Edera komentáře u knih

Kniha má více myšlenek. Mně v hlavě zůstává především, že člověk musí pro něco a pro někoho žít, jinak je jeho život prázdný a může mu připadat bezcenný. A chyby děláme velké i menší, je třeba si je odpouštět, prominout sobě i druhým a i když už člověk nemůže, pokusit se znovu ještě sebrat a jít dál. Až do posledního dechu. Třeba nás v životě čeká ještě něco milého i v bezútěšné situaci, třeba na nás vždycky někde překvapivě ještě čeká naše "Mira." Nebo v to můžeme alespoň doufat, když bude nejhůř.
Za mě dobrý, paní Mornštajnová!

32 26.01.2020

Román 1984 by si měl opravdu přečíst každý, přidávám se k těm co ho doporučují. Co si z toho kdo vybere, jak to zpracuje, pochopí či se knihou nechá či nenechá ovlivnit, to už je věc jiná.
Zpočátku jsem se hůř začítala, je tam hodně popisů a kniha je málo dějová (o ději a příběhu to primárně opravdu není), ovšem trpělivost se rozhodně vyplatila. Právem jedna z nejzásadnějších knih 20. století.

27 08.03.2021

Silný román, a to nejenom svojí tloušťkou a tíhou tématu. Má několik pozitiv a jednu jedinou, ovšem ne zcela nepodstatnou, chybičku. Začnu tím dobrým.
První klad: i když objemné knihy nemám většinou v oblibě, zde mi těch více než 500 stran nevadilo. Díky kratičkým kapitolám jsem se cítila svobodnější, mohla jsem si i po pár sloupcích udělat přestávku, aniž bych přetrhla nit vyprávění a oddechnout si jak je libo. Třeba pro to, abych v sobě nechala text doznít nebo šla na chvilku dělat něco jiného. (Nakonec jsem román přečetla skoro v kuse za dva dny, takže ty potřebné pauzičky byly opravdu krátké).
Druhé plus: Kniha se dá jen těžko na delší dobu odložit. Je to ten druh četby, co chytne, okouzlí a nepustí. Román je psaný krásným, uměleckým jazykem, přitom nezahltí popisy, takže těm, kteří mluví o velkoleposti díla, musím dát v tomto směru za pravdu.
I když se zpočátku dlouho nic zásadního neděje, příběh baví. Nevidomá dívka Marie-Laure zpočátku "jen" chodí s otcem do jeho zaměstnání, do muzea, a doma studuje maketu města, aby se v rodné Paříži uměla lépe orientovat a talentovaný, cílevědomí německý sirotek Werner se zase především zaobírá opravováním rádií a technikou. To vše se děje v předzvěsti války, která visí ve vzduchu, nejdřív jen v podobě drbů a náznaků, než se prudce přelomí do skutečného válečného běsnění, odehrávající se více v obyčejných životech lidí než na frontách. Svět postav a jejich prostředí je věrohodně a sugestivně vylíčený.
Další klad: Kniha umí klást otázky. Jak dalece může někdo ovlivnit svůj osud, do jaké míry se může rozhodovat i ten nejznevýhodněnější z nás, navíc v těžké době, jak moc může uplatnit svoje přání a vůli,... napadalo mi toho mnohem více... Líbila se mi i postava německého vojáka, který není vyduchlým, zfanatizovaným strojem, černobílým záporákem. Je chybujícím nevyzrálým člověkem, kterého lze pochopit, a to i navzdory špatným činům, na kterých se pasivně nebo aktivně podílel. Cestu zla si zpočátku nevybral, šel jen tam, kde si myslel, že má možnosti se uplatnit, získat vzdělání a jednou snad i svými vynálezy zlepšit svět. Nechtěl si připouštět, do čeho se pouští. Jako plno lidí šel hlavně za vidinou příležitosti a z rozjetého vlaku plného rozkazů a nesvobody se pak těžko vystupuje.
Přes všechno, co se mi na knize líbilo, mám pocit, že byla splněna jen část toho, co by měla dokonalá knížka mít. Přes všechny ty kouzla jsem si v koutku duše při čtení říkala: "A to je všechno?" Možná jsem neskromná, ale... Prostě tomu něco scházelo. Snad bylo toto dílo v něčem nesmírně hluboké a v jiném naopak trochu mělké? Nevím jak přesně tu mezeru popsat. Někde v tom obsáhlém textu je prázdný prostor, který zůstal nedoplněn, jako ztracený, ale důležitý kousek jinak působivé mozaiky, takže nemůžu dát stoprocentní hodnocení.
Za přečtení však kniha rozhodně stojí.

