laura komentáře u knih

...skoro tři čtvrtě knihy jsem nechápala, proč jsou všichni z této knihy tak vedle. Přečetla jsem ji v podstatě za dva dny, takže se nedá pochybovat o tom, že to bylo čtivé a že mě příběh pohltil, ovšem takových jsem četla už spoustu. Čím víc příběh gradoval, tím víc jsem chápala. Protože nešlo o příběh, šlo o Hanu. Šlo o dívku, jejíž život skončil ve 23 letech, a když vám to dojde, když pochopíte, tak trošku zešílíte. Najednou všechno zapadlo do sebe a já už vím, proč jste z Hany všichni vedle, protože pro slzy jsem nemohla dočíst posledních pár stran...

Příběh o jednom zmařeném životě vlastně není jen příběh jednoho života, je o všech zmařených životech všech válek od počátku věků, je o naději, víře, lásce, o bezmocnosti, bolesti, hrůze. Je o lidech, kteří přestali být lidmi, i o těch, kdo jimi zůstali i když už nebylo o co stát. Je o všech, kteří si uchovali své srdce navzdory tomu, že přišli o všechno ostatní. Kteří bojovali, i když už bojovat nechtěli, a kteří prostě žili dál, i když už k tomu neměli sílu...

"Proč vzdycháš?"
"Protože teď už nemůžu umřít..."

A tím je vlastně řečeno vše.
I já jsem něco ztratila. Ztratila jsem při čtení tohohle příběhu hodně. Ale zároveň mi toho taky hodně dal...

88 04.04.2019

Život je podivuhodná věc...

Příběh o stárnoucím, mrzutém muži, který si přeje jediné: umřít.

Všichni lidé chtějí žít hodnotný život, ale hodnoty má každý člověk jiné.

O osamění, pokoře, lásce, smutku, vzteku, bolesti, oddanosti a neochvějných principech. O saabovi. O kocourovi. O spoustě nepředvídatelných okamžiků, které vám změní život v jediné vteřině...

Smutek je vrtkavý. Když ho lidé nesdílejí, rozděluje je.

Ove je muž mnoha tváří. Je malým chlapcem, který si odmítne nechat nalezené peníze. Je mladým mužem, který zůstane na světě úplně sám a přesto se nevzdává. Je tím, kdo tvrdě dře, moc nemluví a nedonáší. Ove je zkrátka Ove.

Ať už se člověk vydá jakoukoliv cestou, něco ho dovede k předurčenému cíli.

A pak se jednoho dne Ove zamiluje...

Láska je podivuhodná věc. Dostaví se úplně znenadání.

Budete brečet, budete se smát. Než si k Ovemu najdete cestu, asi to chvíli potrvá. Ta cesta je trnitá a plná přešlapů, nepochopení, křivd i syrové, nelítostné bolesti. Je plná bezmocnosti, zuřivosti i naděje. Je plná Oveho nenaplněných snů i hořkosti, plynoucí z osamění...

Čas je vůbec zvláštní věc. Většina lidí žije pouze pro budoucnost. Pro to, co bude za pár dní, týdnů, let. K nejbolestnějším okamžikův lidském životě patří poznání, že je člověk ve věku, kdy toho má víc za sebou než před sebou...

Trvalo mi to, ale nakonec si mě Ove podmanil. Bylo to mile roztomilé, bolavé i úsměvné. Bylo fajn nahlédnout do duše stárnoucího, osamělého muže, který miloval celým srdcem a i když nezemřel, tak zapomněl, jak má žít...

Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu. Zpočátku je člověk zamilovaný do novoty, každé ráno se pozastaví nad zázrakem, že je to skutečně jeho, jako by se strachoval, že k němu každou chvíli někdo vtrhne a oznámí: došlo k obrovksému omylu, nikdy jste si neměl žít tak pěkně. Během let ale oprýská fasáda, dřevo se tu a tam rozklíží. A člověk svůj dům nemiluje pro jeho dokonalost, ale právě proto, že dokonalý vůbec není...

Jeho zásadovost (ze které byste zešíleli), paličatost (která by vás umořila), čestnost (hodná obdivu) i obětavost (tajná, jistěže) vás prostě odzbrojí. Konec jsem nečekala. Ale asi se čekat dal.

... a najednou zavládlo úplné ticho. Jako by se čas potřeboval zhluboka nadechnout...

