Isserley komentáře u knih

Souhlasím s recenzenty a autory komentářů v tom, že postavy jsou podány ponékud schematicky a černobíle. Souhlasím i s kritikou jisté nelogičnosti v ukotvení příběhu v čase. Přesto mě kniha hluboce oslovila a ze tří knih, které jsem od autorky četla (Dědina, Chirurg, Vrány), mě zaujala daleko nejvíc. Při uvažování o důvodech si dovolím vypomoci citátem z knihy Thomase Moora Temné noci duše: “Když se necháte pohltit fiktivním příběhem, jste to vy, kdo v něm prožívá své emoce a koho o něm napadají myšlenky. Přemýšlíte o příběhu ve vztahu k sobě.” Jsem neskromně přesvědčená, že toto by se mi u špatné knihy nestalo, na to jsem příliš pokročilý čtenář.
Na téhle knize zkrátka něco je, dávám plný počet hvězdiček a dopručuji k přečtení.

35 17.02.2020

Příjemná oddechová četba, dobře odpozorovaný týpek z řadovky. V naší chatové osadě byl přesně takový. Lezl na nervy tím, jak se furt staral a od všeho “měl klíče”. Jenže když najednou nebyl, zrezivěla brána do osady a upadla klika, zarostla cesta mezi chatami a na parkovišťátku nastal chaos. Chybí moc. Jsou solí země, tihle nerudní Oveové.

35 16.09.2018

Na nové vydání téhle knížky jsem netrpělivě čekala, v čtenářských kruzích ji totiž provází pověst něčeho zvláštního a nezapomenutelného. A tak to i je. Epistolární forma dovoluje vyprávět o těžkých válečných časech obyčejně, skrz lidské příběhy, s nadějí i s humorem. Jistě, je to příběh jak z harlekýnky, ale zároveň je v něm i něco mnohem víc. A čtenář se jen tak mimoděk dozví něco jak o historii, tak o literatuře, možná i o sobě.
“Stačí, aby Vám v knize padla do oka nějaká drobnost, a ta Vás zavede k jiné knize, ve které se zase najde něco, co Vás zaujme a přivede ke třetí knize, a tak to postupuje geometrickou řadou, konec toho procesu je v nedohlednu a smyslem jeho pokračování je požitek, nic víc.“

29 01.09.2018

Čtvero ročních období na irském venkově v obrazech... Dojemný road trip dvou osamělých duší...
Nevím, jak slovy vyjádřit jedinečnost této knihy, nechám tedy promluvit autorku: "Chtěla jsem napsat o tom, jak láska ke zvířeti může člověka zachránit... chtěla jsem, aby [Ray] mohl prožít šťastný citový vztah, a k tomu bylo zapotŕebí někoho, kdo ho bude milovat naprosto bezvýhradně, za všech okolností, a takovou lásku myslím dostáváme právě od zvířat. Potřeboval tuhle šanci, aby se mohl osvobodit, takže v tom smyslu je to příběh o lásce, ale takový velmi atypický příběh o lásce."
Dávám plný počet hvězd a knížku doporučuji k přečtení nejen osamělým duším a milovníkům psů, ale všem, kdo mají rádi krásnou literaturu.

21 02.04.2017

Kniha se mi nečetla lehce. Rodič může udělat tolik chyb! A jsou chyby, které nejdou napravit. Můžu jen doufat, že jsem takové chyby ve výchově neudělala. Ale co když udělala, ale nevím o tom? Copak jsem si nikdy nepomyslela, kde jsem dneska mohla být, kdybych svá nejlepší léta nevěnovala pověstnému utírání zadečků? Copak mě nikdy nemrzelo, že dítě je úplně jiné, než jsem já? Opravdu jsem dítěti nikdy neřekla, že kdyby se víc snažilo...?
Tohle všechno čtenáře napadá při čtení téhle znepokojivé knihy a ještě dlouho potom. Je to kniha s přesahem.

19 25.08.2018

Umně spletený cop ze tří příběhů žen z různých kontinentů a odlišných společenských vrstev. Ženy se ocitají ve zdánlivě bezvýchodné situaci, cestu ven nalézají zejména díky své nezdolnosti. Budu se držet třech pramenů copu a své hodnocení vyjádřim třemi slovy: krásné, povzbudivé, jímavé.
Hvězd dávám pět.

