Jsou světla, která nevidíme

Příliš popisné, málo děje, málo přímé řeči. Prostě nuda. Styl psaní se mi nelíbil. Podle čtečky jsem přečetla 24%. Dál pokračovat nebudu. Nevím, co se na tom všem tak líbí, že knihu tak adorují.

Emocemi jsem proplouvala jako na horské dráze, ale bez toho nepříjemného pocitu, že se mi chce zvracet. A i když jsem se párkrát chtěla schovat pod peřinu, nakonec jsem si říkala, že světlo je přece vždycky lepší než tma, i když ho někdy skoro nevidíš.

(SPOILER) Tato kniha mi visela na seznamu hezkou řádku let, ale až letos jsem se k ní odhodlala. Abych se přiznala - jsem z ní mírně rozpačitá (asi tak nějak podobně jako z Tatéra z Osvětimi). Bylo trochu divoké, jak nás příběh hned uvrhl do děje, jedna kapitola střídá další, jednou je to o ní, jindy o něm, potom hnedle o dalších postavách. Pak tu máme minulost, přítomnost, současnost, ještě aktuálnější současnost. Ač jako čtenářka mám ráda krátké kapitoly, protože kniha pak pěkně odsejpá, tady mě to kolikrát rušilo. Ale čtivé to bylo, i tak mě to tedy pohánělo dál. Dočetla jsem, ten závěr mě trochu rozesmutnil, to ano, ale asi jsem to čekala tak nějak jinak. Celou knihu se to táhne a ten závěr je až neuvěřitelně rychlý, vše je vyřešeno. Ale vlastně ani nebylo. Setkání v závěrečných kapitolách byla mdlá, nicneříkající, to nebyl ten správný sentiment, vzpomínky, každý se snažil dělat, že nic. V knize bylo spojení, ale mě ho tam chybělo mnohem víc. To, že jedna z hlavních postav zemře bylo popsáno asi na jednom řádku a vlastně jsem to musela číst znovu, co se jako mělo stát. Do toho slepá hlavní hrdinka - chvilku mi připadalo, že autor tak trochu zapomněl, že ji připravil o zrak ... Pro mne těžko uchopitelné. Co se mnou spíše zahýbalo byl osud Fredericka a jeho láska k ptactvu. Možná ještě tedy to vysílání příběhů, i když neustálé vracení se k Dvacet tisíc mil pod mořem mi trochu kazilo dojem, jako by autor vlastní knihu natahoval příběhem jiné knihy. A taky se někam vytratilo to, že ona mu předá klíč a on má najednou u sebe model domu. To bylo dost nešikovně popsáno. Ještě by bylo fajn tam dovysvětlit její dlouhověkost a osud Moře plamenů.

Čteno na víc nádechů ale ve výsledku jedním dechem. Co se mi na stavbě knížky líbilo nejvíc, byly krátké kapitolky, takže člověk se neztrácel. Velmi poutavý příběh.

Tohle bylo mé první setkání s Doerrem a okouzlil mě. Realistické, ale nijak všední postavy, rozhodně to není žádné klasické milostné válečné drama. Retrospektiva použitá na míru příběhu, čtenáře připoutá touha dovědět se každou stránkou jak to všechno dopadne. Jemné a silné zároveň.
Doerrovy knihy jsem začala vyhledávat (a dobře dělám).

Jeden z vojnových románov, ktorých v posledných rokoch vyšlo veľa. Pekný príbeh, citlivo opísané príbehy dvoch detí. Ako veľmi záleží, kde žijete, čomu ste vystavení, čo vás ovplyvňuje.

Tuhle knihu jsem kdysi zkoušela číst v tištěné podobě, ale skončila někde v polovině. Teď jsem se ale ke knize rozhodla vrátit, a to v audio podobě. A musím říct, že tentokrát mi to sedělo.
Pravdou je, že příběh našich dvou hrdinů mi vlastně nikdy úplně nezmizel z hlavy a já občas přemítala nad tím, jak to s nimi vlastně dopadlo. Je až neuvěřitelné, jak se někdy dokážou dva lidské životy tak nečekaně propojit. Život dvou lidí, kteří by se nikdy nepotkali, nebýt války.
Je to příběh dvou citlivých duší, které poznamenala válka a společenské tlaky a očekávání, nutnost se přizpůsobit době. Hodně ve mně rezonovala věta z knihy "Co by z tebe bylo?" - co by bylo z člověka, kdyby nebyla válka? Myslím, že tohle je hodně nosná myšlenka.
Nakonec hodnotím 4 hvězdami. Asi jsem četla už lepší či silnější příběhy z doby 2. sv. války, ale překvapivě jsem si i tohle uměla nakonec užít a prožívat děj s našimi hrdiny. A jsem moc ráda, že jsem knize nakonec dala ještě jednu šanci.



Původní komentář:
Na knihu jsem se děsně moc těšila a měla jsem od ní velmi vysoká očekávání. Ale asi jsem ji četla v době, kdy jsem na ni nebyla připravená a neměla na ni tu správnou náladu. A nějak mi tehdy neseděl autorův styl psaní. Knihu jsem tedy tehdy odložila nedočtenou (skončila jsem tedy v půlce). Na jedné straně připouštím, že to téma mne zajímalo a osud postav mi nebyl lhostejný. Ale faktem bylo, že jsem měla problém se začíst. A když jsem knihu odložila, dělalo mi problém se zase ke čtení vrátit. Kniha tak bohužel zůstala nedočtená...

