Cink262 komentáře u knih

Z tradičních úvodních "učebnic" sociologie (Bauman, Giddens, Berger popř. Keller pro české čtenáře) mi Bergerovo Pozvání přijde nejčtivější. Není tak zevrubný jako Giddens ani tolik nedává důraz na hledání sociologie v každodennosti jako Bauman. Zato však zasazuje sociologii do širších struktur historie, filosofie, umění i mýtů. Velké množství přirovnání a metafor z ní dělá i stylisticky velmi čtivou knihu. Berger píše vtipně (v obou hlavních smyslech toho slova) a esejisticky. Někomu to nemusí vyhovovat - určitě je k četbě třeba základní kulturní orientace; na předzkouškové učení taky není nejlepší - ale rozhodně si nemyslím, že je kniha zastaralá nebo trpí na to, že ji napsal americký sociolog zasazující mnohé jevy do americké společnosti v situaci Studené války. Důležitější mi přijde to, že je to kniha, v níž se její autor snaží koncipovat sociologii zvnějšku (jako humanitní disciplínu) a její filosoficko-vědeckou problematiku spojuje s etikou - jeho koncept humanistické sociologie je tak jedním z posledním záchvěvů vědecké a zároveň humanistické koncepce v sociálních vědách (vliv fenomenologie a existencialismu je u Bergera velmi zřetelný) před postmoderním marasmem, či - chcete-li - postmoderním procitnutím.

3 04.01.2021

Čtivé, srozumitelné, na mě ale často až příliš ideově vymezené vysvětlení důležitých pojmů filosofie. Nevadí, aspoň jsem konečně pochopil mnoho pojmů tomismu. Tradiční rozvedení všech nejdůležitějších škol ale nečekejte... Některá témata jsou zhuštěné a rozvedené zároveň tak akorát - třeba logika.

2 08.10.2020

Proud nespoutané fantazie Garcia Márqueze mě strhl téměř okamžitě, co jsem se do jeho vod s bázní ponořil, a vydání hýřící přechodníky z pera Vladimíra Medka s barvitě kouzelnými ilustracemi Borise Jirků jakoby pádivou řeku jihoamerického literárního génia ještě trochu uspíšilo. S nadšeným zaujetím jsem pročítal dění v Macondu u rodiny Buendíů, stejně jako poslední Aureliano luštil sanskrt - věk Úrsuly či Pilar Ternerové mi proto přišly nesmyslné - vše jakoby se dělo v jediném okamžiku. Řeka Sto roků samoty se ale nespokojí pouze s magickými vzestupy a (vodo)pády rodu a města, opakované osudy mají podobnou strukturu jako každoroční rituály primitivních kmenů. Nejen proto je ale kniha veskrze jihoamerická - občanská válka, tři tisíce mrtvých naložených ve dvou stech vagonech, vládní pozměnění historie (bylo pro mě příjemným překvapením s jakou bravurou dokázal autor působit ve svém magickém světě orwellovsky bezútěšně) - to vše ukazuje, jakými neblahými osudy musela téměř celá Latinská Amerika v dějinách projít.
Přes to všechno i přes mocný pokus podat jedinečnost ale zároveň univerzalitu osudu rodu Buendíů v rámci lidského rodu ("Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci.") si na Sto rocích samoty nejvíce cením stylu psaní - schopnosti podat všednost nadpřirozeně a nadpřirozeno všedně, schopnosti psát tak nádherně, až nevíme, co je pravda a co lež, protože je to stejně jedno.

