Edera komentáře u knih

Třetí, patrně závěrečná část o šumavských samotářích a jejich osudech, tentokrát hlavně z pohledu autora Palána.
Možná je méně výživná, stručná, pořád je přitom ovšem zajímavá a tak by neměla chybět ve sbírce jako poslední střípek knižní skládačky.
(Úspěch předchozích knih pramení možná i z toho, že ukazuje ostatním lidem, jak inspirující je životní změna, kterou se samotáři rozhodli udělat): ..."Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale stačí vědět, že je to možné. Menší změna, pro nás neméně důležitá. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě."
Knihy to jsou svým způsobem exotické ve své jedinečnosti a specificky moudré. Učí nás vidět, vnímat svět jinak, rozumět, odhodlat se k něčemu, vzpomenout si, že cesta do přírody nemusí vést jen po hlavních turistických stezkách, vrací nás zpět k přírodě, nemateriálním věcem, duchovnu, který má každý postavený někde jinde a jak píše autor, odhodlat se třeba ke změně něčeho, co nám už dlouho nevyhovuje a nemusí to být jen prostor, který někde a s někým obýváme. Někdy člověk potřebuje popostrčit. Oprostit se od přebytečného, zbytečného, rozptylujícího, nevyhovujícího nebo toho, co ho dusí.
Podobné knížky v dnešním komerčním světě nevychází, je vidět, že mít hodnoty jinde než většinová společnost a nestydět se za to, už je v dnešní době cizorodé, mile nápadné a svým způsobem i atraktivní. Je to jeden z tisíce způsobů života, který můžeme vést. Konkrétně poustevničení bylo vždycky okrajovou záležitostí. Když to ovšem člověku vyhovuje a žije tak smířený se světem a svými "drobnými" radostmi, proč ne?
Kéž by se každému podařilo najít si své místo, kde si řekne: takhle chci žít, tady je mi nejlépe, tohle je nejlepší z možností, které se mi nabízí. Ne každému se to totiž podaří.
Samozřejmě i pro ty, co nic měnit nechtějí, je poslední knížka pozoruhodná. Třeba už jen tím, že pro zajímavost ukazují nevšední bytí nevšedních lidí, s kterými se my ve městě asi hned tak nepotkáme.

Román 1984 by si měl opravdu přečíst každý, přidávám se k těm co ho doporučují. Co si z toho kdo vybere, jak to zpracuje, pochopí či se knihou nechá či nenechá ovlivnit, to už je věc jiná.
Zpočátku jsem se hůř začítala, je tam hodně popisů a kniha je málo dějová (o ději a příběhu to primárně opravdu není), ovšem trpělivost se rozhodně vyplatila. Právem jedna z nejzásadnějších knih 20. století.

27 08.03.2021

Tato Bible (překlad 21.století) se mi oproti jiným lépe četla a zdála se mi přehlednější než ty "klasické".
Vzhledem k tomu, že nejsem věřící člověk, Bibli otevřu jen občas a něco si v ní vyhledám. I ateistům může hodně nabídnout a její znalost patří samozřejmě k všeobecnému vzdělání. Zatím jsem četla poctivě stránku po stránce jenom do konce Starého zákona. Snad jí někdy dočtu celou. Ráda bych. Každopádně... je to výzva.

Tuhle knížku povídek jsem si kdysi zakoupila ještě s komínkem dalších na doporučení jedné velice uznávané současné české spisovatelky, kterou jsem měla tu čest poznat během jednoho z kurzů tvůrčího psaní. Protože na doporučení lidí až nezdravě dám, zvláště u těch, u kterých se domnívám, že víc než ti ostatní rozumí literatuře (nebo s kterými se domnívám, že mám v něčem podobný vkus nebo sklony), začetla jsem se nedočkavě a zvědavě. Jak to tak bývá, některé z žánrově rozmanitých povídek mi oslovily víc, některé míň. Byly zajímavé, většinou nevšední (způsobem podání, zvláštním hrdinou, neobvyklou situací nebo prostředím, v kterém se postava ocitla, nevšední svým pohledem na svět), některým k úplnosti snad ještě něco scházelo. (Pokud mi dobře slouží paměť, je to asi deset let zpátky). Všechny jsem ovšem dosud nepřečetla a vrhla se na další doporučované tituly. Takže tady mám ještě rest.
Vždycky, když se přehrabuju v knihovně, vzpomenu si na učitelku psaní a přemýšlím, z jakých důvodů nám studentům tyto povídky asi tak doporučovala. A protože každá z knížek, kterou si vybereme a přečteme, odráží i naší osobnost, vzdělání nebo zážitky, které nás zavedly až k výběru tohoto textu, hledám a snad i nalézám v textu její stopy, způsob uvažování, toho, čeho si všímá a co asi chtěla předat dál, dalším lidem, generacím. Asi netřeba podotýkat, že spisovatelé jsou inspirativní a hodně zajímavé osobnosti. Tahle knížka pro mě není nedůležitá (osobní vztah k ní), ale vzhledem k tomu, že jsem ji dosud celou nedočetla a dala přednost jiným výzvám, domnívám se, že 3 udělené hvězdičky budou adekvátní.

