Cink262 komentáře u knih

Někteří lidé se bojí chodit do velkých obchodů s oblečením kvůli tomu, že by je chytla nakupovací mánie a utratili by tam tisíce a tisíce korun. Já to tak mám s antikvariátem. Bojím se tam trošku chodit, protože je tam tolik krásného, že by snad byl hřích odejít s prázdnýma rukama. A tak chodívám pryč s prázdnou peněženkou.
Ale stojí to za to! Přibližně před rokem jsem si v antikvariátu koupil i sbírečku Host do domu a to ve formě "kolibříka" (kdo by odolal takovému svodu antikvariátu?!) a tak mě od té doby provází v kapsách a pokud mám zrovna chuť na nějakou básničku, tak si ji přečtu.
A chutě jsou to různorodé. Někdy si potřebuji s básníkem postesknout nad nespravedlností světa, jindy se Wolkerovými slovy rozplývám nad krásou lásky mezi lidmi - a to jak partnerské tak třeba mateřské, někdy si potřebuji uvědomit, že na každém člověku na tomto světě záleží - na nikom více, na nikom méně, a jindy zas se chci zastavit u prostých věcí tohoto světa a obrazy a přirovnáními poznat, jak i to nejprostší v sobě skrývá nevyčerpatelnou krásu - a až spojením všeho prostého vzniká komplexní rozmanitost našeho světa.
S básníky, jejichž básně čtu, mám často něco společného. U Wolkera si nejvíce cením a je mi nejvíce blízký jeho mladický (někdy až dětský) a nezkažený pohled na svět, který - ačkoli v něm lidé zkaženosti páchají - je stále místem k údivu... a obdivu.

POKORA

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až obejmu se s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

11 08.05.2019

První hra - Ubu králem - mě nadchla a nemohl jsem se přestat smát, ani ne nahlas, jako spíš tiše za to ale o to více ryze. Otec Ubu je hrdina jak má být a jeho sebestřednost a zároveň nikomu se nerovnající hloupost nastavuje zrcadlo společnosti - a to v každé době. Veškerá společenská vážnost se náhle jeví jako komika a čtenářovi dochází, že lidé jsou zvířata, co se nějakou zlou náhodou naučila mluvit a tím se snad jejich povaha ještě více zkřivila. Nicméně pak už mě to nebavilo a další hry mi znovu připadaly moc vážné a formální - zejména proto, že nepřekonaly "Ubu králem". Tak už to asi chodí, člověk (v tomto případě Alfred Jarry, v jiném třeba Igor Stravinskij) se snaží, aby jeho dílo konečně překlenulo nehybnou zatuchlost a přílišnou formalitu, kterou vyniká v té chvíli to, co se nazývá "klasika", opravdu způsobí ohromný poprask (a vždyť to je vlastně cílem), posune jeho obor do jiné dimenze, aby v této nové dimenzi mohl znovu zatuchnout a stát se "klasikou", aby pak přišel někdo další a celý proces opakoval. Ubu se tomu snad trochu vymyká, je velmi originální a kromě toho, že provokuje i ironizuje povrchní lidské vlastnosti, které se - bohužel - zas tolik k lepšímu nemění. Proto mi přijde divoký výkřik otce Ubu "Hovnajs!" aktuální i dnes.

6 20.02.2019

V Mistrovi a Markétce se skrývá tolik různých témat, tolik různých alegorií, tolik různých obrazů, až je pro mně těžké říci, co je všechny spojuje a co z nich tvoří jeden nedělitelný celek.
V době, kdy jsem knihu četl, se mi často stávalo, že jsem jen tak seděl a najednou mi začaly v hlavě vyvstávat a ožívat fantastické obrazy, až jsem si říkal - co to bylo za podivný film, co jsem to včera viděl. Po chvíli obrazové zkroucenosti a zběsilého neurčitého pohybu v mé hlavě jsem si uvědomil, že nešlo o film, ale o Mistra a Markétku.
Kniha mě pohltila, pohltila mě svou spletitostí a různorodostí. Jako vždy se ale v komentáři pokusím alespoň o nějakou systematizaci. Román má podle mě několik rovin, které se dají rozdělit a které vedou k jasnému cíli. Rovina, kterou bych nazval groteskní, pro mě na začátku románu jasně dominovala - přesně připravený osud Berlioze, kdy kvůli Anušce, která rozlila olej, ho nejen přejede, ale spíše rozpůlí tramvaj - oddělí hlavu od těla a to vše je následováno absurdním honem za kocourem, který je tak lidský, že si dokonce chce koupit v tramvaji lístek (nicméně to mu není zcela neudiveným řidičem ponořeným do všednodennosti dovoleno, "protože kocouři do tramvaje nesmí"). Grotesknost se - na první pohled velmi paradoxně - váže ke všemu konání Wolandových pomocníků - na jednu stranu moskevské obyvatelstvo trestají (nejen) za jeho povrchnost, ale na stranu druhou tyto tresty vůbec nevypadají - jak to říci - "pekelně" ve smyslu "hořících kotlů a zoufale volajících duší". Další rovinou knihy je rovina "fantastická" - kouzla Wolanda a poté nezapomenutelné proměnění Markétky a její služebnice Nataši v čarodějnice letící na koštěti (resp. na praseti :-) ), do všedního světa vstupuje něco magického a všední svět se s tím chce na oplátku všedně vypořádat - k tomu patří neustálé telefonování na milice a poté vyšetřování fantastických situací policií a snaha o jejich vysvětlení přirozenou - všední cestou. Jako kdyby se satan vyžíval v dokazování své existence všem, ale ani to často nepomohlo k tomu, aby v jeho existenci lidé uvěřili. Další rovinou je rovina zcela odlišná od těchto dvou - příběh odehrávající se v knize Mistra - příběh Piláta Pontského a Ješuy. V tomto příběhu je najednou vše vážnější a mnohem uvěřitelnější, i když je to - paradoxně - přesně to, o čem se často - na rozdíl od "právě prožívané skutečnosti" v městě jako je Moskva - pochybuje. Příběh Ješuy je rozveden jinak než v evangeliu, možná s ohledem na to, aby byl právě tento příběh ten "nejrealističtější", právě tento příběh má pro postavy největší důležitost - Mistr je zničen, když mu zakážou jeho vydání a téměř celý jej spálí a Markétka si pečlivě uschovává pár listů a Woland se sám zapříčiní o to, aby "všecko dobře dopadlo".
Všecko dobře dopadlo? Ale vždyť je to přeci satan - ten se přeci nestará, aby "všecko dobře dopadlo". Nicméně skutečnost v Mistrovi a Markétce je jiná, Woland nejenom trestá, ale je také vykonavatelem osudu, udržuje na Zemi jakousi rovnováhu a dobrým nečiní zlo. Proto všecko dobře dopadne.
Mistr miluje Markétku tak moc, že se bojí jí napsat z blázince, protože si myslí, že by jí to ublížilo, ale Markétčina láska k Mistrovi - ta je snad ještě "větší" (jestli se to dá porovnávat, myslím, že spíš ne). Markétka je schopna se Mistrovi cele dát, dokonce se upsat ďáblu a "ponížit se" na jeho "gala plese", Markétka dělá vše proto, aby se měl Mistr dobře, byla by schopna oželet jeho blízkost za cenu jeho štěstí. Markétčina láska je obdivuhodná a ve všem tom grotesknu knihy proplouvá jasně a čistě, je to láska, která nehledá sebe samotnou, láska, která je pouze pro druhého. A taková láska překonává i moc satana způsobem, že satan je nucen se jí podřídit, mizí klasická dichotomie Dobra a Zla, protože taková láska je něčím mimo Dobro a Zlo, je něčím Dobro a Zlo překonávajícím.
A tak se dostávám k tomu, k čemu vedou veškeré roviny románu, který se může zdát fantastický, groteskní a plný paradoxů - všechny tyto roviny vedou vlastně k vlastnímu překonání. Po zničení falešné vážnosti společenské povrchnosti silou komiky, vyvstává nová skutečnost, které je třeba dát vážnost. Ne nadarmo na konci knihy mnoho moskevských "maloměšťáckých" míst lehne popelem, lehne popelem totiž jen proto, aby se v našem myšlení uvolnilo místo pro to, co z popela vyvstane. Fénixem není v tomto případě nic menšího než láska.

