kamibe komentáře u knih

Nejlepší, co jsem kdy o blízkosti smrti četla. Nikdy bych nečekala, že to může být takpovzbuzující. Tolik moudrosti o takových částech našeho žití, o nichž se pořád ještě moc nemluví! Děkuji.

7 29.10.2013

Sinelnikov nám tu předkládá krutou pravdu o tom, že příčinou všech nemocí jsou naše myšlenky, názory na lidi a život vůbec, a můžeme si své nemoci potvrzovat dokonce i naší vlastní mluvou. Když si všimneme bedlivěji, jak mluvíme, a pak se podíváme, s čím ve svém těle máme zdravotní problémy, můžeme jasně vidět, kde se naše slova potkávají s našimi neduhy.
Autor nás jasně vyzývá, abychom si za svůj život vzali odpovědnost my sami. A ihned nám klade na srdce, abychom si nepletli zodpovědnost s pocitem viny.
Nu, opět to není kniha, která by hladila a konejšila. Jenže takové už pravdy bývají.

7 10.06.2013

Na internetu jsem o knize našla ještě toto:
Deníkové záznamy žáka italské základní školy se ihned po svém prvním vydání staly pro desítky generací dětských čtenářů „nejkrásnější knihou jejich dětství“. Pro mnohé se tento příběh plný obětavosti, ušlechtilosti, příkladnosti, lásky a přátelství stal celoživotním vzorem. Kniha byla erbovním titulem Masarykovy první republiky.
Já sice nejsem TAK stará, abych pamatovala první republiku, ale knihu jsem kdysi také četla a musím říci, že mě příznivě ovlivnila a že patří mezi ty, na které se nezapomíná.

7 24.05.2012

Na doporučení jsem si to poslechla ve výborném přednesu Luboše Ondráčka. Myslím, že Metla dostala tolik palců právem a přidala jsem i svůj. Vlastně skoro nevím, co bych dodala. Vypravěčsky to autor opravdu umí. Ale po nějaké době mi to připadalo jako reklama, takže jsem k tomu zaujala ostražitý náhled. Pak jsem si všimla, že je tato kniha uvedena v letošní ČV, tak si ji tam taky přidám, ale kategorii bych pro tuto záležitost nazvala spíše Literatura populárního faktu!
Děkuji také elcapitanovi za odkaz na další čtení o této záležitosti.

6 28.07.2022

Ráda si vybírám do ČV knížky pro děti. A tahle je velmi milá. Dá se číst na několik způsobů a může podněcovat děti k otázkám. A to je fajn.

6 29.04.2022

Tuto knihu jsem absolvovala při báječném poslechu Marka Holého. Je to výborně sepsaný příběh, v němž se postupně otevíraly různá zákoutí a autor mě dokázal až do konce udržet v napětí. Nijak mi nevadí, že jsem se jen domýšlela přesná slova, za něž se Ben tolik odsuzoval, a také bylo příjemné, že to všechno dobře dopadlo.

6 10.04.2022

Mám touhu dotáhnout i ČV z minulých let a na tuhle jsem narazila, když jsem hledala něco do r. 2017. Kdysi jsem s velkým zaujetím četla Arbesova romaneta, tak jsem se těšila, že mě to opět bude bavit. Nu, je to pro něj typické - temnota, tajemství, zdařilé popisy atmosféry i lidských pohnutí, záhady, nevysvětlitelno a další nemilé životní strasti. Spíš než příběh samotný jsem si užila starobylou češtinu plnou přechodníků, tvarů dnes již nevídaných, dlouhých souvětí (které jsem mnohdy musela číst dvakrát) a také dnes již nepoužívaného slovesa být v minulém čase, vlastně v čase jaksi předminulém - dalo by se říci (např.: ... vrhl se na malý kamínek, jejž byl právě z lopaty sesypal a kterýž v měsíční záři jaksi se byl zaleskl.)
Když jsem po dočtení o příběhu ještě dumala, napadlo mě, že je to vlastně také velmi zdařilá ukázka lidské umanutosti, která nás může až k smrti dovésti! Kde je pak radost ze života?

6 20.12.2021

Závažná kniha. Tenká a TAK naplněná! Jak jasnozřivě to autorka viděla! Určitě doporučím Ondrovi, aby si ji přečetl.

