DomYume komentáře u knih

„Nebudu jíst maso, zdál se mi sen…“ těmito slovy to všechno začalo. Jinak poklidný život v manželství, kde manžel pracuje a manželka se stará o domácnost – pravá asijská idylka, jak by se dalo říci. Asijské země jako je Japonsko, Čína či v tomto případě Jižní Korea jsou kulturně velmi tradiční a společensky úzkoprsý. Jakýkoliv náznak individuality se trestá vyčleněním z kolektivu. Kolektiv je vším, všichni občané jsou spojeni do jednoho živoucího organismu, díky kterému jsou silní všichni. To má však za následek právě zmíněné problémy s individualitou.
Do chvíle než se hlavní hrdinka “vzdá“ masa jsou všichni spokojení. Jakmile se však neobjevuje maso na talíři, ale v koši rázem se všichni v okolí hlavní hrdinky změní v jejich skutečné, zatvrzelé a ve směs kruté bytosti, které začnou hlavní hrdinku nechutným způsobem tyranizovat. Ať už v podobě fyzického týrání ze strany otce, tak psychického ze strany manžela a příbuzných.

Bylo mi jasné, že kniha s názvem vegetariánka od asijského autora nebude popisovat přípravu salátů a tofu. Autorka se však chopila pro nás až banálního tématu (vegetariánství), které však nechala rozvinout v asijské dívce. Výsledkem je skutečná tvář asijské společnosti.

Příběh sám o sobě není nikterak složitý. Vlastně zcela naopak, je jednoduchý a čtivý. Knihu otevřete a přečtete klidně v jeden jediný den, protože se vám jí nebude chtít odložit.

Určitě stojí za přečtení a zamyšlení. Doufám, že v budoucnu narazím na další knihu od této autorky.

5 01.03.2018

Završení života v moskevském metru mě skutečně velmi mile překvapilo. Po obavách, které u mě nastaly po přečtení 2034, jsem myslel, že se kniha bude zase vydávat cestou vyšší moci. To se sice stalo, ale k tomu bylo zakomponováno vzrušení a napětí, které známe z 2033. Temno tu šlo trošku do ústraní, což plně vyvážilo samotné světlo světa na povrchu, v Moskvě.
Kniha měla příjemný spád a když už jsem si myslel, že nastává konec zase se něco “podělalo“ a Arťom musel začít od začátku.

Nejvíc se mi tajil dech, když Arťom s Homérem skončil u fašistů v pracovním/koncentračním táboře. Atmosféra nastolená v této části knihy mě zcela pohltila a já obracel stránky s třesoucími se prsty.
Myslím si, že 2035 je skutečně nejlepším dílem. Vyústění děje, gradace a náhlé spády se autorovi povedly na výbornou a čtenář se skutečně nemá čas začít nudit. Trošku mě trápí pomyšlení na to, že příběh nepokračuje dílem 2036… Ale zakončení celého příběhu Arťoma a Moskevského metra je přesně takový, jaký byl měl být. Po zavření knihy jsem se pousmál, protože jsem byl naprosto spokojený čtenář, který nelitoval jediné přečtené stránky.

Těším se na další knihy tohoto autora, které se na mě už usmívají z knihovny.

7 17.02.2018

Nesmrtelnost je má druhá kniha od Milana Kundery. Kniha na mě v mé knihovně čekala poměrně dlouho. Nevyhýbal jsem se jí záměrně. Spíše s jakousi opatrností. Po Nesnesitelné lehkosti bytí jsem věděl přesně co mě čeká. Složitý a spletitý příběh existenciálních, filozofických ale i naprosto banálních myšlenek, který se se čtenářem nehodlá nikterak mazlit. Chce být vyslyšen přesně tak, jak autor zamýšlel a ne jinak.

I když jsem knihu do ruky vzal s pocitem, že jsem připraven, první stránky mé sebevědomí srazily. Naštěstí netrvalo dlouho a já se začetl, zhruba ve třetí kapitole jsem se najednou ocitl ve výtahu. Slyšel dvě dámy, jak vášnivě debatují a viděl Agnes. V tu chvíli jsem věděl, že to bude velice zajímavá kniha.

