JP komentáře u knih

Odysea do hloubi vlastního srdce. Hesse rozvíjí základní myšlenku celého svého díla o rozkolu uvnitř člověka. Sice se v anotaci píše, že rozpor je nedořešen, ale s kým autor sympatizuje je dle mě očividné. Svým způsobem bychom všichni chtěli být Narcisem pro davy a Goldmundem pro sebe.

2 06.12.2011

Věc se má takto: touhle knihou Cormac prorazil, sic na stará kolena, protože čtenářům vše naservíroval přímo pod nos, žádný hledatelný podtext, žádná skrytá narážka, pouze přímo odvyprávěná smršť stařeckého lamentování nad prohnilostí nastávajících časů. Vezměte si jeho starší díla a hned to ucítíte. Neříkám, že soupeření Chigurha s Mossem nebylo napínavé až do konce, nebo že by to bylo o ničem, ale přecijen, musím se smát té naivitě, když to tak řeknu, čtenářů, kteří jsou z téhle knihy "nadšení". Určitě se k tomu budu vracet, ale vrtím hlavou, Cormac napsal lepší kousky a nikdo po nich neštěkl, všichni byli a budou paf jen z tohohle a z Cesty, dvou nejprůhlednějších, a nechci říct, ale řeknu, nejnaivnějších, knih - protože McCarthy naivní není, ale něco tím směrem. Svého času jsem film i knihu doslova žral, ale svým způsobem jde o jednu z nejlacinějších věcí, co Cormac napsal, čímž myslím tu thrilleráckou napínavou linku á la Alfred Hitchcock, o vrahovi, co stíhá muže s penězi.

5 29.11.2011

Tygře! Tygře! Jak pozoruhodná je cesta tvá za odplatou! Na vydání téhle knihy jsem čekal přes tři roky a Alfred Bester v této filozofické odysee zasazené do sci-fi kulis sice nepředčil svůj majstrštyk 'Zničený muž', ale jak tomu bývá, přidal u akce a dynamiky a stvořil poměrně zběsilé akční sci-fi dílo. Ke Gullymu Foyleovi snad netřeba něco dodávat, každý si udělá ten správný obrázek sám. Na začátku je to buran, vidlák, bez špetky IQ, hnaný jen a pouze pomstou, během příběhu se však změní v pozoruhodného filozofa. Osekat naprosto nicneříkající a nudící části s politickými postavami, určitě by kniha byla lepší. Potenciál měl tenhle příběh daleko větší, i moje představy sahaly přecijen dále, ale tak to dopadá, když si knihu zidealizujete. Škoda, že oficiální název je 'Hvězdy, můj osud', ten alternativní (Tygře! Tygře!), stejně jako Neil Gaiman v předmluvě, považuju za mnohem lepší a výstižnější.

2 23.11.2011

Blížil jsem se k závěru. A jak jsem se k němu blížil, zdálo se být vše čím dál víc v nedohlednu, rozvětvenější a těžší. Tento Kafkův výtvor vyloženě chce, potřebuje vaši náladu a pozornost, aby mohl ožít a když není nálada, udělejte sami sobě laskavost a nečtěte to.

Už tomu bude sto let od vzniku a já si říkám, kolik věcí z toho byrokratického kolotoče, z toho hledání a tápání v systému, který má zobrazovat život sám, kolik z těch situací mezi lidmi funguje a platí i dnes.

V polovině knihy, pln dojmů, bych napsal esej, teď, po dočtení, nemám slov.

Myslím, že WEIL, velký Kafkův obdivovatel, to tu už sdostatek vystihl v celé své podstatě. A já si o této knize pouze sáhodlouze zapřemýšlím.