15 23.08.2020

Zprvu na mě Hesseho styl psaní velmi zapůsobil - úvod psaný uvědomělým měšťákem a zejména Traktát o Stepním vlku. Autor se nebál experimentování se stylem i s dějem, který ještě mezi válkami nebyl zas takovým zvykem. O filosoficko-psychologických myšlenkách předávaných v knize jsem nejdříve uvažoval jako o verzi Nietzscheho "for dummies" spojeného s jungiánskými archetypy (zejména "já" a "stín"), a ten styl podání mi celkem vyhovoval.
Ale... čím dále jsem se v knize prokousával, tím více mi bylo zřejmé, že šíře toho, co chce autor pojmout, je příliš velká na dvě stě stran románu (snad by to šlo lépe básní?). Navíc hlavní hrdina stále více prosvítal jako autorovo alter ego (i biografické údaje sedí - protiválečný pamflet, žena se schizofrenií...), což by samozřejmě nemusel být takový zádrhel, kdyby se Hesse nesnažil popsat něco tak univerzálního jako lidskou duši a zápasy v ní. Jistě můžete namítnout, že o to více by byl jeho popis autentičtější - na mě to ale tak nepůsobilo. Naopak do dialogů sebe se sebou (Harryho s Hermínou) včlenil teze, které tím, že se autor jasně nedistancoval od hlavního hrdiny, působily ne zamyšlení, ale pocit samozřejmosti. Ať je to více jasné - několikrát v textu se objevuje myšlenka, že nic jako JÁ není. Myšlenka zcela logická, nicméně postavy (i v magickém divadle) to prezentují a přijímají s nesmyslnou samozřejmostí, i přestože stále operují i s "říší nesmrtelných". Tato říše nesmrtelných je asi ta největší kravina, která se tam mohla pro myšlenkovou udržitelnost díla dostat - v dialogu Harryho a Hermíny, který mi nápadně připomněl aktivní přitakávání společníků Sokratových i ve chvílích, kdy Sokrates řekne něco zcela nesamozřejmého a nelogického. Ať už je tato říše nesmrtelných míněna jakkoli, nedává samozřejmě smysl, pokud já není. Jak správně poukazuje bystrý český filosof-youtuber Antonín Dolák - je nesmysl tvrdit, že já není a s tím tvrdit, že tím, že to zjistíme, si pomůžeme - protože již není KOMU pomoci.
S postupem knihy se ztrácel i barvitý popis scén a magické divadlo na mě působilo velmi útržkovitě, černobíle a především násilně ukončeně.
Na druhou stranu ale Hesse dokáže být bystrým nejen v předpovědi Druhé světové války (i její příčiny v lidech), ale i v problematice vysoké a nízké hudby, původu a metafyzického účelu hudby (připomínající Nietzscheho Zrození tragédie), v popisu idealistického ducha němectví, v metafyzickém účelu humoru (na to klade Hesse obzvlášť velkou důležitost! a mně přijde, že to byla jedna z mála věcí, kde se filosoficky dostal až trochu za Nietzscheho - možná k Bergsonovi?) a v mnoha dalších tématech.
Bohužel však musím konstatovat, že o všem tom vám dokáže lépe a vlastně v podobném duchu poreferovat Nietzsche.
Stepní vlk bylo dílo svého času přelomové - je lákavé, protože v sobě obsahuje mnoho tezí, které můžou pomoci v jakémsi duševním "sebeuzdravování". Určitě to není dílo pesimistické, spíše naopak. Stále však zůstává dílem meziválečného období spojeným s duchem té doby a příliš spojeným s autorem. To, čeho si velmi cením na autorech beletristické literatury je to, že se ve svých knihách dokáží od sebe odpoutat, a tak vytvořit něco tak velkého a nádherného, že ani oni sami to nejsou schopni zcela pojmout. Dokázal to Hesse? Dokáže Stepní vlk žít i po smrti svého autora?

8 01.08.2020

Svazek krátkých studií českých vysokoškolských pracovníků mi ukázal, že kromě pana Kouby (který detailně popsal N. myšlení ve své "Filosofické interpretaci") mají české univerzity více akademiků, kteří dokážou kriticky interpretovat velice netradiční úsek nietzschovského bádání! Určitě bych doporučil všem, kteří mají stále tendence přehlížet Nietzscheho ambivalentnost projevující se snad ve všech oblastech jeho myšlení. Nietzsche se sice např. v mnohé své kritice křesťanské morálky mýlil (jak dokazuje esej o resentimentu u Tomáše Akvinského), nicméně myslím, že obhájci křesťanské morálky se dodnes mnohem více mýlí v Nietzschem (viz jeho pojetí nihilismu či sobectví).

