Cink262 komentáře u knih

Historický popis šílenství a nemoci ve mě zdvíhá vlnu hrůzy, která mi připomíná, že témata, jež často myšlenkově odstrkáváme od dějinných souvislostí - jako např. pohled společnosti na šílenství - má se společností společného mnohem víc, než si myslíme. Stejně tak se ve mě zdvíhá jiná vlna hrůzy s duševním nánosem odporu, jež mi připomíná, že se stále najdou lidi - často křesťané, jež pro to, že snad nemají dostatek charismatu či jim chybí schopnost umět se zaobírat věcmi mnohonásobně důležitějšími (zrnka jsou zasetá ve všech, chce to píli) nebo se snad jen kantovsky "bojí používat svůj vlastní rozum". A přesně tito lidé (omlouvám se za ten patos, ale cílem by už možná měl být moment "ukažme si na ně") jsou tak pyšní na svou morálku v konzervě (rozuměj - konzervativní morálku), že dokáží být tak bezostyšně opovážliví a dovolí si nazývat lidi zcela nespadající do patriarchální společnosti, zejména homosexuály, za nemocné a tak je metaforicky posílat do těch míst kdesi za městem, které kdysi náležely malomocným. Toto posílání do míst za městem je v dnešní globalizované době jistě vnímáno pouze metaforicky. Je smutné, že označení "nemoci" často společnost přijímá a nemocného se snaží vyléčit, i přestože o to nestojí, protože "nemocnému" (neprávem za něj označenému) nejde o to, aby se o něj všichni starali jako o batole, naopak potřebuje dokázat to, že není nemocný. A tak plně podporuji různé akce na podporu LGBTQ komunity, protože stejně jako feminismus se nesnaží pouze o to, aby byly ženy na stejné právní úrovni jako muži, ale a to hlavně - na společenské - a je smutné, že ještě nyní ve 21. století je koncept "lékařů a nemocných" u psychických chorob a pseudochorob tak rozvinutý, že je třeba dokazovat, že mezi označenými za nemocné nejsou vždy nemocní a že jediné co chtějí je to, aby s nimi bylo nakládáno stejně jako s většinou společnosti a vyhubili tak primitivní ostrakizaci mající - jak už po četbě této knihy víme (ah jsem zase doma) - svůj kořen v daleké minulosti a jsou příkladem toho, že vše zaběhlé nemusí být přirozené a pro společnost žádoucí.

3 07.09.2018

Drama má velmi rychlý spád jak co se týče dějové linky tak i co se týče "spádu do myšlenkových hlubin". Sartre mimo napjaté rozhovory hlavních aktérů dokázal do hry zakomponovat i jiné divadelní jevy, které stojí za povšimnutí např. vtáhnutí minulých událostí do přítomného děje pomocí zesilujících promluv postav minulosti, což se mu velmi zdatně podařilo. Velmi na mě zapůsobil popis interiéru pokoje blázna Franze.
Postavy jsou jako v každé jiné tragédii velmi originální se spletitými myšlenkami, které se ale v průběhu času snad ještě více zamotávají než aby se rozplétali.
Ústřední téma je u Sartra obvyklá lidská svoboda. Franz po pokusu o záchranu uprchlého žida se sám v průběhu války stává mučitelem, neboť žije v domnění, že svět je "buď - anebo", proto také stále dokola opakuje svou myšlenku o zmučeném Německu, které snad válku prohrálo ne proto, že se bylo málo lidské, ale spíše proto, že bylo nedostatečně nelidské - když už si Franz vybral nelidskost, stál za ní.
Postava Otce zase během času zjišťuje, že to není on, kdo má moc nad firmou, ale spíše firma, kdo má moc nad ním a že když odejde z jejího vedení, tak se vlastně nic převratného nestane, jen to, že firma bude mít moc nad někým jiným.
Odstrkovaný syn Werner přes vše nečestné, co mu jeho rodina způsobila si vybírá stále stát za svým otcem.
Ctižádostivá Johanna nachází spřízněnou duši ve Franzovi, protože i ona je druh člověka, který chtěl vše a teď nemá nic, když nic, tak aspoň pořádné...
A dcera Leni? Ta miluje svého bratra a je na něm psychicky závislá. I přestože ví, že Krabi neexistují, sama v ně věří snad i více než Franz, možná je to dané tím, že ona sama Franzovi velmi lže o osudu Německa, tak pro ní není těžké věřit jeho lžím-přeludům.