Bulgakov pracuje velmi jemně a dává si záležet na každém detailu. Ze všeho nejdříve mě zarazila jména jednotlivých postav a míst - nejsou v žádném případě náhodná. Kupříkladu skladatel Hector Berlioz napsal, tuším, operu o Faustovi, Stravinský - tak se jmenuje doktor v psychiatrické léčebně - skládal hudbu, která zní na první poslech chaoticky a pracuje s primitivismem - často o ní mluvím jako o "vyjádření bezprostřednosti lidské duše" (hudbu Stravinského už dlouhou dobu obdivuji, snad více než kteroukoli jinou) - proto se jako povahou zcela klidný doktor v blázinci hodí - vždyť právě on pracuje s touto bezprostředností, bláznivostí a chaosem světa - skrze své pacienty - a je schopen ji zaznamenávat.

Při čtení jsem si často vzdychal - kdyby tak Bulgakov ke knize přidal i poznámkový aparát! Ale není třeba vzdychat, protože jsem takový našel na internetu sám. Mohu jen a pouze doporučit web věnovaný Mistrovi a Markétce, na kterém se dají najít anotace ke každé kapitole, vysvětlení nejasných pasáží, historické předlohy postav, fotky míst, kde se děj odehrává, ale třeba i přesah Mistra a Markétky do kultury - románem jsou inspirovány filmy, seriály, obrazy, hudební skladby... - a to všechno najdete na těchto stránkách dostupných v holandštině, angličtině, francouzštině a ruštině https://www.masterandmargarita.eu/en/index.html . Určitě není na škodu stránky pořádně "prosmejčit", protože dokáží čtenáři pomoci se lépe orientovat a tím se i hlouběji vžít do velkolepého groteskního mystéria, kterým Mistr a Markétka bez pochyby je.

20 10.02.2019

Skvělá kniha, která mi (pro mě nečekaně) pomohla lépe propojit existencialismus Heideggera (a nejspíš i Patočky) s možným politickým zřízením. Popis fenoménu "disidentství" mě nadchl, protože na první pohled se tento fenomén zdá plný paradoxů a tak i kontraproduktivní pro "revoluci". Nicméně "revoluce", o které píše Havel není jen tak ledajaká, není to vlastně ani revoluce na první pohled viditelná, revoluce, o které by referovala zpravodajství celého světa - je to revoluce "existenciální" probíhající v nitru každého člověka, revoluce vracející člověka do života v pravdě - jen a pouze skrze ní může celá společnost dojít lepšího zřízení. Velmi mě zaujal popis politických zřízení a to jak post-totalitního, který byl aktuální v době, kdy Havel Moc bezmocných psal, ale i toho západního demokratického (buržoazního), kdy sám Havel věděl, že i v tom západním je mnoho nedostatků a snad jej ve svém myšlenkovém systému zamýšlel jako pouhý přechod mezi post-totalitní společností pomalého tlení všeho a konformity se vším v demokracii opravdovou, založenou na uvědomění si hodnoty sebe sama, hodnoty, která vede k životu k pravdě. Existenciální revoluce je prvopočátkem kýžených změn a to může být v dnešní době jak "vypořádání se" s technikou, která svým "samopohybem" proudí dál a dál, nebere na člověka ohledy, člověk ji nemůže zastavit a člověka zároveň zcela poráží a ovládá, nebo řešení otázky globálního oteplování, což by jistě šlo mnohem lépe u uvědomělého obyvatelstva planety než u obyvatelstva buržoazní společnosti, které jde pouze o vlastnění všeho sebou samým, takového vlastnění až slůvka "sebou samým" přestávají mít jakýkoli význam.
Bohužel ale myslím, že samotná esej nemusela být přijata nijak přívětivě a to jak pro svou složitost, tak možná i trochu "zastaralost" myšlenek. Samotný pojem "život v pravdě" se váže k hledání vlastního já, které filosofii ovládalo spíše minulé století a společně s dekonstruktivismem se pojem já začal více a více rozpadat a byl vhozen do stejného koše jako "věc o sobě".

Moc bezmocných - kdo jsou ti bezmocní? Mohou to být disidenti, ale může to být podle Havla každý člověk, každý jedinec, který se může vnitřně změnit a tím změnit celou společnost. Na jedinci záleží víc než na celku, protože celek je složen z jedinců - zní to primitivně, ale nevím jak jinak to říci. Možná chápete, že pro mě není hledání vlastního já nic zastaralého a myslím, že to má stále smysl, pokud si ale lépe vytyčíme, co to ten "život v pravdě" vlastně je. Morálními poučkami to v dnešní době půjde těžko, ale vždycky je tu něco přesahující veškeré morální poučky, veškerou logiku, veškerý systém, něco, co odolává všem pokusům o spoutání, ačkoli se často velmi spoutané může zdát - to něco je víra. Víra v absurditu - to je pro mě život v pravdě.

Kniha, kterou bych doporučil každému, kdo se zajímá o rovnost pohlaví ve světě.

Snad o sobě mohu říci, že jsem velkým zastáncem a podporovatelem feministického hnutí a snažím se jeho myšlenky v diskuzích - ať už mezi přáteli, tak mezi lidmi, které vidím třeba jen jednou v životě - bránit. Dřív nebo později ale při takových diskuzích o rovnosti mužů a žen dojde k oboru, který není mým koníčkem a přitom je asi pro argumentaci klíčový - dřív nebo později diskuze sklouznou k biologii.
Často se mi stávalo, že oponenti docházeli k názoru typu - ženy a muži jsou prostě jiní a je to tak dobře, protože se navzájem doplňují, bohužel slovo "jiní" v tomto případě bývá použito jako eufemismus pro vysvětlení toho, že ženy jsou prostě podřadnější. Ať již sebevíc chválíme a vážíme si ženské něžnosti, půvabu a vlastně celé typické esence "ženskosti", zamlouváme to, že tím myslíme i nižší průbojnost, hloupost a především podřadnost žen vůči mužům.
Co se mi vždy zdálo být nejhorší - biologie k tomuto všemu na první pohled vede. Neznalému člověku se těžko obhajuje, že ženy jsou stejně inteligentní jako muži, když ženy mají v průměru menší a lehčí mozek než muži. To, že muži např. vyhrávají častěji vědecká ocenění nebo více excelují v matematice - to všechno se dá vysvětlit celkem hravě společenským zřízením. Ale menší mozek?! (používám jej jako příklad, podobných je mnohem víc)
Diskuze tedy vždy skončily na slepém bodě, kdy nešlo příliš vyvrátit to, že patriarchální zřízení společnosti má silný základ na biologických predispozicích.

