Moc bezmocných

Řekla jsem si, že když o tomto textu mluvil i kanadský premiér, měla bych si to přečíst. Z mého rozhodnutí se stalo postní předsevzetí přečíst knihu, i když bych ji nejradši odložila. Mám ráda Havlovo Odcházení, ale tohle byl pro mě text hraničící s auto torturou.
Měla jsem velmi podobný pocit, jako když jsem poslouchala Havla v televizi. Mluví dlouze, rozvláčně, asi to je hluboce moudré, ale udržet pozornost a nechat se nést prostě nejde. Přístupnost nečekejme. Dojem je velmi podobný, jako když někdo u mikrofonu říká "ehm, ehm“.
Četlo se to pomalu, jedno jestli v MHD nebo večer před spaním. Havel je spisovatel i/a filosof. Havel nemá iluzi ani o demokratických státech té doby a vnáší termín „post-demokracie“, kterou popisuje jako něco, co vyrůstá zespoda a je založeno (byl to vlastně idealista) na existenciálním ručení každého člověka komunity. Navazuje tak na Solženicina, který popisuje iluzornost svobod, nezaložených na odpovědnosti.

Václav by asi nebyl úplně nadšenej kdyby viděl, kam jsme došli s demokracií v roce 2026. Vláda korupčníků, opřená o kolaboranty.
Kéž by ta moc bezmocných byla mocnější :)

V knize mluví dobře, no na mě hodně rozvláčně. Nečetlo se mi snadno. Myšlenka 5***** , forma pro mě za 3*** , sorry vím.

O pilieroch "post-totalitného" režimu v Československu, teda o úlohe ideológie, propagandy, či ilúzii právneho štátu. O podstate disidenstva, ale aj o kríze tradičných demokracií a potrebe osobnej zodpovednosti občanov žijúcich v nich, ktoré boli letmo načrtnuté vo vizionárskom závere. Esej obsahuje mnoho podnetných myšlienok, ktoré však boli utopené v ťažšie stráviteľnom štýle autorovho písania. Ak porovnám esej napr. s dielami Milana Šimečku, vychádza mi Moc bezmozných o poznanie horšie "čtivá". "Len" mierne nadpriemerné hodnotenie mi s ohľadom na to, akou osobnosťou Václav Havel bol, príde trocha ako rúhanie, ale v tomto prípade žiaľ forma mierne pokazila dojem z obsahu...

Analýza totalitní společnosti je skvělá a mrazivá tím, že mnohé z toho totalitního myšlení si táhneme s sebou doteď a předáváme stále dál.

2024: Znovu jsem přelouskl. Té části analyzující normalizační ČSSR se nedá nic vytknout. Je brilantní. Moc bych si přál, kdyby konec mohl VH dnes přepsat. Moc rád bych si to přečetl. Tato finální část původního textu je totiž dle mého v něčem věštecká (pojmenování existenciální krize) a v něčem naivní a úplně mimo (možná řešení).

Havel byl muž slova a k této knize se vracím už od té doby, co vyšla. Čas od času nastane nějaká taková situace, kdy pocítím potřebu si tato jeho slova připomenout.

Bezesporu zajímavý příměr "zelináře", který provází celou esej a na jeho chování či pohnutkách Havel vysvětluje většinu svých myšlenek, jenž zde předkládá. Přestože jsem z vysokoškolských let poměrně navyklý číst filosofické texty, tenhle se mi zrovna dvakrát snadno nečetl. I když rozhodně nebyl ten z nejobtížnějších. Věřím, že ve své době text představoval docela úkaz. Tím spíše s přihlédnutím na tehdejší reálie a atmosféru.

Pět hvězd, co jiného. Kdybych to četl před rokem 89, dal bych určitě deset *. (Ale v té době nebyla databáze knih :-) ).
Možná se mi to jen zdálo, ale některé části mi připadaly jako napasované na dnešní dobu. Ale asi jen vidím něco, co chci vidět a je to úplně jinak. Kdo se v tom dnes vyzná. Ještě že máme na to lidi, kteří nám ukazují cestu a říkají, jak to má být.
Kniha se vůbec nečte jednoduše, ale některé části by se daly tesat do kamene.
A když člověk tu dobu zažil, uvědomí si při čtení, že to někdy byly parrradoxy, pane Vaňku.
Měla by se tato esej číst...

Esej prezidenta Havla rozebírá tehdejší režim, popisuje nový jev disidentsví skupin, které se snaží v post-totalitních režímech určitým způsobem politicky působit. Ve své podstatě se jedná o politický manifest, který stojí za přečtení - 70 %

Velmi srozumitelná kniha. Vše, co jste chtěli vědět o ideologii českého socialismu na 64 stránkách.

Místy opravdu trošku těžší čtení, ale jinak velmi dobrá a skvěle strukturovaná esej o disidentu a lidské identitě v post-totalitním režimu.

Přečteno jen na základě čtenářské vyzvy. Pro mě je to moc náročné čtení, vůbec jsem se nechytala

Moc zajímavá kniha, ale na mě moc. Uznávám, že to je chyba moje, nikoli knihy...

Hodně náročné čtení o totalitních režimech.

Kdysi dávno jsem tuto esej už četla. Vrátila jsem se k ní na základě čtenářské výzvy. Moc se mi líbí název eseje, neboť opravdu vystihuje hlubokou pravdu, že i my všichni tzn. bezmocní lidé určitou moc máme. jen ji v sobě musíme nalézt. Každý z nás se určitou měrou může zapojit a být užitečný. i po letech mám o čem přemýšlet.

