokousávalo, velmi čtivé, místy humorné, jindy zase napínavé. I když mi chyběla větší hloubka nebo detaily Larsova života mimo práci. Nějaký náznak, kde se vůbec nacházíme apod.

Nicméně na daném počtu stránek to asi dost dobře nešlo. Velikou výhodou je právě ta délka, protože se do příběhu vešlo všeho tak akorát a ten konec! O jedné postavě jsem to tušila už během čtení, ale tento závěr mě neskutečně překvapil.

Za mě výborná detektivní jednohubka. Jen trošku nechápu tu nálepku "řízná krimi z Prahy". Týká se to příběhu (protože to se mi nezdá) nebo autorova působiště?

To, že bude i třetí díl z pohledu další postavy, na což jsem byla upozorněna, jsem tedy počítala. Nicméně mě hodně překvapil ten velký časový skok, kdy se tentokrát Město zázraků od jedničky vzdálilo o 17 let.

Série není vůbec špatná. Jen se autor prostě dokáže někdy tak rozvášnit, že se u nějaké scény zasekne příliš dlouho a zbytečně ji pitvá do nejmenších detailů. Příběh to zbrzdí a čtenáře dokáže totálně znudit. Některé scény se stávají nekonečnými, kniha by mohla být o několik odstavců kratší a příběh hbitější.

Promyšlené to měl výborně. Tematicky zvláštní. Chvílemi akční, v tomhle za mě byl poslední díl nejlepší. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že mi tahle série mnoho nedala. O čem to vlastně mělo být? Co jsem si z toho měla vzít? A jako vždycky přišel autor s dost podivným koncem, který mi k tomu prostě nesedl. Jak kvůli tomu, co se stalo s některými lidmi, tak kvůli Sigurdovi. Benettovi musí člověk přijít na chuť, ale mě to moc nejde.

Po dlouhé řadě románů jsem konečně dostala to, co jsem potřebovala. Perfektně vyvážený příběh, který se nebude zaměřovat pouze na hlavní dvojici, jejich dostaveníčka a zbytečné komplikace.

Tentokrát totiž romantickou linku, která byla jednoduchá a ne příliš komplikovaná, doplňovaly i další věci. Romantika byla lehká, vztah Ruby a Gabea víceméně nijak překvapivý. Žádné zbytečné zádrhele, samozřejmě kromě citové odtažitosti Ruby, kterou cítila v podstatě ke všem a nezdravé důvěře Gabea v jeho bratra. Nicméně jako další témata tu byl například její vztah s otcem, vandalismus probíhající ve městě, zákeřné útoky na Gabeův pivovar a mnoho dalšího. Například i výroba v hrnčířské dílně nebo Klub slečny Marplové...

Sešlo se tedy mnoho věcí, které knihu tvořily a to se mi neskutečně líbilo. Nejenže šlo o vztahy mezi postavami, ale dostala jsem i mnoho napínavých odstavců, protože mě hrozně zajímalo, kdo krade a ničí věci ve městě, trochu toho detektivního pátrání. Ale samozřejmě i mnoho klasických rozborů o lidských citech, odpuštění, o možnostech, že se lidé dokáží změnit, když chtějí a tak podobně. Prostě žádná monotematická kniha zabývající se jen "láskou"...

Knihkupectví na Santorini, jak už napovídá název, je hlavním tématem. Když babička hlavní hrdinky začne s provozem knihkupectví, otevřou se i další možnosti, jak přitáhnout knihomoly. Například založit knižní klub, pozvat nějaké autory a tak podobně.

Část s knihkupectvím, popisy jak všechno vzniká, vylepšuje se, co všechno je potřeba okolo propagace a kde čeho, to mě bavilo. Tolik práce stálo za jedním snem. A navíc hezké řecké prostředí a jídlo doplňovalo celkovou atmosféru. Bylo hezké sledovat, jak má někdo odvahu splnit si svůj sen (navíc v cizí zemi), i když to mohlo být sebenáročnější.

Příběh byl poměrně čtivý, chvílemi i zábavný. Ale hlavní hrdinka Evie mi moc nesedla. Byla to taková nevyzrálá naivní koza s divnou představivostí a ještě podivnějšími nápady. Občas jakoby těžce mimo realitu. Za vším viděla nebezpečí a smrt. A celkově mě její chování dost udivovalo.