3 12.07.2020

Dobrá kniha. Uvedení do dějin sociologie ale nečekejte. Je to opravdu spíše uvedení do toho, jak se sociologicky přemýšlí o problémech jako jsou sociální skupiny či lidská svoboda.
Kniha je dobře koncipovaná a rozdělení na jednotlivé kapitoly smysluplné. Po přečtení se tedy od knihy odvracím s urovnanějšími myšlenkami než po zmatku, který ve mě vytvořila jiná kniha Z. Baumana ("Umění života").
Pro zájemce o pouhý úvod do sociologie (který mě stačí) doporučuji, nevím ale, zda i pro studenty může (pro svůj "nastiňovací" charakter) sloužit jako dobrá učební pomůcka.

12.07.2020

Joycova prvotina (většinu povídek napsal do svých 23 let!) se na rozdíl od pozdějších děl nevyznačuje modernismem a experimenty. Povídky Dubliňanů jsou krátké a velice rafinovaně komponované. Od světa školáků po večírky dospělých se tu setkáváme s malostí postav často ověnčených irským nacionalismem či povrchním katolicismem. Nejsou zde žádní hrdinové (snad kromě těch opěvovaných, kteří ale také vyznívají spíše male a prostě), pouze lidé, figurky žijící své každodenní životy, na jejichž spojení (např. na večírku či v klubu) se nedá hledat nic velikášského (jako z popisu vlasteneckého či socialistického), ale přesto nebo snad právě proto působí všechny příběhy tak osobitě. Joyce sice cítí odpor k veškeré té povrchnosti Dubliňanů, ale přesto jich lituje, dokonce bych řekl, že k nim cítí lásku.
Většinou hořké či alespoň hořkosladké pointy často zastřených závojem tajemna o samotné zápletce ve mně jako čtenáři zanechávají pocity zmaru, lítosti, ale i lásky k tomu všemu lidskému. Kdybych měl vybrat jednu povídku, kterou bych doporučil pro své silné vyznění, byli by to "Soupeři", která snad nejvíce ukazuje Joyce jako mistra realistického až naturalistického "živočichopisu".
Co ale nadělat - Joycův Odysseus to není, ten se zpracováním tématiky prostých lidí liší přidáním heroického prvku, jenž je z jeho pera, dle mého, mnohem působivější než Dubliňané. Nicméně v nich můžeme sledovat prvopočátky jeho osobitého stylu a snad můžeme říci i to, že kdyby se tolik neodchýlil do vod moderny, byl by Joyce býval stále úctyhodným spisovatelem, jenž, jako jeden z mála, dokáže slovy i plánovaným mlčením popsat nejjemnější nuance života lidských tvorů.

5 12.07.2020

Kritón ztělesňující člověka, který, ač vše míní dobře, chce spíše urychleně jednat než přemýšlet, přichází za Sokratem s nabídkou útěku z vězení.
Na rozdíl od Obrany Sokratovy, jež vlastně "dějově" (smíme-li tak o tom mluvit) předchází dialog Kritón a která vyzdvihuje individuum nad davem a implicitně je kritikou demokracie, neboť to, že demokratické zřízení dovolilo zabít Sokrata, už Platón Athénám nikdy neodpustil, Kritón pojednává zejména o podřízení se jedince zákonům. V rámci Platónova díla jde tématicky i názorově spíše o anomálii. Sokrates se podřizuje zákonům, neboť to, že existují zákony je samo o sobě dobré, zlo vychází až od lidí, kteří je tvoří a interpretují. Sokrates zůstává přes všechno Athénám vděčen za veškerá dobrodiní, kterých se mu od obce dostalo; mohl se zde narodit, získat občanství a vzdělání, rozmlouvat s lidmi. I přesto, že odsouzení bylo věcí zlou, Sokrates neuznává ospravedlnění odplacení stejnou mincí. A také mluví o tom, co všechno by hrozilo Kritónovi, S. dětem a všem jeho přátelům... což mi už nepřijde tak zajímavé.
Všechny dialogy jsou ale podnětné v poznávání řecké kultury. Kdybych měl ale doporučit nějaký k poznávání Sokratovy/Platónovy filosofie, Kritón by to nejspíš nebyl...