Originální. Zvláštní. Zajímavá. Magická kniha. Je v ní dostatek světla, aby člověk nespadl do úplné temnoty. Zároveň je Anděl popsaný jedinečným jazykem, přitom se mi zdá, že je ze všech T. delších textů nejsrozumitelnější. Čtenář románu není jen konzument, musí se s autorem naladit na jednu vlnu, přemýšlet o přečteném, nechat se unést jeho atmosférou a trochu spolupracovat. Anděla, což je drsný a přesto interesantní literární výlet po starém Smíchově 90.let, doplňují ve starším vydání z roku 2000 fotografie Michala Cihláře, v novějším vydání jsou pak fotky přetvořeny do černobílých ilustrací. Fiktivního hrdinu zde zastupuje samotný autor Jáchym Topol, s nímž se spisovatel v některých aspektech nejspíš ztotožňuje. Dostala jsem se díky němu do jiného světa, než ve kterém se obvykle pohybuju. Díky tomu všemu zůstane kniha nesmazatelně vepsaná do mého čtenářského srdce.

Bláznovy zápisky patří do souboru šesti povídek (vydaných pod názvem Petrohradské povídky), já ovšem četla tuto česko-ruskou verzi, která obsahovala jen dva prozaické texty.
Hlavní hrdina, bezejmenný úředníček, si do deníku v průběhu několika měsíců zapisuje své zážitky a myšlenkové pochody. Gogol si zde důmyslně hraje s datováním, nejdříve si hrdina zapisuje dny klasickou formou (začíná 3. říjnem, postupně však úředník přestává být orientovaný časem, místem a má čím dál tím větší chaos v myšlení, takže se dostáváme třeba do 86.březence, pak do datumu, který si vůbec nepamatuje až po různé potřeštěnosti. Poslední záznam je z části dokonce napsaný vzhůru nohama).
Téma je vážné, ale Gogol je samej vtípek, strefuje se do kde koho a baví se různými způsoby. Zlehka žertuje třeba i na úkor svých literárních kolegů. Jeho pomatený hrdina si například napíše kýčovité veršíky a pak uznale říká, že tyto skvosty jistě složil samotný Puškin! Satiricky zde popisuje absurdní úvahy a chování postupně stále víc zmateného člověka, okrajově pak i společenské poměry. Hrdina jako choromyslný člověk, upadající postupně do větších a větších hlubin šílenství, svou bizarností u čtenáře sice vykouzlí úsměv na rtech, některé jeho skutky jsou skutečně legrační a nejde se při nich neusmát, nejsou však směšné, na to je téma příliš závažné. Během čtení jsem se neubránila zasmání nad některými stále ztřeštěnějšími nápady toho blázínka, ale koncem povídky už nadhled přestal působit a při posledním zápisu, kdy je trýzněný hrdina už v ústavu pro choromyslné, volá matku, že už déle nevydrží mučení tělesnými tresty, bití, kterému nerozumí, jimiž tehdy zřízenci „léčili nemocné“, mi zmrznul úsměv na rtech a dostavila se tíha bezvýchodné reality. Je to fraška, která formou vyprávění jen zčásti nadlehčí tragické téma a neskončí jen pobavením. Zároveň jsem měla pocit mírného provinění, jako bych se smála na něčí účet.
V souvislosti s tím, že Gogol byl sám kdysi zaměstnaný na úřadech, po nepochopení a nedocenění jeho díla u něho samotného propukla deprese a závažná duševní choroba (zemřel již ve 42 letech), jsem měla pocit, že jsou jeho satirické komedie, nadhled (a možná i přehnaná částečná sebeironie ?) až obdivuhodné. Jen je škoda, že jako zakladatel kritického realismu, za něhož je v ruské literatuře považován, se za svého života dostatečného uznání nedočkal.
P.S. A pokud někdo ze čtenářů tvrdí, že údajně není originální, bude to nejpíš tím, že sám ovlivnil klasickou literaturu (vždycky žasnu, když je klasik, z kterého si brali inspiraci ti ostatní, co přišli po něm, označený skoro až za nepůvodního plagiátora). :-)