Nicméně - je tomu zcela jinak. Kniha "Od přírody podřadné" mi dost jasně ukázala, že ženské pohlaví není ani biologicky o nic slabší a méně důležitější pro rozvoj druhů blízkých člověku ani samotné lidské společnosti. Společnost se nějak vybudovala a to tak, že v ní mají hlavní slovo muži - občas mi bylo smutno z popisů prostředků ovládání žen i jejich přirozenosti - které jsou využívány bohužel nejen v zaostalých končinách Afriky.

Feminismu se v historii podařilo dokázat, že ženy mají mít ve společnosti práva jako muži a tato práva si z větší části vybojovala, vždy tu ale zůstávala přítomna ta pachuť toho, že toto vybojování bylo spíše násilné a pouze společenské, ta pachuť toho, že ženy jsou stvořeny být podřadné a žádné volební právo či právo na potrat to nikdy nezmění.
Tato kniha ale ukazuje, že je to všechno zcela jinak, ukazuje, že i biologicky jsou si muži a ženy rovnocenní a ani v myšlení se od sebe ve své přirozenosti vlastně ani zas tolik neliší, ukazuje, že lidstvo si myslelo, že ženy jsou podřadnější, protože věda byla odjakživa - z podstaty společenského zřízení - doménou spíše mužů. A proto se i velcí myslitelé často mýlili - Aristoteles si myslel, že ženy mají méně zubů, Darwin zase, že důležité vlastnosti pro přežití se dědí pouze od otců a jakpak se to má s tím mozkem? U žen je menší kvůli tomu, že jsou obecně menší postavy, ale inteligence je naštěstí zcela nezávislá na velikosti mozku. Teď se naštěstí k vědě dostávají stále více ženy (a muži dostávají rozum) a vědecky vyvracejí předsudky založené na "přirozených predispozicích" obou pohlaví. To ale bohužel nedopomáhá k tomu, aby takové předsudky ve společnosti nepřetrvávaly. Snad proto bych doporučil knihu každému, kdo chce tyto předsudky vymýtit - nepopírám, že je to lehké, je to těžké a nevím, jestli tento boj za opravdovou rovnost máme někdy šanci vyhrát - protože vždycky je jednodušší ponižovat ty, co byly po dlouhou historii ponižovány než jim spočítat zuby, než prozkoumat jejich dědičné vlastnosti, než začít zkoumat mozek - vždy je jednodušší ponižovat druhé než přemýšlet a usilovat o nezkreslené pojetí důležitosti ženy v lidské společnosti - důležitosti, která není podřazenější ale ani nadřazenější důležitosti muže, vždy je jednodušší ponižovat druhé než usilovat o rovnost, rovnost, kterou si ženy zaslouží už jen proto, že vyplývá z jejich přirozenosti.

16 02.02.2019

Ehm. Stojím před úkolem napsat o "Proměně" smysluplný komentář, což není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Před přečtením této povídky jsem se předem obrnil mnoha kratšími povídkami, které jsem se snažil zpočátku pomocí symbolů nějak interpretovat, ale pak jsem to vzdal a četl a představoval si významy vět přesně tak jak jsou napsány (bylo to dle mého mnohem záživnější, interpretace by mnohé z těch povídek změnila natolik, až by je zničila). Žasl jsem nad Kafkovým stylem, který nechával vše, o čem psal, v pár slovech a přesto pomalu ztrouchnivět, dokonce jsem mu ve své hlavě dával přídomek otec dekonstrukce.

A pak přišla Proměna. Možná kvůli své - na povídku - velké délce a vlastně pouze jednoho místa děje jsem si začal klást otázku, které jsem se při jiných, kratších, povídkách záměrně vyhýbal - co to vlastně všechno znamená?

Je asi mnoho úhlů jak na Proměnu nahlížet. Co mi přijde nejzajímavější, je ale pomíchat všechny tyto úhly dohromady, protože pak - podle mě - máme největší šanci zjistit, co Proměna skutečně je - resp. o čem vypovídá.

Muž se promění v hmyz. Přes veškeré obtíže, které mu jeho nová podoba přinesla, dost nečekaně v sobě stále nese obsesi svou prací. Ve stejnou chvíli, kdy se bojí, že při náročném slézání z postele rozbije hlavu, se snaží uklidnit své rodiče a svého nadřízeného. Velmi mě zaujal ten rozpor - dlouhý omluvný monolog Řehoře-pracujícího a mezitím jeho trápení s novou podobou. Jako kdyby oba tyto aspekty měly pro Řehoře stejnou váhu. Jako kdyby nepochopil, že jako hmyzu mu dělá problém vylézt z postele, když se snažil nadřízenému namluvit, že půjde do práce ihned, co vstane - sám Řehoř si tímto byl dokonce jistý. Každé ráno vstávání ve 4 ráno a honem na vlak a na "obchodní cesty", vidím v tom člověka, který si na něco zvykl, k něčemu se svým zvykem přimkl natolik, že ani něco tak zásadního jako proměna v brouka s ním ani nehne.

U čeho bych se chtěl dále v krátkosti zastavit je změna hlasu Řehoře a změna komunikace. Řehoř se sice stal broukem, ale myslel stále jako člověk (tedy, pokud jeho strojový život, který vedl předtím považujeme za "lidský") a to, že mu lidé nerozuměli, neznamenalo, že on nerozuměl jim. Popravdě to pro mě bylo vcelku překvapení, protože jsem čekal něco na způsob popisu existenciální opuštěnosti člověka - uvědomění si toho, že nikdo nikomu nerozumí. Ale co Kafka popisuje, je mnohem tragičtější. Rodinu Řehoře totiž ani nenapadlo, že by jim Řehoř-brouk mohl rozumět, vždy když nad tím jen letmo přemýšleli, tuto myšlenku zavrhli, vždyť Řehoř byl přece obludou a když mu nerozumíme my, nerozumí ani on nám. Zde se ztrácí veškerá naděje, kterou známe z různých příběhů o lidech komunikujících pouze mrkáním nebo malíčkem nebo kdoví čím ještě. Ale co je důležité naděje se neztrácí z vnější - osudové - příčiny, ale ze strachu přijetí změny ze strany rodiny a snad i z její pohodlnosti a především "přijetím osudu". Když se stalo něco tak absurdního - a tak osudového - jako že se náš syn změnil v příšeru, tak se prostě nedá nic dělat. Nedá se nic dělat. Často odvrhujeme možnost, že by nám mohl někdo/něco pro svoji naprostou odlišnost porozumět a je těžké zkusit si přiznat, že nám tento někdo/něco rozumí - a možná je to tak, že nám rozumí, až poté co tuto možnost mu porozumět odvrhneme.

A v mém komentáři poslední - ale celkově zdaleka ne poslední, jen už jsem příliš unavený a myšlenkově vyčerpaný - aspekt je spojenost osoby se svým tělem. Když se Řehoř stal broukem, postupem šlo vidět, že se jím "stával více a více", tak nějak začínal s tělem souznívat, což šlo např. dobře vidět v pasáži, kdy ho bavilo lézt po stropě nebo když mu chutnalo jiné jídlo než jako člověku. Jde o to, že je krásně ukázáno, že nejen duch svým způsobem dokáže ovlivňovat tělo, ale i tělo ducha. Řehoř proměněný v brouka byl původně brouk pouze tělem, pak se ale pomalu stával i duchem. Možná v tom vidíme svižnost materiálních změn a zdlouhavost těch psychických, co je ale nejdůležitější, je opravdu to, že se člověk začíná bát, zda je jeho duševní lidskost dostatečně pevná a zda nás snad jen naše těla - což si asi málokdo kdy přizná - nechrání předtím, aby byly naše duše nezřízenými zvířaty. (jak krásně je to obrácené od obecných myšlenek nad vztahem těla a duše :-) )

Tedy - co to vlastně všechno znamená?
Nevím. Je vidno, že v každém aspektu, které jsem se snažil popsat, jde vidět jak komičnost (často skrytá kritika maloměšťáctví, ale i jiná - "věčnější" komičnost) tak tragika. Až nevím, zda se smát či plakat, filozoficky bych rád ukončil tak, že jediné co vím, co dělat, je přemýšlet - ale má to smysl, když je vše tak dvoj(až nekonečně)sečné a přijít k jedinému smyslu Proměny je tedy nereálné?

