Janek komentáře u knih

Média před časem hojně informovala o tom hrůzném zločinu i o silné ženě, která nechce být jen obětí a navzdory očekávání nevyloučila z procesu veřejnost. Kniha není bulvární ani tak depresivní, jak bychom si mohli myslet. Navzdory všem hrůzám je to velmi dobře napsaná inspirativní kniha plná naděje.

Dneska jsem dočetla Systémy něhy, ale jsem z nich dost rozpačitá. Některé pasáže se mi zdály fantastické a snad i chápu to tíživé poselství o bezútěšném vztahu otce a dcery. Ale asi jsem četla příliš rychle a trochu jsem se ve všech těch odbočkách ztrácela. Přesto jsem ráda, že jsem to nevzdala (i když jsem měla sto chutí), ta knížka si zasloužila, abych ji četla pomaleji a pozorněji.

O mateřství s nadhledem, vtipně a pravdivě.
Kniha by ovšem zasloužila mnohem lepší korektury.
Jen si myslím (jako matka a manželka, zde s možná matoucí mužskou přezdívkou), že muži-tátové nejsou zas takoví neschopní a nechápající joudové, jak je to často podáváno.
Škoda.

Výborné, i když neradostné čtení ve skvělém překladu Ester Žantovské. Nenechte se odradit obálkou. Tenhle příběh jde na dřeň.

Velmi čtivý a dobře přeložený příběh zdál se mi dost idealistický.
Jako by bolest a strach ze smrti neexistovaly.

Bylo to super.
Navzdory tomu, že životní styl halvního hrdiny je pro mě absolutně nepochopitelný.
Navzdory tomu, že jsem četla o dost děsivém fzyickém i psychickém úpadku nejspíš jednoho muže a táty z mnoha, skvěle jsem se bavila.

Melancholická kniha, na jejíž vyprávění jsem si musela zvyknout. Ale čím déle jsem ji četla, tím lepší se mi zdá.

Trochu mě provokovaly opakující se komentáře čtenářů, kteří si u knihy poplakali. Smutek a snad i dojetí jsou ovšem na místě, nejde to silou, ale postupným odkrýváním ne vždy ideálních vztahů a hlavně různých podob lásky. Řekla bych, že je to kniha k pomalému čtení, tak snad nakonec i můžu být ráda, že jsem ji četla v době, kdy byly děti nemocné, takže jsem večer padala únavou a zvládala přečíst jen pár stránek. Jako by se dlouho nic nedělo, a přece je - zdánlivě obyčejně - řečeno všechno důležité.
Kéž se tahle vycizelovaná knížka dostane k co nejvíce čtenářům, kteří nepřeskakují, ale čtou pomalu a pečlivě.

Zajímavý a ne úplně lehce čitelný text, který by potřeboval hodně zkrátit.

Představení nihilismu v románové podobě. Vypadá to jako očistec, ale není. Zde mrtví odvykají životu!
Pusťte se do skvělého čtení, i když to není žádná legrace.

Konečně jsem se dostala k téhle klasice. Silné svědectví!

Jsem ráda, že jsem počkala, až pomine mediální humbuk kolem této knihy, a nakonec jsem si ji přečetla. Nutno přiznat, že Alena Mornštajnová si mě omotala kolem prstu - umí psát lehce a zároveň postupně prozrazovat detaily, tak akorát, aby příběh gradoval k pointě a čtenář zůstával do poslední chvíle zaujatý i zvědavý. Možná je má (jediná) výtka vůči autorce nakonec nespravedlivá. Zdálo se mi, že té hrůzy a tísně je zkrátka až moc (a subjetivně se mi zdá snazší psát literaturu děsivou a neutěšenou), chyběla mi katarze a výraznější konfrontace s pachatelem.

Drak na polní cestě nemá úplně vysoké hodnocení, ale je škoda nechat se odradit. Snad proto, že jsem jihočeška, snad kvůli té melancholické náladě a nostalgii po časech, které už jsou možná pryč, mě kniha oslovila. Kniha o rodových kořenech, o vztahu ke krajině, o správě majetku i vztahů nepřináší lacinou útěchu. Přesto (nebo možná právě proto) stojí za přečtení.

