Láska je jen slovo

(SPOILER) Tuto knihu jsem četla již jednou v mladším věku, bylo to v době, když byly u nás knihy západních autorů velmi vzácné. Tenkrát se mi myslím celkem líbila.
Dnes po přečtení po nějakých 40 letech, musím přiznat, že se mi kniha líbila, i nelíbila. Zpočátku se mi nelíbil drsný jazyk mladého muže, Olivera Mansvelda, který putoval z jedné školy a z jednoho internátu do druhého, odevšad ho pro nevhodné chování, vykázali. To činil navzdory svému otci, který se usadil po vyhoštění z Německa v neutrálním Lucembursku. Oliver trpěl za jeho pověst defraudanta, který okradl svou zemi o miliony marek.
Příběh velké lásky jednadvacetiletého Olivera a krásné, o dvanáct let starší ženy Vereny, manželky milionáře a vlivného muže Manfreda Lorda, vypráví ve svém vlastnoručně psaném románu sám Oliver Mansveld. Jejich láska musí zůstat utajena. Děj příběhu popisuje celou škálu intrik, podrazů a vydírání, ze strany jeho spolužáků a služebnictva rodiny Lordových. Oliver dostává jednu ránu za druhou. Vyhrožuje mu a vydírá ho jeho invalidní „bratr“ Hansi, spolužačka Geraldina, která ho svérázným způsobem svede a pak ho už nehodlá pustit. Oliver je ze všeho nešťastný a stejně tak nešťastně a tragicky nakonec skončí příběh jejich velké lásky.

Četla jsem před mnoha lety, v době, kdy každá dobrá knížka byla vzácnost. Zejména zahraniční, překladová, ze Západu. V knihovně jsem se zapsala do fronty čekajících, a pak jsem si ten poněkud otrhaný svazek nábožně přečetla. Tehdy jsem byla nadšená, ale dnes nevím, jak bych tento román hodnotila. Dávám nicméně 4 a půl hvězd, už jen pro tu nostalgickou vzpomínku.

Myslím, že jsem se stal klukem i mužem současně. Nebojím se krátce po dočtení přiznat, že se Láska je jen slovo stává jednou z mých nejoblíbenějších knih v životě. A není to naivitou, aktuální zaslepeností, ale proto, že má dílo úplně všechno. Pouští paletu barev a pocitů, hru emocí s napětím, dějová zákoutí, vývoje a proměny postav, správnou míru klišé a hlavně životní realismus v lásce, která sama o sobě realistická být bez patetičnosti nemůže. To všechno jazykem, ke kterému chtě nechtě musíte inklinovat, přestože se vám zdá jakkoliv jednoduchý, dětský nebo příliš rozverný. Je to lázeň něhy. Výprava za láskou, která je tak silná, že se jí člověk nezbaví, ale zároveň tak slabá a nesilná, jako umí jen láska být. Bloudíte v krásném snu. Bloudíte s Oliverem a Veronou. Složité téma plyne ukrutně rychlým tempem, s uvěřitelným zlem i dobrem, lidstvím, skrytými motivacemi. Přilnul jsem k hlavním postavám, chápu ovšem také komparzisty, kteří čas od času přejímají hlavní role, což pokládám za nezvyklé. Je to fantastické. Nečekal jsem to, ale výjimečné, dalece citlivé. Mně nezbývá než zůstat v údivu.

Já knížku poslouchala...dobře se poslouchala. Poutavý, ale pro až naivní příběh. A od začátku jsem tušila jak dopadne. Naivita je dána věkem vyprávějícího.

Jako paperback "Liebe ist nur ein Wort" od Droemer-Knaur jsem si koupil roku 1974 v Budapešti na dovolené, dovezl domů do Brna a přečetl jedním dechem. Měl jsem už za sebou pár Simmelových knih v němčině a tato se mi líbila (v té době) nejvíc. Pak jsem ale přečetl "Všichni lidé bratry jsou" a změnil pořadí v mé soukromé "top 5". Když jsem se nedávno dozvěděl, že román vyšel jako audiokniha, zajásal jsem. Nemohu se dočkat na shledání s Oliverem po více než půlstoletí...

Moje první setkání s tímto autorem před 40 lety, byla jsem tenkrát nadšená. Vrátila jsem se k ní pro připomenutí asi před 10 lety a můj pohled byl už trochu jiný než v době zrání. Nicméně autora mám ráda a jelikož je to tak dávno co jsem četla jeho knihy, chystám se k nim vrátit.

Některé příběhy zůstanou v hlavě navždy. Nejen proto, že jste je četli, ale protože jste je tak trochu i prožili.

Láska je jen slovo není jen o lásce, stejně jako láska samotná není nikdy jen slovem. Je o té zvláštní intenzitě, která vás zastihne právě ve chvíli, kdy to nečekáte. O momentech, které vás pohltí natolik, že ani nevíte, jestli je žijete, nebo se jimi jen necháváte unášet. O vztazích, které možná měly být, možná ne, ale každopádně po sobě zanechaly stopu.

Možná bych ji dnes četla jinak, možná také ne. Možná bych v ní objevila jiné významy, jinou pravdu. Ale možná ji dnešním pohledem ani číst nechci. Chci si ji zachovat takovou, jakou jsem ji vnímala tehdy...