16 07.01.2019

Obsahově hutné eseje českých i zahraničních autorů věnující se filosofii George Berkeleyho snad - stejně jako mě - pomohou i ostatním čtenářům vyvolat otázky o idejích a hmotě - Berkeley totiž na celý problém nazírá trochu jinak než filosofové před ním - z typického dualismu jedno složku vylučuje a - na rozdíl od materialistů - je to v jeho případě hmota. Připadá nám to možná úsměvné - jako názor, kterým se pro jeho absurditu snad ani nemá cenu zaobírat. Proto je překvapivé, že pro svá tvrzení má Berkeley dosti pádné argumenty, které jsou podle něho dokonce v souladu s "common sense". Není divu, že mě někdo, kdo tvrdí, že imaterialismus je v souladu s "common sense" velmi zaujal a s chutí jsem se pustil do četby o jeho pracích, filosofii, ale i vztahů se současníky doplněných o pár zajímavostí z všedního žití.
Nicméně je třeba říci, že mnohé eseje se dotýkají stejného tématu a dokonce na něj stejným pohledem nahlíží - tedy v některých pasážích jsem cítil pověstné déjà vu. Ale aspoň jsem si zopakoval a objasnil vše, čemu jsem nerozuměl, protože je dlužno dodat, že četba to není v žádném případě jednoduchá a vyžaduje znalost jak terminologie, tak i "filosoficko-historických" poměrů (Descartes, Locke, Malebranche, Hobbes...), kde jsem občas mírně zaostával.

O myšlenkách se nijak obšírně vyjadřovat nebudu - a omlouvám se za to - ale pokud chcete hledat praotce moderního solipsismu, je Berkeley tím pravým, koho číst - stejně když vám argumenty Tomáše Akvinského o existenci Boha přijdou příliš jednoduché a překonatelné - téměř jakýmkoli - trochu odlišným nazíráním na skutečnost, čeká tu na vás Berkeley se svou teorií. A - trochu odlehčuji na závěr - pokud chcete zkusit, jaké je to se oběsit a přitom se nezabít, je tu znovu Berkeley, který s tím měl jako mladík zkušenosti. Ale i takovéto historky z každodenního života o něčem vypovídají, u Berkeleyho minimálně o tom, co vše je schopen podstoupit k zisku poznání. Podstoupil toho mnoho - především však překonával mentální zábrany - a (nejen) proto určitě stojí za to přečíst si "Průvodce jeho filosofií".

Otázka na konec: Spadne-li v lese strom, ale nikdo o jeho spadnutí nebude vědět, spadl tento strom?

Bystřejší tuší, jak by odpověděl Berkeley - však - díkybohu - kvůli Bohu - by byla odpověď asi trochu delší. Ta otázka není položena k odpovědi ano/ne, ale spíše k hlubšímu nazření problému lidského nazírání světa. Tak... čtěte... a hlavně myslete!

1 06.01.2019

V Továrně na Absolutno nám Čapek znovu předkládá problémy dovedené ad absurdum, společenské problémy, které jsou schopny rozvrátit zdárné směřování lidské civilizace i celého světa.

Stojí za to se za myšlenkami ohlédnout.
Celou knihou prosvítá motiv náboženství, vždyť "Absolutnem" je myšlen Bůh, jehož esence vychází z Karburátorů. Můžeme to brát jako kritiku náboženského fundamentalismu, klerikalismu nebo - a toho chci ve svém komentáři docílit - můžeme přemýšlet dál a pod Absolutnem si představit jakoukoli ideu, která se dá uctívat. Nemusí jít tedy o Boha ve smyslu ryze náboženském, ale může jít o ideu národa, ideu politického zřízení - ideu, kterou si člověk může zbožštit a při jejím uctívání zapomenout na lidi ve své blízkosti.
Záměrně používám slova "lidi" a ne celé "lidstvo", protože je v tom neodmyslitelný rozdíl. Lidé ovlivnění Karburátory totiž často měli na mysli blaho celého lidstva - rozdávali vše chudým, dali své továrny do rukou dělníků a všichni společně bratrsky uctívali své Absolutno. A díky tomuto Absolutnu jim byla dána hojnost všeho - Absolutno uzdravovalo, dělalo zázraky a samo vyrábělo produkty - dělníků již nebylo třeba. Přátelé mi jednou povídali o Čapkově kritice komunismu - kritice "zleva" - při četbě "Továrny" jsem se asi alespoň trochu přiblížil tomu, co tím myslel(i). Lidé v mém okolí a - co si budeme nalhávat - lidé obecně často povídají: "jo, jo, ten komunismus, je to skvělá myšlenka - jen kdyby to tak fungovalo" - tedy neinklinují ke komunismu pouze pro to, že je nemožné ho dosáhnout. Čapek činí něco úplně jiného - ukazuje, že kdyby to fungovalo, bylo by to hrozné - tedy že to vůbec spásná myšlenka není. Ukazuje, že pokud se lidé přimknou k nějaké "spásné" myšlence, ať už je jakkoli skvělá a jakkoli na první pohled směřuje ke prospěchu lidstva jakožto celku, zapomenou na lidi kolem sebe - na jednotlivce - ačkoli třeba milují celý svět, na své blízké zanevřeli pro něco "je přesahujícího". Kritika komunismu se v knize projevuje i jinak (Absolutno a lid mu sloužící neví, co s přebytkem určitých produktů, když jiných má na druhou stranu nedostatek - nezbývá nic jiného než je vyhodit - kritika centralizovaného hospodářství; lid sloužící Absolutnu ruší peníze a uvrhuje svět do absolutního chaosu atd.), pro mě ale nejdůležitější je kritika upnutí se k nějaké idei - a na příkladu ideje pomoci bližním/celému světu to jde ukázat krásně.
Důležitým faktem je, že Karburátorů je mnoho a jejich uctívači se dostávají do sporů o to, jaké je tedy to pravé - jaký je ten pravý Bůh, ta pravá idea. Velmi se mi líbil náboženský konflikt mezi uctívači "kolotočového" Boha a "bagrového" Boha, protože ukazoval v plné kráse tu nesmyslnost takových bojů mezi lidmi.

Bohužel ale musím říci, že způsob kompozice byl dosti rozpačitý. Ačkoli se mi velmi zamlouval způsob střídání míst děje a rychlé skoky z místa na místo, některé kapitoly byly příliš rozvláčné, plné pro hlavní myšlenky zbytečných až snad těmto myšlenkám ubližujících popisů. Taky se mi zdálo, že Čapek se při vypuknutí Karburátorových událostí na celém světě nedokázal rozhodnout, zda dát přednost popisu světa jakožto celku nebo znovu událostí lokálního významu - nakonec tato místa zůstala taková "nemastná, neslaná". Nicméně i stránky naprosto vybočující z myšlenkové linie jsem si sem tam dokázal velmi prožít - velmi se mi zamlouvala kapitola, která se téměř celá skládala ze začátků novinových článků referujících o událostech na různých místech světa.

