Janek komentáře u knih
O Zátopkovi jsem téměř nic nevěděla, po Kosatíkově knize jsem sáhla až poté, co jsem viděla velmi pěkný film. Text životopisu sice je plný přesných informací (kdy, kde a jakého rekordu Zátopek dosáhl), ale zároveň je to text, který se velmi špatně čte. Pro mě nakonec nejzajímavější bylo zasazení Emilova života do politického kontextu. Zátopkovu vůli a radost z pohybu nelze než obdivovat, v osobním (a/politickém) životě, zdá se, zas až takový hrdina nebyl.
Knížku jsem dvakrát odložila, až na třetí pokus jsem se dostala do finále. Příběh, vršící jeden stereotyp na druhý, nemá žádný extra přesah, žádné poselství do života. Situace se opakují, chybí moment překvapení. Přesto, a navzdory všem těmto výtkám, jde o text, při jehož četbě jsem se nahlas smála. A čím víc jsem se blížila k závěru, tím trefnější a vtipnější mi text přišel. Možná bylo úlevné, že si autor dělá legraci z jiných národů než z nás Čecháčků.
Iniciační příběh pro dospělé o proměně chlapce v muže. Originální nápady a hrůzyplná, ne-pohádková atmosféra.
Příběh: 5/5; překlad: 1/5 - škoda.
Celkové hodnocení ode mě ***
Je mi líto, ale po přečtení už několika Pratchettovek musím konstatovat, že si s autorem zkrátka nesedneme. Dalších pokusů z mé strany netřeba.
Originální námět děsivého příběhu a jeho precizní literární zpracování zvou ke čtení každého, kdo se nebojí.
Zase jedna z těch mála knih - moc se mi líbila, ale neodvážila bych se ji komukoli doporučit. Analytický přístup k celému příběhu by možná mohl mnohé čtenáře deprimovat či odrazovat, avšak asi jen díky němu lze v textu najít také mnoho humorných pasáží. Zdravý nadhled je třeba. Nejen v literatuře.
Ukázka: "Dnes, kdy tohle píšu a kdy se blížím věku, kterého dosáhl otec, už vím s jistotou, že člověk může mít pocit, že všemu svrchovaně rozumí, aniž se to porozumění navenek projevilo čímkoli jiným než tímto silným pocitem."
Zelená míle je skvěle napsaná. V gradujícím textu autor postupně přivádí na scénu velké množství postav a připravuje si podmínky pro dech beroucí vyvrcholení. Bitva mezi dobrem a zlem, mezi spásou a prokletím, mezi výčitkami a smířením není nikdy tak jednoduchá, jak bychom si my i hrdinové románu možná mnohdy přáli.
Není to lehká a prvoplánově líbivá kniha. Ale proč číst jen líbivé knihy? Občas je dobré a přínosné vystoupit z komfortní zóny. Nespolehlivý vypravěč, nespolehlivý text a umanutá touha hlavního hrdiny zapadnout do světa a společnosti, která je všechno, jen ne přátelská a vstřícná. Text bez interpunkce, v němž lze jen těžko najít začátek věty, jsem chtěla po pár stránkách odložit- bylo to až moc divoké. Postupem času jsem si ale zvykla, na text i na politováníhodného antihrdinu.
(Audiokniha) Neumím se moc soustředit na poslech, v tomto případě jde vůbec o první audioknihu, kterou se mi podařilo doposlouchat do konce. I když mi občas myšlenky utíkaly jinam, "příběh" byl silný a působivý. Občas vyprávění působilo chaoticky, ale koneckonců i Martin Klein byl obdobnému chaosu vystaven. Je dobré si občas uvědomit, přiznat a přijmout, že jsme křehcí - nejen tělesně, ale také mentálně. Rovněž doporučuji knihu Starý král ve vyhnanství.
Není to knížka pro každého. Bude asi patřit k těm, které budou čtenáři buď milovat, nebo nenávidět. Patřím do skupiny nadšených čtenářů. Téma je originální, napětí graduje, text Město světa boří stereotypy a všechny ideály o dětech a dětství. Dle mého názoru jde o velmi pozoruhodnou a čtivou knihu, která by neměla zapadnout.
