Cink262 komentáře u knih

Knihu jsem poslouchal na Vltavě v "Četbě na pokračování". Hluboce mě oslovila nespoutaná představivost Vianova vyprávění. Všechny bezstarostné radostné hrátky jako bylo hraní na pianocktail nebo tvorba dobrot podle Gouffého vrcholící svatebním obřadem jsem prožíval společně s hrdiny. Svět byl krásný, prozářený světlem lásky. Mnohokrát mi vytanula na mysli otázka, jak to ti Francouzi dělají. Tedy možná to nejsou jenom francouzští spisovatelé, ale toto nevšední pojímání všedností jsem znal už od Prousta, u Viana se atmosféra fin de siécle proměnila v surrealismus s přídechem jazzu a existencialismu. Je těžké si v komicky fantaskním románu vytvořit blízký vztah s postavami a jejich osudem tak, aby román neztrácel na některé ze svých "imaginačních" hodnot. Boris Vian ale dokáže při tom všem vyprávět román o lásce, i o smutku a teskné smrti a magický svět se mění spolu s vývojem osudu postav. Svět se ne pouze jeví tak, jak se právě cítí postavy, on takový opravdu je. Proto mě Pěna dní tolik zasáhla a určitě po ní, až se znovu otevřou knihovny, sáhnu i v tištěné podobě.

8 18.03.2020

Málokdy si kupuji knihy v knihkupectví, často v antikvariátu, nejčastěji však čtu knihy z knihovny. Tentokrát jsem udělal z důvodu nedostatku knihovny výjimku a nákupu nové knihy ani v nejmenším nelituji!
Robert A. Segal píše jasně a srozumitelně, na začátku knihy nás seznamuje s mýtem o Adónidovi, který vždy u jednotlivých teorií využije jako ilustrativní příklad - čtenář tak může s lehkostí porovnávat nejen teorie samotné, ale i jejich (někdy pravděpodobné) vysvětlení stejného jevu - což je přesně to, co mi v mnohé naučné literatuře chybí a obírá mě o spoustu informací.
Mýtus je v osmi kapitolách nahlížen z mnoha vědeckých a historických perspektiv. Myslím, že si tam každý, koho zajímá svět, najde své - psycholog, antropolog, politolog, sociolog, filosof, literát, ale třeba i přírodovědec. Téma mýtu je obsáhlé a zdaleka ještě není vyčerpané - do hlavy se mi dere myšlenka, zda to není tím, že je "nevyčerpatelné" - toho slova nechci pateticky zneužívat, ale...

2 13.03.2020

Kniha mě pohltila svým napětím ve stále stejných podmínkách, paprsky naděje, které se někdy ukážou jako smrtící jindy ne. Vylíčení postapokalyptického světa McCarthy zvládl bravurně - tak, aby se čtenář do postav vžil. Není třeba ani popisovat, co za katastrofu se stalo, kdy se to stalo, jak se to stalo - z toho všeho víme jen nepatrné náznaky. Důležité jsou pociťované následky - spálený svět s lidmi, kteří přežívají (v lepším případě) ze zbytků slávy světa zašlého, strach, naprosté zničení pocitu lidské pospolitosti, na druhé straně ale i zachování rodinných pout - lásku uprostřed ničeho s přídechem barbarství.
Považuji knihu za mistrovskou v popisu hrdinů i světa nejen v tom, co je v ní napsané, ale spíše právě v tom, co tam chybí a čtenář si to musí domýšlet a hádat.

Cítím trochu zklamání ze závěru (více neprozrazuji...) a také z českého překladu, který obsahuje nějaké ty hrupki.

