Demian

Demian https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15853/bmid_demian-2zE-15853.png 4 421 54

Jeden z nejvýznačnějších románů nositele Nobelovy ceny za literaturu vznikl pod vlivem psychoanalýzy, Nietzscheho myšlenek a východní filosofie. Výjimečný text o složitém hledání sebe sama, o rozpolcenosti vlastního Já nachází stále nové generace čtenářů.

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Argo
Originální název:

Demian , 1919


více info...

Přidat komentář

Goldmund
31.12.2023 5 z 5

Tak tohle je oficiálně nejlepší kniha, kterou jsem letos četla a Herman Hesse se rychle stal mým velmi oblíbeným autorem. Určitě si příběh budu chtít přečíst znovu, bylo tam tolik myšlenek, které mi uvízly a nad kterými i po dočtení pořád přemýšlím. Při čtení jsem měla pocit, že knihu čtu v ten “správný čas, jak se říká. Rozhodně stojí za přečtení, moc doporučuji. :)
Jo a styl, jakým je kniha napsaná je úplně nádherný! Ostatně jako zatím ve všech Hesseho knížkách, které jsem doposud měla možnost přečíst.

krakonos.kraken
21.11.2023 5 z 5

Ten popis dětství byl krásný.


Rihatama
20.12.2022 4 z 5

Hesseho román Demian je ve skutečnosti především příběhem mladíka jménem Adam Sinclair viděný očima Adama Sinclaira. Ten svět s odstupem let hodnotí jako vnější s přímými liniemi a rovnými cestami, v němž existuje svět vnitřní, kde se usadila vina, špatné svědomí a zpověď, ale také odpuštění, láska a úcta či biblické slovo. Zamyšlení nad blízkosti dvou těchto světů, světlého, krásného a toho temného, zrcadlících se v jeho vlastním životě, přináší pohled na mnohdy bolestný až zničující proces zrání mladého člověka zmítaného mezi světlem a tmou.

Do tohoto polarizovaného Adamova světa vstupuje Demian. Nositel jména Demian je "odhodlaný individualista, odvážný, nezávislý, sebevědomý, přirozený vůdce, se silnou vůlí, pozitivní, energický, odvážný etc." Tolik se dá dohledat a takový Demian také je. Tato postava předčasně vyspělého mladíka zásadně ovlivňuje Adamův život a jeho vývoj, jeho vnitřní i vnější svět. Demian coby prostředek vlastního Adamova sebeuvědomění, pochopení síly vůle k ovládnutí vlastního života i vůle k moci ovládat druhé. Člověk se nevyvíjí tak, že podléhá vlivům prostředí, vlivům druhých, ale že svůj život sám ovlivňuje. Adam s pomocí Demiana prochází podstatou starozákonního příběhu Kaina a Abela a pochopení, že Kain může být více než jenom vrahem svého bratra.

Ale nic není tak jednoduché a přímočaré, jak právě zaznělo... Kdo taky má kdy po boku svého Demiana? Jak může mladý člověk být vyzbrojen pro životní překážky, úkoly, boje? Vidět to je na Adamovi, kdykoliv jej Demian opustí. K pochopení tak mladý člověk dochází až ex-post, pokud mu záchrannou síť nenastaví samo prostředí, v němž vyrůstá. Jak by se mi býval hodil nějaký Demian v letech mého dospívání, kdy jsem postrádala skutečné autority a průvodce životem. Hesse na Demianově přítomnosti a absenci v Adamově životě poukazuje, jaká budoucnost může čekat rozervanou duši. Průvodcem dobrým/lepším životem však nemusí být jen Demian... a Adam na to přišel. To vše Hesse zahalil do tajemství nezměrné osudovosti. Tu má jedinec hledat, nikoliv to, co má dělat. Tady bych si dovolila menší rýpnutí do Hesseho logiky osudu, jenž už z logiky věci člověk hledat nemusí. Osud si člověka najde sám, vlastně mu nemůže uniknout. Zdařilé dílko.

