Cink262 komentáře u knih

Nebudu zastírat, že pojem "ekonomie" v názvu mě trochu odrazoval od četby, na druhou stranu jsem už několikrát Tomáše Sedláčka vyslechl v různých diskusích, a proto jsem doufal, že to bude stát za to. Stálo to za to. :-) Sedláček je opravdu znamenitý průvodce po historii a jejích jednotlivých paradigmatech, které vždy nějak souvisí s ekonomií. Do Sedláčkovy řečnické otázky "A co to má společného s ekonomií?", kterou předchází odstavce filosofických, psychologických nebo teologických myšlenek, jsem se opravdu zamiloval. Jeho kritika čistě matematické ekonomie a ryze pozitivistického náhledu na svět, který jím bohužel stále hýbe měrou, která postačuje k tomu, aby byl postupně lidskou společností ničen, je velmi podnětná a nepřestává být aktuální (naopak snad stále na aktuálnosti nabývá).
Jediné, co mě při četbě trochu štvalo, bylo opakování některých myšlenek (a především příběhů, které je popisují) stále dokola. Ano, kdybych Ekonomii dobra a zla četl po kouscích po celý rok, jistě by mi připomenutí přišlo vhod, ale takhle mi často přišlo zcela zbytečné.
Nicméně i přesto Ekonomie dobra a zla toho ukázala (velmi často pospojováním cizích myšlenek, ale přece!) naivitu dnešní doby a tím slavnostně zvolala pověstné "král je nahý", ale co dál? Jsem rád, že sám autor si uvědomuje, že jestli něco knihou dokázal, tak pouze dekonstruovat dnešní paradigma a snad mírně nastínit, kam že bychom se to mohli dál ubírat, abychom z "ekonomie zla" (sobectví, neukojitelné touhy po vlastnění a růstu pro růst) přešli do altruistické "ekonomie dobra". Vyrazíme? Jak ale když naším cílem je dobro a to je cíl velmi málo zřejmý? Ale proč je málo zřejmý? No přeci proto, že se stále zuby nehty držíme zdi pozitivistického paradigmatu. Nemůžeme se pouze pustit, protože ostatní se budou držet dál. Musíme zeď zbourat, ať už tu Gilgamešovu v Uruku, jejíž stavba donutila občany zahodit své životy a pracovat od svítání do stmívání pro jejich vládce, nebo Wall street, která dělá to samé, jen s tím rozdílem, že tento vládce je zakořeněn kdesi v nás, v naší touze vlastnit (víc a víc), protože jen tak dojdeme štěstí. Tak pravila společnost a my jí věříme. Slavoj Žižek má pravdu - člověku se opravdu musí ukázat po čem má toužit. A člověk po tom pak opravdu bezmyšlenkovitě touží.

6 25.10.2019

Zásadní tezí knihy je to, že láska není něco, co máme v sobě dáno a můžeme to kdykoli ze sebe rozdávat - naopak láska je umění, proto je třeba se mu - jako každému jinému umění - učit.
Myšlenka o tom, že člověk miluje, aby překonal vlastní samotu, kterou mu jeho pobyt ve světě přirozeně určuje, je asi nadčasová. Velmi mě také zaujal popis lásky v soudobé společnosti, založené na tržním hospodářství (jak by asi Frommův popis vypadal teď v souvislosti s rozvinutým světem médií?!) - náhled na lásku se mění společně s časem, ale Fromm se stejně pokusil popsat principy fungování lásky nadčasově.
Jak se mu to podařilo? Rozdělení lásky na její typy je jistě k hlubšímu zkoumání potřeba a kniha základní rozčlenění nabízí (často velmi málo rozvinuté, ale přece...). Problém (a to u sociologa dosti značný) se ale nachází v tom, jak Fromm popisuje komplementaritu muže a ženy. Jako téměř vždy se ale při hlubším prozkoumání používaných pojmů při důkazu toho, že muži a ženy se doplňují, zjistíme, že ženám se přisuzují jisté objektifikující vlastnosti. Nevím, kolik žen by nyní řeklo, že mezi základní atributy jejich lásky ke svému partnerovi patří "mateřskost". Nejde ani o to, kolik žen by to řeklo, ale spíše o to, že tomu tak není - nebo spíš není tomu tak ve všech případech, a proto by se tomu neměla přisuzovat univerzální pravdivost. Stejně tak je to u ideje bezpodmínečně milující matky a "pouze za zásluhy" milujícího otce. Nechci říct, že to je "pouze" stereotyp, protože Fromm má pravdu v tom, že se tento obraz odráží i v náboženství. To ale neznamená, že je to něco neměnného, vždyť dnes vidíme, že společnost se mění a to dosti razantně. "Komplementární" pojetí muže a ženy ztroskotává i na faktu existence homosexuality, nebo spíše šťastné homosexuality, protože podle Fromma "homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti (pozn. - od ženského principu); není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný než průměrný heterosexuál, který neumí milovat".
I tak ale stojí po knížce sáhnout. Láska je hodna vědeckého zkoumání. Důležitější je ale určitě praxe. :-)