8 13.03.2020

"Kdo chytá v žitě" mě chytlo. Kniha se čte opravdu rychle, nechybí jí spád, humor ani místa trocha sentimentality (Holdenovy sny odjet daleko a žít v chaloupce u lesa). Holden Caulfield je skvělým průvodcem po světě puberťákově, překlad Luby Pellarové se mi líbil, ale bohužel osloví spíše jazykové retro fajnšmekry. Aby se kniha četla dále mezi dospívajícími, myslím, že by neuškodil nový překlad. Ale nakolik má vlastně "Kdo chytá v žitě" šanci zůstat aktuální, když mnohé věci v životě dospívajících i morální poměry společnosti se tolik změnily? Něco ale zůstává stále stejné - pocit vykořeněnosti, cizoty a touha po rebelství - což se snad nikdy nezmění.
Zaujala mě diskuze týkající se toho, jestli Holden dobrým vzorem pro mladé. Problém ve společenských vzorech dospívajících je často v tom, že buď jsou to postavy nastrčené konzervatismem ("rodiči, kteří chtějí slušné děti") nebo naopak jsou to po všech stránkách rebelové. U Holdena si, myslím, každý najde své. Jeho autenticita, samostatnost, touha po lepším světě, odcizenost jsou pro mě stavy/hodnotami, kterými si pro duševní vyspění musí projít snad každý. Často omílaná "zhýralost" v mých očích Holdenovi neubírá, ale spíše přispívá tomu, že jej považuji za dobrý vzor. Holden chce sice spát s prostitutkou, ale díky tomu, že mu to nejde, pochopí, že za jeho tužbou se skrývá něco jiného než pouhá tělesnost. Holden cítí spřízněnost s druhými lidmi, cítí smutek, lítost; není "zhýralou bestií" ale také není nemyslícím strojem naprogramovaným někým druhým. Jeho cesta končí návratem domů, dokonce znovu nastoupí do školy - to může být pro mnohé znamením toho, že "dal společnosti za pravdu", že se snad vzdal i svých snů. Domnívám se, že je tomu jinak - sny mu zůstaly, ideály taky - prošel si cestou odporu proti společnosti, aby se do ní znovu, už jako dospělý, vrátil a pokusil se ji změnit.
Je mi líto, že jsem na knihu nenarazil dříve, protože by mě snad oslovila ještě více.

4 13.03.2020

Spíše než o tom, jak peníze křiví lidskou morálku, je kniha, dle mého, o tom, jak peníze tvoří lidskou morálku. Návštěva staré dámy je dramatickou jednohubkou o městě s komickými postavami dohnané do situace dohnané ad absurdum (jejíž skutečnost si ani samotné postavy nepřipouštějí - kdesi kdosi tvrdí, že nabídka milionářky je přece pouhý "žert") a dokazující pravdivost písně "prachy jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají". Ačkoli se takové sociální experimenty (jak pevně doufám) opravdu nedějí, vytvořila ve mně kniha ještě větší odpor k žití na dluh. Vyloženě mě zklamalo vyvrcholení (nebudu ho zde v komentáři předesílat) - řecký chór spravedlivých občanů mi ale dokázal spravit celkový dojem knihy. Jak je ta naše společnost tragikomická a my s ní!

2 03.03.2020

Ačkoli mě "Spalovač mrtvol" nijak hluboce neoslovil, mohu s čistým srdcem říci, že mě celkem uklidnil.
Co mě zaujalo nejvíce, bylo vypravěčské mistrovství Ladislava Fukse - kniha, ač je přítomen klasický románový neosobní vypravěč, se točí kolem myšlenek a slov Karla Kopfrkingla - nevnímáme tak svět z jakési neosobní objektivní perspektivy, ale z pohledu spalovače mrtvol. Hlavní hrdina připadá čtenáři zprvu mírný a vlídný - mluví vznosným jazykem, nekouří ani nepije (jak často druhé upozorňuje) a starostlivě dbá o svou rodinu. Snad jedinou vadou na vlídném plynutí textu je jeho záliba ve smrti, jeho snaha o záchranu veškerého lidstva před pozemským utrpením skrze kremaci. Kdybych byl neznal slavné filmové zpracování, nevím, v jaké části knihy bych byl schopen si uvědomit, že Karl Kopfrkingl není pouhým podivínem, ale někým, kdo se obecně považuje za psychopata. Právě vyprávění z jeho pohledu ho činí "dobrým", "zachraňujícím" - není dán důraz ani tak na jeho ponížení před nacismem, ale ani (zejména) na jeho hrůzné činy, které jsou odbyty v pár větách - právě proto, že to není ničím hrůzným pro něho samého.
Opakování stále stejných frází, stálé připomínání si napohled nedůležitých faktů, nezřetelné hranice promluv a vypravování, pasivita postav - jako kdyby všichni byli po celou dobu mrtví a leželi v rakvi a Kopfrkingl je kontroloval a mluvil k nim - (Lakmé je snad už od počátku pouhou nezřetelnou figurkou, ke které "Roman" mluví - ne se kterou mluví) - to všechno tvoří ze Spalovače mrtvol geniální chorobopis ne zvenčí - z hlediska lékaře - ale zevnitř - žitý a prožívaný samotným nemocným.
Do toho všeho, na první pohled tragického, přidává Ladislav Fuks ale jistou dávku grotesky - proč bychom se nemohli na celý román dívat z pohledu sarkastického a nad všemi výpověďmi se spíš usmívat než plakat? Zmatení a hluční manželé (tlouštík a žena s pérem na klobouku) působí v mnohých kapitolách jako bílé pruhy v textu té černé, nemocné a smrtí posedlé zebry. Nakonec jsem měl pocit, že sleduji jedno velké divadlo - cítil jsem se, že ne postavy knihy, ale že já jsem návštěvníkem panoptika s voskovými figurínami. Paradoxně to byl právě ten fakt, že jsem už neviděl předěly mezi realitou a hrou - mezi fikcí a možnou skutečností - a mezi tragickým a groteskním, tím, co mě na knize tak uklidnilo. Proč, sám nevím.