vystredni
30.11.2022 5 z 5

Knihu jsem přečetla asi když mi bylo sedmnáct v hlubokých depresích, kdy si troufám říct, mi zachránila život jistým stylem... Teď už bych asi ani nedokázala říct proč, vybavila bych si možná jen tak základní děj, ale tehdy v mizerném stavu pro mě ta kniha znamenala hodně, už jen tím jak je plná prozkoumávání svého nitra, bez přetvářky a sluníčkaření, ale zároveň to není dekadentní záležitost, nýbrž je to plné naděje. Ovšem pamatuji si, že jsem nerozuměla všemu, nechápala jsem skoro vůbec jaký význam tam měla matka (??) Ale to pro mě ve výsledku nebylo ani tak moc důležité. Nemůžu říct, že by to pro mě byla nějaká srdcovka, ani Hesseho jako autora mimo tohle vůbec neznám, ale určitě kniha, která mě jistým způsobem ovlivnila a já jsem ráda, že jsem měla možnost si jí přečíst. Ale není to pro každého, pamatuji si, že jsem o tom tehdy velice horlivě vyprávěla svojí kamarádce a ona si na moje doporučení knihu koupila, asi o týden později mi ji dala s tím, že to absolutně nechápe :DD

Elevant
08.02.2022 5 z 5

Začnu oklikou. Trvalo mi dvě léta, než jsem svého Demiana poprvé vytáhl z knihovny - tolik jsem se na něj těšil: Nietzsche jsem začal číst v patnácti, dal si nohy na lavici, otevřel Genealogii morálky a samozřejmě se při tom cítil ohromě cool. Tou dobou jsem vyrůstal ze svého preudobuddhismu, ale zato začal nabírat první skromné znalosti z psychologie – a psychoanalýzy. Když jsem potom sehnal knihu, která má být plná aluzí na Nietzsche, na východní filosofii, jungiánskou hlubinnou psychologii, a má pojednávat o chlapci hledajícím sebe sama, má očekávání byla vysoká.
A zklamání jsem se nedočkal. Bezvýhradného nadšení také ne, ale bezvýhradné nadšení je ohrožený druh.
Demian je kniha z rodu bildungsromanů, románů o vývoji jedince a počatku života, ovšem na rozdíl od takového Catcher in the Rye jde mnohem spirituálnější cestou (lepší přirovnání by v tom případě mohlo být Franny and Zooey), absolutnější, zejména ve druhé polovině se vypravěč odosobňuje a děj postává nádech symbolického filosofického traktátu snažícího se postihnout podstatu existence. Než se k tomu však Sinclaire dostane, začíná své vyprávění ve chvíli, kdy byl ještě dítě a začínal budovat vlastní identitu. Vidíme velmi bolestný proces rozpadu dětství a vymaňování se z moci rodičů, kteří plní úlohu archetypálních figur, všemocných průvodců, poskytujících bezpečí a pevné hranice, v nichž se však nemůže rozvíjet autonomní identita. Sinclaire proti nim rebeluje a dostává se do prvních konfliktů se světem - opouští teplo domova, aby se ocitl v jakési beztíži: nezakotven, neví, čím být. Poté potkává Demiana, který se mu stává duchovním rádcem, průvodcem a vzorem...
Zdá se mi zásadní, jakým způsobem se tito dva seznámili: Demian Sinclaira sám vyhledal, to znamená, že v Sinclairovy bylo cosi jako předurčení – poněkud rozporný prvek vzhledem k dalším myšlenkám knihy, ale k tomu se ještě vrátím – Demian mu vypráví vlastní, velmi pozoruhodnou interpretaci biblického příběhu o Kainovi, kterým boří celou Sinclairovu dosavadní představu o Božském a světovém řádu. Jde o to, že Kain nutně nebyl zlý člověk, nýbrž vyjímečný, snad svou silou, vůlí, nebo inteligencí. Každopádně měl na sobě Znamení, které ostatní rozrušovalo a zastrašovalo – a tak si vymysleli příhěh o Kainově poznamenání, kterým ho ponížili a zároveň si racionalizovali svůj pocit podřadnosti. Kainovy (pomyslní) potomci mají být i hrdinové této knihy, postupně se vyjevuje, že Demian si vybral Sinclaira, neboť spatřil na jeho tváři Znamení, které nosí on, stejně jako jeho matka, paní Eva (jediné možné jméno jméno pro matku "Kaina"). S tím