5 15.01.2021

Dobré. Ovšem slabší než předchozí román. Sílu, hloubku, propracovanost a kvalitu "Hany" už tento román nedosáhnul. Umí to vtáhnout, ale jen zčásti. Na mě to působilo trochu uměle a mírně odosobněně. Některé postavy byly trochu méně uvěřitelné, zvláště němá, zvláštní a jiná Bohdana, která vzhledem ke své psychické poruše poměrně snadno proplouvá školním životem, jde lehce do vztahů, normálního zaměstnání, najde si kluka ani neví jak a zařazuje se jako dospělá lehce do života. Nebo nedotažené osudy Svatoplukových sourozenců mohly být více rozvedeny... Čte se jedním dechem, ovšem příběh už je méně strhující a na psychologický román je to trochu málo. Kvalitní četba pro ženy o rodinných vztazích. Není to vyduchlé, pořád však poněkud zjednodušující a trošičku ploché. Přijatelná, hodnotnější četba pro široké publikum, která potěší, ovšem nezapomenutelnou, hlubokou stopu asi u každého nezanechá. Něco tomu ještě scházelo.

17 15.12.2020

A sakra. Teď asi nadzvednu ze židle četné fanoušky Zaklínače, protože lhát sobě ani druhým nebudu. Za mě spíše průměrné počtení. Omluvou mi může být to, že nejsem fanouškem fantasy a do díla mi nalákala popularita a zvěsti o tom, že tohle je podle mnohých fakt skvělá záležitost. No, přečetla jsem. Seznámila se s kultem. Nahlédla do jiného literárního světa a na ukázku mi Krev elfů, první díl ze ságy, stačil.
Ne že by byl Zaklínač úplně marný, ale takové haló bych kolem něho nedělala. No jo, no. Co nadělám?

9 05.10.2020

Kniha plná opravdu nádherných a vysoce kvalitních fotografií na křídovém papíře, plná kultovních filmů pro pamětníky, tentokrát natočených v letech 1939 - 1945. Je tam slušný přehled toho známějšího, co bylo v daných letech natočeno.
Textu je v celé knižní sérii Barrandov I až III pomálu, zato tolik mile nostalgických velkoformátových fotografií, že jsem skoro vážně přemýšlela o tom, že si snad knihu koupím dvakrát a dva tři skvosty nechám zarámovat. (Ne, nakonec jsem to neudělala):). Jediné, co bych této fotografické publikaci vytkla jsou trochu paradoxně právě některé fotky, respektive výběr toho, co daly v nakladatelství otisknout, asi z důvodu nedostatku práv. Např. hlavní herečka, která v určitém filmu skoro nezmizí z plátna a je pro děj klíčová, je v knize pouze na jedné fotce a ostatní obrázky patří vedlejším postavám. Naštěstí to není pravidlem a kniha rozhodně potěší vždy, když jí otevřu.
Mám ráda prvorepublikovou éru i pohodu dobráckých, ač umělecky méně hodnotných, většinou zidealizovaných filmů z válečných dob, kdy film poskytoval jeden z mála potěšení, kterým lidem zbyl a pomáhal jim na okamžik zapomenout na tragickou realitu. A musím říct, že ač nyní žijeme v neválečných časech, třeba takového Kristiána si nikdy nenechám v TV ujít. (A v těch kinech tehdy, to musel být tuplem jedinečný zážitek!)