10 11.10.2019

Kniha nabízí opravdu velmi zúžený pohled na dějiny filosofie, resp. na hlavní filosofické myšlenky. Už jen samotný název vypovídá, že kniha si toho nárokuje na vysvětlení velmi mnoho, ale vysvětluje pouhou špetku. I přesto však - dennodenně se s jednotlivými "citáty", které se vztahují k celku idejí daného myslitele, setkáváme, proto snad není od věci, dozvědět se něco málo alespoň o nich. Kniha je stavěná tak, že u každého autora či autorky je uveden citát a poté je myšlenka citátu více či (často bohužel pouze) méně rozebrána. Nedá se očekávat, že rozbor myšlenky bude obsáhlý a úplně kniha rezignuje i na to, aby ho zasadila do širšího kontextu celého autorova díla. I přesto vnímám mnohé, co mi kniha dala - dříve jsem často nevnímal souvislosti mezi jednotlivými autory v dějinách, teď je díky uvedení souvislostí mezi autory, kterých se kniha rozhodně nebojí a podává je sice krátce, ale přesto dostačujícím způsobem, vidím jasněji.
Kniha slouží dobře pro získání obecného přehledu - matných a často zcela nesouvislých spojitostí k jednotlivým filosofům. Není to postup, který by mi byl milý - nejraději bych znal detailně všechny a všechno. V tom mi ale brání omezené rozumové vlastnosti a především smrtelnost člověka a z ní vyplývající omezenost časem. :-)

4 10.10.2019

Žert mě překvapil, nadchnul a pohltil. Není to pouhá kritika absurdních politických poměrů za totality zcela devastujících a pustošících život jedince, naopak toto pojetí překonává a ukazuje obecnou vratkost lidské existence. Jeden nepatrný žertík ovlivní Ludvíkův život obrovskou měrou, ale naopak dlouho plánovaná a rafinovaná pomsta se obrátí v něco naprosto nezamýšleného. Zní to banálně, řeknete asi - vždyť tím se zabývali i staří antičtí autoři dramat! Ano, ale tehdy bylo jasné, co za tím vězí - byl to Osud, síla, která člověka strhne a nelze se jí nijak bránit. Ano, je banální, že se tím ještě zabývá autor ve dvacátém století, je to ještě banálnější než kdy předtím - poté, co společnost prošla stoletími hledání a vysvětlování všeho kolem sebe, a v době, kdy se komunismus snažil lidem vštípit, že teď už to přišlo - ten všemi očekávaný moment, kdy má lidstvo vyhráno, kdy je volné, zbavené okovů Osudu. Existenciální absurdita celého díla spočívá v tom, že podněcuje čtenáře k dojmu, že nic jako Osud není, že je člověk bytostně svobodný, ať už dělá cokoli, a všechny zklamání z rozdílu mezi anticipací reality a samotnou realitou jsou vinou nás samých - je naší chybou, že něco očekáváme v tak nepředvídatelném světě. Stavíme si obrazy našich milovaných, obrazy našich nepřátel, budujeme si svůj vlastní myšlenkový svět, do kterého unikáme, protože je nám milejší, vracíme se k prastarým symbolům a umění, protože si myslíme, že tam se ztratíme před realitou, že právě tam nalezneme tak zoufale chybějící jistotu. A stejně - i tam, když se podrobíme rádoby vyššímu a věčnému principu a ve vytržení se konečně cítíme blaženi a víme, že tam chceme zůstat navždy, nás náhle vrátí do skutečnosti náhlý infarkt přítele nebo někdo, kdo s námi tuto hru nechce hrát - ne snad, aby se vrátil do skutečnosti, ale spíše proto, aby nás opustil do jiného jistějšího světa vzpomínek a blaženosti. A pak tedy, když už to vzdáme, když konečně se zoufalým smíchem na rtech uznáme nesmyslnost všeho světa, veškeré skutečnosti, když už se její nesmyslnosti dáme cele do rukou a konečně nic nečekáme, tak v tu chvíli, právě v tu chvíli a někdy se zdá, že nikdy jindy, našemu jednání skutečnost přiřkne jasný a nepopiratelný smysl.
Očekáváme - dáváme nejistým stvořením, jako jsou lidé, jisté kontury, jistý význam, protože jinak bychom byli ztraceni a náš zoufalý výkřik absolutní nesmyslnosti existence by nikdo neslyšel - nyní si aspoň myslíme, že nás námi vytvořené obrazy lidí slyší.
Napadají mě slova Sorena Kierkegaarda, dánského filosofa, který zpochybnil tvrzení, že filosofie vznikla z úžasu, domníval se totiž, že podnětem pro vznik filosofie bylo zoufalství. Co jiného je filosofie než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu?

Než dojdu ke svému typicky optimistickému rozhřešení mého doposud bezútěšného komentáře, chtěl bych se zastavit u stylu psaní, které Kundera ve svém díle praktikuje. Zamiloval jsem si střídání vypravěčů - někdy pro mě bylo nesnadné, hned poznat, u koho se nacházíme, někdy jsem to s jistotou rozpoznal až po několika řádcích. Díky tomu šlo sledovat různé druhy přemýšlení - od bezmezné zamilovanosti až po naprosté zoufalství (které si jsou dosti blízké...). To už znám z jiných autorů a vůbec se tomu nebráním - naopak si to užívám. Surrealistický snový výpad mě také potěšil, ale co pro mě bylo zcela nové, byl výpad typicky postmodernistický - dějová linka je náhle přerušena a dává prostor téměř vědeckému líčení historie a originality slovácké hudby. A teď z mého kratičkého výpadu do reality depresí z reality. :-) A nejen filosofie - co jiného jsou myšlenky člověka než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu?

