Svatý Xaverius

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Děj tohoto romaneta se točí okolo tajemného obrazu svatého Xaveria v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Spisovatel (autobiografie) jednoho odpoledne přišel do tohoto kostela. Bylo právě požehnání a chrám byl skoro prázdný. Spisovatele zaujal obraz sv. Xaveria, a čím více jej pozoroval, tím více upoutával obraz jeho pozornost, i když ničím zvláštním nevynikal (obraz představuje umírajícího světce). Aby se mohl na obraz dívat pohodlněji, otevřel zpovědnici naproti oltáři a sedl si do ní. Poté k postrannímu oltáři, nad nímž visel obraz sv. Xaveria, přistoupil mladý muž v černém obleku. Klekl si před obraz a sklonil hlavu do dlaní. Mezitím kněz ukončil pobožnost, lidé odešli a kostelník zavřel kostel. Když spisovatel chtěl upozornit kostelníka na to, že je ještě v kostele, zvedl se neznámý muž, jenž bedlivě pozoroval obraz sv. Xaveria. Spisovatel se s mužem seznámil a oba se stali důvěrnými přáteli. Po čase se od muže (Xaver) dozvěděl, proč si tak bedlivě obraz prohlížel......celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/5561/svaty-xaverius-5561.jpg 3.6621
Nahrávám...

Komentáře (66)

Kniha Svatý Xaverius

Ema22
27. dubna

Přečetla jsem doslova jedním dechem. Arbesův styl není pro současného čtenáře snadno čitelný, rozhodně však představuje velkou výzvu. V množství přechodníků snad překonal i Vančuru:) Opět mě překvapilo, jak mě dokázal vtáhnout do děje, ráda jsem si připomněla všechny detaily. Dokonale zachytil tajemnou atmosféru jak malostranského kostela, tak cesty za pokladem. Malou část jsem poslouchala jako audioknihu načtenou Janem Hartlem. Byly to jedinečné tři hodiny.

leny.wood
26. dubna

Tohle jsem hodně protrpěla. Pro mě hodně rozvleklé, nudné, nic neříkající.


PetraKotrbová
08. dubna

Známý román z cyklu romanet (= próza na pomezí románu a novely, jejíž hlavní myšlenkou bývá rozpor mezi nadpřirozenými jevy a jejich vysvětlením) od proslulého českého spisovatele a novináře Jakuba Arbese. Dílo bylo vydáno roku 1873. Děj se odehrává v Praze, v 2. polovině 19. století. Jedná se o vědecko-detektivní dílo s fantastickými prvky, jehož hlavním tématem je rozpor mezi ideály, tužbami a schopnostmi hlavního hrdiny a možnostmi jejich realizace. Arbes řeší otázku lidské determinace. Autor podněcuje čtenářovu zvědavost nejen tím, že nedává jednoznačné odpovědi na otázky, ale i tím, že nepředkládá řešení. Nutí tím čtenáře k úvahám. Objevují se zde prvky romantismu, detektivky i hororu, které textu dodávají dobrodružný náboj. Přímá řeč je místy velmi dlouhá. Hlavními postavami jsou vypravěč, ztělesnění Arbese, a Xaverius, který se nápadně podobá postavě na obrazu sv. Xaveria. Děj je vyprávěn ich-formou a chronologicky, do minulosti se vrací pouze v přímé řeči. Román doporučuji, i když je provedení zastaralé, pointa je nadčasová.

alzbeta4340
27. ledna

Poslechnuto jako audiokniha v podání Jana Hartla. Mluvené slovo tomuto romanetu opravdu sluší, vynikne krásná archaická čeština i stylistická obratnost autora. Samotný námět snad až tak nemoderní není, i když provedení je bezesporu zastaralé. Cesta k pointě může být ale i pro současného čtenáře zajímavá a konec působivý.

vendy246
23. ledna

??? ani hlava ani pata. Co tím chtěl Arbes říct? Nejspíš ho prostě bavilo psát. Beru Xaveriuse jako dílo své doby, ovšem po Němcové to na mne působí jako nějaký studentský pokus. Pár zajímavých nápadů Arbesovi nelze upřít. Půjdu se podívat do chrámu svatého Mikuláše.

