ddkk komentáře u knih

Drsné, temné, pekelné, místy odporné. A přece tak dobře napsané! Kde Mo hledala nápady na hrůzné případy Jacka Cafferyho? Sama o sobě prý říkala, že je to její temná mysl, kterou léčí svými romány...No, kdo ví. Její knihy jsou mimořádné a já jen lituji, že jsem je nezačala číst už dávno, když na mne čekaly v knihovně...

Ptáčník je kniha, kterou jsem nemohla odložit. Má na svědomí noc, kterou jsem nad ní probděla. Vůbec toho nelituji, stálo to zato! A já mohu jen doporučit, i když pro slabší povahy to asi není.

92 06.03.2023

Jsou knihy, které se mi dokázaly vrýt hluboko do mysli. Jsou i knihy, které mě vyvedly z představy, že všichni lidé jsou ve své podstatě dobří...Tokio mezi takové knihy určitě patří, hlavně proto, že se opírá o skutečné události. Dnes už Nankingský masakr nikdo nepopírá, ale ještě nedávno o něm většina Japonců (a nejen jich) neměla ani zdání...

Příběh Grey je skvělý, napětí se stupňuje až do konečného otřesného odhalení. Je to jedna z knih, od které jsem neměla sílu odejít.

98 27.02.2023

Po docela slibném začátku, kdy příběh nabírá slušné tempo a nejste si jistí, kdo je tady vlastně v právu a kdo lže, najednou zjistíte, že jde zase o staré dobré klišé. Jaké, to nebudu prozrazovat, ale dá se docela dobře odhadnout. Není to špatná kniha, jen jedna z mnoha podobných.

94 25.02.2023

Další podivuhodná kniha Marka Haddona, která mi učarovala. Současný příběh dominantního a bezohledného otce, který se se smrtí své ženy vyrovnává otřesným způsobem až ke konečné a úplné tragédii, je nepokrytě inspirovaný antickou bájí o Apolóniovi a Shakerpearovou hrou Perikles. Prolínání současnosti se starověkým příběhem a občas i s příběhem Williama Shakespeara, je napsaný tak umně, že mi vůbec nevadilo přecházení z jednoho děje do jiného. Dramata, popisována s epickou šíří, jsou strhující, napětí je perfektně dávkováno a završení obou příběhů překvapivě obrácené než jsem očekávala... Je to úžasná antická tragédie v současném hávu.

Haddon je skvělý spisovatel a jeho vytříbený jazyk je radost číst. Sviňuchu mohu je doporučit.

99 18.02.2023

Až když jsem viděla televizní zpracování Zapomenuté vraždy, jsem si uvědomila, že poslední příběh slečny Marplové vlastně znám, protože jsem ho už několikrát četla a knížku mám v knihovně.

Je to jeden z nejlepších kousků naší oblíbené a poněkud všetečné slečny Marplové, které zase nic neušlo. Její metody jsou nenápadné tak jak nenápadná je ona sama. Pár vyslechnutých drbů, nenápadně položené na první pohled naivní otázky, laskavost sama...Dlouho netušíte, co se před těmi skoro dvaceti lety vlastně stalo...

Velmi doporučuji.

125 16.02.2023

Ticho je jeden z nejkomplikovanějších případů, které musí tým Erly řešit. Erla je navíc doslova na rozsypání, tají otce svého dítěte a navíc její postavení šéfky není kdovíjaké. Že se chová příšerně, není nijak překvapivé...Kriminalisté, mezi nimiž začala oficiálně pracovat i Freya, mají práce nad hlavu. Neřeší jen jediný případ, ale hned několik. A i když samozřejmě tušíte, že se zřejmě někde propojí, dlouho není jasné, jak to všechno vlastně je...

Ticho je jedním z nejnapínavějších kriminálních případů, které Yrsa napsala, ne-li vůbec nejnapínavější. Všechno je tak komplikované a nejasné a do toho jako vždy bezvadně zakomponované vztahy v týmu, že čtete a čtete, abyste se už konečně dověděli ...

Zatím poslední případ série Freya & Huldar (Yrsa nikdy nikde neřekla, že by série neměla pokračovat), který mohu jen doporučit.

104 16.02.2023

Carrisi mě zase dostal. I když maličko v koutku duše si říkám, jestli tak trochu nedostal i sám sebe...Když čtu zdejší komentáře, zdá se mi, že asi nejsem sama, koho tu ponechal s otevřenými ústy a zmatkem v mysli: tak co se, sakra, vlastně stalo? Ono to vlastně ještě vůbec neskončilo! A mimochodem, tak kde je vlastně Mila Vasquez?!?