Kniha mi dokázala perfektně zamotat hlavu a nejednu stránku jsem si musel přečíst dvakrát, abych pochopil, abych se zorientoval. Nelituji však ani jedné přečtené stránky. Kniha, ať už je složitá, jak chce, je skvěle promyšlená a filozofické otázky propletené příběhem plným melancholie, neštěstí, smutku i nečekaných zvratů, je zážitkem, který si ještě dlouho budu ukládat do paměti.

Těším se na další knihu Milana Kundery

Tyto magické motivy patří k Murakamimu asi stejně jako znalost hudby a prokládání hudby v jeho knihách.

Tato kniha mě nepřestávala překvapovat od samého začátku. Byla temná a chvílemi jsem se bál co se stane s hlavním hrdinou. Kam ho osud dovede.

Haruki Murakami ve svých knihách rozebírá problémy japonské společnosti, které se jinak drží pod pokličkou. Japonsko, jak už jsem v některých komentářích u Murakamiho tvorby zmínil, je jiný svět. Murakami nám odkrývá tento svět, a přitom vytváří další, nový svět, ve kterém se jeho hrdinové všedního života shledávají s věcmi a situacemi nevšedního života.

Že zním nyní zamotaně? To je přesně jako knihy od Murakamiho, zamotají mysl a nedají odpovědi na všechny otázky, proč taky? To není jejich hlavním účelem. Každý v jeho příbězích nalezneme něco jiného. Po každém přečtení nalezneme něco nového.

Hon na ovci byl složitější román. Velký uzlík příběhu v malé knížečce, ale já si užil každý jeden řádek. Příběh mě vtáhnul do děje od první stránky a do poslední stránky jsem doslova hltal každé slovo.

Jako vždy mi bylo potěšením pane Haruki Murakami.

6 29.12.2017

Ani nevím, jak začít. Knihu jsem dočetl před pár dny. Po dočtení jsem jí v sobě nechal doznívat asi jako každou knihu od Haruki Murakamiho. Přečetl jsem od něho už skoro všechno, co vyšlo v češtině a musím říct, že asi naprosto chápu obě skupiny lidí, kteří tu píší komentáře.

První skupině se zdá kniha příliš dlouhá a povětšinou nudná. Autor se dopouští zločinu ve formě přílišného používání zdlouhavých popisů, a to vše má za následek naprostou nudu. Alespoň tak jsem to pochopil. Děj je nejspíš, a teď mě omluvte za případně špatně zvolené slovo, jednoduchý?

Druhá skupina lidi, do které se řadím i já se naprosto ztotožňuje s autorem. Vlastně by ta kniha mohla být i o dalších 700 stránek delší. Mohlo by tam být více popisů o tom, jak si Tóru Okada připravuje špagety klidně i více sezení na dně studny či více válečných vzpomínek.
Kniha je stavěná přesně tak jak stavěná být musí. Haruki Murakami už v několika knihách naznačil, že se nám čtenářům nedostane odpovědí. Odpovědí, kterých se už po prvních stránkách nemůžeme dočkat. Třeba kam zmizel kocour? Ano, to je Haruki Murakami. To je svět Haruki Murakamiho, kam patří každá jeho kniha, každá každičká stránka jeho knih je jeden velký svět kam se my jako čtenáři vydáváme abychom prožili příběh hrdiny, který žije v neobyčejně obyčejném životě.

Kniha je skutečně dlouhá, ale po každé stránce jsem se chtěl víc a víc dostat na konec, ale ne proto abych to už měl za sebou ale protože jsem chtěl vědět, jak to dopadne. A konec příběhu? První minuty jsem byl zaskočen. Nečekal jsem, že to tak skončí. Autor popisuje konec tak jako bychom už dávno měli být smířený s tím, jak to vlastně dopadlo. A jakmile si toto uvědomíte. Uvědomíte si i to, že s koncem jste vážně smířený.

Jako vždy děkuji pane Haruki Murakami.