9 03.03.2020

Zrození tragédie jsem četl programově nejprve bez předmluvy. A první pocit, který se mě zhostil byl úlek z toho, že čtu jinou knihu - že někdo snad změnil obálku, či parodoval Nietzscheho jako idealistického vznosně se vyjadřujícího muže. Ale on takový opravdu byl.
Rád sleduji proces zrání umělců (a Nietzsche byl umělec spíš než filosof, i přesto, že o jeho "umění" ve tradičním smyslu - u něho tedy básní a písní - nemám valného mínění - snad s výjimkou Hymnu na život) - mladý Nietzsche byl všechno možné, jen ne útočný a kategorický jak ho známe z jeho pozdějších aforismů. Nábožná úcta k Wagnerovi a Schopenhauerovi, téměř bezvýhradné přijetí jejich filosofie a teorie umění (Nietzsche se ve Zrození tragédie musí velmi přemáhat, aby sám sebe prosil o dovolení snad nesouhlasit s velkým Schopenhauerem), víra v ideál "znovuzrození tragédie" právě rukou Němců, které si (jaký rozpor s jeho pozdějšími názory) nemůže vynachválit.
Nicméně - je to pořád Nietzsche. Ač s ostychem, přece se nakonec pustí do rozbíjení tradičních pojetí - řeckých dějin, dějin filosofie, ale i např. pojetí soudobé pedagogiky. Skvěle dokázal analyzovat řeckou tragédii, i když historicky vychází spíš z domněnek než z faktů (tedy na tom se v jeho dalším díle nic nezměnilo) - a přesto to na závažnosti ani na přijatelnosti jeho tvrzení nic neubírá. Jeho pojetí umění jako spojení bohů Dionýsa a Apollóna, ale i založení filosofie a vědy jakožto zavrhnutí dionýského a povýšení apollinského snu na skutečnost jsou i dnes aktuální a stojí se nad nimi zamyslet.

5 23.02.2020

Každý, kdo kdy četl Nietzscheho, musel po chvíli zkoumání zjistit, že jeho filosofie je jakožto filosofie téměř neuchopitelná. V jednom aforismu tvrdí X a ve druhém zase Y, což by ani tolik nevadilo, kdyby se tyto dvě možnosti nevylučovaly. Nietzschovo dílo je ze své podstaty protikladné - nejen tak, že se mění v čase (vždyť každý filosof nebo i umělec vždy prochází nějakým přerodem - viz Wittgenstein), ale neustále zůstává protikladné. Nejvíce ilustrativním příkladem mi přijde "Tak pravil Zarathustra" a pojímání zároveň "nadčlověka", jakožto cíl lidského putování ("provaz natažený nad propastí"; tedy lineární pojetí času), a "věčného návratu téhož", jakožto pravého opaku jakéhokoli postupu vpřed. Uvědomit si tento základní problém při interpretaci není zas taková věda, nicméně uvědomit si tento problém a zároveň ho využít ve prospěch interpretace samé - to už chce notnou dávku vyspělého filosofického, ale i uměleckého myšlení - a s tím přesně přichází Pavel Kouba.
Kromě hlubšího ponoření do Nietzscheho myšlenek, které mi byly známy, jsem si také uvědomil, jak ostudně zkresleně je i dnes tento velikán chápán. Je k popukání, že Nietzscheho stále vnímáme jako pevně vyhraněného radikála jedné strany (ať už protináboženské, amorální nebo jakékoli jiné), přitom ale je to právě on, kdo se snaží protiklady spojit dohromady - kdo lidem ukazuje, že přijetím jednoho stanoviska nemusíme druhé opačné zavrhnout, ale naopak ho máme vnímat jako to, bez čeho by ani naše stanovisko neexistovalo tak, jak jej vnímáme - tak se i zlo stává rozšířením obzorů a může a podle Nietzscheho má žít ve sféře přijatelnosti společně s dobrem. (A proto se ani nadčlověk a věčný návrat téhož nevylučují, ale doplňují.)
Nietzsche tedy není pouze ten "zloun" vysmívající se "otrocké morálce" křesťanství, Nietzsche je TAKY ten "zloun" vysmívající se "otrocké morálce", mimoto v ní ale vidí mnohé benefity.
Nietzsche míří přesně a střílí "ostrýma" na všechno, co si převzalo absolutní vládu nad interpretací světa (deformovaný apollinský kult v křesťanství, morální výklad světa etc.) - ale nikdy ne proto, aby do světa dosadil pravý opak této interpretace. Pavel Kouba to vysvětluje takto: "Nietzche nestaví na místo absolutních hodnot (které zničil) hodnoty jiné – odstraňuje samotné „místo“ absolutních hodnot."
To nás ale v žádném případě neopravňuje nazývat jej nihilistou, právě naopak - podle Nietzscheho k nihilismu vede právě absolutizace hodnot a jejich následné zklamání.

