JulianaH. komentáře u knih

„Ale vždy v listopadu, když jsou stromy nahé, cítila, že by bylo takřka nezdvořilé rušit lesy, protože jejich pozemská sláva zašla a jejich nebeská sláva ducha, čistoty a běloby dosud nepřišla.“

Tři roky, které zasnoubená Anna tráví jako ředitelka střední školy, si vyplňuje poznáváním lidí i míst v Summersidu, jednom z maloměst předválečné Kanady.
Půjdu trochu proti proudu a troufnu si napsat, že pro mě je IV. díl prvním důstojným pokračováním I. dílu; a že je podle mě skvělý. Epistulární forma mi vůbec nevadila, kromě toho autorka střídá Anniny dopisy vyprávěním v er-formě. První, co mě nadchlo, je ostatně její nápad vypustit všechen romantický balast v Anniných listech a nahradit ho trojtečkou. Takže jí zbyla spousta místa na: a) skvostnou přírodní lyriku, srovnatelnou s prvním dílem, b) humoristické pasáže a propracované dialogy (v nichž opět vyniká autorčino umění psát věrohodnou přímou řeč) a c) detailně prokreslené povahopisné portréty snad všech obyvatel Summersidu (mezi nimiž nápadně převažují vdovy) i jejich koček.
Pravda, málokterá postava tu má linku, která by se vyvíjela napříč knihou. Většinou dostanou jen epizodní roličku a rozuzlení jejich příběhu někdy přichází poněkud, no, jako deus ex machina (mám na mysli například Lewise, Elisabeth nebo zápletku s Pringlovými).
Ale člověk to autorce musí odpustit za propracované studie charakterů, které vypovídají o pozorovacím talentu a lásce k člověku. Každou postavu vystihuje svérázný způsob mluvy a všechny působí velice životně; obzvlášť ty protivné. Ohromně mě bavilo poznávat prostřednictvím přestárlých tetiček názory na výchovu aktuální kolem roku 1850 (tady má „Anna“ zřetelně rozměr humoristického románu). Tak jako většina čtenářů jsem si oblíbila malou nešťastnou Elisabeth, která si mění jména podle nálady. Autorka s její pomocí vykouzlila řadu poetických, něžných i úsměvných obrázků (mapa vysněného světa...). Nejradši jsem ovšem měla sarkastickou Kateřinu — a Rebeku Dewovou.

Řekla bych, že je to jazykově i obsahově vyzrálý společenský román (stále ještě trochu pro děti, ale tím lépe). Nejvíc ze všeho se mi líbí, že L. M. Montgomeryová napříč všemi díly předkládá v postavě Anny důslednou a velice svéráznou životní filosofii, která se skládá z básnického nadšení nad světem a smyslu pro humor. Něco takového se nejspíš povede málokterému autorovi.

21 19.09.2020

Jako dítě jsem Malého prince nechápala a nezačetla jsem se do něj, ačkoli jsem ho několikrát měla v ruce. Táta mi ale často kreslil slona v hroznýšovi a věděla jsem, odkud ten motiv má - to byla asi jediná moje dětská imprese v souvislosti s knížkou.

Jako maturant jsem se rozhodla tenhle deficit napravit a půjčila jsem si Malého prince od babičky. No... všimla jsem si, že jeho čtenáři se většinou dělí buď na zanícené odpůrce, nebo obdivovatele, ale já kupodivu nepatřím ani k jedněm z nich. Líbila se mi něžnost a snivost vyprávění a nejsem zklamaná. Na druhou stranu se mi nezdá, že bych v knize objevila nějakou závratnou moudrost: Exupéryho pravdy jsou spíše intuitivní. Nemohu se připojit k těm, komu Princ změnil život.

Hluboce mi utkvělo v paměti, že autor odsuzuje lidi, kteří ve vlaku spí, místo aby se dívali z okna a prožívali dobrodružství měnící se krajiny. Vždycky, když jedu vlakem, si na to vzpomenu - a přemýšlím, co by asi řekl na třetí druh lidí, kteří si ve vlaku čtou (tak jako já...).

21 29.05.2019

Vůbec nejmilejší knížka mého dětství: líbilo se mi, že (v mém vydání) byla Heidi světlovlasá tak jako já. Máti mi ji musela číst stále dokola. Dodnes se k ní ráda vracím A V mojí „dospělé“ knihovně má čestné místo.

Heidi byla horalka a já jsem vyrostla v podhůří, s výhledem na Krkonoše. Čím jsem starší, tím ochotnější jsem věřit, že krajina se vtiskuje do člověka. J. Jungmann kdysi napsal, že prý vábení domova dovede úplně a do dna duše pocítit jedině horal; měl asi pravdu.

21 30.01.2019

Koncentrovaný naturalismus. Autor nás nechává nahlédnout až do ledví každé z postav, a je to nevábný pohled. S až bezohledným realismem zachycuje, jak lidé zívají a chrchlají, holubi vybírají semínka z koňského trusu, vojáci okupační armády chovají děti nebo perou prádlo svých nedobrovolných ubytovatelů, ... I to poslední určitě šokovalo francouzské čtenáře z roku 1880, dekádu po tak těžce přijímané prohře.