7 20.11.2011

Nenápadná knížečka nenápadného autora. Už tomu bude nějaká doba, co mě čtení takhle bavilo. Přes veškerou tu umělecko-vážno-akademickou nudu, co panuje a které máte plné obchody, co se vám snaží vštípit nové poznatky, novou morálku, zjišťuju, že to pravé umění je jednoduše pobavit a přesně to dělal už kdysi ve 40-tých letech Henry Kuttner, který tvořil poměrně nadčasové povídky, využívající sci-fi prvků spíše jako pozadí (a nějakým vymoženostem a náhledům do toho, jak to tu bude vypadat, co bude lítat, co jak funguje - tomu věnoval vždy tak střídmý prostor, že to ani dnes nepůsobí zastarale, protože si to čtenář může domyslet vše po svém), o to víc se divím, že ho v Laser Books vydali. Roboti nemají ocas sice není sci-fi masterpiece, ale mezi tou vážnou, krutou a chladnou tvorbou ostatních autorů působí jako zjevení... je to kniha zábavná, gilliamovsky ujetá, netlačící na pilu, jednoduše vyvolávající příjemný pocit ze čtení, takže relaxujte, nic neřešte a užívejte. Bezesporu nejlepší je povídka 'Svět patří mně'. A já už se nemůžu dočkat, až si to někdy v budoucnu znovu přečtu.

4 15.11.2011

Slepí obdivovatelé Stephena Kinga nešetří chválou nad touto knihou.
Slepí obdivovatelé jsou ovšem banda klaunů bez fantazie.
A já nejsem klaun bez fantazie.

Stephen King si zasluhuje uznání za to, že dokázal stvořit něco takového, tak monstózně dlouhou vizi sepsat a poskládat do téhle podoby, to je bez debaty výkon výkonů (já zápasím už u 30 normostran). A teď trochu otravně odbočím... možná, že kdybych na tomhle příběhu vyrůstal jako můj kamarád, jehož otec je fanouškem Kingova díla, psal bych jinak. Možná, že bych byl naplněn hrůzou a nekreslil Pennywise, abych s těmito kresbami svého přítele, kterého Pennywise odmalička děsí, strašil, ale stejně jako on bych v tiché hrůze jako přikovaný seděl a kulil oči... ale to se nestalo. Kingovy obrazy, jak jsem o něm již psal, je z velká části jen zcela nepodstatná vata, neděsilo mě to, spíš literárně nakrmilo. Stephen King zamlada četl Lovecrafta a to je podle mě král hororu, velekněz hororu, rovněž Kingův hlavní inspirační zdroj, jenže on k téhle inspiraci přidal jen vatu, americkou popkulturu, vlastní vzpomínky a lidi mu to žerou a oslavují ho, i když je základ jeho děl přejatý. Proto bych u Kinga velmi brzdil s těmi velkopochvalami. Určitě to má spád a ke konci to hltáte, nemůžete se odtrhnout a v případě knihy TO je přítomen i jakýsi jiný Kingův prvek, jež dává něco navíc, ale nikdy mě žádná jeho kniha nesebrala natolik, abych jí mohl hodnotit pětihvězdím. Nechápejte to špatně, nejsem Kingův odpůrce, jen nerozumím těm oslavným řečem, protože jsou přehnané. Je tu mnoho autorů, kteří zasluhují více pozornosti. Kdybych napsal, že King je brak, bylo by to hodně provokativní a pozérské, šahat desítkám, ne-li stovkám zdejších hltačů literatury na jejich krále... to by mě netrápilo, jako spíš, že by to bylo neuctivé vůči grafomanovi Kingovy samotnému. Potažmo celé jeho dílo je jaksi tuctové, laciné, lidi přitahuje strach a ono to k té době zkrátka patří.

A to je asi tak celý problém. Určitě stojí za přečtení každá z těch 1 090 stran, ale jít do toho napodruhé - dlouho bych váhal.

Neila Gaimana s jeho Sandmanem a sbíráním kožených bund jsem nikdy nijak zvlášť nemusel, i když ukázal, že má bohatou fantazii. Ale Nikdykde považuju za mimořádné a úžasně imaginativní dílo. Kdyby vás už neoslovilo množství z těch nápadů a variací na podzemní Londýn, pak dvojice v literatuře patrně nejlépe napsaných záporáků, na něž jsem kdy narazil, ano. Croup a Vandemar jsou zkrátka ultimátní postavičky - groteskní, krutí, komičtí a jeden bez druhého neschopni fungovat. Máloco čtu dvakrát, ale na tohle se chystám potřetí. A určitě ani u toho neskončím, jen mi vrtá hlavou, proč se obdobně jako u Palahniuka do dalších knih od autora i přes nespornou kvalitu vůbec nehrnu.

