Zloději zelených koní

Přečteno na první dobrou. Milý a zajímavý příběh. Těším se na filmovou verzi.

Atraktivní prostředí „jihočeského vltavínského Klondiku“ před i po revoluci, které Hájíček bezezbytku vytěžuje. A přitom se kvůli tomu nesnižuje k nabízející se rovině lehké kriminálky z prostředí živlů pohybujících se na hraně zákona, ale plně si vystačí s osobní „melancholickou“ rovinou tak trochu flegmatického usedlého bohéma a zdánlivého budižničemy, který nadevše miluje jihočeskou krajinu, horniny a svůj klid. Díky rozsahu na slova skoupé novely je to úderné, nepřejí se to, ale i tak je v závěrečné třetině znát, že autor příliš neví kudy a jak to dovést k uspokojivému závěru. Každopádně v tomto ohledu se z toho v další tvorbě poučil.

Velmi originální téma této novely, příběh odehrávající se na přelomu 80. a 90. let v jižních Čechách. Posedlost vltavíny, která hlavního hrdinu připraví o všecko... Upřímně soucítím se všemi místními lidmi, kterých se tyto nájezdy kopáčů vltavínů dotýkají. Kdo ví, jak to je dnes? V každém případě se mi autorovy literární kusy opravdu moc líbí :)

Kdo nikdy nepřemýšlel, že se na všechno vykašle a půjde kopat vltavíny, ten asi nečetl Hájíčka. Tahle knížka vás vezme do světa, kde chlapi místo piva řeší vykopávky a místo dovolené plánují, jak se nenápadně zašít v lese s krumpáčem. Jednoduše napsáno, ale svět často není složitý.

Hlavní hrdina Pavel – normální chlap s krizí identity a trochu netradičním koníčkem, se rozhodne, že si život zkomplikuje dobrovolně. A že to nebude jen tak nějaký výlet do přírody!
Vltavíny jsou krásné, zelené a... bohužel ilegální. A tak se mezi kopci a políčky začne rozplétat příběh o přátelství, lásce a mírně podivném způsobu sebeobjevování.

Není to mé první setkání s autorovou tvorbou a Rybí krev, Dešťová hůl i Selské Baroko mi káply do noty, takže jsem byl zvědavý.
Jiří Hájíček píše krásně. Čte se to jak pivo po celodenním šlapání do kopce – hladce, příjemně, a občas lehce hořce.

Pokud máte rádi příběhy, kde se nesekají hlavy, ale zato se kope do hloubky – jak země, tak duše, pak tohle je ono. A bacha, po přečtení možná začnete podezřele často koukat na rýče.

Odposloucháno jako zkrácená audiokniha. Atmosféru Hájíčkových venkovských románů mám rád, ale tady byl hlavní hrdina opravdu trochu na zabití. A to jsem taky tak trochu sběratel a podobným vášním rozumím.

Příběh o sběratelské a zlatokopecké vášni, která zničí všechno, co jí stojí v cestě.
Díky autorovu hutnému stylu psaní to má celkem švih a na 168 stránkách se odehraje poměrně dost témat a dramat v životě hledače Pavla.
Nechybí ani atmosféra jihočeské vesnice, úplně se při čtení vidím ve vesnický hospodě nebo na zabijačce.
Těším se i na film.

Velmi příjemně ubíhající děj. Autor čtenáři předkládá mnoho podnětů k zamyšlení, k úvahám o smyslu bytí, smyslu života, vztazích, o životních hodnotách a prioritách. Hlavním tématem knihy jsou sice vltavíny, pokud se však zamyslíte, jsou pouze prostředníkem k těmto úvahám.

Chvíli Pavlovi držíte pěsti, o stránku dál nechápavě kroutíte hlavou nad jeho počínáním. U Karolíny netušíte, jak dokázala tento vztah akceptovat tak dlouho. No a Kačmar, to je kapitola sama pro sebe.

Kniha i film se lehce, ale v konečném důsledku vlastně nepodstatně liší. Mám však rád obojí. Knize dávám s čistým svědomím 5 hvězd a přestože hodnocení filmů není podstatou tohoto webu, ocenil bych jej stejně. A knihu samozřejmě doporučuji.

Na začátku vyprávění jsem si připadala jako na přírodovědné přednášce z mineralogie. Ale o tom to přesně je. Takhle se pozná zapálenost, vášeň a posedlost. Pavel tím přímo žil. Kameny mají nad lidmi velkou moc a ta moc dokáže zatemnit mozek. Zvláště v případech, kdy mu někdo propadne. Velmi zajímavé téma. Kopání Vltavínů je nelegální, nebezpečné a poškozuje krajinu, ale to i jakákoliv těžba. Nedokázala jsem si pořádně najít cestu ani k jedné osobě. Pavel z toho ale vyšel nejlíp. Hájíčkův vyprávěcí styl mi sedí.