Kniha by mohla být redukcí zbytečných kapitol o pár desítek stránek kratší a pointa/Čapkovy myšlenky by tak pro každého čtenáře značně nabyly na významu - je nutno přidat slovní spojení "podle mě", protože každý to může vnímat jinak.

I přesto myslím, že poselství knihy je tak silné, že stojí za přečtení. Čapek totiž činí něco velmi specifického - slovo dystopie získává teď v mé mysli i zcela jiný význam než ten "orwellovský" - Čapek ukazuje, že to, co lidé vnímali/vnímají jako utopii - jako splněný sen o spravedlivé a bůhví jaké ještě společnosti - je vlastně dystopie, že ideje svou podstatou často zrazují samy sebe a to, co stojí za to propagovat - jít za tím - nejsou podrobně promyšlené sny - stroje na štěstí, ale prostá (řekl bych "vesnická" - v tom dobrém slova smyslu) láska a úcta k druhým.

10 29.12.2018

Čapek si zvolil opravdu velmi těžké téma na jednu divadelní hru - téma nesmrtelnosti - a nutno říci, že účel - tedy popsat svůj názor, že nesmrtelnost je něco bez čeho se obejdeme, ba co víc - je to něco co by lidem vposledku spíše uškodilo.
Co se týče myšlenek v knize obsažených, má cenu si pokládat otázku - co je to vlastně lidský život? - odpověď může znít od každého trochu jinak, co je ale nejdůležitější - je to něco co někde v čase začíná a někde v čase končí. Prodlužování života do nekonečna se prokazuje jako nesmyslné, protože člověku se ztrácí smysl života. K lepšímu popisu (i mého názoru) mě napadají slova Franze Rosenzweiga - "Ze smrti, ze strachu ze smrti, se pozvedá veškeré (lidské) poznání" (parafrázuji) - je třeba se ptát - k čemu by náš život vedl, pokud by nebylo smrti - nejenže by nebylo důvodu k hledání poznání, ale ani důvodům k jiným "lidským etapám" (dospívání, založení rodiny,...), protože na všechno by byl vždy čas, vždy by se dalo počkat - a vždy by se dalo ptát - proč to vlastně dělat?
Hlavní hrdinka dramatu zažívá nudu, obrovskou a ničivou nudu z veškerého žití - a ačkoli s některými myšlenkami nesouhlasím (konkrétně si vzpomínám na myšlenku dosáhnutí "plnosti" v uměleckém směru - Marty se stala "dokonalou" zpěvačkou a už neměla kam dál postupovat - myslím, že v umění se dá vždy kam postupovat) rozumím té nudě, rozumím té prázdnotě ničící člověka, který žije již 5x déle než "průměrní" lidé, svým způsobem by to mohla ale býti nuda zajímavě existenciálního charakteru, který by určitě taky někdy stál za popis - z jiného úhlu pohledu. Marty ale stále žene touha za poznání - sama přiznává, že právě proto, že má strach ze smrti, proto chce získat to, co jí dovolí žít dále - třeba i věčně. Sama je však v hloubi srdce už dávno mrtva - je beze smyslu pro život, ačkoli se mnohým zdá, že vděční fanoušci jí tento smysl dávají - a paradoxně jí mnozí její život velmi závidí. Sama je však v hloubi duše dávno mrtva - zde mě napadá refrén jakési básně od Nietzscheho - "mrtev nesmrtelností". Víc říkat asi netřeba.

6 27.12.2018

Když jsem nejdříve pročítal Heideggerovu přednášku "Co je to metafyzika?", připadal jsem si jako bych měl v ruce knihu nepochopených a nepochopitelných kouzel. Čím více o ní ale přemýšlím, čím více o ní čtu, čím více jí čtu, tím více mě děsí - tím více mě děsí to, že jí rozumím - tedy rozumím tomu, jak všemu kolem sebe nerozumím.

Jak je naše myšlení zahlcené jednotlivými jsoucny a zapomíná na to, že tato jsoucna jsou, ačkoli právě to nám dává je poznávat.

Nechci se o tom dlouze rozepisovat - ačkoli myšlenek mám plno - jen - zamyslíme-li se nad tím, jaké otázky si Heidegger klade a jak k nim dospívá, zjišťujeme, že to jsou opravdu fundamenty bez nichž se v poznávání světa dál nepohneme, proto mi ta přednáška přijde tak nesmírně důležitá - je to podnět k dalšímu bádání - a ať už tímto bádáním budeme mínit třeba Sartrovu Bytí a Nicotu (na mnoha myšlenkách Heideggera bezpochyby stavící) nebo třeba právě naše vlastní myšlenky nad Ničím, nad Bytím - Heidegger otevírá vrata do tajemné zahrady myšlenek - vrata nepovšimnutá, staletími značně zaprášená - asi proto, protože zjišťuje, že ani jeden žebřík vystavený "předfenomenologickými" filosofy nedosáhl až na vrchol zdi - a jen tato vrata - vrata podstaty bytí - nás dovedou k poznání.

4 26.12.2018

Lev Davidovič Trockij - můj soudruh přinejmenším v sebestřednosti. Životopis je naplněný chvástáním se vlastním egem - kdo jiný by taky mohl mít tak dobré predikce postupu dialektického procesu (ač se už dotýká sebeméně důležitějších věcí pro světovou revoluci) a tak plamenné a pravdivostí přetékající řeči než soudruh L. D.? A tato sebestřednost zcela čistého charakteru - Trockému charakteru můžeme vyčítat mnoho chyb, ale určitě ne to, že by byl dobrým "análním horolezcem" (ironií osudu ho jeden takový zabil - cepínem) - Trocký - minimálně do doby exilu, kde se již dá pozorovat mírná změna charakteru (asi stářím) - vždy vše říkal na rovinu, tak jak to chtěl - tak jak to měl vypočítané, tak jak si myslel, že to bude nejlepší pro socialistickou budoucnost. A svou upřímnou a plamennou aktivitou (svými novinovými články si nezadá s řečníky jako Cicero) si vysloužil ohromné množství nepřátel, v nichž pocit ukřivdění zanechal stopu celoživotní nenávisti, která se pak projevila v připojení ke Stalinově frakci. Trocký taky celkem "kašlal" na konvence a na všeobecná očekávání - vždyť pověstnou Říjnovou revoluci vlastně provedl on s hrstkou svých věrných již v předvečer revoluce "masové" - obsadil všechny důležité orgány státu i médií a další den si klidně mohl hodit šlofíka, protože věděl, že to, co se děje, je jedno velké divadlo a karty už předem rozdal, prohlédl, vyměnil se spícími protivníky a bez výjimky trumfnul on. Zlí jazykové tvrdí, že důvod, proč s revolucí příliš nespěchal, je, že chtěl aby vycházela na datum jeho narozenin (což mu opravdu vyšlo :-) ).

Životopis je určitě záživným nahlédnutím do velké části života (po vyhnanství v Konstantinopoli) jednoho - pro historii nepostradatelného - člověk. O jeho zásluhách a hlavně morálce můžeme značně pochybovat (za vyvražďování svých politických oponentů se nestyděl, stejně jako za brutální zacházení s bývalými důstojníky carské armády, které potřeboval do armády nové - vydírání, braní rukojmí z rodiny a další způsoby ale vedly k tomu, že vybudoval bojeschopnou a co je důležitější i vítězství-schopnou armádu), nicméně jeho kritika režimů - jak carského, pak "mezirevolučního" (ztělesňovaného Kerenským) a zejména stalinského (jeho byrokratismu a naprosté hypokrize vůči ideálům socialismu - zastávaným Leninem) - byla dobře mířená a vždy mohla vést k lepšímu uspořádání společnosti než bylo současné (o tom, jestli byla dobře i myšlená, velmi pochybuji).