26 08.04.2020

Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Šla jsem do veřejné knihovny, dětského oddělení, vytáhla si z police tenkou knížku jako už tolikrát předtím. Postavila jsem se zaujatě k otevřenému oknu, za nímž rostly stromy a začala si číst. A hned jsem tušila, že tentokrát jsem narazila na něco výjimečného, aniž bych věděla, o jak významného básníka se jedná nebo jak se vůbec jmenuje. To všechno až potom. :) Prostě jsem jenom četla, ani nedutala a první přečtenou básničku se bezděky naučila zpaměti přímo v té knihovně.
Poezie, která zůstane čtená a oblíbená už napořád. Alespoň v to doufám.

U okna
Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.

Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh

Jaroslav Havlíček je skutečně mistr, na něhož může být česká literatura hrdá.
(V současné době bohužel na téma manželství vychází hory knih od grafomanských autorek, které si odskočily od plotny s nápadem, že mezi pečením bábovky a kojením napíšou emotivní román o tom, jak to v životě chodí. Podle toho to také na současném literárním poli vypadá.):)
Jak to v životě doopravdy chodí, věděl například starý dobrý, naturalistický Havlíček, aniž by svým psaním musel urážet vkus a inteligenci čtenáře. Přitom je jeho styl srozumitelný, skutečné emoce mu neschází, dílo má spád a ještě se dobře čte.
Bohatá, neatraktivní Štěpka v románu sice za pět minut dvanáct konečně získá sedláckého manžela, dříve důstojníka, který jí ovšem zatajil, že má syfilis, umírá a potřebuje finanční zázemí a ošetřovatelku. Tím se rozjíždí nejdůležitější zápletka skvěle vygradovaného a strhujícího psychologického románu, jemuž žádné "bábovky" nesahají ani po kotníky.
Štěpka se stává z měšťanské slečinky praktickou selkou, která musí mnohé úsměšky přehlédnout, zapnout všechny síly a postarat se o nefunkční, novou rodinu.
Škoda, že Havlíček nestihl dokončit původní záměr, a to sice, že román bude první ze čtyř, a bude se nadále věnovat dalším osudům Štěpky a jejímu rodnému městu.
Děkuji skutečnému spisovateli za jeho dílo a mrzí mě, že zemřel tak brzo a nestihl toho napsat víc. Bohužel mu do života zasáhla první světová, studoval vysokou školu a pak zase měl náročné zaměstnání v bance. Svá propracovaná, psychologická díla psal po večerech, což je pro mě obdivuhodné až neuvěřitelné. Opravdu škoda, že od osudu nedostal na svojí tvorbu trochu víc času.

25 31.01.2020

Ve sci-fi románu je dobře popsána skutečnost, že společnost se často neumí vypořádat s někým, kdo se svojí mentalitou odlišuje od většiny a nezapadá do normy. Ať už se jedná o příliš nízkou nebo naopak vysokou inteligenci, podobný člověk nemůže zapadnout.
Buď je jako Charlie na počátku příběhu odsouzen k opovržení a posměškům, které si i přes své omezení uvědomuje a k lítosti místo upřímné lásky. Nebo mu druzí naopak díky vysokému intelektu nerozumí a on zase neví, jak s lidmi jednat, aby se sešli na jedné rovině, a dokázali spolu plout na jedné rovnocenné vlně. Společnost se s jinakostí nedokáže vypořádat a tak hrdý Charlie odchází do ústraní, protože odlišnost je někdy potupná a není východisko ani léku.
Příběh jsem nejdřív viděla na divadle, než ho četla. A volání Charlieho v hereckém podání skvělého Jana Potměšila, mi zní v uších ještě teď: „ Já se snažím! Opravdu se strašně moc snažím!“ Někdy bohužel ani usilovná snaha nestačí, ani motivace, s níž dotyčný přistupuje k řešení obtíží. Je třeba se s tím smířit.
Opravdu nejde, aby příběh člověka emočně nezasáhl.