"... krystal je zhmotnění přírodních zákonitostí."

Tak toto byla neskutečná nuda! Hájíčka čtu nesmírně ráda, ale Zloději byli tedy to nejslabší, co mi od něj přišlo do rukou. Ani by nevadilo, že tam neexistuje snad jediná sympatická osoba a hlavní hrdina je na pár facek od začátku do konce, ale děj se vleče a obsahuje příliš mnoho grafovycpávek. Trochu zklamání.

Hájíček zůstává věrný jihočeskému venkovu, jen tentokrát aktérem příběhu není typický venkovan, ale hledač vltavínů, mladý muž, který ,,čistě,,miluje kameny a zejména ,,zelené sklo,, ale také muž schopný milovat jednu ženu oddaně a ,,čistě,, muž, který hledá ,,čistý,, smysl života.

Neskutečně rychle proniknete do nitra duše hledačů vltavínů. Ta honba, vášeň, až gamlerství vás zcela pohltí... a pak už jen kopete v podzemí, utíkate před policií, myslivci a nebo dalšími hledači. Příběh graduje na přelomu tisíciletí, kdy Pavlovi dochází dech a platí za všechno daň nejvyšší. Finále tedy očekávejte ve dvou třetinách příběhu. Pak už jen autor dojíždí. Nicméně vše ustojí s grácií. Stejně jako Pavel. Jen nevím jestli se nakonec nestane tím, čemu se odjakživa bránil. Prostě Jihočech. Hájíček.

Zajímavé, pro mě doposud neznámé téma. Hezky popsané vnitřní prožívání hlavního hrdiny. Abych byla úplně spokojená, musela by se bývala jeho budoucnost ubírat jiným směrem.

(SPOILER) Kniha řeší dvě základní témata: mánie po vltavínech a následný rozpad manželství vlivem tohoto fanatismu. Jako vždy je v knihách autora špatná komunikace mezi partnery, neporozumění a odcizení. Opět skvěle napsaná kniha od pana Hájíčka.

Název obsahuje slovo "zelených", jako je barva krásných zelených vltavímnů, které sběrači , přes zákazy, hledají v krásném prostředí jihočeské krajiny.
Pro Pavla to není jen sen a dobrodružstvím ale stala se z toho posedlost, která ho v životě o hodně připravila, rodinu, přátele.
Mám ráda minerály, ale i obyčejné tvary kamenů a obdivuji přírodu, co dokáže vytvořit.

Kniha popisuje několik let života zaníceného hledače vltavínů, člověka snažícího se žít svým životem podle svých vlastních ideálů. Příběh je místy zajímavý a určitě to není nijak veselé čtení. Přečteno za jeden večer, a jsem ráda že jsem to dočetla a že to mám za sebou. Nadšení nesdílím.

Jako pro vystudovaného klenotníka se zájmem o mineraly byla pro mě kniha zajímavá. Člověk se dozvěděl o spoustě lokalit o kterých ani neměl ponětí, ale co se týká příběhu....bylo to takové plytké, nezajímavé. Čekal jsem grandiózní vyvrcholení, ale nic se nedělo...takže 65%

Po skoro všech přečtených knihách od Jiřího Hájíčka, se ke mně dostala i kniha Zloději zelených koní. Kdysi jsem viděla film, který mi herecky moc nesedl, ale téma mě zaujalo. Parta nadšenců hledajících vltavíny - jdoucí často až na dřeň sběratelské posedlosti - je prostředím originálním a to i díky typu ojedinělého minerálu (který je ryze českou záležitostí). Hájíček tady opět zkoumá českou krajinu, její historii a dědictví, které nám předává, tak jako i ve svých jiných knihách. Příběh Pavla je poutavý, je napsaný střízlivě věcným stylem, který mám u Hájíčka tak moc ráda.
.
Sledujeme přerod hlavní postavy v úseku několika let, jeho ideály a životní sny, které se mění s jeho propadáním se až na dno hráčské posedlosti po dalších a dalších kamenech. Nikdy nejste na pochybách o tom, že vše myslí dobře a jeho srdce je čisté a oddané lásce a české krajině, avšak půda kolem něj doslova propadá erozi a on s ní. Citlivost, se kterou Hájíček k tématu přistupuje, hledání vlastní životní cesty jdoucí často proti představě a přání okolí, jemné éterické prvky přesahující lidské bytí, to vše je důvod, proč jsem se od téhle knihy nemohla odtrhnout. Jestli máte pár hodin času (140 stran), tak si ji na podzim dejte. Určitě nebudeme zklamáni.

Nevím, jestli je dobře, že jsem jako první viděla filmovou adaptaci a až na jejím základě jsem se dostala ke knize. Jako plus bych hodnotila prostředí mého domovského kraje, ne úplně typická a známá tematika kopáčů vltavínů.

Dobrý začátek, popisy lovu kamenů také dobré, obstojná vztahovka.