LaCata komentáře u knih

Co na takový cirkus jenom říct?

Zatajený dech. Otevřená pusa. Rozšířené oči (i zorničky). Láska na první pohled. Souznění. Duchovní vývoj. Vyšší vibrace.

Proč, sakra, na takových knížkách není nějaké varování?

Aha, tak ono tam je.

16 29.10.2018

Tuctové tohle čtení rozhodně není. Zaleze pod kůži a pěkně tam hlodá ještě dlouho potom, co přečtete pár dalších knížek. A stokrát si můžete říct, že od Robbinse čekáte ještě víc, že takhle okatě didaktický ještě nebyl, stejně vám to nedá a po čase pokorně přikliknete ještě jednu hvězdičku, protože z té hromady literárního smetí pořád svítí jako drahokam. Nebo spíš fosforeskuje. Jako žába.

10 08.10.2018

Sběratel aneb Co by se stalo, kdyby Prosperova kouzla nebyla tak mocná a Miranda padla do rukou Kalibanových. A taky Fowlesova pocta Shakespearovi. (Nebo pomsta?) Díky doslova ďábelské možnosti vidět do hlavy devianta najednou není všechno tak jednoznačné, protože jsou chvíle..., jsou určité chvíle..., vlastně spíš jen vteřinové momenty, kdy Kaliban by snad opravdu mohl být Ferdinandem. (Zvlášť v podání Jaroslava Plesla, protože v tomto případě jsem dala přednost audioknize a udělala jsme dobře.) No ale není, a za to, kdy jsme si to mohli třeba jen na vteřinu myslet, nás Fowles pěkně vytrestá. Přijdou totiž mnohem delší chvíle, kdy se čtenář chvěje fyzickým odporem a zhnusením a otřásá se při představě, že i v jeho ulici může žít takový napohled normální chlapík. Vyvést z rovnováhy, to tedy Fowles umí hodně dobře. A když už jsem se zmínila o audioknize: Dokáže si někdo představit Lucii Pernetovou jako dlouhovlasou blondýnu? Mně to tedy nešlo a každá zmínka o vlasech hrdinky na mě působila jako ten slavný zcizovací efekt. Ale když si vzpomenu na Francouzovu milenku, myslím, že Fowles by proti tomuhle obsazení – s tímhle účinkem – vlastně vůbec nic neměl.

6 22.04.2017

Jestli máš doma stejně jako já Høegův oltář a na něm na čestném místě Cit slečny Smilly pro sníh, tak už jsi asi zjistil, že tam budeš muset udělat místo i pro Děti chovatelů slonů. Čím to asi je, že tyhle dvě jsou pravé diamanty, zatímco všechno mezi tím byly jen svačinky a čekání na Godota? Já nevím, v první osobě psal skoro vždy, ale tady se zase setkávám s těmi vypointovanými krátkými větami začínajícími spojkou, s něžně ironizujícími odstavci a přibyl i jednoduchý, ale docela účinný vzoreček na to, jak udělat vtip.
A teď to téma, z toho takový hledající týpek jako ty zalapá po dechu stejně jako já a vzápětí zaplesá, když zjistí, že jeho nejoblíbenější, i když nevypočitatelný spisovatel se mu právě snaží ukázat cestu. A nebere si při tom na pomoc nikoho menšího, než všechny nejtěžší spirituální váhy, co se jich v historii našlo. Stejně jako já nemáš problém věřit, že jeden malý dánský ostrov dá místo k životu zástupcům všech největších světových náboženství, a zatímco se směješ tomu, že se společně vejdou i do jednoho pohřebáku, já jdu hledat, kde přesně v Kattegatu ten ostrov s podivuhodnou faunou a flórou leží. A přestože se oba právě věnujeme hlubokému vnitřnímu rozvoji, nezapomeneme se těšit z pasáží o jídle, protože je jasné, že většina foodblogerů by v tu ránu mohla jít k Høegovi do učení.
A pak ta horečka opadne, ty se probereš, převlečeš zpocené pyžamo a než na tebe za tři čtyři roky přijde recidiva, s rozechvěním vyhlížíš třicátý červen, kdy má v češtině vyjít další høegovka (a ty ses za ty roky pořád nenaučil dánsky), a nevíš, jestli to bude zase další briliant, nebo jen kamínek do počtu, a jestli jsi to zrovna ty, kdo by měl o něčem takovém rozhodovat.