Kniha o francouzské slepé dívce a mladého německého kluka v období války. Čekala jsem asi více romance, první polovina knihy se mi velmi táhla, nezasáhla mě jako některé ostatní knihy z tohoto období.

Krásný a smutný příběh, který se čte sám.

(SPOILER) Poměrně rozsáhlý román z druhé světové války velmi zajímavě zpracován. Bavila mě častá retrospektiva, příběh přeskakuje časová období, což ho činí zajímavým a přidává na dramatičnosti, aby se nakonec osudy hrdinů potkaly v jednom okamžiku. Postavy jsou velmi autentické a svými osudy pro válečný román netypické.
Poslouchala jsem jako audioknihu načtenou Davidem Matáskem a Terezou Vilišovou. Matásek je perfektní, hudební doprovod seděl a hezký dokreslila, ale s Vilišovou jsem moc spokojená nebyla. Její přednes pasáží o Marii-Laure je místy hrozně ukňouraný, což mě rozčilovalo. Ale i tak doporučuji i jako tuto audioknihu, příběh stojí za přečtení/poslech.

Tato kniha mě opravdu zasáhla. Jsou světla, která nevidíme je silný příběh z období 2. světové války, který vás chytne za srdce. I když se odehrává v temných časech plných bolesti a obětí, autor dokázal do příběhu vnést tolik lidskosti, naděje a krásných rodinných momentů, že zůstává v hlavě ještě dlouho po dočtení.

Velmi pěkný příběh. Dobře zpracovaná kniha. Čtivá.

Rozhodně jedna z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl.
Nejvíce si na knize cením stylu autora, který je krásně lyrický, výborně zachycuje dojmy a myšlenky postav. Děj začíná možná trochu příliš pozvolně, obě rozvíjené linky mě zaujaly, i když je pravda, že později mě frustrovala jejich nepropojenost. Ale pak miluju, když se ke konci linky spojily a dokonale do sebe zapadly. Postavy byly pěkné a odvážné, dobře mi seděly.
I přes pár mých poznámek se stále jedná o jednu z nejdokonalejších knih. Pokud nelpíte na 100 % historické přesnosti, knihu velmi doporučuji.

Knihu jsem si přečetl na doporučení paní knihovnice a nakonec jsem vůbec nelitoval, i když tento žánr běžně nevyhledávám. No ale příběhy, které se odehrávají v době druhé světové války, mě zajímají, a tak jsem nemohl vynechat ani tento. Ve finále jsem byl hodně spokojený, i když mi bylo vzhledem k tématu knihy hned jasné, že osudy slepé francouzské dívky Marie-Laure a Němce Wernera budou smutné a minimálně jeden z nich skončí tragicky. Ale jinak se mi kniha četla dobře, proto jsem se rozhodl jí dát pět stars a doporučit.

Skvělá kniha, moc se mi líbila.

Zajímavý a citlivý příběh s přídechem pohádkovosti z doby kruté a bezmocné 2. světové války. Autor jde poměrně do hloubky vědeckého světa Julese Verna, románem prolíná kontrast mezi přísně vědeckým (rádia, sbírky muzea, vědeckofantastický Verneův román z prostředí hlubin oceánů) a citlivým pohádkovým pohledem (vzácný a kouzelný kámen Moře plamenů). Očekávání byla velmi vysoká, a přestože se mi román líbil, úplně nadšený jsem z něj nebyl a s ohledem na jeho tloušťku jsem se poměrně často a překvapivě nedokázal lehce začíst. Tedy román doporučuji, ale nenadchnul, četl jsem i poutavější knížky ...

Kniha, kterou jsem si chtěla přečíst už dávno. A nelituji.

Veľmi pútavý román, odporúčam

(SPOILER) „Zavřít oči neznamená poznat slepotu.“

Knih s válečnou tématikou vychazí v posledních letech mnoho. Člověk by si řekl, že už nám tyto romány nepřinesou nic nového, ale Anthony Doerr přesto dokázal, že příběh zasazený do druhé světové války lze stále zpracovat jiným a neobvyklým způsobem. A Jsou světla, která nevidíme, je toho důkazem.

„Copak nechcete žít, než umřete?“

Ze začátku sledujeme dvě časové linie - jedna probíhá v právě bombardovaném francouzském městečku Saint-Malo v roce 1944, a druhá se vrací do třicátých let, a dozvídáme se o dětství dvou hlavních postav. Tyto linie se později spojí, a zapadnou do sebe s naprostou přesností.

„Zjišťovala, že skutečně se něčeho dotýkat znamená opravdu to poznat.“

Autor někdy skončí v tom nejnapínavějším místě a odskočí si do minulosti. Svět Marie-Laury popisuje tak precizně, že vám vše najednou připadá skutečnější.

„Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy.“

Někomu možná vadí, že setkání Marie-Laury a Wernera je tak krátké. Ale mně to nevadí, přijde mi to o dost napínavější a zajímavější, když celou dobu nevíte, kdy a za jakých podmínek se setkají.

„Co válka dělá se snílky?“

Chápu, že válečný román nemůže mít happy end, ale to, co se stalo Wernerovi, jsem vůbec nečekala a byla jsem z toho v šoku.

„Je správné dělat něco jenom proto, že to dělají všichni ostatní?“

Román Jsou světla, která nevidíme je velmi zdařilým dílem. Pokud vás baví retrospektivní vyprávění, nevadí vám válečné romány a patříte mezi ty, kteří se jen tak nezaleknou pěti set stránkové knihy, je pro vás tato kniha ta pravá.
Vřele doporučuji.