8 27.10.2011

Nevinnost dětství se střetává s nárazem dospělosti a hrůzami, které přináší a musí se po úderu otrkat a vyvinout, aby mohla dál existovat. Citlivé, skromné, pravdivé, křehké, čisté a přitom už s náznakem onoho "rozkolu duše", o němž se naplno píše teprve ve Stepním vlkovi. Demian je jako esence božství. V tomhle si to svoje každý musí najít sám. Čím pomaleji čtené, tím víc procítěné. Dle mě Hesseho nejlepší kniha. Takto lehce a jednoduše bych si přál umět vyprávět.

7 20.10.2011

Z období krize, kdy bouře emocí a rozkolů trhala duši. Kniha, z níž mám smíšené pocity a přesto ten jemný a lidský Hesseho styl dělá dojem - jak píše o člověku, o věčném boji každého z nás. I přes to, jak moc to mává emocionálně je radost tohleto číst a strašně snadno se do toho ponoříte, ať čtete v autobuse, doma, na návštěvě, kdekoliv.

Ikonická kniha, Hesseho nejčtenější, ale rozhodně ne nejlepší.

5 13.10.2011

Vztek rezonuje! Jak jinak si vysvětlit to zdejší doslova urážející hodnocení, než tak, že dnešní mládež, která tu rozumuje nejvíc, zkrátka není s to pochopit nic okolo téhle knihy. Jedinou věc. Chtějí mít vše hezky naservírované. Chtějí tam nebezpečí. Něco, co bortí pravidla. A právě ta akce a zachraňování Světa je to, co podle dnešních čtenářů definuje děj a to, že je kniha o něčem. Smutné. A hlavně lidé nechtějí, aby to bylo z míst, které znají, v kterých bydlí, protože to by přece byla taky nuda, že? Paradox je, že Hrabalovo vyobrazení naší země má od té stávající podoby dost daleko. Hrabalovou poetikou bych začal a válečným obdobím, které si už pomalu ani tři generace nepamatují, končil.

Je to krásná kniha, ukázka psaveckého řemesla, o kterém by si současní děvko-autoři mohli nechat jenom zdát. A jestli tu krásu nevidíte, nemusíte to číst, protože vás k tomu nikdo nenutí. Zevrubě to tu prohlédnu a vidím nejčastěji slova "povinná" a "četba". Mám dojem, že v tom byl ten problém, že to tu hodně lidí (převážně pak mladých dívek v mém věku) takhle cítí, už proto, že je pan Hrabal v osnovách, jako něco, k čemu vás někdo nutí.

Někdy si říkám, je přeci fajn, že lidé pořád čtou, jenže někdy mi zase dochází, obvzlášť, když vidím někoho, kdo tu knížku drží coby pouhý pozér a ještě vzhůru nohama (zveličené, ale opravdu jsou takoví), že je lepší mu ji omlátit o hlavu. Nemám nic proti konstruktivní kritice, ale hovořit o Ostře sledovaných vlacích jako o knize, které je "o ničem, nuda a hlavnímu hrdinovi jde jen o jeho erekci", to je na mou, nikoliv národní, ale estetickou hrdost až moc silná káva, obvzláště vidím-li, kolik dalších jedinců tomu přikyvuje jak zdegenerovaní datlové, pardon, pouze datlice, jak vidím. Je mi pak líto těch slepičích mozků, co se musejí babrat pouze v literárních zbytcích.

V povinné četbě je toho na výběr mnohem více, nikdo vás do toho nenutil a vy se stejně chováte, jak kdyby ano. Ale co chtít od dětí, jejichž literární úroveň vystoupala nejvýš čtením braku. Jedinci s hlavou v oblacích, bez starostí, konzumující, co je zrovna in. Tohle já třeba nikomu neberu, ať si to čtou, ale ať neříkají o Hrabalovi "svůj názor", když absolutně nerozumí tématice, souvislostem, době a dívají se na to jako na další nudnou pohádku. Příběh má být řádně silný a mít význam. A ten Ostře sledované vlaky mají, vy nány pitomý!

...takže jste si měli vzít ke čtení něco jiného, nebo radši sedět doma, "na prdeli..."

(...Hrabal by nad těmito komentáři asi jen stydlivě koukal někam dolů k zemi a usrkával to svoje pivo.)

Tohle se nedá tak nějak úplně přesně vyložit, jako spíš cítit. Škoda. Škoda.