Drama s povedenou zápletkou a podivuhodnými postavami nás zpravuje o tom, že i vězeň může věznit a že poražení jsou vítězové - což se jako "motto rodiny" objevuje ve hře velmi často a je pravdivé nejen co se týče německé ekonomiky, je však pravdivé jen ze "správného" úhlu pohledu.

2 06.07.2018

Stručné, v některých pasážích možná až příliš - vynechání pro příběh důležitých skutečností (jak se Heinl po anšlusu Rakouska dostal do vlaku směřujícímu do Paříže?). Po přečtení "Holdu Katalánsku" G. Orwella na mě kniha působí jednoduše, zkratkovitě a v žádném případě se nevyhýbá zobecňování, jehož se Orwell tak štítí. O jednotlivých politických uskupeních na straně republiky zde nepadlo ani slovo. Na druhou stranu to zas tolik knihu nepoškozuje, neboť se její autorce dobře povedlo zachytit určité "momentky" rozhovorů mezi lidmi a celkově dává důraz spíše na mezilidskou interakci. Velmi zajímavé je též sledovat paralelní děje v různých zemích Evropy a to především v Československu, které stejně jako zákopy republikánů ve Španělsku se vyznačuje svým internacionálním charakterem. Lenka Reinerová smazává politické rozdíly mezi Čechy a Němci a ukazuje, že politická uvědomělost pro demokracii má příhodnou půdu na všech místech naší planety, a tak v bratrství spojuje i Rusa s Polákem či Němce s Čechem, naopak fašismus jakéhokoli původu zůstává zahleděný do vlastního národa (nebo spíš do elit tohoto národa).

1 01.07.2018

Orwellovy postřehy a vzpomínky ze španělské občanské války jsem zhltal velice rychle. Obsah knihy byl pro mě velice překvapivý, protože - i přestože jsem o tom nikdy hlouběji nepřemýšlel a ani nic odborného nečetl - jsem očekával, že na straně republiky byla situace mnohem jednodušší (např. jsem se mylně domníval, že FAI byli anarchisté a CNT komunisté, i přestože obě organizace byly spíše anarchistické). V žádném případě ale nemohu říci, že i přesto jak Orwell popisuje odporné intriky uvnitř republiky, jejichž následkem bylo konečné potlačení POUM - organizace, za kterou se Orwell účastnil bojů, že se nějak zvlášť změnil můj pohled na to, která strana je "dobrá" a která "zlá" - nelze ani mluvit o tom, že obě strany byly "špatné", každý střízlivý čtenář pochopí, že i Orwell stejně jako tisíce vojáků ze zahraničí a miliony Španělů doufal ve vítězství komunistů a anarchistů nad fašisty. Orwell sám byl vášnivý socialista a v jeho popisu jde jasně vidět, že nestojí a ani se často příliš nezajímá o mezistranické šarvátky komunistických a anarchistických stran, vždy se snažil docílit lepších podmínek pro dělníky a tak, jak hlásá slogan Labour Party - se zasazoval "za mnohé, ne za hrstku". Nicméně přesně tato hrstka španělské buržoazie nakonec ve válce bohužel zvítězila.
Velice zajímavý je popis politiky SSSR vůči španělské občanské válce, který se za každou cenu snažil zabránit socialistické revoluci - tak nakonec v širokém spektru levicových stran Španělska byli komunisté-stalinisté ti nejpravicovější.
Co mě ale v samotné knize zaujalo nejvíce byl ten za krátkou dobu vytvořený kontrast mezi frontou a Barcelonou, kdy na začátku příběhu byla Barcelona město proletariátu, kde bylo zakázáno dávat spropitné, všichni si tykali a hleděli na sebe zpříma, stejně tak na frontách - dokonce všichni vojáci všech hodností dostávali stejný žold, bohužel však po pár měsících, které Orwell strávil na frontě, se situace v Barceloně k nepoznání změnila - buržoazie se přestala skrývat za dělnickou roušku a město na jedné straně pokračovalo životem drahých restaurací a kaváren pro majetné a na straně druhé jídly na příděl pro chudé, co si luxus nedokázali dovolit, na válku všichni hleděli s nechutí a pohrdáním. Zajímavé je to vše proto, protože v nedávné době jsem měl možnost přečíst útlou knihu S. Kierkegaarda "Současnost", kde přesně tento kontrast "revoluční doby" a "současnosti" popisuje, v "Holdu Katalánsku" jsem si několikrát všiml toho zápalu k boji proti fašismu (i přes nudění se a nadávání na nekvalitní zbraně) provázejícímu frontu a tu povrchnost a zbytečné zahledění do racionality provázející Barcelonu.

