invocation11 komentáře u knih

Možná to pro mě bylo osobní - nejen rodnou krajinou, ale i zálibou ve sbírání kamenů. No jo, to byly kdysi samý opály, granáty, turmalíny... jen ten vltavín ne a ne najít ;) Poutavý příběh o vášni, snílkovství, zradě i prozření. Zapůsobilo na mě daleko více než Selský baroko. A ten závěr: „...nic z toho, co se mnou dřív cloumalo, už tu není, síla lásky, síla kamenů. Seděl jsem na obrubníku, pil mléko z krabice a byl jsem k mání...“ Perfektní.

16 18.07.2017

Zkrátka jeden takový velký, rodinno-sousedský gangbang. Lidé se nudí, tak souloží. Lidé neví, jak řešit problémy, tak souloží. Lidé nechtějí ublížit svým partnerům, tak souloží jinde.

Přiznám se, že po 40. prosouložené stránce (hurá, i ten pes si nakonec vrznul!) mi začalo být úplně fuk, kdo, kde, s kým a v jaké poloze... Jako by zkrátka měl čtenář zavzpomínat na svá teen-telecí léta, kdy mu každá zmínka, asociující sex, přišla naprosto k popukání... Pro mě asi jedinou sympatickou postavou s nějakým tím vnitřním světem byla paradoxně "frigidní" Táňa. Neupírám autorovi čtivost, psát beze sporu umí, ale opět se mi potvrdilo, že knížky na takové to "domácí žvýkání" pro mě prostě nejsou, anebo jsem u Hartla holt sáhla po špatné knize.

13 09.09.2017

Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd... Ano, páč "sympatický" prasák Durman si vedle hledání vraha vždy neopomene najít čas i na nějakou tu říznou desítku či dvanáctku, ať už jde o zlatavý mok nebo pučící dívenky. Vůbec se zdá být tak šarmantní a neodolatelný, že mu veškeré ženské osazenstvo v Praze i mimo ni, ba dokonce i v zahraničí, s ochotou a radostí vykasává sukně. Takže namísto toho, aby náš "sympatický" prasák cokoli prošetřoval, spíše se dějem tak nějak postupně proš....á k závěru.

Kniha možná zpočátku působí zábavně, ale přeci jen má 400 stran a každé to Durmanovo vyhození z kopýtka na každé druhé straně začíná být bohužel směšně nudné (no, možná si tu autor jen promítá své vlastní tajné fantazie). Kdekdo tu odkazoval na Hrabala, mně při čtení naskočil automaticky Švejk. Jazykově docela dobré, ač na mnoha místech je vidno, že jde jen o rádoby jazykovou vzletnost a hraní si na něco, co kniha prostě není. Jak jsem byla na knihu natěšená, vracela jsem ji do knihovny se zklamáním a nic s tím neudělal ani pečený netopýr připravený přesně podle Durmanova receptu.

11 19.03.2020

Měla jsem zvláštní náladu, chtěla se o spoustě věcí ujistit, a tak jsem se po více jak deseti letech rozhodla znovu si přečíst Veroniku, která společně se Záhirem a Alchymistou patřila dle mého názoru k autorovým NEJ.

No... ačkoli jsem knihu slupla během dne jak dezert, nestačila jsem přitom vrtět hlavou a protáčet oči. Námět sám o sobě je naprosto skvělý (!), ale také naprosto nevyužitý (asi jako když se člověku nechce ždímat hadr a tak ho jen párkrát oklepe nad kýblem). Nebavily mě problémy ani životní peripetie ostatních obyvatelů léčebny, když o Veroničině minulosti jsem se nedozvěděla téměř nic (Kdy/s čím přišel ten pocit ničeho? Co ho způsobilo? Jak se odehrála ta změna?). Asi nejvíc mě dorazilo, když se Coelho (hned 1. stránkou!) sám vetřel do příběhu jenom proto, aby čtenáři ozřejmil, jak se o Veroničině příběhu dozvěděl a že se s ním seznámila kdesi na přednášce... Jako vážně? Bylo to nutné? Nemohl stejně jako jiní autoři něco podobného říci v prologu nebo doslovu? Protože nevím, jak ostatním, ale na mě to působilo opravdu egoisticky, až povýšeně... Dvě zbytečné stránky o ničem, aby na konci stálo: „Nechme tedy Paula Coelha a jeho přítelkyni Veroniku (přítelkyně, u které přemýšlel nad změnou jména, aby se čtenáři náhodou s hlavní hrdinkou nepletla) z této knihy definitivně odejít a pokračujme v příběhu“... A z Veroniky, co se rozhodla (neúspěšně) zemřít, je v psychárně rázem modla, díky níž všichni procitnou a žijí... Ještě chybí potlesk, ne?

