Čáry

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Rjú Murakami se českému čtenáři poprvé představil v roce 2008 psychologickým thrillerem V polévce miso. Také děj jeho románu Čáry se odehrává v současném nočním Tokiu a neschází v něm sžíravá kritika dnešní japonské konzumní společnosti, scény plné brutálního násilí a sexu, ale také úvahy o lidské osamělosti, lásce a přátelství. Smutní hrdinové si v jednotlivých kapitolách jakoby předávají štafetu – na okamžik se náhodně setkají v nočním velkoměstě a zase mizí v anonymním davu, aby zanechali šokovaného čtenáře bolestným úvahám o životě a jeho smyslu....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29240/big_cary-bYP-29240.jpg 3.7225
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Argo
Originální název:

Rain, 1998


více info...
Nahrávám...

Komentáře (35)

Kniha Čáry

midloch
včera

Nebylo to tak dobré jako "V polévce Miso", ale i tak se mi kniha celkem líbila.

Icequeen
04. ledna

Poučená z predošlých Murakamiho kníh som nečakala príbehy o bežných, sporiadaných občanoch, ale takisto som nečakala, že všetky postavy (a že ich je požehnane) budú intelektuálne na úrovni žiaka nižšej strednej a v ojedinelých prípadoch vyššej strednej školy (japonský vzdelávací systém, odporúčam zbežne naštudovať). Postavy sa prakticky od seba nijak zvlášť nelíšia, všetky majú mentálne deficity a rôznorodé sexuálne úchylky. Model je pri všetkých podobný - sexuálne zneužívanie a týranie v detstve u každého vyústilo do nejakej neblahej poruchy osobnosti alebo psychózy. Príbehy sú prakticky bez pointy, niektoré zaujímavejšie ako iné, ale v konečnom dôsledku splývajú v podivnom prepletenci pofidérnych postáv.


mirektrubak
17.08.2020

Líbil se mi ten nápad se „štafetovým vyprávěním“, posloupnost náhodných postav, které posouvají příběh jakýmsi literárním Brownovým pohybem je svěží a hravá. Líbila se mi i myšlenka, že každý člověk – bez ohledu na to, jak seriózně a vyrovnaně působí – v sobě má i temnou stránku, něco krutého a násilnického. Jenže Murakami to vypráví strašně ploše, všechny jeho postavy jsou si podobné, jejich násilí se podobně projevuje i vychází z podobných příčin. Vypráví vlastně jeden příběh stále dokola; stále jednu a tu samou povídku, jen v mírných obměnách. Bylo to s přibývajícím časem více a více únavné.

Ano, perverzní násilí je realita života (ne tedy toho mého, naštěstí), ale Čáry nejsou sonda do skutečného života, protože četnost otevřené agresivity, v současnosti i minulosti postav, je tam neúměrně vysoká. Což by nemuselo vadit, násilí v záměrně přehnané podobě může mít svůj umělecký význam (napadá mě teď třeba Nabarvené ptáče, nebo Hanekeho film Funny Games), to samé platí i o sexualitě (romány Henry Millera, typicky). To ale není – pouze v mých očích, samozřejmě – Murakamiho případ, Murakami nezní naléhavě, nevtáhne, nezaujme; jeho explicitní scény tím pádem nevypadají přirozeně, z textu tam jaksi divně trčí a působí samoúčelně. A ve výsledku tak víc nudí než šokuje.

hatikva
13.05.2020

Jmenovec a zároveň oblíbenec Haruki Murakamiho je dnes považován za nejvýraznější zjev současné japonské prózy. Jeho díla mohou způsobit u konzervativní čtenáře mnohdy poboureni a překvapení. I přes tento fakt autor brilantně analyzuje odvrácenou část japonské společnosti a s sziravou kritikou popisuje mnohé fenomény dnešní doby v kontextu tokijske společnosti, nevyhýbá se problematice SM, psychických poruch, násilí či drogové závislosti. Pod brutálním povrchem se však skrývá lidská osamělost v postmodernim světě a ztráta orientace.

pistalka
20.04.2020

Téma všech knih R. Murakamiho je podobné - násilí, sex, drogy, zkažená konzumní společnost. Je to syrové a bez obalu, buď vám to sedne, a pak to oceníte jako sondu do života jisté části společnosti, nebo nesedne, protože nejvíc ze všeho momentálně toužíte po nové kuchyni z IKEA ve stylu "provence". Literatura by měla odrážet skutečnost. Perverzní násilí je skutečnost. Neříkám, že každý román by měl odrážet skutečnost a že každý román by měl být plný perverzního násilí, ale díky bohu za toto. Murakami vše naservíroval v oné syrové podobě, proto je to pro mnohé neatraktivní a nestravitelné. Být to tak ale součástí narativu superchytré severské detektivky, chrochrali byste blahem!

lark77
28.02.2020

Knihu som prečítala v rámci čitateľskej výzvy a musela som sa veľmi premáhať aby som ju dočítala. Už po zopár stránkach sa mi z nej dvíhal žalúdok. Takýto psychologický žáner asi nie je moja šálka kávy, aj keď je tam veľa nad čím premýšľať tú brutalitu som jednoducho ťažko zvládala.

Praevka
31.12.2019

Lidé, kteří žijí (až na výjimku Júko, která jako jediná byla v psychiatrické léčebně) relativně normální životy. Mají práci, kde bydlet, jsou samostatní... ani vlastně ne tak samostatní, jako spíš sami. V happy end nedoufají a nenechají doufat ani vás jako čtenáře. Každý si s sebou nese už od dětství něco, co není až tak úplně normální (a rozhodně to není nic veselého) a různými způsoby to předává dál. Řetěz malých šílenství se nesmí přetrhnout. Jde to vůbec?

hermína14
17.11.2019

Japonští Samotáři žijí v hrubosti, násilí a "izolaci" tak přirozeně, že se člověk od půlky knihy stává netečným. A jen otupěle číhá, čím bude trpět (netrpět) další postava. A doufá, že někdo bude šťastný..jenomže tady nikdo ani netuší, co by tak mohl chtít.

"Zdá se, že násilí je jediný způsob, jak se mnou ještě dokáže komunikovat. Snášel jsem to..."
"Ať člověk působí sebešťastněji, nikdo netuší, co se mu děje v duši..."

1