8 16.11.2017

Hned ze začátku musím říci, že Haruki Murakamiho obdivuji a jeho knihy čtu jedním dechem, a ještě, než novou knihu otevřu vím, že se k ní prostě budu chtít zase vrátit, což se o pár dní později potvrdí, vždy když knihu dočtu.
Mám svůj pomyslný žebříček, kam stavím knihy od tohoto autora podle toho, jak se mi líbily a tato by bylo určitě v té horní polovině.
Kniha je napsána úchvatně. Murakamiho převraty jsou opravdu dokonalé a atmosféra, kterou kolem sebe měl Cukuru mě pohltila nejspíše stejně jako jeho samotného. Vyprávění o tom, co cítil Cukuru během myšlenek na smrt. Jeho léta na škole. Naprosto jsem se s postavou Cukurua ztotožnil. Nejspíše to bude tím, že v ten čas byl Cukuru samotář, jako já.
Když jsme se dostali k tomu, jak Cukuru potkal Haidu a jak ho pak náhle ztratil ve mně vyvolalo nárazově potěšení i smutek. Soucítil jsem s hlavním hrdinou. Proč se v našich životech objevují lidé a pak náhle mizí jako pára nad hrncem. Beze slova. Bez rozloučení.
Cukuru prožil dlouhá léta v samotě a vlastně se ani nemusel ptát proč, protože jsem se za něho ptal já. Autor ve mně vyvolal tak neskutečný chtíč po tom dozvědět se co se vlastně stalo, že se mi z toho při čtení třásli prsty. Postupné odhalování tajemství.

Zde bych chtěl ocitovat krátký úryvek z knihy, který jsem si během samotného čtení založil, protože podle mého vystihuje nejen tuto knihu, ale všechny knihy od Haruki Murakamiho. Autor nás zkrátka napíná a nechá nás tápat. Nechá průchod naší fantazii.
„A myslíš, že mělo smysl, že ses za ní vydal až do Finska?“ ptala se Sara.
„Jo, myslím, že rozhodně mělo. Některé záležitosti se dají fakt probrat jen z očí do očí. Spoustu věcí jsme si díky tomu ujasnili. Ne, že bych teď měl jasno úplně ve všem, ale hodně to pro mě znamenalo. Myslím vnitřně.“
Konec knihy je pro mě pak už jen třešničkou na dortu. Líbí se mi, jak kniha skončila. Doufal jsem v to, že tak nějak podobně skončí. Nebudu tu však prozrazovat příběh.

Děkuji pane Haruki Murakami

4 07.11.2017

Čtvrtá povídková kniha od Haruki Murakamiho. Za mě určitě povedená a opravdu záhadná. Líbila se mi ta záhada od začátku až do konce. Kniha je napsaná velmi uceleným způsobem a příběh i díky nádherným ilustracím od Kat Menshik plyne jako voda. Než se nadějete jste na konci knihy a máte tendenci si tu záhadu přečíst znovu a znovu.
Příběh je opravdu záhadný a ta obrovská nezodpovězená otázka je zkrátka jeden velký otazník, který si každý musíme domyslet.

Děkuji Haruki Murakami za další krásné odpoledne s vaší tvorbou.

3 04.11.2017

Ze všech čtyř doposud vydaných povídkových knížek Haruki Murakamiho, se mi tato vryla do paměti nejméně. Nevím, zda je tomu kvůli rychlému přečtení, ale nebyla pro mě napsaná tak jako zbylé tři. Rozhodně to ale nemění nic na mém hodnocení. Kniha je napsaná hezky a hloubka příběhu se také najde. Hlad jako spousta jiných slov nemá jen jeden význam, ale ten pravý význam si každý musíme najít sám.
Ilustrace od Kat Menschik jsou opět přenádherné a do určité míry mi v této knize kompenzovaly příběh. Zároveň mi ho však také pomáhaly vysvětlit.

Děkuji pane Haruki Murakami

2 31.10.2017

Podivná knihovna je moje třetí povídková kniha od Haruki Murakamiho. Všechny tři knihy jsem hodnotil z velkým časovým odstupem. Pralo se to ve mně. S mou přítelkyní jsme hodnotili především Spánek a Podivnou knihovnu. Za mě se mi vždy více líbil Spánek. Jenže uplynul měsíc, dva měsíce, tři měsíce… A já se snažil vzpomenout si na příběhy popsané v těchto třech krátkých povídkových knihách.
Po takovém velkém časovém odstupu jsem si uvědomil, že Podivná knihovna mi v paměti uvízla nejvíce. Příběh se mi opravdu hluboko vryl do paměti. Je to neuvěřitelný příběh s až absurdní zápletkou, kde vystupuje dědek knihovník, který nám chce vysát mozek s vědomostmi. Jako u každé H. Murakamiho knihy však není vždy to co se tváří jako hlavní pointa skutečně ta hlavní pointa a autor nás opět nechává v propasti nejasností a záhad. Opravdu krásný zážitek. Tedy určitě ne pro hlavní postavu.