Nejde o první český román, který jde číst oběma směry, jak chybně píše Jonáš Zbořil ve své recenzi (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-jan-nemec-jana-sramkova-byt-recenze-274039), Okamžiky Patrika Hartla lze číst také tak. Tím ale podobnost mezi knihami končí.
Jana Šrámková a Jan Němec sepsali precizní, vycizelované texty, které jistě mohou fungovat samostatně; ovšem až když jsem začala číst druhý (Němcův) text, začalo to pořádné čtenářské dobrodružství. Co všechno nám Zuzana neřekla (resp. co všechno Jana Šrámková zatajila)? Začínala jsem číst příběh z pohledu Zuzany a nebylo to jednoduché, možná proto, že jsem také žena a matka, byť naštěstí ne samoživitelka. Na knize mě fascinuje zejména to, že jednání i povahy postav, ale i styly obou autorů jsou velmi odlišné, a přece všechno drží dohromady.
Koneckonců - ani v tom BYTĚ oba hrdinové nestrávili moc času společně, a přece je spojil dohromady, pokud to nebyl "největší hrdina a hybatel děje", žijící na jiné adrese...
Nenechte si tuhle literární lahůdku ujít!

Boromejka Angelika Pintířová je velmi inspirativní paní a její pohled na církev (v dobrém i ve zlém) je mi velmi blízký. Nicméně se mi zdá, jako by kniha byla spíchnuta až moc narychlo. Uvítala bych, kdyby bylo možné setrvat delší dobu u menšího množství témat, protože sestra Angelika skutečně má co říct. Myslím, že příliš velký tematický rozptyl knize škodí, až se zdá, že se nakonec jen klouže po povrchu.

O Krkavčí matce jsem před lety hodně četla (jinak to snad ani nešlo) a její příběh mě hodně zajímal, nečetla jsem ale její webové příspěvky ani žádnou knihu. Až teď. A asi jsem měla až příliš velká očekávání. Kniha Moje milá smrti má jistě dobrý cíl, ale působí na mě jak laciná seberozvojová příručka.
Je ale třeba dodat, že ačkoli s Veronikou Hurdovou v mnohém nesouhlasím, je to žena, která umí psát.

Annette Bjergfeld má beze sporu talent, píše lehce a přirozeně spojuje jemnost s absurditou. Je ale třeba říct, že Kodaňská Píseň písní, kterou jsem četla dříve, mě zaujala o trochu víc, působila na mě uvěřitelněji.

Jako by tahle knížka, napěchovaná emocemi, byla psána krví. Příběh je ale univerzální a dalece překračuje hrůzy, které se děly v jihokorejském Kwangdžu. Právě v tom tkví síla románu Kde kvete tráva: v množství mikropříběhů zachycených z různých perspektiv (a různým stylem), v univerzálnosti zachycených prožitků a ve všudypřítomné otázce, kde se bere zlo a co je v životě nejcennější a nejdůležitější, když jedinec stojí sám za sebe tváří v tvář nabité zbrani.

Marek Orko Vácha má světu nepochybně co říct, ale když má mluvit o sobě, působí popuzeně. Jakmile se otevře téma (bio)etiky, jde přímo k věci a sype z rukávu mnoho relevantních argumentů. To je velmi inspirativní. Jistě že kněz, biolog a skaut nemusí mít názor na všechny problémy světa a círve, ale proč je pak tedy chce Renata Kalenská do rozhovoru za každou cenu nacpat? Kniha by potřebovala hodně proškrtat, není možné jen automaticky přepsat celou nahrávku.

Nejnovější Palánovy rozhovory mě zauajly zejména proto, že zachycují tak rozmanité příběhy lidí z růžných prostředí a z různých společenských vrstev. Byť jsou někteří respondenti poněkud svérázní, přece jen na mě nepůsobí až tak vyšiuntě jako mnozí šumavští samotáři.