Moc bezmocných
Václav Havel
Esej, věnovaný „památce Jana Patočky“, na začátku popisuje nový jev „disidentství“ a charakterizuje jej jako politické působení skupin, které se v „post-totalitních režimech“ snaží politicky působit, aniž by se chtěly přímo podílet na státní moci. Odtud také název „Moc bezmocných“. Další odstavec charakterizuje tehdejší východoevropské režimy, které autor označuje jako „post-totalitní“ a odlišuje je od známých diktatur. Zatímco klasické diktatury jsou obvykle omezeny na menší území, nejsou historicky zakotvené, nemají propracovanou ideologii a panuje v nich jakési revoluční nadšení, v post-totalitním systému je tomu jinak. Následuje epizoda se zelinářem, který dá do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Heslo pro něj nemá žádný význam a je pouze gestem přizpůsobení a vyjádřením loajality vůči režimu. K tomuto příkladu se autor opakovaně vrací a ukazuje na něm rozpor mezi „intencemi života“ a „intencemi systému“, zejména působením jeho ideologie jako prostředku, jímž se společnost v totalitě udržuje sama. Proti této veřejné lži Havel staví - v navázání na A. Solženicyna - „život v pravdě“ jako nárok a možný politický program, který se však nechce ucházet o státní moc. Je totiž přesvědčen, že obnova svobodné společnosti nemůže znamenat jen návrat do dřívějších poměrů, nýbrž „musí vycházet od člověka, od lidské existence“, ze základní rekonstituce jeho „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“. V dalších odstavcích autor rozebírá povahu možné opozice a význam pojmu „disident“ v tehdejších poměrech, a to na příkladě Charty 77. Zmiňuje dále Masarykův pojem „drobné práce“ a ukazuje na jeho omezení v daných poměrech: i drobná poctivá práce zde musí narazit na bariéry režimu. Naproti tomu autor staví možnosti „nezávislého společenského života“ či „společenské sebeobrany“, jak to formuloval polský výbor KOR. Nový politický program se podle autora vyznačuje tím, že se především brání, čímž se výrazně liší od tradičního pojetí politiky, jak vládní tak opoziční. Obrana se v celém východním bloku vede na legálním základě, což je pro ni podstatné, a snaží se bránit především lidská a občanské práva. Autor pak cituje koncept „paralelních struktur“ dalšího chartisty a disidenta Václava Bendy a dál jej rozvíjí. Není to jen oblast politiky, která potřebuje proměnit, neboť celá technická civilizace se ocitá v krizi, jak ji popsal filosof Martin Heidegger. Poslední odstavce jsou pak věnovány otázkám mravní rekonstrukce společnosti, ekologického hnutí a pozitivního programu samosprávných disidentských skupin.... celý text
Fejetony, eseje , Literatura naučná , Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 1990 , NLN - Nakladatelství Lidové noviny
více info...
Přidat komentář
Bezesporu zajímavý příměr "zelináře", který provází celou esej a na jeho chování či pohnutkách Havel vysvětluje většinu svých myšlenek, jenž zde předkládá. Přestože jsem z vysokoškolských let poměrně navyklý číst filosofické texty, tenhle se mi zrovna dvakrát snadno nečetl. I když rozhodně nebyl ten z nejobtížnějších. Věřím, že ve své době text představoval docela úkaz. Tím spíše s přihlédnutím na tehdejší reálie a atmosféru.
Pět hvězd, co jiného. Kdybych to četl před rokem 89, dal bych určitě deset *. (Ale v té době nebyla databáze knih :-) ).
Možná se mi to jen zdálo, ale některé části mi připadaly jako napasované na dnešní dobu. Ale asi jen vidím něco, co chci vidět a je to úplně jinak. Kdo se v tom dnes vyzná. Ještě že máme na to lidi, kteří nám ukazují cestu a říkají, jak to má být.
Kniha se vůbec nečte jednoduše, ale některé části by se daly tesat do kamene.
A když člověk tu dobu zažil, uvědomí si při čtení, že to někdy byly parrradoxy, pane Vaňku.
Měla by se tato esej číst...
Esej prezidenta Havla rozebírá tehdejší režim, popisuje nový jev disidentsví skupin, které se snaží v post-totalitních režímech určitým způsobem politicky působit. Ve své podstatě se jedná o politický manifest, který stojí za přečtení - 70 %
Velmi srozumitelná kniha. Vše, co jste chtěli vědět o ideologii českého socialismu na 64 stránkách.