SBH
17. ledna

(+ SPOILER) Panuje několik obecně rozšířených bludů, jako například představa, že když je něco obtížně srozumitelné, tak se jedná o vrcholně umělecké dílo. Ano, čeština pana Arbese je pro současníka problematická, změnila se větná stavba i slovní zásoba. Za sebe ale myslím, že jazyk, jímž je novela napsána, je nejvíc ze všeho kostrbatý. Například označení „neznámý“ se na úvodních stránkách opakuje dvakrát v jedné větě. Ovšem perly typu „sešedše s vršku“ mě pobavily.
V divukrásné češtině kouzlo romaneta rozhodně nespočívá. Jedním z významných plusů díla je jeho rozsah. Svatý Xaverius je příjemná jednohubka na jeden večer včetně odbíhání, aby si čtenář mohl zapsat trefné hlášky („vypravoval o učeném sporu k vynálezu o počtu diferenciálním s takovým ohněm, jako bych naslouchal duchaplné, poutavé erotické povídce“).
Především však mistru Arbesovi nelze upřít vypravěčský talent, kdy s minimálními prostředky udrží pozornost a napětí (pozor, bez mililitru prolité krve). Dvě nejnapínavější části příběhu jsou dokonce podány formou vyprávění. Poklona.
Psychologie postav je velmi rozporuplná. O Xaveriovi se dozvíme prakticky všechno včetně psychiatrické diagnózy, naopak o vypravěči nevíme, vyjma kusých informací o kariérním postupu, nic, ani jméno. Vzhledem k nevelkému rozsahu textu je to ale nejspíš dostačující.
Způsob analýzy obrazu a pátrání po mapě k pokladu mi přišly úplně praštěné. Stavba obskurní myšlenkové konstrukce a poté úporné dokazování vlastní představy se naprosto minula se skutečným vědeckým zkoumáním a hledáním pravdy. Výsledek tomu odpovídal, ještě že tak.
Scéna s vlastním dobýváním pokladu je technicky poměrně sporná. Přátelé se vydají z Umrlčí ulice (dnešní Mlynářská) na Malvazinky a zpět (jedna cesta zhruba 6 km), mezitím ještě vykopou jámu, to vše v průběhu letní, tudíž krátké noci. Nejstrašidelnější mi v této pasáži připadal malý hoch, bloumající uprostřed noci pustým Smíchovem.
Dalším úsměvně problematickým bodem byla profesní kariéra obou hrdinů. Vystudovali přírodní vědy, ovšem zaměstnání hledali výhradně v administrativě. Co takhle nastoupit do Kolbenky? Jenže to by poté nemuseli dlouze dumat o smyslu života a autor by neměl o čem psát, chápu.
Úplný konec mě zasáhl a lehkou ironii, s níž jsem text četla, proměnil v okouzlení. Hledání pokladu se ukázalo být pouze zástupným tématem odehrávajícím se na pozadí. Ve skutečnosti novela popisuje příběh hlubokého přátelství.
Jednoznačně doporučuji.

Johana
28.10.2020

Romaneto je napsané krásnou, jakkoli archaickou češtinou, a místy je strašidelné. Nemohu si ale pomoci, připadá mi především naprosto pitomé. Autor myslím si od začátku nevěděl, jaký příběh chce vyprávět - dokonce ani v hlavních postavách neměl jasno. A při pečlivém čtení můžeme pozorovat, jak vždycky kousek napsal, pak text odložil, pak se nakonec rozhodnul to přeci jenom nezahodit a zase kousek připsal... Toto několikrát dokola. Výsledek divný, pointa prázdná, no ano je to klasik - ale lituji srdečně každého studenta, co se tím v podstatě škvárem kdy zkoušel prokousat v rámci předmaturitních povinností.

tatjana1737
22. ledna

(+ SPOILER) Přečteno jako e-kniha a jako úkol pro Čtenářský klub.

Komentáře, se kterými - nebo jejich částmi - souzním: SBH (haha, ta erotická povídka mne taky trkla!), Johana, Ondrášeček, Cink262, ZaS, matej7838, triatlet, evismaior, 000nugatovej, Noctua8, barleyfox, Aingeal. Doufám, že nebudu považována za burana, ale závidím jednotlivým čtenářům, že dospěli k pochopení "co tím chtěl Arbes říci". Já to pořád ještě nevím. Asi nejvýstižněji na mne působí úvodní citát německého filosofa. Pokud bych se totiž měla zaměřit jen na Xaveriovu linku, na jeho snahu o rozluštění dávného poselství, které je tak jinotajné, že čtenář vlastně tak trochu vítá autorovu nabídku vysvětlení, že jde o hledání reálného a materiálního pokladu, tak veškeré jeho snažení bylo k ničemu. Celý život zasvětil rozlousknutí záhady, díval se na věc z různých úhlů, používal intuici i logiku, aby se ukázalo, že mu to všechno bylo k ničemu a že záhadu vůbec nerozluštil.

Knihu znám ze školních lavic podle jména, nikdy jsem necítila potřebu ji číst. Jistou představu o obsahu a ději jsem sice měla, ale když hned v úvodu začala přednáška z kunsthistorie, trochu jsem se začala vrtět, do čeho se to pouštím. Nicméně v této části příběhu jsem musela ocenit snahu vypravěče i jeho vídeňského přítele o poznání (a pozvednutí) českého výtvarného umění. Dnes si již stačí zajít do národní galerie, mrknout do nějaké monografie, a máme jasno, v čem tkví klenoty českého malířství. Pochybuji, že by ještě dnes nějakého studenta umění napadlo objíždět fyzicky z vlastní iniciativy sakrální památky, prohlížet si oltářní obrazy, zjišťovat manýry jednotlivých autorů, pokud by k tomu nebyl přinucen příslibem zápočtu. Co se téhle "dějové linie" týče, docela se mi líbilo zasazení do konkrétní dějinné doby, onen v komentářích zmiňovaný patriotismus, byť na "odvěký souboj s Němci" mám odlišný názor. V kontextu dějin a studia umění však nepobírám vypravěčovu narážku, že by nedokázal namalovat poupě.