6 18.09.2020

Oceňuji Gábininu upřímnost. Vážím si toho, jít takhle s kůží na trh, ať měla důvod ke svěřování jakýkoli. Hodně knih o sportovcích nebo umělcích je věcných jako článek v novinách, pouhý výčet toho, kdy začal sportovec závodit, co kdy vyhrál a je to strohé a tak nezáživné, že se to skoro nedá číst. Tady v této knize se opravdu něco dozvím, nejen o samotném sportu, ale i o povaze sportovkyně, jejím zázemí, způsobu uvažování a ať už si o tom myslím co chci, je to rozhodně zajímavější než autobiografie, které neřeknou o moc víc, než rozsáhlejší článek na wikipedii.
Gábinu znám jako významnou reprezentantku v biatlonu, ale fanoušek tohoto sportu nejsem, takže spíše o ní vím jen naprostý základ občas odchycený ze sportovních zpráv. Bulvár nečtu, takže jsem o ní nic nevěděla, kromě předsudků, jak to asi měla dcera sportovců v začátcích kariéry jednodušší než obyčejní smrtelníci, které takové zázemí nemají.
A najednou se mi otevře sportovní svět a vnitřní svět jedné ženy, i když podle mého s jistými limity, co říct, co raději mírně poupravit a co úplně zamlčet (jinak to asi nejde).
Nelíbí se mi, že je kniha místy příliš negativistická (například příhody z dětství jsou spíše černobílé), ovšem vzhledem ke Gábinině přiznané depresi i to černé, selektivní myšlení k této sportovkyni patří.
Vzhledem k výpovědní hodnotě (není to jen o sportu), šíři toho, co byla ochotná sdělit a jít s kůží na trh, kvůli její odvaze, dávám autobiografii 4 slabší hvězdy.
Gabrielo, děkuju.

12 31.08.2020

Pár hodně silných okamžiků, jinak je kniha studená jako sibiřská zima. Sůl moře jsem žrala i s navijákem, tohle je odtažité a od postav jsem si až na pár výjimek držela odstup. Po umělecké stránce slabší. Sorry, jinak to nevidim.

12 31.08.2020

Kniha je to skvělá, pomohla mi pochopit jednání a postoje lidí, kteří jsou v něčem prostě někde jinde.
Na rozdíl od některých kritiků této knihy si nemyslím, že samotáři žijí "špatně." Kvůli životním okolnostem a charakteru někdy ani jinak žít nemohou. Jsou prostě z různých důvodů v alternativním světě, ve kterém se cítí většinou lépe a bezpečněji než v civilizaci, mají své teritorium uprostřed tiché přírody a žijí si v klidu tam, jak mohou a jak chtějí. Tak, jak by ve městě nemohli. Někdo vidí životní úkol v soužití a pomoci zvířatům, například paní Kyselová o ně zodpovědně pečuje (někteří farmáři by se od ní mohli učit zodpovědnosti), někdo je jen pozorovatelem přírody a zvířat. Každý má úplně jinou osobnost i důvody, proč se rozhodli nebo byli okolnostmi donuceni žít jinak než většinová společnost.
Dobře volené otázky i různé osobnosti s různým zázemím, nás provádí jiným světem, mnohdy plných hlubokých i méně příjemných zážitků. To vše převážně s opravdovosti, většinou i upřímností a bez přetvářky.
Je to obdivuhodné, i přes svoje nedostatky, nemoci nebo slabosti mají tito lidé v sobě sílu, jak jít i přes nepřízeň osudu dál, soběstačně si shánět obživu, nocleh, spokojit se s málem. Někteří ještě dokáží děkovat za nejprostší věci, třeba za východ slunce nebo šálek kafe na konci těžkého, pracovního dne.
Díky za ten nápad vydat rozhovory s osobnostmi, které nezapadají do klasických šablon. Kniha si svojí popularitu i vysoké hodnocení rozhodně zaslouží.
Moudrá kniha, díky které jsem se hodně dozvěděla a mnohé se mi otevřelo, dalo by se z ní hodně citovat. Ano, občas je trochu smutná, ale takový život prostě někdy je.

