kattyV komentáře u knih
Stačí trochu si vymýšlet a může se vám to šeredně nevyplatit. Jedna malá nepravda vede k více než jedné ošklivé vraždě.
V této Francisově knize mne moc bavilo číst si o tom, jak vzniká film. Možná více, než vlastní zločin. Takový film je vlastně taky detektivka, no ne?
Asi bych to ani neměla přiznávat, ale Švejka prostě nemám ráda. tenhle humor mi připadá přihlouplý a nemám chuť se jím zabývat. Kamenujte mne kdo chcete, je to prostě tak
Opravdu hezké čtení, jen pořád nechápu název kniha - je to nepříliš dlouhá povídka. Ale za to autor nepochybně nemůže. Příběh určitě dává smysl. Pro mne je to poselství - pokud ti něco vadí, tak nekritizuj a něco dělej. Kousek po kousku, velmi neokázale můžeš věci změnit. Neboj se a jdi do toho. Jen neočekávej, že to někdo ocení. Kvůli tomu to přece neděláš, nebo ano?
Napínavá kniha je rozhodně více než středověká detektivka. Připadá mi na čtení docela těžká, pokud tedy člověk nepřeskakuje rozsáhlé náboženské disputace. Vlastní pátrání je ale dost napínavé a v některých okamžicích jsem měla chuť přeskakovat stránky z jiného důvodu - docela jsem se bála. Nad některými názory některých mnichů dnes ale musíme kroutit hlavou - smích, že je zlo a hřích?
Jindřich z Lipé se stal díky Vaňkové mou oblíbenou historickou postavou a láska k Elišce Rejčce mým oblíbeným milostným příběhem.
Silná kniha o tom, že smrt je vlastně laskavá. Smrt lidi nezabíjí, to oni sami si ubližují. Ona je jen pohoupe v náručí a odnese někam jinam.
Jestlipak víte, že rostliny umí počítat, že umí cestovat - ne není to o trifidech, že "cítí"...
Pokud se jen trochu zajímáte o přírodu, tak si tuhle knihu určitě přečtěte. Neobvyklý pohled na svět rostlin.
Kniha, u které se budete hlasitě smát. (poznámka: Do tramvaje nevhodné.)
Knihu o životě tohoto smutného klauna jsem četla jedním dechem. Vzpomínám si na jednu myšlenku - za lékařem přijde pacient v depresích - lékař mu doporučí, aby se šel podívat na vystoupení skvělého mistra pantomimy, Jeana Deburaua. Ale pacient smutně odvětí - "Já jsem Deburaue".
Ppodle mého asi nejslabší Forsythova kniha. Zápletka je nepravděpodobná, náhody až příliš náhodné. No, přečetla jsem to, protože mám Forsytha ráda, ale vracet se k tomu nebudu.
Opravdu zajímavá kniha o úplně jiné kultuře a jiném myšlení. Poněkud mne naštvalo, že to co bylo uvedeno v anotaci, kterou jsem si přečetla na obálce, a která je uvedena i tady,se odehraje během prvních dvaceti stran, ale za to autor fakt nemůže.
Takže si nejprve přečtěte tu anotaci a pak pochopte, že to jen jen takový úvod.
Zbývajících 430 stran knihy se zabývá nepodstatnou snahou mladého Tchaje přežít dar, pár intrikami na císařském dvoře, jednou vzporou, jednou minulou a jednou budoucí láskou a několika statečnými dívkami. Když se nad tím zamyslím, tak s výjimkou Tchaje jsou ženské postavy daleko zajímavější, než ty mužské. I když velký básník a nakonec i následník císařského trůnu zase nejsou tak marní...
Všechno je velmi mírně okořeněno jistou dávkou mystiky, ale už samo prostředí staré Číny je fascinující.
Zábavné čtení o tom, co se vám může přihodit na cestách nejen po britské řece Temži i o tom, jak přemluvit vodu na čaj aby začala co nejrychleji vařit.
Příběh dvou sester neoplývajících majetkem - rozumné Elinor a romantické Marriany, podle které je láska nade vše. Elinor si nechává své city pro sebe, Marriana je dává okázale najevo. Svou sestru sice miluje, ale malinko jí pro "nedostatek" citů pohrdá. Nakonec ale i ona pozná, že pravá láska nemusí být na první pohled vidět a po trpkém zklamání se dočká štěstí. Právě tak i Elinor, jejíž láska je sice neokázalá, ale opravdu hluboká.
Příběh je jako obvykle u Austenové poměrně banální, ale to mistrné vykreslení charakterů, ty dialogy...
Je to jedna z tak silných až drásavých knih, že ji nedokážu číst podruhé.
Na závěr zatím u nás vydaných knih celé série musím podotknout, že jsem ji vnutila už několika velice se zdráhajícím přátelům, kteří prohlašovali, že oni na žádného Štorcha v sukních nejsou zvědaví. Po prvním díle loudili o další. Takže neváhejte a pusťte se za Ajlou :o)))
Všechny díly celé série se mi líbily, ale U lovců mamutů (jednička i dvojka ) ještě o kousek více než ty ostatní. Ajla se poprvé setkává s větším množstvím lidí svého druhu. V údolí plavých koní sice poznala Jondalara, ale teď se musí naučit žít v jiném společenství, znovu se musí učit přijímat jiná pravidla pro soužití s druhými lidmi. V tomto případě jí to jde daleko snadněji, než když byla malá, ale i tady se stane, že narazí na něco, s čím nemůže souhlasit. Dokáže se za své názory postavit, a tentokrát, na rozdíl od svého dětství, dokáže i většinu ostatních přesvědčit, že má pravdu.
Nejvtipnější kniha autorky. Hlavní hrdinka Elizabeth není jen krásná, ale chytrá a pohotová. Ale právě tak jako pan Darcy trpí pýchou, neubrání se ani Elizabeth předsudkům. Naštěstí se s pýchou i předsudky oba vyrovnají.
Zvláštní vyprávění, jen se tak docela nemohu smířit s tou beznadějí, v níž hrdinové nakonec žijí. Mám pocit, že zlo přece jen vyhrálo.
Autorka si mistrně hraje s charaktery postav. Ukazuje, že nic nemusí být takové, jak to na první pohled vypadá, kladní hrdinové nemusí být kladní a záporní tak docela záporní.