Toto jsem si z interpretace Pavla Kouby vzal já (a ještě mnoho dalšího, ale vypisovat se mi vše nechce - toto mi přijde nejvíce provokující k čtenářskému "procitnutí"). Je to mé nabrání si špetky veškerých náhledů, které Nietzscheho filosofie otevírá - myslím, že kdyby někdo z Nietzschovy filosofie vybral přesný opak, musel bych mu uznat za pravdu, že i to se tam nachází. A v tom je podle mě ta krása a zároveň největší svod Nietzschovy filosofie - že si Nietzsche navzájem odporuje a, snad poprvé v historii filosofie, pravd jeho filosofie může být snad tolik, kolik je čtenářů-interpretátorů.

4 17.02.2020

Skvělé hlubší uvedení do islámu. Pan Kropáček vše popisuje mistrovským způsobem znalého vypravěče, jen těch arabských pojmů na mě bylo občas až příliš. Velmi jsem si cenil hledání souvislostí mezi křesťanstvím a islámem - snad by se dalo říci, že kniha měla velmi sbližovací charakter. Dějiny islámu i jeho jednotlivé "duchovní cesty" byly popsány opravdu výtečně. Jediné, co mi na knize trochu vadilo, byla zastaralost - kniha vyšla, myslím, počátkem devadesátých let a ty kapitoly, které si vzaly na paškál islám v moderním době, dnes působí dosti neaktuálně. Samotného by mě zajímalo, jak by kniha vypadala, kdyby vyšla dnes, po zkušenosti s mnohými teroristickými útoky motivovanými vírou, ale i s tzv. Arabským jarem. Bohužel už nemůžeme společně s knihou říci, že pojem "islamista" je v Česku stále ještě chápán jako "orientalista zabývající se islámem"...

1 29.01.2020

Nejdřív jsem se s Českým orlojem opravdu velmi trápil, později jsem se s ním trápil taky, ale už trošku méně...
Karel Šiktanc píše v mnoha ohledech zvláštně, jinak než "ostatní" básníci potažmo spisovatelé (a já v knihách nevěřím na "lásku na první přečtení" - navíc, když jí člověk na první přečtení ani pořádně nerozumí). Ale - jde tu vlastně o porozumění? Zdá se mi, že vlastně ani... ne. Šiktanc píše zastřeně a vyslovené zdaleka není vše, co je třeba slyšet k požitku knihy jako celku (protože kniha není jen vyřčené, ale zrovna tak i nevyřčené a u básní to snad platí dvojnásob). Přiznám se, že jsem nerozuměl, nerozuměl jsem velkému množství českých slov - to je další podivná zvláštnost - já jim nerozuměl, ale ne tak, jako člověk nerozumí "cizím" slovům, ale spíš tak, jak člověk nerozumí slovům svých prababiček (ze kterých přece každý chtě nechtě alespoň biologicky vychází!). To mě na Českém orloji oslovilo asi nejvíce - mé sebeuvědomění magičnosti domova. Podtržení tohoto autorova vztahu k svému kraji je další aspekt poezie, se kterým jsem dlouhou dobu bojoval a pak se mi zalíbil - závojem zahalený čas. Ano, zní to nesmyslně - "vždyť Český orloj popisuje cyklicky průběh roku" - ano, ale průběh kterého roku? Snad vše se může dít před několika stovkami let, stejně tak jako dnes - jakoby Šiktanc valil dolů z kopce dějin, zvyků a tradic sněhovou kouli, která dole pod kopcem na zelené trávě roztříští a sněhu je tolik, že můžeme jen těžko určit kdy a jak se tam určité vločky dostaly. Poslední obsahovou stránku knihy, kterou bych chtěl vypíchnout jak pro její složitost pro čtenáře, tak pro krásu, kterou pod ostřížím zrakem nabízí, je promyšlená kompozice. Nejenže jako celek provádí čtenáře kruhem od ledna (zpět) do prosince, ale i jednotlivé měsíce jsou komponovány tak, aby se v nich různé verše (např. rčení) opakovaly a nabývaly buďto v kontextu pozměněného "okolí" nový smysl nebo se "pouze" připomněly. Děj zároveň působí plynule (měsíc po měsíci, svátek po svátku), zároveň jsem ale vnímal obrovské tématické skoky, které nejsou žádnému pohodlnému čtenáři po chuti (ani zásadní fakt, že je celá kniha vlastně dialogem otce se synem jsem si uvědomoval poznenáhlu...). Celkové vyznění knihy mi kromě okouzlení domovem přijde i poněkud naléhavé (spíš na konání jedince než celé společnosti) - časté kletby, zaříkávadla, rozkazy snad dávají čtenáři pocítit i bolest (z) toho, co tu bylo a už tu není a už nikdy nebude.