Vše ale není tak beznadějné, jak by se mohlo zdát. Tedy, vlastně je, ale kromě toho je na tom i kus něčeho, co se s beznadějí většinou nespojuje, ale i přesto je s ní nerozlučně spjato. Je to naprosto absurdní trapnost, když vidíme skutečnost obnaženou. Skutečnost, kterou jsme se marně snažili dohonit v protisměru eskalátoru proudu času a již jsme si s radostí barvili v obrazech budoucnosti. A konečně - je to skutečnost, která všechny naše žerty změní v celoživotní pohromu a vše, o co jsme mermomocí usilovali v trapný a často dosti nejapný žert. A přesto se mu můžeme zplna hrdla smát - a možná nám ani nic jiného nezbývá.

13 06.10.2019

Zajímavé shrnutí jednoho dne v tisících dalších dní, které mohly vypadat na chlup stejně. Kniha nenutí čtenáře k tomu, aby se více vcítil do jednotlivých postav, protože v jednom dni a v několika málo stránkách nejsou popsány nijak podrobně, ale spíše nabádá ke vcítění do jakéhokoli "káry" v gulagu. Vnímání vězňů je ovlivněné bojem o holý život. Jsou to stále lidé, ale všichni, stejně jako Ivan Děnisovič, žijí ze dne na den se strachem spíše o to, aby dnes dostali teplé jídlo než o to, jestli se z tábora dostanou za dvacet pět nebo deset let. Roky snad plynou všechny stejně, vždyť přece i jejich dny jsou všechny stejné. Krutost zacházení i prostředí, ve kterém trestanci žijí, dříve či později eliminují touhu po útěku, proto se o něm v knize ani tak příliš nemluví. Není tu žádné vydlabávání tajných chodeb ven a podobné vymoženosti příběhů z vězeňského prostředí. Kam by asi tak šli? Jestli by je nepostříleli, v mrazu by brzy pochcípali (Solženicyn se nebojí popisů lidských aktivit jazykem, který využíváme u zvířat - vždyť i chování vězňů má často blíže k chování zvířat v klecích). A kdyby nepochcípali a opravdu se jim podařilo utéct, a to je, dle mého, jedna z nejzásadnějších otázek, kterou kniha klade - co by tam venku vůbec dělali? Jsou lidé, co něčím takovým projdou ještě schopni prostého života v lidské společnosti?
I přesto ale v knize často zaznívá lidskost, která nejde umlčet ani zničit. Většina pomáhá druhým jen pro vlastní prospěch, jen pro princip "něco za něco", jen pro trošku více večerní šlichty anebo vajgl z cigarety, ale pořád jsou tu i ti, kteří zůstávají dobří nezištně, i přes to všechno zlé, co se v táboře děje, jsou tu i ti, kteří se tím, že utrpení prostě přijmou, stávají nezranitelnými. Vnímám, že přes všechnu tu zvířeckost z knihy zaznívá jasné humanistické poselství o nezlomnosti dobroty člověka, o tom, že lidská přirozenost, ačkoli je zkoušena a mučena jakýmikoli prostředky totalitních režimů, zůstává stále dobrá.

19 23.09.2019

Po Odysseovi další zkušenost s Joycem. Zkušenost k nezaplacení. Stejně jako o Odyssea mi chvíli trvalo, než jsem se do knihy "včetl", příběh o kravce bučilce a a chlapci, který se jmenoval Panáček, mi nejdřív připadal nesmyslný, ale - jak už to často u nesmyslně vypadajících joyceovských jevů - později jsem pochopil jeho důležitost pro celistvost knihy. Portrét umělce v jinošských letech popisuje zrání z velké části autobiografické postavy Štěpána Dedala od prvních vzpomínek (vyprávění pohádky jeho otcem a zpívání si s matkou) přes základní školu, jezuitské gymnázium až na univerzitu. Celý text je rozčleněn do pěti kapitol, mezi kterými je třeba si představit určitý časový skok. Vyprávění pomocí volných asociací upozaďuje to, co čtenáři ulehčuje četbu, ale na druhé straně je to nedůležité. Mně samotnému to zcela vyhovuje - přece nepotřebuji vědět, kolik bylo ten a ten den stupňů nebo kolik bylo jednotlivým aktérům let, pro mě je důležité, co si daný hrdina myslí, co prožívá. Postavu Štěpána Dedala jsem si zamiloval (stejně jako všechny ostatní postavy) už v Odysseovi (protože bez spletitého celku, by bylo toto veledílo ničím), v Portrétu umělce jsem se do Štěpána ještě více vcítil, vcítil jsem se do jeho dětského a zvídavého přemýšlení, do jeho pubertální zkaženosti a odporu proti všemu církevnímu, do Štěpána skoro světce, který měl jít na kněze a dával si pozor na všechna pokušení světa a nakonec jsem se vcítil i do Štěpána studenta, umělce, který píše rozpravy o estetice a kterému záleží pouze na tom, aby mohl tvořit svobodně a bez zábran. Každá kapitola jakoby nebyla napsána "pouze" o stupních vývoje, ale dávala důraz na to, co právě hrdina pociťuje. Vždyť dlouhé několikastránkové popisy útrap pekelných ze strany jezuitského profesora na gymnáziu možná ani nemusely být tak děsivé a nemusel se jim dávat takový důraz a prostor - dal se jim, protože u Štěpána - zvrhlíka to způsobilo další z jeho mnoha přerodů v době dospívání.
Kromě krásného čtenářského požitku, zajímavých poznatků o estetice ze Štěpánových rozprav se spolužákem a různých druhů kritik katolické církve, na jejíž zabedněnost a uměleckou dřímotu Štěpán stále narážel, si z knihy přináším hlavně pocit, že dospívání je důležité, snad nejdůležitější věk v životě člověka. A myslím, že je jen dobře, když v dospívání člověk tápe a odklání se od jednoho "extrémního" názoru k druhému, protože jen tak je schopen žít život šťastně, svobodně a třeba i "umělecky".