Velice zajímavá a podnětná je esej "Zamyšlení nad španělskou válkou" na konci knihy, kde sledujeme nejen autorův pohled s odstupem času ale i mnohá teoretická zamyšlení nad totalitou, svobodnými médii a tvořením "historické pravdy" (často myšlenky později zaseté v úrodnou půdu "Farmy zvířat" a "1984" - dokonce se zde objevuje myšlenka vnucení rovnice 2+2=5).

Téměř na závěr chci znovu zopakovat, že George Orwell nechtěl knihou zpochybnit legitimitu odporu proti Frankovi, ale chtěl přednést své zážitky a uvést na pravou míru propagandistická tvrzení, jichž se dopouštěla jak španělská tak zahraniční média i na straně republiky (u fašistů je to snad samozřejmost).

A úplně na závěr perlička z knihy, které jsem se v celku zasmál - totiž to, že Orwell nazval slavnou a turisty hojně navštěvovanou barcelonskou katedrálu Sagrada Familia "jednou z nejohyzdnějších staveb na světě". Jde vidět, že pokud dnešní symbol Barcelony nazval takto, tak společenské mínění v myšlenkách George Orwella nebylo nikdy určující, právě naopak se vždy dokázal postavit proti všemu jednoduše bez důkazů přijímanému a bojovat za "opravdovou pravdu" a ne tu, kterou nám diktuje Velký Bratr, ať už v jakémkoli přestrojení.

7 30.06.2018

Různá povolání žádají různé oběti. Vždy jsem si myslel, že nejpodivuhodnějšími zaměstnáními co se týče obsahu jsou koštér vín, piv, jídel a především člověk, který testuje bezpečnost a "splavnost" tobogánů tím, že je sjíždí. Po přečtení "Smíchu" jsem pochopil, že i životní dráha filosofa-znalce společnosti si žádá své oběti, u Henriho Bergsona konkrétně přečtení či zhlédnutí tisíce komedií a pravidelné chození do cirkusu (nevím, co by klauni řekli, kdyby zjistili, že jsou předmětem vědeckého bádání a jejich stálý zákazník v první řadě s blokem a tužkou není jejich věrný fanoušek - jen a pouze koná svoji práci - je totiž filosof).
Bergson píše tak, že je jeho text záživný pro každého, což u vědecké literatury (v tomto případě se zaměřením na zkoumání společnosti) není zas tak běžné. Bergson píše pro každého, i přes svoji inteligenci si je totiž vědom, že my, čtenáři si většinou chceme při čtení spíš odpočinout než cokoli jiného. Svůj výklad protkává metaforami a obrazy zpříjemňujícími a zjednodušujícími náročnou teorii. Hovoří se čtenářem, občas jsem měl pocit, že odpovídá, shrnuje, připravuje na příští téma a smysl některých odstavců je často jen ponechání trochy zaslouženého odpočinku po vstřebání náročných myšlenek.
Znamená to, že teorie smíchu je náročná na pochopení? Možná, ale lepšího průvodce po světě smíchu než autora této knihy by člověk nenašel. Ke všemu teoretickému přidává množství příkladů (jak jsem již naznačil na začátku), opakuje jinými slovy a dělá vše proto, abychom přijali jeho myšlenky a ne jen černobílé listy slov.
V komentáři jsem jen lehce naznačil způsob, kterým Bergson píše a jak vypadá forma jeho "Smíchu", není to ode mě příliš čestné, ale obsah nechávám na Vás, čtenářích mého komentáře. Pokud se chcete ponořit do hlubin myšlenek a pochopit vznik toho, co (jak pevně doufám) vás provází ve vašich každodenních životech, pochopit komično, teorii komedie, která ve své podstatě zobrazuje obecno (na rozdíl od tragédie, která zobrazuje jedinečnost), pochopit smích jako postoj společnosti k ztuhlosti či mechaničnosti jednotlivce (tímto se odcizujícím společnosti)... no dobře, už jsem se trochu rozepsal a mohl bych o tom psát dál a dál, protože teorie je opravdu rozsáhlá a neomezuje se na jednoduchou formuli... přečtěte si Smích a nebudete litovat (možná se i trochu zasmějete).

