Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12935/bmid_zlodeji-zelenych-koni-gpz-12935.jpg
4
640
159
Pavel zběhne ze studií geologie a stěhuje se za svou dívkou Karolínou do Hradce. S partou hledačů vltavínů občas vyráží kopat a bere s sebou i kamaráda Kačmara. Postupem času však zcela propadá sběratelské a zlatokopecké vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství. Ta brzy začnou ohrožovat jeho vztah s Karolínou a Pavel nakonec za svou umanutost a touhu žít jinak platí vším, co má, málem i životem…... celý text
Přidat komentář
Za mne slabší autorův počin. Síla p. Hajíčka je v atmosféře, melancholické lyričnosti popisu jihočeského venkova a rodinných a mezilidských vtahů, slabší dle mého je v příběhu a psychologii postav, na čemž toto dílko staví. To jsou koníci na vratkých nohách.
Co naplat, když se člověk tak trochu cítí jako hlavní hrdina, tak se mu prostě ta kniha nemůže nelíbit. Je to o vášni a je to taky o vzdání se těchto vášní. Vlastně se celá kniha končí skorem až kynicky. Především však smířlivě. Na to sám stále čekám, ale věřím, že stejně jako Pavel, to jednou přijde. Také mi přišlo sympatické, že Pavel si dost stojí za svým a že si svojí usilovnou prací (na hranici zákona), dokáže vybudovat renomé, o které ve výsledku až zas tolik nestojí. Nu inu Hájíčka mám rád tak, tak.
Na světě je někdy krásně, vltavíny prší z nebe... Viděla jsem nejdřív film a líbil se mi, teď jsem si přečetla knížku a líbila se mi. Mám ráda styl psaní pana Hájíčka, takže jsem při čtení chrochtala blahem, ale v porovnání s jinými jeho knížkami mi tahle přišla malinko slabší. Pořád jsem čekala něco, co nakonec nepřišlo, ale vlastně mi to tak dává smysl.
Při čtení jsem si všechny ty chalkopyrity a fluority samozřejmě musela vygooglit, potom jsem se ponořila i do bádání nad vznikem vltavínů. Zjistila jsem, že na území Bavorska dopadl meteorit, který roztavil na křemen bohatou horninu, po nárazu se žhavé kousky zeminy vymrštily do atmosféry, letěly několik set kilometrů a dopadly na území jižních Čech a Moravy. Proto mají některé vltavíny tvar kapky. Takže už konečně vím, proč v té písničce od Lucie vltavíny prší z nebe...
NU, nebylo to špatné čtení, ale vzhledem k velké chvále, kterou jsem na tohoto autora slyšela předem, to pro mne nebylo nic takového, co by mne ohromilo a zaujalo. Styl psaní je velmi dobrý a možná proto, že nejsem do kamenů blázen, mi to nedalo tolik jako jiným čtenářům. A přiznávám, že mi trochu vadilo, že jsem se nedozvěděla, proč profesor Senecký napsal takový článek a proč si o tom Pavel s ním na konci nepopovídal. Možná to hodil za hlavu jako záležitost s Kačmarem? moje hodnocení nesnižuje kvalitu knihy, ale za mne je to ocenění spíš námětu, dobrého stylu a nápadité titulní strany.
Z autorových knížek je asi nejslabší, ale rozhodně není špatná. Hezky popisuje posedlost a závislost, také naivitu a nepochopení ve vztahu dvou lidí. Hodnocení na lepší 3 *.
Vltavíny v centru zajímavého, místy i napínavého příběhu o posedlosti a jejím dopadu na vztahy mezi "závislým" a jeho nejbližšími.
Zajinave tema.. Kdo pise o vltavinech? Moc lidi asi ne... Styl psani byl dobry... Cteni je to prijemne... Hezky plynouci... Ocekaval jsem nejaky "drastak"na konci, ale krimi to neni a tak jsem cekal zbytečně... Kniha zaslouzi plny pocet hvezd a nekdy v budoucnu rad vyzkousim dalsi knihy od tohoto autora.
Zajímavý styl psaní, takový mužský přístup. Příběh o jihočeské krajině, jedinečných vltavínech a až posedlosti v hledání, nehledíc na měnící se svět a poměry okolo. 80%
Kniha s magickou obálkou. Nejslavnější kniha pana Hájíčka, spisovatele, který svojí duši zanechal v Jižních Čechách. Zloději zelených koní jsou pro mě srdeční záležitostí... snad pro tu atmosféru, která celou knihou prostupuje. Na začátku skoro romantický příběh o zamilovaném hledači vltavínů, studentovi geologie, který má před sebou zajímavý a pestrý život... a snad i šťastný. Na konci pak příběh, který má nahořklou chuť, protože život obvykle nebývá takový, jaký si ho vysníme. Co žene člověka do spárů záhuby? Copak nevidí, že se svět kolem něj hroutí? Že přichází o to nejcenější - o svoje nejbližší. Co je to za podivnou sílu, která ho nutí balancovat na hraně spirály? Všechny tyto otázky mi proudí hlavou, když tuto útlou knihu čtu.
