KellyH komentáře u knih

Naprosto báječná kniha, která se čte jedna radost. Výborné vyprávění nejen o knihovnách, ale knihách celkově a jejich vlivu na člověka. Zajímavé náhledy do minulost, přítomnosti a uvažování nad budoucností. Nejednou jsem byla okouzlena Manguelovými myšlenkami, které dokázal zformulovat asi za všechny čtenáře.

„Ať pro své knihy zvolím jakékoliv uspořádání, prostor, kam je hodlám umístit, pokaždé nevyhnutelně mou představu přetvoří, ba co víc, zakrátko se bohužel ukáže jako příliš těsný a nutí mě uspořádání změnit. Žádný volný regál v knihovně nezůstane prázdný příliš dlouho. Knihovny se stejně jako příroda děsí prázdnoty, a tak je problém s prostorem obsažen v samé podstatě jakékoliv sbírky knih. To je paradox, který se vyskytne v každé běžné knihovně: má-li totiž - v menším či větším rozsahu - tendenci hromadit a uchovávat co nejúplnější záznam světa, pak tento úkol musí být nesplnitelný, neboť uspokojivě může být splněn jedině tehdy, když se hranice knihovny budou shodovat s hranicemi světa.“

12 07.03.2014

První (ale už ne jediná) kniha, která mě dokázala rozplakat. Poprvé jsem se s Růží pro Algernon setkala ve školní čítance. Úryvek mě uchvátil, nicméně na několik let upadl v zapomenutí. Pak jsem na knihu náhodou narazila v knihovně a rozhodla si ji vypůjčit. Rozečetla jsem ji ve vlaku, ve čtení pokračovala cestou domů, doma si sedla na postel, opřela se o zeď a četla a četla. A na konci jsem jen řvala.
Nedá se to popsat slovy, člověk to musí přečíst, aby pochopil, proč tato kniha dovede vzít za srdce.

11 18.06.2012

Kdybych mohla ohodnotit Hrdinu věků více jak pěti hvězdičkami, udělám to hned a bez přemýšlení. Jen málokdy má třetí díl série stejnou sílu jako ten první, ne-li větší. Sandersonovi se to povedlo. Během čtení jsem zažila několik opravdu "COŽE?!" momentů, ale ani v nejmenším nic z toho nepůsobilo překombinovaně a kýčovitě. Sanderson umí opravdu geniálně tahat za nitky a ve třech knihách rozehrál takovou partii, že se mi z toho hlava motá ještě teď. Jak už napsal otula v komentáři přede mnou, Mistborn není jen o výpravné fantasy, ale v celém příběhu je skryto mnoho narážek a pobídek. Kniha mě zanechala bez dechu, omámenou a v hlavě mi momentálně neběhá nic jiného. Prostě mě to dostalo.

10 31.01.2014

Přečteno jedním dechem za jeden den. Ač jsem se ze začátku obávala vět bez uvozovek, tak svůj názor jsem hned po začtení změnila. Chybějící uvozovky ještě více umocňovaly už tak silnou atmosféru. Dokonalé!

10 18.06.2012

Opět výborný příběh, leč první díl byl přece jen o chlup lepší, snad i proto, že v této knize byli hrdinové podobně dlouhou cestou zocelení a v té první tkvělo kouzlo takové naivity či neznalosti. Nevím, ale o hvězdičku nižším hodnocením rozhodně nemíním říct, že by se mi to nelíbilo, naopak.

Jen jsem dost ráda, že jsem si odvykla před četbou číst komentáře k dané knize, neboť informaci od čtenářky Ivany bych rozhodně nechtěla vědět předem. Ten konec tak byl sice šok a rozlítostnil mě, ale to je na tom čtení právě to fajn. :)