Velmi doporučuji všechny díly.

96 06.02.2023

Docela jsem se na knihu těšila, anotace se mi zdála zajímavá, hodnocení opravdu vysoké. Příběh Bena a Elliota (Otty) mě na první pohled zaujal.

Příběh sám byl docela zajímavý, dobrodružný a plný napětí, ke konci napínavý. A ovšem taky dost naivní...Je to Otto nebo není? Přizná se? Nepřizná se? Zdlouhavé Benovo vyprávění monotónně a opakovaně přerušované Cat s tím, že už nemá čas, protože má, případně ji čeká jednání, příprava na jednání, stání, atd., bylo místy únavné. Občas mi vadily i zbytečné prodlevy v ději typu: Ben jel někam, tam nikdo nebyl, vrátil se a jel tam znovu. Na hraně uvěřitelnosti pro mne byly i hrátky s převleky do nacistické uniformy s půjčeným mercedesem a koneckonců i kotrmelce v Ottově charakteru...

V knize je bohužel také dost nesmyslů, které jdou na vrub amerického pohledu na mrňavou Evropu. Doporučovat Benovi trasu do Jugoslávie přes tehdejší Slovensko s tím, že by bylo dobré se cestou vyhnout větším městům jako je Poprad nebo Košice, je minimálně úsměvné. Vyjadřovat se o šedesátitisícovém městě Zamość jako o malebné vesničce také není právě běžné. Geopolitické uspořádání sousedních států během války asi autor také nepovažoval za podstatné a jsem si jista, že mu zcela unikl rozdíl mezi Protektorátem Čechy a Morava a Slovenským štátem.

Celkově se mi ale kniha četla dobře a když pominu temný obsah, byla i zábavná. Je to však další z knih, které se vezou na vlně zájmu o témata 2.SV a o židovskou otázku obzvlášť. U mne za tři.

91 06.02.2023

Musím moc poděkovat mé oblíbené Leoně333 za skvělý tip, protože sama bych tenhle skromný a útlounký skvost určitě neobjevila...

Zejména první a nejdelší povídka, po níž je kniha pojmenovaná, působí jako nenápadná, o to citově výbušnější bomba. Skandální, otřesné svědectví o životě švédské vesnice kdesi na severu odehrávající se - pro nás těžko pochopitelně - ještě v sedmdesátých letech minulého století...Upřímné vyprávění Janiho, který na pohled bez emocí a s bezmocnou odevzdaností popisuje život rodiny, v níž vyrůstá, je tak srdcervoucí, že se občas musíte nadechnout...A jen vás napadá - je takový život předurčen osudem, Bohem nebo náhodou? Protože ti, kdo ho musejí žít, jsou doslova jako v pasti...

Další dvě kratičké povídky jsou přece jen o něco méně šokující. Jsou o bezmoci člověka vůči síle přírody...

Plný počet a doporučuji.

P.S. Příběh Janiho rodiny trochu připomíná knihu Barva mléka...

93 29.01.2023

Ve škole začala řádit jakási hnusná viróza. Chlapečci jsou usmrkaní, ukašlaní, teplota nic moc...a ejhle, jako pozitivní světýlko v tunelu, objevili jsme v hloubi knihovničky Vačici. Tak hezký a přitom docela krátký příběh jsme už dlouho nečetli. A poučný...

Jak málo stačí k tomu, aby si o nás okolí cosi myslelo a chtělo nás přinutit - samozřejmě jen v dobrém! - abychom své chvání i myšlenky rychle změnili! Bylo to moc prima, chlapečci zapomněli na rýmu a hned přišli na to, jak to s tou vačicí vlastně bylo...

Navíc autor nezapře, že byl mimo jiné i animátorem a jeho ilustrace jsou jedním slovem kouzelné. A jako bonus navíc je v knize docela poučný doplněk o tom, jak to vlastně ve skutečnosti vačice mají. Jestli se opravdu zavěšují na větev za ocas. Zavěšují. A taky si umějí hrát na mrtvé, když hrozí nebezpečí...

Moc hezká knížka, doporučuji.

89 29.01.2023

Asi má Mark Sullivan štěstí na lidi, kteří prožili neobvyklý, spletitý a zajímavý život a s radostí se s ním o své zkušenosti a zážitky podělí. Tak tomu alespoň bylo u knihy Poslední zelené údolí a stejné je to i u této knihy. Příběhy také umí zručně zpracovat, jsou docela napínavé, často až neuvěřitelné a dobře se čtou. Mají historický podtext a čtenář se dovídá leccos dosud neznámého...