A pokud vás příliš nezajímá historický exkurz, kniha nabízí exkurz jako každá jiná autobiografie. Krásné vzpomínky z dětství včetně pár "freudovských" momentů, dospívání v zapáleného revolucionáře, revoluční léta, mnohá vyhnanství, vláda a mnoho jiných dalších často navzájem prolínajících se období nám líčí velmi barvitý a pestrý život, za jehož originalitu a svým způsobem výstřednost by se ani Forrest Gump nestyděl.

O rodině L. D. zde toho ale příliš nevyčtete. Holt - "Můj život" je pouze o jednom člověku, a pokud mluví o někom jiném, tak snad pro dokazování toho, jak je ten jeden člověk skvělý.

Ale - aby to nevyznívalo tak negativně a příliš sebestředně - závěrem musím dodat, že (snad i díky tomu egoismu) L. D. je spisovatel ke čtení jedna radost - krásné slovní obraty a časté a velmi nečekané přerušení v ději (kdy např. v jedné chvíli líčí, jak se proti němu všichni spikli a pak náhle píše, že "svůj výklad musí chvíli přerušit" - z jakého důvodu? - ptá se asi čtenář - totiž, "abych vám pověděl o tom, jak v ruské divočině rád lovím ptáky") a ten všudypřítomný sarkasmus - povznesení se (když ne nad své já, tak alespoň nad) problémy trápící svět.

K ilustraci tohoto sarkasmu uvedu citát z knihy, kdy L. D. byl málem zabit na frontě občanské války kvůli zradě jednoho jeho důstojníka - ale zabit nebyl, takže mohl dále pokračovat v jeho tak oblíbené aktivitě - pročítání novinových článků.

"Kazaňské (rozuměj "bělogvardějské") noviny tehdy psaly, že se mě konečně zmocnili, že jsem v zajetí, že jsem byl zabit, že jsem odletěl letadlem, ale že získali jako trofej mého psa. Tohle věrné zvíře upadalo později do zajetí na všech frontách občanské války. Mluvilo se nejčastěji buď o čokoládově hnědé doze nebo bernardýnovi. Vyvázl jsem z toho zpravidla o to snáz, že jsem nikdy žádného psa neměl."




Morální a asi ani revoluční vzor v Trockém těžko pohledáte, ale "Můj život" nabízí něco skvělého - nepokrytě osobitý náhled na dějinné události a úlohu jedince v nich. Proto jsem rád, že jsem knihu přečetl - určitě jí na zpestření večerů doporučuji dále - a musím říci, že jsem si oblíbil i žánr autobiografie - tedy v budoucnu bezpochyby po nějaké další (možná už od trochu "svatějšího" či "umělečtějšího" člověka) autobiografii sáhnu.

3 26.12.2018

Nádherná sbírečka dokazující, že je to právě poezie, co spojuje duchovní svět dospělých se světem dětského vnímání - ač si totiž dospělí s dětmi v mnohém nerozumí, básněmi se pochopí - tedy to z přečtení této knihy s krásnými ilustracemi vyplývá pro mě :)

2 02.12.2018

Skvěle vytvořená sbírka básní a úryvků prózy Danta a jeho současníků. Kromě vynikajících a na svou dobu často až příliš niterných a vnitřně rozporných sonetů a kancón oslavujících krásy a ruku v ruce s nimi i ctnosti milovaných žen, paní srdcí jednotlivých básníků, se ve sbírce vyskytuje i mnoho prózy přibližující tehdejší historickou situaci v Itálii, Florencii a s ní spojené Dantovo doživotní vyhnanství z vlasti. Dante, ač za svůj život miloval mnoho žen, jen jedinou ženu a lásku k ní považoval za dobrou, až božsky. Není od věci se k jeho lásce stavět trochu skepticky. Svoji milovanou viděl jen párkrát a mezi prvním a druhým spatřením uběhlo dlouhých devět let a celá láska probíhala poněkud jednostranně a paradoxně právě to dalo jeho básním o lásce takovou hlubokou sílu, protože se ve své lásce nestavěl k ženě, kterou znal, ale spíše k ženě, kterou si představoval, k dokonalosti jeho vlastního myšlenkového světa. Arthur Schopenauer o sonetech Petrarky napsal: "Kdyby byla Petrarkova vášeň ukojena, byl by jeho zpěv hned potom umlkl, jak umlká pták, jakmile jsou snesena vejce", myslím, že stejné se dá namítnout i Dantově poezii, ale musíme říci, že jeho vášeň nemohla být ukojena tělesně, neboť jeho milovaná zemřela velmi mladá, ani duševně, neboť ta krása, kterou popisoval, spočívala více v něm samém než v čemkoli jiném a jeho zmučeně zamilovaný Nový život i božská Božská komedie dokazují, jakou sílu citlivosti vnímání v sobě Dante Alighieri našel a předal.

Zcela novou pro mě byla poezie Dantových současníků, velmi na mě zapůsobil sonet Cecca Angiolieriho, který přikládám, jako zřejmý příklad toho, že prokletí básníci mohou svůj původ hledat ještě daleko před Villonem.

Kdybych byl oheň, zapálil bych svět,
kdybych byl vítr, rozvál bych jej v prach,
kdybych byl příval, rázem bych jej splách,
kdybych byl Bůh, do pekel bych jej smet;

kdybych byl papež, ach, to bych se smál,
to by se měli všichni křesťané;
kdybych byl císař, věřte nebo ne,
všem poddaným bych hlavy usekal;

kdybych byl smrtka, šel bych za otcem,
kdybych byl život, prchl bych mu z žil
a totéž bych i s matkou učinil;

kdybych byl Cecco, jako že jím jsem,
sám bych si všechny krásné ženy vzal
a ošklivé těm druhým ponechal.

Jasné a stručné i s trochou zajímavostí ze "všedního života" filosofů, které - ač se to nezdá - mají často také velký podíl na přiblížení té či oné filosofie čtenáři. Mnoho jsem znal, mnoho jsem neznal, mnoho jsem si zasadil do lepších souvislostí (netušil jsem třeba, že sv. Augustin žil o tolik století dříve než Tomáš Akvinský a ani to, jaký měl vliv na Husserlovu fenomenologii). Stručně a jasně jsem si tedy vypsal další haldu zajímavých knih - ať už všemožných pojednáních či životopisů - a knihovnička potenciálně přečtených knih kdesi v daleké budoucnosti se zase trochu zvětšila a to z velké části díky záživnosti podání Pavla Hlavinky a ještě z větší části díky samotnému historickému vývoji filosofie :-).

5 06.10.2018

Básně, které na první pohled a první přečtení zaujmou a zapůsobí, nicméně musím přiznat, že přečíst celou sbírku bylo občas velmi náročné a nebál bych se použít slova odpudivé. S básněmi Vrchlického se to má asi tak - napsal jich obrovskou spoustu a jen některé (dle mého hlavně ty v této sbírce z oddílu o lásce a přírodě) dokáží být pro čtenáře estetickým zážitkem. Básním proletářským a básním o lásce k vlasti podle mého škodí přílišný důraz na zachování formy a také to, že v dnešní době se na obě tato témata díváme trochu s odstupem. Je nabíledni, že účelem socialistických strůjců této sbírky bylo hlavně to, dokázat, že Vrchlický nebyl "žádnej posranej buržoust mazlící se se stromy a z výšky sledující a zneužívající vnady chudých selek", takže podle toho také jako celek nepůsobí příliš působivě.

