Od přírody podřadné – Jak se věda mýlila v ženách přehled

Tahle kniha si klade za cíl popularizovat biologii a dělá to takovým způsobem, že při tom škrtá o dno novinařiny.
Ok, silné tvrzení máme, teď ho obhájit. Vedou mě k němu tři věci: poměr mezi objektivitou a tendenčností, autorčina práce s informacemi a úroveň jejího porozumění tématu. Pojďme se na ně podívat.

Angela Saini postupně probírá otázky, jestli/nakolik se liší těla, mozky a mysli obou pohlaví; zda byli od počátku živiteli rodin výhradně muži; jestli/jak se liší reprodukční strategie mužů a žen; proč existuje patriarchát; a jak se vyvinula menopauza. Dělá to převážně prostřednictvím rozhovorů s badateli, z nichž tak 95 % tvoří feministky (feministé). Zbylých 5 % na stránkách okouní jako nevalně přesvědčiví garanti „vyváženosti“ a dostávají od autorky pěknou sodu. (Pokud se Ruben Gur, zkoumající lidský mozek, vyjádří k jinému odvětví biologie, autorka neopomene utrousit, že se nedrží svého kopyta. Pokud primatoložka Sarah Hrdyová napíše knihu o historii, autorka ji spěchá citovat.) Feministický klub je navíc dotazován na nepoměrně víc témat.

Indická žurnalistka v tom zřejmě problém nevidí, protože v knize systematicky maže hranici mezi vědou a ideologií. Obě pohlaví podle ní mají mozky víceméně stejné. Tvrdíte-li opak, říká se tomu „neurosexismus“, naopak „hledání objektivního pohledu na mozek“ se nazývá „neurofeminismem“. Jsem sama, komu „feministická biologie“ připománá „marx-leninskou chirurgii“ z von Hayekovy Cesty do otroctví? Byla by to sranda, kdyby tenhle text nevydala Akademie věd ČR.

Zadalší: je to sexistické. Nepochopte mě špatně, mně mírnější formy sexismu vlastně nevadí, ale v případě Sainiové to vyznívá pokrytecky. Třeba když píše, že pokud někde ženy převažují ve školství, není to diskriminace, nýbrž „světlá výjimka“ (dominance mužů diskriminací je). Eventuálně že „rovnost je přirozené právo každé ženy“, ne každého člověka. V závěru předposlední kapitoly pak autorka (prostřednictvím citace) upozorňuje, že ženy se mohou chopit moci a ovládat zdroje, pokud si vytvoří dostatečně silnou koalici. Ale jinak samozřejmě chceme rovnost pohlaví.

To, že kniha bude ideologická, nicméně inzeruje už titul a čekala jsem to. Větší problém vidím v práci s informacemi. Sainiová ohromně ráda spatřuje kauzalitu tam, kde není (průkazná): když se na její vědeckou akci ze střední školy, vypouštění raket na dvorku, nikdo nepřišel podívat, svědčí to o diskriminaci žen ve vědě a technice. Ne třeba o tom, že bylo „krásné slunečné sobotní odpoledne“, jak sama píše. Anebo: v oborech, kde si testovaný vzorek vědců myslí, že je potřeba vrozené nadání, má doktorát málo žen; ergo v nich existuje diskriminace na základě předsudku, že ženy nemohou být geniální. E, cože?

Dál Sainiová kritizuje studie, aniž by uvedla jejich metodologii, takže čtenáři nezbývá, než jí buď věřit, nebo si zdrojové texty najít sám.
V případu profesora obviněného z obtěžování studentek počítá s jeho vinou (a cituje nařčení z bulváru), ačkoli šlo o slovo proti slovu a soudní proces nebyl v době vydání knihy uzavřen.
Až fantaskním způsobem překrucuje projev harvardského rektora Lawrence Summerse, který neřekl, že ženy nemají biologické dispozice věnovat se vědě a technice, nýbrž že jedním z důvodů (!), proč je ve vědě a technice méně žen, by hypoteticky mohlo (!) být také to, že o ně ženy nemají takový zájem. (A „nepodal rezignaci“, de facto byl vyhozen.)
Práci feministické antropoložky Margaret Meadové Dospívání na Samoi autorka cituje přesto, že Meadová byla po jejím vydání obviněna z falšování dat. Což nemusí být nutně špatně (obvinění se nerovná vině), ale umím si představit ten pekelný tanec, kdyby podobnému obvinění čelil nějaký odpůrce feminismu. Standardy pro zdroje má zkrátka autorka dvojí.
A tak dále; úskoků, kterých by se novinář dbalý své cti vyvaroval, je tu nesčetně. Sainiová prostě spoléhá na to, že čtenář její zdroje nezná.

Čili žurnalisticky je to velký špatný, nicméně biologicky je to horší. Hodně pasáží ve mně vyvolalo dojem, že autorka nechápe, jak funguje evoluce (nebo to nechápou vědci, které parafrázuje, ale to snad ne). Kupříkladu píše, že společnost u porodu (a emocionální potřeba rodičky ji mít) se mohly vyvinout „jako adaptace na skutečnost, že naše pramatky měly při porodu vždy někoho kolem sebe“. Není to lamarckismus? Logicky to spíš bylo tak, že ženy, které chtěly rodit bez asistence, častěji zemřely a nepředaly své geny, ne?
K tomu Sainiová dodá, že po něčem podobném není u ostatních primátů ani stopy, přitom asistované porody máme doložené také u šimpanzů. Jinde zase odněkud vyčaruje údaj, že 50 % kopulací u orangutanů jsou znásilnění. Věc je ale mnohem složitější, liší se podle areálu a populace a někdy je obtížné stanovit, jestli/nakolik bylo páření ze strany samice dobrovolné. 50 % je ale moc (čímž nechci strádání orangutanek banalizovat). Kromě toho Sainiová jaksi opomněla zmínit, že to nejsou vždy orangutaní samci, kdo se vynucené kopulace dopouští (i když samice jsou mnohem méně agresivní). Etc etc.

Takže proč ta jedna hvězda? Kapitola o lovkyních u etnika Nanadukan Agta byla zajímavá a celkově je druhá polovina knihy lepší než první. Asi proto, že (příčetná) biologie opravdu nepřipustí identitu mužských a ženských těl a mozků, ale v ostatních tématech není mezi mainstreamem a feminismem tolik třecích ploch. Dobré byly také rozhovory s Indkou, kterou se její rodina snažila přimět k filicidě, se Somálkou, která musela podstoupit ženskou obřízku, a s (chromozomálním) mužem, který se narodil jako intersexuál a byl vychováván jako dívka. Celkově ale škoda papíru: spousta emocí, málo faktů + vyslovené desinformace, klamy a manipuace + totální absence nadhledu nad vlastní ideologií.
Říkám si, že pravdu má Stanislav Komárek (Muž jako evoluční inovace) a tím zdařilejším pohlavím jsou asi opravdu muži. :D