Ach jo, možná je občas dobré přečíst si knihu ještě jednou, aby člověku spadly růžové brýle... Jsem ráda, že jsem si ji nikdy nepořídila a snižuji tímto své původní hodnocení.

11 26.11.2018

Tak tohle mi půjčila moje kamarádka na mateřské... Nemůžu si pomoct, ale už po pár stranách jsem chtěla rozčtvrtit jak fakana Čeňka, tak i jeho cosemtojáchudákzplodil lamentujícího fotra. Pár klišoidních témat a vtipů - hahaha, hihihi, co se omílají pořád dokola. Jako jednorázové fňukání na blogu nebo minutovka v rádiu ok, ale tohle prostě NE.
PS: Ono to má fakt i druhej díl???

Tak takhle vypadá snaha napsat za každou cenu bestseller pro mladé... Jazykově nevyzrálé - souhlasím s komenty níže; takto si představuji román, napsaný školákem ZŠ, a ne někým, kdo o sobě hrdě tvrdí (cituji), že je: „absolventkou Beloit Collage v oboru tvůrčí psaní a herectví." To je pro mě daleko děsivější, než celý příběh Asylum...

Obsahově s prominutím o ničem, jen pořád dokola kolotoč: Půjdem do sklepa?/Oni se mnou nemluví!/Byli jsme ve sklepě/Jupí, mluví se mnou! Cílovka 16 let? Doufám, že jde o překlep z původních dvanácti, páč v šestnácti se tomuhle člověk tak akorát vysměje: „A pak našel ještě obálku, na kterou někdo černým inkoustem napsal: 3808. Ach ne. Už zase..." Měla jsem se bát? Aha... pardon, nějak mi to nedošlo...

Dokonce ani fotografie (krom obálky) nezaujaly - i ty totiž působí prvoplánově. V Sirotčinci sl. Peregrinové byly fotky aspoň atmosférické, ale tady obsahově úplně povrchní, až to působí dojmem - hej, oblíkni si bílej plášť, vezmi kostru z kabinetu a uděláme ve škole pár hustejch fotek... Zadejte si do Googlu "fotky z psychiatrické léčebny" - TO je děsivé. Mám-li skutečně hodnotit, max 0,5* za obálku a nápad s postavou sochaře (ač taky nic nového, viz film Přicházím s deštěm).

Půjčeno na základě reklamy o strhujícím příběhu popisujícím celé století boje dvou mužů o otcův starý mlýn. Zaprvé – zase se mi potvrdilo, že reklamy kvalitu nezaručí. Zadruhé – celé to století boje zní sice skvěle, ale taky by se mělo dodat, že z (téměř) každého roku je tu jen jedna, dvě krátké kapitolky o tom, co se zrovna událo. No jo, to se pak celé jedno století shrne celkem snadno...
Nevím, jestli mám v poslední době na českou literaturu smůlu, ale stejně jako u Sametových iluzí i tady mi vadil úděsně popisný styl (ten řekl toto a pak myslel tamto, aby udělal hento...), dobové novinové články jsou sice fajn, ale knihu jako celek nezachrání. Téma je úžasné, silné a motivující, ale psané takovým tím oblíbeným, moderně lehkým stylem, aby oslovilo co největší základnu čtenářů. Bohužel tím ale ztrácí na své vážnosti (bratři občas vystupují skutečně jako tuctový venkovský balíci), což je u takového tématu skutečně velká škoda.