Původně jsem chtěla dát plný počet. Hlavně za zprostředkování zatím pro mne neznámé situace, která vládla za druhé světové války v severní Itálii. Moc toho o tom, jaké to v Itálii bylo za duceho, bohužel nevím a Mark Sullivan mi dokázal alespoň něco poodkrýt. V knize navíc vystupují skutečné osoby a osobnosti a to je vždycky přitažlivé. I příběh sám mě bavil a zajímal, jenže...

Sullivan knihu prezentuje jako historickou, postavenou na reálných faktech a většinou má zřejmě pravdu. Když však trochu zapátráte, zjistíte, že minimálně postava hlavního hrdiny, mladíka z dobré rodiny, špiona, vyzvědače a super sportovce, je trochu problematická. Také některé příhody, které měl Pino zažít, jsou zřejmě fikce. Třeba nezapomenutelná záchrana židovské houslistky na Pinově zádech a sešupem na lyžích až k jezeru Lago di Lei, které v té době ještě neexistovalo, je minimálně na hraně uvěřitelnosti...Já vím, je to román, a ani by mi to tak nevadilo, kdyby byl prezentován jako kniha "inspirována" Pinovým životem. Co mi vadilo víc, byla forma, jakou je román napsán. Chybí, stejně jako u Zeleného údolí, emoce, větší prokreslení charakterů, hlubší ztotožnění se s postavami, prostě více šťávy, a to je opravdu škoda...

Přesto je to krásná kniha, kterou stojí za to si přečíst.

97 26.01.2023

Pokračování dobrodružství Rychlých šípů ve Stínadlech nijak nezaostává za prvním dílem. Tajemní Vontové volí svého šéfa a stejně jako my, tehdy malí čtenáři, žasnou nad jejich historií...Foglar přesně věděl, jak zaťukat na dětskě srdéčko.

Na Foglara stála kdysi dávno naše mamka frontu před knihkupectvím. Od té doby ho máme, trochu očteného, v knihovně. Ceká na vnuky. Jsem zvědavá, co na něj po tolika letech řeknou...

Mimochodem, díky Stínadlům jsem už nikdy nezapomněla na starobylý strom ginkgo biloba. A užasla jsem, když jsem ho po letech konečně in natura uviděla u vchodu do své alma mater...

První foglarovka, kterou jsem jako školačka přečetla. V 68. ji, stejně jako další knížky Jaroslava Foglara, začal vydávat brněnský Blok a my se na Rychlé šípy s nadšením vrhli. A nejen na ně...

Vlastně si neumím představit nikoho z mé generace, kdo by Záhadu hlavolamu nečetl. A i když Foglar vždycky psal jen o klučičích klubech a partách, vůbec to nám, holkám, tehdy nevadilo (dneska by byl chudák Foglar asi na pranýři za genderovou nevyváženost :-), hltaly jsme jejich příběhy úplně stejně jako kluci.

Ovšem příběh Rychlých šípů, pátrajících ve Stínadlech po tajemství Jana Tleskače, byl prostě nejlepší a dodnes je nesmrtelný. Mimochodem, mým favoritem nikdy nebyl Mirek Dušín ani Červenáček, já vždycky milovala Jarku Metelku, ani nevím proč...

128 23.01.2023

Celý dospělý život si tak nějak myslím, že leccos o vesmíru snad vím, ne moc, ne moc do hloubky, ale něco přece. A pak se mne mrně, co sotva začalo chodit do školy, zeptá, proč nejsou na Marsu Marťani. Na pohled jednoduchá otázka, jenže vysvětlete to tak, aby mrně pochopilo a vy se úplně neznemožnili...

Knížka Vesmírníček umí odpovědět jednoduše a srozumitelně na spoustu podobných otázek. Autoři jim říkají Příběhy ze života sluneční soustavy a jejího objevování, třeba: Jak se člověk dostal na Měsíc, Jak se bránit před dopadem planetky, Jak se dá podívat dovnitř planety, Jak dostat sondu na oběžnou dráhu planety, Proč má Venuše tak hustou atmosféru, Proč sopky prdí a smrdí a Jak si vyrobit sopku (obzvláště oblíbené příběhy!), Proč Mars přišel o své magnetické pole nebo Jak se pídit po Marťanech...Příběhů je celkem sedmdesát a to už se dá o vesmíru vážně leccos dovědět. Na konci je dokonce rozříznutá raketa...