6 20.10.2021

Opět jsem vybrala z nabídky něco do ČV a tentokrát to byla pro mne trefa do černého. Potřebovala jsem nějakou oddychovku a tohle bylo přesně to pravé. Pobavila jsem se, mnohokrát zasmála, s chutí vyprávěla kamarádce do telefonu, a protože jsme podobného věku, bylo nám to obzvlášť blízké. Připadala jsem si jako obdarovaná výbornou kávou s vynikajícím zákuskem.
Skvělá kniha pro seniory, kteří nehodlají strávit závěr svého života v nějakém pečovatelském domě. Velmi povzbuzující, optimistická, legrační, báječná. A dovedu si ji krásně představit jako nějakou další televizní inscenaci nebo film. To bych se teda na něj opravdu těšila.
Po pár dnech ještě připisuji, že si ji užívám ještě jednou při hlasitém čtení další své kamarádce. A ještě po společném čtení musím dodat, že jsme se obě shodly na tom, že ač se knížka jeví v prvním plán jako příběh pro pobavení, je v ní mnoho životního moudra, které člověk většinou pobírá až ve vyšším věku.
A teď už mi zbývá jen to, abych taky našla nějaký autorčin televizní seriál a podívala se, zda by mě poutal podobným způsobem.

6 08.09.2021

Protože má kniha tak mnoho stran, nechtělo se mi ji číst a půjčila jsem si audioknihu. Hlas Vilmy Cibulkové byl pro mne zpočátku nepříliš milý, po chvíli jsem ho akceptovala s tím, že Smrt jistě může v hlase používat i nějakou ironii až sarkasmus. Ovšem na to, že mnohdy nedoříkává zřetelně konce vět, jsem si nemohla zvyknout až do samého konce. Co paní Cibulkové však musím přiznat, je to, že opravdu mistrně mění hlas podle postav a vypravěčky. To mě nakonec smířilo i s tím, co se mi příliš nelíbilo. Příběh byl barvitý, ne nadarmo si tolik hraje s barvami, byl milý tím, že i v hrozných časech války ukazuje možné příjemnější chvíle, které si lidé dokázali dopřát, byl hodně dlouhý, ale při poslechu jsem pletla, což mě těšilo. Ocenila jsem autorův styl, v kterém často a nápaditě používá personifikaci. Líbilo se mi to. Na film se určitě také podívám.
O pár dní později jsem film shlédla a hned na začátku jsem si říkala, jak moc mi chybí hlas Smrti od Vilmy Cibulkové. A znovu jsem si uvědomovala, jak je skoro pokaždé lepší znát knihu, neboť se z ní do filmu nikdy nepodaří vměstnat všechno. Mohla jsem však obdivovat herecké výkony, to tedy ano.

6 23.08.2021

Přečteno jen proto, abych se seznámila s druhem literatury, kterou opěvuje můj mladší kamarád. Svoje období scifi a fantasy mám asi už vyčerpáno, nebráním se však seznámení s něčím, co jsem doposud neznala. Nu, byla to oddechovka, kterou jsem četla při chůzi na nákup a zpátky. Párkrát jsem se dobře pobavila vzájemnou komunikací postav, pak mám ráda, když kapitoly začínají nějakým citátem, a dráček byl pro mne také velmi milý. A v průběhu čtení jsem si říkala, že je to dost dobrá učebnice pro někoho, kdo chce kupovat či prodávat něco na trhu.
Podle stupně ohmatanosti právě této knížky, kterou pro mne v knihovně vyštrachali ve skladu, však soudím, že asi byla dosti žádaná. Pro mne bylo potěšující, že ji přede mnou četl někdo znalý češtiny a označoval v textu místa, která odolala korektorčině zraku! Těch chyb bylo však mnohem méně, než si pamatuji z jedné dávné fantasy, která se tu objevila těsně po roce 1990. Tehdy se mnohé knihy začaly chybami hemžit opravdu neradostně.
Za zamyšlení by stálo toto (verzálky jsou moje):
s. 82-83
- JEDNÍM Z VEDLEJŠÍCH DŮSLEDKŮ ÚSPĚCHU JE SPOUSTA INDIVIDUÍ, KTERÁ SE NA NĚM CHTĚJÍ PŘIŽIVIT. Nastala doba, kdy jsme byli skoro zaplaveni uprchlíky a přistěhovalci z jiných dimenzí. Když už toho bylo příliš, tak jsme to zarazili.
- Jak?
- Zaprvé jsme vyhnali všechny neužitečné přistěhovalce. Potom, abychom se pojistili, jsme roztrousili po okolních dimenzích pověsti o nelidských zvyklostech Pervektů.
- Jaké pověsti?
Ale jako obvykle. Že jíme nepřátele, mučíme lidi pro zábavu a máme takové sexuální choutky, které jsou podle zvyklostí panujících v ostatních dimenzích považovány za podivné. Lidi si pak nejsou jistí, kolik z toho je pravda a kolik přehánění, ale NIJAK SE NEŽENOU, ABY SI TO ZJISTILI Z PRVNÍ RUKY.