24 26.01.2020

Nádherné, dobře zapamatovatelné a sugestivní balady, které nevymizí z paměti asi žádnému, který je někdy četl. Ať prvně v dospělosti nebo už při povinné četbě ve škole.
Nadpřirozené postavy jako Vodník nebo Polednice se po nás nebo našich dětech budou sápat v nočních můrách, Svatební košile nás odnaučí přivolávat za každou cenu dávno ztracené lidi zpět a můžeme se přitom všem navzájem přít, která z nich nás zasáhla nejvíce. Nebo jestli je to dílo spíš děsivé, geniální, existenciální, obohacující a nebo zda je právem jedno z nejhodnotnějších děl české literatury. Těžko však některý čtenář zůstane úplně lhostejný a bez názoru, minimálně v názoru líbilo-nelíbilo, sympatické-nesympatické bude mít průměrně vzdělaný člověk jasno.
Já jsem pro, že tato zlidovělá, stále živá poezie patří mezi nedostižné a stěží překonatelné skvosty naší literatury.
O Kytici se dá diskutovat donekonečna. Jako jednoho ze stovek kritiků cituji slova M. Otruby: ... Balady otevírají otázky jako co je člověku dovoleno, kde jsou hranice jeho svobodných možností, do jaké míry je člověk pánem svého rozhodování o sobě a svém údělu...
Mohla bych opsat ještě kde jakou citaci, když líp to říct vlastními slovy nedokážu, rozplývat se nad úžasnými rýmy, efektními citoslovci a já nevím nad čím ještě. Novinář, kritik ani spisovatel nejsem, ale kvalitní dílo občas i poznám. Takže kdo dá Kytici pod tři hvězdy, ten mi nesmí do domu! :)

22 31.01.2020

Románové zpracování největší námořní tragédie v historii lidstva, která přitom patří k nejméně známým katastrofám. K potopení přeplněné lodi plné civilistů (většinu obětí tvořili děti!), zničené torpédy ze sovětské ponorky, došlo v roce 1945. Tedy v závěru druhé světové války, během lednové evakuace pruských a jiných obyvatel. Miliony lidí různých národů tehdy přišlo o své domovy nebo byli vysídleni. V té rozbouřené, tragické a politicky obtížné době si státy navzájem ubližovaly jako na běžícím páse a proto jsem ráda, že toto memento vzniklo a že nám tuto nesmírně tragickou a spletitou dobu autorka přibližuje.
Příběh je vyprávěný z pohledu čtyř různorodých postav, každá je jiné národnosti a každá má k útěku ze země jiný důvod (kromě německého námořníka, který je členem posádky). Každý si sebou vleče svoje zranění a traumata. Většina knihy není věnována samotné námořní katastrofě, popisuje především putování jedné skupinky k lodi, která měla být jejich záchranou a krátký pobyt na ní. Přitom mimoděk prostřednictvím vzpomínek a zážitků zobrazuje válečné strádání, nespravedlnosti a krutosti.
Kniha je slušně napsaná, dramatická, navzdory těžkému tématu čtenáře nezdeptá, je totiž vyvažována lidstvím, sebeobětováním, pomáháním si navzájem, láskou, ušlechtilými skutky a zbabělost je tu podána až karikaturistickým způsobem.
A proč ten zvláštní název Sůl moře? Jedna z postav se smiřuje s tím, že právě umírá a jako spousta jiných obětí kolem ní se stává součástí promrzlého oceánu, splývá s ním...

