Demian

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Příběh mládí Emila Sinclaira.

Jeden z nejvýznačnějších románů nositele Nobelovy ceny za literaturu vznikl pod vlivem psychoanalýzy, Nietzscheho myšlenek a východní filosofie. Výjimečný text o složitém hledání sebe sama, o rozpolcenosti vlastního Já nachází stále nové generace čtenářů.

https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15853/big_demian-2zE-15853.png 4.5361
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Argo
Originální název:

Demian, 1919


více info...
Nahrávám...

Komentáře (50)

Kniha Demian

Tatianeta
06. října

Další pamlsek Hesseho tvorby. Krom introspektivní psychologické linie dospívání a přerodu hlavní postavy Sinclaira, bych si dovolila upozornit na společenský dosah tohoto literárního počinu, který je i sto let po vydání aktuální a v předvolebních dnech volajících po změně o to víc. V díle je možné zřetelně rozlišit mikrokosmické pojetí vlastního světa, kdy je utvářena identita jedince v rámci vlastní osobnosti, a později postava již zaujímá názory v širší společenské a makrokosmické sféře. Díky tomu je postava Sinclaira velmi autentická, až s autobiografickými rysy (?). Sotva jsem dočetla, měla jsem nutkání :) začít s četbou znova. Úžasná sonda do vývoje jedince, lidství, společenství. Několikrát zmínka o Tolstém, avšak bez explicitního vysvětlení.
Úryvky z četby brzy.

-Pečivo-
11. srpna

Demiána jsem dočetl asi před měsícem a tak náramně mě to bavilo, že jsem s těma 5/10 otálel až do teď.

Hesseho mám rád, ale tenhle příběh dospívajícího mladíka, kterej má staršího kamaráda, kterej má sexy mámu, kterou ale dospívající mladík nakonec stejně nezdrandí, byl nakonec lehce mdlý.


Dyaebl
10. srpna

Pokud nepatříte mezi suverénní jedince, kteří měli jasno o tom, kým jsou už v mateřském lůně, tento útlý román ve vás musí vyvolat otázky. Nepříjemné a zajímavé otázky o vlastní minulosti. Demián totiž není o ničem menším, než o hledání či tvoření sebe sama. Pro prezentaci tohoto všech se dotýkajícího problému se Hesse rozhodl trápit mladého Emila Sinclaira nekompromisní a hlubokou psychoanalytickou sondou do jeho života.

Pokud by se snad někdo rozhodl podniknout podobnou sondu do mého nitra, rozhodně bych nebyl nadšený. Snoubila by se tu zvědavost týkající se mého skrytého já s odporem vycházejícího od nechuti vědět o sobě to, co se dozvídáme my, čtenáři, o Emilovi. A přesto bych chtěl číst takto psaný román o sobě, abych na sebe mohl nahlédnout optikou všeprostupujícího pohledu pro lepší vysvětlení mých určitých vlastností a rysů. A přesto bych nechtěl!

Podobné úvahy mne vedly k dotazu, zdali jsem sám měl svého Maxe Demiána, který mě ovlivnil za rámec mých osobních možností, čímž ze mě učinil naprosto jinou osobnost, kterou bych jinak nemohl být. Případně lze dotaz obrátit a ptát se, zdali jsem sám nebyl ve svém životě něčím Demiánem. A upřímně? Tento dotaz mi přijde ještě zajímavější. Vždy je přeci příjemnější vrtat se v někom jiném. Nebo se pletu?

Demián (nyní ve smyslu románu) je fascinující dílo, u něhož si budete klást spoustu otázek. A dovolím si říct, že i tehdy, nejste-li příznivci psychoanalýzy, protože ať chceme nebo ne, naše jáství není produktem vlastního svrchovaného rozumu, nýbrž se jedná o všemožnou spleť vlivů pocházející z výchovy, vzpomínek, sociálního prostředí a v neposlední řadě od našich soukromých Demiánů.

A koho by úvahy o vlastním já nezajímaly?

MadlenkaM
07. června

Knihu jsem přečetla na dva „zátahy“. Tolik mě příběh bavil. Tak trochu byl i mým. Na konci jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela.

Pravdou je, že Demian je v každém z nás, ale kdyby byl vedle nás, bylo by to častokrát o něco snazší a veselejší. Život by pak vlastně vůbec nebolel, jenže byl by to pak vlastně ještě život? .....

Eva2424
03. dubna

Líbit se bude čtenářům, kteří cítí, že úplně nezapadají do společnosti, kteří se snaží porozumět sami sobě a vyrovnat se s temnou stránkou své povahy i povahy věcí a lidí okolo. Hlavní hrdina prochází bolestivým hledáním sama sebe a na své cestě potkává zvláštního přítele jménem Max Demian.
Kniha je o osamělosti, odvaze napňovat svůj osud, osvícení a přijetí vlastních temných stránek, sjednocení dobrého a zlého v nás samých. Do toho je namícháno trochu mystiky a snů a prapodivných náhod.