5 27.06.2018

Kdysi dávno jsem asi jako desetiletý četl tuto nádhernou knihu. Příběh nesoucí název s jasným biblickým odkazem ve mě zanechal vzpomínky spíše pocitové než dějové. Vždy si vzpomenu na obraz malé nemocné holčičky, která snad stejně jako čtenář nevěří, že brzy opustí tento svět. Dveře - přicházející rodiče. Okno - anděl. A hlavně trocha dětského pláče i očekávajícího úsměvu.
A jak příběh dopadl? Taky už nevím, ale očekávám, že špatně, pokud to moje mysl vyčlenila z vědomí.

A jak jsem si na ní nyní vzpomněl? Zableskla se v poličce a já si jí všiml.

Pokud chcete pomoci dítěti či sobě s přijetím existence otázky smrti, tak neváhejte a sáhněte po této knize.

10 26.06.2018

Uf, do čtení "Přirozeného světa" jsem se možná pustil až příliš zhurta. Po slibném, lehko pochopitelném a očekávaném nastínění problému s vysvětlením historických náhledů pro mě nastalo pojmové peklo. Málo příkladů a vysvětlení "jinými slovy" společně s nedostatkem znalostí o filosofii Edmunda Husserla (Heideggera bych paradoxně skousl, ale zdálo se mi, že i když se v Patočkově textu Heideggerovy myšlenky a názvosloví vyskytují často, tak ještě častěji jsou tam filosofické ale čistě fenomenologické pojmy, které nemám dostatečně objasněné) způsobilo, že jsem nedokázal knihu dočíst do konce. Asi si říkáte, že je to škoda, ale do Patočky se snad pustím někdy příště ale ještě předtím mi nechte dopřát si trochu meditací, nejlépe těch karteziánských.

E. A. Poe psal bezpochyby výborné povídky. Jejich temná jak vnější atmosféra sklepů či liduprázdných měst tak vnitřní atmosféra duší a "zvrácených" záměrů jednotlivých vypravěčů, které se záhadným způsobem vryjí do jejich mysli, své čtenáře doslova poblouzní a snad i vtáhne do temných zákoutí mysli tohoto psychicky labilního spisovatele.
Poeův jazyk je vytříbený, dokáže pracovat s konceptem jak jednotlivých vět, kdy na hrůzostrašnosti přidávají častá opakování zvolání nebo i pouhé části popisu děsivého objektu, tak i s konceptem celé povídky, na čemž především oceňuji časté užití retrospektivního stylu, kdy na začátku každé povídky vypravěč uvede do děje (často zdlouhavě) a až poté vypráví. Na jednu stranu to velmi pomáhá proniknutí čtenáře k osobě vypravěče, ale na stranu druhou snad každá z povídek má v úvodu něco ve smyslu "stalo se mi něco tak hrůzostrašného, nikdo tomu neuvěří" atd., což bohužel po pár povídkách působí malinko proflákle.
Bohužel jsem povídky četl v prosvětleném ročním období, kde celý svět kvetl, smál se, na oknech seděly kočky (slovy písně), které nebyly černé, ale všelijak flekaté a tak celkově vše nenasvědčovalo k příběhům zazděných lidí, mrtvol, které vlastně nejsou mrtvé atd., snad by se mi to četlo v ukrutné zimě ve vile uprostřed Transylvánie či třeba jen někde v Krušných horách lépe.
Dále si příliš nedokážu představit, jaký hlubší smysl pro mě mělo čtení těchto povídek, troufám si říci, že žádný. Občas mi přišlo, že veškerý děj je postavený na vyvolání děsu a hrůzy, což ať už sebelepším způsobem pro mě vždy nebude znamenat mnoho. Asi je to jen můj osobní pocit, ale prostě si myslím, že Poeovy povídky četli měšťáci, co se jednou za čas potřebovali bát, potřebovali zažít aspoň v knize to, čeho se jim v realitě nedostávalo. Stejně tak i dnes podobná sorta lidí sleduje horrory, protože jim strach chybí v reálném životě. Tedy, předpokládám tak, i přestože mé předpoklady nejsou nijak vědecky podpořené. Proto si myslím, že samotná existence hororové literatury/hudby/filmů je ukazatelem toho, že se lidská společnost po tisíciletích strachu před šelmami, nájezdníky, kmenovými válkami či před čímkoli jiným přistoupila k fázi, kdy se není čeho bát, a proto si strach uměle vytváří - to, zda je duševně prospěšnější si jej vytvářet z povídek či z videí přicházejících uprchlíků posuďte sami. Můj výběr je jasný, děkuji E. A. Poe!