9 18.09.2015

Když jsem na Elantris narazila, nejprve mě snad ani nějak nezaujala, nicméně pak mi to nedalo a začala jsem pátrat, kde bych ji mohla sehnat. Nastal poněkud problém, v knihovně ji neměli a v žádném jiném obchodu snad také ne. Pomalu jsem se vzdávala naděje, když jsem na Elantris nakonec narazila v jednom antikvariátu. Než mi však přišla, rozečetla jsem si něco jiného a na Elantris na chvíli zapomněla. Tento týden se však dočkala.
Nedalo by se říct, že by mě Elantris pohltila již od prvních stránek, ale cosi mě nutilo pokračovat a zajímat se o to, co se vlastně s tím proklatým městem stalo. Příběh se točí hlavně okolo tří postav - Raodena, Sarene a Hrathena. Byly chvíle, kdy jsem si při čtení Raodenovy linie říkala, že ta jediná stojí za to, ale jakmile skočilo vyprávění zase na někoho jiného, i jeho příběh jsem s chutí četla. Hrathen je poměrně zajímavá postava - často jsem měnila svůj názor na to, jestli ho nesnášet nebo ne. Bylo zajímavé sledovat jeho osud, jeho myšlenkové pochody, jeho pochyby o sobě samém. Když se na začátku bude zdát, jako že je nic moc, nenechte se tím odradit. Stejně tak Raoden se Sarene. Oba musí člověk obdivovat za to, že se nevzdali a ačkoliv se všechno zprvu zdálo beznadějné, dokázali se svým osudem bojovat.
Co se týče Elantris, události vedoucí k jejímu pádu nebyly vůbec složité a nadpřirozené, naopak. Je to tak... nečekané a přesto logické a ve výsledku jednoduché, až z toho na konci budete paf.
Elantris není jen obyčejná fantasy. Je to napínavý příběh plný zvratů, o lásce, nezlomné víře, pochybnostech a především o vytrvalosti. Za mě šest hvězdiček z pěti a rozhodně veliké doporučení.

9 10.03.2013

Mám ráda historii, středověk speciálně, mám ráda sokoly jako takové. A když se to obojí spojí do skvěle popsaného románu, tak wow! Ačkoliv toho sokolničení tam zase tolik nebylo, v podstatě to ničemu nevadilo, protože to vynahradil mistrně napsaný popis náročné cesty, geniálně vymyšlená zápletka a skvěle propracované postavy. Chvílemi jsem měla problémy se od toho odtrhnout a vlastně jsem to dělala jen když jsem fakt musela, jinak bych byla schopná to přečíst i bez přestávky. Lyndon si nebere servítky, podává jedenácté století drsně, zkrátka takové, jaké bylo, a to se mi na tom líbí.
Jsem zvědavá na pokračování, které snad vyjde i u nás, protože Lyndon vážně umí psát a je to za poslední dobu nejlepší kniha, co jsem četla. Rozhodně mohu jen doporučit (nejen) každému, kdo si potrpí na dobré historické romány.

8 05.10.2013

Ač je Kámen mudrců spíše ještě pohádkou a dechberoucí příběh se pořádně rozvine až s Vězněm z Azkabanu, je to první knížka série, která omráčila miliony dětí, dospívajících a dospělých. Je to knížka, kde začalo pouto, které vydrží až do konce a překoná všechny překážky.
Ani nedovedu spočítat, kolik jsem byla nucena platit za upomínky z knihovny, poněvadž jsem malého Harryho četla stále dokola a odmítala ho vrátit, stejně jako v případě dalších knih :)
Byla jsem okouzlena čarovným světem Bradavic, byla jsem nadšená z Hagrida, Moudrého klobouku, ze všech čtyř kolejí, ze Severuse a samozřejmě také ze Zlatého tria.
S napětím jsem čekala na den, kdy dostanu i já svůj dopis. Jako blázen jsem deštníkem poklepávala starou zídku, co jsme mívali na zahradě. Jako nadšenec jsem vařila rádoby lektvary (ze kterých mamka nebyla příliš šťastná :)).
A z celého srdce jsem prožívala příběh společně s Harrym, Hermionou i Ronem...

8 18.06.2012

Děj by se dal shrnout asi takto - nic, nic, nic, bum, bác, prásk.
A i to nic si člověk užívá, protože se to všechno postupně rozvíjí, dostáváme odpovědi na minulé otázky a záhady a všechno to prostě spěje k tomu kulervoucímu závěru.

7 28.09.2019

Já. Chci. Další. Díl. Teď hned.