Četla jsem na doporučení jedné starší paní, která tuto knihu označila mezi třemi TOP knihami jejího života. Recenze dobré, tak jsem šla do toho. Ze začátku jsem se vůbec nemohla začíst. Téma osudové lásky nebývá v mém hledáčku a nejraději bych toto téma přeskakovala. Zaujalo mě v knize jiné téma - vztahy dětí z různých států a různých barev a různých sociálních vrstev, které bydlely v internátu a společně navštěvovaly i školu. Toto téma, kdyby bylo více rozpracované., stejně jak píše Frederick Backman, to by bylo skvělé. Čtenář sice velmi brzo tuší, jak to celé dopadne, ale i tak to bylo zajímavé počtení, které bych osobně nezařadila do mých TOP 10 a asi ani ne do TOP 30, stojí to za přečtení.

Román je napsán krásným jazykem, já tyto "klasické" autory prostě můžu. Po této stránce jsem si četbu tedy opravdu užila. Co mi moc nesedělo, byl příběh samotný a charakter hlavních postav. Nevím, možná jsem na tento typ love story už moc stará a tak nějak cynická nebo pragmatická. Verenu jsem vůbec nechápala - ona chce Olivera, její dcera chce Olivera o ona upřednostňuje bohatství manžela? Hmm, taková paní může mít různé označení, ale dáma to asi nebude :-) Oliver se na jedné straně vyjadřuje velmi vyspěle a racionálně (tuším v tom sdělení autora), na druhé straně se chová jako "normální" zamilovaný mladý kluk, který z nedostatku zkušeností nehledí napravo nalevo.
Líbil se mi i historický kontext, popis vztahů mezi dětmi v internátě.
Celkově kniha určitě stojí za přečtení.

Do knihy jsem se nemohla začíst. A v polovině jsem vzdala

Když jsem knížku otevřel poprvé a vyskočil na mě specifický styl psaní, trochu jsem se lekl, že je ve stejném duchu psaná celá kniha. Pak se kniha přesune stylem k vyprávění o Lazarusovi (trefné jméno) a pak teprve do deníku. A musím říct, že postavy a události jsou vykreslené velice uvěřitelně, chvílemi člověk věří, že je to opravdu deník. Některé scény jsou dojemné, podařilo se mi u jedné z scény z internátu mít opravdu vlhké oči, spousta zvratů v ději a problémy, které se navalují jeden na druhý. I tak si myslím, že by románu prospělo proškrtání, přeci jen je to dost grafomanský počin, ale celé se to čte lehce, až na určitá těžká témata. S postavami jsem se dost sžil a těžko se mi opouštěly...

Kniha je zajímavě napsaná chvíli je to příběh chvíli deník, pěkný poopis osob a jejich životů ale ten konec ten člověka dostane tohle jsem nečekal. Kniha pokud by dneska vyšla přepsaná tak by z toho klidně byl dobrý erotický román.

Napínavý příběh, jehož milostná linie se občas zapletala tak, že mi až vadila. Naproti tomu mě upoutaly vedlejší příběhy dětí z internátní školy a historicky kontext nedávného konce války, který proplétá osudy hrdinů.

Knížka, co rozhodně stojí za přečtení. Milostných románů je spousta, s dobrým i tragickým koncem. Jenže tohle je víc než milostný román. Zaujal mě hlavně historický kontext, vztah Němců k hrůzám války, v knížce jde o dobu, kdy dospívá první generace, která válku nezažila nebo zažila v dětství. Právě v té době knížka vyšla, což je asi dost zásadní.
Možná je tím historickým kontextem ovlivněno i to, že snad všichni mladí v knížce mají nějak pokřivený vztah k rodičům a zdalela nejde jen o běžný generační střet. A s tím souvisí i to, že skoro všechny významnější postavy jsou z mého pohledu v něčem "divní lidé", jsou psychicky labilní nebo mají jiný problém,
Některé věci se mi zdají až neuvěřitelné, např, zmínka o postihu za rozvracení manželství, no je to víc jak 60 let.
Nerozumím moc Vereně, ale uvědomila jsem si, že takové ženy zcela ekonomicky závilé na manželovi vlastně jsou pořád, zkrátka lidé jsou různí.

Doporučuji....

Do téhle knihy jsem šla možná s až hodně vysokým očekáváním, ale dostalo se mi spíše zklamání.

Mladý Oliver z bohaté rodiny se zamiloval do vdané paničky Vereny, které se údajně provdala za staršího a bohatého muže proto, protože potřebovala zajistit svou malou dcerušku. Jenže její manžel není tak naivní, jak se zdá a páru dokáže hodně zavařit - bohužel s tragickým koncem.

Pro některé to bude srdcovka, ale já se nějak nedokázala vcítit do Vereny, která na mě působila jako pěkně mazaná potvora...

Poprvé jsem tuhle knihu četla v 15 letech, když jsem ji dostala od táty. Je to asi moje nejoblíbenější kniha.

Láska je jen slovo...úžasná kniha o věrné lásce až za hrob. Pro někoho by mohli být hlavní hrdinové naivní a nevyzrálí. Já pro mě však mám pochopení. Zamilovaní lidé se mnohdy chovají tak, že je to racionálně nevysvětlitelné. To k lásce prostě patří. Kdybych mohla dát deset hvězdiček, dám je. Takto musí stačit pouze pět.

Aha...tak já ji teda nedočetla...nebavila mě....