Nevolnost

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

První román jednoho z nejvýznamnějších francouzských spisovatelů, představující první literární aplikaci existencionalistické filosofie. Hrdinou románu je mladý intelektuál, který se pokusí z duševní krize, způsobené konvenčním životem na malém městě, osvobodit činem – literární prací. Je rozhodnut psát a psát cokoli, aby překonal chaos existence a dal smysl vlastnímu životu. Autor zde hodnotí lidský život jako náhodu a dochází k závěru, že smysl dodává lidskému životu pouze čin....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25462/big_nevolnost-nci-25462.jpg 4.1229
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

La Nausée, 1938


více info...
Nahrávám...

Komentáře (19)

Kniha Nevolnost

Alteriol
08.01.2020

Čtení Nevolnosti jako by mě samo přivedlo k prožívání nesmyslnosti a absurdity bytí a vytvořilo ve mně vlastní pocit nevolnosti, z bytí. Na závěr knihy, stejně jako hlavní postava i já vyplouvám z úzkosti a nacházím pevný bod o který se mohu kdykoli opřít, existenci a přítomnost.
„Všude samá existence, do nekonečna, vždycky a všude, přespočetná; existence - jež je vždy vymezena pouze existencí.“

decouble
28.05.2019

Kniha o znuděném rentiérovi, který nemusí pracovat a jen bloumá ulicemi, posedává v putyce a pozoruje lidi. Zhruba tolik se toho v knize stane. Dočíst Nevolnost tedy vyžaduje hodně sebekázně. Možná, že ve své době byl Sartre revoluční autor, dnes tohle dílo působí spíš banálně.


jakub2199
09.04.2019

Mé zkušenosti s existencionalismem jsou veskrze povrchní. Omezují se na to co jsem o něm četl od jiných autorů. Mýtus o Sisyfovi od Alberta Camus by se tam snad počítat mohl, ale on sám označení existencionalista odmítal, takže Nevolnost je mou existencionalistickou prvotinou. A musím říci, že na mě udělala výrazně větší dojem než Mýtus od Camuse. Přestože jde o román, můžeme o knize uvažovat i jako o eseji. Sartre se rozhodl sdělit svou myšlenku pro čtenáře přístupnější formou románu. Zda to je proto, aby pro čtenáře nezajímajícího se o existencionalismus, propašoval tyto myšlenky takříkajíc zadními vrátky, nebo jen chtěl sdělit svůj názor a tato forma se jevila jako ta nejlepší nemohu soudit. Ale osobně jsem mnohem větším fanouškem sdělování v kontextuální podobě a dám mu přednost před suchou pedagogikou některých filosofických prací téměř vždy. Když už Platón považoval dialog jako vhodnou formu pro svou filosofii, tak proč by nemohla posloužit i Sartrovi. Kniha samotná je napsána čtivě. Neužívá složitých konstrukcí. Když už zabředne do filosofování tak je to ve formě vnitřního toku myšlenek, představ a asociací, které usnadňují vtušit se do emocionálního a psychického stavu protagonisty, či bych možná měl říci Sartrea? Myslím, že se hranice mezi autorem a postavou v některých pasážích knihy silně rozmazává. Je zvláštní, že i vyprávění děje působí zdánlivě chaoticky, jako bychom sledovali mysl postavy, v jednu chvíli popisuje své okolí a v druhé je ponořen do jakési psychadelické vize, či jindy se nechá unést vyprávěním informací absolutně nesouvisejících s dějem a stráví na nich několik stran. Každopádně je to kniha zajímavá a rozhodně nelituji jejího přečtení. Mám v plánu se k ní vrátit až se "prokoušu" jedním z existencionalistických filosofů (např. Heideggerem).

KrystofJuzko
25.09.2018

Formou beletrie je zde výborně prezentovaná existenciální analýza. Hlavní postava, osobitý hrdina, jež se téměř nezajímá o okolní svět, strádá pod tíhou vznětlivého zoufalství avšak současně dychtí po bezmyslné volnosti, je společným jmenovatelem pro Sartreho knihy. Roquentin žije svůj život, jenž mu byl předurčen. Nic od něj neočekává. Ke konci knihy se s tímto způsobem žití smiřuje. Pochopil, že ze své existence nelze vyjít, jelikož tu vždy bude vědomí, které ho do existence zpět navrátí. Roquentin pochopil absurditu.

Cink262
13.02.2018

Deník Antoina Roquentina o absurditě a naprosté nepostihnutelnosti světa je přínosný hlavně díky subjektivitě, kterou forma deníku do románu přidává. Proto je "Nevolnost" skvělým úvodem do filozofie J.-P. Sartra, jehož myšlenky a názory máme šanci pozřít životní zkušeností (s podobnou "nevolností" nad existencí se setkal už mnohý člověk - přál bych to všem), což je dle mého u existencialismu nejdůležitější.
Člověk, který prohledává bytí věcí, lidí i sebe a přitom si píše deník, ve kterém užívá vhodná přirovnání ke svým pocitům, a který se snaží představit si nepředstavitelné, je tím, koho jsem už drahnou chvíli chtěl potkat. A setkal jsem se s ním v postavě Roquentina. Škoda jen, že je vymyšlený. Reálného Roquentina bych těžko hledal. Ne snad proto, že neexistuje, ale proto, že existuje a příliš dobře si to uvědomuje, až příliš dobře na to, aby se někomu svěřoval.

-Pečivo-
29.01.2017

Stěžejní dílo Sartreho knižní diskografie - mladej Roquentin si píše formou deníku své úvahy a zážitky. Píše se rok 1932 a píše se ve Francii.

Roquentin je povoláním spisovatel a píše nějakej historickej blaf, načež zjistí, že se mu vlastně pomalu ale jistě začíná všechno hnusit. Nejdřív jednotlivé věci okolo něj, pak celá společnost a pak on sám. Často se sám takto cítím, a to zejména když Palivo vezme do hospody foťák a já ráno poté díky tomu jsem nucen rekonstruovat předchozí večer. Tímto zdravím například do cafe v lese.

Veškerou svoji naději tak Roquentin vkládá do shledání se svou bývalou láskou. K tomu taky dojde, ale - spoiler alert - jeho ex je stará a solidně chubby. A ještě k tomu ho nechce. Sic! Zaslouženě tak Roquentin přemýšlí o smyslu nejen lidské existence.

Jak by řekl Ben Cristovao - Sartre jede náročný filozofický bomby, kdy kolikrát můj gigantický mozek měl po ránu co dělat, aby udržel v tom těsnopisu pozornost. Stránku, kdy si ho Roquetinův kamarád honí v knihovně sem musel čist dvakrát, než mi došlo, cože tam vlastně dělá.

Lessana
14.07.2016

Pán Sartre, odpustite priame slová, no keď na človeka príde spleen, ocitne sa v depresii, má pocit, že celá (jeho) existencia nemá zmysel, vtedy je jeho bytostnou povinnosťou vstať z popola, nie fixovať negatívne dumky v texte, čo podporia zblúdilcov v presvedčení, že bludné kruhy blúdenia sú idylou žitia.

Marbo
29.05.2016

Relativně útlá knížka klame tělem, protože co se čtení týče je to supertěžká váha, knihou jsem se s námahou prokousával dlouho, některé pasáže jsem četl několikrát. Číst Nevolnost má smysl, pokud mu ho chcete dát ( osobně mi tato kniha byla bližší v letech studentských, dnes již krom některých myšlenek mně neoslovuje. uvidíme, jak to bude dál ).

1