mám poněkud problém (já říkal, že se k tomu vrátím) – a zřejmě je to problém můj, nikoliv knihy, ovšem nezamlouvá se mi tentospirituální rozměr předpokládající, že existují lidé k něčemu předurčení, nosící znamení, kteří mají přístup k vyšším sférám než zbytek lidstva. Zdá se mi, že to odvádí centrum pozornosti od lidské duše k ezoterice, snad dokonce k náboženství, kultu Abraxase. Jedna možnost interpretace knihy skutečně je taková, že cosi jako abraxas existuje, v tom případě se zde přítomné spirituální tendence stávají nadpřirozenými prvky, mě bližší interpretace ale je taková, že jak Znamení, tak bůh Abraxas jsou výhradně symboly – jako takový krahujec. Abraxas představuje dualitu člověka, nesmiřitelnou protikladnost vnitřních sil, které svým soubojem tvoří rovnováhu. Jeko by tu byla uplatňována myšlenka z Nitzschova Antikrista: Bůh je obrazem člověka, podrobený křesťanský národ zabil starozákonního Jahveho, milujícího i trestajícího, silného jako starý židovský národ, a vyměnil jej za Boha pouze milujícího, odpouštějícího, neschopného. K tomu sepsali evangelia pro národ otroků, hlásající nihilistickou pasivitu, ochotu ohnout se pod nejmenším tlakem, nikdy neodporovat síle, nežít. V Demianovi je obrazem poznamenaných Abraxas, gnostický dualistní bůh síly sjednocující dobro i zlo. Podobně Znamení nemusí být božským předurčením, ale čistě tím, o čem Demian mluvil, když mluvil o Kainovi: vlastností. A opět Nietzsche: Demian vykazuje podobné vlastnosti jako nietzschovský Nadčlověk. Ačkoliv myšlení tohoto filosofa neznám natolik, aby mohla být má slova brána príliš vážně, připadámi, že vliv Niezsche na Demiana je zcela zásadní, ostatně se tu vyskytuje několik explicitních odkazů. Krom nich je tato tendence patrná u neustálého kladení důrazu na vůli – vůle má nekonečnou moc, osudovou, alespoň v rámci individua, které je v tomto pojetí ale také nekonečné, protože slučuje to, co minulo, s tím, co je právě tvořeno. Pojetí vůle u Nietzsche i zde je velmi komplikované, takže nemá smyslu abych se tu o ní rozepisoval, jen poznamenán, že klíčový je v Demianovy jistý Novalisův citát, jehož opomenutí čtenářem může vést k mnoha nedorozuměním: "Osud a mysl jsou pojmy označující tu samou skutečnost."
Stát se pánem nad svým osudem poznáním sebe sama... a nakonec pozoruhodná a problematická pasáž:"Každý má své 'povolání', ale nikdo žádné, které si smí sám vybrat, popsat a libovolně spravkvat. Je nesprávné chtít nové bohy, je naveskrz nesprávné chtít světu vůbec něco dávat! Není, není, není pro probudilé lidi jiné povinnosti než jedna jediná: hledat sám sebe, sám v sobě se upevňovat, propátrávat svou vlastní cestu vpřed, lhostejno, kam povede." (Str. 138-139)

Tatianeta
06.10.2021 5 z 5

Další pamlsek Hesseho tvorby. Krom introspektivní psychologické linie dospívání a přerodu hlavní postavy Sinclaira, bych si dovolila upozornit na společenský dosah tohoto literárního počinu, který je i sto let po vydání aktuální a v předvolebních dnech volajících po změně o to víc. V díle je možné zřetelně rozlišit mikrokosmické pojetí vlastního světa, kdy je utvářena identita jedince v rámci vlastní osobnosti, a později postava již zaujímá názory v širší společenské a makrokosmické sféře. Díky tomu je postava Sinclaira velmi autentická, až s autobiografickými rysy (?). Sotva jsem dočetla, měla jsem nutkání :) začít s četbou znova. Úžasná sonda do vývoje jedince, lidství, společenství. Několikrát zmínka o Tolstém, avšak bez explicitního vysvětlení.
Úryvky z četby brzy.
Aktualizace: Úryvky z četby jsem nestihla urvat, knihu s vyznačenými pasážemi jsem vrátila. Ale můžu to napravit u Plathové a Hemingwaye :D :D :D