Důvod proč vznikl vztah mezi Evie a Georgiosem bylo takové filmové klišé, ale to by nebyl problém. Jenže většina příběhu byla pohlcená knihkupectvím a pestrým životem Eviiny babičky, která mimochodem byla číslo a veškerou čtenářskou oblíbenost ukradla ona. Romantika, kterou by člověk mezi těmi dvěmi předpokládal jaksi nebyla nebo alespoň já jsem v tom žádnou neviděla. Jejich rande měla minimální prostor a došlo celkem ke třem polibkům a to bylo veškeré jiskření. Takže za mě slabota.

Romantika slabá, mentalita hlavní hrdinky pochybná (jako pardon, taky jsem introvert a společensky neohrabaná, raději mezi knihami doma, ale rozhodně nemám tak divnou představivost a myšlenkové pochody), humor to občas zachránil a sláva Florettě za její život. A nadosmrti nechci vidět slovo "jejky"!

Hodně slabé 3*

Návrat do jednoho městečka, kde jsou hlavní postavy všech dílů všelijak spojené do jedné rodiny. Každá kniha se věnuje jednomu z párů, takže čtenář už prostě ví předem, co ho čeká.

Opět šlo o oddechové a pohodové čtení. Pro tentokrát s minimálním počtem postelových scén a spíše větším měřítkem psychologie postav. Hodně se tu řeší vztahy, sebekritika, manipulace s ostatními a tak podobně. Vše zaobalené do romantického příběhu. Ten samozřejmě nemá čím překvapit, hlavně ne svým koncem. Ale průběh a vývoj se obvykle hodně dobře čte a je fajn sledovat, jak ty stránky rychle mizí.

Jediné, co bych autorce vytkla, kromě té její naivní opakující se romantiky a určitého stereotypu mužských postav (sympaťáci s dobrým srdcem a gentlemani do morku kostí), tak její názor na partnerský vztah, který se v jejích "pohádkách" vždy po několika dnech (týdnech) promění v naprostou idylickou partii, kterou je nutné po pár měsících zakončit manželstvím. To je za mě těžce přitažené za vlasy.

Musím říct, že autorovy knihy jsou poměrně zdlouhavé. Vždycky využívá hodně vaty, která knihu natahuje a někdy i dost zbytečnými neužitečnými věcmi. Například opakováním již známých detailů nebo objasňováním jiných.

Tato série funguje spíše jako taková detektivka, ve světě, který působí jako postapo. Lidé žijící v současnosti spoustu věcí z dřívějška pozapomněli nebo ztratili. Znovu objevují staré technologie nebo vytváří nové, budují svá města a nahrazují to, o co přišli. Díky tomu se děje i mnoho neznámého a tajemného.

V druhém díle se vrátíme k postavě Mulagesh z první knihy, která se tentokrát vrací jako hlavní hrdinka. Ta, svým způsobem, provádí vyšetřování zmizení jedné ženy a přitom naráží na mnoho překážek. Změna hrdinky pro mě byla velikým překvapením, protože anotaci jsem nezkoumala. Očekávala jsem prostě plynulé navázání na předchozí děj. Ale nebyla to jediná změna. Dokonce se poskočilo v příběhu o pět let dále...

Kniha měla své pomalé tempo. Dlouhé pátrání přineslo občas nějaké vodítko, které jsem pochopila i já bez pomoci hrdinů, ale většinou jsem musela prostě počkat, co se bude dít dál. Drobné indicie často nikam nevedly a až do poslední chvíle nic neobjasnily. Měla jsem tedy docela problém se těmi stovkami stránek prokousat.

Bennettovy příběhy mě na jednu stranu baví, má dobré nápady, promyšlené světy a zajímavé postavy, ale tak nějak vždycky bojuji s tím postupem. Dokáží být totiž zároveň hodně nezáživné, mají své chyby a nedostatky, přestože nabízí neokoukané příběhy a poutavé zápletky. Průběh děje je dost nudný a nedokáže čtenáře vtáhnout. Alespoň mě určitě ne. Protože v opačném případě bych neměla problém se takovou knihou pročíst mnohem dřív...

2.5*