3 22.01.2020

Nietzsche je úžasný kritik lidské povrchnosti, malosti a maloměšťáctví, které se na konci 19. století projevovalo snad výrazněji než kdy předtím. Aforismy z "Radostné vědy" byly pro čtení často náročné, ale oceňuji jeho snahu komunikace se svým čtenářem (snad bych to nazval "hledáním spřízněné duše") - díky tomu jsem získával spíš citové než rozumové porozumění (ano, netvrdím, že to byl "soucit", šlo o porozumění druhé bytosti, porozumění skrze cit, ač se to může zdát jazykovým nesmyslem...). Nevím, zda byl Nietzsche "dobrý" filosof, těžko se to s někým porovnává - vždyť naprosto nepíše "vědecky" v dnešním slova smyslu (a vědeckost je bohužel stále měřítkem pravdivosti) ani tak jak psali filosofové před ním. Nietzsche byl duchem, který výrazně předešel svou dobu (a taky to svým čtenářům dává často dost zřetelně najevo), nebojím se říci, že v něčem předešel i naši dobu. Duch nespoutanosti v radosti i v zoufalství - takový (snad) byl a to vše vyplynulo především z jeho přitakání tomuto životu a tomuto světu. "Zabití Boha" totiž není pouhou negací náboženství, jak to známe např. u Feuerbacha - zabití Boha (které vlastně ani nemá tak na svědomí Nietzsche jako jeho křesťanští předchůdci) je otevřením zaslepených očí, zastavením hledání krásy někde jinde a konečně vidění nejvyšší krásy i tady - v přírodě, v lidském já, v životě.
V Radostné vědě jsem si ujasnil mnoho věcí, ve kterých jsem neměl dříve jasno - v Nietzscheho filosofii, v teorii umění, i v sobě, nicméně to, co na mě opravdu téměř vůbec nezapůsobilo, byly Nietzscheho "básničky". Možná je to jiným věkem, jiným obdobím - snad to dostatečně kompenzují nadčasové myšlenky aforismů...

2 22.01.2020

Rád čtu o známých osobnostech našeho světa a jeho historie z jejich vlastních děl. V teologických pojednáních bych těžko hledal (ale přesto po dlouhém hledání našel) Lutherovu osobnost a její osobitost.
Martin Luther byl bezbožný tlusťoch, který se pokusil vyvrátit pravou (obecnou) křesťanskou víru? Anebo to snad byl světec, který teprve jasněji zobrazil skutečnost podstaty evangelia a křesťanství?
Možná ani jedno, možná obě, kdo jsem abych soudil?
Z dopisů ale jasně vyplývá jedno - byl to člověk jako každý jiný člověk a jeho člověčenství se alespoň díky hněvivým a nenávistným dopisům nedá zastírat (na rozdíl od různých mytologických světců, kteří se opravdu v očích věřících často stávají spíše obrazy dokonalosti než chybujícími lidmi). Zároveň to byl milující manžel, otec, syn i utěšitel věřících.
A konečně - byl opravdu velký znalec Bible, což je jistě vlastnost, která se hodí, když chcete reformovat církev. :-)

Třešničkou na dortu pro mě byla informace, že Martinovo rodné jméno znělo Luder, ne Luther, které si vybral kvůli podobnosti s řeckým slovem eleutheros, tj. svobodný.