3 25.06.2020

Nejvíce mi ze Svatého Xaveria utkvěla nádherná čeština. Kromě toho jsem byl překvapen kolik různých uměleckých stylů a příběhových rovin dokázal Arbes do tohoto dílka vtěsnat, aby stále zůstalo realistické, přesto však tajemné, s prvky romantismu v osobě Xaveria, a zejména dobrodružné! Není divu, že si Arbesova díla vysloužila "vznik" nového žánru! Pociťovaná slast z krásy našeho jazyka se tak propojila s napínavým příběhem, a proto toto dílko jistě doporučuji. Dokonce jsem byl rád i za český patriotismus, který mi, což je při čtení starších českých autorů výjimkou, nepřišel ani nijak strojený.

Jen je zvláštní, že dnes mluvíme jinak. Čím to, že jazyk, kterým mluvíme nyní, byl v Arbesově době považován jako neslušný, jako toliko jazyk neformálního hovoru a pro účely knižní zcela nepoužitelný? Asi namítnete, že se jazyk posunuje dále a změna se dá očekávat, nicméně třeba ve francouzštině, angličtině i němčině stále existuje propastný rozdíl mezi tou slušnou a formální mluvou, jež staví na tom, jak se mluvilo dříve, zato v češtině je tento rozdíl minimální. Stálo by za to, kdyby ještě v dnešní době psal knihy jazykem Arbesovým. Rád bych si je přečetl s nadějí, že i literárně se budou alespoň blížit ke kvalitám Svatého Xaveria.

5 25.06.2020

Pokud chcete zjistit, co zbožnost je, nemá cenu číst tento dialog. Nebo ano? Přišlo mi velice zvláštní, jakým způsobem se pohybovaly myšlenky obou účastníků - Sokrata i "znalce zbožnosti" Euthyfróna. Zatímco ve většině dialogů Sokratův společník přizná svou nevědomost, Euthyfrón si nepřestal zakládat na tom, že ví, co to zbožnost je a že to Sokratovi rád vysvětlí. Po několikerém vyvrácení Euthyfrónových definic se pyšný znalec zbožnosti vrací zpět k definici první, a tak oba společníci odcházejí vstříc svým soudům kvůli bezbožnosti s neznalostí toho, co to je. Euthyfrón ale žaluje svého otce a Sokrates je žalován za údajné kažení athénské mládeže, je zřejmé, kdo z nich by spíše měl vědět, co zbožnost je a co není.
Zajímavé bylo sledovat, jak se pýcha projevuje i u Sokrata samotného - svého společníka si vyloženě dobírá a tak oba diskutující disponují povýšeností, a právě ta jim snad brání dostat se ke kýžené definici zbožnosti. To, že tato definice není nalezena, a to, že ji Sokrates nepovažuje za tak důležitou jako jiné ctnosti, snad podtrhuje tíhu viny athénské polis na jeho nespravedlivém odsouzení.
Tedy znovu, pokud chcete zjistit, co je to zbožnost v očích Platónových, má cenu číst tento dialog? Asi ano, ale musíte domýšlet vše do důsledku a ne se jako Euthyfrón zastavit těsně před objevením existence ideje dobra, jež je zcela zásadní.