71 23.11.2022

Tak jsem po několika letech znovu otevřela dvířka vzpomínek a přečetla si Malého prince... Čím starší jsem, tím víc mě tahle knížka dostává...

Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal...

Má srdcová záležitost - už po mnoho let. Poprvé jsem kouzlo této knihy nedokázala ocenit. Bylo mi sedmnáct, a příběh mě neoslovil tak, jak jsem čekala. Ale při každém dalším setkání s touhle knihou jsem ji viděla jinak - a víc a víc si podmaňovala moje srdce...

Co je důležité, je očím neviditelné...

Malý princ je zkrátka jen jeden. Nenapodobitelný, nenahraditelný, neuchopitelný, snová podstata toho, kým jsme, kým bychom měli být, kým ale být přestáváme, protože zapomínáme, že každý dospělý byl kdysi dítě...

Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov...

Bolí mě srdce jako pokaždé, když tuhle knihu čtu. Ty jemné doteky něhy, to neopakovatelné kouzlo, bolest poznání, krása v každém z těch slov, tak prostých, tak obyčejných, a přesto hluboce lidských...

V poušti je každý trochu osamělý... Osamělí jsme i mezi lidmi...

Pro mě zkrátka příběh, který ve mě otevírá cosi důvěrně známého, co jsem během let někde poztrácela, co často nehledám, ale když to najdu, vím, že bez téhle části sebe samé nejsem úplná...

Svět slz je tak záhadný...

62 01.05.2020

Tohle není kniha, u které si odpočinete, která tak nějak líně plyne a vy u čtení na nic nemyslíte. Tahle kniha neplyne ani líně ani klidně, ale trhá vás, kousek po kousku. Nejdřív jsem si říkala, zajímavý styl, líbí se mi. Pak přišla chvíle, kdy mě napadlo, že ji odložím, pro nedostatek času, a tak nějak se mi prostě nechtělo pokračovat v příběhu, který je všechno, jen ne odpočinkové čtení... Potom jsem se do toho však zakousla, přečetla téměř 200 stran za jediný den a už se nedalo přestat... Posledních asi 60 stran jsem brečela, knihu odkládala, nemohla číst dál a přitom jsem musela vědět, jak to skončí - i když to vlastně člověk tuší od začátku. Tohle jsem ale nečekala.

Tak už vím, co na téhle knize všichni máte. To není obyčejný příběh. To je život a smrt, nic mezi tím. To je Liesel, Hans, Rosa... Rudy, Tommy, Ilsa Hermannová... To je Erik, Max, Frau Holtzapfelová... To jsou plyšoví medvídci a piloti... To jsou kluci, skákající do vody pro knihy...

Co takhle pusu, Saumensch?

Bože, ta kniha mě rozbila. Všude jsou střepy a mě se chce brečet a brečet a brečet... Už vím, proč jsem ji držela v ruce a uvažovala, že si ji koupím. Lidi by měli číst takovéhle příběhy, neměli by zapomínat.

Jsi to vážně ty?
... a díky tomu jsem pochopil, že ten nejlepší, kdo nade mnou kdy stál, vůbec není muž...

Ještě dlouho nepřestanu brečet...

58 17.03.2019

Kdysi dávno jsem od Dickense zkusila přečíst Olivera Twista - a nějak to nešlo. Nejspíš nebyla ta správná konstelace. Od té doby jsem se už k autorovi nevrátila - až letos s Vánoční koledou.

Milý, laskavý příběh o muži, kterému protekl život mezi prsty a který dokázal jediné: shromažďovat majetek a peníze. A svým způsobem byl zřejmě spokojený až do dne, kdy se všechno změnilo.

Příběh o hledání sebe sama, o hodnotách, o přístupu k životu, o tom, co jsme ztratili i o tom, co můžeme získat. Příběh, který vás naladí na tu správnou vánoční atmosféru a připomene vám, o čem Vánoce vlastně jsou. Že nezáleží na darech, na pompéznosti, nýbrž na okamžicích. Na těch prchavých chvílích s těmi, kteří nás obklopují a jsou vlastně tím největším bohatstvím našeho života...

54 20.12.2021

Rozsekalo mě to... Odkrylo staré jizvy, které znovu začaly krvácet. Tolik to bolí...

