LaCata komentáře u knih

Zjistila jsem, že ze sebe pro tentokrát nevykřešu ani špetku nadhledu. Obvykle, když mě něco po všech stránkách takhle sejme, pomůže, když se na to podívám, přečtu si to znovu. Ale v tomhle případě do toho tedy nejdu (aspoň ne hned).
Z toho úvodního rafinovaného oslovení zákazníka prostitutkou a zároveň čtenáře autorem vzniká úžasné napětí a tak příjemně to lechtá, že mi bylo od první stránky jasné, že jsem prostě cílová skupina. Obsahem je to sice viktoriánský román, způsobem vyprávění ale krásně současný. Copak by se v románu z 19. století autor posmíval čtenáři, že se nudí? A co teprve ten neobvyklý refrén! Navíc autor nejenže oplývá fabulačními schopnostmi, má i takovou úctu ke čtenáři, že si ověří kdejaký historický detail, aby byl výsledný obraz maximálně přesvědčivý. A v tom je sakramentsky úspěšný.
Bylo to moje první setkání s Michelem Faberem, ale rozhodně ne poslední. A je skvělé, že i dnes se dají dělat aspoň některé překlady dlouho a pořádně. Viktore Janiši, odteď si Vaše jménu budu pamatovat (a stydím se, že až odteď).

24 20.01.2015

Jako malá jsem se hrabala na půdě a objevovala tam "poklady". Když jsem se ptala, dozvěděla jsem se někdy, že to je "ještě po Němcích". Přijímala jsem to s dětskou bezstarostností, i když si dodnes pamatuju ten neklid v hlase a divný tón, jakým mi to říkali. Vesnice se asi se svou sudetskou minulostí vyrovnávají hůř než města, kde se dějiny "překryjí" rychleji. Tam, odkud pocházím, se to naštěstí podařilo se ctí. Zřídili muzeum, kde se dají alespoň dohledat dokumenty a zjistit, kdo ve kterém domě žil a jak dlouho.
A tak obdivuju Kateřinu Tučkovou za to, jak odvážně kousla do tohohle kyselého jablka. Za to, že otevírá lidem oči. Akorát že teď už nemůžu říkat, že jsem do Brna odešla z těch strašných, prokletých Sudet. Teď chtě nechtě vím, že tady jsou místa poznamenaná vyhnáním stejně nebo ještě víc. Akorát to není tak vidět.

20 05.08.2015

Co na takový cirkus jenom říct?

Zatajený dech. Otevřená pusa. Rozšířené oči (i zorničky). Láska na první pohled. Souznění. Duchovní vývoj. Vyšší vibrace.

Proč, sakra, na takových knížkách není nějaké varování?

Aha, tak ono tam je.

16 29.10.2018

Na to, jak těžko jsem se do toho příběhu dostávala a jak mi i to téma přišlo zbytečné, nezajímavé a mimo realitu, jsem ten svět opouštěla až podezřele nerada. Tam, kde jiní autoři mají už hotovo, se Clarková teprve rozehřívá, zato pak je to let a pěkně opojný. I když je úžasně zábavná po obsahové stránce, naprosto se nedá opominout originální forma, skloubení vědecké publikace s románem. Jistěže mě všechny ty poznámky pod čarou děsně rušily a štvaly, ale jedna část mého já se taky dobře bavila tím, jak snadno se nechávám vyvést z míry a ještě navíc jsem tak zvědavá, že je všechny čtu, protože co kdyby tam bylo něco zajímavého. Navíc to všechno do detailu sedělo, křížové odkazy spolehlivě fungovaly, celý magický svět je tady vystavěný na naprosto pevných základech (a jestli někde vyhlodaná díra, tak já jsem to rozhodně nepoznala). Pro trpělivé čtenáře je to zábava par excellence.

