kramver
komentáře u knih
Meč osudu
Andrzej Sapkowski
První díl nebyl v knihovně k mání, tak jsem na úvod skočila hned k Meči osudu, ale nejspíš to v zásadě nevadí. Byť povídková forma mě většinou baví míň než ucelený příběh, tady mi to tolik nevadilo. Výjimkou byl epilog, který jsem asi neměla číst, pokud chci zůstat napnutá všech dalších pět dílů.
Přílišná romance mi u fantasy taky nevadí, ale Geralt jako zaklínač bez emocí, by možná mohl dělat trochu větší drahoty. Obzvlášť, když Jennefer je v mnoha ohledech spíš noční můra než příkladná femme fatale. Ciri mě dojímala víc.
Těším se na další pokračování příběhu, i na vývoj postav. A doufám, že ta lehká zmatenost z epilogu se brzy rozplyne a celé to do sebe zapadne.
Podle skutečného příběhu
Delphine de Vigan
Kdo je tajemná L.? Je skutečná? Je skutečný ten příběh nebo je to celé fikce?
Delphine si se čtenáři celou dobu hraje. Vtahuje nás do příběhu, který se zdá být syrovou autobiografií, aby nám zakrátko došlo, že je to přeci jenom fikce, nebo se to opravdu stalo? Myslím, že přesto, že tato kniha není tak čtivá, jako jiné autorčiny knihy, je to pozoruhodný námět, kdy podrobuje čtenáře otázce, jak moc touží po autentičnosti oproti fikci. Co je to, co nás vtahuje do příběhu a zanechává v nás nesmazatelné stopy? Tento literární rozpor sledujeme díky dialogům L. a hlavní postavy. Je tedy L. jenom jakési Delphinino alter ego (mockrát jsem měla při čtení před očima Klub rváčů) nebo mistrná manipulátorka, která vede Delphine k stále většímu rozkladu? Názor si udělejte sami. Mě kniha bavila díky mistrovskému stylu DdV. Dokázala bych od ní číst i nákupní seznam a měla z toho povznášející pocit. Jen škoda, že jsem zatím nečetla Noc nic nezadrží, na kterou příběh často odkazuje, ale aspoň vím, na jakou knihu se vrhnu příště.
Anna Karenina
Lev Nikolajevič Tolstoj
Mým favoritem ruské literatury zůstává i nadále Dostojevskij, nicméně tohle obsáhlé dílo, které by se mělo jmenovat spíše Rusko než Anna Karenina, určitě stálo za přečtení. Tolstoj na zhruba 900 stránkách zachycuje život v Rusku ve městě i na vesnici a na příbězích několika hlavních postav ( kdy Anna je jen jednou z nich), barvitě vykresluje tehdejší život a zvyky. Je to fascinující výlet do historie. Najdete tam vše od zrození dítětě po smrt, od nevěry a vášně až po spořádaný život mladé dvojice, od politiky až po filosofii. Umně se zde střídají autorovy názory na tehdejší společenské uspořádání, práva žen, fungování zemědělství, živobytí mužiků a na náboženství či vztahy. A nutno říct, že byť se společnost od konce 19. století posunula, lidská duše se ve vztazích potýká do jisté míry pořád s tím samým.
Pod krvavými nebesy
Mark Sullivan (p)
Pino Lella byl 17ti letý mladík, který měl jediný cíl: vášnivě se zamilovat. A pak přišli do Milána nacisti.
Většinou už nesahám po příbězích z druhé světové války. Už jsem se tím nepředstavitelným utrpením brodila tolikrát, že už na to prostě nemám. Ale přečtení této knihy nelituji. Je v ní tolik života a tolik italského ducha. Jakkoliv je ten příběh neuvěřitelný, přesto že skutečný, já ho vnímala jako výpověď o mládí, touze po životě, odvaze, italské přírodě, opeře, rodině a velké lásce v té nejhorší možné době.
Frankenstein
Mary Wollstonecraft Shelley
Vážně horor? Autorka píše spíš poeticky a místy rozvlekle. Ale zásadní je myšlenka, kterou ve mě zanechala. Netvor se nestal netvorem, protože tak byl stvořen. Jeho nevinný a dětský přístup ke světu byl brzy zničen odmítáním, bitím a odporem. Všichni jsme do jisté míry produktem prostředí a vztahů, které od dětství zažíváme. Netvor byl nejdřív sám hluboce raněn, aby pak působil bolest jiným. A raněné city se hojí hůř než raněné tělo. Místy je na mě vypravěčský styl až moc škrobený a zdlouhavý, ale téma knihy je nadčasové a platné. V Anglii byla uvedena divadelní hra, kde se v roli netvora střídají Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller. Neměla jsem možnost ji vidět celou, ale i z ukázek je zřejmé, že silné téma, které dnes rezonuje stejně jako v době vzniku knihy , opět zapůsobilo a stalo se hitem nejen v divadelním světě.
Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
Škoda. Ten začátek byl tak slibný, tolik jsem hltala další a další lahůdku ve formě nádherných slovních spojení , která šla za sebou lehce jako nově napadaný prašan . A stejně křehká se mi zdála i Smilly. Ale proč se to muselo dostat do naprosto neuvěřitelného a nerealistického proudu, kdy je z hlavní hrdinky neohrožená Lara Croft? Nelogičností přibývalo a moje nadšení ubývalo. Nejspíš mě zaskočila ta náhlá změna žánru. Ta druhá půlka je možná něco jako magický realismus? Nejspíš si přečtu od autora i jinou knihu. Psát umí, chci ho zkusit v jiné knize více pochopit.
Okamžiky štěstí
Patrik Hartl
Patrik Hartl napsal lepší knížky, třeba Pražský erotikon. Tady se mi líbil ten nápad psát příběh z pohledu Veronika a z druhé strany z pohledu Jáchyma. Co mě ale zklamalo je snaha narvat do těch pár let v životě dvou sourozenců snad všechno na co si vzpomenete. Tím se z toho stala taková telenovela, která mě moc nebavila.
Cop
Lætitia Colombani
Různé ženy, různá místa, různý věk, společenské postavení i životní příběhy. A přesto mají tolik společného. Odvahu, touhu, bojovnost, životní energii a důstojnost. Místy smutné čtení, přesto však plné naděje a optimismu. Tak hezky se to četlo, že jsem knihu přečetla za jeden den. Vždycky si u takových knih snažím představit, jak bych reagovala já. Byla bych tak rozhodná jako Giulia, tak neskutečně odvážná jako Smita nebo ambiciozní jako Sarah? A jak je možné , že příběhy Sarah a Smity se skutečně mohou odehrávat ve stejné časové rovině a ne v odstupu 100 let? Ale i když životní podmínky hrdinek jsou velmi různorodé, Všechny příběhy se protnou, propletou se jako samotný cop v názvu. A to co je spojuje je snaha nevzdat se, odvaha riskovat a touha jít si za svým snem.
Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka
Evžen Boček
Známé osazenstvo z hradu Kostka se přesunulo do pozadí a děj se soustředí na dvě skupiny nepovedených zlodějíčků. Způsob vyprávění se přesune ke grotesce, za kterou by se nemusel stydět ani Laurel a Hardy.
Poslední přání
Andrzej Sapkowski
Trochu v té sérii skáču tam a zpátky. Po tom, co jsem se již zakousla do příběhu Geralta a Ciri jsem se vrátila opět na začátek k povídkové formě a královsky jsem se bavila. Povídkové knihy jsou více pohádkové, samotná sága od Krve Elfů je více temná. Obojí je skvělý a vůbec mi nebude vadit přečíst si to celé ještě jednou, hezky po pořádku.
Krev elfů
Andrzej Sapkowski
Od povídek se dostáváme k ucelému příběhu a já definivně propadla postavě Geralta z Rivie a jeho svěřence Ciri. Nebudu mít klid, dokud se nepotopím až po krk do bažin, neprobodím se litry válečné krve a nezjistím, co všechno v těch dvou postavách je a kam je jejich osudy posunou.
Opička na gumě
Eva Kollerová–Střihavková
Snažím se úplně nezakrnět na poli současné české literatury, a tak když jsem viděla rozhovor s dcerou mého oblíbeného zpěváka, a přečetla si zde nadšené ohlasy čtenářů, řekla jsem si, že to zkusím.
A tak jsem se zařadila do řad fanoušků nejen tatínka, ale i talentované dcery. S úlevou jsem zjistila, že čtu oddechový román, u kterého neskřípu zuby, jak je to plytké a zápletka hloupá. Naopak bylo to svěží, tematicky nečekané, hlavní hrdina nebyl stoprocentní sympaťák, milostná zápletka by v červené knihovně neobstála a jako bonus navíc nešlo o žádnou idealizaci malého města (Frýdek-Místek jistě promine) ani jeho obyvatel. Rozhodně milé překvapení, již se chystám na Grónský rok.
Medvěd, který nebyl
Frank Tashlin
Moudrá jednohubka doslova na pár minut. Já bych si přála strávit s medvědem o trochu víc času, ale je pravda, že někdy není potřeba se příliš rozepisovat a přitom vyjádřit naprosto vše. Zkusím si ten příběh projít znovu s dětmi. Chtěla bych ho vidět ještě jejich očima.
Svět v zádech
Thomas Melle
Strhující zpověď maniodepresivního spisovatele o tom, jak se žije s bipolární poruchou. Pokud vše, co o této nemoci víte, znáte díky postavě Carrie Mathison z Homelandu, pak věřte, že skutečnost je mnohem horší a důsledky nemoci jsou obrovsky destruktivní. Knihu jsem četla jedním dechem jako neuvěřitelný a chaotický trip, který je neustále prodchnut atmosférou toho neskonale smutného osudu.