9 08.03.2021

Jo, tomu říkám PŘÍBĚH! Po všech těch detektivkách a thrillerech, které jsem měla možnost v poslední době číst, je tohle skutečně pecka! A to ani nemá přeceňovanou nálepku „bestseller“. Děj je dobře vyvážený/dávkovaný, na správných místech zpomaluje, na správných naopak zrychluje, zároveň ale nikam nepospíchá, nepřestává udržovat napětí. Příběh čtenáře opravdu pohltí, původní zápletky se mění, vyvíjejí, gradují... je doslova těžké se od knihy odtrhnout.

Postavy výborné – Dante je opět něco nového, originálního a neokoukaného. Dokonce mi ani nevadilo trochu kritizované (neurvalé) chování Colomby. Vzhledem k tomu, čím si Danteho postava prošla, chápu, že musel být v tomto vztahu tím na pohled slabším (nicméně vnitřně odolnějším), zatímco jeho ženský protějšek to musel dotáhnout silou na první pohled fyzickou. I výběr jmen hlavních postav je vcelku zajímavý – Dante a Colomba. Zajímalo by mě, zda to byl nějaký autorův skrytý žert.

Konec, ať už závěrečné rozuzlení nebo finální odstavec, jsou perfektní! Spousta detektivek bohužel chybuje v tom, že po dlouhém napínání na čtenáře najednou všechno vybalí a v nějakém prostém doslovu sdělí sem tam nějaký ten závěr, aby se neřeklo; ale tady pocit z příběhu trvá, má opravdu dloooouhý dozvuk a nutí k zamyšlení. Dokonce přimhouřím oko i nad častými překlepy v rodě (řekl/řekla). Já jsem opravdu spokojená a mohu pouze doporučit!

PS: Kdykoli cestou někde vidím silo nebo vodárnu, představuju si v ní člověka... brrr...

9 22.07.2019

Jestliže Žena v písku je autorovým nejznámějším dílem, tak Tvář toho druhého musí být jeho životním dílem. Ano, čtenář od samého začátku ví, o čem bude kniha pojednávat (přeci jen si ji na základě nějaké té krátké recenze půjčil), ale ani to ho nemůže připravit na její obsah. Abe nejenže pracuje s existencionalismem a otázkou, za jakých podmínek člověk vlastně skutečně JE (nebo NENÍ), ale řeší i hlavní otázky týkající se estetiky nebo filosofie. Kniha rozhodně nebude pro každého (ostatně jako japonská literatura vůbec), ale věřím, že toho, kdo ji potřebuje, si tato kniha najde sama.

8 08.03.2021

Oukej, překvapilo mě, že jsem si v knihovně půjčila slovenský originál. Pár knih už jsem ve slovenštině četla, takže mi to nevadí, ale věřím, že spousta jiných (českých) čtenářů s tím může mít trochu problém, o čemž svědčila i podtrhaná slova jako garád, hmla nebo clivota (mimochodem super slovo) :D

Zastávám názor, že tím nejlepším od Kariky je Trhlina a další díla se na její úspěch marně snaží navázat. Tma je zpočátku zajímavá, neokoukaná, ústřední motiv bezvadně funguje... ovšem do chvíle, než se na něj začnou nabalovat další a další „zákeřnosti“ a rádoby dějové zvraty. Příběh pak působí (alespoň na mě) jako přeplácaná obložená houska (šunku nebo sýr? Ále, dáme oboje... a k tomu vejce, na ty mám zrovna chuť, okurku i rajčata, trochu špeku a nezapomenout ani na dresink, jó, to bude mít grády!) Prvotní nadšení pak každou stránkou upadá, čtenář už se nediví ničemu, co se v knize stane, místy se dokonce nudí... což je vážně škoda.

SPOILER: Myslím, že kdyby se víc rozpracoval ústřední motiv slepoty v horské chatě daleko od civilizace a pozbyl i těch „nadpřirozených“ věcí, mohl by to být setsakra napínavý survival trhiller, který by až připomínal Kingovu Geraltovu hru. Nicméně takto to na mě působí hodně přehnaně (jako snaha šokovat za každou cenu) a ani závěr mě nijak nenadchl.