16 05.04.2016

Tentokrát jsem Smillu četla úplně novýma očima. Sice pro to mě byla pořád ta důvěrně známá, "citátotvorná" knížka, ale zároveň jsem nevěřila, kolik nového se mi otevírá jen tím, že mi je právě stejně let jako Smille (a prožívám docela náročné životní období, ale kdo zrovna ne). Smillu čtu čas od času od jejího prvního vydání u nás, a to je už sedmnáct(!) let. Žádná jiná knížka se mě tak nedrží, i když teď k tomu mají náběh Děti chovatelů slonů. Vždycky jsem říkala, že ve Smille se najde všechno: detektivka, milostný román, dobrodružný román, filozofická knížka, ženský časopis o módě a o vaření, vědecká publikace o ledu, matematické skripta a nově jsem objevila i poezii. Myslím, že Smillina moudrost i pošetilost a její ironie a sebeironie mě nikdy neomrzí.

16 04.09.2014

Monumentální. Zdlouhavé, ale ne bez odměny na konci. Rozkouskované ty příběhy nejsou samoúčelně. Má smysl nechat se autorem vést tím kaleidoskopem a nepřeskakovat na pokračování. Ne že bych nebyla v pokušení. Původně jsem vzdorovitě chtěla dočíst první příběh v kuse, jenže na mě nijak nezapůsobil. Teprve potom, co člověk zná následky, ho zpětně při těch "filozofických" rozpravách o zotročování národů patřičně mrazí a pointa se neztrácí.
Různé styly vyprávění byly mistrně zvládnuté, to já ocením vždycky. Kupodivu si mě získal každý z příběhů. Ale ano, i mně ohromně pobavil hlavně ten beletrií lehce znechucený nakladatel ("Jsem metafora, oceň mě."), který z ní ale čerpá na každém kroku.
Horizontály a vertikály se nakonec krásně prolínaly, zaklapávaly do sebe hlavně po té předčasné katarzi na tří sté straně (z pěti set), která vzhledem k řazení příběhů nemohla být jinde. Nemyslím, že jsem dohlédla konce všech významů a souvislostí, ale aspoň mě to bude dráždit a třeba za pár let (za hodně let) dostanu zase dostatečně sebemrskačskou náladu, aby se mi chtělo přečíst si to znovu a pokusit se objevit to, co mi teď uniklo. A přiznávám, že tento literární způsob pro mě byl o hodně stravitelnější než filmová verze, ale ani s ní to ještě nevzdávám.
Doporučit? Jak komu. Maximální hodnocení? Bez váhání.

15 19.12.2014

Připadá mi, že jsem se zase jednou setkala s Knihou. Že jí nejde nic vyčíst. Že je dokonalá tak, jak je. Krásné, pomalé čtení, mozek konečně neklouzal jen líně po ději, ale musel i přemýšlet, příjemná změna! Překvapivé pro mě bylo, s jakou elegancí (nenapadá mě jiné slovo) se tady snoubila červená knihovna s vysokou poezií a uměním. Je jednoduché odsoudit nepravděpodobné charaktery a předvídatelný děj, ale to byl samozřejmě záměr. Odvážná autorka si klidně mísí výsostnou literaturu s lehce brakovými prvky v románu, v němž se střetává vyšší společenská vrstva s nižší a ani jedno (ani jedno) není úplně vždy tím, čím se zdá. (A je mi mimochodem jasné, jaký skvělý dánský román četla hrdinka v úvodu knihy.) Perlička nakonec: V čísle 7 na ulici Grenelle v Paříži žádná domovnice určitě nepracuje, má tam obchod Prada.

13 07.11.2014

Smlsla jsem si na titulní povídce, protože Jonathana Strange jsem si i přes jeho nedostatky oblíbila a bylo příjemné se vnořit takto hluboko do jedné z poznámek pod čarou. Pan Simonelli aneb Elfí vdovec (jaká úleva, že nejsem sama, kdo po "aneb" ještě píše velké písmeno) byla také krásná povídka a vůbec, čím delší, tím lepší. Stihla jsem už ale zjistit, že většina povídek je snadno zapomenutelných, a tak slouží hlavně k tomu, abychom si uvědomili, jak moc dobře má Susanna Clarková ten svět plný magie promyšlený. V terminologii i v zamotanosti, nejasnosti a protikladných tvrzeních, kterých jsou ostatně vědecké výzkumy takto vzdálené historie plné.