-Pečivo-
11.08.2021 3 z 5

Demiána jsem dočetl asi před měsícem a tak náramně mě to bavilo, že jsem s těma 5/10 otálel až do teď.

Hesseho mám rád, ale tenhle příběh dospívajícího mladíka, kterej má staršího kamaráda, kterej má sexy mámu, kterou ale dospívající mladík nakonec stejně nezdrandí, byl nakonec lehce mdlý.

Dyaebl
10.08.2021 5 z 5

Pokud nepatříte mezi suverénní jedince, kteří měli jasno o tom, kým jsou už v mateřském lůně, tento útlý román ve vás musí vyvolat otázky. Nepříjemné a zajímavé otázky o vlastní minulosti. Demián totiž není o ničem menším, než o hledání či tvoření sebe sama. Pro prezentaci tohoto všech se dotýkajícího problému se Hesse rozhodl trápit mladého Emila Sinclaira nekompromisní a hlubokou psychoanalytickou sondou do jeho života.

Pokud by se snad někdo rozhodl podniknout podobnou sondu do mého nitra, rozhodně bych nebyl nadšený. Snoubila by se tu zvědavost týkající se mého skrytého já s odporem vycházejícího od nechuti vědět o sobě to, co se dozvídáme my, čtenáři, o Emilovi. A přesto bych chtěl číst takto psaný román o sobě, abych na sebe mohl nahlédnout optikou všeprostupujícího pohledu pro lepší vysvětlení mých určitých vlastností a rysů. A přesto bych nechtěl!

Podobné úvahy mne vedly k dotazu, zdali jsem sám měl svého Maxe Demiána, který mě ovlivnil za rámec mých osobních možností, čímž ze mě učinil naprosto jinou osobnost, kterou bych jinak nemohl být. Případně lze dotaz obrátit a ptát se, zdali jsem sám nebyl ve svém životě někomu Demiánem. A upřímně? Tento dotaz mi přijde ještě zajímavější. Vždy je přeci příjemnější vrtat se v někom jiném. Nebo se pletu?

Demián (nyní ve smyslu románu) je fascinující dílo, u něhož si budete klást spoustu otázek. A dovolím si říct, že i tehdy, nejste-li příznivci psychoanalýzy, protože ať chceme nebo ne, naše jáství není produktem vlastního svrchovaného rozumu, nýbrž se jedná o všemožnou spleť vlivů pocházející z výchovy, vzpomínek, sociálního prostředí a v neposlední řadě od našich soukromých Demiánů.

A koho by úvahy o vlastním já nezajímaly?

MadlenkaM
07.06.2021 5 z 5

Knihu jsem přečetla na dva „zátahy“. Tolik mě příběh bavil. Tak trochu byl i mým. Na konci jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela.

Pravdou je, že Demian je v každém z nás, ale kdyby byl vedle nás, bylo by to častokrát o něco snazší a veselejší. Život by pak vlastně vůbec nebolel, jenže byl by to pak vlastně ještě život? .....

Eva2424
03.04.2021 5 z 5

Líbit se bude čtenářům, kteří cítí, že úplně nezapadají do společnosti, kteří se snaží porozumět sami sobě a vyrovnat se s temnou stránkou své povahy i povahy věcí a lidí okolo. Hlavní hrdina prochází bolestivým hledáním sama sebe a na své cestě potkává zvláštního přítele jménem Max Demian.
Kniha je o osamělosti, odvaze napňovat svůj osud, osvícení a přijetí vlastních temných stránek, sjednocení dobrého a zlého v nás samých. Do toho je namícháno trochu mystiky a snů a prapodivných náhod.