Neotřelý styl psaní. Příběhy, které nenápadně mizí ze scény a pak se překvapivě vrací. Jako v životě, v němž nelze všechno naplánovat. Není to žádná idylka. Závěrem jsem trochu zklamaná.
Po dlouhé době jsem se vrátila ke Kingovi. A musím říct, že mi detektivka sedla mnohem víc než některé jeho horory. Příběh je docela uvěřitelný, profil pachatele výborně vykreslený. A co je děsivé - zbraň máme v rukou téměř všichni. Jen ten závěr se mi zdál k velké škodě až moc přestřelený.
Škoda, že neumím latinsky.
Škoda, že jsem si to nepřečetla dřív...
Kniha není úplně čtivá, jazyk spíše archaický (a to mě na knížce bavilo), ale některé postřehy a poznámky by bylo možné tesat do kamene.
Takový suchý, anglický humor:
“Někteří se utíkají do své nemoci, je jim v ní dobře, nemoc je pro ně skleník chránící je před nepříjemnými povětrnostmi života. Mezi ně patří například i váš soused doktor Šifalda, který se utíká do literatury o nemocech, zná o své nemoci více než lékař, a myslí si, že vyzraje na ni tím, že o ní bude všechno vědět. A pak máme druhé, kteří se utíkají do zdraví. To jsou ti, kteří po operaci levotříselné kýly za hodinu slezou z postele a pomáhají tajně sestrám roznášet kávu, a tím si úženou pravotříselnou kýlu."
Místy jde o trochu drsný a děsivý text, který je ale zároveň výmluvným svědectvím o obětavé práci porodních asistentek i o úchvatném, vždy jedinečném okamžiku - příchodu dítěte na svět. Překlad knihy mi úplně nesedl a text se mi zdál občas trochu nekonzistentní. Přesto všechno jde o originální námět - o neopakovatelné přiblížení šťastných i méně šťastných okamžiků, které jsou nutnou součástí (nejen) ženského života.
Po dočtení jsem si nechala před psaním komentáře mírný časový odstup, ale mé rozpaky z Listopádu zůstávají. Alena Mornštajnová se vydala na nepochybně velmi náročnou cestu konstruování příběhu v alternativní historii, která však i tentokrát (jak je u autorky zvykem) slouží jen k dramatizaci mezilidských, příbuzenských vztahů. Ok, proč ne. Jenže ten svět se mi zdál jen málo uvěřitelný a příběh dvou hrdinek předvídatelný. Dialogy téměř žádné, popis dějin dle mého názoru jen schematický - přesně takový, aby z něj "logicky" vyplynula zápletka. Nevěřila jsem tomu, pro mě je Listopád zklamáním.
Marek Hnila má nepochybně talent a originální nápady.
S radostí bych uvítala delší román, v němž by toto vše mohl využít a řádně rozpracovat.
Kdo má velká očekávání, bývá obvykle také zklamán. Smutných, drsných a beznadějných příběhů je v literatuře i ve filmu - zdá se mi - v poslední době až příliš. Po přečtení jejích předchozích děl nemůžeme od Viktorie Hanišové ani nic jiného očekávat. Přesto se mi zdá, že v téhle sbírce povídek je temnoty až moc. Autorce myslím svědčí větší prostor, když může jednotlivé motivy rozpracovat šířeji a alespoň trochu naznačit příčiny stávající situace, případně nějaký náznak možnosti, jak se z této situace navzdory všemu vyhrabat.
Pro mě zatím nejlepší knižní rozhovory, které jsem od Aleše Palána četla. Příběhy žen, zkoušených osudem, pro mě byly mnohem zajímavější a inspirativnější než vyprávění o šumavských samotářích. Zřejmě hlavně proto, že - až na jednu výjimku - ženy z knihy "Nevidím ani tmu" neutíkají před společností, neprotestují "divným životem" proti společenským poměrům. Tyto ženy mnohem více musí vzdorovat osudu, který si samy nezvolily. Navzdory vší temnotě ovšem pořád míří za světlem.