8 20.01.2019

Jo, jo, jo! Konečně kniha o jedné z mých oblíbených záhad! :D Tedy, ne že by o ní doteď nikdo nepsal, ale je ČESKY. Oceňuji množství fotografií (i těch post mortem - trochu morbidní, vím), úryvky z deníků jednotlivých členů skupiny, dobová hlášení (snad pravdivá), souhrn všech spekulací a teorií o tom, co se v osudný večer roku 1959 mohlo stát... Pravda, některé poznámky/vysvětlivky byly nadbytečné (typy vozidel apod.), ale i tak podle mě autor odvedl velký kus práce. Jsem ráda, že se rozhodl zmínit i nedávný případ mrtvého muže z r. 2016.

Ano, kniha sice nic nového (respektive žádný finální závěr) nepřináší, spíše sumarizuje, předkládá... a nechává na čtenáři, aby se sám rozhodl pro tu SVOU variantu zániku Djatlovovy výpravy. Na druhou stranu, pokud bychom znali odpověď, už by nás případ tolik nefascinoval, ztratil by na své tajuplnosti...

8 26.06.2018

Na začátku jsem se nemohla rozhodnout, zda mi daný styl sedí nebo ne. Dlouhé popisy připomínaly literaturu 19. století (pokud byl autorův záměr napsat knihu nejen o 19. stol., ale i v duchu 19. stol., všechna čest!), na druhou stranu se autor místy na čtenáře obrátil, a tím ho z těch popisů prostředí, uliček a špíny Londýna vytrhl (jako by sám škodolibě dodával: „Dáváš pozor, člověče?") Není právě toto dokonalá kombinace?

Román jednoznačně o šílenství - šílenství doby, šílenství ducha, šílenství lásky, šílenství chtíče, šílenství zrady i nenávisti. (Jak již uvedl Nietzsche - ve mstě a lásce je žena barbarštější než muž). Hodně mě bavila i vedlejší dějová linka s Henrym a paní Foxovou. Věřím, že konec může leckteré čtenáře trochu zklamat (alespoň po té parádní předlouhé jízdě), ale Faber je zkrátka takový - namáhej si, čtenáři, taky trochu hlavu. Jak myslíš, že bylo dál...?

8 02.04.2018

Zcela záměrně jsem teď po sobě četla dvě tematicky velmi podobné knihy - Kočičí host a Jasno, lepo, podstín, zhyna a byla zvědavá na rozdíly (nejen co se domácích mazlíčků kočka×pes týče). Nakonec mě překvapily obě a nelze je úplně porovnávat, protože každá má v sobě něco jiného - jinou náladu, jinou atmosféru, jiný odkaz...

Tam, kde je Kočičí host typicky japonský (poetický, metaforický, pln prostých motivů), tam je Jasno, lepo, podstín, zhyna typicky irský (drsný, těžký, depresivní) jako by sám čtenář stál na písčitém pobřeží a nechal si větrem šlehat tváře, navát písek do očí - takový je to pocit.

Dvě spřízněné duše, dva vyděděnci, kteří se vzájemně (osudově?) potkali. Člověk a pes, pes a člověk - místy byl v knize cítit přesah, až prolínání, čtenář kolikrát nevěděl, kde člověk končí a pes začíná. Kapitola Podstín byla pro mě již možná trochu zdlouhavá, ale na prvotinu je to opravdu hodně silné. Ráda bych se k příběhu po čase vrátila. 3,5*

8 24.03.2018

Jak začít? Asi tím, že jsem byla natěšená jak před rozbalováním dárků... Zpočátku velké množství postav, což bylo trochu chaotické, měla jsem problém se zorientovat, nicméně zpětně hodnotím pozitivně, protože přesně to budovalo pandemickou atmosféru superchřipky - jeden velký chaos. Nakonec mě ten průběh bavil, usmívala jsem se pokaždé, když po ránu v autobuse někdo zakašlal a vyvolal tak další řetězovou reakci...

Raději dávám SPOILER: Bavily mě příběhy jednotlivců, následně skupinek a jejich vzájemné prolínání ve světě "after", zatímco společné budování Svobodné zóny (ač důležité, vím) bylo tááák zdlouhavé. Od poloviny knihy jsem se s tím začala nějak prát - střídaly se úseky, které jsem naprosto hltala (Loyd ve vězení) s těmi, kde jsem se prokousávala nudou odstavec po odstavci (Fran a Stu; jejich neustálý čas na trochu sexu, uslintaný kecy, aby na to mohli co nejdříve skočit znovu...) Mimochodem Stuovo závěrečný zranění, jen aby mohl nastat happy end, zatímco ostatní hezky pápá, mi přišel dost laciný i na mého oblíbeného pana Kinga...