5 28.05.2018

Zátoka smrti není rozhodně odpočinkové čtení. Náročný jazyk i náročná větná skladba však dle mého ukrývají beznadějnou hrůzu a pesimistický pohled na svět, na ztrátu lidské důstojnosti, svobody a zatemnění veškeré morálky majetkem a touhou po moci či kráse.
Josef Karel Šlejhar popisuje vše velmi niterně a mnohá bezvýchodná sociální dramata dokáže ve svých povídkách promísit s nádherou a přirozeností přírody dle mého až dokonale hrůzným způsobem. Vše vrcholí poslední povídkou - Zátokou smrti, která snad nejvíce působí jako filozofické zamyšlení nad lidskou zhýralostí, smrtí, chudobou a krásou přírody.

Někdo by snad mohl namítnout, že Šlejhar jen tak vznešeně dává vyjevit svým bezútěšným pocitům a nesnaží se psychologicky či filozoficky najít řešení z beznadějných situací a naopak je žene k hranicím absurdity, ale myslím, že Šlejhar se jen pokusil popsat to, jak vše vidí on, a v jeho očích tedy pravděpodobně žádné východisko neexistovalo.

10.04.2018

Vřava zmanipulovaného davu v kontrastu s intimním tichem jednotlivců. A právě tito svobodní a jedineční jsou trnem v oku všem davům, protože jejich ideálem je stále svoboda, zatímco dav je ze své podstaty otrocký. Na rozdíl od Orwella je Ticho a vřava snad méně dystopická kniha, ale nabádá stejně tak k zamyšlení, protože výrazným rozdílem mezi Orwellem a Sireesem je to, že politický systém Sýrie (v knize však nejmenované zemi) stále bohužel žije a s podporou Ruska jeho hrůzy i vzkvétají - tak se možná slaběji vyjádřené utrpení života v diktatuře stává až děsivě hmatatelným.

2 04.04.2018

Nechci zde opakovat stále používané klišé o tom, jak je krása Hledání ztraceného času (či jakékoli jiné hodnocené knihy) slovy nepopsatelná, ale musím, protože jinak nedokážu zareagovat na toto dílo.
Na rozdíl ode mne Proust dokázal možnost slovy objevovat nebeskou krásu pozemských maličkostí a rozšifrovávat tak nádhernou podstatu světa a jeho obyvatel. Kromě toho se v "Hledání" vyskytuje takové množství psychologických a filozofických jevů, o jejichž rozluštění se vědci či existencialističtí filozofové mohli pokoušet v sáhodlouhých pojednáních - neúspěšně, avšak Proust to dokázal a s jakou elegancí!
Rozhodně toto dílo doporučuji a snad si sám v budoucnu pročtu i další díly série.

2 04.04.2018

Bohužel jsme v současnosti až příliš často svědky toho, když si Karla Marxe a jeho (původní) pojetí komunismu a hlavně jeho původní cíl lidé pletou s minulým totalitním režimem, který, i přestože splňoval mnohé znaky "Manifestu", ve skutečnosti dával důraz na něco zcela jiného. Také se nedokázal přizpůsobit podmínkám, které se (ač by to Marx asi sám netvrdil) v 20. století razantně změnily. Nesmíme taky pominout fakt vlivu mocenských praktik a zahraničních zájmů Sovětského svazu, které také neměly s Marxem příliš mnoho společného.

Vzkvétá z těchto ruin jednoduché kritiky národa poznamenaným totalitou a snad i navyklým k zachvěním strachu při vyslovení jména "Marx" to, že Marxův Manifest je naopak nositelem dobra a demokracie?

