chamyl komentáře u knih

Ať už je pravda o vině i autenticitě popsaných zážitků Henriho Charrièra jakákoliv, tak z knihy je cítit neuvěřitelná touha po svobodě. Neochota smířit se v jakkoliv bezvýchodné situaci se svým postavením je neustálým hnacím motorem myšlenky na útěk. Vytrvalost, odvaha i nezlomnost po mnoha neúspěších zasluhují obdiv a zároveň jsou inspirující pro mnohé, kteří se občas cítí beznadějně.
Světlo na konci tunelu je vždy, jenom je potřeba se i po stopadesáté zvednout a jít dál, i když vidím jenom na krok.

12 13.02.2019

Paní Mornštajnová, to se nedá číst!
Silný příběh plný bolesti a smutku jde na dřeň skrz tkáně i kosti.
Autorka opět skvěle oslovuje čtenářovy emoce a postupně do nich přisypává další a další pepř. Pro mne její jednoznačně nejtemnější kniha, proti které je Hana veselým příběhem.

11 09.05.2023

Než jsem začal číst tuto knihu, tak bych nikdy nevěřil, že ji zhodnotím jako zklamání. Dílo, jehož název je terminus technicus pro nejtěžší rozhodování, a které zná prakticky každý, aniž by ho kdy četl.
Silný příběh nešťastné Sophie je prokládán zcela banální stýskáním panice a málo pochopitelným účinkováním "božského" Nathana, jehož skvělost a výjimečnost nelze ovšem během pětiset stran prakticky objevit. To celé je umocněno vcelku nudným opakováním stejných schémat historek se Stingovými sexuálně zvláštními partnerkami a Nathanovými výbuchy žárlivosti, přičemž obému se dostává nezaslouženému prostoru.
Jako celek mi to tedy k sobě úplně nepasuje a těžké Sophiiny volby (což by byl výstižnější název knihy) tak nakonec zapadají pod množstvím stránek s grafomanskými popisy něčeho, co prakticky okamžitě zapomenete.
Sophiina volba pro mne navždy bude tím nejtěžším rozhodováním, které musí matka či obecně člověk podstoupit, ale v této knize jsem její sílu bohužel neprožil.

11 21.09.2021

Z mé strany zcela náhodné setkání v oblíbené katalánské metropoli se zajímavým autorem, tolik připomínající Danielovo setkání s Caraxem.
Správně namíchané napětí s retrospektivními výlety a balancující na hraně magického realismu, romantiky, detektivky i historického dramatu. Skvělý mix odehrávající se v kulisách Francova Španělska ve společnosti rozdělené ideologií i kastami. Smutné i veselé, beznadějné i plné naděje.
Krásný výlet se Zafónem do romantické i zlověstné Barcelony.

11 29.12.2020

Je osvěžující vědět, že i prezident může být moudrý.
Sto let staré povídání, které v mnoha pasážích trefně komentuje naše současné dění a zároveň nabízí i východiska či alespoň možné odpovědi.
Škoda, že mnozí z nás tyto myšlenky neumí a často spíše ani nechtějí číst.

11 01.05.2020

"Je maximálně (minus) osmnáct stupňů. To se to bude pěkně zdít!"
Čtivě popsaný jeden den běžného vězně komunistického koncentráku "Gulag" v Sovětském svazu. Z řádek je cítit, že Solženicyn ví o čem píše a že možná pouze stylisticky upravil své případné deníkové zápisky. Nulová osobní svoboda (i v rámci vězení), kruté podmínky ruské zimy v nevalných válenkách a lidská důstojnost degradovaná na radost ze šlichty nabrané odspodu... A to vše za víru, zajetí ve válce či prostě "jen tak". Skuteční zločinci se zde totiž vyskytují jen minimálně.
A teď my řekněte: Můžeme my si na něco stěžovat?

11 18.12.2017

"Rozdali jsme mýdlo... Ozvaly se spokojené hlasy, svlékání proběhlo v rekordním čase a Židé se s radostí tlačili do plynové komory."
Co dodat? Tato kniha je naprosto neuvěřitelná, zvláště pokud si uvědomíme, že je to skutečnost. Zcela stroze a bez jakýkoliv emocí se odvíjí text na jednotlivých stránkách, asi jako když čtete rutinní hlášení o chodu nějakého provozu. Přitom Langova/Hössova totální odosobněnost vše mnohonásobně umocňuje. Studené, strašlivé, neuvěřitelně silné!