Do hlavy druhých nevidíme a často se tam ani dívat nechceme. Někdy by se ale přece jen stačilo podívat do zrcadla. Tohle chceme? Jsme to pořád ještě my?

Tolik nepochopení, křivd a bolesti v tak málo slovech... Tolik citových šrámů a odmítnutí - a proč? Proč spolu víc nemluvíme? Proč to nedokážeme?

Chudák Bára. Jak já jí rozumím. Jak moc ji chápu. Protože mi tolik připomíná někoho, koho jsem kdysi dávno dobře znala...

Každý k tomu svému procitnutí musí dospět sám. Někdo tam ale nedospěje nikdy. Obávám se, že Bářina máma - a mnoho dalších - je příliš zaslepených tím, co od života nedostalo, že ztratí i to, co měly na dosah. Prostě jim to jednoho dne ...

... uletí... :(

50 20.04.2020

Být výjimečný je nejlepší způsob, jak být jiný...

Fredrik Backman je určitě výjimečný - tím zvláštním způsobem, který někomu sedne a někomu zase vůbec. Mně sedl už v předešlých knihách, tady jsem však měla trošku problém. Začátek skvělý, pak jsem se v tom maličko plácala a uvažovala, jestli to vůbec dočtu. Ale nakonec to do sebe všechno zapadlo - a já jsem se rozbila. Na tisíc kousků věčnosti...

V pohádkové říši se čas měří na věčnosti. Je to vlastně jakési náhradní řešení, protože tam nemají hodiny, a tak určují čas na základě pocitů. Pokud se jim doba zdá jako krátká věčnost, říkají, že to trvá věky. Pokud jim to připadá jako dvojnásobek věčnosti, říká se tomu celá věčnost. Co se zdá ještě delší, je už pohádková věčnost, a to je pak celá věčnost věčností...

Snové a přitom syrově realistické, kruté a přitom laskavé, plné smutku, ale i naděje. Každé osmileté dítě si zaslouží náruč, kam by se mohlo schovat. Kde by mohlo snít. Tu Říši před procitnutím, kam utíkáme tajně všichni - jen o tom nemluvíme.

Nemusíš být perfektní táta. Stačí, když budeš můj táta...

A takhle jednoduché to je. Život je totiž složitý i snadný zároveň...

Posílám Else objetí a pláču pro Worse. Mám pochopení pro Britt-Marii a uznání pro Alfa. Něžnost pro chlapce se syndromem a spoustu smíchu pro všechny, kteří se už smát zapomněli...

Člověk se může cítit sám z mnoha různých důvodů...

Příběh jedné, trošku jiné osmileté holčičky a mnoha dalších - ochlasty, příšery, přítele, babičky, babizny, taxikáře, chlapce se syndromem...

Je těžké být rozumný, když se jedná o smrt. Je těžké nechat své milované odejít. A přesně takové je umírání. Je to jako pád do neznáma...

A tak padáme a bolí to, pláčeme a očekáváme úlevu, která nepřichází, a pak se smějeme, zoufale, bolavě, s příchutí slaných slz, ale zároveň tak moc opravdově, jak to jen jde...

...protože: Ne všechny příšery se hrozivé narodí. Některé se promění ze žalu. A některé si svou příšeru nesou uvnitř...

Po skvělém začátku a troše rozpačitosti někde uprostřed jsem přečetla úplně obyčejný a zároveň neobyčejný životní příběh se špetkou fantazie, velkou porcí opravdovosti a každodenní všednosti okořeněné láskou, pochopením, pokorou, vděčností a prostou lidskou sounáležitostí...

Bude dobře. Bude líp.

Uvidíme se, Elso. A omlouvám se (že jsem to zprvu nepochopila, že jsem to chtěla vzdát, že mi to přišlo příliš zdlouhavé, že...). Protože jsi byla skvělá. Babička byla skvělá. Vy všichni.

49 16.11.2022

Před tragédií si všichni lidé přejí tisíc věcí, po ní jen jednu.

Od první stránky úžasný, úžasný, úžasný. Bolavý, pravdivý, krutý, skvělý.

Ticho dokáže být jako voda. Když ho necháme zatéct moc hluboko, zmrzne a je schopné nám roztrhnout srdce.

Emoční nářez, který budu ještě dlouho rozdýchávat. Neuvěřitelně opravdová, živá kniha. A to nejsem fanda do hokeje.