------------- (a perlička na závěr, uživatelku nebudu jmenovat):

Pěkný den,
dovolím si reagovat na Váš komentář k Ostře sledovaným vlakům. Ráda bych Vás vyvedla z omylu, že si studenti mohou v povinné četbě vybírat - mohou, ano, v některých případech. Bohužel zdaleka ne vždy. Mluvím z pozice člověka, kterému přiřadili seznam konkrétních titulů na příští dva roky; přečíst musíme se třídou všecko bez výjimky. Takhle jsem byla natlačena do Směšných lásek (a abyste znal můj názor, který Vás jistě zajímá, nelíbily se mi a nekritizovala jsem je jen proto, že mi za takto strávený čas nestály), Máje (ten nebyl špatný) a čeká mne asi tucet dalších, včetně Ostře sledovaných vlaků (a bohužel ještě jednoho Kundery, už předem mi je blivno).
Prosím tedy, neosočujte lidi, s jejichž situací nejste obeznámen. Třeba si mohli vybrat, třeba ne. Vy to skrz monitor těžko posoudíte.
(podpis)

Dámo,
já to beru z pozice, kterou jsem sám zažil, v době, kdy jsme dostali x titulů (cca 50-60) na výběr, nevím, jak je to teď a je mi to úplně jedno, zkontrolujte si datum mého komentáře a soudobé okolnosti - s těmi zase nejste evidentně obeznámená vy. Vy tu mluvíte o roce 2018-2019 a reagujete na komentář z roku 2011, to je jako kdybyste dnes lidem co potkáte na ulici říkala "soudruhu", věci se mění)... ale za mě řada lidí sáhla po 'Ostře sledovaných vlacích' čistě z důvodu, že je to krátká knížka a stejně krátké a povrchní byly i názory na ni, většinou od pubertálních a prázdných osob, bez špetky konstruktivní kritiky a názoru (upřímně nevěřím, že se cokoliv změnilo). Vše jen ukazuje snahu si ušetřit čas, práci (to předně) a nulový zájem o jakýkoliv rozměr titulu. Takže ty lidi klidně osočím (je to literární ekvivalent rány pěstí) pro ty, kteří čtou, co patrně tvoří i 90% vašeho naivního výběru.

JP

P.S: Ten 'Pěkný den' na začátku mě v kontextu zbytku zprávy pobavil. A bonusové body za to blivno z Kundery, jsem si jistý, že ho vaše kritika zasáhla ve Francii přímo u srdce.

40 09.10.2011

Brak, který nemusí nic řešit a přitom umělecký kus, který chce být zcela svébytně chápán. Prima knížka. De Sade rozhodně nezaškobrtnul, ani nezvolnil, De Sade je prostě svůj. Rád jeho tvorbu popisuju jako 'aristokratické porno', jeho neuvěřitelná slovní hravost v oblasti sexuality byla definitivně nejednou zdrojem smíchu. Je mi líto slepiček, které ho nejsou schopny pochopit a tak ho jen kritizují a odsuzují a přitom pořád čtou obdobné výplachy, s větším nádechem faleše, stejně jako jsem rád za lidi, kteří se u toho prostě a jednoduše baví, občas zamyslí a víc neřeší. Neřešme porno, nehřešme porno.

3 06.10.2011

S odstupem času se nadšení z Neuromancera vytratí. Řada působivých pasáží, řada hlubokých, ale i řada zcela nepřehledných. Tohle určitě není na jedno přečtení. Je to jeden z těch příběhů, které vám nedojdou a říkáte si, že ani nikdy nebudou moct, ale přesto víte, že před vámi leží něco zcela ojedinělého (podobné pocity jsem měl u Wellesova Občana Kanea a u Kubrickovy Vesmírné Oddysei). Gibson je ďábel, ale můj mozek, i přetože je mu toto kyberpunkové líčení zcela po chuti, se v záplavě vší té terminologie (a to jsem prosím z oboru - elektronické počítačové systémy) a děje ztratil tak precizně, že ať nad tím přemýšlím jak chci, mám dojem, že po dalších přečteních nebudu vědět o nic víc. Vyjímečné dílo, které bude dělat běžnému čtenářovi problémy, relaxační čtenář jej nebude absolutně schopen chápat a pár jedincům to prostě krásně docvakne. Znám dva lidi, kteří by si v tom mohli najít to svoje. A i přes tenhle prvek je Neuromancer uznáván i mezi širokou veřejností. Určitě se k tomu vrátím, kyberpunku se holt neříká kyberpunk pro nic za nic. A to je svým způsobem dobře. Někdy je holt té precizní a přesně dramatické stupňovanosti u beletrie dost a vy potřebujete něco zběsile šíleného, co prská genialitou na všechny strany.