2 06.10.2018

Jean-Paul Sartre se v rozhovoru, který s ním vedla Simone de Beauvoir domnívá, že největším přínosem Proustovy série Hledání ztraceného času je popis společenských vrstev, je tomu tak? Co vše Proust popisuje - roušku jak velké části světa nám vlastně odhaluje? Po přečtení druhého dílu Ve stínu kvetoucích dívek jsem schopen již na dílo pohlížet z větší vzdálenosti a zároveň s lupou, která mi po přečtení prvního dílu chyběla, neboť co přišlo, bylo pouze blaženství a rozplývání se nad krásou proustovských obrazů a myšlenek.
Hledání ztraceného času je velice zdařilý pokus o nahlížení společnosti čistě subjektivními brýlemi a společně s ním pokus o popsání skutečností, ne tak jak jsou z vesmírného pohledu, ale tak jak jsou vnímány z pohledu jedince.

Prvním oborem skutečností, které jsou Proustem popisovány, jsou společenské vrstvy, to jak monarchisté pohrdají republikány a naopak, to jak jsou lidé hrdí na svůj vlastní titul, na to kolik mají doma obrazů od nejslavnějších malířů či na to s kolika lidmi se vlastně znají. A každý se snaží trochu poskočit výš a zároveň tvrdit, že sám je dost vysoko. Tento jev jde vysledovat jak u bohatých a vznešených pánů de Guermantes, hrdě reprezentující vše z feudalistických pořádků, tak i u vypravěčova spolužáka Blocha, který i přes svou vzdělanost zároveň pohrdá krásnou literaturou slavných autorů, ale zároveň je hrdý, že se stane "přítelem" Roberta de Saint-Lupe z vrstvy vyšší, dokonce tento stejný Bloch, který je původem z židovské rodiny si stěžuje na to, že je všude velké množství židů (tato jeho bytostná ambivalence je dána jeho vnitřním egoismem, pro jehož růst má dokonalé podmínky dvou mladších jemu se obdivujících sester), a toto pohrdání nižšími a úcta k vyšším a jakási snaha vypadat dobře ve společnosti - mít společenskou váhu se dokonce objevuje i u služky - kuchařky Františky, která si sama je vědoma své nadřazenosti vůči ostatnímu služebnictvu a dává ho často, i přes svou oddanost vypravěčově rodině, najevo.

Občas se ale stane, že se v určité zamindrákované vrstvě najde někdo, komu na jeho postavení nezáleží a bez ohledu na následky se zamiluje do člověka z vrstvy jiné, nižší. Zářným příkladem je Swann, jehož láska k Odettě je popisována v prvním dílu série. Co se týče lásky se ale v Proustovi dostáváme do trochu obtížnější situace k popisu, v druhém dílu pro mě ještě mnohem hůře myšlenkově vstřebatelného myšlenkového proudu než v díle prvním, protože nyní, už vypravěč nepopisuje lásky cizího člověka, ale své. Nejdříve ještě trochu dětskou lásku k Gilberte, se kterou si chodí hrát na Elysejská pole, píše jí dopisy, ale důvodem této lásky byla dle mého z velké části i vypravěčova snaha o vniknutí do Swannovy rodiny - především poznání jeho ženy - Odette. Láska je popsána jako něco, co necítíme k jednomu konkrétnímu člověku, ale cítíme to subjektivně, tj. pokud jsme zamilováni do nějakého člověka, jsme doopravdy zamilováni do našeho obrazu tohoto člověka - zde již nastupuje síla vzpomínek a zapomnění, které jsou pilíři Proustova díla. Člověk totiž zažívá každou skutečnost svým vlastním vědomím a je to podivuhodné. Největším nepřítelem našeho subjektivního prožívání dějů je Zvyk, který dokáže ničit krásné a dělat z nich něco všedního, proto taky bylo pro vypravěče v prvním díle tak důležité a tak rád na to vzpomínal, to, že v sobotu se u tetičky Leonie v Combray obědvalo později než jiné dny, proto také chtěl vypravěč tolik cestovat, aby vyšel ze spárů Zvyku. Láska není popisována pouze mezi mužem a ženou, ale i matkou a dcerou, dítětem - vypravěčem a keřem hlohu a dokonce i láskou mezi dvěma muži, či dvěma ženami, vždyť sám Proust byl homosexuál a jeho postavy jsou odrazem jeho osobnosti, proto když madam de Villeparisis podotýká, že madam de Sévigné, jejímž "Dopisům" se obdivuje jak vypravěčova babička, tak trochu nečekaně hrabě de Charluse, přece nemůže hovořit o lásce, když osoba, kterou tak vroucně milovala, byla její dcera, de Charlus jí odvětí, že přece nezáleží koho milujeme, hlavně že milujeme. Proust na různých místech dokazuje subjektivitu lásky - třeba: "S radostmi (lásky) je to jako s fotografiemi. To, co člověk zachytí v přítomnosti milované ženy, je jen negativ, který se vyvolává později, když se vrátíme domů a máme zas k použití tu vnitřní temnou komoru, jejíž vchod je "zazděn", dokud jsme mezi lidmi." Člověk si tedy svoji lásku k někomu vychutná až myšlenkově - až když je sám. Dále v lásce popisuje to, co se stalo základním kamenem Sartrovy filosofie - její unikání (či chcete-li "chybění"): "Jak jsem se s dívkou sbližoval a líp se s ní seznamoval, dělo se to vlastně odčítáním, neboť každý kus obraznosti a touhy byl nahrazován nějakou vědomostí, která znamenala mnohem méně." Tudíž, pokud jsou většinou idealizované obrazy o milované bytosti nahrazeny vědomostí, už bytost méně uniká, je nám známá, tudíž ji již nemůžeme subjektivně "zbožňovat" a popř. zbožšťovat. Proto se v druhé části druhého dílu vypravěč zamiluje do dívky z dívčího hloučku, který se, v krásně popsaných obrazových výrazech, prochází po Balbecké pláži nezamiluje do té, co vše zná a ví, ale do Albertine, jejíž duše mu uniká. Mladého vypravěče též popadaly touhy políbit nějakou náhodnou dívku dělnické třídy - mlékařku, rybářku - v prvním díle "dívku v lese", do té doby než zjistí (už nevím, zda mu to řekl Saint-Lupe či de Charlus), že mnohem krásnější nad získání si dívčiny tělesnosti, je získání si její duše, toho, aby si člověka pamatovala, protože myšlenky, vzpomínky a vnímání jsou předivo, ze kterého je utkán život člověka.

Třetím chování člověka, které dle mého stojí u Prousta na nejvyšší úrovni, je stupeň umělecký - zatímco k prvnímu dílu neodmyslitelně patřila hudba - Vinteuilova sonáta a krásná věta a osud jejího skladatele, druhým dílem prostupuje malířství. Ve zkratce (komentář musí mít max. 6000 znaků) - umění je nejvyšším možným cílem, protože dokáže popsat vnímání člověka, jinak unikající.

Příště volně pokračuji...