Co se nedá panu Hájíčkovi upřít, je krásný styl psaní - popisy krajiny, nálad, ano, je v tom trochu poezie.
Film jsem, bohužel, viděla také, naštěstí poté, co jsem si poprvé přečetla tuto knihu. Nyní jsem ji vzala do ruky již podruhé, protože si myslím, že je dobré se k některým textům vracet. Především proto, že celkový dojem z knihy je někdy velmi ovlivněn rozpoložením, ve kterém se čtenář nachází.
Film - to je velký smutek. S knihou a její poetikou nemá pranic společného. Obecně si myslím, že je velmi těžké natočit dobrý film podle dobré knihy. Vyžaduje to opravdu zkušeného režiséra a scénáristu. Některé plytké příběhy natočíte lehce, a dokonce se z nich mohou stát filmové trháky, knihy, jejichž stěžejním motivem je "nálada" a určitá poetičnost, již tak jednoduché natočit není.
Proto rozhodně doporučuji knihu a film případně jako doplněk k ní...
Druha kniha, kterou jsem od autora precetla, a stale mu nejak nemuzu prijit na chut. Ustredni tema je rozhodne neotrele, ovsem pribeh sam plyne jaksi unyle odnikud nikam. Nemuzu se zbavit pocitu, ze Hajicek by se mel venovat spis poezii: liceni nalad, popisy krajiny v promenach rocnich obdobi, v tom exceluje. Ale beda, jak zacne usilovat o zapletku.. Hlavni postavy jsou zde v podstate xeroxovou kopii tech ze "Selskyho baroka", egocentricky podivin v umolousanych kalhotach, ponoreny do ne prilis popularniho oboru avsak zcela bez ambic na sporadany zivot, partnerka, ze ktere se vyklube vypocitava mestka, touzici jen po kariere a silnem aute. Plus nejaky ten vykutaleny vesnicky balik v monterkach nadavkem. Netvrdim, ze je knizka uplne spatna, spis jen - takova nijaka, chybi gradace, smer, vyraznejsi zvraty.
Jak se vášeň může změnit v závislost, a člověk si toho ani nemusí všimnout. Pěkný styl, příjemně se četlo.
Hlavní postavou je PAVEL, který má vášeň pro drahé kameny zelené barvy, které se jmenují vltavíny. Sám a později s jedním kamarádem, který se jmenuje KAČMAR, navštěvují různá místa za účelem jejich vykopání, protože mají velkou cenu. Na vltavínech je specifické, že se nacházejí pouze v Jižních Čechách. Líbila se mi Pavlova vášeň pro tyto kameny. Měl hodně vědomostí o vltavínech, ale i o dalších nerostech a také ho nic neodradilo od toho, aby je chodil hledat a kopat třeba po celou noc. Dovedl jsem z jedné strany chápat jeho vášeň, vltavíny byly pro něj jako denní chleba, bez kterého by se neobešel, byly pro něj hodně důležité a obětoval by pro ně všechno, z druhé strany jsem zase chápal jeho dívku KAROLÍNU, která neměla pro jeho „práci“ pochopení a z její strany zněly její argumenty rozumně. Jenže když je člověk do něčeho plně ponořený jako Pavel, je hodně těžké, aby se vzdal toho, co má rád a začal se věnovat něčemu jinému. A pokud člověk přistoupí na nějakou změnu, tak jen pozvolna a neochotně a stále v něm bude dýmat myšlenka, že se k tomu dříve či později vrátí. Myslím si, že pokud je člověk svobodný a bez závazků, tak má mnohem větší prostor se věnovat své práci, která je zároveň jeho koníčkem, práci, u které je svým pánem, nikomu se nezodpovídá a dělá si věci po svém. Může se tomu věnovat od rána do večera, může tomu věnovat veškerý svůj volný čas. Něco jiného je to však v případě, když člověk má někoho při svém boku, to je už jiná situace..