Ilustrase od Kat Menchik jsou opět jedinečné a Haruki Murakamimu mohu opět jen složit poklonu.

6 30.10.2017

Krásný příběh plný ponurého vyprávění. Hlavní hrdinka trpící nepsavostí je krásným odrazem japonských žen v domácnosti. Pro některé čtenáře, lidi možná nepochopitelné. Japonsko je však velmi specifická země a Haruki Murakami jakožto zástupce japonského spisovatele je zase velmi specifický autor. Dejme tyto dvě věci dohromady a vznikne krátká leč krásná povídková kniha Spánek.
Nejsem naivní a vím, že víše zmíněná slova nejsou hlavní myšlenkou knihy. Příběh je napsaný pěkně a Haruki Murakami nás jako vždy drží v šachu naprostou záhadou. Především pak konec knihy v nás může vyvolat nesoulad. Za mě osobně jsem však ztotožněný s autorovými nečekanými zvraty.

Děkuji Haruki Murakamimu za další výpravu do Vašeho světa a za krásné ilustrace od Kat Menschik

3 29.10.2017

Pokračování pekla na zemi mě trošku zaskočilo. Nebylo tak čtivé jako první díl. Musel jsem některé odstavce číst dvakrát a spojitosti mi docházeli až po dlouhé době. První díl byl ucelený. Druhý díl byl rozkouskovaný a neskutečně chaotický. Až ke konci knihy se začalo vše ujasňovat.
Je zde plno filozofických pasáží, které mi přišly zajímavé a alespoň mně nenarušovaly požitek z knihy. Nejvíc mi knihu narušoval právě ten chaos, kterým se prolínaly jednotlivé linie příběhu.

Celkově byl příběh zajímavý, i když jsem si od pokračování Metra 2033 představoval něco jiného, bylo to hezké čtení. Těším se na třetí díl a doufám, že v něm naleznu z obou předchozích knížek něco.

1 28.10.2017

S knihou jsem se poprvé setkal již před pár lety. Ovšem v té době mi čtení moc neříkalo, a tak jsem si raději zahrál hru vytvořenou podle této knihy. Když jsem se prostřílel všemi stvůrami až na onen vysílač, z kterého jsem zaměřil laserovým naváděním raket „hlavní doupě“ přízraků a zjistil jsem, že hra obsahuje dva odlišné konce, které můžeme ovlivnit během celého průchodu hrou, dospěl jsem k závěru, že mě zajímá, jak se to s příběhem Arťoma vlastně má.
Kniha je napsána velmi příjemným způsobem, příjemnou formou. Neztrácel jsem se a našlo se i mnoho pasáží k zamyšlení. Největší požitek jsem zažíval především z výčtu mapky metra, kudy vlastně Arťom kráčí a v neposlední řadě také samotnou atmosférou Moskevského metra. Zkrátka zážitek, při kterém nejednomu čtenáři tuhne krev v žilách.

Těším se na přečtení dalších knih tohoto autora.

3 28.10.2017

Knihu jsem dostal od přítelkyně a hned od začátku se mi moc a moc líbila. Vtáhla mě do děje a nutno podotknout, že za to může asi okamžitý popis Fialky, který bez zbytečného odkládání přišel hned na první stránce. Když pak Fialka zmizí, měl jsem pocit, jako by se z knihy ztratila polovina obsahu. Opravdu takový dojem to na mě udělalo. Když jsem si po přečtení komentářů ke knize všiml, že většina lidí chtěla v této pasáži knihu odložit dost mě to překvapilo. Řekl bych, že naopak by to mělo čtenáře nutit hltat jednu stránku za druhou a přijít na kloub té záhadě ohledně zmizení Fialky. Na mě to alespoň takový dopad mělo a knihu jsem pak nechtěl odložit.
Fialka je opravdu zajímavá postava, osoba. Celý její popis na mě působil tak silným dojmem, jako bych jí viděl na vlastní oči.
Po zmizení Fialky jdou do popředí Mjú a K. A zde opět musím říci, že se mi jejich charaktery moc líbili. Nebudu zde prozrazovat děj, nechám na každém, aby si udělal svůj obrázek a především, aby se sám nechal překvapit uměním Haruki Murakamiho.
Já osobně bych knihu neměnil ani v nejmenším. Je krásně ucelená a se vším, co od Haruki Murakamiho chceme mít. Popis nevyjádřených tužeb a chtíče je zde naprosto dokonalý a já až žasnul nad tím, jak si s tím autor poradil. Všichni takovéto touhy po něčem máme, ale asi nikoho z nás by to nenapadlo popsat tak jak to popsal H. Murakami.