17 01.07.2020

Všichni tento příběh známe, většina z nás ho miluje, i když ne každý ho četl v románové podobě. Ještě, že existuje množství filmů, seriálů či dokonce muzikálů, v kterých tento svět přežívá dál a zpřístupňuje ho širokému publiku.
Tenhle příběh prostě miluju! Nevím, jestli víc kvůli kritice nespravedlivé společnosti 19. st. a nebo všem těm tématům, které silný román nabízí. Račte si vybrat, je tu láska, politika, náboženství, galeje, bitva, povstání, koktejl všech možných situací a lidských povah, protože román nezůstává u jednoho tématu. Bídníci se sice řadí do romantismu, já osobně ovšem preferuju prvky realismu a naturalismu, zvláště ty, co se objevují v líčení života chudých a bezprizorních lidí, které se stali více obětí doby než pohodlnosti či vlastní neschopnosti. Ze spousty lidí dělá bídáky doba a svět, do kterého se narodili, možnosti těch nejslabších jsou bohužel limitované společenskou vrstvou, z které pochází a na dráhu zločinu se pak dávají i ti, co by se za příznivějších okolností snadno zařadili do normálního života. Příkladem za všechny je starý dobrý Jean Valjean. Odsouzenec na galeje pro krádež chleba na devatenáct let. Po této době plné strádání už Valjean ztratil víru v to, že existuje lidská důstojnost, úměrný trest, nezištnost, spravedlnost, slušné zacházení, čisté nezáludné vztahy a je smířený s tím, že bude z normální společnosti navždy vyloučený. Nezbude mu nic jiného, jestli chce přežít, uplatňovat právo silnějšího. Viz příhoda, kdy za těžkou poctivou práci po propuštění z vězení, dostává jen zlomek slíbené mzdy a je využitý místním podnikatelem. Nehodnotí se zde píle a kvalita provedené práce, ale postavení samotného zaměstnance, případně jeho minulost, která se nedá ničím odpykat.
Naštěstí díky nezapomenutelné, krátké příhodě s biskupem Valjean zmoudří. Biskupova věta: „ Proč jste si ode mě nevzal ještě ty stříbrné svícny?“ je jedna z nejsilnějších a nejchytřejších morálních lekcí, jaké se nějaké románové postavě dostalo. Valjean se poprvé setkává s empatií, dobrotou a vstřícným gestem, který mu i finančně pomůže v počátcích vlastního podnikání.
Román je plný nezapomenutelných, ikonických postav. Pedantský vykonavatel „spravedlnosti“ komisař Javert vstoupil do dějin literatury svojí zarputilostí, kdy se velkou část knihy otrocky zuby nehty drží nedostatečných zákonů, bez ohledu na okolnosti vyžaduje pevný řád, bezohledně prosazuje svojí moc a svými předsudky dělá i z dávno neškodných, pro společnost již dost přínosných lidí naprosto zbytečně psance, což nikomu a ničemu nepomáhá. Další ikonickou postavou je „hyenovitý“ podvodník Thenardier, který využívá druhé a těží z jejich neštěstí, dokonce se neštítí druhé zotročovat. Komu by byla lhostejná nebohá a obětavá Fantina, která i přes lásku k dítěti poněkud nezodpovědně dává dceru neznámé hospodské na výchovu, bez možnosti návštěv a kontroly nad tím, jak se dceři v novém domově opravdu daří? A co nešťastně zamilovaná Eponina (alespoň jeden polibek)?
Bídníci či Ubožáci, to je skvost. Sice pro někoho možná zjednodušený, přístupný všem, ale proč ne? Román dává podněty k zamyšlení i dojetí, takže nikdy nezestárne a zůstane tu navždy jako apel na utrpení, chudobu, nedostatky v zákonech i lidských charakterech. Vždy, když sklouzne ke sladkobolně romantickému tónu, přivede ho do reality zase nějaká věrohodná příhoda a tak je tu vše dobře vyváženo. Někdy si říkám, že je sice občas ve světě až „přebídníkováno“, jenže tenhle skvost si tu popularitu prostě zaslouží.