Není to však pohled na detaily vnějšího života, co Maupassantovi umožňuje dát najevo, že nic nepřikrášluje. Jsou to charaktery. V devíti z deseti cestujících, kteří se snaží v dostavníku uniknout z okupované zóny, autor načrtává bigotní, ale pokrytecké hlasatele konvenční „počestnosti“. To oni, nikoli Kulička, se ukazují prodejnými. Oni se dopouštějí prostituce politické, respektive morální; oni ukazují, že mají „lehké mravy“. (I když i to je na povážnou. Těžko říct, jestli dostavníková společnost vůbec měla nějaké zásady, kterým by se mohla zpronevěřit.)

Krátká, čtivá a rozčilující novela. Asi by se dalo říci, že se v ní autor vysmívá tomu, že určité formy sexuality spojujeme s morálkou. Nestálost v pohlavních vztazích (zvlášť jde-li o prostituci) pro mnohé z nás naznačuje nedostatek etických principů, a právě tento předsudek vlastenecká, nanejvýš zásadová hrdinka vyvrací. Myslím ale, že Maupassant by se smál, kdyby věděl, že se „Kulička“ stala předmětem rozborů, zvlášť těch školních. Takže se omezím na konstatování, že tohle dílko je radost číst. (Což podotýkám jako někdo, kdo rozhodně odmítl dočíst „Miláčka“, třebaže si ho předtím napsal do maturitního seznamu.)

20 11.02.2022

Před časem jsem viděla záznam přednášky, kterou prof. Rushton proslovil na konferenci American Renaissance, a nadchla mě tolik, že jsem si prostě musela přečíst i jeho knížku. Ačkoli sehnat ji nebylo vůbec lehké, když je teď nakladatelství na černé listině. Včera jsem se od ní odtrhla až ve čtyři hodiny ráno.

Profesor Rushton aplikuje na lidské rasy (mongoloidní, europoidní a negroidní) r/K strategii, což je jistě teze s obrovským vysvětlujícím potenciálem a pro mě přesvědčivá. Mrzí mě, že jsou někteří lidé schopní označit knížku za rasistickou, ačkoli ze všech citovaných výzkumů vyplývá, že intelektuálně nejzdatnější jsou Orientálci (a že fyzicky jsou v mnoha ohledech nejvýkonnější černoši). Já sama jsem si při čtení párkrát posteskla, že jsem se nenarodila jako Číňan — a to mám svůj národ vážně ráda. Navíc publikace dostála všem požadavkům na vědeckou práci a předložila samé ověřitelné závěry, takže adekvátním způsobem kritiky by snad byl proti-výzkum, ne bojkot a osočování. (Z faktů, které mě nejvíc zaujaly, vybírám tento: vliv genetiky převažuje nad vlivem prostředí s tím, jak jedinec roste, takže adoptovaný novorozenec se podobá svým nevlastním rodičům víc než později jako adolescent.)

Panu profesorovi patří moje hluboká úcta, jednak za jeho přínos vědě (navíc interdisciplinární, na hranici přírodních a sociálních oborů), jednak za odvahu a osobnostní integritu. Obdivuji ho stejně jako profesory Eysencka a Lynna. Škoda jen, že neměl k disposici víc dat, třeba o jiných subtypech mongoloidní rasy (Polynésané, Austrálci, Hamito-Semité atd.), než je ten severo-východní. Pak by bylo jeho srovnání ještě zajímavější, byť by pak trojčlenný rasový model ztratil na jednoduchosti. I když za současných politicko-korektních podmínek by se takový gigantický, globální výzkum beztak uskutečnit nedal. Povedl se také překlad (až na „ape“ přeložené jako opice místo lidoop) a překladatelův doslov.
Celkově excelentní. Skvělý čtenářský zážitek, a navíc, ehm, jsem se asi zamilovala do autora... O:)

20 06.04.2021

(SPOILER) Láska k vědě a platonická, neerotická láska k lidem – k matce a k příteli – dostává přednost před romantickým kýčem; neboť přinejmenším některým mužům je nejlépe bez žen a některým ženám bez mužů. – Už jen za tohle poselství by si autor zasloužil deset bodů z deseti. A to i kdyby se k doslovu nevázala elegantní, realistická a vtipná hra o společenských třídách, o staromládeneckém životě dvou lingvistů, do nějž vstoupí jedna „slušná holka“ s košíkem květin, a o jazyce (ne, lépe: jazycích).

Celý „Pygmalión“ je tedy příběhem neerotických vášní: lásky ke svému povolání a nepatetické lidumilnosti, která probleskuje nezdvořáctvím a cholerickými záchvaty profesora H. Higginse. A která vyzařuje z gentlemanského plukovníka Pickeringa, samozřejmě; toho jsem si ostatně oblíbila nejvíc. Jejich společné bydlení musí být úžasná psina.

Nebyl by to GBS, kdyby své čtenáře v předmluvě neinformoval o dějinách anglické fonetiky na přelomu 19. a 20. století. Nebyl by to on, kdyby v doslovu nepřišel s nějakou provokativní teorií o lidské přirozenosti. A nebyl by to on, kdyby v celé hře neprokázal, jak dobře lidi zná a jak je má rád. Ale nejdražší je mi za to, jak nejen svým životem, ale i svým dílem vyvrací obsesivní přesvědčení průměrného člověka, že ze všech druhů lásky může být šťastnou, důstojnou a soběstačnou náplní života jenom ta milenecká. „Doprčic, nikoliv.“

20 23.10.2020

„To je ale krásný den!“ vykřikovala Anna a zhluboka si vzdychla. „Je mi líto těch, co se ještě nenarodili, protože ho nemohou prožít. Pravda, mohou se dožít jiných pěkných dní, ale tenhle den jim nikdy nebude patřit.“ (1908)

„Anna ze Zeleného domu“ patří k těm dětským knihám, které lze poprvé číst až v dospělosti, aniž by ztratily něco ze svého kouzla. Vůbec mě nepřekvapuje, že ji milují generace čtenářů už od počátku 20. století.