Nikoliv. Je jisté, že vytvoření marxismu "západního typu" zásadně přispělo k životu dělníků od zkracování pracovní doby přes zvyšování mezd k znovuobnovení pojetí proletariátu jako lidí a ne pouze odcizených "strojů". Ale v zásadě tkví problém v tom, že Marx ve svém pojetí dějin prostě pravdu mít musí, protože pokud se proletariát vzbouří a zvítězí, tak to jen dokáže, že dějiny směřují k vládě dělníků, ale pokud bude jeho vzpoura potlačena, tak se taktéž dokáže utlačování dělníků buržoazií, jak správně, možná však až příliš chladnokrevně rozumem dokazuje Popper. Komunistický manifest si nepřipouští žádné smírčí řešení mezi buržoazií a proletariátem, což je vcelku logické, protože buržoazie o to jednoduše nestojí, nicméně se mnohými stávkami a revoltami dokázalo, že pro většinu obyvatelstva je pod socialistickým dohledem v kapitalistické společnosti možné materiálně přežít.

Škoda jen, že se Marx zaměřil pouze na materiální stránku věci, protože v dnešní době minimálně já spatřuji mnohá rizika v duševním životě kapitalistické společnosti založené na konkurenčním boji. Strach mě ale jímá i z materialistického pohledu na dnešní svět, je děsivé, že si dokážu mnohem jednodušeji představit zánik civilizace než zánik kapitalismu zbídačujícího duše vyspělých zemích a ve skrytu duše i těla těch, co měli menší štěstí v tom, kde náhodě oddaný čáp určil jejich rodiště, a tak duše i tělo naší drahé Země upadá v nemilost vnuceným potřebám liberálního trhu.

7 04.04.2018

Ukolébavka

Povídka Ukolébavka je sice krutá a zoufalá, ale nesrovnatelně méně než Kuře melancholik, a to i přes jímavý příběh o umírající dobrodince, kterou si postupně její příbuzní předávají, vždy poté, co jim vydá všechno své jmění. Zdálo se mi, že občas se při popisu zvrácenosti jednotlivých postav Josef Karel Šlejhar nevyhnul kýči, takže i sebemocnější utrpení umírající Frantiny nedosáhlo kýženého výsledku v pohnutí mysli čtenáře. Myslím, že je to z velké části i tím, že zatímco "Kuře melancholik" bylo založené na srovnání osudu kuřete a dítěte, zde jakákoli komparace chybí. A přestože lidské postavy často potvrzovaly pravdu Darwinova výzkumu v jeho "O vzniku druhů", protože se opravdu chovaly jako sobecká zvířata z našeho pohledu s přídavkem jakéhosi "zla", chyběly zde "smrduté zvířecí" scény a celkově dovedení myšlenky o přirozené špatnosti lidí ke zdárnému cíli.

1 18.03.2018

Kuře melancholik je zoufalý výkřik duše spisovatele, výkřik nad společenskou nespravedlností, všudypřítomným zlem, protestní výkřik, který nenachází žádné východisko z nynějšího stavu.

V knize je popsáno život, či spíše umírání dítěte a kuřete, přičemž jejich popisem získává čtenář dojem rovnocennosti jejich postavení i jejich osudu, osudu naprostého odvržení od světa kvůli jejich nepřizpůsobivosti. Naivně nevědomé dítě (a kuře) nemá ani ponětí o tom, jak funguje společenský řád, jak "funguje" svět, nechápe smrt své matky a když její mrtvolu zakopávají do hrobu, dítě pláče ne kvůli matce, ale kvůli pro něho krásné rakvi, která takto skončí pohřbena a už se z ní nebude moci těšit. Dítě je i k prospěchářským polibkům své "nové" matky docela netečné.

Dítě, které si přisvojováním různých slov pro ně cizích dozví, že kuře je "melancholik" přijme toto slovo (stejně jako by asi přijalo jakékoli cizí slovo popisující kuře) za pojem hluboké nespravedlnosti, kterou společně s kuřetem pociťuje.

Kniha je krutá, zoufalá a až pronikavě přirozená. Josefu Karlu Šlejharovi se podařilo potřít snad veškeré rozdíly mezi lidmi a zvířaty (vždyť i gramaticky jsou kuře i děcko neutrálního rodu) a to jak vnější (častým přirovnáváním dítěte k různým zvířatům či přírodním jevům) tak i vnitřní, které si lidé často tak rádi a pyšně připomínají. A co víc, myslím, že se mu podařilo ukázat i to, že lidé jsou ještě horší než-li zvířata, lidé, kteří o sobě tvrdí, že jejich řád je řád etický, se nakonec prokážou za niternou součást tohoto řádu - ztělesněné zlo.