5 09.09.2019

Stopařova průvodce jsem si o letošních prázdninách znovu přečetl a znovu jsem se pořádně zasmál. Tentokrát jsem zkusil přečíst originální verzi, ale díky tomu, že českou znám velmi dobře, nebyl pro mě problém porozumět i výrazům jako "pangalactic gargle blaster" (pangalaktický megacloumák).
Douglas Adams píše záživně a hlavně se vůbec nebojí všelijakých absurdit, které jeho knihu dělají lehkou jako pírko. Hlavní poselství knihy pro mě ale asi zůstává takové, že svět není tak důležitý, jak se zdá. Je to poselství jednoduché, ale mně stačí, protože jsem součástí světa a nejsem tak důležitý, abych požadoval něco víc.

13 01.09.2019

Úžasné hrátky s jazykem. Není to kniha na třídenní četbu, jak jsem tu udělal já, ale je to kniha her a pokusů, které by měly být všechny pečlivě zahrány a vyzkoušeny. Škoda jen, že už na to jsem moc starý(?) Ne, nejsem, ale i tak jsem to zanedbal, ale kdyby mi bylo tak 14, knihu bych si ochraňoval na privilegovaném místě a všem bych jí určitě ukazoval. Teď jsem z ní načerpal velkou dávku lingvistické fantazie a trochu znalostí. :-)

3 01.09.2019

Stručný úvod do systému jakéhokoli jazyka a jazyků obecně. Někdy mě kniha vyloženě fascinovala a tak jsem jí spolykal jedním hltem. Nejzajímavější pro mě asi byly kapitolky o fonetice a fonologii, protože jsem o těchto disciplínách věděl opravdu jen velmi málo. Moc se mi líbil autorův osobní přístup - zejména popis vlastních zkušeností.

01.09.2019

Jung, Jung, Jung... Nevím, těžko se komentuje něco, co není "vědecky" vyvratitelné. Samozřejmě jakožto věřící s moderním obhajováním vědy ze strany Dawkinse, Hitchense etc. nesouhlasím, ale řekněte sami - jak má člověk reagovat na Jungův esoterismus - nic jiného to totiž není - jsou to domněnky, je to komunikace s duchy a vše, co by "nemělo být" reálné. Některé Jungovy názory nejdou potvrdit, ale nelze je ani vyvrátit, proto se vymykají vědeckému poznání jak jej známe. Ale to i Freud, a přesto na něm z velké části stojí moderní psychiatrie. Nebudu skrývat, že mě i Jung zaujal, nejvíce asi právě tím, co je mi alespoň trochu známé - kritikou Freuda, která je úderná a hlavně přesně mířená.
Celá kniha je vlastně svazek esejů, jeden z těch, které mě zaujaly nejvíce, byl samozřejmě esej o Joycovi a jeho monologu v Odysseovi, kde Jung neskrytě mluví o tom, jak u knihy usínal, a hlavně se snaží pomocí knihy zjistit více o samotném autorovi a ukazuje, proč je Joyce v knize "všudypřítomný". Ostatní eseje obsahují také ledacos zajímavého - ať už jde o výklady snů, rozvíjení jungovských teorií podpořených psychiatrickou činností, všednodenním životem, východní filosofií a velmi často snad pouhou intuicí, neméně zajímavé jsou Jungovy komentáře ke druhé světové válce a vině Němců nebo obecné komentáře k modernímu umění.
Kniha byla čtivá, někdy více, někdy méně, někdy jsem se absurditou smál, někdy jsem si říkal, že pokud (na jedné straně reformátor psychologie) Jung myslí vše, co píše vážně, měl bych se nad tím více zamyslet. Proto snad někdy více zabrousím do východní filosofie, ale musím si dát pozor, protože vybrušování zpět do západní skutečnosti je asi velmi obtížné.

3 01.09.2019

Zase jsem se při čtení Kafky velmi nasmál. Někomu to může přijít zvláštní, ale i doupě mi přijde jako veskrze komický příběh. Příběh o budovateli doupěte, který se neustále bojí o své bezpečí a z jehož strachu se zrodilo i to, že kohokoli, kdo by se přiblížil, by dokázal bez milosti rozsápat. Stále jsem si představoval všechny ty posedlé budovatele svých domů, workholiky, nebo chudáčky, co si na českých hranicích hrají na domobranu. Tato malá knížečka nás kromě němčiny učí i to, že z obrovské práce na výtvoru vznikne až panický strach o tento výtvor a závislost člověka na výtvoru, která se zvnějšku zdá veskrze nepochopitelná a... k smíchu.
Při četbě jsem si vzpomněl na všechna různá doupata - podivné, často ("pod zemí") neviditelné výtvory, o které mají lidé takový strach a které opatrují "jako své vlastní děti". Uvědomil jsem si, že je to strašné. Teď už jen doufám, že já sám v životě nikdy nevytvořím něco, co by mě takhle zničilo.