Kniha samozřejmě nabízí mnohem víc - chronologicky seřazené radosti a starosti, jak o nich referuje svým nejbližším, s malinkým důrazem na prostředí Čech (a inspiraci Husem). Poznámkový aparát sice není příliš rozsáhlý, nicméně díky četným citacím aspoň čtenář ví, kde (v Bibli) hledat. :-)

4 05.01.2020

Soubor povídek, které v jedno spojuje nejen erotická nevázanost jejích aktérů, ale i absurdní osudová nevyhnutelnost následků všech činů. Líbí se mi Kunderův styl psaní, sám jsem byl dokonce zaražen jak moc se mi líbí Směšné lásky ve veškeré své lascivnosti (ano, jestli přemýšlíte stejně jako já, slovo "lascivní" je se slovem "láska" etymologicky blízké) a často i povrchnosti. Je pravda, že některé povídky se mi zdály uvolněnější, takříkajíc "s malým přesahem" mimo povídku samu, ale jiné mě naprosto unesly do světa filosofie. Tak zejména je to nádherné osvětlení faktu, že člověku musí být řečeno po čem má toužit, protože sám je v tom bezradný. Tak Kundera v mnohém předběhl nynějšího filosofa Slavoje Žižka, který se o tom zmiňuje pravidelně a podrobněji. Kundera ukazuje, že naše svoboda v lásce (jakékoli, nejen erotické) je pouze iluzorní. Objekty svého uspokojení si nevybíráme podle jejich vlastností, ale často podle doporučení jiného (ať už jedince či celé společnosti), i tak ale věříme v pravost a původnost naší lásky, věříme, že ona osoba je opravdu ta pravá a že jsme na to přece přišli sami! Nejlépe je to ilustrováno v povídkách Symposion a Doktor Havel po dvaceti letech, ve kterých dva mladíci začnou toužit po ženě až "po pobídce".
Ve všech povídkách se humor mísí s tragikou, tužby se mění ve zhnusení a iluzorní absolutní svoboda lásky končí osudovým procitnutím. Ptáme-li se totiž proč si Kundera pro své povídky vybral zrovna erotickou tématiku, odpovědí nám nejspíše bude, že právě tam se lidé domnívají, že ještě mají svobodu (v nesvobodné zemi, ale i obecně v dějinném diskursu), Kundera ukazuje, že to není pravda, z čehož ale nevyplývá pouze to, že v sexu jsou lidé nesvobodní, vyplývá z toho to, že jsou nesvobodní všude. I když "nesvobodní" je špatný pojem, spíš jde právě o tu "radikální svobodu" (o které píše Sartre) se stejně radikálními následky vyplývající ze svobody druhých, aneb z osudu ve směšném a absurdním karnevalovém obleku.


Ještě poznámku "pod čarou" - ve vydání nakladatelství "Atlantis" je kniha zakončena opravdu úžasným doslovem Jiřího Opelíka.

6 27.12.2019

Trochu jsem se bál abecedního uspořádání egyptských božstev, ale nakonec jsem byl s knihou opravdu spokojen! To, že se některé mytologické příběhy (tím, že se vážou k více bohům) opakují mě nejdřív mírně štvalo, nicméně řekl jsem si, že takhle si je aspoň lépe zapamatuji.
Jednoduché ale ne přespříliš zjednodušené vysvětlení jednotlivých aktérů egyptského "panteonu" (zda tomu tak v případě Egypta vůbec smím říkat?) s jejich zobrazeními dělají knihu nejen čitelnou, ale i čtivou. :-)

2 19.12.2019

Myšlenky Karla Jasperse formulované v přednáškách "Filosofická víra" vedou k zamyšlení nad tím, co to vlastně víra je, zda je potřebná (v dnešní době) k filosofii. Kierkegaard jednou kdesi napsal, že filosofie teologii příliš podceňuje, zda se tento názor přenesl i do dvacátého století ke Karlu Jaspersovi? Těžko říct, o teologii se téměř nezmiňuje, co jistě nepodceňuje, je náboženská víra a náboženství obecně. Snad proto, že náboženství (na rozdíl od mnohé moderní filosofie) nezapomíná na transcendenci a vztah k ní, stejně jako se (povětšinou) nesnaží uspořádat svět jako systém objektů a jiné jevy (např. vztah mezi subjektem a objektem) buďto objektivizovat nebo "vymazat" jejich existenci. Proto Jaspers vnímá víru jako něco veskrze pozitivního, ale také jako něco, co v moderní filosofii chybí, a proto se snaží definovat "filosofickou víru".
Konečně také píše o falešných filosofiích, nebo "nefilosofiích", které se snaží redukovat člověka a opomenout transcendenci, které vnímá sice jako špatné, ale na druhou stranu tvrdí, že skrze nihilismus se člověk lépe dostane k filosofické víře, protože nebude tendenci jí vnímat jako "dogmatickou".
Tak. I přesto, že jsem napsal o knize komentář, musím říci, že mi mnoho myšlenek a jejich propojení mezi sebou stále uniká. Ačkoli "Filosofická víra" vypadá jako útlá knížečka, obsahově je velmi hutná. Ale stojí za to ji přečíst.