1 22.06.2020

Zygmunt Bauman sice přednesl zajímavé myšlenky a interpretace různých filosofických děl s poukázáním jejich dopadu na současnou "tekutě moderní" společnost, to ano, ale to zpracování! Na to, jak jednoduše pochopitelné jsou jednotlivé útržky, dohromady bohužel tvoří spletitý a pro čtenáře jednotně naprosto neuchopitelný celek. Nutno říci, že je opravdu těžké uspořádat vědění týkajících se tak obecných problémů jako je štěstí, svoboda či dokonce lidský život ve společnosti vůbec, proto můžeme Baumana vinit spíš toho, že si toho v tak malém prostoru vzal na bedra tolik. Nejdříve jsem jeho pokus o ukázání toho, že lidský život je něčím, co si tvoříme stejně jako umělci opracovávají umělecká díla, bral velmi pozitivně - jako takové obecnější navázání na Frommovo Umění milovat a v rámci filosofie samozřejmě na Sartra - sedělo mi i to propojení s hledáním lidského štěstí - provokativní otázka "co je na štěstí špatného?" opravdu člověka donutí přemýšlet a Bauman čtenáře v předmluvě vede tak, že opravdu začne zpochybňovat základní tezi většiny, ne-li všech etických systémů; v dalších 3 kapitolách následuje zmatek a u čtenáře jako jsem já částečně i rezignace. Předložených problémů, ale i tezí je v knize prostě až příliš a jejich řešení se často redukuje na pár citátů slavných filosofů a sociologů, které jsou někdy (u Nietzscheho) podle mě i dosti volně interpretovány. Plánuji v nejbližší době přečíst ještě jedno dílo Z. Baumana (když už jsem si jej vypůjčil), a tak doufám, že bude podáno přijatelnější formou než Umění života.
Nakonec mi přijde ironicky komické, že dílo popisující tekutou modernitu je dosti "tekuté". Těm, kteří nechtějí tuto tekutost podstupovat, bych v rámci sociologické četby doporučil něco "tužšího" - třeba Weberovu Protestantskou etiku a ducha kapitalismu s jasně definovanými termíny i okruhem toho, co se snaží vyzkoumat (další jevy "programově" ignoruje).

19.06.2020

Sociologie náboženství je obor zajímavý a jeho předmět je sociologicky opravdu málo probádaný. A přitom v rámci celé společnosti náboženství má obrovský význam a dokonce stále nabírá na významu (nezávisle na tom, zda si náboženství vymezíme "substanciálně" nebo "funkcionálně") - s postmodernou vidíme, že žádná postupná sekularizace světa v duchu komunistických i kapitalistických metanarací se nekoná. Dokonce se děje snad právě opak - svět, který byl dříve rozdělen politickými ideologiemi, dnes spíše dělí náboženská příslušnost.
Kniha vyšla v roce 2007, tudíž neobsahuje novější výzkumy i nové skutečnosti. I tak dle mého ukazuje, čemu všemu může sociologie náboženství při výzkumu naší společnosti pomoci, ale zároveň i to, kde jsou hranice jejího výzkumu.

1 24.05.2020

Hra dobrá, neoslovila mě sice tolik co Zahradní slavnost, ale když jsem se nad tím zamyslel, sám jsem se divil, co vše se v ní dá najít.
Když jsem ji poslouchal (audioknihu namluvenou Havlem a Landovským) nejdřív jsem z toho cítil pouze humornou kritiku absurdních poměrů v normalizačním Československu. Poté jsem se ale víc zahleděl do dvou světů, které se ve hře setkávají - ten Vaňkův, intelektuální plný vznosných principů, za kterými si pevně stojí a pro sládka také plný známých tváří z televize (Bohdalka, Gott) a na druhé straně ten sládkův - intelektuálně prostý a točící se hlavně kolem piva. Oba po tom druhém něco chtějí - během hry se ukáže, že Vaněk by chtěl teplejší pracovní místo ve skladu a sládek zase na oplátku potřebuje, aby na sebe sám Vaněk psal udání.
Často jsem si spojoval postavu Vaňka se samotným Havlem, ale myslím, že to tak přesně nebude. Vaněk se nenápadně, ale přece vyznačuje i celkem podlými rysy - tím, že není příliš hovorný si jich ale jen velmi těžko všímáme - vždyť hra vede diváka/čtenáře k tomu, aby spíš našel nějaké osobnostní rysy u postavy sládka. Nicméně Vaněk je rád, že si domluví práci skladníka, i přesto, že už tam jeden skladník je - na otázku "co by pak bylo se starým Šustrem?" sládek nijak konkrétněji neodpovídá a Vaněk (možná vypočítavě) tento problém již dále neřeší. Stejně tak je možné jeho přehnanou slušnost i odmítání piva číst jako povýšenecký postoj vůči sládkovi. I mezi řádky používá svou "intelektuálštinu" k ponížení sládka (sládek: snad jsem blbej, ale jsem férovej - Vaněk: to jste - ). Do poslední chvíle komedie pro mě hořce vrcholí závěrečným monologem sládka, který pro mě není jen řečí opilého burana, ale spíš řečí člověka, který přes všechny své nedostatky reflektuje Vaňkovo pokrytectví - to, že dokáže vyměnit člověka za své principy. To, že je závěrečná scéna stejná jako první neukazuje jen na opilost obou, ale hlavně na to, že Vaněk chtě nechtě padá ze svého intelektuálského nebíčka do hnusného a těžké světa toho, kterým pohrdá - jde na záchod a na otázku "jak to jde?" odpoví "buransky" "je to všechno na hovno".

