Čáry

Tolik smutných a depresivních pocitů po přečtení této nenápadné knížky jsem nečekala.
Jde sice jenom o skupinu lidských jedinců, ale obávám se, že podobných pokřivených tvorů je společnost plná.
Nelíbí se mi trávit svůj čas v podobných příbězích, které nabídnou čtenáři plno agrese, násilí a podivných sexuálních anomálií...

1 24.10.2021

Nebylo to tak dobré jako "V polévce Miso", ale i tak se mi kniha celkem líbila.

8 04.01.2021

Poučená z predošlých Murakamiho kníh som nečakala príbehy o bežných, sporiadaných občanoch, ale takisto som nečakala, že všetky postavy (a že ich je požehnane) budú intelektuálne na úrovni žiaka nižšej strednej a v ojedinelých prípadoch vyššej strednej školy (japonský vzdelávací systém, odporúčam zbežne naštudovať). Postavy sa prakticky od seba nijak zvlášť nelíšia, všetky majú mentálne deficity a rôznorodé sexuálne úchylky. Model je pri všetkých podobný - sexuálne zneužívanie a týranie v detstve u každého vyústilo do nejakej neblahej poruchy osobnosti alebo psychózy. Príbehy sú prakticky bez pointy, niektoré zaujímavejšie ako iné, ale v konečnom dôsledku splývajú v podivnom prepletenci pofidérnych postáv.

8 17.08.2020

Líbil se mi ten nápad se „štafetovým vyprávěním“, posloupnost náhodných postav, které posouvají příběh jakýmsi literárním Brownovým pohybem je svěží a hravá. Líbila se mi i myšlenka, že každý člověk – bez ohledu na to, jak seriózně a vyrovnaně působí – v sobě má i temnou stránku, něco krutého a násilnického. Jenže Murakami to vypráví strašně ploše, všechny jeho postavy jsou si podobné, jejich násilí se podobně projevuje i vychází z podobných příčin. Vypráví vlastně jeden příběh stále dokola; stále jednu a tu samou povídku, jen v mírných obměnách. Bylo to s přibývajícím časem více a více únavné.

Ano, perverzní násilí je realita života (ne tedy toho mého, naštěstí), ale Čáry nejsou sonda do skutečného života, protože četnost otevřené agresivity, v současnosti i minulosti postav, je tam neúměrně vysoká. Což by nemuselo vadit, násilí v záměrně přehnané podobě může mít svůj umělecký význam (napadá mě teď třeba Nabarvené ptáče, nebo Hanekeho film Funny Games), to samé platí i o sexualitě (romány Henry Millera, typicky). To ale není – pouze v mých očích, samozřejmě – Murakamiho případ, Murakami nezní naléhavě, nevtáhne, nezaujme; jeho explicitní scény tím pádem nevypadají přirozeně, z textu tam jaksi divně trčí a působí samoúčelně. A ve výsledku tak víc nudí než šokuje.

Jmenovec a zároveň oblíbenec Haruki Murakamiho je dnes považován za nejvýraznější zjev současné japonské prózy. Jeho díla mohou způsobit u konzervativní čtenáře mnohdy poboureni a překvapení. I přes tento fakt autor brilantně analyzuje odvrácenou část japonské společnosti a s sziravou kritikou popisuje mnohé fenomény dnešní doby v kontextu tokijske společnosti, nevyhýbá se problematice SM, psychických poruch, násilí či drogové závislosti. Pod brutálním povrchem se však skrývá lidská osamělost v postmodernim světě a ztráta orientace.

10 20.04.2020

Téma všech knih R. Murakamiho je podobné - násilí, sex, drogy, zkažená konzumní společnost. Je to syrové a bez obalu, buď vám to sedne, a pak to oceníte jako sondu do života jisté části společnosti, nebo nesedne, protože nejvíc ze všeho momentálně toužíte po nové kuchyni z IKEA ve stylu "provence". Literatura by měla odrážet skutečnost. Perverzní násilí je skutečnost. Neříkám, že každý román by měl odrážet skutečnost a že každý román by měl být plný perverzního násilí, ale díky bohu za toto. Murakami vše naservíroval v oné syrové podobě, proto je to pro mnohé neatraktivní a nestravitelné. Být to tak ale součástí narativu superchytré severské detektivky, chrochrali byste blahem!

1 28.02.2020

Knihu som prečítala v rámci čitateľskej výzvy a musela som sa veľmi premáhať aby som ju dočítala. Už po zopár stránkach sa mi z nej dvíhal žalúdok. Takýto psychologický žáner asi nie je moja šálka kávy, aj keď je tam veľa nad čím premýšľať tú brutalitu som jednoducho ťažko zvládala.