11 22.03.2017

Tak tahle jednohubka nám má jako stačit?! A nemohlo by se třeba za pár let urodit nějaké nové jablko? Určitě? Po vydatném Kvítku jsem sice byla hodně přesycená, ale za rok mi vyhládlo a tohle bylo opravdu malinké sousto. I když musím uznat, že to byla po všech stránkách delikatesa! Nahlédnout do životů před i po, tam trochu poodhalit, tam spíš zamlčet a jinde se nedozvědět vůbec nic. Je to opravdu skvělý pocit mít vysoká očekávání, která se naplní. Byla to krásná jízda, jenom příliš rychle skončila. Přesto doufám, že nikoho nebude inspirovat k tomu, aby vytvořil nějaké kontroverzní fanfiction ke Kvítku, to bych tedy Faberovi, sobě a nikomu, kdo má tuhle knihu rád, opravdu nepřála.

6 05.04.2016

Smlsla jsem si na titulní povídce, protože Jonathana Strange jsem si i přes jeho nedostatky oblíbila a bylo příjemné se vnořit takto hluboko do jedné z poznámek pod čarou. Pan Simonelli aneb Elfí vdovec (jaká úleva, že nejsem sama, kdo po "aneb" ještě píše velké písmeno) byla také krásná povídka a vůbec, čím delší, tím lepší. Stihla jsem už ale zjistit, že většina povídek je snadno zapomenutelných, a tak slouží hlavně k tomu, abychom si uvědomili, jak moc dobře má Susanna Clarková ten svět plný magie promyšlený. V terminologii i v zamotanosti, nejasnosti a protikladných tvrzeních, kterých jsou ostatně vědecké výzkumy takto vzdálené historie plné.

12 05.04.2016

Na to, jak těžko jsem se do toho příběhu dostávala a jak mi i to téma přišlo zbytečné, nezajímavé a mimo realitu, jsem ten svět opouštěla až podezřele nerada. Tam, kde jiní autoři mají už hotovo, se Clarková teprve rozehřívá, zato pak je to let a pěkně opojný. I když je úžasně zábavná po obsahové stránce, naprosto se nedá opominout originální forma, skloubení vědecké publikace s románem. Jistěže mě všechny ty poznámky pod čarou děsně rušily a štvaly, ale jedna část mého já se taky dobře bavila tím, jak snadno se nechávám vyvést z míry a ještě navíc jsem tak zvědavá, že je všechny čtu, protože co kdyby tam bylo něco zajímavého. Navíc to všechno do detailu sedělo, křížové odkazy spolehlivě fungovaly, celý magický svět je tady vystavěný na naprosto pevných základech (a jestli někde vyhlodaná díra, tak já jsem to rozhodně nepoznala). Pro trpělivé čtenáře je to zábava par excellence.

16 05.04.2016

Jméno Ivy Roze Skochové v záhlaví čehokoli je pro mě důvodem k přečtení, takže mě neodradil ani ten příšerný název. A udělala jsem dobře. Tahle rozšířená reportáž není jen přehlídkou nejrůznějších chlapů. Nejvíc na mě zapůsobila jako obvykle sama autorka. Je fantastická v tom, jak její akční rádius pokrývá celý svět, i v tom, jak dokáže splynout s jakýmkoli prostředím, s jakoukoli laťkou společenského žebříčku. Navíc má ohromně zdravé názory a odvahu psát tak upřímně, jak jen to jde, aby se to ještě dalo číst. Což zcela platí i pro tu místy použitou obecnou češtinu (být to jen spisovné, nebylo by to tak živé). "Extrémní Iva" (za ten neuvěřitelný nápad a energii do něčeho takového jít a za to, že každému muži taky hned přidělila přívlastek) ani tady nezapřela své novinářské povolání a překvapila pokusem o vyváženost. To, že dostal hlas taky aspoň jeden z mužů, a ohlasy jiných žen bylo to správné koření, které ta knížka měla mít. Škoda jen té nepovedené jazykové redakce. BTW: mým favoritem by byl Láskyplný Jonas.