Jako vždy mi bylo potěšením si přečíst knihu od pana Haruki Murakamiho.

3 28.10.2017

Po několika prvních stránkách si člověk myslí, že téma bude více než perverzní, a že se dočte o všech detailech incestu. Ne ne ne... Ačkoliv by se mi líbilo číst knihu, která by se tímto tématem zabývala více než podrobně, nejsem zklamán, ba naopak. Jsem mile překvapen knihou, kterou jsem před několika málo okamžiky dočetl.
Celá kniha na mě působila, nechci říct melancholicky, spíše by se asi hodilo říci „depresivně či možná obyčejně“ i když tato slova se také nedají použít, protože každá stránka vás něčím zaskočí. Myslíte si, že hlavní hrdiny znáte, že znáte jejich chování a už už si myslíte, že víte, co v dané situaci udělají... Najednou vás gesto hlavní postavy zaskočí jako rána palicí do temene a vy si říkáte jestli jste vůbec přečetli těch předešlých padesát stránek.
Kniha, alespoň mě uchvátila spíše tím zvláštním stylem sepsání a také tím zvláštním pocitem. Pocitem, kdy v jednu chvíli jste součástí děje a najednou se od děje úplně odsouváte do ústraní. Text na mě působil v tomto ohledu velice „hravě“. Nejspíše takhle působil jenom na mě, ale...
Příběh je skutečně depresivní. Nedivím se, jestli se někdo po přečtení knihy nezmohl na nic víc než na povzdychnutí a odložení knihy. Já po přečtení byl užaslý, plný energie a touhy domyslet si co asi bude dál, co se vlastně stalo, co vedlo k tomu konci, který nastal.
Samotný děj není složitý a nikde se v něm prakticky nemáte šanci ztratit. (pozor na tajemný sklep), ale mě se styl této knihy zalíbil a rozhodně si zaslouží kladné hodnocení.

8 29.09.2016

Rjú...
vystihuje asi všechny temné kouty duše i společnosti. Dalo by se říci, že popisuje nejen japonskou společnost, ale i naší či jinou. Avšak u japonské společnosti je to největší kontrast.
Mírumilovní, nápomocní lidé. Věčně usměvající se slečny. Pánové v šedých oblecích a....
ne...
Po přečtení Rjú Murkamiho musí každý spatřit to pravé Japonsko. Každý květ sakury není tak růžový, jak ho vidíme na obrázku.
Rjú naprosto fantasticky popisuje strach a brutalitu u našich "hrdinů".
Osobně jsem s žádnou situací neměl sebemenší problém, ale jsou asi povahy, které budou přemýšlet o odložení této knihy.

Přečetl jsem všechna česky vydaná díla od Rjú Murakamiho a tuto knihu (V polévce miso) považuji za nejlepší. Celkové působení této knihy je komplexnější a propracovanější než u jiných knih od Rjú Murakamiho.
Ač je to trošku zavádějící, mám z této knihy mnohem lepší dojem po přečtení než u ostatních. Všechny knihy jsem četl jedním dechem, ale tato mi zůstane v paměti určitě nejdéle a všechny ty hrůzy si budu umět vybavit i za několik let.

Snad se zase brzy s Rjú Murakamim uvidíme.

4 05.09.2016

Rjú Murakami
Teď asi řeknu, něco co mnohé trošku zaskočí, ale… Rjú mě neskutečně baví.
Nevím, co přesně o této knize napsat. Hned první dobrý dojem na mě udělala kompozice. Na mě opravdu nadchla. Osudy postav jsou tak zvláštně propojené až jsem si někdy říkal, jestli je to vůbec možné.
Rjú poukazuje na zkaženost japonské společnost bez pozlátek. Popíše vám jí takovou jaká je a nic víc v tom nehledejte. Ovšem. Japonsko je krásná země, vidíme jak je uhlazená. Pod touhle přikrývkou je však Japonsko stejné jako jiné země a jiné společnosti. Všichni jsme lidé a lidi jsou někdy opravdu krutí, závistivý, zlý. Někteří mají pokřivenou mysl a odnesou to ti, co jsou nejblíže a je jedno zda nejbližší osoba je taky zlá nebo naopak laskavá, milá a hodná.
O brutalitách a voleném slovníku autora by se dalo debatovat hodiny, ale mně se moc líbí. Rjú je opravdu velice zajímavý autor.