20 27.05.2020

Pokud bych brala tento barvitě popsaný román jako historickou fikci z 12. století, dala bych mu plný počet. Iluminace je dalším z řady až skoro mistrovských děl, které se mi tento rok dostaly do rukou a splnily nelehký úkol: zabavit, pohltit, něco se dozvědět a podat vše přijatelnou, stravitelnou, čtenářsky velmi vděčnou formou. Kniha by byla úžasná. Rozhodně mě kniha emočně zasáhla, místy až očarovala. Až na to, že se nejedná o věrohodnou biografii! Na to se příliš rozchází s realitou, což bohužel není v knize dostatečně zdůrazněno.
Bohužel tento text podává dost zkreslený obraz o svaté Hildegardě z Bingenu a blahoslavené Juttě ze Sponheimu, které spolu přes třicet let sdílely malou, kamennou poustevnu, v níž byly za živa zazděné při zdi benediktýnského kláštera. Nejde mi ani tak o drobnější nesrovnalosti, kterých je opravdu řada ( Hildegarda byla věnovaná Bohu jako desátek už při samotném narození, nikoli až po kontroverzních vidinách v osmi letech, s kterými si její rodina nevěděla rady, do řádu vstoupila až o šest let později, než se uvádí v knize, navíc s nimi v poustevně žila od počátku další žena atd., atd. je tam prostě víc fabulace než pravdy). To by tolik nevadilo, kdyby spisovatelka nezměnila charakter a osobnost samotných vyvolených žen.
Nějaké neshody mezi nimi patrně byly, už pro to, že Jutta vedla velmi asketický život, trýznila a zraňovala své tělo do té míry, až to vedlo k naprostému fyzickému vyčerpání a předčasné smrti. Budoucí lékařka Hildegarda prosazovala umírněnost a asketické sebepoškozování těla (byť jen odpíráním zdravého jídla) kritizovala.
Co se mi na autorčině přístupu k tématu nelíbí je to, že z jedné výjimečné ženy, Jutty ze Sponheimu, udělala vyšinutou, závistivou, dokonce jak píše "smrdutou babiznu", která se v mládí dopustila incestu s vlastním bratrem a prostě jí z toho hráblo. Jutta se o své žačky podle knihy absolutně nezajímala, přitom byla ve skutečnosti zvolená jako představená ženského kláštera a musela řídit (byť z reklúzy) několik žen současně. Neumím si představit, že by toto poslání někdo svěřil duševně nemocnému člověku, vedení církve na to nepřišlo a ještě z ní udělali blahoslavenou ženu.
Ze samotné Hildegardy, bezesporu nesmírně vzdělané, morálně vyspělé a jedinečné ženy, pak autorka v první polovině knihy udělala nenávistnou, zlou a zatrpklou ženu, která musí přes třicet let strpět údajné fyzické a psychické týrání od nenáviděné "učitelky", která jí podle dochovaných faktů měla ve skutečnosti pomáhat duchovně růst a hlavně zařídila, aby se o Hildegardiných schopnostech dozvědělo vyšší duchovenstvo. Svatá, to znamená být čistá, hodná úcty, odpouštějící, která může být příkladem hodným následování, takže číst o tom, jak Hildegarda nad údajnou nemocnou nešťastnicí ohrnuje nos a hluboce jí nesnáší, je poněkud nešťastným způsobem, jak se chopit tématu. Naštěstí je již druhá polovina Iluminace hodnověrnějším vhledem do života, psychiky a myšlení svaté ženy.
Kdyby spisovatelka příště při psaní knih o skutečně žijících osobnostech trochu více krotila fabulaci a nešla až do nesmyslných domněnek (typu záštiplná a z prstu vycucaná zneuctěná svatá), s chutí bych sáhla po jejím dalším díle. Myslím, že ani autorce by v tomto ohledu trochu umírněnosti neškodilo. Realita bývá navíc často mnohem zajímavější než poupravené obrazy skutečných osobností.
I přes výše popsané výhrady mě Iluminace zasáhla, obohatila a čas, který jsem s ní strávila, rozhodně nepokládám za zbytečný.
Po přečtení románu ovšem doporučuji si z hodnověrných zdrojů zjistit neupravená fakta.

14 26.05.2020

Román, který mě pohltil. Silný, nečekaný zážitek. Citlivá, moudrá knížka. Nechybí zde košatý příběh, láska, náboženství, slovanská mytologie, politika, boje a přitom všem se čte snadno jako oddechovka, i když stojí kvalitativně výš. Nadprůměrný zážitek s živými, plastickými postavami. Kniha je napsána srozumitelně a i přes některé fabulace se přehledně drží základních historických faktů.
Zjednodušeně se dá říct, že Hlava světa, odehrávající se v počátku středověku, je o vztazích německy mluvících zemí k východním sousedům a předsudkům, které k nim měli. Král Ota I. Veliký se stává vládcem východofrancké říše, v níž se hovořilo německým jazykem.
Je zde popsáno několik pozoruhodných vztahů. Ať už se jedná o problematické vztahy východofranské říše se sousedními Slovany, které pramenily z toho, že se pohanští Slované nechtěly nechat podrobit a lehce přijmout křesťanství. Snad nejhlavnější postavou je zde pro to slovanský knížecí syn Tugumír, který je v převážné části knihy „německým“ ( saským ) zajatcem a má ambivalentní vztah s Otou i jeho bratry, svými vězniteli, utlačovateli i přáteli. Díky tomu, že je převážná část románu líčena z jeho perspektivy, nahlížíme s ním do obou odlišných světů.