9 26.04.2020

Úžasné! Než jsem si hru přečetl, bál jsem se toho, že nebude nadčasová, protože se přece jenom především vyhrazuje proti minulému režimu, ale ona nadčasová je!
Hugo Pludek hrající šachy sám se sebou poslouchá pseudomoudrá přísloví svých rodičů. Co je nejdůležitější na šachové partii, kterou hraje pouze jeden člověk? To, že ji nikdy nemůžete zcela vyhrát nebo zcela prohrát - vždy trochu prohrajete a trochu vyhrajete - to je předobrazem boje dvou naprosto zbytečných byrokratických aparátů - zahajovačské služby a likvidačního úřadu. Hugo se vydá do světa s naplněným zásobníkem nesmyslných rádoby moudrých přísloví a brzy se v něm začne orientovat. Zjišťuje, že celý systém zahradní slavnosti i organizací, které ji pořádají, se zakládá na lpění na již zcela vyprázdněných frázích a absurdní ale přesto pevné struktuře zbytečných povolání a především lidech, co toto vše přijali a podvolili se hře, ve které se veškeré hodnoty mění v prázdná slova. Hugo toto vše pečlivě sleduje a zjistí "jak v tom chodit". Stačí vše změnit v nic, včetně toho nejdůležitějšího - vlastní osobnosti - což pro něho, zkušeného hráče šachu se sebou samým, není zas tak obtížné. Ozbrojen bezobsažnými frázemi se ve společenském žebříčku dostane až na vrchol.
Nejdůležitější a nadčasové poselství Zahradní slavnosti je podle mě to, že nelidský byrokratický aparát dovoluje člověku stoupat výš, ale jen za cenu, že ztratí sebe samého a vyprázdní se do té míry, že ani ho ani jeho rodiče nejsou schopni poznat. To platilo za komunismu, to platí i dnes. Ruku na srdce - kolik frází bylo kdysi důležitých tím, že se nás osobně týkaly - že jsme za těmi slovy něco viděli, něco transcendentního, co nás činilo lidskými. Můžou to být bezhlavě odříkavané modlitby, ale i naše chránění principů demokracie a svobody. Neděláme to někdy jen slovy, ale ne "srdcem"? Neděláme to, jako ten zelinář, o kterém Havel píše v Moci bezmocných, jen proto, abychom byli v souladu s většinou společnosti? Nestávají se z toho, za co Havel bojoval jen bezobsažné fráze? "Pravda vítězí", "svoboda projevu", "demokracie" - kolikrát si při jejich vyslovení uvědomíme, co vlastně znamenají a kolikrát si řekneme, že to jsou slova znamenající něco konkrétního a že jsou zde někteří, kteří těchto slov záměrně zneužívají pro účely, které jdou přímo proti jejich významu (snad právě proto, že tuší, že se pomalu stávají jen pouhými frázemi)?
Vše maluji trochu víc černě, než jaké to doopravdy je. Snad i díky Havlovi jsme snad ještě zcela nezapomněli. Ale riziko, že se to stane, je tu pořád. A na mnohých místech světa se tak už dávno děje.