4 05.04.2016

Jako malá jsem se hrabala na půdě a objevovala tam "poklady". Když jsem se ptala, dozvěděla jsem se někdy, že to je "ještě po Němcích". Přijímala jsem to s dětskou bezstarostností, i když si dodnes pamatuju ten neklid v hlase a divný tón, jakým mi to říkali. Vesnice se asi se svou sudetskou minulostí vyrovnávají hůř než města, kde se dějiny "překryjí" rychleji. Tam, odkud pocházím, se to naštěstí podařilo se ctí. Zřídili muzeum, kde se dají alespoň dohledat dokumenty a zjistit, kdo ve kterém domě žil a jak dlouho.
A tak obdivuju Kateřinu Tučkovou za to, jak odvážně kousla do tohohle kyselého jablka. Za to, že otevírá lidem oči. Akorát že teď už nemůžu říkat, že jsem do Brna odešla z těch strašných, prokletých Sudet. Teď chtě nechtě vím, že tady jsou místa poznamenaná vyhnáním stejně nebo ještě víc. Akorát to není tak vidět.

20 05.08.2015

Excentrický styl mi kupodivu nezačal jít na nervy a po celou dobu byl opravdu vtipný a neotřelý. Kapitoly uvozené vlastními přemrštěnými básněmi, jak neobvyklé! V kontextu praštěného příběhu nebyl ani konec příliš ulítlý. A když to všechno dohromady takhle stylově ladí, tak nevadí, že bych to zrovna nenosila, pochválit to klidně můžu.

2 24.05.2015

Mám ráda lehké pero J. K. Rowlingové, takže jsem byla spokojená, vtáhla mě od první stránky, a to jsem se do čtení Hedvábníka původně nehnala. Detektivní práce, při níž se neběhá a auto se používá jen výjimečně a to ještě uvážlivě, je mi prostě sympatická. Rozvláčný styl byl také vždycky můj oblíbený. A ten Londýn! Rowlingová ho zajisté miluje a navíc zná jako taxikář, ovšem s pozorovatelskou schopností spisovatele. Na jejích stránkách je to téměř jedna z postav příběhu, potměšile zasmušilý, škodolibý (často) i krásný (někdy). Sice jsem si připadala hloupě, když si dvojka detektivů sdělovala řešení, zatímco čtenář si měl počkat na velké finále, to ale nebylo nakonec nijak přitažené za vlasy a odpustila jsem jí to. Nebylo mi jedno, kdo to udělal, moje napětí si udržela do konce, bylo mi ale jedno, že jsem na to sama nepřišla. Trik s úvodními citáty na mě tentokrát nezabral, byly moc polopatické, ačkoli popularizace i jiných anglických dramatiků než Shakespeara je určitě chvályhodná. Zkrátka, dobrovolně jsem se nechala zblbnout a pak jsem jen znovu obdivovala, jak dobře zamotané to ta Rowlingová dokáže vymyslet a jak to při odmotávání nemá žádnou logickou chybu.

7 17.05.2015

Waltari mě zcela nepřipravenou vrhl doprostřed proudu vyprávění, kde mi nic neulehčoval, a jak se mi zdálo, ani nevysvětloval. Samozřejmě mě příliš nebavilo číst něco, čemu jsem nerozuměla. Kdo je na jaké straně, kdo na obou, co za národnosti vlastně v tom Cařihradu žilo, jakého byli vyznání – tahle epizoda dějin mě v mém vzdělání zcela minula! Teprve později začaly přicházet aha-momenty. Asi v polovině jsem se opravdu chytla a začalo mě to bavit. Ostatně uhrančivá atmosféra této kroniky ohlášené katastrofy města i jednotlivce mi ani dřív nedovolila to vzdát. Konec pak byl naprosto strhující. To ale nebylo moje hlavní překvapení. Po dočtení jsem si tu knížku vzala znovu a zjistila jsem, že celá první půlka, která mě tak nebavila, je úplně stejně dobrá jako ta druhá. Tolik objasnění, tolik neviděných náznaků! Také styl je od začátku tentýž, není žádný bod zlomu. Waltari má jasnou vizi a vede čtenáře (nikoli za ruku) k jejímu pochopení. Romány, které jsou při druhém čtení ještě lepší než při prvním, jsou vzácné, a zaslouží si všechnu pozornost světa i mých pět hvězdiček.