Je známo hodně knih, které zobrazují život zlatokopů a jejich průběh práce, aby nalezly zlato, ale kniha ZLODĚJI ZELNÝCH KONÍ je specifická tím, že takoví „novodobí zlatokopové“ hledají poklady - vltavíny v České republice v Jižních Čechách na konci 80. let a v průběhu 90. let. V minulosti jsem byl na přednášce Jiřího Hájička, kde vyprávěl o této knize, četl ukázky z knihy a na projektoru zobrazoval různé druhy vltavínů. Popravdě řečeno jsem o této knize uvažoval už nějaký čas. V minulosti jsem držel knihu v ruce, pak jsem ji zase vrátil do knihovny, nyní jsem opětovně přemýšlel, jestli si mám knihu přečíst či nikoliv, ale nakonec jsem se rozhodl, že knihu vyzkouším a udělal jsem správné rozhodnutí. Nad přečtením knihy jsem váhal asi proto, neboť jsem se domníval, že přibližně vím, o čem kniha bude pojednávat, a kniha mne nedovede už ničím překvapit, když jsem se zúčastnil přednášky Jiřího Hájíčka, ale obsah knihy jsem si už nepamatoval, takže jsem v žádném případě neudělal chybu, když jsem se do knihy začetl. V knize se vyskytovali různí hledači vltavínů – někteří chodili sami, byli vlci samotáři (Simon), jiní chodili ve dvojicích, jako naši hlavní hrdinové – Pavel a Kačmar, jiní chodili ve vícečlenných skupinách. Do života Pavla zasáhne revoluce 1989, takže po revoluci bylo mnohem obtížnější vyhledávat vltavíny, protože pozemky patřili soukromým osobám a také se začali tvořit různé gangy, které se specializovaly na vltavíny.
Kniha se mi líbila, knihu hodnotím na 100 %. Myslím si, že Jiří Hájíček zpracoval román bravurně, dozvěděl jsem se bližší informace o vltavínech a o hledačích tohoto vzácného kamene, o způsobech jejich práce a různých nebezpečích a nástrahách, kterými čelili tito hledači. Byl natočený také film, ale film jsem neviděl. Časem se na film podívám.
Pokud se někdo rozhodne napsat učebnici nebo skripta o dějinách literatury v naší zemi po roce 1989, anebo se rozhodne umístit do skript kapitolu, která by se například mohla jmenovat „ČESKÁ LITERATURA PO ROCE 1989, tak si myslím, že jméno Jiřího Hájíčka by se v nich mělo rozhodně objevit. Časem si určitě přečtu další knihy od tohoto autora.
Moc příjemný a poutavý styl psaní má autor...pro mě takový "čistý"... " a to jsou kameny, čistý krystalický látky, … ".
Musím říct, že více mě kniha chytila od druhé půlky, ale i tak je to moc hezké čtení. Jiří Hájíček si do svých románů vybírá témata, o kterých se denně nemluví a které mně osobně nebyly tak známé, o to zajímavější to čtení.
Velmi příjemný styl vyprávění. Bylo to moje seznámení s Hájíčkem a rozhodně budu pokračovat něčím dalším. Sice jsem se nejdřív nemohla začíst, ale když jsem do děje pronikla, moc mě to bavilo. Dozvěděla jsem se i něco nového o vltavínech... Příjemná kniha.
Film nic moc, ale kniha se mi moc líbila. Líbil se mi způsob jak je příběh vyprávený. Hezký jazyk.
Moc se mi líbilo. A při toulkách mezi rybníky v jižních Čechách jsem se dívala pod nohy, jestli náhodou zelené sklo nenajdu. Našla jsem, ale byly to jen střepy z pivních lahví.
Četla jsem tu komentáře ke knize a “poutavé” je to slovo! Místy také napínavé, ač poetické vyprávění, za mě malinko slabší závěr, přesto dávám všechny *. Možná můj nejlepší Hájíček..?
Štítky knihy
zfilmováno manželství rodinné vztahy divočina manželské hádky jižní Čechy manželská krize České Budějovice vltavíny
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Zloději zelených koní je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 889x |
| Čtenářské výzvě | 138x |
| Doporučených | 38x |
| Knihotéce | 161x |
| Chystám se číst | 187x |
| Chci si koupit | 31x |
Tato kniha ve mně zanechala velmi silný dojem a rozhodně se k ní vrátím. Přiznám se, ze jsem na konci brečela. Popis ztráty milované osoby, která už vámi nechce být milována je hodně osobní, interní a pro mne velmi přesný, protože ho sama právě prožívám.Taky se z toho snažím vypsat, ale tak dobře jako tautor, to nedokážu. Ta posedlost hledáním vltavínů, všemu navzdory. V duchu jsem si přála happy end, který ale nepřišel, a to je nakonec dobře, protože by to bylo strašně patetické. Prázdno a smíření se sa sebou samým. To jsem na konci knihy cítila a ten pocit byl velmi intenzivní. Stejně jako kniha. Pavel se stal Simonem.