1 05.12.2019

Díky této knize se mé myšlenky o filosofii 20. století zase trošku více uspořádaly. Přednášky jsou tak akorát dlouhé (resp. krátké), aby člověk pochopil základní myšlenku a zároveň o ní dokázal i samostatně uvažovat, ale aby zároveň nebyl zahlcen množstvím (pro studenta) neuchopitelných pojmů.
Jak díky zajímavosti filosofie 20. století, tak především díky autorovi a jeho přístupu vyučujícího, mohu knihu pouze doporučit. :-)

4 25.11.2019

Ačkoli jsem měl zprvu problém se do Rozpravy dostat (velikost takového problému ještě navyšuje relativní krátkost knihy) kvůli dlouhým souvětím nezapomínajícím na všemožné pro moderního člověka spíše zbytečné vedlejší věty, které nicméně dodávají dokonce i textu představitele matematismu na květnatosti, postupem stran jsem se do myšlenek dostal, i přestože to nejdůležitější bylo často kvůli strachu z cenzury pečlivě skryto a zaplácáno scholastickým pojmoslovím. O co se Descartes ve své Rozpravě pokouší? O nic menšího než o nastínění jeho slavného završení pomalého konce scholastického myšlení v Evropě. Pochybováním na malou chvíli přeruší existenci všeho kromě sebe samého (rozuměj své duše), aby pak skrze sebe dokázal existenci dobrého neklamajícího Boha a tedy i všeho ostatního ve světě. Ve všem, o čem Descartes píše se snaží najít jistotu - aby to bylo "jasné a zřetelné" poznávajícímu, snaží se skrze jistotu sestavit nový systém věd, kde vše souvisí se vším a zároveň má vše základ v matematice.
Samozřejmě jsou některé jeho výplody, zejména v oblasti medicíny, stále jen myšlenkami jeho doby, která byla vůči naší době dosti zaostalejší - nicméně i to může čtenář využít ve svůj prospěch tím, že v tom vidí nejen obraz tehdejší doby, ale především příklad využití karteziánské metody.
Descartes se mi opravdu zalíbil, škoda jen, že z jeho myšlenek se v budoucnu prokázalo jako jediné neoblomné jeho cogito (které vlastně ani nebylo originálně jeho), a které především s postupem moderní vědy ztratilo svůj statut nezničitelnosti a v dnešní době je díky výzkumu na poli neurologie pohřbeno hluboko v půdě (pouhých) dějin filosofie.

3 17.11.2019

Platónovy úvahy nad rétorikou, kterou ze svého prvotního opovržení vyzdvihuje jako možnost filosofické řeči - rétorika, která splňuje určité náležitosti se tak může stát prostředkem filosofie mě zaujaly i proto, jak byly podány. Kritika Lysiovi řeči o tom, že máme spíše důvěřovat nemilujícím než milujícím vyústila v Platónovo pojetí lásky a krásy.
Platón tvrdí, že pokud vidíme něco krásného (nebo někoho, třeba svého "miláčka"), rozpomíná se naše duše na svět idejí, na krásu o sobě, kterou zná z "života před životem" a nyní se k ní prostřednictvím krásných zjevů světa znovu přibližuje.
Co je zajímavé z kulturního a sociologického hlediska je to, že, ačkoli se o lásce hovoří téměř po celý dialog, vždy je za příklad lásky brána pouze láska mezi dvěma muži (milovníkem a miláčkem). Co je snad ještě zajímavější je to, že na Platónově chvále lásky a krásy by (podle mě) nic nezměnilo to, kdyby jako příklad vystupovala láska mezi mužem a ženou.
V dialogu se také vyskytuje známé podobenství o duši jako vozataji a dvou koních. Celkově jsou jevy často vysvětlovány mythicky nebo velmi poeticky (třeba růst křídel duše, když spatří svého "miláčka").