Prázdniny v Evropě
Ladislav Zibura
JIž čtvrtá kniha cestovatele a spisovatele prince Ládíka je tentokrát zaměřená na Evropu. To považuji za přímo geniální nápad, jelikož nasměruje naši pozornost i na místa, která nejsou příliš vzdálená a přesto voní exotikou a dobrodružstvím. O rozmanitosti našeho kontinentu jsem byla obeznámena již dříve, ale u knihy jsem se znovu zamyslela a hlavně zatoužila.... zatoužila jsem navštívit Polsko, Ukrajinu, Albánii a mnoho dalších zemí. Ladislav trochu změnil formu. Již víceméně opouští své potřeštěné já a více píše o lidech a zajímavostech navštívených míst. To je zřejmě v pořádku, autor je v projevu vyspělejší, přeci jenom je to už čtvrtá kniha a nechce se opakovat. Ale já mám stále na paměti první díl 40 dní pěšky do Jeruzaléma, kterým jsem se nechala tolik strhnout díky vtipu a osobnímu prožitku . V té době byl Láďa spisovatel na začátku a o to autentičtější to bylo vyprávění. Ale vývoj nezastavíš a je to tak vlastně dobře.
Faja
Petra Stehlíková
Druhý díl plánované pentalogie mě opět vtáhnul do bájného světa plného sklenitu, zlověstných nestvůr, bojovníků, sklenářů, brusičů a naslouchačů. Vtáhlo mě to ještě víc než první díl. To co bylo předtím načrtnuto, získalo v druhém díle detaily a nabylo na uvěřitelnosti. Ilan je v pubertě a jejích 25 ochránců se z toho lehce zapotí. Jinak je to ale natolik inteligentní děvče, že luští letité záhady s dedukcí Sherlocka Holmese. Někdy jí stačí jen mrknout na kresbu na zdi a vidět, co nikdo jiný nevidí a ještě si to naprosto správně vyložit, ale jsem ochotná tomu uvěřit. Jsem více než ochotná nechat se vtáhnout potřetí. Jen si musím počkat, až vyjde další díl a to se momentálně zdá těžší a bolestivější než sežehnutí Nastereou.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Tato kniha se běžné Murakamiho tvorbě vymyká. Jak žánrově tak rozsáhlostí. Prolínání časových a dějových linií, které do sebe nakonec zapadnou. Je zde hodně podivností, mluvící kočky, roztomilý pan Nakata, chlapec, který se vydává na cestu, aby unikl jistému předurčení. Rozhodně zajímavá kniha, místy laskavá, místy drsná a občas trochu náročná, ale rozhodně stojí za přečtení.
Vděk
Delphine de Vigan
Delphine mě zatím nikdy nezklamala. Vděk je poměrně útlá knížka, ale zanechá hlubokou stopu. Na chvíli se zastavit, zapřemýšlet nad schopností se dorozumívat, komunikovat. Necítit se sám. Zamyslet se nad rodinou, vztahy, životními prožitky a stářím s jeho ztrátami a beznadějí. Bylo to krásné čtení, ostatně jako vždy, když sáhnu po knize od Delphine de Vigan.
Křest ohněm
Andrzej Sapkowski
Tenhle díl jsem si moc užila. Geralt na cestách uprostřed divoké válečné vřavy putuje s nesourodou pestrou skupinkou. Kniha je prošpikovaná mnoha bonmoty, obrovskou dávkou humoru a obsahuje i pár velmi nadčasových témat. Otázka ekologie, ženských práv (Milva a její problém) a válka obecně, je zde natolik aktuální, až mě to překvapilo.
Ke dnu
Anna Bolavá (p)
Předchozí kniha Do tmy se mi líbila víc, protože byla soustředěná na jednu hrdinku. Tady jich z listopadové mlhy vystupuje hned několik. Opět jsem vhodně zvolila období pro čtení a letošní listopadové počasí se rozhodlo, že mi vytvoří autentické kulisy. Ani ty močály tak úplně nechyběly, kousek za domem mám přírodní meandry i to bláto se tam našlo. Atmosféra je to, co opět hraje prim. Anna Bolavá zde tu životní bolest a depresi vykreslila opět neskutečně dobře. Všechny postavy se s ní potýkají. Někteří ještě možná mají naději, jiní se v ní utopí jako v močálu. Nechybí trochu mysteriózní zápletky, která do té husté mlhy tak nějak patří.
Spousta vlhkosti, vlezavé zimy a trochu té plísně. Přitáhnout deku až ke krku, srkat horký čaj, zapálit svíčky a nechat se tím unést...