5 31.08.2019

Nevím, co na Hemingwayovi jeho příznivci vidí. Nevím za co tu Nobelovu cenu dostal. Ano, za literaturu, ale za jakou knihu, protože "Stařec a moře" pro mě nebylo nic extra. Knihu jsem přečetl pouze v originále, ačkoli rybářskému náčiní nerozumím ani v češtině, natožpak v angličtině, snažil jsem proto se vyhledat vše, co by mi pomohlo rozkrýt další utajené významy. Proč jsem to dělal? Přišlo mi, že když už má kniha přes sto stran a vypráví o něčem tak prostém, mělo by v tom být skryto ještě něco. Nic, a nic v tom literárně nejhorším slova smyslu (tedy žádný existencialismus v tom nehledejme). Metafora snad jasná - boj člověka s naoko podřízenou přírodou, která doopravdy člověka zničí (pozor, neporazí, ale zničí, jak zní jedna z mála zajímavých myšlenek knihy). Dobře, ale to se dá shrnout na deset stránek a s trochou fantazie by příběh o podobných postavách a podobném příběhu dokázalo vymyslet dítě na základní škole. Někdy jsem si připadal, že čtu slohovou práci nějakého žáčka či žákyně, zejména v části, když připlouvají jednotliví žraloci (pěkně popořadě s bezostyšným zanedbáním krás jazyka). To mi trochu evokovalo Markovo evangelium nechvalně proslulé svojí spojkou "a", Hemingway se sice této spojce vyvaroval, ale příběhově je to tak jednoduché, jak si jen člověk dokáže představit. Když jsem si knihu půjčoval a nic moc o ní nevěděl, samotný název "Stařec a moře" mě měl varovat. Stařec je dosti kýčovitý motiv, stejně tak i moře.

A to je přesně to, co mají lidé rádi.

8 30.08.2019

Friedrich Hölderlin se narodil roku 1770 a už od malička často trpěl osamělostí. Samotného mě vyděsily jeho dopisy příteli z doby, když mu bylo asi 16. Později studoval Tübingen, v ročníku společně s Hegelem a Schellingem, s kterými navázal úzké přátelství. Zamiloval se, milá mu zemřela a on se zbláznil a téměř čtyřicet let žil ve stavu šílenství. Tak by se dal popsat život, ale proto tady nejsme, důležitější je tvorba. S Hölderlinem jsem se poprvé setkal, když jsem četl soubor Heideggerových esejí "Básnicky bydlí člověk". Byl jsem nadšen jakým způsobem se do jeho textů člověk noří - čtenář se neponoří do děje nebo snad okamžiku, nýbrž do věcí, jak jsou, do jejich bytí. Tehdy jsem si našel celý text začínající "V rozmilé modři kovovou střechou kvete kostelní věž", který je i součástí této sbírky, samotná první věta otvírá... otvírá "otevřeno". Jinde Hölderlin píše "Pojď do otevřena, příteli", otevřeno - to je to místo, kde ne, že se odehrávají, ale nějakým způsobem prostě jsou Hölderlinovy básně. Od těch zamilovaných přes vlastenecky laděné až po básně šílence. Básně jsou to k četbě vskutku náročné, náročnější si nedovedu představit, chce to čas, soustředění a schopnost ponoření se do textu samého... a kromě toho taky znalost Řecka. Ať už budeme popisovat Hölderlinovy básně jakkoli, nesmíme zapomenout na to, že jsou především řecké. Bohové v nich mají výsadní místo a stejně tak rytmy, kterými psali už antičtí autoři. Hölderlin si dává dobrý pozor, aby "nic nepovažoval jako dané", protože to je, podle něj, pro básníka to nejhorší, co může nastat. "...a nadevše důležité je, aby básník (...) nepřijal nic jako dané, aby nevyšel z ničeho pozitivního, aby příroda a umění, jak je poznal dříve a jak je vidí, nepromluvily dříve, než se vynoří nějaký jazyk jemu; to jest dokud se to dosud neznámé a nepojmenované nestane v jeho světě známým a pojmenovatelným...", to jsou důležitá slova, bez jejichž naplňování by asi poezie nenabývala smyslu jako nabývá nyní. Hölderlin toto naplňoval až radikálně, proto snad některé jeho básně mohou připadat nanejvýš nepochopitelně. Pochopit? Ale vždyť to vlastně ani není účel, účel je snad takový popsat věci, ne ani to, jak a jaké ty věci jsou, ale spíše to, že prostě jsou.

Přikládám jednu ze vstřebatelnějších a (z mého pohledu) optimističtějších básní

Málo vědět...

Málo vědět, zato mnoho se radovat
Je dáno smrtelným,

Proč, krásné slunce, mi nestačí,
Ty květe mých květů! v májovém dni
Tě nazvat jménem? Znám něco vyššího?

Ó, já bych raději byl jako děti!
A jako slavíci bezstarostně zpíval
Svou radost!

4 30.08.2019

... Databáze knih nebo můj počítač mě teď naštvaly, a to dost, po vypsání dlouhého komentáře k této knize, komentář náhle zmizel... Jsem naštvaný, velmi naštvaný, ale i tak je kniha tak úžasná, že stojí o námahu napsat (trochu stručněji) komentář znovu!

30.08.2019

Pěkné, (tím čistým - dětským způsobem) kritické zamyšlení, které mimoto přináší poselství lásky pečlivě zakonzervované a přece vždycky čerstvé. Mám rád knihy, ve kterých zůstává význam jak pro dětské čtenáře, tak pro ty dospělé. Každému to dá možná trochu něco jiného, v lepším případě může povzbudit dialog - nejen proto si myslím, že čtení svým dětem (před spaním či kdykoli jindy) by měli praktikovat všechny děti a jejich rodiče. A jen málo knih dokáže dospělým vštípit zpět tygří pohled na svět a jen málo knih dokáže v dětech tento pohled uchovat. Tracyho tygr mezi takové knihy bez pochyby patří!