"Kdo opravdu nechce dočista nic než svůj osud, ten už nemá sobě rovného, ten stojí docela sám a kolem sebe má jen chladný vesmír."

hana.lana
24.03.2021 5 z 5

Krásná kniha s velkým poselstvím.

„Vždyť jsem nechtěl nic než pokusit se žít to, co se samo ze mne dralo ven. Proč jen to bylo tak těžké?“

Set123
10.03.2021

Předem je třeba uvésti, že se kniha krásně čte. Je napsaná poněkud přístupnější formou, nežli Stepní vlk a obzvláště první polovina je opravdu velice hladká. Inverze a některé poněkud archaické obraty dodávají vzpomínkám na dětství velice příjemný tón, který dokáže velice pěkně maskovat i přítomnost filosofie v textu samém. Druhá polovina knihy, ve které se Emil odstává přeci jenom do maličko odlišného prostředí se stává poněkud méně poutavou. Mám k tomuto přístupu i osobní důvody, ale k tomu se ještě vrátím.

Komentář může obsahovat vyzrazení děje. Trochu.

Kniha je – stejně jako Stepní vlk, pouze na podstatně jiné úrovni – knihou o formování osobnosti. Zatímco ve Stepním vlkovi probíhá jakési třídění a uskupování charakteru, zde je to maličko jinak. Sinclair ve svém dětství žije v bipolárním světě. Ve světě světla a ve světě tmy, zla. Tato dualita se stává jednou z hlavních myšlenek i pro druhou části knihy, řeší se však v jiném ohledu. Emil, žijící ve světě světla, dostává se do kontaktu i s tím druhým. A buduje si kolem sebe vlastně takový velký masiv z kamene, který chrání to ze světla, co v něm zbývá a dusí tak individualitu. Kniha je právě jakýmsi mistrným odtesáváním tohoto masivu. Je z něj odtesáváno tak dlouho, dokud nezbyde individuum. Jak se to děje? Inu, není překvapením, že pomocí Junga a psychoanalýzy.

S tímto nelehkým úkolem pomáhá Emilovi několik mentorů, či vůdců. Otázka je, jak k nim vlastně přistupovat. O některých víme (Beatrice), že jsou fiktivní, imaginární, jakési obrazy božskosti, které pomáhají Emilovi najít cestu. Ale co ti jiní? Co ten setsakra významný Demian, jeho matka, paní Eva, co Pistorius? A Pistorius se z této skupiny zase poněkud vymyká, jeho rysy jsou ještě celkem lidské. Ale nepůsobí Demian, i paní Eva, spíše jako jacísi polobozi? Upřímně se mi zdá nejjednodušší přístup přiznání, že jsou jakýmisi alegoriemi. Na co? Nechám na každém čtenáři, já nevím.

Asi největší otázkou knihy je dichotomie dobra a zla. K tomu mám možná nesprávný názor. Několik poznámek: Tak zaprvé si stojím za tím, že JHVH nemůže být od zla odloučen, přistupujeme-li k němu jako k božstvu všeobsahujícímu – což musíme. Ale to je vedlejší. Zadruhé se podívejme na absolutní většinu „primitivních“ náboženství, hovořme zvláště o těch polyteistických, které obsahují nějaký pantheon božstev, zjistíme, že dichotomii dobra a zla naprosto postrádaly. Antropomorfní božstva, můžeme říct, že až příliš lidská, snoubila v sobě samých prvky dobra i zla. Až postupným vývojem se došlo k aplikaci monoteistických náboženství, která začala tuto separaci provádět. Otázka stojí, proč tomu tak je? Osobně si myslím, že lidé potřebovali – dodnes mnozí potřebují – pro své morální hodnoty oporu něčeho, co je absolutně zhmotňuje. Nějakou bytost vyššího řádu, která je oním skalpelem oddělujícím dobro od zla a která stojí jako ochránce proti něčemu jinému, něčemu zlému, něčemu z venku. Všichni ti Abraxasové a podobní se mi tedy zdají spíše jako jakýsi návrat ve vývoji. Ovšem! Ovšem člověku se nabízí otázka: a není potom už jednodušší nevěřit? Není jednodušší připustit si, že žijeme v nicneobsahujícím ničem, nežli ve všeobsáhlém něčem? Možná právě Abraxase lze brát jako most k ateismu. To mi dělá radost.