Příběh osiřelé zrzečky je vystavěný především na lyrických popisech kanadské krajiny a na Anniných monolozích. Autorka zvládla napodobit dětský způsob vyjadřování tak věrohodně, že hrdinku téměř slyšíte švitořit. Postavy jsou vykreslené dobromyslně, ale bez idealizace. Sama jsem se divila, že jsem si časem oblíbila i mravokárnou klepnu Ráchel Lyndovou; jenže to jinak nešlo. L. M. Montgomeryová skvěle zachycuje také hrdinčino dospívání, přinášející změny povahy a úbytek nebo usměrnění fantasie. Jako malá bych asi nedocenila laskavou ironii, s níž autorka podává Annin intelektualismus, příliš raný u jedenáctiletého děvčete a kontrastující s dívčími starostmi o šaty a – hlavně – vlasy. Ač je to zřetelně kniha s autobiografickými prvky, hýří nadhledem.

Neubráním se srovnání se seriálem od Netflixu. Asi nemá cenu podotýkat, že v knižní předloze nejsou žádní černoši, Indiáni, homosexuálové a Židé; zato se tu objevují decentní náznaky feminismu (z nichž seriál udělal agitku „čtvrté vlny“). Na druhou stranu z knihy mnohem méně dýchá atmosféra belle époque s jejími vzdušnými balóny, nafouknutými rukávy a dostavbou železniční trati.

Vzala jsem si „Annu“ na dovolenou, kde jsem mohla přečíst jen asi dvacet stránek denně, ale o to víc jsem si vychutnala každý doušek. Byl to vzácný požitek. Škoda, že nebudu mít děti. Tuhle knihu bych jim byla předčítala tak ráda jako „Heidi“.

20 11.07.2020

V postavě Rity Holoubkové se autorka (hádám) geniálně pomstila bulváru. Stejně se jí povedly exkurzy o mezinárodních vztazích i vnitřní politice kouzelnického společenství. Hermionin neskutečně otravný boj za práva „vykořisťované třídy“ domácích skřítků ve IV. díle zatím nepřipomíná levicovou agitku tak jako v dílech následujících, takže jsem se dobře bavila.
Charaktery Rowlingová vykreslila podrobně, uvěřitelně a živě, i jejich motivace je psychologicky propracovaná a dává smysl. Opravdu jsem si oblíbila pana Skrka staršího. Nemůžu neobdivovat autorčinu fantasii, která vykouzlila i posmívající se brnění na školních chodbách, jemuž je třeba zaklapnout hledí, aby zmlklo. :) A především: Ohnivý pohár je mistrně napsaný, jazykově vynalézavý a (zásluhou brilantního českého překladu) i bohatý. Jenom autorčin humor asi není můj šálek kávy, ale to skoro ničí humor, takže nevadí.

Když někdo tvrdí, že „Harry Potter“ není Literatura, sice mu ho nevnucuji, ale nesouhlasím. Podle mě naopak patří k těm několika současným dílů, která se dají číst bez újmy na literárním vkusu. Klidně i počtvrté, jak to právě dělám já.

20 24.05.2020

Dílo jak nadčasové, tak hluboce a bytostně barokní. Barokní je naturalismus, s nímž autor popisuje svoje tělesné děje, dynamismus (bouře na moři), vyhrocené antinomie (světla a tmy, světa a ráje) i konfesionálně univerzální motivy marnosti nad marnost či memento mori. A také citová vzrušenost, která se vybíjí častými zvoláními. Nadčasové je všechno ostatní.
Komenský dovedl být intimně osobní a zároveň poskytnout celým generacím vyznání jejich vlastních pocitů. Rýsují se tu autorovy osobní vlastnosti a víry: pacifismus, citlivost a nekonkrétní, intuitivní nelibost vůči „pohanům" stejně jako tolerance, kvietismus či tragický pesimismus, jímž se Labyrint tolik liší od Erasmovy Chvály Bláznivosti, psané lehčím perem a s veselejší myslí.

První polovina těchto svérázných duchovních pamětí, Labyrint světa, je přístupnější a čte se svižněji. Pamatuji si, že jsem jí byla jako uhranutá: tak svěží, tak aktuální, že promlouvala přímo ke čtenáři. Těžiště tkví ale ve druhé polovině, myšlenkově závažnější a hutnější. Ráj srdce je také jazykově bohatší, má větší výrazovou sílu a autor píše ještě umněji, patrně proto, že se tu konečně přibližuje k bohu. Vrchol vidím ve XXXVI. kapitole (Poutník z světa utéci chce).