2 09.09.2018

Zajímavá sbírečka, tak akorát na čtení na jakémkoli místě na světě se špunty v uších. Některé Reynkovy básně jsem znal již dlouho díky zhudebněné verzi od kapely "Transitus Irregularis", jejíž CD máme doma. I tak a možná právě proto jsem byl rád nejen za básně dříve mi neznámé a také překlady cizích autorů (zejména krásné překlady Georga Trakla, zachovávající malbu a splývání jednotlivých obrazů), tak i na ty, jejichž dojmy mi ještě tiše polehávaly v čtenářském nitru, čekaje až na probuzení jejich kopiemi. Působivé byly i rytiny, z nichž se mě nejvíce zalíbila "Koza a kohout", nedokážu bohužel vysvětlit proč. Zaujala mě též korespondence Reynka často se týkající jednotlivých básní, jejichž součástí často byly popsány i podmínky, za nichž báseň vznikala.
Výbor nese jméno Ostny v závoji a po přečtení mohu říci, že pro tyto básně je to název velice přiléhavý, protože jsou krásné a skrytě píchají až ryjí rytiny nádherného smutku do lidských srdcí.

Teď taky nějaké ukázky, posuďte sami, zda to není nádherné až nádherně srdceryvné. (Kočky Reynek miloval, básně často psal v uprostřed noci u krbu v obležení svých koček, jak přiznává v jednom ze svých dopisů součástí výboru)



(překlad)
Georg Trakl
MELANCHOLIE VEČERA

Les, který zahynuv se rozkládá
— kol něho stíny jsou jak ohrada.
Zvěř chvějíc se jde z úkrytů,
co potok smýká se jen potichu
a smáčí kapraď, staré balvany
a v listech třpytí se jak stříbrný.
Zas z černých jícnů slyšeti ho jest.
Již planou snad i jiskry hvězd.
V tmě niva zdá se beztvará,
ves, bažina i jezera,
cos šálí tě jak plameny.
Lesk po cestách se mihá studený.
Lze vytušiti pohyb v nebesích,
voj ptáků divokých se snuje v jih,
v kraj jiný, krásný jako zahrada.
Šum rákosin se zdvihá, upadá.


MRTVÁ KOČKA

Vrak z bídy břehu
vychrtlá, malá
kočka tu leží.
Teplou a svěží
rozdala něhu.

Smutně tu čeká
na krůpěj mléka
od luny a sněhu.
Noc po sobotě,
zima je, svítá
luna kamenitá.
Stydne mrtvé kotě.

Čí vina je smyta?

3 07.09.2018

Slova k pousmání na rozdíl od mnoha Morgensternových básní na mě zapůsobily spíše negativně. Krátké citáty často bez většího obsahu ve mě sice sem tam nějaké to pousmání probudily, ale pousmání čistě vnější, nezanechávající valnou stopu na náladě a duši.
Moudra všednodennosti s přídechem esoteriky a - abych nebyl zlý - opravdu i dobré kousky, nad nimiž se člověk na chvíli zamyslí a v naprostém tichu chvíle vážnosti dojmu z citátu (jež sám jako "slohový útvar" je parodií vážnosti a přece v očích mnohých vážností nejvyšší. A proto na závěr si dovolím pro mě naprosto nevyhovující citát Christiana Morgensterna - "Citáty jsou zmrzlina pro každou příležitost" - - teď by měl nastat epický závěr, kdy se čtenáři dozví, že autor komentáře nenávidí zmrzlinu, bohužel ji má rád, velmi, ale připomíná mu (tj. mi) to jednu z "pohádek pro neposlušné děti", které jsem poslouchal jako malý, kde chlapci, jenž jedl samou zmrzlinu nakonec zmrzl žaludek a místo něj mu tam vložili buben a tak vždy, když po té jedl zmrzlinu, uváděl do pohybu dunění bubnu - takže pozor na tu zmrzlinu, nic se nesmí přehánět a dunění břicha je ještě slabý odvar oproti dunění mozku, do kterého se tato Morgensternova sladká pochutina dostává.

07.09.2018

Vtipné na tomto rozhovoru je to, že de Beauvoir a Sartre se znali tak dobře, že de Beauvoir Sartra vede k odpovědím, které jsou pravdivé, paradoxní dojem dokonalé známosti dvou účastníků rozhovoru přidává také jeho formalita.
Překvapivé je sledovat psychologický vývoj Sartrův, neboť v dětském hloučku odstrkovaný klouček zamilovaný do knih, který již jako malý, chtěl být spisovatel, slavný spisovatel, se postupem času tímto spisovatelem stává. Myslím, že v jeho osobnosti jdou (na rozdíl od de Beauvoir) postřehnout dost silné náznaky egoismu, asi jsem si toho všiml proto, že reakce na různé aspekty a jeho chování a především sny byly podobné mým nynějším a taky díky nalinkovanosti celého rozhovoru samotným Sartrem, co můj dojem ale ještě více utvrdilo byl již duševní výkřik ega starce, co chtěl být spisovatelem, byl jím, a stejně ego zůstalo nenaplněno - "literatura je hovno".
Neberte mě zle, pokud jsem se dotkl vašeho oblíbeného spisovatele, ale každý má své vady a jak říká Proust, tak u druhých si nejvíce všímáme vad, které jsou nám vlastní. Sám si Sartra nesmírně vážím a jeho dílo obdivuji a je mi trochu líto, že jsem vyzdvihl pouze negativum - rozhovor je zajímavý hlavně pro zasazení filosofie tohoto vynikajícího myslitele do trochu lidštějšího a uvolněnějšího prostředí mimo jiné prostředí lásky k umění a k stáru asi i trochy toho turismu.

1 07.09.2018

Už od malička jsem nenáviděl vše bzučící kolem mě, nejvíce to způsobil strach z komárů, který postupem času vzrostl do záchvatů řevu a zběsilého běhání dál od krvelačného houfu zběsilých komárů. Proto pro mě byl příměr města plného much jako stvořený, ale očekávám, že mouchy nemá příliš v lásce nikdo.
Mouchy jsou zajímavé a pro mě osobně v některých chvílích velmi srdceryvné a smutné drama popisující město, kde král, který zabil svého předchůdce, se zbavuje viny tak, že ji vyvolává v ostatních. Nechci příliš vyzrazovat děj, snad jen to, že je zde vidět jasný příměr k praktikám náboženstvích, kterými Sartre opovrhoval. Musím přiznat, že na mě jeho kniha velmi zapůsobila a dala vláhu mým sociálně-liberálním názorům. Ano, člověk by mohl říci, že kniha přehání, protože neukazuje mnoho praktik krále (církve), Jupitera (abrahámovského Boha) a proto mohou být nevypovídající, nicméně pocit viny (a jeho neuvěřitelná síla a působnost na všechny, co žijí v blízkosti "vinné" společnosti, ač sami se vždy cítili neohroženě) a jeho vyvolávání je popsán mistrovsky, bohužel ale není nijak naznačen nynější stav většiny církví - sekt, kde se to uměle vyvolané neštěstí změnilo na nevědomé štěstí - uměle vyvolanou prázdnotu blaženství - a co je nejhorší - pocit viny je stále přítomen, ale už nejde navenek vidět, to ale neznamená, že mouchy těmto "šťastlivcům" právě nerozebírají jejich nejvlastnější srdce.

Tohoto příměru, který považuji za nejhlavnější jsem si všiml já, možná vůbec nebyl plánován tolik zapůsobit a možná při čtení najdete mnoho jiných skutečností, které mi utekly, či na které se během měsíce už pozapomněl, proto prosím, neberte vše, co napíšu, vážně natolik, aby to ohrozilo nezaujatost při čtení!