7 25.04.2020

Magorovy labutí písně jsou unikátním propojení literárních motivů, které čtenáře nenapadnou a pokud ano, tak snad jen s negativním přídechem - stejným jako má například slovo "kočkopes". Tak Magor míchá a spojuje tak rozličné a protikladné prvky jako je trapnost a niterná modlitba, ironie a odevzdání se vyšší moci, vulgarismy a básně psané latinsky. Některé básně jsem přešel rychle - nevím, jakou mají "literární hodnotu", ale prostě mě nijak neoslovily - většinou to byly ty, které od formy "kočkopsa" opustily a držely se jen jedné z jeho částí. Takových psů nebo koček jsem již na světě viděl! Ne, ty básně se mi líbily právě proto, že spojovaly mnoho na první pohled neslučitelných prvků - proto, že byly kočkopes - velice ubohý, ale i krásný kočkopes napsaný ve vězení s melancholií vracející se k životu na zemi a upřímnou touhou po Boží blízkosti, která se neschovává za vznosnými slovy modliteb slýchaných v kostele, ale je vyjádřena slovy devianta a alkoholika, litujícího, - biblickou terminologií "potřebného" Magora.
Díky za to.

5 25.04.2020

Nejdříve jsem se děje knihy nějak nemohl chytit. Vadilo mi velké množství postav, ve kterých jsem měl zmatek a nemohl jsem si zvyknout na splývání a téměř vymizení objektivního vypravěče, co mě v jiných knihách otcovsky vodí za ručičku. Nakonec jsem se ale chytl a už bylo na čase. Po několikátém popisu stereotypního života protagonistů kniha začala nabírat na obrátkách. Pak už jsem se nepustil. Ohromil mě popis rutiny jednotlivých postav - života, kde se i intimní chvíle stávají přesně načasovaným strojem, života, ve kterém od vás nikdo neočekává nic jiného, než úplně to stejné, co minulý týden. Konzervativní snaha udržet si v životě vše tak, jak je, naše postavy ale omrzela a nastal čas na rošádu. Poeticky vyjádřené touhy namátkou rozhozené v textu najednou obsadily mnohem více prostoru a stereotyp byl usměrněn do pár slov z pracovního dne, které se svým stálým opakováním pro čtenáře už staly pojmy odkazující k nevýslovné nudě všednodennosti, a Páral se nebál ani pěkných metafor znázorňujících náhlou životní naplněnost postav (to jsem byl tehdy konečně rád, že mě objektivní vypravěč nevede za ručičku!). Rošáda se ale prokázala jako bezvýznamná, protože ze brzy ukázalo, že stereotyp má pro postavy připravený šach-mat ať už jsou v jakékoli pozici. "Laboratorní zpráva ze života hmyzu", jak Páral příznačně svou knihu pokřtil, po krátké soukromé vichřici revolty nakonec vypovídá o tom, že hmyz vichřici přežil a dříve mláďata, nyní dospělci se mohou zase věnovat svým opakujícím se zvířecím potřebám a zvykům.

2 18.04.2020

Pro každého milovníka jazyků a geografie k tomu je tato kniha malým rájem. S širokou paletou grafů a map otevírá dvířka do světa jazyků, který se zdá zázračný a cizí svou rozmanitostí a přece je naším světem a základní podmínkou fungování ve společnosti ne-li myšlení vůbec.