11 26.08.2019

Můj plán dočíst toto veledílo v den oslav 16. června sice nevyšlo, ale to vůbec nevadí. Proč? Protože Joycův Odysseus je tak nadčasový a tak prostý výstředních faktů - naopak nacpaný fakty všednodenním (vyprávěním dohnaným k epičnosti) - že by se mohl odehrávat jakýkoli den v roce a v jakémkoli městě. To ale v žádném případě neznamená, že by si snad autor nedal práci s detaily týkající se Dublinu i toho přeslavného dne. Vše je přesně promyšleno, jeden den a příběh, který se v něm odehrává, ve finále působí tak věrohodně, že ač by se člověk zeptal na cokoli týkající se putování Leopolda Blooma, kniha by mu dokázala odpovědět. Joyce do svého opus magnum vložil nejen přesný popis Dublinu (sám - s mírou nadsázky - tvrdil, že kdyby Dublin shořel, díky jeho knize by mohl být celý znovu vystavěn), ale zachoval přesnost i ve věcech, které si Leopold vzal na své putování (brambora v kapse a především peněz - čtenář si může zjistit to, s kolika librami, šilinky a penny Bloom ráno odešel a vidět jeho jednotlivé útraty a tak sledovat jeho přesnou částku), exaktnost zůstává neporušena i v jevech přírodních (víme, zda je příliv či odliv, východ a západ Slunce). Snad jen jednotlivé postavy jsou svým způsobem univerzální.

Původem žid a hlavní hrdina Leopold Bloom je na jednu stranu chytrý, na stranu druhou však velmi nepraktický a v mnohých ohledech dětinský. Rád se vychloubá svými vědomostmi (ač jich zas tolik nemá) a pracuje jako akvizitér novin "Svobodář". Dle mého miluje aha efekt a veškeré slovní hříčky, při kterých si často připadá jako ten nejdůvtipnější (a nejvtipnější) člověk na světě. Je zároveň Odysseem a zároveň parodií homérského hrdinství. Jeho jméno není čistě náhodné. Příjmení Bloom dává v angličtině značný prostor pro experimentování se vším „kvetoucím“ (jako jeho pseudonym pro psaní milostných dopisů „Jindra Kvítko“) a jméno Leopold (nejen mě) po čase čtení připomenulo Leopolda Sacher-Masocha, jehož fantasie jsou přítomné i v křičícím podvědomí našeho hrdiny.

Štěpán Dedalus nám nejvíce připomíná Joyce samotného (Joyce samotného „v jinošských letech“ – jak napovídá název jiné Joycovy knihy, v níž Štěpán ztvárňuje hlavního hrdinu). Je mu přesně dvacet dva let (kdybych měl hádat, tak se narodil 2. února 1882, stejně jako jeho autor). Jeho otec, Šimon Dedalus, je zapálený irský vlastenec (stejně jako Joycův otec) a Leopold Bloom mu zčásti supluje roli milujícího otce. Na rozdíl od Bloom je ale Štěpán opravdu studovaný (jméno Dedalus napovídá, že zejména v klasických jazycích) a Bloom se proto před ním snaží vypadat co nejmoudřeji. Pokud se podíváme na homérskou spojitost, je Štěpán novodobým ztvárněním Telemacha.

Poslední postavou, kterou pro její důležitost zmíním, je Molly Bloomová, Leopoldova žena ztvárňující Odysseovu ženu Penelope. Na rozdíl od ní však není věrná svému manželovi a nečeká na něho léta letoucí – naopak, i přestože (svým způsobem) svého muže miluje, je mu neustále nevěrná. Svým povoláním operní zpěvačka tvoří obraz téměř naprosto nevzdělané (a nevzdělatelné) povrchní ženy, jejíž největší předností (snad i v jejích očích) je její tělesná bezvadnost. Svádění jiných mužů si užívá a nevidí v tom sebemenší problém („dělají to všichni“) – v tomto ohledu bije do očí povrchnost irských pravověrných katolíků tehdejší doby. S Bloomem se vidí pouze 16. června pouze ráno, její myšlenky z rána se ale odráží v Bloomově proudu vědomí po celý den. Se svým mužem se setká až následující ráno, kdy po své odysey zjistí, že mu byla nevěrná. Poslední zhruba třicetistránková kapitola je nepřetržitým proudem jejího vědomí – bez jakékoli interpunkce.

Již jsem naznačil, že Odysseus je plný napodobenin Homérova eposu. Každá kapitola nese název po jedné postavě z kapitol Homérových a stejně tak (svým dosti originálním způsobem) zachovává náznaky děje. Každá kapitola zároveň zachovává přesně danou vyprávěcí techniku a ke každé je přiřazen specifický symbolický lidský orgán, druh umění a symbol. I přesto, že homérská analogie je nejspíše nejdůležitější, není vůbec vším. Epos je plný analogií k Dantově Božské komedii, Shakespearovu Hamletu a jiným významným dílům světové literatury. Každá kapitola je zároveň navázáním na kapitolu minulou, ale zároveň jako by byla vstupem do zcela odlišného světa. Jedna kapitola napodobuje novinové články, jiná zase nesouvisle popisuje labyrint moderního města (potažmo světa) – skáče od postavy k postavě a od nicotné starosti k jiné nicotné starosti, jiná kapitola se zase výběrem správných technik a slovní zásoby zpodobňuje vývoj anglické literatury od jejích počátků až k moderně (a zároveň způsobem, který by měl napodobit vývoj dítěte v matčině děloze).