"vláda byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem dělnické třídy je zotročena dělnická třída; všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jeho zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržováním právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaným; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody; volební fraška za nejvyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejsvědečtější světový názor; okupace za bratrskou pomoc."

Havlova esej pojednává o totalitním režimu (v Havlově terminologii post-totalitním), který sužoval Československo 4 desetiletí. Napsal ji roku 1978, tedy rok po vydání Charty 77.

Havel zde rozebírá jak vysoké komunistické funkcionáře, tak obyčejné občany, kteří "přijali" režim a samozřejmě i ty, co se mu snažili postavit, disidenty. Pochází odtud známá metafora zelináře, který do výlohy umístí heslo "Proletáři všech zemí, spojte se", ne proto, že by něco takového skutečně chtěl. Ale možná jen proto, že "musel", že nechtěl mít problém. Ale tím všem ukázal: 1) svou loajalitu 2) co by měli dělat všichni ostatní, protože je to "normální". Stává se tak vlastně šiřitelem onoho zla post-totalitní společnosti. A přesně na tomto podle Havla celý režim vlastně stojí. Není to žádná armáda, není to ani ideologie, jsou to samotní lidé, kteří se přizpůsobili. A největším nepřítelem režimu tedy není nepřátelská armáda, nebo nějaký usurpátor moci, ale "život v pravdě", tedy vystoupení z řady a žití podle svého svědomí. Proto: pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Ano čiší z toho obviňování obyčejných lidí z pasivity v době "normalizace". A proto se dále Havel zamýšlí nad tím, jakou moc vůbec mají lidé v takovéto obří mocenské mašinérii.

Čtení to je sice dosti náročné. Běžný čtenář se může ztrácet v záplavě filosofických či politických termínů, ale myslím si, že základní myšlenky pochopí. Zvlášť proto, že kniha (až z doby "normalizace") se zdá až mrazivě aktuální. Přečtěte si to a zjistíte, že si text nemusíte interpretovat jen jako protikomunistický. Havel už zde viděl problémy konzumní společnosti, rozvoje technologie, úpadku v podobě pohodlnosti a zábavy. Tedy jevy, které se zdají aktuálnějším problémem, než samotný komunismus.

Moc by mě zajímalo, jak by vypadala podobná úvaha dnes. Předjímal "životem ve lži" také post-faktickou dobu? Je vůbec "život v pravdě" dneska vůbec možný? Škoda, že už takovou úvahu Havel napsat nemůže.

Havlova úvaha ze 70. let, z doby, kdy měl už za sebou první věznění, a tímhle textem Havel jasně ukazuje, že se nebojí dál píchat do vosího hnízda. Na první pohled vypadá Moc bezmocných jako malý sešítek, ale Havel píše často poměrně složité větné konstrukce, libuje si v užívání cizích slov, a četl jsem text velmi pečlivě, takže nešlo o nic, co bych nějak rychle sfouknul.

Václav Havel se zamýšlí nad životem v tehdejším komunismu (či "reálném socialismu", chcete-li). On sám režim nazývá "post-totalitním" a důsledně rozebírá, v čem se tehdejší režim v Československu liší od těch klasických totalitních. Často si vypomáhá příkladem se zelinářem, který si dá do výlohy ceduli "Proletáři všech zemí, spojte se". Takový zelinář velmi pravděpodobně v nic takového nevěří ani nedoufá a jen se tím účastní jakéhosi rituálu, kterými byl komunismus u nás prolezlý.

Mluví se zde také hodně o roli disidentů, kterou Havel nijak zvlášť neglorifikuje, spíš naopak, a vidí budoucnost ve spíš v malých dobrých činech jednotlivců. V tehdejší komunismus, tak jak ho představovala oficiální propaganda, téměř nikdo nevěřil, a jednalo se tak o určitý život ve lži, a Havel proto opakovaně hlásá, jak je důležitý "život v pravdě".

Havel nevidí svět černobíle, naopak je jeho pohled velmi realistický a snaží se pochopit každého. Na konci se trochu zamýšlí nad budoucností. Říká, že nestačí jen vybudovat rychlou opozici, která nahradí stávající vládu. Podle Havla je jí totiž souzeno také neuspět a zkazit se. Budoucnost Havel vidí v řadě malých "struktur" vybudovaných určitými nadšenci s jasným cílem - a po dosáhnutí tohoto cíle zase rozpuštěných.


Moc bezmocných je výborným popisem komunistického režimu u nás a zároveň obsahuje myšlenky, krásně aplikovatelné i na dnešek.


"Je totiž vůbec otázka, zda 'světlejší budoucnost' je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného 'tam'. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?"


Osm legendárních úvah z deseti.

Tak tohle pro mě bylo opravdu náročné čtení! Myšlenky mi každou chvíli odbíhaly a musela jsem se v textu vracet a snažit se víc soustředit, ale ani tak jsem zdaleka nepochytila všechno. Nicméně apel na osobní odpovědnost a na snahu o masarykovský "život v pravdě" si pamatovat budu. Stejně jako na predikci, jak se může post-totalitní společnost dál vyvíjet, i vědomí, že se to vlastně moc odhadnout nedá, což z pohledu roku 1978 muselo být dost neutešitelné. A z dnešního pohledu, kdy víme, že k zásadní změně došlo až za dalších 11 let, vlastně taky. Zajímalo by mě, kolik lidí u nás mělo tenkrát šanci se s Mocí bezmocných potkat a jak je to ovlivnilo.

Kniha krátká přesto vyžaduje dostatek času a klidu ke čtení. Několikrát jsem se přistihl že čtu ale ztratil se svých vlastních myšlenkách mimo knížku.

zaujalo - život v pravdě; zelinář - proletáři všech zemí; popis disidentství