21 14.04.2020

Uff... Tak na tuhle nádhernou knihu o vypočítavosti a rodovém šílenství si chystám slova už dlouho a vůbec není jednoduché vystihnout podstatu mého dojmu. Neviditelný je jedno z nejlepších, nejsugestivnějších a nejhlubších děl české psychologické beletrie.
Citižádostivec Petr se ožení s jedináčkem továrníka, psychicky křehkou Soňou, což se zpočátku projevuje jen v náznacích. Dívka se velice obává svého vyšinutého strýce Cyrila, který si o sobě myslí, že je neviditelný. Rodinní přílsušníci choromyslného pacienta v bludu utvrzují, dělají, že ho nevidí, protože když na jeho hru nepřistoupí, začne se chovat agresivně. Soňa je věčně ve stresu z obtížného příbuzného, marně prosí, ať je Cyril odvezený do ústavu, předtucha zlého se později vyplňuje a bezmocná dívka je strýčkem tělesně napadená. Tímto traumatem propukne její vlastní psychóza... A příběh se ubírá nelítostně dál, prokleté rodině není pomoci.

Neviditelný tu může mít mnoho podob: neviditelný je blud, neviditelný je teror falešné morálky a ohleduplnosti k těm, co nejsou ve skutečnosti vítáni (Cyrila miluje jen jeho teta, ostatním je na obtíž), neviditelný je osud, který nelze obelstít.

NENECHTE SE ODRADIT TĚŽKÝM NÁMĚTEM, DOPORUČUJI K PŘEČTENÍ:
Román pro toho, kdo ho nečetl, se může zdát neatraktivní, deprimující nebo námětem nezajímavý. Přitom je však i o rodinných vztazích, o Sonině kamarádce Katy, která pomáhá v domácnosti, s níž má Petr tajně poměr a která se pak dává na cestu lásky, obětavosti a pokání, o ctižádosti a vysněném zaměstnání, je to román se vším všudy, kterému nic neschází ani nepřebývá.
Mně se četl dobře v tom smyslu, že mi velmi zajímalo, co bude dál a autor má navíc bezvadnou stylistiku, s níž umí zdařile vylíčit i složitý příběh. Zůstane po něm ve Vás stopa, to ano, ale ta přínosná, jak už to u kvalitních knih bývá.

21 11.02.2020

Po nahlédnutí do této dojemné knihy a shlédnutí milého filmu, na kterém jsem byla v kině dokonce dvakrát, jsem si naučila vážit největšího daru, který mně život mohl dát. Svého zdraví a obrovských sil a možností, které člověku dobrý zdravotní stav nabízí. Dřív jsem nevnímala fráze o zdraví, které jsem v rámci útěchy dostala od starších lidí během nějaké osobní pseudo-katastrofky: "Nic si z toho nedělej, hlavně že jsi zdravá. Studuj, raduj se, cestuj a užívej života plnými doušky, dokud můžeš. "
Až po odchodu z kina, po přečtení knížky a totálního prosmrkání kapesníku z emočně zasahujícího příběhu jsem byla najednou ta nejsilnější, nejnamotivovanější a nejhrdější ženská pod sluncem. Jsem přece zdravá a mám tedy tolik možností, jakými cestami se vydat. V tom vidím nejsilnější poselství této půvabné knížky, která patří k tomu nejlepšímu, co bylo pro ženy za posledních pár let napsáno. Slaďák a romantická záležitost s hlavní roztomilou hrdinkou Luisou, kterou hodnotím v rámci oddechového žánru vysokými čísly. Naučila mě, jak si vážit zdánlivě obyčejných věcí, které nám možná přijdou jako naprostá samozřejmost a které můžou zůstat nedoceněné, dokud je smutnou náhodou neztratíme.