[Původně jsem nechtěla tento komentář psát, jelikož uplynulo pět let od doby, kdy jsem knihu četla. Když ale vidím komentáře zdejších maturantů, mám nutkání popsat přesně opačnou čtenářskou zkušenost. Začetla jsem se do Labyrintu ve III. ročníku SŠ pro vlastní potěšení a nadchnul mě tolik, že jsem se musela přinutit, abych ho zavřela a šla spát. Druhý den ve škole jsem dostala vynadáno, že čtu Komenského pod lavicí, a byl mi konfiskován. ...České školství je nejspíš ztraceno. :D]

20 27.03.2020

Bianca, pokorné a málomluvné ztělesnění ideálu, se nemůže provdat, dokud si někdo nevezme i její prudkou, zlostnou a prostořekou sestru Kateřinu. Petruchio je ochoten učinit Kateřinu svojí ženou, tj. zkrotit ji, za pomoci její vlastní metody, totiž tyranizování. Tak začíná komedie plná předstírání a slovních přestřelek. Komedie, která "posunem morálního zeitgeistu" získala (zejména kvůli závěrečnému Kateřininu monologu) nezamýšlený politický rozměr.

Důvod, proč se nelíbí mně, není ani tak morální/politický, jako spíš estetický. Slovní hříčky na mě působily lacině, vulgární a slizké vtipy mě nebavily a lůzovitost se z předehry (měla ta předehra vůbec nějaký význam pro děj vlastní hry, kromě toho, že posilovala divadelní efekt zcizení?) rozlézala do celé komedie.
V renesančním dramatu existují morálně mnohem odpornější věci (Machiavelliho Mandragora!), Petruchio alespoň, když už nic jiného, nepůsobí Kateřině trvalou fyzickou újmu. Horší mi přijde jeho jednání se služebnictvem a řemeslníky. Jeho chování ke Kateřině je totiž reakcí, jakkoli přemrštěnou, na její akci, Kateřina zůstává aktérem, soupeřem, kdežto Petruchiovi zaměstnanci slouží jen jako bezcenné nástroje v jeho hře, jimž je možno jakkoli ubližovat, viz výstup s krejčím.
(Jako jednoznačné pozitivum díla naopak vnímám, že Bianca má navzdory svojí andělskosti osobnost.)

Výborný komentář napsal čtenář Macvosik, vyjádřil v něm všechno. Takže se omezím na následující poznámku: Jakkoli má "Zkrocení zlé ženy" řadu renesančních motivů (popis obrazů v předehře!), jeho humor je v podstatě středověký, a středověk byl obecně nakloněn smát se utrpení, násilí a nízkosti - vždyť mezi Enšpíglovými "vtipnými" historkami figuruje uvaření psa zaživa a v bohemikální středověké literatuře máme "humorný" popis pogromu. Minimálně z hlediska dějin mentalit je tedy "Zkrocení" zajímavý text, jakkoli literárně (u mě osobně) neobstojí.

Při čtení se mi vybavila vzpomínka, jak prof. Stanislav Komárek vyzývá své studenty: „Jděte ven na ulici a ptejte se lidí, kdo z nich zná Červenou Karkulku a kdo Watsona s Crickem. Pokud se nebudete ptát tady před Přírodovědeckou fakultou, myslím, že není pochyb, jak to dopadne.“ :)

Richard Dawkins vychází ze stejného faktu: povědomí průměrného člověka, a především povědomí dítěte, je plné mytologických a pohádkových vyprávěnek. A je to dobře, protože ty tvoří součást naší kulturní identity. Ale proč si tak málo vyprávíme fascinující příběhy vědy? Proč učíme děti odříkávat legendy o zmrtvýchvstání židovského tesaře nebo o slunečních božstvech projíždějících oblohou, ale zřídkakdy s nimi mluvíme o stáří vesmíru, o bratrství veškerého života a pomalé činnosti evoluce nebo o struktuře atomu? Jinými slovy: proč je mytologický způsob myšlení dosud o tolik rozšířenější než vědecký?

„Magie reality“ si klade za cíl nejen pojednat o různých jevech (první člověk, duha, hmota, přítomnost zla ve světě atd.), ale především naučit čtenáře vědecky myslet. Cílovou skupinou budou asi zejména žáci druhého stupně (až gymnasisté) — nebo dospělí s obzvlášť tmářskou, kreacionistickou výchovou —, nicméně mě jakožto člověka, který si na základní škole nerozuměl s fyzikou ani s chemií a na střední bohužel přírodní vědy neměl, naprosto nadchla. Podotýkám, že díky Richardovým vysvětlovacím schopnostem a skvělým ilustracím Dava McKeana by byl opravdu výkon hraničící se zázrakem nepochopit to, co se autor právě snaží říct.

Jasně, Richardův militantní ateismus se tu projevuje, a dost — ale čemu to vadí? A i když je „Magie reality“ k náboženstvím drze nekompromisní, rozhodně není dogmatická. Nevzpomínám si, že bych někdy četla dětskou náboženskou knížku, která by ve svých tvrzeních projevovala tolik pokory a sebekritičnosti jako tahle vědecká. Jenže u náboženských knih kdoví proč tolerujeme, jestliže autor prohlásí: „... a takhle je to doopravdy“, kdežto u vědeckých se řada čtenářů pohoršuje i nad mnohem mírnějším projevem (odůvodněné) jistoty.