Novela končí tak, jak skončit musela - svět se tiše zbaví kuřete i dítěte, vždyť přece nebyly ničím jiným než nechtěnou kaňkou na společenských šatech jeho pusté zatvrzelé pseudokrásy, která vše pro ni ošklivé, tedy jiné, zanechá svému beznadějnému osudu.

11 18.03.2018

Zde snad není co vytknout. Pes baskervillský dokonce "předstihl" účel detektivky a pomocí popisu ponurého prostředí přidal snad i hodně silnou kapku hororu. Prostředí jihoanglických vřesovišť mi naprosto učarovalo stejně jako mlha a děsivé zvuky z bažin - již dlouho jsem se "nevžil" do nějakého místa tolik jako do dějiště Psa baskervillského.
Pravda je, že je kniha napsaná poněkud zastaralým jazykem, četl jsem ji v originále a s některými slovy si ani můj jindy spolehlivý slovník nedokázal poradit, každopádně jsem si četbu užíval, protože mnohá anglická slova často zvukomalebně podbarvovala již tak děsivou atmosféru.

6 17.03.2018

Je pro mě nadmíru těžké v jednom komentáři shrnout své pocity z "Povídek malostranských". Kniha se totiž skládá z 13 povídek s často až diametrálně odlišným charakterem. Zatímco v některých se popisují dětská dobrodružství, jinde můžeme nahlédnout do soužití tak podivných a propracovaných postav, že snad ani nelze pochybovat o jejich reálném podkladu, a některé povídky pro změnu nastavují zrcadlo malo(stransko)měšťácké společnosti nasáklé xenofobií a předsudky.

Celkový dojem tedy není nijak valný. I přestože mě některé povídky takříkajíc chytly za srdce a sám jsem se s hrdiny stával cizorodou částicí Malé Strany, jiným zase téměř chyběla pointa nebo byla velmi "slabá", což se u příběhů ze života (bohužel či bohudík?) stává.

6 04.03.2018

Drama kriticky shlížející na vesnické poměry, snad i vyvracející mylné domnění, že pouze urozené šlechtě rodiče vnucují partnera pro jejich vlastní zisk. Maryšu jsem (pouze) četl a zatím jsem ji neměl možnost zhlédnout jako představení v divadle, což je velká škoda. Velmi na mě totiž zapůsobilo prostředí, do kterého je děj zasazen i forma promluv, kde se mísí dialogy jemně přerušované lidovými zpěvy či prací rolníků v pozadí, chaotické scény plné nedůležitých postav, ale i dle mého skvěle vygradovaná akce. V dramatu je všudypřítomné utrpení, které ale není nijak patetické a naopak často zaplňuje hlavně klidná místa děje, a proto čtenáři (resp. divákovi) Maryša utkví v paměti, i přesto že smrt stihne pouze jednoho hrdinu - můžeme se totiž jen ptát, co se dělo dále ve strastiplných životech, pro které by byla sama smrt snad jedinou záchranou.

4 18.02.2018

Deník Antoina Roquentina o absurditě a naprosté nepostihnutelnosti světa je přínosný hlavně díky subjektivitě, kterou forma deníku do románu přidává. Proto je "Nevolnost" skvělým úvodem do filozofie J.-P. Sartra, jehož myšlenky a názory máme šanci pozřít životní zkušeností (s podobnou "nevolností" nad existencí se setkal už mnohý člověk - přál bych to všem), což je dle mého u existencialismu nejdůležitější.
Člověk, který prohledává bytí věcí, lidí i sebe a přitom si píše deník, ve kterém užívá vhodná přirovnání ke svým pocitům, a který se snaží představit si nepředstavitelné, je tím, koho jsem už drahnou chvíli chtěl potkat. A setkal jsem se s ním v postavě Roquentina. Škoda jen, že je vymyšlený. Reálného Roquentina bych těžko hledal. Ne snad proto, že neexistuje, ale proto, že existuje a příliš dobře si to uvědomuje, až příliš dobře na to, aby se někomu svěřoval.

