Sputnik, má láska

Tenhle autor je úplně marný a ztracený. Jeho knihy nemají žádnou jiskru, nápad, prostě jsou k uzoufání nudné. Při jejich čtení má čtenář tendenci spáchat harakiri. Vždy na něj narazím díky čtenářské výzvě, je držitelem snad každé zbytečné literární ceny.

3 19. února

Po dočtení vlastně vůbec nemám pocit, že by titul Sputnik, má láska, měl jakékoliv dočinění, či spojitost s Norským dřevem. Nevím, proč je toto propojení tak propagované, i přesto, že v jádru jsou obě knihy naprosto odlišné.

Vzhledem k tomu, že Murakami je mým nejoblíbenějším autorem, sám pociťuji, že jeho díla hodnotím skrz růžové brýle. Je to však těžké, jeho příběhy, styl a témata mě prostě vždy pohltí. V tomto případě jsem se však do úplného pohlcení nedostal. Neříkám, že to je román špatný, to bych říct fakt nedokázal, jen je prostě něčím jiný.

Asi jsem taky naštván tím, jak to skončilo. Nechci zde spoilovat, a proto se nebudu zaměřovat na jednotlivé dílky příběhu. Cítil jsem však jistou odfláknutost s blížícím se koncem. Spíše je však pravděpodobnější, že jsem autorovo sdělení nepochopil.

I tak je to literární dílo se vším všudy. Haruki psát prostě umí. Je to umění.

17 14.10.2021

Dávám tak slabých padesát procent. Je to kniha o samotě, o pocitu nepochopení a chvílemi jsem z toho všeho měla depresi.
Uznávám kvalitní literární sloh a hloubku myšlenkových pochodů, ale asi jsem potřebovala větší dávku energie a radosti.

78 28.09.2021

Vaše upoutávky mne odradily od přečtení Doslovu. Ale doslovy stejně nečtu, pokud je nenapíše autor formou Epilogu. Nerad také používám citáty z děl, raději přidávám své pocity z přečteného a myšlenky autora, které si z knihy odnáším do dalšího života. Zaujala mne autorova úvaha o smyslu psaní jako takového, z jeho pocitu z psaní, zda je psaní dokonalé, a pokud ne, co má na něm zlepšit, tak, aby s dílem uspěl, aby dílo bylo dokonalé. To není možno nikdy splnit, nemůže nikdy uspokojit všechny čtenáře, vždy se najde někdo, kdo bude mít výhrady. A totéž platí i o životě, máme žít tak, abychom každý byl spokojen, bez ohledu na okolí. A k "ložnicové scéně": pro milující osobu musí být vždycky obrovským šokem, když není láska opětována, nebo je úplně jiná, než byla očekávána. A trvá značně dlouho, než se s tím dotyčná osoba vyrovná, pokud se s tím vyrovná. Někdy ne. Ani autor neví, co s tím, proto nejasný, či víceznačný konec!

(+ SPOILER) Já zase vůbec nevím jak hodnotit. Na první přečtení jsem nebyla ohromená, ale to bylo tím, že jsem od knihy očekávala něco na styl Norského dřeva. Celou dobu jsem čekala, že se dozvíme, co se s Fialkou stalo, avšak Godot nepřišel a já chvíli seděla a přemýšlela co jsem to vlastně přečetla. Od Murakamiho jsem doposud přečetla jen výše zmíněný hit Norské dřevo, proto jsem byla tímto magickým realismem poněkud zaskočená. Zpětně však hodnotím více než kladně. Téma jakési "druhé strany" či paralelního Vesmíru je zajímavé a líbí se mi, že je na čtenáři, ať si knihu vyloží po svém. Sputnik, má láska prostě funguje a těším se na další Murakamiho knihy!
Nechávám prozatím bez hodnocení, protože bych tím knihu nejspíše urazila a to není v mém zájmu :)

7 06.08.2021

Murakami je pro mě vždy dobře mířenou ranou přímo do srdce. A Sputnik? Kouzlem první velké lásky, která jednou navždy definitivně zmizí a už se nikdy nevrátí.
Mladší Murakami je trošku jiný, než ten současný, ale vždy zatraceně dobrý.

P.S. Nečtu doslovy, nezajímá mě, co si mám myslet, abych vše správně pochopila. Čtu srdcem a to zatím pořád rozumí docela samo…

4 13.07.2021

(+ SPOILER) Pro mě je to celé o Fialce, kterou narozdíl od Mjú ten blesk z čistého nebe nerozpoltil. Prošla bouří, v níž si dokázala udržet svou vnitřní integritu. Krásná bytost.