Ateismus je za mě rozhodně ok (byl to ostatně Richard, kdo mě k němu kdysi přivedl). Jen by autor snad mohl ve svém výkladu o vztahu mýtu a vědy zmínit důležitou skutečnost, že se v myslích mnohých lidí nevylučují. Celkově mě zaujalo, že ačkoli jmenuje řadu slavných vědců (včetně Watsona s Crickem, samozřejmě! :)), u Velkého třesku opomíná zmínit, že průkopníkem příslušné teorie byl Georges Edouard Lemaître — tedy katolický kněz. Nepokládám to za autorovu úmyslnou potměšilost, přesto mi chyběl nějaký nástin nebinárního pohledu. (Jistě, jistě, z jeho hlediska by nevyhraněnost mezi mýtem a vědou byla jen nekonzistentnost a chyba v úsudku. Ale stejně!)

To je nicméně jediná drobnost, kterou bych „Magii“ vytkla, protože jinak je to mistrovské dílo a doslova každou stránku jsem si vychutnala. (Tím spíš, že jsem u ní prokrastinovala o zkouškovém.) A profesor Dawkins pro mě vždycky bude jedním z největších vědců a intelektuálních hrdinů současnosti.

19 10.06.2021

Stejně jako „Saturnin" mě „Tři muži" kdysi upoutali v čítance pro 9. třídu a potěšilo mě, když jsem zjistila, že je má táta v knihovně. Pamatuji si svůj tehdejší záchvat smíchu z Georgovy noční cesty do banky, německého kupletu, historky se sýrem a Harrisova zmizení. V mých 14 letech mi kniha přišla jako strhující psina.
Když jsem se do ní začetla teď ve dvaceti, byla jsem překvapená tím, že je spíš úsměvná a že mi už slzy smíchu netečou. Odložila jsem ji někdy v půli zimního zkouškového a vrátila jsem se k ní až v létě, když jsem kriticky neměla co číst. A ona mě podruhé překvapila. Zase jsem se chechtala nahlas jako blázen. Nejen Harrisovu zmizení, ale také vyprávění o bidlování. Dočetla jsem ji vysloveně s požitkem.

Velké plus má u mě Jerome Klapka Jerome za jazykovou krásu. Přírodní lyrika je samozřejmě pateticky nadsazená, ale sama o sobě má nepopiratelný půvab. Jako studenta historie mě zaujala také autoreflexe 19. století, které je pro nás časem romantickým, ale pro tehdejšího člověka to byla naopak doba prozaická, jež potřebovala trochu romantizovat uměle. „Tři muži" jsou značně svérázný cestopis a (podle mě právem) klasické dílo.

19 04.08.2019

Geniální! Požitek.
Miluji abbého Rocha.
Ne všechny děje v literatuře jsou epické, krucinál. Některé jsou prostě jazykové.

„Majore, nejste přesvědčen, že vše, co vzniká, jest z hravosti a z odvahy těchto lidí těkajících v poli, kteří nerobíce ani knih, ani věcí užitkových mají dosti pokdy, aby blábolili jako bůh a řadili věci v překvapující sled?“

19 05.05.2019

Thorne zapnul rádio. "Arby, vidíš teď Levina?"
"Ano, doktore Thorne, vidím ho."
"Kde je?"
"Jede za tyrannosaurem. Na kole."
"Jede za tyrannosaurem," povzdechl si Malcolm. "Neměl jsem si s ním nic začínat."

Druhý díl Jurského parku je jiný než první. A je skvělý; což uznala i moje babička, která se s tímhle tlustospisem vypořádala za noc. Každopádně ve Ztraceném světě ubyde úvah o matematice či technice a přibude úvah o biologii. Hrdinové se tentokrát zamýšlejí třeba nad komunikací rostlin, symbiózou mezi dinosaury nebo nad tím, jestli vyhynutí veleještěrů nemohla způsobit řetězová reakce na změnu v etogramu jednoho druhu. Chrichton opět uplatňuje svůj talent, který by zužitkoval jako redaktor vědecké rubriky. Jeho hypotézy dávají smysl (tedy alespoň mně) a mezi všemi dramatickými útěky a lstivými úskoky hrdinů zbývá dost místa pro myšlenky (není lidstvo jen ekvivalentem meteoritu, který má likvidací biodiverzity vyčistit pracovní stůl evoluce?).

Vedle obdivuhodných rešerší patří k autorovým silným stránkám také děj (napínavý) a postavy (živé). Ale i když Ztracený svět obsahuje hodně akce, vyznívá podstatně méně horrorově než Jurský park. V prvním dílu lidé umírali nepředvídatelně a bez ohledu na to, jestli jim to čtenář zrovna přál, takže existovalo dost dobrých důvodů třást se strachy o svoje oblíbence. Naopak dvojka je poněkud bezzubá. Některé postavy slouží jen jako kanonenfutter, jiné autor stvořil až podezřele sympatické na to, aby je nechal sežrat (čímž neříkám, že mu čtenář vidí do pera stoprocentně, mě jedno přežití docela překvapilo).