6 30.10.2019

Faidón je skvělá četba k přiblížení posledních dnů Sokratových, ale i Platónova učení o duši, které z veškerého jeho myšlení vnímám jako nejpřevratnější a nejdůležitější. Celý dialog je pojat jako rozhovor Faidóna a Echekrata o posledních hodinách Sokratova života - to dává dialogu zajímavý styl a rámec, Faidón je v dialogu jako vypravěč rozhovorů Sokrata a jeho blízkých před vypitím jedu a napětí z retrospektivní Sokratovy debaty ještě zvyšují náhlé komentáře Echekratovy nad Faidónovým výkladem.
A co je duše podle Sokrata (tedy i Platóna)?
Je nesmrtelná - žije před lidským životem proto, že do života vchází se znalostí existence idejí a veškeré učení proto probíhá skrze rozpomínání na to, co už duše jednou znala (věcí o sobě), to, že duše žije ještě po smrti člověka vysvětluje Sokrates tak, že se stejně jako všechny věci stávají svým opakem, tak se i jeden lidský život stane smrtí (a smrt poté životem). Je zajímavé, jak v tomto Platón využívá kruhu znovuzrození - reinkarnace - metempsychosis - aby ukázal, že z člověka zlého se může v příštím životě stát třeba osel, ale jeho kruh má stejně jako ve východní filosofii východisko - když člověk žije život filosofa - nezávislého na podnětech těla - je z koloběhu reinkarnace "vykoupen". Nicméně pouze věci složené se mění ve svůj opak - ale věci jednoduché, nesložené, zároveň tak neviditelné, věci o sobě, ideje, se ve svůj opak nikdy nemění. Lichost o sobě se nikdy nestane sudostí o sobě. Tedy pokud k trojce přičteme jedničku, z lichého čísla se tak stane číslo sudé, ale lichost a sudost zůstanou nezměněny, stejně tak jako trojka zůstane stále pouze lichou. Stejně tak i duše, argumentuje Sokrates, se má k životu jako trojka k lichosti - kde je duše, tam je život, protože duše je nositelkou života a stejně jako trojka nikdy nemůže být sudou, tak i duše nemůže být smrtí, proto je nesmrtelná.
Je to hodně zkratkovité a v komentáři jsem nezmínil mnohé námitky a poznámky Sokratových přátel, které Sokrates vždy skromně přijme a podrobně rozpracuje a ukáže to, proč přesto je jeho myšlení pravdivé.
Zajímavý byl i popis Sokratovy představy světa - Země ve vesmíru, před kterým ale sám Sokrates předesílá, že jde spíše o mythos a že on sám neví, jak vypadá svět doopravdy.
Četbu jsem si užíval nejen kvůli myšlenkám, ale i kvůli prostředí a přiblížení starořecké kultury a Sokrata jako člověka, který umírá šťastně.

4 30.10.2019

Dlouhá novela nebo krátký román o jednom cizinci. Budeme-li pátrat v čem spočívá "cizota" hlavního protagonisty, bílého Francouze žijícího v Alžíru jménem Mersault, můžeme dospět k mnoha rozdílným výsledkům. Dalo by se říci, že Mersault je člověk zbavený okovů společenské konvence. Nikdy neříká a nedělá něco jen proto, že by se to tak mělo říkat a dělat. Zároveň si nestaví falešné naděje, ke kterým by se upíral a ubíral. Snad by se dalo říci, že Mersault se tím, jak ze sebe shazuje všechny zásady, stává autentickým člověkem bez nesmyslné krusty, kterou společnost obalila duši člověka. Pocit originality jedince a nesmyslnosti společnosti paradoxně založené na tom, že všemu dává smysl, ještě podtrhuje soudní proces, který z Mersaulta neschopného říci cokoli jiného než to, co zažil, to co považuje za pravdu (protože "lhaní není jenom říkat to, co není pravda, ale i to říkat více než pravdu"), dělá v očích čtenáře i Camuse samotného nespravedlivě odsouzeného mučedníka.
To ale nic nemění na tom, že zabil. Zabil člověka, který byl v rámci mnoha pojmenován pouze jako "Arab" a jeho příběh se více nerozebírá, jako kdyby byl ničím. Nevím, mám z celého Cizince velmi zvláštní pocit. Život se prý dá lépe žíti, když nemá žádný smysl, stejně jako život Mersaultův.
Obdivuji Cizincovu cizotu, to, jak se vzpírá společnosti tím, že si na nic nehraje, ale na druhou stranu mě děsí to, jakým způsobem se dá zlehčit vražda. Nemějme to ale za zlé pouze Camusovi, který ze svého Mersaulta udělal svým způsobem mučedníka pravdy, ale spíše soudním procesům, protože ty se na zlehčování vraždy v knize podílejí ještě více. To, jakým způsobem bude posouzen trestný čin vraždy, nezávisí na tom, kdo řekne pravdu, ale spíše na tom, kdo k pravdě přidá mnoho pravdě-podobného svědčící v prospěch jeho strany. A v knize taky z velké části na tom, jaký vliv má proces na city porotců. A to vše rozhoduje nejen o posouzení vraždy, ale i o životě a smrti vraha.
Asi je třeba nepřestávat číst Cizince především proto, abychom stále vnímali absurdně pokrytecké uspořádání a očekávání ve společnosti, která si hraje na vážnou a schopnou rozhodnutí, ze kterého může vyplynout i naše smrt.
V zemích, kde je stále povolen trest smrti, bych shazoval výtisky Cizince z letadel. :-)

9 30.10.2019