Příběhová napínavost, jazyková vytříbenost i parodická výstižnost – to vše (a ještě mnohem více) činí Joycova Odyssea knihou, která by neměla zůstat zapomenuta. Vždyť není jen dokonalým absurdním románem, eposem, komedií, parodií, ale i encyklopedií, encyklopedií lidské všednosti pod tak rozličnými úhly pohledu, že i všednost se stává přesným v maličkostech a (snad proto) neuvěřitelným eposem. Sám James Joyce řekl, že jestli není Odysseus hoden přečtení, tak život není hoden žití. Neřekl to ze své pýchy, jen se mu podařilo do své knihy skrýt tajemnou univerzalitu každého jednotlivého lidského života.

Proto (pokud jste tak ještě neučinili) čtěte!

7 23.06.2019

Básně experimentální, často založené na hrátkách s jazykem, který je v případě němčiny snad přímo stvořen pro skládání a hledání téměř totožných slov s odlišným významem, potřebují k své reprodukci opravdu geniálního překladatele. Básně Christiana Morgensterna naštěstí takového překladatele našly v Josefu Hiršalovi.
Do Morgensternovy poezie jsem se zamiloval už před nějakou tou dobou. Čtení a úžas nad prostotou a krásou dosti nezvyklých obrazů jsem měl rád a mnoho jsem se nad těmito básněmi "nausmíval". Ať už šlo o využívání slov znějících jako citoslovce (Km 33, Krkavec Rall...), tak o vymyšlená stvoření, které za jedinou básní skrývají celý vesmír významů a nevyslovených příběhů (Beránek měsíc, Želželva, Košilela, Zeměplaz, Stříbrokůň...) - vždy jsem byl nadšený, co všechno se dá vymyslet s jazykem. Nalezení Morgensterna pro mě, už od malička s jazykem experimentující dítě, bylo pro mě nevyčerpatelnou zlatou žílou. Už jako malý kluk jsem si s mým tatínkem hrál hru na měnění slov pomocí synonym či antonym - tato hra nám zůstala dodnes a to především na cestách, přes Dobřín (nebo Zúhoř?), Včetněříž (nebo Krovážíž?), do Potma nebo Ojídla a dalších českých měst jezdíme vždy s radostí a šedé buňky mozkové pracují na plné obrátky (jak říká má mladší sestra "oprátky") - a samozřejmě se to netýká jen měst, někdy jsme takhle mluvili téměř o všem - je to ale náročné a člověk je tvor líný, a proto jsem byl donucen se naučit i jazyk prostý veškerých obměn.
Křesťan Ranní Hvězda mě stále nepřestával udivovat, až jsem jednoho dne v jeho básních začal hledat něco hlubšího (snad i díky popiskům, že se v nich něco hlubšího má často skrývat - u některých básní to jde poznat hned, u některých je to těžko pozorovatelné - však pouhá otázka, proč se kniha, o které píšu komentář, jmenuje Šibeniční písně, nás dovede k hlubšímu nahlížení na veškerou Morgensternovu poezii).
Byl jsem tak zaujat, až jsem od tety k Vánocům dostal jako dárek německou verzi mnoha básnických sbírek i s poznámkami. A teprve tehdy jsem si začal uvědomovat tu šíři každičkého slova a každičkého významu.
Vezměme si příklad Beránka měsíce popisujícího lidský život a hledání věci o sobě (beránkova stříž - nahé tělo - smrt), v němčině je jasně řečené to, že Beránek měsíc je mrtev, v češtině si to snad jen domýšlíme. Beránek měsíc. Mondschaf. V němčině je jasná spojitost mezi slovy Mond (měsíc) a Mund (ústa), ústa ovečka pak dává básní zase zcela hlubší význam. Motiv Slunce, motiv pláně pod vrcholem – místa bytí, motiv noci, měsíce, a všeho. To všechno. Čtyři sloky s opakujícím se veršem: Beránek měsíc, říká mnohem víc než si člověk po jednom, dvou, ale i sto přečteních může vůbec představit. A Josef Hiršal snad tento už tak dosti široký obzor ještě rozšířil, že přeložil Schaf jako Beránka a ne Ovci, jak by to bylo doslovně, a tak otevřel místo pro náboženský výklad básně. Vždyť kdo jiný je beránek čekající na svou stříž než sám Ježíš Kristus – a nalezení věci o sobě, tj. ostříhání beránka a jeho smrt by se dalo považovat za motiv Kristovy smrti (přišel o lidskou stránku, ale „beránek bílý“). „Slunce rudé zas“ by se zase v této mé odvážné teorii dalo brát doslovně – vždyť smrt Ježíše na kříži také podle Bible způsobila zatmění Slunce, které po jeho smrti znovu vyšlo – rudé.

Vždyť k čemu ještě psát – nechám vám tu Beránka měsíce a hledejte sami. Možná se pak do něho zamilujete tolik jako já a bude se vám o něm – stejně jako mně – zdát i v noci.

Beránek měsíc

Beránek měsíc v dálce niv
velkou stříž čeká trpěliv.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc uškubl stvol
a jde k své pláni pod vrchol.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc sní v svém snu:
Jsem temnou skvrnou vesmíru.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc zrána zhas.
Je bílý, slunce rudé zas.
Beránek měsíc.

Das Mondschaf

Das Mondschaf steht auf weiter Flur.
Es harrt und harrt der großen Schur.
Das Mondschaf.

Das Mondschaf rupft sich einen Halm
und geht dann heim auf seine Alm.
Das Mondschaf.

Das Mondschaf spricht zu sich im Traum:
"Ich bin des Weltalls dunkler Raum."
Das Mondschaf.

Das Mondschaf liegt am Morgen tot.
Sein Leib ist weiß, die Sonn ist rot.
Das Mondschaf.