Možná to zní jako stížnost, ale věřte mi, není. Protože Crichtonovy charaktery, obzvlášť v téhle knize, jsou z větší části okouzlující. Hlavně protivný, arogantní, ne právě nejstatečnější Levine, jehož každé slovo jsem zbožňovala. Dětské postavy mají hloubku a vlastní funkci v rámci děje; a vztah mezi Sarou a Malcolmem určitě nelze označit za přeslazené klišé. I tohle Chrichton umí: píše celkem realisticky o všem od koprofágie u dinosaurů po mezilidské interakce. Ještěři se nechovají domestikovaně, natož antropomorfně. Věci nikdy nevycházejí na první pokus... ani na druhý... a někdy nevyjdou vůbec. Na jazyk se mi dere něco o Spielbergovi a házení perel.

18 18.04.2023

Truman Capote několika tahy načrtává New York 40. let, New York válečný a převážně podzimní, už tehdy poznamenaný vypravěčovou nostalgií. (Den v Central Parku: „S chichotáním a prozpěvováním jsme se rozběhli ke staré dřevěné loděnici, která tam už není.“)

Ve středu jeho pozornosti je ale přátelství mezi začínajícím spisovatelem a jeho devatenáctiletou sousedkou, která se živí jako placená společnice. Novele tak dominuje Holly Golightlyová se svérázným vyjadřováním i morálkou (nejen tou sexuální). Holly provokativní, nepolapitelná ve svojí excentrické svobodomyslnosti, plná překvapení, bizarně snoubící protiklady. Veselá i těžkomyslná („vidící rudě“), zasluhující proplesknout, a přitom dobrosrdečná. Taková Holly, že ji vypravěč — i mnozí další — musí milovat.

Připusťme si, že námět není nijak originální. To ale autor dovede vynahradit četnými a značnými překvapeními, zejména z hrdinčiny minulosti. Krásný jazyk a atmosféra se prolínají s humorem a místy s hloubkou (Hollyiny myšlenky o nemožnosti milovat divokého tvora). Zejména mi utkvěl skvělý, silný, gradující motiv bezejmenného kocoura a jeho vztahu s paničkou.
Existence filmu je pro Capoteho novelu asi spíš prokletí.

(3,5*) Vůbec nemám radost, že jsem první, kdo tuhle knihu kritizuje, místo aby ji chválil. Tím spíš, že jsem se na ni hrozně těšila už od chvíle, kdy nakladatelství oznámilo, že ji má v edičním plánu. A tím trpčí je moje zklamání: „Rozchod“ je podle mě naprosto zbytečné dílo.

Umím si představit tři až čtyři kategorie lidí, pro které by mohl být určen:
1. zvídavé děti kolem dvanácti let
2. pologramotní američtí evangelikálové, kteří si myslí, že (Richardovými slovy z jiné knihy) „vesmír vznikl krátce po domestikaci psa“
3. muslimové a ortodoxní židé bez sekulárního vzdělání
(4. intelektuálové žijící před Darwinem, kteří se náhodou ocitli v 21. století a chtějí se snadno a rychle dozvědět, jak se mohla Evropa sekularizovat)
Kategorie 2-4 pravděpodobně knihu neotevřou/nepřečtou/nepochopí. Samozřejmě až na výjimky, ale kdo si za modelového čtenáře vybere výjimku? A jestli je kniha určená pro mládež (čemuž nasvědčuje fakt, že autor vysvětluje slova jako mícha, frkačka nebo polyteismus), mělo by to být někde napsané, ideálně v anotaci. Je mi totiž jasné, že v mých dvanácti by mě absolutně nadchla a přinejmenším první polovina, kde autor rozebírá Bibli či mravní dobrotu Jehovy, by pro mě byla nedocenitelným podnětem k zamyšlení. Bohužel mi dvanáct není.

Pokud jste četli „Boží blud“ a případně „Magii reality“, Richard vám tady nepoví nic, co byste nevěděli. Opakují se nejen argumenty (ostatně o poznání okleštěné a zjednodušené) a fakta, ale také část vtipů. Jeho rozbor Bible je sice humorný, ale neřekne vám o nic víc než Bible sama, totiž že bůh je mravně eklhaftní cholerik.
Druhá polovina, kde Richard vysvětluje základní biologické, chemické a fyzikální principy fungování světa (aneb proč je bůh nadbytečná hypotéza), se mi líbila znatelně víc. Dočtete se tu, proč vlastně neexistují dvě stejné vločky nebo jak může oliheň měnit barvu podle podkladu, ačkoli je barvoslepá. Jen si říkám, jak hrozně nevzdělaný musí být autorův čtenář, pokud nikdy neslyšel o kontinentálním driftu, teorii relativity nebo Théseově lodi.

S tím souvisí další věc: je to kniha pro americký trh, a tím pádem značně... nízkoprahová. Evropan (nebo třeba Japonec) se bude cítit intelektuálně podceněn. A Richardova fixace na USA či přinejlepším na anglosféru patří k nejotravnějším rysům jeho knih. To, že ho stejnou měrou (a nepochybně s větším porozuměním) čtou lidé v Indii nebo v Japonsku, kteří musejí v souvislosti s náboženstvím řešit odlišný typ problémů, jako by ho prostě nezajímalo. Když promluvím čistě za sebe, moc dobře vím, proč je hloupost být křesťan, muslim nebo žid, ale velmi ráda bych si přečetla argumenty, proč je podle Richarda hloupost být hinduista, buddhista, šintoista, konfucián nebo zoroastrián. V jeho podání se ateismus jeví skoro jen jako odmítnutí abrahámovských bohů, ačkoli v praxi samozřejmě odmítá všechny. Můj ateismus tentokrát nijak neobohatil a neposunul.