Postava Xaveria mi byla a priori nesympatická svým vzhledem i chováním. Tak nějak jsem nepochopila, proč se s ním vypravěč vůbec sdružil a co je vlastně přesně spojovalo. S ohledem na dramatické seznámení jsem čekala, že půjde o návaznost na předchozí vyprávění, že třeba Xaverius obraz maluje pro onu plánovanou publikaci, a proto mi moc neseděla zmínka, že vlastně malovat neumí. Celé to začínalo být záhadné, a když jsem se dostala k tomu, že Xaveriova rodina je spjata s autorem obrazu, čekala jsem nějakou bombu (nemanželské malířovo dítě, že maloval obraz podle nějakého člena rodiny, ...). Namísto toho se mi dostalo vzkazu umírajícího muže, který jsem na jednu stranu chápala tak, že ten, kdo záhadu obrazu rozluští, bude bohatý především duchem, zároveň to krypticky poukazovalo na možnost nějakého skutečného, ukrytého pokladu. Pak přišlo Xaveriovo usilovné soustředění na rozluštění záhady, objev bodů na obrazu, porovnávání s plány Prahy... Připadalo mi, že sám Xaverius se pro to nadchnul až příliš, co kdyby jel po slepé koleji?, ale jeho odhodlání a naprostá sebejistota mne zviklaly. Popis Prahy byl moc hezký, dokážu si představit procházku "Po stopách Svatého Xaveria" na Malvazinky, klidně i pokladovou hru. U kopání pokladu jsem čekala ale tak nějak víc. Už jen ty drahé kameny mne zklamaly, těšila jsem se na nějaký záhrobní filozofický vzkaz od Balka, namísto toho přišla hrouda zlata a jakási krabička, zmatená scéna s hořící trávou a Xaveriův útěk a následné zmizení.

V tu chvíli Arbes najednou začal hovořit o vypravěčově politické dráze a o trestním postihu v podobě kriminálu; jako kdybych najednou četla úplně jinou knihu. Že jsem pořád "doma" se ukázalo až z opětovného setkání s Xaveriem ve vězení, které ovšem vyznělo pro mne tak trochu bez pointy. Nejen, že jsem se nedozvěděla, co tedy mělo být oním "pokladem" (kromě duchovního poselství), ale ani jsem se nedozvěděla, proč jsem to vlastně četla. Jak jsem psala v úvodu, první citát je o marném lidském lopotění, a přesně takhle marně se lopotil sám Xaverius, veškerý jeho zápal a snaha byly naprosto k ničemu, z pohledu konzumenta 21. století svůj život zcela promarnil.

Celkové mé shrnutí tedy je, že pořád nějak nevím, co mi chtěl Arbes říci. Dneska už člověk čte knihy, kde se autor (většinou) snaží skrýt nějakou myšlenku, aby si (nedůvtipný) čtenář na konci říkal: "Ach, takhle to celé bylo! Já hlupák to vůbec neviděl! Ten autor je génius!" Kdežto z Arbese mám dojem, že prostě jen psal. Pro mne tomu chyběla nejen jednotící myšlenka (pokud jsem to tedy nepochopila dobře a nešlo o to promarnění života), ale i jednotící dějová linie. Na poměrně zásadní část textu se úplně zapomnělo na souhrnný katalog malířských děl, najednou byl příběh o člověku posedlém obrazem, z něj se stal člověk posedlý pokladem, pak najednou vypravěč hovoří o své kariéře a postihu (nejen) žurnalistů, aby se díky převozu do vídeňského kriminálu setkal s přítelem z úvodu, ujistil se, že pro vydání katalogu není dobrá doba, a pak se setkal i s Xaveriem. Paralela umírajícího vězně a umírajícího světce (stejný popis, stejná póza) byla pěkná, ale díky Xaveriovi smrti to vlastně bylo tak nějak bez pointy. Čekala bych třeba, že vypravěč od té doby bude sedávat v chrámu sv. Mikuláše a do zhloupnutí koukat na obraz, aby záhadu rozluštil, ale ona vlastně žádná nebyla a celý tenhle zásadní prvek, který dost značně hýbal dějem a čtenářovou fantazií, byl zahrán zcela do autu.

Zajímavé, že tak útlé dílko vyvolává takové otázky, že?
Přiznávám se též k tomu, že jsem si obraz hned musela najít na internetu.

1