4 06.10.2011

Rozečetl jsem to snad čtyřikrát a nikdy se nedostal ani přes půlku, ale příběh znám dopodrobna z různých výkladů a obsahů. Hlavně chci říct, že Hemingway na začátku nepsal špatně. A ovšem, vždycky se najde někdo, komu to bude něco říkat, jakákoliv klasika, což není na škodu - třeba jde o chybějící dílek skládačky pro váš život. Ale s ohledem na to, že mě ten námět už tuším v 8. třídě na ZŠ tak silně oslovil se to nakonec celé s postupnými pokusy o čtení vytratilo... už jsem to prokoukl. Starouš Hem to myslel samozřejmě dobře - je lépe šířit naději v sílu ducha, než poraženectví, ale 'Stařec a moře' je neodpustitelně idealistický a naivní. Jednoduše až filmově, i když není líčen nějak heroicky a ani tak nebyl zamýšlen. Těžko přesně říct. Určitě je to významný příběh a jako spousta klasik v současnosti dostává velmi smíšené kritiky od prázdných konzumních čtenářů, ale něco zkrátka nelze přehlédnout. Ta kniha musela úžasně fungovat v době vzniku, ale dnes? Nevím. To ovšem neznamená, že ji neuznávám. Jen cítím, a možná, že i sám Hem to tak cítil, kam tímhle dílem směřoval. Možná i právě proto to zabalil.

5 04.10.2011

Z dnešního pohledu je to od Baudelairea víc póza, než nějaké hledání krásy v ošklivosti. Hele, píchat do vosího hnízda, soustředěn výhradně na své ego, to dnes už dělají všichni a nejspíš proto jsou 'Les Fleurs Du Mal' tak populární i dnes. A to nepočítám pitomé "hltače literatury", kterým přijde kniha geniální už jen tím, že má pevnou vazbu. Na mě je to ale zkrátka lehoučké i přes tématiku, mám rád 'těžší' věci, i když třeba Mršina se mi moc líbila, už od chvíle, kdy jsem ji slyšel prvně ve škole. Jinak je to spíš jen sbírka básní o chlapíkovi, co se chtěl odlišit a co moc neseděl do svojí doby, co byl unavený tuzemskou distribucí všeho (ať to bylo cokoliv). Nevěřím, že chtěl nastavil zrcadlo, nebo rebeloval, nebo otevírat lidem oči. Ostatně, proto měl i tu svou exotickou černou krásku. Baudelaire se měl narodit a žít o století později, jako gangster na pobřeží. Kokain. Děvky. A na básně by neměl ani pomyšlení.

14 26.09.2011

Jako mladý (ne)čtenář jsem Lovce mamutů zpracovával asi tak tři roky po neuvěřitelně krátkých částech, snad ještě někdy na prvním stupni ZŠ. Někdy v té době jsem se marně snažil prokousávat i Dětmy z Bullerbynu a Mikešem (toho jsem dodnes nedočetl, teď už je to mimo moji mentalitu). Ale nutno dodat, že se mi to vše tak nějak líbilo. Jednak se v mém životě řádilo, jako řádí každý klučina, ale vše bylo nevinné, jednoduché a správné, protože když už jsem knihu otevřel, četl jsem jen když jsem opravdu chtěl a přesně kolik jsem chtěl.

Definitivně mě zaujal spád, otevřít knihu bylo jako nasednou na rozjetý vlak. Pořád mě to drželo v napětí, jak tlupa přežije, co se bude dít dál - ten naturalismus, jednoduchý styl psaní a pak neodmyslitelné Burianovy ilustrace (nejen v téhle knize, ale celkově během výuky na ZŠ). Ale jako prcek jsem měl 'lepší' věci na práci a nedokázal jsem knihu přečíst za dejme tomu měsíc nebo několik, jako ostatní, přitom jsem si moc dobře pamatoval, co se dělo v příběhu předtím a chtěl jsem vědět, jak to bude dál, ale moje povaha nevydržela nic dělat dlouho. Teď už jsem vyrovnanější, ale zase se do té literatury musím někdy i nutit, což je chyba, tehdy bylo vrcholem soustředění přečíst čtyři strany najednou, ale zase to bylo z upřímného zájmu.