Abych jenom nekritizovala, fakt výborně se to čte (i díky velikým písmenům a obrázkům — jej, a jsme zpátky u intelektuální úrovně jeho modelového čtenáře, která se zjevně zhoršuje s každou další knihou...). Dlouho mě žádná kniha tak nebavila. Autor perfektně volí příklady, vysvětluje srozumitelně, svoje politické názory do díla protlačil jen v decentní míře, má smysl pro humor a je to — prostě Richard. Gentleman a veliký vědec. Líbí se mi lehký konverzační styl, jímž se obrací přímo na čtenáře, aniž by působil vtíravě a nuceně. Mám ho ráda a zklamání z téhle knihy mu asi brzo odpustím. (+ Bod za kritiku spojeneckých zločinů ve druhé světové válce.)

18 30.10.2021

Je pro mě těžké tuhle knížečku komentovat. Vyvolala ve mně úplně jiný dojem, než na jaký jsem byla připravená. Jistě, čekala jsem, že každá věta bude tak dokonale vyměřená a vyvážená, že lépe napsat by ji nešlo — je to přece Karel Čapek. Že si díky autorovi všimnu věcí, které mi dřív unikly; že se zamyslím; a že se zasměji. A to všechno se i stalo. Navíc mě potěšil jeho pitoreskní popis bernardýna a upoutalo mě, že si všímá souvislosti mezi chovatelstvím a eugenikou. Což sice ve 20. letech nebylo nic zvláštního, ale přece jenom Karel Čapek není ten typ autora, u kterého bych to čekala. Takže bravo.

Ale zároveň jsem hrozně zmatená... Proč mi nikdo nikdy neřekl, že autor „Dášeňky“ topil štěňata? (Kdežto od topení koťat své spoluobčany zrazoval.) Nebo že nechal svým psům kupírovat ocasy — čili mrzačit je, aby vypadali draze —, načež svoji útlocitnost vyjádřil tím, že odešel, jelikož „se na to nemohl dívat“? A to všechno dělal tentýž člověk, který holýma rukama vyrval z kočičí tlamy myš, poněvadž pištěla úzkostí, a který krmil hladové kočičí tuláky. Jestli z mojí zmatenosti vyvěrá nějaký závěr, pak asi ten, že etiku druhých lidí bychom neměli soudit příliš příkře a zbrkle, protože i ti nejušlechtilejší (třeba K.Č.) občas dělají hrozné věci — nebo věci, které nezapadají do systému jejich hodnot.

Jsem vděčná za vzpomínkový doslov Olgy Scheinpflugové (který v mém vydání z r. 1978 chybí a dohledávala jsem si ho ve vydání z r. 2004), protože na vztah „Karel Čapek a zvířátka“ nabídl pohled dalšíma očima. Bez něj bych asi byla ještě zmatenější. Díky Olze nakonec v mojí představivosti převážil obraz Karla Čapka, jak v zakrvácené ruce drží zachráněnou myš.

[Maturitní četba.] Pozoruhodné dílo, na němž mě obzvlášť zaujaly čtyři věci:

(1) Čekala jsem vypravěče, který se bude od děje cynicky distancovat, ale autor přitom vůbec nebyl necitelně objektivní, jak je patrné třeba ve scéně, kdy spolu smutní matka s Markétkou. Překvapily mě také pasáže, jež Kafka zřejmě nemyslel tak docela vážně – cosi jako humor, není-li to příliš silné slovo. Konstatuje absurdní aspekty skutečnosti, protože jsou její součástí; lze myslet realismus bez humoru?
(2) Dílko není bezvýhradně uzavřené do sebe, místy se autor obrací ven – především když kritizuje nakládání s drobnými zaměstnanci a když ve čtenáři vyvolává úvahy o rodině. Tím samozřejmě nechci říci, že by Kafka tvořil pro někoho jiného než pro sebe; ale psát sociální kritiku do šuplíku je -- zvláštní.
(3) Jistě, Řehoř se neptá, „proč“ se mu to stalo. Ale ptá se zato: „Opravdu to tak je?!“ – a v tom tkví samozřejmě explicitní vnitřní drama, které se tak často „Proměně" upírá.
(4) Je znát, že Kafka skutečně psal rychle, protože jeho styl není zatížený, naopak je přímočarý a lehký: podle toho se také povídka čte. Brutální krásou – a ještě víc zajímavostí – vyniká závěrečná pasáž, kde si rodina ráno vyjede za město tramvají: ta mě zasáhla a otřásla mnou, je to exprese nalakovaná jako idyla. A také Řehořova úvaha: nejsem zvíře, když oceňuji hudbu. Odvolává se k hudbě v kauze humanity…

KE „STARÉMU ZÁKONU" („NZ“ komentuji zvlášť):