Pro mne je nejzajímavější příběh Mezinárodní vesmírné stanice. Dodnes jsem netušila, že se dá v noci ze Země pozorovat pouhým okem, neboť září a nachází se ve výšce pouhých 400 km nad zemským povrchem. Navíc se pohybuje šílenou rychlostí 27 600 km/h (jasně, jinak by spadla). Užasla jsem i nad tím, jak komplikovaná byla její doprava na oběžnou dráhu. Jak by taky ne, je totiž obrovská...

Vesmírníček je výborná knížka pro malé i pro velké a já ji mohu vřele doporučit.

87 23.01.2023

Kapesní vydání příručky pro určování ptáků, vydané v edici Příroda do kapsy. Na jednotlivých stránkách jsem našla výstižné kresby ptáků a jejich stručný popis rozdělený do kategorií Velikost a popis, Hlas, Výskyt a Potrava a hnízdění. Je to praktická pomůcka pro určování ptáků třeba na krmítku nebo kdekoli v přírodě. Našla jsem v ní všechny opeřence, kteří se v našem okolí vyskytují a řadu dalších, kteří ještě čekají na naše objevení :-)

Knížečka je doplněna obsáhlým rejstříkem a přílohou s vyobrazením některých ptáků v letu. Paperback je vybaven plastovým obalem, což považuju za skvělý nápad.

Doporučuji všem milovníkům ptactva i jejich dětem.

82 16.01.2023

I já jsem poslouchala audioknihu a moc se mi to líbilo. Dopisy mi zpestřily domácí práce i vycházky se psy, usínala jsem s nimi a poslouchala je v autě...Je to moc hezký příběh se zajímavou zápletkou a dojemným koncem. Romantických knih zas tolik nepřečtu, ani je zvlášť nevyhledávám, ale tohle mě docela bavilo.

104 15.01.2023

Moc hezký příběh, který nic neztrácí s dobou. Naopak, je stále stejně zábavný a pořád dokáže nakopnout dívky (i kluky) s nějakým tím domnělým (i skutečným) nedostatkem. V době, kdy Rudolf Metráčka psal, nebylo moc možností, jak s komplexy méněcennosti bojovat. Moc se o tom nemluvilo, psychologové pro takové případy nijak zvlášť nefungovali a hlavně (pozor, mládeži!) nebyl internet, považte!

Doporučuji a dávám plný počet. A mimochodem, Jitka zas tak nemožně tlustá nebyla...

112 15.01.2023

Je to na první pohled banální příběh lásky vdané, krásné a bohaté, ale na svém muži úplně závislé ženy, a dvacetiletého mladíka bez zázemí, vzdělání i bez peněz. Kam takový vztah povede, je snadné si domyslet. Jenže Láska je jen slovo není žádná harlekýnka.

Příběh s tragickým koncem se odehrává v Německu na začátku 60.let minulého století, nepříliš dlouho po válce. Společnost se stále vzpamatovává z fatální prohry nacismu a zdaleka není s novou situací vyrovnaná. Za nitky stále tahají ti, kteří za Hitlerovy vlády prosperovali a kteří nic na svém myšlení a vlastně ani chování nezměnili. Podnikají a skrytě i otevřeně se druží a hrají si do karet. Pro naivní zamilované tu prostě není místo a pomsta musí dříve nebo později tak jako tak přijít...

Je to přehlídka neuvěřitelně lhostejného a krutého chování k vlastním dětem, ke svým partnerům, přehlídka osamocení, nedostatku mravnosti, sobeckosti a pomstychtivosti, a hlavně pokroucených a nechutných charakterů. Vyústění je tak bezvýchodné a tak málo optimistické, až se srdce svírá. Nejen to Lazarusovo...

Doporučuji.

126 11.01.2023

Jana Eyrová je moje oblíbená klasika. Využila jsem četby v ČRo a s potěšením si příběh Jany a pana Rochestera znovu prožila. A hádejte, kdo knihu načetl? Samozřejmě Marta Vančurová. Stále tak křehká, noblesní a přesvědčivá, jako když kdysi v televizi Janu Eyrovou nezapomenutelně hrála.

Poslouchala jsem jako audioknihu v bezvadné (jako vždy) interpretaci Aleše Procházky. Tragicko-romantické příběhy malíře Piskareva a novopečeného plukovníka Pirogova, kteří neodolali vábení šarmantních dam, mi zpříjemnily novoroční odpoledne a večer.

A hlavní roli tu hraje okouzlující a mýtický Petrohrad...

79 02.01.2023