3 30.06.2016

Jsou knihy, které vás nadchnou, ale za týden o nich nevíte a jsou knihy, které vám způsobí totální chaos v hlavě, zemětřesení mozku. Jsou příběhy, které pozorujete, jako televizní noviny a po nich prakticky nevíte co se v nich dělo. Jsou, ale taky příběhy, které nejsou jenom pro pozorování, ale které jsou tu proto, abychom v nich žili a kráčeli.
„Nesnesitelná lehkost bytí“. Je rozhodně dílo, které se těžko škatulkuje. Já, jsem v tom díle žil, a vím, že knihu jsem nečetl naposledy. O Kunderovi jsme asi každý slyšeli ve škole. Dlouho jsem si od pana Kundery chtěl něco přečíst, nikdy jsem se však neodvážil. Až když mi „Nesnesitelnou lehkost bytí“ věnovala přítelkyně, která pana Kunderu čte velice ráda a pro kterou hodně znamená, po přečtení - jsem pochopil, proč tomu tak je.
Příběhy postav jsou skutečně normální. Normální situace, které se dějí každý den. Avšak. Podívejte se na myšlenky a pocity postav. Jsou popsány neskutečně dobře. Každý si teď může říct, že tomu tak není. Nikdo tak nepřemýšlí. To je však Pan Kundera. On poukazuje a vyloženě se dotýká našich míst v hlavě, duši, kde se tyto myšlenky vyskytují.
Osamění, melancholie, bytí, žárlivost, nevěra, provinění, lhaní, štěstí? Neštěstí?... Všechny tyto body a je jich mnohem více. Všechny tyto věci v hloubi duše rozebíráme, aniž bychom si to třeba chtěli přiznat.
Pan Kundera to moc dobře ví a v této knize se to snaží dát zřetelně najevo. I když byla „Nesnesitelná lehkost bytí“ moje první kniha od pana Kundery, opravdu se těším, až si přečtu další a další.

7 30.06.2016

Co mohu říci?

1Q84...

Děkuji Haruki Murakami.

4 08.04.2016

No pane Rjú, docela jste mě překvapil. Vaše knihy jsou opravdu zajimavé. Necchi říci, že v nich popisujete neobyčejné příběhy, spíše v nich popisujete obyčejné příběhy neobyčejným způsobem.
Kniha se mi líbila. Přečetl jsem jí jedním dechem. Napsaná je opravdu čtivě a není pochyb, že je to chytlavé téma, které se mi hned po prvních stránkách začalo líbit. Kniha Piercing se mi líbila více než "Nekonečná, téměř průzračná modř". Přesto v obou knihách je popis netradičních myšlenek tak dokonalý, že si je představuju i já sám.
Už teď se těším na další knihu od Rjú Murakamiho.

7 15.01.2016

Po několika knižkách od Haruki Murakamiho, jsem se rozhodl zkusit i knížky od Rjú Murakamiho... Hned z okraje mohu říct, že spolu nemají nic společného, až na jednu, jedinou věc. Oba píšou fantasticky.
Popravdě jsem vůbec nevěděl co mám od jeho knížek čekat. Po prvních pár stránkách jsem sice byl v obraze co se týče děje. Postavy se mi však hodně pletly. Po dalších několika stránkách jsem již znal naše hrdiny. Hrdiny?
Spíše osamělé bytosti vržené do světa. Důvod proč brali drogy si můžeme jen zkoušet odhadnout. Každý z nich měl určitě nějaký důvod. My vidíme pouze "jejich vlastní svět" navozený díky drogám. Je to šílený svět.
Já osobně jsem neměl zkušenosti s těmito stavy. Až do teď. Po dočtení této knihy. Mám pocit jako bych byl "sjetý". Opravdu výborně popsaný svět a pocity zdrogovaného člověka.
Takže děkuji, pane Rjú Murakami

4 14.01.2016