21 27.01.2020

Všichni tento příběh známe, většina z nás ho miluje, i když ne každý ho četl v románové podobě. Ještě, že existuje množství filmů, seriálů či dokonce muzikálů, v kterých tento svět přežívá dál a zpřístupňuje ho širokému publiku.
Tenhle příběh prostě miluju! Nevím, jestli víc kvůli kritice nespravedlivé společnosti 19. st. a nebo všem těm tématům, které silný román nabízí. Račte si vybrat, je tu láska, politika, náboženství, galeje, bitva, povstání, koktejl všech možných situací a lidských povah, protože román nezůstává u jednoho tématu. Bídníci se sice řadí do romantismu, já osobně ovšem preferuju prvky realismu a naturalismu, zvláště ty, co se objevují v líčení života chudých a bezprizorních lidí, které se stali více obětí doby než pohodlnosti či vlastní neschopnosti. Ze spousty lidí dělá bídáky doba a svět, do kterého se narodili, možnosti těch nejslabších jsou bohužel limitované společenskou vrstvou, z které pochází a na dráhu zločinu se pak dávají i ti, co by se za příznivějších okolností snadno zařadili do normálního života. Příkladem za všechny je starý dobrý Jean Valjean. Odsouzenec na galeje pro krádež chleba na devatenáct let. Po této době plné strádání už Valjean ztratil víru v to, že existuje lidská důstojnost, úměrný trest, nezištnost, spravedlnost, slušné zacházení, čisté nezáludné vztahy a je smířený s tím, že bude z normální společnosti navždy vyloučený. Nezbude mu nic jiného, jestli chce přežít, uplatňovat právo silnějšího. Viz příhoda, kdy za těžkou poctivou práci po propuštění z vězení, dostává jen zlomek slíbené mzdy a je využitý místním podnikatelem. Nehodnotí se zde píle a kvalita provedené práce, ale postavení samotného zaměstnance, případně jeho minulost, která se nedá ničím odpykat.
Naštěstí díky nezapomenutelné, krátké příhodě s biskupem Valjean zmoudří. Biskupova věta: „ Proč jste si ode mě nevzal ještě ty stříbrné svícny?“ je jedna z nejsilnějších a nejchytřejších morálních lekcí, jaké se nějaké románové postavě dostalo. Valjean se poprvé setkává s empatií, dobrotou a vstřícným gestem, který mu i finančně pomůže v počátcích vlastního podnikání.
Román je plný nezapomenutelných, ikonických postav. Pedantský vykonavatel „spravedlnosti“ komisař Javert vstoupil do dějin literatury svojí zarputilostí, kdy se velkou část knihy otrocky zuby nehty drží nedostatečných zákonů, bez ohledu na okolnosti vyžaduje pevný řád, bezohledně prosazuje svojí moc a svými předsudky dělá i z dávno neškodných, pro společnost již dost přínosných lidí naprosto zbytečně psance, což nikomu a ničemu nepomáhá. Další ikonickou postavou je „hyenovitý“ podvodník Thenardier, který využívá druhé a těží z jejich neštěstí, dokonce se neštítí druhé zotročovat. Komu by byla lhostejná nebohá a obětavá Fantina, která i přes lásku k dítěti poněkud nezodpovědně dává dceru neznámé hospodské na výchovu, bez možnosti návštěv a kontroly nad tím, jak se dceři v novém domově opravdu daří? A co nešťastně zamilovaná Eponina (alespoň jeden polibek)?
Bídníci či Ubožáci, to je skvost. Sice pro někoho možná zjednodušený, přístupný všem, ale proč ne? Román dává podněty k zamyšlení i dojetí, takže nikdy nezestárne a zůstane tu navždy jako apel na utrpení, chudobu, nedostatky v zákonech i lidských charakterech. Vždy, když sklouzne ke sladkobolně romantickému tónu, přivede ho do reality zase nějaká věrohodná příhoda a tak je tu vše dobře vyváženo. Někdy si říkám, že je sice občas ve světě až „přebídníkováno“, jenže tenhle skvost si tu popularitu prostě zaslouží.