19 26.07.2018

Tak dlouho jsem nechávala přečtenou knížku v sobě doznívat, že mě s komentářem FENOMENÁLNÍ, PŘEVRÁTNÉ, NAPROSTO MĚNÍCÍ MŮJ POHLED NA STROMY!!! předběhl Kapis. Přesně tohle jsem totiž chtěla napsat, přesně tohle se mi stalo.
Žiju ve velkém městě, brala jsem vždycky stromy (kromě příměstských lesů) spíš jako součást architektury než jako součást živé přírody. Ale teď už vím, že stromy ve městě jsou statečné a těžce zkoušené "lesem opuštěné děti ulice". Musí se vypořádat s mělkými kořeny, suchým vzduchem, zplodinami, solí, necitlivým prořezáváním... A přesto jsou krásné a skýtají nám stín a příjemný pohled do zelených korun, některé omamnou vůni květů, jiné příjemné spočinutí pod nimi.
Až si přečtete tuhle knížku, poznáme se, protože taky budete hladit stromy.

19 19.03.2017

Třetí kniha autorky je pro mě zklamáním. Těžké téma samo nevytvoří dobrou literaturu, musí tam být něco víc. V této knize jsem to nenašla. Vývoj hlavní postavy nemá žádnou logiku - z nejasných pohnutek minulost nejdřív řeší, pak neřeší, na závěr zase řeší. Podobně jako v knize Osamělost prvočísel jsem spíše než k hrdince cítila sympatii k jejímu partnerovi, říkala jsem si, jak ten k tomu přijde. A to i přesto, že vedlejší postavy stejně jako postava partnera jsou schematické, většinou vysloveně divné (záměr?). Nemůžu ani přidat hvězdičku za snahu, jako jsem to udělala u prvotiny Anežka. Je to už třetí kniha a Houbařka byla výborná. Snad příště.

15 19.05.2019

Knihu jsem si musela přečíst dvakrát. Poprvé jsem ji četla jako příběh. Miluji Ishigurovu metodu "nespolehlivého vypravěče", v téhle knize však byla vypravěčka nespolehlivá až moc, po přečtení knihy jsem byla rozmrzelá, že nevím, co se vlastně stalo a komu. Při druhém čtení jsem na to tedy šla jinak. Nechala jsem se unášet nespolehlivými, vybledlými, útržkovitými vzpomínkami Ecuko, teprve tak jsem si vychutnala autorův skvělý styl a snovou atmosféru knihy.

14 07.05.2019

Na knihu jsem se těšila už od předloňského setkání s Michelem Faberem, na němž představil Kvítek karmínový a bílý a zmínil se, že píše knihu o dvou milujících se lidech obtížně spolu komunikujících přes celé galaxie... Moje velká očekávání nebyla zklamaná, naopak, je to pro mě kniha stejně nezapomenutelná a silná jako knihy předchozí.
Fascinující na tomto spisovateli pro mě je, jak je každá jeho kniha jiná, úplně jiná. Přesto jsem nějaké jednotící prvky vysledovala, a to hlavně živé a uvěřitelné postavy a pro čtenáře náměty k přemýšlení na dlouhou dobu dopředu.
Jediná věc, která mě mrzí, je to, že autor avizuje, že toto by měla být jeho poslední kniha. Pevně doufám, že změní názor.

12 25.10.2016

Nádherná kniha. Velkou roli v příběhu hraje místo, kde se odehrává. To mě přimělo se prostřednictvím Google Earth hodiny po těch místech toulat a přehrávat si příběh znovu a znovu. Nezapomenutelný čtenářský zážitek.

11 06.09.2019

Skvostná novela od mně dosud neznámé autorky. Svérázná učitelka, která k nelibosti vedení soukromé dívčí školy místo výuky formuje charaktery svých studentek.
“Zůstanu tady, v téhle vzdělávací fabrice. V těstě musí zůstat trochu kvasu. Svěřte mi děvče ve věku, kdy je tvárné, a je na celý život mé.”
Když se po letech ptají jedné ze šesti dívek, co na ni mělo v raném mládí největší vliv, její odpověď zní: “Znala jsem slečnu Jean Brodieovou v květu sil.”

11 17.02.2019

Okouzlující kniha psaná čistým a průzračným stylem. Příběh je to nádherný a jímavý, čtenáře tak vtáhne do děje, že jednotlivé postavy a scény vidí přímo před očima. A jsou to postavy a scény nezapomenutelné. Nádhera. Ke knížce se jistě brzy vrátím a doufám, že talentovaná autorka nezůstane u prvotiny.

11 19.03.2017

Tohle je knížka, na kterou se nezapomíná. Ano, téma je takové "kuchyňské", ale právě proto je knížka tak čtivá a člověk se zamyslí, jak by se v podobné situaci asi zachoval sám. Jediné, co mi v knize chybělo, byly vysvětlivky k reálím 60. let na americkém Jihu. Ano, dneska si člověk může lehce najít na Googlu, kdo byla Rosa Parksová, co znamená zkratka NAACP, atd. Ale dřív tyto vysvětlivky bývaly uvedeny přímo v knize pod čarou nebo v závěru, bylo to praktické.