Archiv Bouřné záře je prozatím něco, co - alespoň pro mě - nemá dosud žádného přijatelného soupeře. Žrala jsem Píseň ledu a ohně, ráda jsem se prokousávala těmi spletenci ve vztazích a spojenectvích, ale to, co na svých stránkách rozehrál tenhle Pan Spisovatel, je něco neskutečného a něco nádherného. Jsem nadšena a Brandona Sandersona rozhodně neuctívám o nic méně než po přečtení jiných jeho knih, spíše naopak. Jestli něco, ten obdiv ještě více vzrostl.

7 25.11.2015

Ač nebývá výjimkou, že druhé a další části několikadílných sérií už nejsou tak dobré jako ten díl první, u Sandersona to zjevně neplatí a Pramen povýšení je napsaný stejně mistrně jako Finální říše. V naprosto úžasném příběhu se rozvíjí osudy nám již známých postav - někteří jsou nuceni přehodnotit svá stanoviska, někteří jsou nuceni rychle vyzrát, ale nikdo nezůstane tím naivním člověkem, kterým snad mohl kdysi předtím být. Vin dospěla a čeká ji několik rozhodnutí, které mohou významně ovlivnit směr, kterým dále povede její příběh.
Ke konci knihy jsem skoro už ani nedýchala, jak jsem nedočkavě obracela stránku za stránkou, napjatě jsem čekala, co se stane, co je to ten Pramen povýšení a jak dopadne boj o Luthadel a vlastně celou říši. Byla jsem překvapená, konsternovaná, dokonce i zmatená najednou, ale ze všeho nejvíc jsem byla nadšená a ohromená sílou celého příběhu.

7 12.01.2014

Jedna z těch knih, která je tak mile napsaná, že prostě potřebujete, aby nekončila a pokračovala dál.

6 31.10.2017

Člověk si často říká „kéž by měl den čtyřicet osm hodin“. Jenže kolik lidí z těch, co si to pomysleli byť jen na pár vteřin, se dostalo k přemýšlení o tom, jak by svět skutečně vypadal, kdyby se dny opravdu zpomalily, kdyby slunce svítilo více jak dvacet hodin, kdyby noci byly mnohem delší než ty zimní? Věk zázraků možná není výjimečná kniha, kde by se snoubila epická fantasy se strhujícím příběhem o lásce, boji a merlinví čím ještě, není to kniha, která by se označovala jako bestseller a asi to není příběh, který by se dostal k srdcím stamilionů lidí. A možná právě v tom je výjimečná. Že nezasáhne každého, ale tu cestičku si najde pouze k několika vyvoleným, kteří si dovedou uvědomit sílu toho neskutečného příběhu, který nám předkládá Julie. Možná se tam nenachází supervědecká vysvětlení, možná se tam nezmiňuje situace na jiných kontinentech... ten příběh je o vlastním životě a pocitech. A těch se nám dostává tolik, že prostě nejde jinak, než aby člověka onen příběh nezasáhl.

„Někdy mi však závan větru nebo určitá vůně mohly připomenout, jaké to bývalo. Zničehonic bylo jasně vidět až na obzor - a mě na okamžik napadlo, kam že se poděly stromy. Někdy mi uši zalil náhlý pocit ticha a já jsem si vzpomněla, o co jsme přišli: o zpěv všech ptáků.“

6 28.10.2014

Gaimana mám hodně ráda a i když vím, že jsem toho od něj zase až tolik nepřečetla (teda, no, teď jsem to počítala a i s Oceánem to je sedm knížek) a pořád se třeba chystám na jeho legendárního Sandmana, považuji ho za génia. Někdo říká, že Oceán na konci uličky je typická gaimanovka, někdo zase tvrdí, že se jeho stylu úplně vymyká, že jako by to snad ani nebyl Gaiman. Podle mě to je typický Gaiman, který si s čtenářem pohrává, bilancuje na pomezí fantazie a reality, člověk sice ví, co je reálné a není, ale stejně ho Gaiman donutí o tom pochybovat, protože on píše prostě neuvěřitelně. Je docela škoda, že plno lidí píše, že jim to nic nedalo, že měli pocit, že to je o ničem a že to nemá žádnou pointu, protože ona ta knížka své kouzlo skutečně má, jen je potřeba ho najít, no. :)