7 29.05.2019

Je přinejmenším podivné, že Vítězslav Nezval skryl hluboké myšlenky bažící po nalezení smyslu života do básně nazvané Edison a o T. A. Edisonovi vyprávějící. Vážil jsem si rytmičnosti a částečně i jednoduchosti četby vzhledem k užívání sdruženého rýmu (i když občas jsem se trochu pousmál, když některá anglická slova na konci verše se rýmovaly s veršem následujícím - nebo předchozím - jen poté, když se hlásky vyslovily tak, jak by se slovo vyslovilo v češtině a ne v angličtině). Nadchly mě plynulé přechody mezi optimismem a "objevitelským nadšením" vždy vrcholícím v refrénu "Bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti" a na druhé straně pesimismem - sklonu k sebevraždě, hráčské vášni, noční zhýralé Prahy - vrcholícím v refrénu "Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek, stesk a úzkost z života i smrti". Velmi jsem si vážil taky náhlých přechodů básně k mnoha různorodým přirovnáním, kterým jistě nechyběla imaginace ani důmyslnost.
Nicméně - ačkoli z básně vyplývá nakonec spíše optimismus - mě kniha tolik neuchvátila. Před zasazením děje v nočním městě dám asi přednost přírodě a před opěvováním moderní doby a jejích vynálezů (které, jak se později ukázalo, mohou být často zkázonosné a vést dokonce k zániku planety) dám přednost něčemu nepomíjivému. S nevyřčeným tvrzením, že smyslem života člověka je zanechat po sobě nějaký odkaz, bych snad i mohl částečně souhlasit. Odkaz se ale dále rozmnožuje a nevím, zda by měl Edison radost, kdyby viděl, jak - snad kvůli rozmařilosti lidstva - svět plýtvá elektřinou na osvětlení (a tato elektřina je vyráběna většinou neekologickou cestou).
Tímto ale nechci nijak shazovat význam básně. Přece jen je to báseň krásná a dobrodružství objevování, které popisuje, je lákavé snad pro každého.
Teď už tedy "na shledanou dobrou noc a dobrý den / dobrou noc / sladký sen"

2 25.05.2019

Básně ovlivněné Yeatsovou láskou k rodnému Irsku, neopětovanou láskou k irské herečce a bojovnici za samostatnost Irska Maud Gonne, ale také láskou mateřskou. Jemnost, která ze všech básní prosvítá, je umocněna nádhernou symbolikou (mě samotného nejvíce uchvátili "ptáci" - ačkoli v různých básních představovali často něco jiného - a závoj - nebo šat, rouška atd.). Někdy jsem si při čtení básní připadal jako pták v oblacích, někdy ale jako pták zraněný - jako ten, kdo jednou dokázal vylétnout, dokáže si to představit, ale znovu už to prostě nejde. K tomu se neodmyslitelně pojí stesk, stesk především po ztracené blízkosti čistoty - ať už ženy nebo přírody.
Na druhou stranu ve sbírce nechybí ani básně politického charakteru - oslavující hrdiny boje za nezávislost (někdy - v případě Parnella - s trochou ironického podtónu). To mi snad posloužilo jako průprava k důkladnějšímu pochopení Joycova Odyssea, toho irského opus magnum, v němž se už notnou chvíli vrtám.

Ačkoli se tóny v jednotlivých básní různí, rytmus a styl kompozice zůstává stále podobný. Někdy je báseň ověnčena refrény, jindy Yeats pracuje s dlouhými verši. Pokud někdy sáhnete po Yeatsových básních, nebojte se je číst nahlas (a nezapomínejte na dlouhé slabiky!), protože teprve pak se z prostých písmen stanou slova, slova snad pro hudbu.

JEZERNÍ OSTROV INNISFREE

Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree,
tam z haluzí a hlíny chýši si postavím,
abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí
a se včelím rojem bzučavým.

Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách,
při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék.
Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach
a večer má křídla konopek.

Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci
z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce.
Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici
a ten zvuk mě bere za srdce.

7 23.05.2019

Sova se svou přírodní lyrikou mě původně opravdu nadchl. Všechny obrazy, které popisuje ohromným množstvím přídavných jmen, mi vyvstávaly v hlavě a nejenže jsem vnímal barvy, ale cítil jsem i vůně a především unášivé pocity. Nicméně po několika básních mi to přišlo až příliš opakující se. Místo zasnění do buku jsem se snažil zasnít do velkého množství dalších rostlin, ale čím dál víc jsem si uvědomil, že vycházející dojem bude podobný a tím i oslabený tím, že už jsem ho jednou pociťoval z básně předešlé. Často do těch básní přibyl motiv zamilovaného muže a i ten se po několika básních stal dosti repetitivním a zároveň tak i naprosto neoriginálním. A tak - přes nesmírnou imaginaci Antonína Sovy - jsem se brzy začal domnívat, že básně které čtu vytvořil stroj s přesně daným "dojímacím" algoritmem.

Stojí za přečtení. Stojí za to mít doma knihu Antonína Sovy a na jaře, když všechno rozkvétá, si přečíst jednu, dvě básně, které dodají po zimě zkřehlé duši trochu hřejivých slov. A vlastně i jindy. To asi jen mě přijdou jarní básně nejpěknější. Možná je to tím, že jsem sbírku četl na jaře. :-)

Co považuji jako trochu legrační je používání slov cizího původu v básních přírodní lyriky - např. "Mdlé března paprsky stonavé, pohledy feerické / jak snící, nemocné dívky, vzdušné, anaemické," (MDLÉ BŘEZNA PAPRSKY)

5 09.05.2019