(Pozor, nyní následuje možný spoiler, kdo knihu nečetl, ať již raději dále nepokračuje): Mezi nejzajímavější hrdiny patří i bratři Oty, zejména přátelský, inteligentní sympaťák Thankmar, kterému osud příliš nepřál, nejdříve ho obešel v pravidlech nástupnictví vlastní otec, nechtěli ho oženit a pak mu Ota, tehdy již král, odepřel i dědictví po matce. O to kontrastněji pak působí reálná postava konfliktního, charakterově závadného, neobratného a přesto Otou i matkou hýčkaného mladšího bratra Henninga, který se krále opakovaně pokoušel svrhnout, chtěl jeho korunu a dokonce mu usiloval o život. Král mu vše shovívavě odpouštěl a nešetřil odpuštěními ani dary. Důvody této nesmyslné shovívavosti tu jsou podány dost nepřesvědčivě a jak sama autorka přiznává, je i pro ni toto opakované odpouštění čehokoli záhadou, která asi zůstane navždy neobjasněná. Život není spravedlivost sama, chyby jednoho jsou hromadně odpouštěny, jediné uklouznutí někoho druhého vede do záhuby. Osud je mnohdy nevyzpytatelný a zrovna tento historický fakt je toho důkazem.

18 14.05.2020

Románové zpracování největší námořní tragédie v historii lidstva, která přitom patří k nejméně známým katastrofám. K potopení přeplněné lodi plné civilistů (většinu obětí tvořili děti!), zničené torpédy ze sovětské ponorky, došlo v roce 1945. Tedy v závěru druhé světové války, během lednové evakuace pruských a jiných obyvatel. Miliony lidí různých národů tehdy přišlo o své domovy nebo byli vysídleni. V té rozbouřené, tragické a politicky obtížné době si státy navzájem ubližovaly jako na běžícím páse a proto jsem ráda, že toto memento vzniklo a že nám tuto nesmírně tragickou a spletitou dobu autorka přibližuje.
Příběh je vyprávěný z pohledu čtyř různorodých postav, každá je jiné národnosti a každá má k útěku ze země jiný důvod (kromě německého námořníka, který je členem posádky). Každý si sebou vleče svoje zranění a traumata. Většina knihy není věnována samotné námořní katastrofě, popisuje především putování jedné skupinky k lodi, která měla být jejich záchranou a krátký pobyt na ní. Přitom mimoděk prostřednictvím vzpomínek a zážitků zobrazuje válečné strádání, nespravedlnosti a krutosti.
Kniha je slušně napsaná, dramatická, navzdory těžkému tématu čtenáře nezdeptá, je totiž vyvažována lidstvím, sebeobětováním, pomáháním si navzájem, láskou, ušlechtilými skutky a zbabělost je tu podána až karikaturistickým způsobem.
A proč ten zvláštní název Sůl moře? Jedna z postav se smiřuje s tím, že právě umírá a jako spousta jiných obětí kolem ní se stává součástí promrzlého oceánu, splývá s ním...

21 14.04.2020

Postkatastrofická literatura mě zajímá, kvůli dramatickým situacím, které rozehrává a kvůli množství témat, které v člověku rezonují. Hladové hry jsou však více než jen knihou jednoho tématu. Je to současně akční dobrodružství, romantická kniha o dospívajících i kniha o totalitě, propagandě a moci médií, které ovlivňují životy a myšlení lidí. Média mají i v našem životě velkou roli a je třeba si to uvědomovat, i když v této trilogii jsou až symbolem útlaku a upravených pravd podle toho, jaké pravdy se mocným zrovna hodí divákům ukazovat.
Knihy jsou přesvědčivé. Když jsem knihy četla, měla jsem pocit, že jsem tam přímo byla spolu s hrdiny, což je velké plus každého díla.
A proč se soubor děl jmenuje zrovna Hladové hry? Nedostatek jídla je tady jedním z hlavních atributů, kdy se upracovaným davům nedostává ani chleba a pár vybraných jedinců žije v přebytku jen díky tomu, že se narodili v Kapitolu. Hry, to není jen krutá zábava v gladiátorské aréně, přenášená na obrazovky do celého světa. Katniss musí často něco předstírat a umět si na něco hrát, aby u diváků v prvním díle uspěla. Předstírá lásku, kalkuluje, protože bitva není jen o použití fyzické síly. Hrát se musí i po skončení soutěže. Vítězové her vlastně nejsou žádní, i ti, co boj na život a na smrt přežili, mají potom často postraumatické poruchy a prožitá traumata se s nimi vlečou i po skončení her, zbohatnutí, popularitě. Hry jsou každodenní dramata a traumata, které postavy musí umět vést, aby přežily.
Hunger games není jen zábava pro náctileté, je to příběh, který přináší mnohé bonusy navíc. Zaujalo mě to, i když ta romantická linka byla někdy přeslazená až moc, válečná linka mě strhávala víc.
Myslím, že tahle kniha bude populární ještě další léta, na ní se nedá snadno zapomenout.