Místy opravdu trošku těžší čtení, ale jinak velmi dobrá a skvěle strukturovaná esej o disidentu a lidské identitě v post-totalitním režimu.
Přečteno jen na základě čtenářské vyzvy. Pro mě je to moc náročné čtení, vůbec jsem se nechytala
Moc zajímavá kniha, ale na mě moc. Uznávám, že to je chyba moje, nikoli knihy...
Kdysi dávno jsem tuto esej už četla. Vrátila jsem se k ní na základě čtenářské výzvy. Moc se mi líbí název eseje, neboť opravdu vystihuje hlubokou pravdu, že i my všichni tzn. bezmocní lidé určitou moc máme. jen ji v sobě musíme nalézt. Každý z nás se určitou měrou může zapojit a být užitečný. i po letech mám o čem přemýšlet.
"vláda byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem dělnické třídy je zotročena dělnická třída; všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jeho zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržováním právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaným; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody; volební fraška za nejvyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejsvědečtější světový názor; okupace za bratrskou pomoc."
Havlova esej pojednává o totalitním režimu (v Havlově terminologii post-totalitním), který sužoval Československo 4 desetiletí. Napsal ji roku 1978, tedy rok po vydání Charty 77.
Havel zde rozebírá jak vysoké komunistické funkcionáře, tak obyčejné občany, kteří "přijali" režim a samozřejmě i ty, co se mu snažili postavit, disidenty. Pochází odtud známá metafora zelináře, který do výlohy umístí heslo "Proletáři všech zemí, spojte se", ne proto, že by něco takového skutečně chtěl. Ale možná jen proto, že "musel", že nechtěl mít problém. Ale tím všem ukázal: 1) svou loajalitu 2) co by měli dělat všichni ostatní, protože je to "normální". Stává se tak vlastně šiřitelem onoho zla post-totalitní společnosti. A přesně na tomto podle Havla celý režim vlastně stojí. Není to žádná armáda, není to ani ideologie, jsou to samotní lidé, kteří se přizpůsobili. A největším nepřítelem režimu tedy není nepřátelská armáda, nebo nějaký usurpátor moci, ale "život v pravdě", tedy vystoupení z řady a žití podle svého svědomí. Proto: pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Ano čiší z toho obviňování obyčejných lidí z pasivity v době "normalizace". A proto se dále Havel zamýšlí nad tím, jakou moc vůbec mají lidé v takovéto obří mocenské mašinérii.
Čtení to je sice dosti náročné. Běžný čtenář se může ztrácet v záplavě filosofických či politických termínů, ale myslím si, že základní myšlenky pochopí. Zvlášť proto, že kniha (až z doby "normalizace") se zdá až mrazivě aktuální. Přečtěte si to a zjistíte, že si text nemusíte interpretovat jen jako protikomunistický. Havel už zde viděl problémy konzumní společnosti, rozvoje technologie, úpadku v podobě pohodlnosti a zábavy. Tedy jevy, které se zdají aktuálnějším problémem, než samotný komunismus.
Moc by mě zajímalo, jak by vypadala podobná úvaha dnes. Předjímal "životem ve lži" také post-faktickou dobu? Je vůbec "život v pravdě" dneska vůbec možný? Škoda, že už takovou úvahu Havel napsat nemůže.
Havlova úvaha ze 70. let, z doby, kdy měl už za sebou první věznění, a tímhle textem Havel jasně ukazuje, že se nebojí dál píchat do vosího hnízda. Na první pohled vypadá Moc bezmocných jako malý sešítek, ale Havel píše často poměrně složité větné konstrukce, libuje si v užívání cizích slov, a četl jsem text velmi pečlivě, takže nešlo o nic, co bych nějak rychle sfouknul.
Václav Havel se zamýšlí nad životem v tehdejším komunismu (či "reálném socialismu", chcete-li). On sám režim nazývá "post-totalitním" a důsledně rozebírá, v čem se tehdejší režim v Československu liší od těch klasických totalitních. Často si vypomáhá příkladem se zelinářem, který si dá do výlohy ceduli "Proletáři všech zemí, spojte se". Takový zelinář velmi pravděpodobně v nic takového nevěří ani nedoufá a jen se tím účastní jakéhosi rituálu, kterými byl komunismus u nás prolezlý.