6 13.02.2018

O podivuhodnosti názorů Sørena Kierkegaarda jsem věděl ještě předtím, než jsem se dostal k Bázni a chvění a Nemoci k smrti, nicméně jsem netušil jak vytříbeným jazykem píše. Kierkegaard se čte jedna radost, nepíše totiž systematicky (ještě aby psal, když systém - totiž ten Hegelův - tak vehementně odmítá) a dokáže si vyhrát s hlavními motivy natolik, aby to na duši čtenáře zapůsobilo, ale ne zas přehnaně, aby se z filosofie nestávala fantastická próza (některé jeho přirovnání jsou ale tak podivná, až jsem často nemohl zadržet nával smíchu). Obecně jsem se smál velmi často, protože palba kritiky, kterou Kierkegaard zasypává logickou spekulativní filosofii a církev (obě tyto institucionalizované společenství - ano i o Kierkegaardem nenáviděných hegelovcích se dá dle mého takto mluvit - pro jejich pokus o vystrnadění jedince z filosofie/náboženství a nahrazení víry systémem), výstižně poukazuje na absurditu systému a duchovní převahu jedince nad davem (příklady jsou opravdu skvělé a na mysli mi při nich vytanulo mnoho lidí z mého života).

V Bázni a chvění se Kierkegaard zabývá Abrahámem a na jednotlivých možnostech jeho chování na hoře Moria ukazuje 3 duševní stádia.
V Nemoci k smrti se zaobírá zoufalstvím ( = nemoc k smrti) a jeho možných variantách, kde na mě zapůsobilo zejména Kierkegaardovo ponoření do tématu a popsání fenoménu zoufalství z mnoha pohledů.

Nechci zde podrobně rozebírat vše, co v knihách Kierkegaard řeší. Myšlenky jsou to náramné a hodné osobního průzkumu jednotlivého čtenáře, proto nechci ostatním příliš podsouvat to, co jsem zjistil já.
Tuto "dvojknihu" bych určitě doporučil každému, úplně každému. Nicméně jsem se tak nechal unést jejím krásným slohem až mě v jednu chvíli napadlo, že nádherný jazyk Kierkegaarda stejně jako např. u Nietzscheho zastírá ještě nádhernější myšlenky, proto si každý čtenář musí dávat pozor, aby se nenechal unést touto "pozemskostí", ale nechal myšlenky ať už Sørena Kierkegaarda či kohokoli jiného probořit do svého nitra, kde najdou větší uplatnění a dokonce se tak mohou spojit s Kierkegaardovou ironií a čtenář pocítí niterný záchvěv někdy smíchu jindy pláče.

6 07.02.2018

Prostě ne. Nedokázal jsem tomuto klasickému dílu přijít na kloub a velmi jsem se přemáhal ke čtení. I přestože jsou Dickensovy slovní obraty krásně komplikované a popisy jak postav tak prostředí vyvolávají (výběrem vhodných slovních obratů) nádherné obrazy, do kterých se čtenář zaboří jako dítě do sněhu, kde vytváří obrys "andělíčka", tak dějová linie na mě byla příliš průsvitná (což mě připravilo o veškeré napětí) a některými kapitolami zbytečně protahovaná. Co se ale Dickensovi musí nechat, je dobře zvládnutá vyprávěcí forma, díky které jsem jakožto čtenář spatřoval změny myšlení hlavního hrdiny - jeho stárnutí z malého přirozeně nevědomého vesnického hocha přes mladíka plného očekávání budoucnosti spojeného s přehlížení svých blízkých až k osvobozeně vystřízlivělému "dospělákovi".
Pokud se chcete ponořit do prostředí Anglie, ve které vládne chudoba a každý druhý je zde sirotkem nebo trestancem, a chcete ve své mysli spatřit nádherné i děsivé přírodní obrazy světa, "Nadějné vyhlídky" snad naplní vaše "Great Expectations". Pokud vám to ale stejně jako mě nestačí, raději sáhněte po něčem jiném, kde například po zpackané části života přijde něco, čemu by se dalo skutečně říkat "vystřízlivění" - v jiných knihách snad přinášející i špetku vystřízlivění v životě čtenáře, což tento zápletkou rádoby trochu detektivní, trochu pohádkový (kde se nakonec objeví netušené příbuzenské vztahy mezi polovinou postav) a trochu reálný (uf, opravdu jenom trochu) příběh rozhodně nenabízí.

2 31.01.2018