12 05.04.2016

Jestli máš doma stejně jako já Høegův oltář a na něm na čestném místě Cit slečny Smilly pro sníh, tak už jsi asi zjistil, že tam budeš muset udělat místo i pro Děti chovatelů slonů. Čím to asi je, že tyhle dvě jsou pravé diamanty, zatímco všechno mezi tím byly jen svačinky a čekání na Godota? Já nevím, v první osobě psal skoro vždy, ale tady se zase setkávám s těmi vypointovanými krátkými větami začínajícími spojkou, s něžně ironizujícími odstavci a přibyl i jednoduchý, ale docela účinný vzoreček na to, jak udělat vtip.
A teď to téma, z toho takový hledající týpek jako ty zalapá po dechu stejně jako já a vzápětí zaplesá, když zjistí, že jeho nejoblíbenější, i když nevypočitatelný spisovatel se mu právě snaží ukázat cestu. A nebere si při tom na pomoc nikoho menšího, než všechny nejtěžší spirituální váhy, co se jich v historii našlo. Stejně jako já nemáš problém věřit, že jeden malý dánský ostrov dá místo k životu zástupcům všech největších světových náboženství, a zatímco se směješ tomu, že se společně vejdou i do jednoho pohřebáku, já jdu hledat, kde přesně v Kattegatu ten ostrov s podivuhodnou faunou a flórou leží. A přestože se oba právě věnujeme hlubokému vnitřnímu rozvoji, nezapomeneme se těšit z pasáží o jídle, protože je jasné, že většina foodblogerů by v tu ránu mohla jít k Høegovi do učení.
A pak ta horečka opadne, ty se probereš, převlečeš zpocené pyžamo a než na tebe za tři čtyři roky přijde recidiva, s rozechvěním vyhlížíš třicátý červen, kdy má v češtině vyjít další høegovka (a ty ses za ty roky pořád nenaučil dánsky), a nevíš, jestli to bude zase další briliant, nebo jen kamínek do počtu, a jestli jsi to zrovna ty, kdo by měl o něčem takovém rozhodovat.

11 22.03.2017

Waltari mě zcela nepřipravenou vrhl doprostřed proudu vyprávění, kde mi nic neulehčoval, a jak se mi zdálo, ani nevysvětloval. Samozřejmě mě příliš nebavilo číst něco, čemu jsem nerozuměla. Kdo je na jaké straně, kdo na obou, co za národnosti vlastně v tom Cařihradu žilo, jakého byli vyznání – tahle epizoda dějin mě v mém vzdělání zcela minula! Teprve později začaly přicházet aha-momenty. Asi v polovině jsem se opravdu chytla a začalo mě to bavit. Ostatně uhrančivá atmosféra této kroniky ohlášené katastrofy města i jednotlivce mi ani dřív nedovolila to vzdát. Konec pak byl naprosto strhující. To ale nebylo moje hlavní překvapení. Po dočtení jsem si tu knížku vzala znovu a zjistila jsem, že celá první půlka, která mě tak nebavila, je úplně stejně dobrá jako ta druhá. Tolik objasnění, tolik neviděných náznaků! Také styl je od začátku tentýž, není žádný bod zlomu. Waltari má jasnou vizi a vede čtenáře (nikoli za ruku) k jejímu pochopení. Romány, které jsou při druhém čtení ještě lepší než při prvním, jsou vzácné, a zaslouží si všechnu pozornost světa i mých pět hvězdiček.