6 08.09.2014

Re-reading, aktualizace komentáře:
Zas a znovu jsem se přesvědčila, že Vězeň z Azkabanu je jedním z mých nejoblíbenějších dílů. Je vidět, že ten příběh už je někde jinde. Všichni jsou starší, atmosféra přituhuje a je to znát nejen na ději, ale i na stylu psaní (aspoň tedy v tom českém překladu), už to není takové rádoby jednoduché a odlehčené, což tomu příběhu taky dost pomáhá. A... a... a já nevím, prostě tak. Sirius. Remus. Prasinky. Mozkomorové a vlkodlak. Hipogryf. A samozřejmě taky Severus, kterého jsem si ve třetím díle zamilovala a od té doby mě to už nepustilo.

6 18.06.2012

Já to řeknu takhle - Brandon Sanderson je naprostý génius a upřímně, kdo kdy někdy nějakou jeho knihu četl, bude se mnou souhlasit. Četla jsem Elantris, četla jsem Mistborn, teď jsem dočetla Vyjednavače. A ZASE se mi po přečtení nedostává dechu, ZASE jsem omámená a užaslá, ZASE mě Sanderson naprosto dostal. Hergot, já toho chlapa naprosto zbožňuju.

5 27.06.2014

Nejsem si tak úplně jistá, zda ve mně někdy nějaká jiná kniha vyvolala tolik emocí. Byla jsem napjatá, dojatá, při některých scénách značně znechucená, ke konci jsem se rozbulela. Dvakrát! A když já se u knížky rozbrečím, vím, že to fakt stálo za to. Ani v nejmenším jsem nečekala, že mě to tak vezme, že tak přilnu k těm postavám, že si na někoho vytvořím názor, abych ho vzápětí změnila, že to bude prostě tak zatraceně dobrý. Jo, prostě se mi to líbilo a doporučuju všemi dvaceti.

5 30.10.2013

Babičku jsem poprvé četla už dávno, možná někdy ve čtvrté či páté třídě. A dokonce si i pamatuji, že se mi líbila. Ale hodně knížek se mi časem přestalo zamlouvat, a když jsem spatřila Babičku na seznamu povinné četby, tak jsem se trochu zděsila a vůbec se mi do toho nechtělo. Avšak hned od prvních stránek jsem byla okouzlená, při čtení mi na tváři pohrával veselý úsměv a byla to radost se po dlouhém dni do Babičky zase začíst. Je to opravdu nádherně napsané. Skvost české literatury! :)

5 18.11.2012

Blahopřeji, pane Bruene, Dramatik je v krátké době druhou knihou, u které mi ukápla slzička. Možná by se tak nestalo, kdybych nebyla rozcitlivělá ještě z Andělina popela, ale co už. Opět ovšem musím vychválit autorův parádní styl, úsečný, sarkastický a skvěle čtivý. Bylo tam pár momentů, u kterých jsem se opravdu křenila, celkově to na mě však vyznělo spíše melancholicky a depresivně. O konci nemluvě, to jsem měla chuť s tou knížkou praštit naproti o zeď, jak mě šokoval. Ale samozřejmě nemohu jinak než pět hvězdiček, bylo to opravdu perfektní.

5 26.10.2012

Většinou mám u knih problémy projevit emoce, to se opravdu stává jen výjimečně. U Andělina popele jsem měla na krajíčku dvakrát a jednou jsem se na férovku rozplakala. Syrová kniha o dětství a dospívání malého Franka, o jeho rodině - sourozencích, věčně opilém otci, matce, která to všechno musela zvládnout. O chudobě, která se díky otci nedala vystrnadit ze života. Psané z pohledu malého Franka, čímž vzniká takový ten dětský pohled na věc, je zde úžasně zobrazená ta dětská naivita, schopnost radovat se z každé maličkosti. Jedna z knih, které chytí a nepustí, dokud nedočtete do konce.

5 24.10.2012