Janek komentáře u knih
Po dočtení jsem si nechala před psaním komentáře mírný časový odstup, ale mé rozpaky z Listopádu zůstávají. Alena Mornštajnová se vydala na nepochybně velmi náročnou cestu konstruování příběhu v alternativní historii, která však i tentokrát (jak je u autorky zvykem) slouží jen k dramatizaci mezilidských, příbuzenských vztahů. Ok, proč ne. Jenže ten svět se mi zdál jen málo uvěřitelný a příběh dvou hrdinek předvídatelný. Dialogy téměř žádné, popis dějin dle mého názoru jen schematický - přesně takový, aby z něj "logicky" vyplynula zápletka. Nevěřila jsem tomu, pro mě je Listopád zklamáním.
Marek Hnila má nepochybně talent a originální nápady.
S radostí bych uvítala delší román, v němž by toto vše mohl využít a řádně rozpracovat.
Kdo má velká očekávání, bývá obvykle také zklamán. Smutných, drsných a beznadějných příběhů je v literatuře i ve filmu - zdá se mi - v poslední době až příliš. Po přečtení jejích předchozích děl nemůžeme od Viktorie Hanišové ani nic jiného očekávat. Přesto se mi zdá, že v téhle sbírce povídek je temnoty až moc. Autorce myslím svědčí větší prostor, když může jednotlivé motivy rozpracovat šířeji a alespoň trochu naznačit příčiny stávající situace, případně nějaký náznak možnosti, jak se z této situace navzdory všemu vyhrabat.
Pro mě zatím nejlepší knižní rozhovory, které jsem od Aleše Palána četla. Příběhy žen, zkoušených osudem, pro mě byly mnohem zajímavější a inspirativnější než vyprávění o šumavských samotářích. Zřejmě hlavně proto, že - až na jednu výjimku - ženy z knihy "Nevidím ani tmu" neutíkají před společností, neprotestují "divným životem" proti společenským poměrům. Tyto ženy mnohem více musí vzdorovat osudu, který si samy nezvolily. Navzdory vší temnotě ovšem pořád míří za světlem.
Fragmenty v duchu Pascalových Myšlenek jistě potěší milovníky literatury.
Je velká škoda, že mnohé z autorů a mnohá z děl, na která autor odkazuje, neznám. Pak by byl literární zážitek z knížky pro mě ještě mnohem větší.
Rozmanité satirické povídky nemilosrdně, ale s humorem nastavují zrcadlo naší společnosti. Povídka o fake news by se měla stát povinnou četbou.
Neprávem opomíjený, velmi hutný psychologický román. Proč si Zpěv velryb nezískal větší pozornost? Možná kvůli anotaci, která naznačuje, že cesta Dolores skutečně nebude jednoduchá. Ano - možná je hlavní hrdinka na zabití, často se chová tak, že ji ani nemůžeme litovat, protože by to nebylo výchovné. Ale pokud přece alespoň chvilku zahlédneme svět jejíma očima, pokud se pokusíme jí porozumět, pak snad společně s Dolores zaslechneme i zpěv velryb. A to za to stojí.
Jan Sokol měl obrovský dar mluvit o složitých věcech srozumitelně, zjednodušení ale nikdy nebylo na úkor pravdivosti. Pokora Jana Sokola čišela z jeho vystupování, čiší i z jeho textů. Pozoruhodný sborník Dluh života nabízí velké množství rozmanitých textů k mnoha a k mnoha tématům, která zůstávají aktuální i po odchodu autora - velkého filozofa a pozoruhodného intelektuála.
Marek Hnila má nepochybně talent, o čemž mě přesvědčil už "Bratříček" a "Správná věc".
Pointa novely "Cena" mi připomněla atmosféru epizod z cyklu Black Mirror, cyklus příběhů, které stojí za vidění. Hnilova novela má obrovský potenciál, který se mi ale nakonec nezdál úplně využitý - útržkovitost mi na některých místech trochu vadila. Autor vystihl téma, které myslím stojí za širší rozpracování, a to nejen proto, jak nemilosrdně nastavuje zrcadlo současné společnosti.
Těžko napsat něco, co ještě nebylo napsáno. Je těžké vyhnout se klišé. V prvním díle autorka nasadila laťku hodně vysoko, druhý díl se mi zdá ale ještě o kousek lepší. Už se ztrácí moment překvapení (jsme zvyklí na prostředí i na styl vyprávění), útrapy hrdinů jsou - zdá se mi - snad trochu rovnoměrněji rozvrstveny. Šikmý kostel je JINÝ, ale přesto mi v něčem připomíná slavnou tetralogii Geniální přítelkyně: styl vyprávění není nijak úchvatný, ale Karin Lednická neotálí a jde přímo k věci, když čtenářům předkládá velké množství rozmanitých příběhů. Příběhy přitahují.
Hutné a velmi inspirativní čtení, které zve (nejen zabydlené křesťany) na náročnou duchovní cestu.
Více i méně povedené fejetony, knížka na jedno odpoledne.
Osvobozující nejen pro ženy s touto zkušeností. Občas je to hodně drsné čtení, které může pomoci na cestě k přijetí situace, která je tak těžká zejména proto, že je tak nelogická, neuchopitelná a mimo kontrolu. Kniha Neházej mimčo do žita legitimizuje zmatek, úzkost i slabost, kterou ženy po potratu obvykle prochází.
Knížka jistě nabízí funkční návod ke změně, ale nepřináší nic moc nového. Zdá se mi, že jde jen o přežvýkání a zjednodušení toho, co už napsali jiní. Evidentně neuškodí občas si připomenout a zopakovat samotné základy.
Výborná, čtivá reportáž o prvním koronavirovém roce. Poctivě připravená kniha, která netouží po senzaci a šokování čtenářů, ale nabízí hlubší sondu do problematiky, která neměla a nemá jednoduché řešení.
Pater Ladislav Kubíček byl jistě charismatický, obdivuhodný a inspirativní pán, který ovlivnil velké množství lidí. Važme si takových osobností. Publikace je edičně velmi dobře připravena. Jediný můj problém s touto knihou vyplývá z toho, jak je koncipovaná: je zkrátka až moc jednostranná.
Burcující kniha Alexandry Alvarové nepochybně stojí za přečtení. Autorka hned v úvodu vysvětluje, proč nepředkládá odbornou studii (kterou by nikdo nečetl), ale rádoby neformální varování před nebezpečími současné doby. Ale může takový formát fungovat? Na mě ne - po celou dobu čtení jsem se nemohla zbavit pocitu, že to, před čím autorka varuje (černobílé, propagandistické dělení světa na hodné a zlé) zároveň sama předkládá. Ten text je až příliš zaujatý, až moc ostrý. (A nebo jsem stran lidské povahy mnohem větší optimistka, než jsem si myslela.)
Knize také škodí špatná ediční práce - text knihy (Triton 2017) je opravdu špatně vysázen.
Přesto Průmysl lži doporučuji k přečtení. Už pro srovnání a doplnění toho, co předkládají jiné - serióznější - publikace o této problematice.
K tématu doporučuji také výbornou debatu v Dominikánské 8 (https://www.youtube.com/watch?v=FIqdkxMgGFc), Alexandra Alvarová figuruje mezi hosty.
Jiří Pehe rád spojuje zdánlivě nespojitelné příběhy. Mimořádná událost je dle mého názoru jeho nejlepší knihou, protože mimo jiné nemilosrdně nastavuje zrcadlo současné společnosti, našim předsudkům, snům i vyprávěním.