Mluví se zde také hodně o roli disidentů, kterou Havel nijak zvlášť neglorifikuje, spíš naopak, a vidí budoucnost ve spíš v malých dobrých činech jednotlivců. V tehdejší komunismus, tak jak ho představovala oficiální propaganda, téměř nikdo nevěřil, a jednalo se tak o určitý život ve lži, a Havel proto opakovaně hlásá, jak je důležitý "život v pravdě".
Havel nevidí svět černobíle, naopak je jeho pohled velmi realistický a snaží se pochopit každého. Na konci se trochu zamýšlí nad budoucností. Říká, že nestačí jen vybudovat rychlou opozici, která nahradí stávající vládu. Podle Havla je jí totiž souzeno také neuspět a zkazit se. Budoucnost Havel vidí v řadě malých "struktur" vybudovaných určitými nadšenci s jasným cílem - a po dosáhnutí tohoto cíle zase rozpuštěných.
Moc bezmocných je výborným popisem komunistického režimu u nás a zároveň obsahuje myšlenky, krásně aplikovatelné i na dnešek.
"Je totiž vůbec otázka, zda 'světlejší budoucnost' je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného 'tam'. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?"
Osm legendárních úvah z deseti.
Tak tohle pro mě bylo opravdu náročné čtení! Myšlenky mi každou chvíli odbíhaly a musela jsem se v textu vracet a snažit se víc soustředit, ale ani tak jsem zdaleka nepochytila všechno. Nicméně apel na osobní odpovědnost a na snahu o masarykovský "život v pravdě" si pamatovat budu. Stejně jako na predikci, jak se může post-totalitní společnost dál vyvíjet, i vědomí, že se to vlastně moc odhadnout nedá, což z pohledu roku 1978 muselo být dost neutešitelné. A z dnešního pohledu, kdy víme, že k zásadní změně došlo až za dalších 11 let, vlastně taky. Zajímalo by mě, kolik lidí u nás mělo tenkrát šanci se s Mocí bezmocných potkat a jak je to ovlivnilo.
Kniha krátká přesto vyžaduje dostatek času a klidu ke čtení. Několikrát jsem se přistihl že čtu ale ztratil se svých vlastních myšlenkách mimo knížku.
zaujalo - život v pravdě; zelinář - proletáři všech zemí; popis disidentství
Velice zajímavá kniha. Velice zajímavé myšlenky. Knihu jsem četla dlouho, protože bylo těžké se na ni soustředit.
Musel jsem číst pomalu a pozorně, abych dokázal Havlovy úvahy nad post-totalitním komunistickým systémem sedmdesátých let sledovat. A byly to úvahy velmi zajímavé a stále aktuální.
Nad některými úvahami o rysech post-totalitního systému jsem nemohl nesrovnávat s některými prvky dnešního, tak trochu vychýleně demokratického, systému. Například plně flexibilní ideologie rovnající se téměř sekularizovanému náboženství, které má jednoduchou odpověď na každou otázku... co mi to jen připomíná? Zpravidla bohužel jednoduché odpovědi na komplexní problémy neexistují, i když se o tom někteří některé snaží přesvědčit.
Život v pravdě jako základ pro veškeré další úvahy o společnosti je do značné míry očistný. Zejména v tom ohledu, že zbavuje všechny, kdo v pravdě žijí, nutnosti udržovat onu fasádu, která jim nerušený život ve lži umožňuje. Z mého pohledu podstatná úvaha (kterou obdobně opakuje v jedné z esejí také Ladislav Hejdánek) o zrůdnosti života ve lži je ta, že i když dojde společnost do fáze, kdy život ve lži není nutný, budou se ti, kdo ve lži žili, opět ztotožňovat ať už s těmi, kdo ve lži žili také, nebo rovnou s těmi, kdo onu lež vytvářeli nebo podporovali. Je totiž jednodušší se ztotožnit s někým, kdo stejně participoval na udržování oné lži, než s někým, kdo v ní nežil (nebo s ní svým životním postojem bojoval). Ladislav Hejdánek tuhle úvahu rozvinul ve vztahu k českým - nebo československým - hrdinům. Pro většinu lidí je obtížné k nim otevřeně vzhlížet a ztotožnit se s nimi, když do určité míry (aktivně či pasivně) participovali na tom, proti čemu hrdinové bojovali.