11 29.03.2015

Asi to není dobře, ale mám prostě vždycky radost, když čtu něco sarkastického a cynického. Taky byl tento Paasilinna pěkně morbidní, absurdní a hlavně temně humorný. Podle mě toho vtipu dosáhl tím svým kvazi novinářským stylem: každá postava má nejen jméno, ale nutně a okamžitě i příjmení, věk a v hrubých obrysech načrtnutý osud. Názory, i ty nejhloupější a nejzvrhlejší, jsou podány nezúčastněně a objektivně a ten styl jim dodává jakousi falešnou důležitost. Paasilinna donutí čtenáře spolčit se s ním a hrát hru na "oba víme, ale tváříme se, že nevíme, protože tak je to větší legrace". Pekelný závěr byl naprosto dokonalý a naštěstí to všechno uvedl na pravou míru.

11 13.03.2015

Samotnou knihu by mě asi nenapadlo číst, v tomhle případě byl určitě lepší poslech audionahrávky. Využít toho, že mezi autorkou a interpretkou vzniklo tak kongeniální spojení, že se z celkem obyčejně vtipné knížky stal kult. Nejvíce mě baví nepoměr mezi tím, co Helenka všechno řekne, a co si myslí, že říká. Vyjevit nesmyslnost doby pomocí naivního dětského pohledu byl skvělý nápad.

11 23.02.2015

Tuctové tohle čtení rozhodně není. Zaleze pod kůži a pěkně tam hlodá ještě dlouho potom, co přečtete pár dalších knížek. A stokrát si můžete říct, že od Robbinse čekáte ještě víc, že takhle okatě didaktický ještě nebyl, stejně vám to nedá a po čase pokorně přikliknete ještě jednu hvězdičku, protože z té hromady literárního smetí pořád svítí jako drahokam. Nebo spíš fosforeskuje. Jako žába.

10 08.10.2018

Parádní penelopská papoušérie. Kdysi nám ji četla nějaká osvícená vychovatelka v mateřské škole a já až teď, když to čtu po letech podruhé, chápu, proč mi každá jen trochu špatně napsaná knížka není dost dobrá. Výborná fantasy, kongeniální překlad! Už se nemůžu dočkat, až ji budu číst svým dětem.

10 30.07.2014

Mám ráda lehké pero J. K. Rowlingové, takže jsem byla spokojená, vtáhla mě od první stránky, a to jsem se do čtení Hedvábníka původně nehnala. Detektivní práce, při níž se neběhá a auto se používá jen výjimečně a to ještě uvážlivě, je mi prostě sympatická. Rozvláčný styl byl také vždycky můj oblíbený. A ten Londýn! Rowlingová ho zajisté miluje a navíc zná jako taxikář, ovšem s pozorovatelskou schopností spisovatele. Na jejích stránkách je to téměř jedna z postav příběhu, potměšile zasmušilý, škodolibý (často) i krásný (někdy). Sice jsem si připadala hloupě, když si dvojka detektivů sdělovala řešení, zatímco čtenář si měl počkat na velké finále, to ale nebylo nakonec nijak přitažené za vlasy a odpustila jsem jí to. Nebylo mi jedno, kdo to udělal, moje napětí si udržela do konce, bylo mi ale jedno, že jsem na to sama nepřišla. Trik s úvodními citáty na mě tentokrát nezabral, byly moc polopatické, ačkoli popularizace i jiných anglických dramatiků než Shakespeara je určitě chvályhodná. Zkrátka, dobrovolně jsem se nechala zblbnout a pak jsem jen znovu obdivovala, jak dobře zamotané to ta Rowlingová dokáže vymyslet a jak to při odmotávání nemá žádnou logickou chybu.

7 17.05.2015

Mám ráda tenhle svět viděný očima Rowlingové. Jak jednoduše pomocí latinských citátů antických autorů dokazuje, že všechno tady už bylo. Krásně napsané, myslím, že si ji za čas přečtu znovu, a i když budu znát konec, zase si ji užiju.