"Kdo opravdu nechce dočista nic než svůj osud, ten už nemá sobě rovného, ten stojí docela sám a kolem sebe má jen chladný vesmír."

hana.lana
24. března

Krásná kniha s velkým poselstvím.

„Vždyť jsem nechtěl nic než pokusit se žít to, co se samo ze mne dralo ven. Proč jen to bylo tak těžké?“

Dominik_13
15. ledna

Taky jste se v mládí cítili osamělí, hledali jste útěchu v umění a filozofii, cítili jste vlastní (intelektuální?, emoční?) nadřazenost a měli jste pocit, že vám nikdy nikdo neporozumí? No, možná jste měli pravdu, ale rozhodně tyto pocity dokázal někdo vyjádřit za vás v románu tak virtuózním a krásném, že se při jeho četbě budete tetelit nadšením. Hesse ve vrcholné formě.

Set123
10. března

Předem je třeba uvésti, že se kniha krásně čte. Je napsaná poněkud přístupnější formou, nežli Stepní vlk a obzvláště první polovina je opravdu velice hladká. Inverze a některé poněkud archaické obraty dodávají vzpomínkám na dětství velice příjemný tón, který dokáže velice pěkně maskovat i přítomnost filosofie v textu samém. Druhá polovina knihy, ve které se Emil odstává přeci jenom do maličko odlišného prostředí se stává poněkud méně poutavou. Mám k tomuto přístupu i osobní důvody, ale k tomu se ještě vrátím.

Komentář může obsahovat vyzrazení děje. Trochu.

Kniha je – stejně jako Stepní vlk, pouze na podstatně jiné úrovni – knihou o formování osobnosti. Zatímco ve Stepním vlkovi probíhá jakési třídění a uskupování charakteru, zde je to maličko jinak. Sinclair ve svém dětství žije v bipolárním světě. Ve světě světla a ve světě tmy, zla. Tato dualita se stává jednou z hlavních myšlenek i pro druhou části knihy, řeší se však v jiném ohledu. Emil, žijící ve světě světla, dostává se do kontaktu i s tím druhým. A buduje si kolem sebe vlastně takový velký masiv z kamene, který chrání to ze světla, co v něm zbývá a dusí tak individualitu. Kniha je právě jakýmsi mistrným odtesáváním tohoto masivu. Je z něj odtesáváno tak dlouho, dokud nezbyde individuum. Jak se to děje? Inu, není překvapením, že pomocí Junga a psychoanalýzy.

S tímto nelehkým úkolem pomáhá Emilovi několik mentorů, či vůdců. Otázka je, jak k nim vlastně přistupovat. O některých víme (Beatrice), že jsou fiktivní, imaginární, jakési obrazy božskosti, které pomáhají Emilovi najít cestu. Ale co ti jiní? Co ten setsakra významný Demian, jeho matka, paní Eva, co Pistorius? A Pistorius se z této skupiny zase poněkud vymyká, jeho rysy jsou ještě celkem lidské. Ale nepůsobí Demian, i paní Eva, spíše jako jacísi polobozi? Upřímně se mi zdá nejjednodušší přístup přiznání, že jsou jakýmisi alegoriemi. Na co? Nechám na každém čtenáři, já nevím.

Asi největší otázkou knihy je dichotomie dobra a zla. K tomu mám možná nesprávný názor. Několik poznámek: Tak zaprvé si stojím za tím, že JHVH nemůže být od zla odloučen, přistupujeme-li k němu jako k božstvu všeobsahujícímu – což musíme. Ale to je vedlejší. Zadruhé se podívejme na absolutní většinu „primitivních“ náboženství, hovořme zvláště o těch polyteistických, které obsahují nějaký pantheon božstev, zjistíme, že dichotomii dobra a zla naprosto postrádaly. Antropomorfní božstva, můžeme říct, že až příliš lidská, snoubila v sobě samých prvky dobra i zla. Až postupným vývojem se došlo k aplikaci monoteistických náboženství, která začala tuto separaci provádět. Otázka stojí, proč tomu tak je? Osobně si myslím, že lidé potřebovali – dodnes mnozí potřebují – pro své morální hodnoty oporu něčeho, co je absolutně zhmotňuje. Nějakou bytost vyššího řádu, která je oním skalpelem oddělujícím dobro od zla a která stojí jako ochránce proti něčemu jinému, něčemu zlému, něčemu z venku. Všichni ti Abraxasové a podobní se mi tedy zdají spíše jako jakýsi návrat ve vývoji. Ovšem! Ovšem člověku se nabízí otázka: a není potom už jednodušší nevěřit? Není jednodušší připustit si, že žijeme v nicneobsahujícím ničem, nežli ve všeobsáhlém něčem? Možná právě Abraxase lze brát jako most k ateismu. To mi dělá radost.

Abych se to tu zase zbytečně nenatahoval, ukončím to poslední poznámkou. V knize je z velké části zastoupena ezoterika. Síla myšlenek a lidské vůle, to jsou věci na které jsem silně alergický a úplně mi nešly pod nos ani z pera pan Hesse. Vím a chápu, že se jedná o neodlučitelnou části jeho díla, ale i tak mě to bolelo.

1