11 29.03.2015

Asi to není dobře, ale mám prostě vždycky radost, když čtu něco sarkastického a cynického. Taky byl tento Paasilinna pěkně morbidní, absurdní a hlavně temně humorný. Podle mě toho vtipu dosáhl tím svým kvazi novinářským stylem: každá postava má nejen jméno, ale nutně a okamžitě i příjmení, věk a v hrubých obrysech načrtnutý osud. Názory, i ty nejhloupější a nejzvrhlejší, jsou podány nezúčastněně a objektivně a ten styl jim dodává jakousi falešnou důležitost. Paasilinna donutí čtenáře spolčit se s ním a hrát hru na "oba víme, ale tváříme se, že nevíme, protože tak je to větší legrace". Pekelný závěr byl naprosto dokonalý a naštěstí to všechno uvedl na pravou míru.

11 13.03.2015

Samotnou knihu by mě asi nenapadlo číst, v tomhle případě byl určitě lepší poslech audionahrávky. Využít toho, že mezi autorkou a interpretkou vzniklo tak kongeniální spojení, že se z celkem obyčejně vtipné knížky stal kult. Nejvíce mě baví nepoměr mezi tím, co Helenka všechno řekne, a co si myslí, že říká. Vyjevit nesmyslnost doby pomocí naivního dětského pohledu byl skvělý nápad.

11 23.02.2015

Poprvé před dvěma lety jsem se přes ten děsuplný úvod nepřenesla. Oprašovala jsem tu knížku a jinak ji jen obcházela obloukem. Podruhé před rokem, pod pohrůžkou vrácení, už jsem se začetla, ale ze začátku ještě s obavami a nedůvěrou, jestli to není jen nějaká kurzem tvůrčího psaní zavánějící slohovka. Dočetla jsem plna obdivu k systematičnosti práce a odvaze autorky pustit se do víceméně pravdivého příběhu, o kterém neví, kam ji dovede, a jestli bude stát za to. Od té doby jsem si už jistá, že Kateřina definitivně je spisovatelka, a to dobrá. A doufám, že už přestala psát ty smyslu prosté disertační práce a zase plodí pořádný kontroverzní román, nejlépe na nějaké palčivé nebo uhrančivé téma, tak jak na to má talent.

6 09.02.2015

Zřejmě málokteré deníkové záznamy mají ten potenciál, aby se hodily k vydání, ale těchto by bylo rozhodně škoda, kdyby zůstaly neveřejné. Obdivuju upřímnost, s níž Andrea Sedláčková odhalila své třiadvacetileté já, které ve své naivitě a bezbřehém optimismu musí dnes nutně působit lehce nesympaticky. Více než fakt, že se "minula s dějinami", a než roztomilé i "roztomilé" historky se známými lidmi mě zaujalo autoterapeutické vypořádávání se s otcem a jeho minulostí a s matkou, která ji ve dvou letech odkládala do týdenních jeslí a o dvacet let později jaksi nezaregistrovala, že její dítě stačilo dospět. Ve světle těch dvou lidí se mi zdá úplně pochopitelné, že emigrovala. Na oplátku zjistila, že Francouzi umí být pěkně studení a odtažití, takže se opravdu nedivím té rozpolcenosti, která ze stránek jejího příběhu čiší.