Nějak jsem měla problém sžít se i s výběrem postav, proto je nakonec můj seznam trochu zvláštní - Nick Andros, Tom Cullen (ráda bych o něm věděla víc, škoda, že nedostal více prostoru; přišlo mi, že se v knize jen "míhal" podle aktuální potřeby), Harold Lauder (podle mě nejpropracovanější postava a oblíbenec, já se mu vlastně ani nedivím, společnost si přesně podobné typy časovaných bomb vytváří sama), Kojak (jako 2 000 mil jak Lassie se vrací, prostě borec, to musíte uznat!) a Popeláč (s jeho oddaností v závěru mu zkrátka musíte zatleskat).

Svědectví je vcelku dobrá kniha, ale takový dojem jako To nebo Nezbytné věci ve mně bohužel nezanechala, takže za mě lepší 3,5*

8 24.03.2018

Mornštajnová (jak já jí jen závidím to super příjmení;) zůstala věrná své tematice osudů na pozadí dramatických historických událostí a silných ženských hrdinek (chlapi jsou tu většinou ti "lačnící" - ať už po těle nebo majetku, nesmělí nebo zkrátka a jednoduše bezcharakterní). V mnoha ohledech mi Hana připomínala předchozí autorčinu Slepou mapu (chování postav, provázanost vztahů, prvotní naděje i následné zklamání, jen jména hrdinů byla nová).

Na válečnou tematiku byla napsaná už spousta knih, takže pro mě sice pěkné, ale průměrné čtení. Třeba Zvuk slunečních hodin od Andronikové na mě zapůsobil mnohem více, a to i jazykově.

8 02.12.2017

Mno, čekala jsem příběh zákeřného manipulátora a dostala story naivky zaslepené vidinou happily ever after, protože jestliže po pár klišoidních chlapských balících frázích a rychlovce v antikvariátu dovede hlavní hrdinka prohlásit, že jde o její životní lásku, se kterou chce mermomocí dítě, tak teda nevim... Prozření mohlo přijít minimálně v romantické scéně s Renatou..., ale Hanča prostě ne, má skvělýho chlapa a úúúžasnej vztah. Úvodní kapitola mě navnadila, protože byla napsaná opravdu poutavě, ale dál už mi to celé přišlo takové ploché, místy až slohové... Nepopírám, že existuje spousta týraných žen, které se chovají přesně tímto způsobem a bohužel neví, jak svou situaci řešit, ale napsat se to dá rozhodně lépe. Za mě pořád vede Dvořáková a její Sítě.

8 13.08.2017

Tak tohle byl vskutku teror s velkým T! Jsem moc ráda za 2. vydání, protože jinak byla kniha téměř nesehnatelná. Úžasný survival román, kde se jednotlivé charaktery odhalují postupně s klesající teplotou i délkou pobytu na bohem opuštěné Arktidě. Doporučuji jako zimní čtení. S letošními mrazy jsem s posádkami Erebu i Terroru prožívala každičký mrazivý nádech. Skvělá práce s příběhem, historickými fakty i inuitskou mytologií. Nemůžu jinak než za 5!

8 05.03.2017

(SPOILER) Tvl, to je ale chujovina, že se na to vůbec plejtval papír... Říkala jsem si, koho konečně napadne o našem Boru napsat, ale tohle si fakt nezasloužil, jak vycucaný z Fantastických fakt (rok 2000, číslo 2, taky ho mám doma).