6 13.08.2021

Jméno autorky znám, ale nic jsem zatím od ní nečetla, až tohle, a to vlastně jen proto, že ležela na stolečku u kamarádky, která ji má rozečtenou, ale nevzala si ji s sebou na výjezd a umožnila mi tak její přečtení.
Styl psaní mi vyhovuje, celé se mi to čte rychle, což oceňuji, protože jinak bych na propojení postav zapomínala a musela se vracet (stejně jsem i tak občas musela) a připomínat si je nebo si vytvořit seznam jejich souvislostí a návazností.
Dobře zvládnutá místy značně obhroublá mluva tomu dodává grády. Zvláště příběh Lindy je skoro na povinnou četbu pro mladé holky, jenže bez propojení s předchozími to samozřejmě nebude ono.
Bavilo mě ono napojování jednotlivých postav a očekávala jsem, jak se nakonec spojí, jak to vyvrcholí a zda tam bude aspoň nějaký, třeba minimální náznak když už ne radostnosti, tak aspoň mírné příjemnosti. Popisované životní příběhy tu nejsou radostné a padá z nich na čtenáře dojem, jako by takové snad ani žádné existovat nemohly! Až ten poslední, třebaže také dost smutný, skýtá naději na pohádkové zakončení, které se však na posledních řádcích stejně nekoná. No, možná ano, ale to by bylo možná jedině v nějakém zbytečném pokračování.
Také však, na rozdíl od několika předchozích komentářů, musím podotknout, že mně osobně tu žádný závěr nechyběl. Beru to jako dvanáct osudů, z rozhodnutí autorky zajímavě propletených, je to dvanáct životů, a kdybych počítala i muže, kteří tam vystupovali, tak ještě víc, jenže tam byly i různé děti... A jaký závěr bychom měli očekávat od života než ten s Miluškou? Spíš to celé od paní Třeštíkové beru jako tak trochu nastavené zrcadlo, abychom se my čtenáři podívali, co z toho se nám nelíbí, a hledali to také u sebe.
Je to sice celé patrně myšleno jako něco jen pro ženy, ale podle mého by mužům prospělo, kdyby si takový román přečetli i oni – bylo by jim jasnější, jak přemýšlíme, co nám vrtá hlavou, čím nás mohou potěšit nebo naopak.
A úplně nakonec by mě ještě bavilo rozklíčovat a přiřadit k jednotlivým příběhům oněch dvanáct znaků z obálky knihy. U některých mi to bylo jasné, ale některé ne. No, nakonec je to asi jedno. Ony by se možná našly všechny znaky v každém příběhu.

6 11.08.2020

Opět se mi stalo, že jsem hledala docela něco jiného, ale tohle mě někde upoutalo jednak počtem stránek (něco na krátkou cestu za přáteli) a pak jsem také viděla na obálce květiny, takže se mi to hodí i do letošní ČV. Ovšem to, že se u čtení této necelé stovky stránek tak dobře pobavím, to jsem opravdu nečekala. Na docela malém hřišti tu autor se čtenářem sehraje dosti významný zápas. A vítězové jsou oba - autor tu bez zbytečných rozvláčností vystihuje několik lidských pošetilostí a autor si tu může uvědomit, kterých z nich se také dopouští nebo se jimi nechá podrobeně unášet. Napadá mě, že přirovnat ekonomiku k zahradě bylo famózní, ale zároveň přemýšlím nad slovem famózní. Jeho smysl je nám známý a je spíše pochvalný, ovšem slovo famózní má blízko ke slovu fáma, která už tak pozitivně působit nemusí. Jsme tedy natolik ovlivněni fámou, která vznikne docela nenápadně a naroste do obřích rozměrů, cestou pohltí všechny a skoro nenechá volno pro další úvahy? Autor mě získal natolik, že si od něj určitě ještě něco vyhledám.
A opět mě přeci jen pořád mrzí pravopisné chyby, o to víc, když je najdu v textu, který se mi líbí. Tady například na začátku čtvrté kapitoly nechápu, proč je slovo nachomýtnout napsáno s í. A o další tři odstavce nevím komu unikl rozdíl mezi slovy sebou a se sebou, neboť věta "Musíme se sebou hodit..." by se mohla v českém textu objevit ještě tak před sto lety. Ale dnes? No dobře, smiřuji se s tím. Ale nedá mi to!