20 27.05.2020

Román, který mě pohltil. Silný, nečekaný zážitek. Citlivá, moudrá knížka. Nechybí zde košatý příběh, láska, náboženství, slovanská mytologie, politika, boje a přitom všem se čte snadno jako oddechovka, i když stojí kvalitativně výš. Nadprůměrný zážitek s živými, plastickými postavami. Kniha je napsána srozumitelně a i přes některé fabulace se přehledně drží základních historických faktů.
Zjednodušeně se dá říct, že Hlava světa, odehrávající se v počátku středověku, je o vztazích německy mluvících zemí k východním sousedům a předsudkům, které k nim měli. Král Ota I. Veliký se stává vládcem východofrancké říše, v níž se hovořilo německým jazykem.
Je zde popsáno několik pozoruhodných vztahů. Ať už se jedná o problematické vztahy východofranské říše se sousedními Slovany, které pramenily z toho, že se pohanští Slované nechtěly nechat podrobit a lehce přijmout křesťanství. Snad nejhlavnější postavou je zde pro to slovanský knížecí syn Tugumír, který je v převážné části knihy „německým“ ( saským ) zajatcem a má ambivalentní vztah s Otou i jeho bratry, svými vězniteli, utlačovateli i přáteli. Díky tomu, že je převážná část románu líčena z jeho perspektivy, nahlížíme s ním do obou odlišných světů.

(Pozor, nyní následuje možný spoiler, kdo knihu nečetl, ať již raději dále nepokračuje): Mezi nejzajímavější hrdiny patří i bratři Oty, zejména přátelský, inteligentní sympaťák Thankmar, kterému osud příliš nepřál, nejdříve ho obešel v pravidlech nástupnictví vlastní otec, nechtěli ho oženit a pak mu Ota, tehdy již král, odepřel i dědictví po matce. O to kontrastněji pak působí reálná postava konfliktního, charakterově závadného, neobratného a přesto Otou i matkou hýčkaného mladšího bratra Henninga, který se krále opakovaně pokoušel svrhnout, chtěl jeho korunu a dokonce mu usiloval o život. Král mu vše shovívavě odpouštěl a nešetřil odpuštěními ani dary. Důvody této nesmyslné shovívavosti tu jsou podány dost nepřesvědčivě a jak sama autorka přiznává, je i pro ni toto opakované odpouštění čehokoli záhadou, která asi zůstane navždy neobjasněná. Život není spravedlivost sama, chyby jednoho jsou hromadně odpouštěny, jediné uklouznutí někoho druhého vede do záhuby. Osud je mnohdy nevyzpytatelný a zrovna tento historický fakt je toho důkazem.

18 14.05.2020

Fakta o tom, že se u Tribeče záhadně ztrácejí lidé se tady zdařile proplétají s fikcí o smyšlené skupině osob, která vyrazí záhadu prozkoumat. Kniha je tak hororově napsaná, že mě by nejenom na záhadný Tribeč nikdo nedostal, mě už by nikdo ani nepřinutil tuto až nepříjemně působivou knížku znovu číst!
Karika je šikovný spisovatel. U přesvědčivé Trhliny se mu podařil obzvlášť husarský kousek. Hvězdy nedávám proto, že by kniha nebyla dobře napsaná, ale že mě děsila až moc. Musela bych jednu dvě hvězdy ubrat jenom za to, že jsem strašpytel a kouzla, které tu autor předvedl, by si přitom zasloužila plný počet.. :)
Tak zvláštní pocit z beletristické knihy jsem snad ještě neměla. A tajemné pohoří Tribeč? No, brrr... Dejte mi s tim pokoj!

Nebezpečné známosti jsou psány formou dopisů, které si mezi sebou vyměňují různé postavy románu. Ty nejdůležitější jsou dvě, v první řadě bezohledná, cynická, navenek laskavá Markýza de Merteuil, které sekunduje poživačný Vikomt de Valmont. Román kritizuje neduhy společnosti, takže v popředí jsou drsné intriky, manipulace, lsti, závist, msta, zrada a spisovatel přitom opravdu umí tnout do živého.
Znudění šlechtici se baví vztahovými hrátkami a souboji „kdo z koho?“. Falešné, předstírané přátelství je zábava, v níž se svedení milenci stávají obětí úkladů a pouhým nástrojem, jak zdolat úplně jiného protivníka. Chladnokrevnost inteligentních, zkušených a znuděných pánů, kteří oplývají navzdory všemu charismatem, až znepokojuje vědomím, kam jsou schopni někteří lidé zajít. Přesto považuju knihu za jeden z nejzajímavějších a nejpřínosnějších románů, který mám ve své knihovně. Je to klenot světové literatury, bravurně pojednávající o zkažených mezilidských vztazích, i když se úplně snadno nečte.