Čím větší sněhová koule se valí ze svahu, tím větší blázen musí být člověk, který se jí postaví do cesty.

A postavit se do cesty hokejovým fandům? No páni, to zvládnou jen šílenci. Nebo ti, co už nemají co ztratit...

Každý den uplyne celý život, nebo jen jediný úder srdce, záleží na tom, s kým jsme...

Za mě jeden z příběhů, který hned tak ze srdce nedostanu. Všechny postavy milujete. Některé nenávidíte. Všechny je tak trošku chápete. A zároveň nechápete. Jenže dokud tam nejste a nežijete zrovna tenhle příběh, nikdy to tak úplně pochopit nedokážete...

Co pro tebe můžu udělat?
Měj mě rád...

A to je jediné, co se asi tak dá dělat.

Skvělý, nadčasový příběh, ze kterého mrazí. Příběh, kde život začíná i končí, a z mnoha snů se stávají střepy, když se srazí s krutou realitou života.

Co víc je sakra život? Jen sem tam nějaký ten hezký okamžik...

49 24.07.2022

Drsné, surové, kruté. Bolavé. Vím, proč tohle nechci číst. A přece, jednou za čas, podlehnu. A čtu. A brečím a brečím.

Beznaděj, bezútěšnost, neúprosnost osudu, bez možnosti odvolání. To je život žen v Afghánistánu. To je realita. Drsná, surová a krutá. Bolavá. A neměnná... Bohužel.

Možná, že na začátku byla láska. A možná tam nikdy nebyla. Možná, že tam byla naděje. A spoustu víry, odhodlání a vnitřní síly. Na konci jsou jen slzy. Ztracené sny. Ztracená víra. Zbitá naděje.

A přece se nevzdávají. Bojují. Věří. I po tom všem...

Můžeme bojovat taky. I tím, že o takových příbězích budeme číst. Že o nich budeme mluvit. Že nám nebude lhostejné, že někde, někdo, právě teď...

...trpí...

Emotivní, burcující, plné násilí, krve a válečných zmatků. Šokující. A někde v troskách lidské důstojnosti se narodí láska...

47 28.05.2021

Srdcová záležitost mého dospívání. Četla jsem v sedmnácti a příběhu o starci a jeho věčném boji s mořem jsem propadla. Učaroval mi. Nevím, jestli bych to stejně cítila i dnes, s tím věkovým odstupem, ale tehdy se mi tahle kniha vpálila do srdce a navždy tam uvízla.

Krátký příběh plný hluboké touhy po obyčejném lidském štěstí, plný úcty k životu, plný nevyslovené lásky, něhy a tichého štěstí. Každý z nás někdy byl malým chlapcem (dívkou) a jednou bude starcem (stařenou) a život je vlastně náš věčný boj, který někdy prohráváme a někdy vyhráváme, ale nikdy bychom ho neměli vzdávat...

47 28.08.2020

Lze pochopit nepochopitelné?

Příběh o samotě, pochybnostech, hrůze, bezmocnosti, úzkosti, strachu, o naději, která přichází a zase mizí, o bezútěšnosti, zklamání, víře i znechucení.

Bolavé, drsné, kruté a zdánlivě beznadějné.

...až když jsem se všeho vzdal, dostal jsem úplně všechno...

...odteď jsem cizincem všude, nejen v tomhle světě, městě i zahradě, ale i ve svém vlastním těle...

Smutné. A děsivé.

Odsoudit umí každý. Pochopit málokdo. Protože - jak lze pochopit nepochopitelné?

Přečtěte si...

46 03.02.2023

Čas je prohnaný, jakmile vám jednou vyklouzne, může vám už unikat navěky...

Křehký, něžný a bolavý příběh slepé dívky Marie-Laure a německého chlapce Wernera - ale i spousty dalších. Poněkud roztříštěný, rozemletý na spoustu maličkých kousků, které do sebe jen zvolna zapadají. Škoda těch časových skoků, plácala jsem se v tom. A ačkoli kniha nepatřila k těm, u kterých visíte na každém slovu, k níž se vrháte každou volnou chvíli, i tak mě hluboce zasáhla. Doteky lidskosti, něhy a krásy v době, která nebyla něžná ani krásná a ve které člověk ztrácel to, co ho činí člověkem... A přitom, vedle všech těch hrůz, Marie-Laure, Etienne, madame, Werner, Frederick...