6 16.02.2020

O této knize jsme věděla, dokonce jsem ji měla v rukou hned, jak vyšla, a snad jsem se do ní i začetla, protože mi to všechno připadalo známé - poklička, bez které Jeremiáš neodešel z bytu, kulaté tvary k jídlu, spolužák s meteorologickými smskami. Ráda jsem si to celé přečetla znovu a znovu obdivovala rodiče, kteří mají takové děti, a děkovala, že sama jsem se s takovými dětmi setkala jen okrajově. Obdivuji také autorku, která napsala velmi poutavý příběh o tomto tématu. Osmáci nebo i mladší, kteří si to přečtou, mohou už nahlížet na podivnosti některých lidí kolem sebe s větším porozuměním.

6 19.01.2020

Jsem příznivec příběhů, které líčí skutečně prožité životy. Mám pocit, že jsem film viděla, ale vzpomněla jsem si snad jen na jedinou scénu. Čtení Dany Černé jsem si rozhodně vychutnala a nijak mi nevadily drobné odbočky popisů okolí děje. Možná bych se teď měla na film podívat znovu?

6 24.07.2019

Autorčin široký politický záběr mi dává pěkně zabrat! Na mnoha stránkách mi připadalo, že Elena není schopna sama rozeznat svoji hodnotu, a proto je permanentně nešťastná. Jenže sama dobře vím, jak často potřebujeme svoji hodnotu ověřovat v odezvě druhých. A taky je to život v době, kdy se ženy teprve seznamují samy se sebou.
Čekala jsem, že se k výjevu z počátku tohoto dílu vrátí na jeho konci. Ale nevrátila. Přesto je závěr strhující.

6 09.01.2019

Na tuhle knihu nezapomenu. Obdivuji, jak si člověk umí poradit v extrémních podmínkách.

6 10.09.2017

Velmi se mi líbila. Napsat takové detailní popisy takovým způsobem, aby u nich čtenář neusnul ani je nepřeskakoval, to mi připadá jako velké umění. Těším se na druhý díl.

6 10.09.2017

Tuhle knížku jsem četla už hodně dávno. To, že jsem ji nedala už dávno z knihovny pryč svědčí o tom, že jsem si jí nějak více považovala. Listuji v ní a vidím, že jsem si v ní zatrhala spoustu míst. Upoutala mne místa o tom, jak málo se objímáme a co takové objetí dokáže: "Objetím se můžeme zbavit deprese. Umožňuje správné naladění imunitního systému. Obejmutí vdechuje do unaveného těla nový život a působí, že se cítíme mladší a více pulsujeme životem. V rodině upevňuje každodenní objetí vztahy jejích členů navzájem a významnou měrou uhlazuje třecí plochy." To autor citoval nějakého psychiatra z Kansasu.
Na konci knihy je kapitola plná rad. Např.:
* Dívejte se na lidi jako na dobré a krásné bytosti, i když se vám zdá, že dělají všechno možné, aby tak nevypadali.
* Dívejte se na problémy jako na malé zázraky, které přinášejí poznání a změnu.
* To, co se dozvíte sami o sobě, vám bude do nekonečna pomáhat, až se budete snažit chápat druhé.
* Když se na někoho rozzlobíte, bylo by dobře, abyste se přestali na chvíli hněvat a zvážili všechny věci, které máte na tom druhém rádi, dříve než mu odpovíte.
* Nedovolte, aby vaše vztahy zemřely na nedostatek péče.

6 28.09.2016

Když je nám dobře, tak jen tak vegetíme. To je skvělé, ale neposouvá nás to. Posouvají nás jedině ty nepříjemnosti. To je to "všechno zlý pro něco dobrý"!
Mně ovšem nejvíc ze všeho zaujalo to, jak nakonec když něco hodně přepísknem, může to projít docela klidně "bez placení".
Hlavní důvod, proč asi byl tento příběh napsán, vidím v uvědomění si něčeho, co většinou při prožívání opomíjíme nebo máme za TAK samozřejmé, že tomu nevěnujeme pozornost.
Po dočtení jsem ještě vděčnější za všechno, co mě obklopuje a čím procházím.

6 23.03.2016