11 08.04.2020

Silný román, a to nejenom svojí tloušťkou a tíhou tématu. Má několik pozitiv a jednu jedinou, ovšem ne zcela nepodstatnou, chybičku. Začnu tím dobrým.
První klad: i když objemné knihy nemám většinou v oblibě, zde mi těch více než 500 stran nevadilo. Díky kratičkým kapitolám jsem se cítila svobodnější, mohla jsem si i po pár sloupcích udělat přestávku, aniž bych přetrhla nit vyprávění a oddechnout si jak je libo. Třeba pro to, abych v sobě nechala text doznít nebo šla na chvilku dělat něco jiného. (Nakonec jsem román přečetla skoro v kuse za dva dny, takže ty potřebné pauzičky byly opravdu krátké).
Druhé plus: Kniha se dá jen těžko na delší dobu odložit. Je to ten druh četby, co chytne, okouzlí a nepustí. Román je psaný krásným, uměleckým jazykem, přitom nezahltí popisy, takže těm, kteří mluví o velkoleposti díla, musím dát v tomto směru za pravdu.
I když se zpočátku dlouho nic zásadního neděje, příběh baví. Nevidomá dívka Marie-Laure zpočátku "jen" chodí s otcem do jeho zaměstnání, do muzea, a doma studuje maketu města, aby se v rodné Paříži uměla lépe orientovat a talentovaný, cílevědomí německý sirotek Werner se zase především zaobírá opravováním rádií a technikou. To vše se děje v předzvěsti války, která visí ve vzduchu, nejdřív jen v podobě drbů a náznaků, než se prudce přelomí do skutečného válečného běsnění, odehrávající se více v obyčejných životech lidí než na frontách. Svět postav a jejich prostředí je věrohodně a sugestivně vylíčený.
Další klad: Kniha umí klást otázky. Jak dalece může někdo ovlivnit svůj osud, do jaké míry se může rozhodovat i ten nejznevýhodněnější z nás, navíc v těžké době, jak moc může uplatnit svoje přání a vůli,... napadalo mi toho mnohem více... Líbila se mi i postava německého vojáka, který není vyduchlým, zfanatizovaným strojem, černobílým záporákem. Je chybujícím nevyzrálým člověkem, kterého lze pochopit, a to i navzdory špatným činům, na kterých se pasivně nebo aktivně podílel. Cestu zla si zpočátku nevybral, šel jen tam, kde si myslel, že má možnosti se uplatnit, získat vzdělání a jednou snad i svými vynálezy zlepšit svět. Nechtěl si připouštět, do čeho se pouští. Jako plno lidí šel hlavně za vidinou příležitosti a z rozjetého vlaku plného rozkazů a nesvobody se pak těžko vystupuje.
Přes všechno, co se mi na knize líbilo, mám pocit, že byla splněna jen část toho, co by měla dokonalá knížka mít. Přes všechny ty kouzla jsem si v koutku duše při čtení říkala: "A to je všechno?" Možná jsem neskromná, ale... Prostě tomu něco scházelo. Snad bylo toto dílo v něčem nesmírně hluboké a v jiném naopak trochu mělké? Nevím jak přesně tu mezeru popsat. Někde v tom obsáhlém textu je prázdný prostor, který zůstal nedoplněn, jako ztracený, ale důležitý kousek jinak působivé mozaiky, takže nemůžu dát stoprocentní hodnocení.
Za přečtení však kniha rozhodně stojí.

26 08.04.2020

King už mě v knihách i ve filmu děsí pěknou řádku let. Dokáže vytvářet pozoruhodné světy a nesmírně působivé příběhy. Tenhle jeho další sugestivní počin o lidech, kteří jsou i nejsou na jednom místě najednou, kde opět ošklivě umírají nevinní lidé a postavám se dějí víc než nepříjemné věci, je toho důkazem.
Kingu, mám z tebe respekt.

Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Šla jsem do veřejné knihovny, dětského oddělení, vytáhla si z police tenkou knížku jako už tolikrát předtím. Postavila jsem se zaujatě k otevřenému oknu, za nímž rostly stromy a začala si číst. A hned jsem tušila, že tentokrát jsem narazila na něco výjimečného, aniž bych věděla, o jak významného básníka se jedná nebo jak se vůbec jmenuje. To všechno až potom. :) Prostě jsem jenom četla, ani nedutala a první přečtenou básničku se bezděky naučila zpaměti přímo v té knihovně.
Poezie, která zůstane čtená a oblíbená už napořád. Alespoň v to doufám.

U okna
Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.

Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh