Bláznovy zápisky / Zapiski sumasšedšego

3 15. ledna

Bláznovy zápisky patří do souboru šesti povídek (vydaných pod názvem Petrohradské povídky), já ovšem četla tuto česko-ruskou verzi, která obsahovala jen dva prozaické texty.
Hlavní hrdina, bezejmenný úředníček, si do deníku v průběhu několika měsíců zapisuje své zážitky a myšlenkové pochody. Gogol si zde důmyslně hraje s datováním, nejdříve si hrdina zapisuje dny klasickou formou (začíná 3. říjnem, postupně však úředník přestává být orientovaný časem, místem a má čím dál tím větší chaos v myšlení, takže se dostáváme třeba do 86.březence, pak do datumu, který si vůbec nepamatuje až po různé potřeštěnosti. Poslední záznam je z části dokonce napsaný vzhůru nohama).
Téma je vážné, ale Gogol je samej vtípek, strefuje se do kde koho a baví se různými způsoby. Zlehka žertuje třeba i na úkor svých literárních kolegů. Jeho pomatený hrdina si například napíše kýčovité veršíky a pak uznale říká, že tyto skvosty jistě složil samotný Puškin! Satiricky zde popisuje absurdní úvahy a chování postupně stále víc zmateného člověka, okrajově pak i společenské poměry. Hrdina jako choromyslný člověk, upadající postupně do větších a větších hlubin šílenství, svou bizarností u čtenáře sice vykouzlí úsměv na rtech, některé jeho skutky jsou skutečně legrační a nejde se při nich neusmát, nejsou však směšné, na to je téma příliš závažné. Během čtení jsem se neubránila zasmání nad některými stále ztřeštěnějšími nápady toho blázínka, ale koncem povídky už nadhled přestal působit a při posledním zápisu, kdy je trýzněný hrdina už v ústavu pro choromyslné, volá matku, že už déle nevydrží mučení tělesnými tresty, bití, kterému nerozumí, jimiž tehdy zřízenci „léčili nemocné“, mi zmrznul úsměv na rtech a dostavila se tíha bezvýchodné reality. Je to fraška, která formou vyprávění jen zčásti nadlehčí tragické téma a neskončí jen pobavením. Zároveň jsem měla pocit mírného provinění, jako bych se smála na něčí účet.
V souvislosti s tím, že Gogol byl sám kdysi zaměstnaný na úřadech, po nepochopení a nedocenění jeho díla u něho samotného propukla deprese a závažná duševní choroba (zemřel již ve 42 letech), jsem měla pocit, že jsou jeho satirické komedie, nadhled (a možná i přehnaná částečná sebeironie ?) až obdivuhodné. Jen je škoda, že jako zakladatel kritického realismu, za něhož je v ruské literatuře považován, se za svého života dostatečného uznání nedočkal.
P.S. A pokud někdo ze čtenářů tvrdí, že údajně není originální, bude to nejpíš tím, že sám ovlivnil klasickou literaturu (vždycky žasnu, když je klasik, z kterého si brali inspiraci ti ostatní, co přišli po něm, označený skoro až za nepůvodního plagiátora). :-)

23.11.2013

Četl jsem vydání z roku 1969, volně upravené Jaroslavem Gillarem. Jde tedy o samostatnou povídečku o pomateném Popriščinovi.
Věřím, že v roce 1915 to mohlo působit originálně a nedivil bych se, kdyby autor za takovou kritiku poměrů v Rusku zmizel kdesi na Sibiři. Jenomže dnes o sto let později mám pocit, že už jsem podobných "zápisků" četl více, takže zbývá jen ta zábavná složka, ale zařadit tuto povídku mezi zábavné nebo humoristické bych se neodvážil.

1 10.02.2013

Mně to na rozdíl od uživatele WEIL docela zábavné přijde. Čtenář má možnost sledovat absurdní výplody chorého mozku a postupnou přeměnu obyčejného úředníčka. Moc se mi líbí doladěnost záměru - stačí sledovat datování jednotlivých zápisků a hned víte, na čem jste. Na druhou strnu Gogol hraje i na vážnou strunu a zobrazuje přístup k mentálně chorým v carském Rusku 19. st. - Michel Foucault by mu jistě poděkoval za inspiraci. Hlavní je ale způsob autorova podání - vnitřní monology, kterými nechává hlavní postavu promlouvat, jsou úžasné!