Jak hodnotit konvolut židovských spisů z doby bronzové, v němž jsou obsaženy tak různorodé žánry jako dějepisná vypravování a svatební písně?
Jako starověkou literaturu? Dobře, v tom případě je „Píseň písní" divukrásná a řekněme dějepisné knihy nic moc ve srovnání s literaturou egyptskou, ale vesměs lepší než literatura sumerská. – Jako historický pramen? Pokud k němu smíme přistupovat kriticky, je to žírný zdroj přísloví, etiologických mýtů a informací o každodennosti doby bronzové.
Jako dílo náboženské, nebo dokonce moralistické? V tom případě je mi z něj zle. (Všimli jste si, že „Kniha Ester" je jednou velkou oslavou genocidy, kterou Židé spáchali na Peršanech?) – Jako fantasy? Má otřesně nesympatické postavy. Nejhorší je takové to cholerické pouštní strašidlo, které trestá děti za jejich otce, ženy za jejich chotě, národy za panovníky a zvířata za pány.
Jako text dodnes určující politiku a zákony mnohých abrahámovsko-monoteistických států, a často dokonce chápaný doslovně? No potěš pánbu. – Jako korpus obratů a obrazů, které byly pro předchozí pokolení našich národů tak teplé, živé a vlastní jako jejich krev? Jistě ano, nedocenitelný; ale je škoda, že se tím korpusem nestala třeba Plútarchova pojednání. Jsou mnohem osvícenější a lidštější.

Přijde mi, že náboženství je zlo zmírněné dobrotou církví. Mezi dnešními abrahámovskými věřícími bychom našli řadu lidí lepších než jejich bůh, tak jako byla řada starých Řeků smířlivější a cudnější než Zeus. Vždyť člověk Elí své neřádné syny miluje, kdežto Jehova je z uražené pýchy a pomstychtivosti zabíjí. Deus mortus, vivat homo.

Lituji, že jsem první černá ovce, která píše nespokojený komentář, ale někdo jí být musel. :)

Bill Schutt přednáší zoologii na univerzitě, čili je profesionálním vědcem; jeho knížka o kanibalismu ale neobsahuje žádný vlastní badatelský vklad, nepočítáme-li rešerše na internetu. Ve skutečnosti jde spíš o novinařinu. Velkou část knihy tvoří interview s odborníky na nějakou oblast kanibalismu (např. u dinosaurů), popularizační parafráze cizích prací nebo reportáže (autor sám okouší člověčinu; nebo se prochází v místě, kde musela přezimovat Donnerova výprava nucená ke konzumaci bližních). Na vědeckého žurnalistu dobré, na vědce ani tolik ne.

Jediný Schuttův pokus něco vysvětlit sám - totiž proč je v evropské kultuře kanibalismus tabu, kdežto např. v čínské nikoliv - končí podivným blábolem, že se tak stalo pod vlivem Hérodóta a dalších antických autorů. Je fajn představovat si lidojedy odstrkující talíře pod mocným dojmem z literatury, ale mám takové zdání, že tomu bylo naopak: v řecké společnosti, která dříve kanibalismus praktikovala, se musela udát nějaká změna, kterou Hérodótos a ostatní autoři jen vyslovují. Jaký posun to byl a co ho způsobilo? Tak to nám Bill Schutt rozhodně neřekne.

Další věc, která mě žrala, byl Schuttův etnomasochismus. Do jisté míry se s autorem dá souhlasit. Povolení zotročovat pro španělskou korunu pouze kanibaly nepochybně vedlo k tomu, že koloniální úředníci do této kategorie zařazovali i společnosti nekanibalizující. Schutt tedy v rámci své zuřivé obhajoby indiánů proti „rasistické“ nálepce lidojedů nepovažuje svědectví Španělů za dostatečný důkaz (i když kanibalismus úplně nepopírá). Dobře, proč ne, skepse k pramenům nikdy není nazbyt.

Jenže pak přijdou na řadu společnosti, které pisatel rád nemá: císařské Japonsko za druhé světové války a Čína Velkého skoku. Tady se svědectví zaujatých protivníků (údajných?) kanibalů kouzlem stávají zcela validním argumentem, jejž ověřovat netřeba. Samozřejmě, že se v maoistické Číně jedli disidenti. Protože maoistická Čína je, na rozdíl od ušlechtilých divochů předkolumbovského ráje, zlá. - I objekty medicínského kanibalismu v Evropě autor častuje přívlastky jako „odporné“, přičemž si jedním dechem stěžuje, že Evropané nemají pochopení pro etické a kulinářské hodnoty jiných národů.

Kromě toho je kniha napsaná velmi americky, čili vysvětluje všechno (měkkýši jsou „škeble a jejich kámoši“) a za každou cenu se snaží být vtipná. Na druhou stranu jí rozhodně nutno přiznat čtivost, zajímavost a zábavnost. Ačkoli Schutt jenom převyprávěl cizí výzkumy, mnohé informace jsou neuvěřitelně podnětné, zvláště ty o obléhání Leningradu a o specifičnostech čínského kanibalismu (konfuciánské krmení rodičů částmi vlastního těla; nebo míra, v jaké se člověčina objevovala na jídelníčku i mimo období nouze).

Velkou pozornost věnuje kanibalismu u bezobratlých a obojživelníků (celou kapitolu obdrželi fascinující červoři), neopomíjí ale ani kulturní fenomény typu katolické eucharistie. Několik kapitol pak zabírá masný průmysl nutící skot ke kanibalismu (žraním masokostní moučky) a důsledky této zhůvěřilosti.
Jde spíš o kabinet kuriozit než o soustavné zpracování tématu. S otázkou, kvůli které jsem knihu četla (totiž proč Evropané dělají z kanibalismu tabu), mi moc nepomohla. Ale přečíst ji neuškodilo a bavilo mě to. :)

17 28.11.2023