Abych se to tu zase zbytečně nenatahoval, ukončím to poslední poznámkou. V knize je z velké části zastoupena ezoterika. Síla myšlenek a lidské vůle, to jsou věci na které jsem silně alergický a úplně mi nešly pod nos ani z pera pan Hesse. Vím a chápu, že se jedná o neodlučitelnou části jeho díla, ale i tak mě to bolelo.

Dominik_13
15.01.2021 5 z 5

Taky jste se v mládí cítili osamělí, hledali jste útěchu v umění a filozofii, cítili jste vlastní (intelektuální?, emoční?) nadřazenost a měli jste pocit, že vám nikdy nikdo neporozumí? No, možná jste měli pravdu, ale rozhodně tyto pocity dokázal někdo vyjádřit za vás v románu tak virtuózním a krásném, že se při jeho četbě budete tetelit nadšením. Hesse ve vrcholné formě.

anja88
29.10.2020 5 z 5

Pro mě dokonce lepší než Siddhártha a Stepní vlk - a to je, co říct!! :)

Mercatino
16.09.2020 5 z 5

Přesně před polovinou svého života jsem četl Siddharthu. V té dávné době jsem netoužil po ničem jiném, než být sám sebou. Přesně polovinu svého života mi trvalo vše zapomenout. Demián mi pomohl se rozpomenout. Otevřít zavřené komnaty, podívat se zpět i před sebe a ohlédnout se kolem sebe. Kainovo znamení je odpověď na to co jsem dlouhou dobu hledal. Kniha se četla dobře, obrací čtenáře dovnitř a proto to bylo občas těžké, ale nakonec jsem si našel k Demiánovi cestu stejně jako Sinclair. Po dočtení knihy jsem si zapůjčil Radosti zahradníka a Petera Camenzinda a těším se na Stepního Vlka, kterého si nechávám nakonec. Herman Hesse mě zase mění a ukazuje mi, jak je krásné být sebou samým.

Eulenleiterin
13.08.2020 5 z 5

Mistr to opět dokázal. S povznášející elegancí si znovu ukradl kousek mé duše.

Blebanec
16.07.2020 5 z 5

Pro mě zásadní hessovština. Pták se klube z vejce a jeho jméno je Abraxas...

dominga
04.01.2020 4 z 5

"Věci, které vidíme, jsou tytéž věci, které jsou v nás. Není jiná skutečnosť než ta, kterou máme v sobě."

"Väčšina lidí však miluje, aby přitom sami sebe ztratili."

"To, co chce přijít, bude najednou tady a to, co potřebujeme vědět, se pak dovíme."

Lessana
25.11.2019 4 z 5

Stále aktuálne (pre jednotlivca i o Európe) a majstrovsky napísané... ako napokon všetky Hesseho knihy.
Prechod z detstva do dospievania. Až bolestivé zistenie, že existuje aj iný svet ako ten doma. Následné vnútorné pochody a poryvy zmäteného mládenca. Osudové stretnutie s blízkou dušou. Oslobodenie od prvého nepriateľa. Hľadanie seba. Prv vôkol. Prostredníctvom literatúry, maľby, odriekania, alkoholu, štúdia, náboženstiev, hudby... A napokon v sebe. Vždy pod ochrannými krídlami tých, čo došli v poznaní ďalej. Precítenie lásky...
Čítať to v dospievaní, zážitok by bol ešte intenzívnejší. V súčasnosti ku mne Hesse viac prehovára skrz Siddhártu. Dielo však bezpochyby zarezonuje v každej citlivej duši, hoc najmä v tých so "znamením", pravdaže.

Tatopulos
25.11.2019 4 z 5

Hledání nejvnitřnějšího vnitřku, krása samoty a mysli