18 08.02.2020

Dokonalá kniha a dokonalej film o naprosto nedokonalém systému, ať už je to ústav pro choromyslné nebo jiná instituce, která nad osudem člověka a jeho svobodou přebírá moc. Vím, že psychiatři tuto knihu nemají rádi a my čtenáři si o to víc můžeme mnout ruce nad tím, že něco podobného krátkodobější zaměstnanec na psychiatrii, mladý Ken Kesey, napsal. Napsal to fantasticky a byl to skvělej spisovatel, ale že by alespoň částečně nevycházel z toho, co zažil, odposlouchal a viděl, tomu nevěřím. Kniha ze života, kde se vše nemusí brát doslova a v níž se dá číst mezi řádky, je právem skvostem světové literatury.

18 26.01.2020

Dobré. Ovšem slabší než předchozí román. Sílu, hloubku, propracovanost a kvalitu "Hany" už tento román nedosáhnul. Umí to vtáhnout, ale jen zčásti. Na mě to působilo trochu uměle a mírně odosobněně. Některé postavy byly trochu méně uvěřitelné, zvláště němá, zvláštní a jiná Bohdana, která vzhledem ke své psychické poruše poměrně snadno proplouvá školním životem, jde lehce do vztahů, normálního zaměstnání, najde si kluka ani neví jak a zařazuje se jako dospělá lehce do života. Nebo nedotažené osudy Svatoplukových sourozenců mohly být více rozvedeny... Čte se jedním dechem, ovšem příběh už je méně strhující a na psychologický román je to trochu málo. Kvalitní četba pro ženy o rodinných vztazích. Není to vyduchlé, pořád však poněkud zjednodušující a trošičku ploché. Přijatelná, hodnotnější četba pro široké publikum, která potěší, ovšem nezapomenutelnou, hlubokou stopu asi u každého nezanechá. Něco tomu ještě scházelo.

17 15.12.2020

Kniha je to skvělá, pomohla mi pochopit jednání a postoje lidí, kteří jsou v něčem prostě někde jinde.
Na rozdíl od některých kritiků této knihy si nemyslím, že samotáři žijí "špatně." Kvůli životním okolnostem a charakteru někdy ani jinak žít nemohou. Jsou prostě z různých důvodů v alternativním světě, ve kterém se cítí většinou lépe a bezpečněji než v civilizaci, mají své teritorium uprostřed tiché přírody a žijí si v klidu tam, jak mohou a jak chtějí. Tak, jak by ve městě nemohli. Někdo vidí životní úkol v soužití a pomoci zvířatům, například paní Kyselová o ně zodpovědně pečuje (někteří farmáři by se od ní mohli učit zodpovědnosti), někdo je jen pozorovatelem přírody a zvířat. Každý má úplně jinou osobnost i důvody, proč se rozhodli nebo byli okolnostmi donuceni žít jinak než většinová společnost.
Dobře volené otázky i různé osobnosti s různým zázemím, nás provádí jiným světem, mnohdy plných hlubokých i méně příjemných zážitků. To vše převážně s opravdovosti, většinou i upřímností a bez přetvářky.
Je to obdivuhodné, i přes svoje nedostatky, nemoci nebo slabosti mají tito lidé v sobě sílu, jak jít i přes nepřízeň osudu dál, soběstačně si shánět obživu, nocleh, spokojit se s málem. Někteří ještě dokáží děkovat za nejprostší věci, třeba za východ slunce nebo šálek kafe na konci těžkého, pracovního dne.
Díky za ten nápad vydat rozhovory s osobnostmi, které nezapadají do klasických šablon. Kniha si svojí popularitu i vysoké hodnocení rozhodně zaslouží.
Moudrá kniha, díky které jsem se hodně dozvěděla a mnohé se mi otevřelo, dalo by se z ní hodně citovat. Ano, občas je trochu smutná, ale takový život prostě někdy je.

17 01.07.2020

Vypravěčka je čtivá (přístupná širokému publiku) a má několik zajímavějších myšlenek a postřehů.
Když se mám vyjádřit k románu jako celku, tak kniha má silnější i slabší místa. Styl mě úplně nesedl. Na můj vkus tam bylo hodně klišé, místy mi text přišel jako spíše povrchnější válečný román pro ženy. Samotářské pekařce Sage, která se podceňuje kvůli jizvě na obličeji, Mince a čtivě popsanému životu pana Josefa, musí stačit dvě až tři hvězdy.
Právě jsem si připomenula Čapka, jeho Bílá nemoc má méně procent než toto zjednodušenější dílo o nacismu a už vzhledem k tomuto kontextu mi promiňte, že se nemůžu připojit do davového obdivování nad údajně perfektní knihou paní Jodi.

17 01.03.2020

Čapek byl geniální. Jeho myšlenky jsou nestárnoucí a budou tudíž stále aktuální, na tom se většinově shodneme. Bílá nemoc je pro mě jedním z nejlepších děl tohoto velkého, zásadního a oblíbeného umělce.
TU NOBELOVKU SI MĚL DOSTAT, KARLE!

17 29.02.2020

Román sedl mé romantické povaze. Patří mezi podmanivé příběhy už léta, protože to byla první nedětská kniha, kterou jsem ve svém životě přečetla. Líbí se mi i gotické, psychologické a realistické prvky (tajemné postavy a nejdříve těžko vysvětlitelné události, neduhy tehdejší společnosti), i když je příběh trochu zidealizovaný a převládá v něm romantický základ, tedy láska majitele panství k chudé, nepříliš krásné vychovatelce. Jana je důstojná, chytrá (a ví o tom tím zdravým způsobem), tudíž jí neschází hrdost a vlastní názory, i když si musí být vědomá své nedokonalosti. Postava budí respekt i přes svojí tvrdohlavost a je charismatická nejenom díky chování, důvtipu a osobnostním rysům, jako je síla, samostatnost a spolehlivost, ale hlavně díky postoji, s kterým řeší životní výzvy. (Jediné, co se mi nelíbilo, bylo to, že dobře placené, poměrně nenáročné místo, kde s ní bylo ze strany zaměstnavatelů dobře zacházeno, chtěla po dvou letech z podivného rozmaru opustit, protože změna je život a začínala se na pěkném panství nudit, viz část, kde si podává inzerát na jiné místo. Potom všem, co jinde zažila za ústrky, by chtěla jít do nejistoty? Tehdy ještě nevěděla, že R. je zadaný, takže v tom nebylo morální gesto).
Se svým protějškem je navíc naladěná na stejnou vlnu a jiskra mezi ní a Rochesterem se přenáší na čtenáře. Nevšední Rochester má též vnitřní kouzlo, dobře se doplňují a jejich rozhovory jsou kořením beztak dobré knihy. Milují se a chrání navzájem a tak to má ve vztahu být. Líbily se mi všechny postavy, i ty negativnější, všechny jsou popsány dobře nebo je alespoň dobře naznačený jejich charakter.
Román stejně jako četná filmová zpracování vytváří podmanivou, tajuplnou náladu, místy až s decentně hororovým, jindy psychologickým nádechem.
Nebudu se pouštět do nějakého rozboru, který by měl jít dál, než co kniha prvoplánově nabízí. Napsala jsem to, jak knihu převážně cítím a zbytek raději nechám literárním slovníkům.
V každém životním období si čtenář může všímat jiných prvků a ty vyzdvihovat. Třeba knihu za čas uvidím zase jinýma očima. Knížku mám ve své knihovně hned ve dvou překladech a vydáních.

17 02.02.2020