Nic takového jako kletby neexistuje. Možná existuje štěstí nebo smůla. Každý den se nachyluje buď k úspěchu nebo k selhání. Ale kletby neexistují...

Hluboce lidský příběh, který se dotkne té neviditelné struny ve vašem nitru a rozechvěje ji.

Copak nechcete žít, než umřete?

45 05.04.2021

Nadčasové, mrazivé a tak moc realistické, až vás to bolí číst.

V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba...

Každý občan nad čtyřicet let se měsíčně podrobí povinné lékařské prohlídce...

Svrchovaný čas uzavřít ty nemocné mezi ostnaté dráty - a nedovolit pak ani jedinou vyjímku... Ani jednu vyjímku...

...kdyby strach sám stačil ovládnout lidi, pak by už nikdy nemohla být válka - copak myslíte, že se jí většina lidí nebojí? A vidíte, přece bude... vždycky zase bude...

Četla jsem krátce po maturitě a teď, po víc jak 30 letech znovu. Tehdy jsem četla jen příběh, který mě zas až tolik neoslovil. Teď ... mě z toho mrazí. Poučili jsme se? Ne. Bojíme se? Ano.

...ale pořád válčíme. Pořád se necháme ovládat strachem. Pořád tu s námi ta bílá nemoc je...

...ať žije maršál!

45 19.03.2021

Ačkoli jsem dost brzy tušila, jaké břemeno Sára vláčí životem, teprve po přečtení mi došel význam obálky. Děsivé, šokující, kruté. S maličkou, téměř nepostřehnutelnou jiskřičkou naděje na konci.

Sára se nevzdává, bojuje, jde si po své stezce a neuhýbá. A přitom vlastně nikdy nepřestala utíkat. Jenže minulosti nikdo utéct nedokáže. Vždycky vás dohoní. Zatne do vás pařáty a vy krvácíte.

Tahle kniha je bolavá a zároveň tak podivně snová. Plná lesní vůně, ticha, mechu, kapradí, slunce i deště. Plná života a zároveň i smutku. Plná trýznivých ran, které pod podhoubím zrádně hnisají...

Enykybenykydupy dup
přineseme košík hub...

44 21.04.2021

Nevšední, dojemný a smutný příběh o křehké dětské duši, o bolestném poznání, o touze někam patřit, o lásce a prostém lidském pohlazení...

Četla jsem mnohokrát, ať už jako dítě, dospívající či jako dospělý. Svět malé Leni byl všechno, jen ne dokonalý - a přesto, přesto jsem se do něj čas od času ráda vracela.

Opustit jeden svět a vkročit do jiného, neznámého - to chce obrovskou odvahu.

Je to hořké, to vybírání mezi Němcem a člověkem.
Můj Raul nevybíral. On to spojoval.
...to by bylo nejkrásnější...

Lenin svět je všechno, jen ne šťastný. A přece, přece se nevzdává. Bojuje. Ptá se. Naslouchá.

...protože to je nejhorší hoře, když jsi dítě a nejsi ničí...

Teď, s odstupem let, jako matka, i jako dítě, jímž jsem bývala, mě to zlomilo nějak víc. A přesto vím, že jsem se k Leni nevrátila naposledy. Protože -

...až se mi bude chtít plakat a umřít - musím tomu utéci!

A o tom to je. Naděje schovaná v neskutečně živém, nestárnoucím příběhu jednoho malého děvčátka. Naděje pro nás pro všechny...

44 01.04.2021

Tak tohle mě totálně rozsekalo. Věděla jsem to, tušila jsem, že mě ten příběh dostane a že to bude bolet, ale stejně jsem si nechala zlomit srdce. Ruta Sepetys to se slovy umí, umí podat příběh tak, že ani nedýcháte, srdce sevřené v ocelové obruči a slzy pořád připravené překulit se přes řasy... Bolelo to, bála jsem se, věděla jsem, že takové příběhy nemají šťastné konce - a já si ho tolik přála! Možná jsem byla tak šokovaná, protože na tohle téma to byla úplně první kniha, kterou jsem četla. Všem těm, kteří si stále na něco stěžují bych ji doporučila. Všem dětem jako povinnou četbu, aby věděly... Aby si vážily toho, co mají, aby život viděly i z té jeho odvrácené strany. Byla to druhá kniha, kterou jsem se kompletně probrečela... A myslím, že brečet pro všechny, kteří něco takového zažili, budu ještě dlouho...