11 11.12.2016

O této knize mi v létě řekla naše dvaadevadesátiletá sousedka z chatové osady. Paní Novotná zahradničí, učí němčinu a zajímá se o spoustu věcí, je radost si s ní popovídat. A teď budeme mít další společné téma, tuhle knížku.
Na mě udělala dr. Kálalová obrovský dojem, takových lidí je málo. A jaký osud! Ke konci se mi kniha hůř četla, bohužel je znát autocenzura autorky, vzhledem k době, kdy kniha vznikla, je to pochopitelné. Přesto nezapomenutelná knížka.

11 10.10.2016

Na přebalu knihy jsem se o dočetla, že každý z autorčiných románů vznikal dlouhá léta. Přemýšlím, jestli právě toto není příčinou problému, který s romány Tajná historie a Stehlík mám. V obou knihách jsou části, které mě naprosto nadchly, ale také desítky až stovky stránek nudných a zbytečných.
V Tajné historii je to tak půl na půl. V první polovině brilantně rozehraný příběh skupiny studentů řečtiny, kteří si hrají s Psýché... V druhé polovině se příběh i jednotlivé postavy jaksi “rozpijí”, a to přeneseně i doslova. Nekonečné popisy toho, co a kolik si nalili, kolik toho vykouřili, případně jaké pilulky si vzali, jsou nepochopitelné, jsou k uzoufání (dokonce mě napadlo, jestli to není product placement). Tolik bych si přála vědět, jak jednotlivé postavy svůj příběh prožívají, proč jednají tak, jak jednají, co si o tom všem myslí. Jenže ne, nic, tři sta stránek a nic. Možná si to má čtenář sám domyslet, ale mně se to nepodařilo, asi jsem si měla taky něco nalít či zobnout...

10 10.09.2020

Když se řekne A, má se říct i B, když přečtete Malinku, musíte přečíst i Běsu. Můj problém byl, že jsem se tolik chtěla dovědět, jak to bylo s Malinkou, že mě postavy této knihy nezaujaly tolik jako postavy knihy předešlé. Možná by stálo za to přečíst knihy v obráceném pořadí.
To už je jedno, obě knihy jsou výborné a nápad s ručně psaným deníkem je skvělý, vyznívá to autenticky a až z toho mrazí.

10 03.10.2018

Mám to jednoduché, nejsem schopná dát žádné Murakamiho knížce méně než pět hvězdiček. Vždycky mě opojí a uhrane jeho styl, ať je knížka o čemkoli, úplně se do ní ponořím a postavy i děje před sebou “vidím”, ať jsou jakkoli málo uvěřitelné (jak píše hvozdík).
Asi málo přínosný komentář, vím. Je to jako závislost na sladkém: člověk se tím láduje bez ohledu na to, jak to vlastně chutná, jakou to má nutriční hodnotu, stačí mu, že je to dobré, že je to Murakami.

10 02.12.2017

Číst tuhle knížku je pro mě jako setkat se po letech s kamarádkou. Jsme s autorkou přibližně stejného věku, i naše děti mají podobný věk, i rodiče. Tím podobnost mezi námi zdánlivě končí, Terezy život se kvůli jejímu původu a také povaze odvíjel dosti složitě. Ale přesto... Znám všechny Tereziny knížky a mám pocit, že vlastně znám i ji. Čtu, čtu a chvílemi toužím Terezu obejmout a projevit jí empatii a pobrečet si s ní, chvílemi se mi chce se s ní pohádat, některým jejím názorům souhlasně přikyvuji, jindy kroutím hlavou a chtěla bych s ní probrat, že to vidím jinak. Hlavně si ale přeju, aby knížka ještě neskončila, protože to znamená, že se setkáme zase až za pár let.
Nebudu hvězdičkovat, hodnotit můžu literaturu, tohle pro mě bylo spíš setkáni.

10 20.10.2016

Souhlasím téměř ve všem předešlými komentáři: kniha je to neučesaná, bez pointy, opakující se zprávy z médií a popisy snů jsou únavné až iritující. Přesto, něco na té knize je, i na té ženské, je taková skvěle ujetá. Bavila mě od začátku do konce, devítka, skoro desítka. A nejdou mi z hlavy její představy: lidé na ulici jako hologramy, lidský život jako počítačova hra s nevyhnutelnými uzly nebo jako galerie, kterou jenom procházíme... Pěkné čtení to bylo.

9 03.04.2019