11 18.09.2011

Několik lehce úsměvných momentů a dnes už nijak převratná, ale pořád platící myšlenka, tudíž vcelku odsýpající nadprůměr, který mi ale osobně nic víc neřekl. Mnozí mají tuhle chytrou hru dodnes v paměti, já na ní nevidím prostě vůbec nic, co by bylo hodno zájmu.

5 15.09.2011

Ač je to otravné, musím svůj mikropříběh s Draculou sepsat. Knihu jsem koupil v LK několik let zpátky. Napřed jsem ji rozečetl a nedočetl. Vrazil jsem jí tedy do rukou sestřence. Té se to taky nelíbilo a hodila si paperback do knihovny, kde se na něj začalo prášit. Rok, možná dva nato jsem si Draculu znovu všiml a napadlo mě, že bych jej mohl dočíst, tudíž jsem si ho vzal zpátky a rozečetl znova. Tak do půlky jsem vydržel číst. Od půlky do str. 310 jsem pak dojel rychločetbou, která mi zabrala měsíce, protože Dracula byl moje odkládací knížka, kterou jsem četl jen když už jsem neměl nic nového a jiného ke čtení. A tak nějak je tomu i právě v tento moment, jen s tím rozdílem, že na boku knihy je krev od toho, jak jsem s ní přimáčkl jednoho večera velmi otravnou mouchu k parapetu, která snad vyletěla z textu, ze samotného Draculova příběhu. No a nakonec jsem román šoupl sem do bazaru, což mi nakonec přineslo vykoupení (zbavení se knihy).

Když jsem Stokerovu masterpiece znovu otevřel, abych ji dočetl, než jí zamávám, tak mě přepadl vztek, jak může být něco tak nezáživného, zdlouhavého a přitom tolika lidmi považováno za hororovou klasiku klasik. Proč? Ne, vážně, je to tak otravné, neatmosférické, kostrbaté, zdlouhavé, postavy jsou až křečovité s vodotryskem svých rádoby emocí. Pro leckoho je to mezník, ale já narazil na překážku a jsem moc rád, že se jí zbavuju. Jo, přesně takhle pitomou zkušenost mám s Draculou. Přeskočil jsem zbylých 160str a přečetl si poslední dopis a zkrátka jsem nabyl přesvědčení, že jsem absolutně o nic nepřišel. A mrzí mě to a přísahám, že s tím nemá co dělat má averze vůči upírské tématice, Draculu jsem se snažil brát jednak jako klasiku a jednak jako horor.

10 08.09.2011

Zvrhle zábavné, necudné, plné hněvu, ale i vášně.

-Co to čtete, můj pane? -Slova, slova, slova!

Audiokniha byla coby lehká kompenzace divadla dobrou volbou, obvzláště proto, že byla dabována českou elitou. Sám Hamlet mě pak místy bavil, místy rozesmál, místy zaujal a veskrze je to příběh skutečně nesmrtelný. Obvykle jsem smýšlel spíše anti-shakespeareovsky (dokonce zpochybňuji Shakespearovo autorství a přikláním se k Oxfordské teorii). Měl jsem stejný názor jako Bukowski, že jde o něco, co si snobové nechtějí nechat odepřít.

Emoce ostatně zmítají lidmi pořád a právě tomuhle je autor vystavuje ve svých hrách - situacím, kdy je musejí ukázat... Hamlet je navíc v jakémsi pološílenství, protože neví, čemu věřit, neví, co dělat... do jisté míry bych jeho předstírané šílenství neviděl jako záměrné, nýbrž jako prostou kolizi rozličných pocitů, které takto vyvěrají na povrch. Stejně tak vztah s Ofélií - je tolik úhlů, ze kterých se na to dá dívat. Navíc divadelní hra = dialogy a tím pádem celé vizuálno = takové, jaké chcete. Aneb šílenec stvořil šílené a ono je to geniální.

-Jakpak žijete, náš drahý Hamlete? -Ze vzduchu, pane, takže drahý nejsem.