7 27.07.2014

Na začátku mě zaujal styl - dívka, která dobře umí česky, ale nikdy nebyla v kontaktu s českým prostředím, takže taková učebnicově spisovná čeština a jednoduché, krátké věty. Později, když v Čechách strávila několik měsíců, začal i její styl být barvitější (nebo se možná jen autor neudržel na uzdě). Opravdu mě překvapilo, že jí je jen osmnáct let, má rozhled, jako by jí bylo dvakrát více. A že ve svém věku se zcela zdržela srovnávání života v New Yorku a v Čechách. Ostatní postavy mimo ni byly takzvaně groteskní. To baví jen chvíli. Na konci mě vyloženě zklamalo, že i když jsem dočetla až do konce, nedozvím se, jak to všechno dopadne, protože je to jen "konec prvního dílu".

7 27.07.2014

Sběratel aneb Co by se stalo, kdyby Prosperova kouzla nebyla tak mocná a Miranda padla do rukou Kalibanových. A taky Fowlesova pocta Shakespearovi. (Nebo pomsta?) Díky doslova ďábelské možnosti vidět do hlavy devianta najednou není všechno tak jednoznačné, protože jsou chvíle..., jsou určité chvíle..., vlastně spíš jen vteřinové momenty, kdy Kaliban by snad opravdu mohl být Ferdinandem. (Zvlášť v podání Jaroslava Plesla, protože v tomto případě jsem dala přednost audioknize a udělala jsme dobře.) No ale není, a za to, kdy jsme si to mohli třeba jen na vteřinu myslet, nás Fowles pěkně vytrestá. Přijdou totiž mnohem delší chvíle, kdy se čtenář chvěje fyzickým odporem a zhnusením a otřásá se při představě, že i v jeho ulici může žít takový napohled normální chlapík. Vyvést z rovnováhy, to tedy Fowles umí hodně dobře. A když už jsem se zmínila o audioknize: Dokáže si někdo představit Lucii Pernetovou jako dlouhovlasou blondýnu? Mně to tedy nešlo a každá zmínka o vlasech hrdinky na mě působila jako ten slavný zcizovací efekt. Ale když si vzpomenu na Francouzovu milenku, myslím, že Fowles by proti tomuhle obsazení – s tímhle účinkem – vlastně vůbec nic neměl.

6 22.04.2017

Tak tahle jednohubka nám má jako stačit?! A nemohlo by se třeba za pár let urodit nějaké nové jablko? Určitě? Po vydatném Kvítku jsem sice byla hodně přesycená, ale za rok mi vyhládlo a tohle bylo opravdu malinké sousto. I když musím uznat, že to byla po všech stránkách delikatesa! Nahlédnout do životů před i po, tam trochu poodhalit, tam spíš zamlčet a jinde se nedozvědět vůbec nic. Je to opravdu skvělý pocit mít vysoká očekávání, která se naplní. Byla to krásná jízda, jenom příliš rychle skončila. Přesto doufám, že nikoho nebude inspirovat k tomu, aby vytvořil nějaké kontroverzní fanfiction ke Kvítku, to bych tedy Faberovi, sobě a nikomu, kdo má tuhle knihu rád, opravdu nepřála.

6 05.04.2016

Poprvé před dvěma lety jsem se přes ten děsuplný úvod nepřenesla. Oprašovala jsem tu knížku a jinak ji jen obcházela obloukem. Podruhé před rokem, pod pohrůžkou vrácení, už jsem se začetla, ale ze začátku ještě s obavami a nedůvěrou, jestli to není jen nějaká kurzem tvůrčího psaní zavánějící slohovka. Dočetla jsem plna obdivu k systematičnosti práce a odvaze autorky pustit se do víceméně pravdivého příběhu, o kterém neví, kam ji dovede, a jestli bude stát za to. Od té doby jsem si už jistá, že Kateřina definitivně je spisovatelka, a to dobrá. A doufám, že už přestala psát ty smyslu prosté disertační práce a zase plodí pořádný kontroverzní román, nejlépe na nějaké palčivé nebo uhrančivé téma, tak jak na to má talent.

6 09.02.2015