44 12.07.2018

Děti nejsou omalovánky. Nemůžeš je vybarvit, jak se ti zlíbí...

Příběh o lásce, o vině, o bolesti. Drsný a krutý - stejně jako život v Afghánistánu. Zároveň však i příběh o odvaze a věrnosti, o přátelství, o snech, které se nesplnily - i o těch, které se plní...

Příběh neochvějné lásky, nepochopitelné zrady a nenávisti. O tom, že stejně neutečeme dost daleko, abychom dokázali zapomenout... O jizvách, které se nikdy nezahojí. O bolesti, která nikdy nepřebolí...

O chybách, které nejdou napravit, o vině, které se nedokážeme podívat do očí, o klamání sebe sama, o osamění, nepochopení, touze a lásce. O lásce především.

O nevyřčených citech, o nevyřčených slovech. Neobyčejný příběh, který ve vás zanechá spoustu bolesti, slz, ale i naděje. Dokud budou žít chlapci jako Hasan - pak ještě máme naději...

Pro mě trýznivé a hodně bolavé. A přesto, svým způsobem, neopakovatelné a dojemné...

...pro tebe třeba tisíckrát...

43 28.05.2021

Děsivé. Syrové. Obnažené až na kost. Burcující. Mrazivé. Ponuré a depresivní.

Může se tohle stát? Jasně, že jo. Měli bychom se bát? Rozhodně.

Proč se tedy nebojíme?

Protože tohle, ačkoli absurdní a možná nereálné, realita vlastně je. Realita blízké budoucnosti, pokud s tím lidstvo něco neudělá. Protože cesta, po které kráčíme, je velmi podobná té, po které kráčely postavy v této knize. Jen my to zatím, bohužel, nevidíme...

...kdysi bývali v horských bystřinách pstruzi...

Nezbývá než věřit, doufat, bojovat... Za letmý dotek slunce, za naději, za lásku, za svět, za vzpomínky na to co bylo - a co možná jednou...

...nebude :(

43 18.09.2020

Příběh, který nejspíš každý zná a pokud ne, alespoň o něm slyšel. Víte, co můžete čekat, a nejspíš víte i to, jak to skončí...

Na mě působil magicky, přízračnou, nadčasovou krásou. Už to, jak všechno začíná - i to, jak všechno končí. Vždycky se říká: Za vším hledej peníze, za vším hledej lásku - a nebo nenávist. Tady najdete všechno - chamtivost, lásku i zradu. Bolest, vinu i smrt.

Kam až člověk zajde, když ho zaženou na samý okraj propasti? Skočí? Nebo donutí skočit ty ostatní?

43 11.12.2019

Co má člověk dělat? Bůh mu dal ramena, dává mu i břemena...

Neskutečně bolavé, hluboce lidské, drsné a krásné zároveň - příběh o dospívání, samotě, zmatku, bolesti i naději...

I ve smutku je krása... Jen se jí nebát...

Hodně emočně náročné, alespoň pro mne. Byly chvíle, kdy jsem prostě nedokázala číst dál, uvnitř mě to rvalo na maličké kousíčky a tak moc to bolelo... Každý střípek té utrápené naděje, každý nádech, každý záblesk slunce mezi stíny...

Některé věci neovlivníme a člověk musí čekat jen na to, co mu život dovolí...

Hořkost, bezmoc, stud. Nestěžujme si. Máme přece pořád dost. Máme víc, než bychom mohli doufat. Víc, než potřebujeme. A přece si toho nevážíme...

Naše oči se na chvíli potkaly. Bylo ticho, a přesto si cosi řekly...

Příběh jednoho života a zároveň příběh mnoha dalších. Příběh o radostech všedních dní, o maličkostech, které vás zvednou ze země a dají vám do dlaní naději. Křehkou, bolavou a přitom nevzdávající se...

Na některá rozhodnutí musí být člověk sám, i když nechce...

Štěpán to neměl lehké. A má můj obdiv. Skláním hlavu a doufám. Snad se mu budu moci jednou podívat do očí s hrdostí, že jsem také soběstačná...

Co bys chtěl?
Mámu...

42 22.04.2022