A jako bonus- několik záznamů o mé trnité cestě za Hamletem:

- 3x jsem text během posledních pěti let rozečetl v elektronické podobě, ale nikdy jej nedočetl, naštěstí jsem si Hamleta konečně opatřil, v hmatatelné fyzické podobě a brzy vše napravím.
- 4x jsem, během posledních pěti let, začal sledovat 3 rozdílné filmové adaptace, ale teprve před pár týdny jsem poctivě přelouskal Branaghovu nejdelší čtyřhodinovou(!) verzi. Stálo to za to, i když k tomu nejsou k sehnání titulky. Do jisté míry sebevražda. Nicméně doporučuji, myslím si, že nejlepší filmová adaptace Hamleta.
- 1x jsem si pustil audioknihu, zasmál se a užíval si ji ve škole a cestou domů.
- Neustále čekám na Schwarzeneggerovu verzi.

9 07.09.2011

Autor poukazuje na snahu člověka obnovit, co jiní zničili, na jeho trpělivost a odevzdanost. Lidé si rádi nalhávají krásu tohoto příběhu a přitom jsou sami strůjci toho, proti čemu onen muž v knize bojuje, čili moje kritika nepatří autorovi, ale čtenářům. Je to krutý žert, je to cynické, protože vidím všechny ovace a nadšení pro 'Muže, který sázel stromy' jako poněkud opožděnou a zoufale netaktní omluvu.

Pokud jde o mě, nebojím se přiznat, že stromy nesázím, ale mám to, jednou, v plánu, chtěl bych to dělat... třeba zastřihávat vrbu před našim domem, to je pro mě téměř spirituální zážitek - jsem v té chvíli léčitel, jsem ostrovem sám pro sebe a strom život, který uzdravuju (bla bla, já vím). Nevěřím, že lidi jako jednotlivci příliš ničí planetu, házením žvýkaček na chodníky a někteří dobytci házením odpadků do příkop a na krajnice... protože chyba je jinde, v samotném základu způsobu našeho konzumního života.

Jednou jsem potkal opilého bývalého kriminálníka, stáli jsme na zastávce, a on vyprávěl, jak měnil tašky na střeše kostela a odkud když fouká vítr je to dobrý... dokonce jsem mu i půjčil kolo, aby se na něm projel, ale co je zásadní byla jeho reakce na odpadky, začal je tam uklízel... klekl si na kolena, na mokrou zem a tahal sáčky a plechovky z kaluže a házel je do koše.

Největším problémem je to, co vlastně nepotřebujeme a přesto nám společnost vnucuje, že chceme: produkty, kácení lesů, zbytečnosti apod. V zásadě jen doufám, že jsou na Světě lidi jako já a řada lepších a snaživějších a myslím, že je jich dost a to mi stačí, protože hlavou proti systému a několika zoufalcům, co touží po nulách na účtě a moci, končíte sešrotován. Jak řekl George Carlin: "Planeta je v pohodě. To lidi jsou v hajzlu."

HTO: Nemám problém s ničím, co jsi napsal, Míro. A neoponoval bych ti v jedné jediné větě. Neženu nikoho k řešení a akcím... spíše se snažím, aby neviděli knihu tak jednostranně, tak naivně... a začali sami se sebou. Možná se ti nelíbí můj způsob = ta agresivní facka pro probuzení. Ale to je zkrátka můj styl.

Všemi doporučovaná knížečka a potažmo série mě zpočátku iritovala pocitem, že Adams napodobuje Vonneguta, speciálně hned na začátku. Nakonec jsem do toho však (jak jinak) spadl, ale protože jsem nebyl schopen si to od začátku plně vychutnat, stala se pro mě kniha v mých očích jaksi slabší, to zaprvé a zadruhé jsem asi nejspíš očekával něco ve stylu Red Dwarf, víc dialogů, méně příběhu. Prakticky jsem dojel na svoje očekávání, jež se neubírala správným směrem. P.S: Trochu mě zamrzelo, že ač je deprimovaný robot Marvin naprosto uvěřitelně vylíčen (možná trochu jako starý dědek, co si pořád stěžuje), mohl dostat v knize nikoliv víc prostoru, ale pár zajímavějších hlášek nebo situací.

Nevyčítám ti to, řekl s povzdechem Marvin a napočítal pět set devadesát sedm miliard oveček, než o vteřinu později usnul.

5 18.08.2011