3 18.04.2020

Dnes jsou sice již v mnoha ohledech názory autorů překonané, ale i tak stojí za to je číst. Ve většině esejů je spousta důkazů pro různorodé teorie (o pestrosti knihy svědčí i to, že si tyto teorie často sobě odporovaly). Nejvíce mě asi oslovil esej Romana Jakobsona, který vyvracel názor Saussurého o tom, že slova (resp. jejich fonetická stránka) vzniká zcela nezávisle na významu - mnoha důkazů jsem si byl vědom již před četbou, ale některé - do očí bijící - mě nikdy nenapadly (třeba tvorba slovanských číslovek - z indoevropských základů - a jejich postupné připodobňování do dvojic pro lepší počítání - v češtině je to zřetelné snad více než kde jinde - "tři - čtyři; pět - šest; sedm - osm; devět - deset"). Dále jsem si užíval rozpravu Ivana Fónagyho o básnickém jazyce a volbě slov a prostředků.
Nicméně existují samozřejmě i slabé stránky této knihy - esej Adama Schaffa mi přišla bezpředmětná a pro čtenáře, který se chce i při četbě naučné literatury trošku zabavit (tj. pro mně), i dost nudná. Ale tento "dvanáctek" obětovaný komunistické cenzuře byl pro mě dostatečně nahrazen zbylou lingvistickou úrodou. :-)

18.04.2020

Až teď mě napadlo, že český název knihy se dá pojmout jako mýtus (lživý) na jedné straně a skutečnost (pravá) na straně druhé. Toho se opravdu čtenáři této knihy bát nemusí. Eliade nabízí pohled na mýtus jako na náboženskou skutečnost, pomocí níž se vracíme do času počátků našeho světa. Kniha mě oslovila tím, že nebyla pouhým suchým vědeckým popisem, ale všude přicházela s velkou dávkou příkladů náboženského života (které mě vedou k většímu zájmu o náboženství, rity, ale i jazyk národů celého světa). Ujasnil jsem si vývoj mýtu s nástupem křesťanství i jeho maskování v "současnosti" - i když nutno dodat, že Eliade popisuje moderní super-hrdiny způsobem á la moje babička... není se čemu divit - velmi by mě zajímalo, jak by kniha vypadala (zejména v pojetí umění a nutnosti "umělecké destrukce" v polovině minulého století nutné pro jeho další rozvoj... ale i v pojetí super-hrdinů) kdyby byla napsána dnes.
Nejvíce mě ale zaujaly myšlenky o spojení tradičních mýtů s freudovskou psychoanalýzou a mnohem obecněji i s jednou z nejčastějších lidských chorob - s posedlostí původem (jíž jsem také obětí...)

3 25.03.2020

"Tragikomedie ve dvou dějstvích" Samuela Becketta ve mě, snad podle autorského záměru, vyvolává smutek i smích zároveň. Dokázal jsem vypozorovat, že smích přichází s (ne)porozuměním (ne)smyslu všech slov - tedy zjednodušeně řečeno z racionální stránky mě samého a smutek zase spíše čistě z pocitů. Všechno se to ale tak míchá dohromady, že jsem nakonec rád, že jsem hru pouze četl a nebyl na živém představení, protože tam bych cítil úzkost z toho, že nevím, kdy se smát a kdy plakat.
Mohl bych se samozřejmě snažit hledat v Čekání na Godota skryté hlubší významy. Samotná postava Godota mi přišla jako dobrá alegorie pro všechny lidské tužby, které mají člověku přinést poslední a věčné uspokojení ("až budu mít nový dům, tak budu konečně šťastný") - což je poselství, nad kterým se zvláště nyní, v době nesmírného vizuálního smogu, kdy na člověka ze všech stran koukají jednoduché recepty na získání štěstí, má cenu zamyslet. Pokračoval jsem dál v myšlenkách na Godota, jako nietzschovského "stínu Boha", ale nechal jsem toho.
Sám Beckett charakterizoval hru slovem "možná" (perhaps). Možná se tam ukrývá mnoho zamýšlených skrytých významů, možná právě naopak má hra za cíl ukázat, že pojem "význam" je bezpředmětný. Vzpomněl jsem si na mého učitele angličtiny, který jednou, když jsme se ho ptali, jestli se bude účastnit nějaké akce, odvětil "definitely maybe". Pro mě také není Čekání na Godota pouhé "možná", ale spíše "určitě možná".

7 20.03.2020