Mám za sebou exploaťáky, slashery i R&R horory, takže mě jen tak něco nerozhodí (na rozdíl od paní knihovnice, co mi knihu půjčovala), ale tohle nešokovalo, ani neděsilo. Chlámala jsem se smíchy. Jako by autor ne a ne najít dobrej horor a péčko, co by konečně uspokojily jeho choutky, tak si prostě napsal vlastní. Na začátku upozorňuje na neologismy, přímé promluvy a „chybovost“ jakožto autorský záměr, potud ok, nemám s tím problém, pro mě za mě, klidně. Ale aspoň by to muselo mít nějakej „tvar“. Netuším, kde čtenáři našli tu „hloubku“ a psychologii postav, možná tak při zakládání ohníčku? A co měla v Boru ksakru znamenat ta vagina dentata? Chybělo už jen přidat upíry a pár zombíků, to by aspoň byla řež!

Jako sorry, málokdy hodnotím takhle, ale nemůžu si pomoct... a to jsem se na knihu fakt tešila. I ten Les sebevrahů je oproti tomuhle mistrovský dílo, bohužel. Má to aspoň nějakou hlavu a patu. Doporučuju každýmu Budějčákovi, aby se z plna hrdla zasmál. A teď si jdu aspoň spravit náladu nějakým SKUTEČNÝM hororem, byť béčkovým.

Knihu jsem kupovala kamarádce, která je velkou fanynkou původního My děti ze stanice ZOO a po přečtení byla prý trochu zklamaná. Život Christiane "po" zajímal i mě, takže jsem se pustila do čtení.

No... co dodat? Že Christiane dospěla? (zvažovala jsem, jestli dát slovo "dospěla" to uvozovek, ale chyby děláme všichni i v dospělosti, takže...), spíše než nutně fyzicky mám na mysli dospělost názorovou/myšlenkovou (hlavně zvrat ve fázi mateřství a posun od sebestředného "já" k "my" a Phillipovi).

Svých závislostí (nejen drogy, ale i muži, bezstarostný free život) se nezbavila, ale vzhledem k tomu, že si za ně může sama, až moc dětinsky fňuká a kope kolem sebe s tím, že to není fér. Měla spoustu příležitostí a podporu nejrůznějších lidí (partneři, rodina Keelova), ale přesto si dál tvrdohlavě vedle tu "svou". Nutno dodat, že to však na mnoha místech v knize sama uznává.

Na mě kniha působila spíše než "můj druhý život" nebo "život po stanici ZOO" jako "rekapitulace mého života". Jako by Christiane spíše vzpomínala, hodnotila, loučila se... Již v úvodu zazněla zmínka, že je nemocná, její tělo nefunguje, jak má - a není se samozřejmě čemu divit, naopak - je až s podivem, že se se svou minulostí dožila tak vysokého věku. My děti ze stanice ZOO byl zkrátka kult, o tom beze sporu žádná. A Christiane F. bude mít do konce života nálepku jedné z nejmladších, zmedializovaných "obětí" (tady si uvozovky dovolím) drogového světa. Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně...

7 24.03.2018

Poprvé jsem se s Atwoodovou seznámila u jejího "Z hlubin", kterým mě vcelku dostala. Na Příběh služebnice jsem se chystala dlouho, ale vzhledem k aktuálnímu úspěšnému seriálu (nebudu sledovat, páč si nechci kazit knihu) bylo všude totálně nedostupné. Co dodat? Atwoodová je především "ženskou" spisovatelkou - záměrně nepíšu "feministickou", protože nijak bouřlivě neagituje nad ženskými právy atp., ale vychází spíše z historicko-antropologického náhledu na ženy, muže a jejich vzájemné fungování či nefungování, což dokazuje i tato kniha.

Příběh má spoustu dimenzí, je v něm nespočet myšlenek a rozhodně nepatří mezi odpočinkovou četbu. Zcela jistě bude bližší ženám, dokonce přímo rýpe do ženství jako takového a snaží se skrze hlavní hrdinku zodpovědět základní otázky na to, co je vlastně naším (ženským) údělem? Epilog mě příliš nebavil, ale v rámci závěrečného shrnutí/vysvětlení měl samozřejmě své opodstatnění. Ač si nepotrpím na přehnané emoce, tato kniha na mě opravdu silně zapůsobila (již má druhá Atwoodová), ale tak nějak niterně, intimně... Pro mě daleko depresivnější, než kolikrát klasicky pojaté sci-fi dystopie. 4,5*

„... toužím spáchat dotek..." i z těch slov mrazí...

7 07.02.2018