4 09.02.2015

Zjistila jsem, že ze sebe pro tentokrát nevykřešu ani špetku nadhledu. Obvykle, když mě něco po všech stránkách takhle sejme, pomůže, když se na to podívám, přečtu si to znovu. Ale v tomhle případě do toho tedy nejdu (aspoň ne hned).
Z toho úvodního rafinovaného oslovení zákazníka prostitutkou a zároveň čtenáře autorem vzniká úžasné napětí a tak příjemně to lechtá, že mi bylo od první stránky jasné, že jsem prostě cílová skupina. Obsahem je to sice viktoriánský román, způsobem vyprávění ale krásně současný. Copak by se v románu z 19. století autor posmíval čtenáři, že se nudí? A co teprve ten neobvyklý refrén! Navíc autor nejenže oplývá fabulačními schopnostmi, má i takovou úctu ke čtenáři, že si ověří kdejaký historický detail, aby byl výsledný obraz maximálně přesvědčivý. A v tom je sakramentsky úspěšný.
Bylo to moje první setkání s Michelem Faberem, ale rozhodně ne poslední. A je skvělé, že i dnes se dají dělat aspoň některé překlady dlouho a pořádně. Viktore Janiši, odteď si Vaše jménu budu pamatovat (a stydím se, že až odteď).

24 20.01.2015

Monumentální. Zdlouhavé, ale ne bez odměny na konci. Rozkouskované ty příběhy nejsou samoúčelně. Má smysl nechat se autorem vést tím kaleidoskopem a nepřeskakovat na pokračování. Ne že bych nebyla v pokušení. Původně jsem vzdorovitě chtěla dočíst první příběh v kuse, jenže na mě nijak nezapůsobil. Teprve potom, co člověk zná následky, ho zpětně při těch "filozofických" rozpravách o zotročování národů patřičně mrazí a pointa se neztrácí.
Různé styly vyprávění byly mistrně zvládnuté, to já ocením vždycky. Kupodivu si mě získal každý z příběhů. Ale ano, i mně ohromně pobavil hlavně ten beletrií lehce znechucený nakladatel ("Jsem metafora, oceň mě."), který z ní ale čerpá na každém kroku.
Horizontály a vertikály se nakonec krásně prolínaly, zaklapávaly do sebe hlavně po té předčasné katarzi na tří sté straně (z pěti set), která vzhledem k řazení příběhů nemohla být jinde. Nemyslím, že jsem dohlédla konce všech významů a souvislostí, ale aspoň mě to bude dráždit a třeba za pár let (za hodně let) dostanu zase dostatečně sebemrskačskou náladu, aby se mi chtělo přečíst si to znovu a pokusit se objevit to, co mi teď uniklo. A přiznávám, že tento literární způsob pro mě byl o hodně stravitelnější než filmová verze, ale ani s ní to ještě nevzdávám.
Doporučit? Jak komu. Maximální hodnocení? Bez váhání.

15 19.12.2014

Mám ráda francouzsky psanou belgickou literaturu, není tak přešlechtěná a eklektická jako ta originál francouzská. (Tedy ne proto, že ve frankofonní Belgii mají nějakou anomálii a téměř se tam nevyskytují spisovatelé-muži.) Pero Amélie Nothombové je ale pěkně sžíravé a v tomto případě ještě spíš žíravé. Tenhle román asi nebude pro nikoho jeho oblíbeným, ale věřím, že o to autorka ani neusilovala. Jestli ovšem chtěla šokovat, podařilo se jí to dokonale. A jak jí odsýpají ty dialogy! Až se z té hrůzy otřepu, zase si od ní něco dám.
V překladu se podařila zábavná drobnost: jestliže Francouzům připadají jména obou hrdinek - Pannonique a Zdena - divná, pak by tak měla připadat i nám. S Panonikou není problém, to divné je, ale co se Zdenou? Překladatelka ji překřtila na Zděnu, což mě celou dobu dost rozčilovalo, ale teď vím, že mělo.

2 12.12.2014

Souhlasím se zuzulique. Pobavil mě obrázek Heleny Trojské jako ješitné, poštěvačné, ctižádostivé a sobecké kokety a že Penelopa sama nechce být rákoskou na manželky. Navíc je dobře, že Margaret Atwoodová je původní verzi mýtu o Odysseovi věrná. Jsem ale na rozpacích, nějak jsem se nedobrala toho, proč by vlastně ta Penelopa oním vzorem a rákoskou být neměla. Penelopiádu jsem teď četla podruhé v naději, že se snad rozpomenu, o čem to vlastně bylo, ale bylo to skoro jako první čtení. Takhle vyšumět by snad žádná knížka neměla. Navíc mám dojem, že autorka měla vyšší ambice. A ten chór byl divný (nebo to bylo jen překladem?).

2 22.11.2014