Další zajímavá myšlenka - ti, kdo nežijí v pravdě, nedokáží pochopit, že někdo v pravdě žije, a proto jeho životu a postojům podsouvají účelovou, často zištnou, motivaci a "snaží se ho aspoň takto zaintegrovat do svého světa, tj. do světa obecné demoralizace.". Vulgárně řečeno, podle sebe soudím tebe. A přesně proto nedokáže Andrej Babiš nebo Miloš Zeman pochopit, že by někdo ve svém volnu jel demonstrovat (za pozitivní změnu nebo i proti něčemu). Oni by to totiž nezištně nikdy neudělali.
Úvah, které mě zaujaly, byla spousta, některé Havel sdílí s Orwellem (například předpoklad, že způsob, jakým se vládnoucí garnitura dostala k moci, takovým bude její vládnutí determinováno), některé s výše uvedeným Hejdánkem, velké shody jsem si všiml také například s Judtem nebo Snyderem.
Proč je ale Moc bezmocných i dnes aktuální? Zejména kvůli závěru. Havel v něm nejen navrhuje, jak by se dalo post-totalitnímu systému vymanit (a zároveň pochybuje nad tím, že parlamentní demokracie sama o sobě je vyhovujícím společenským zřízením), ale také své úvahy směřuje směrem k technické společnosti a odpovědnosti. Zde si Havla dovolím citovat:
"Technika - toto dítě moderní vědy jakožto dítěte novověké metafyziky - se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy. A člověk nezná východiska: nedisponuje myšlenkou, vírou, a tím méně nějakým politickým konceptem, který by mu vrátil situaci do jeho rukou; bezmocně přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb, jak ho vzdaluje zkušenosti bytí a uvrhuje do "světa jsoucen".
To je definice dnešních sociálních sítí?
"Člověk je tu sice vybaven (...) osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty mu však nakonec nejsou k ničemu: i on je posléze jen obětí "samopohybu", neschopnou uhájit svou identitu a ubránit se svému zvnějšnění, překročit rámec své starosti o soukromé přežití a stát se hrdým a odpovědným členem "polis", participujícím reálně na tvorbě jejího osudu."
A to je přesně akutní problém dneška. Dokud lidé nevidí dál, než za horizont dne/týdne/měsíce, jdou slepě za tím, kdo jim slíbí největší kus koláče teď a tady. Je jim jedno, co bude za pět, deset nebo padesát let. Chápal bych to u lidí v existenčních problémech, u ostatních je to pro mě (až na čestné výjimky) nepochopitelné a neomluvitelné. Aktuální konzum na plné čáře vítězí nad dlouhodobými vizemi a koncepcemi.
Sice jsem ji přečetla za odpoledne, ale už nikdy víc!!!!! Takovou slátaninu už jsem dlouho nečetla. Když musíš, tak musíš, to se nedá nic dělat!
I přes velkou náročnost textu, jsem ráda, že jsem esej dočetla. Hlavně v kontextu připomínané Sametové revoluce, jsem se dozvěděla kolik pozdějších myšlenek existovalo už dřív a kolik jich ještě dnes platí.
Havlův popis společnosti a její netečnosti v období tzv. normalizace, jakožto i pokus o charakteristiku vzniklého disidentského proudu. Myslím si, že tento esej nám má co dát. Jedná se o užitečnou krátkou sondu do života na "druhé straně", o vhled do myšlení lidí, kteří v té době nechtěli primárně režim svrhnout, ale chtěli s ním vést otevřený dialog, chtěli si alespoň částečně vytvořit nějaký prostor, ve kterém by mohli normálně dýchat. Dnes je módní, aby se každý o této době vyjadřoval s lehkostí a přezíráním a každý se stává expertem na vše, aniž by alespoň četl.
Tohle nikomu nedoporučuju číst. Je to sice zajímavá esej, ale vůbec se to nedá číst a hlavně pochopit. Přečetla jsem to jen kvůli škole.
Štítky knihy
Václav Havel, 1936–2011 společnost a politika totalitní režimy
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Kniha Moc bezmocných je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 338x |
| Čtenářské výzvě | 54x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 115x |
| Chystám se číst | 113x |
| Chci si koupit | 41x |
Havel byl muž slova a k této knize se vracím už od té doby, co vyšla. Čas od času nastane nějaká taková situace, kdy pocítím potřebu si tato jeho slova připomenout.