11 18.09.2015

Nevzpomínám si, kdy jsem nedočetl knihu... Na cestě jsem se ovšem nekonečně nudil a souboj s ní nakonec prohrál. V každém případě přiznávám, že Kerouackova cesta není mojí cestou a leckdy až nekritický obdiv k tomuto stylu života je pro mne nepochopitelný. Nebudu psát, že je to špatná kniha, protože mnoho čtenářů ji má opravdu rádo a vidí v ní věci či myšlenky, které já ne. Pro mne jde ovšem o jedničku v žebříčku nejpřeceňovanějších literárních děl.

11 11.04.2014

Doporučuji dávkovat v malých porcích, neboť se jedná o průřez komentářů z období tří let a tak občas logicky dochází k opakování témat či sebe samého. Rebel Karel Kryl zde otevřeně píše o věcech, které většina lidí té doby nechtěla vidět ani slyšet a proto vycházely v provinčních periodikách s omezeným dosahem. Vzepření se establishmentu a trvání na (své) pravdě, byť jakkoliv nepříjemné, dokazuje odvahu tohoto malého velkého písničkáře. Ne, v mnoha věcech s ním nesouhlasím, ale přesto si stále citelněji uvědomuji, jak nám dnes nějaký ten Kryl chybí. Servilita, stádní nadšení, oslavné ódy na pomazané hlavy se v období sametové iluze, kdy tyto Krylovy komentáře vznikaly, obrátily z komunistických model na modly pravdoláskovské a kdo nehýkal s nimi, byl levicový anarchista, zpátečník a blbec. A jak to vidíme dnes?

11 17.05.2012

Klobouk dolů, četl jsem s otevřenou pusou! Pro mne zcela neuvěřitelně vizionářský sci-fi román, který je dnes skutečností. Nejprve neškodní a nevinní mloci v podstatě odkázání na pomoc lidí, kvůli lidské hlouposti, ziskuchtivosti a slepotě prosperují a i díky svým reprodukčním schopnostem plíživě získávají navrch nad svými původními dobrodinci. Politikaření, zákulisní hry, zpupnost a hladovost, ochránci mloků před lidmi, kteří nevidí fakt, že už spíše lidé potřebují chránit před mloky. Právníci, kteří budou hájit práva kohokoliv, kdo jim zaplatí bez ohledu na spravedlnost či zdravý rozum. Jak dnešní! Nevím, zda tímto dílem Karel Čapek narážel na něco konkrétního, či chtěl poukázat na lidstvo obecně, ale jistě nečekal, jak aktuální jeho dílo jednou bude. Můžeme jenom doufat, že správně odhadl i konec své knihy...

11 11.05.2012

Amen, už asi není co dodat. Karel Čapek svou brilantní češtinou popsal obyčejný život tak přesvědčivě, až se řada čtenářů bezpochyby neubrání pocitu, že je to celé o nich samotných. A vlastně proč ne, odpovídalo by to filozofii myšlenek této knihy. Názory na tuto knihu budou bezpochyby rozdílné podle toho, jaké Já zrovna ve čtenáři drží standartu, pravdou ovšem zůstává, že tento český velikán na zdánlivě "obyčejném příběhu" zachytil onu neuvěřitelnou rozmanitost (často až rozpolcenost) lidské duše s udivující přesvědčivostí. Všechny ty vnitřní diskuse, úvahy i pochybnosti nastolují - zřejmě již navždy nezodpovězenou - hádanku, kolik je v tom starém železničáři opravdového Karla Čapka a kolik pouhé literární licence. Vynikající dílo velmi moudrého člověka.

11 20.02.2012

Milé překvapení od české autorky, která přesvědčivě mužskýma očima popsala peripetie života maloměstského doktora bojujícího s nástupem krize středního věku v životě, který je tak nějak trochu na levačku. Kniha se čte velmi dobře a to i přestože je vlastně velmi smutná a nevyvolává přehnaně optimistická očekávání. A možná právě o to je opravdovější.
Jednu hvězdu ubírám za klišé neschopných a intrikujících osob ve všech vedoucích funkcích, které (v tomto příběhu zcela zbytečně) opět pouze oslovuje naše národní švejkování.

10 03.06.2020

Souhlasím s výtkami, že obsah příběhu převyšuje formu jeho podání. Přesto dávám s klidným svědomím plný počet hvězd.
Autorka totiž především odfoukla alespoň trochu mlhy, která se nad novodobou historií pobaltských republik pro většinu světa vlivem úspěšné sovětské a následně ruské propagandy usadila. Vždyť kdo z širší veřejnosti něco věděl o sovětské politice vůči svým nejbližším sousedům před zveřejněním informací o událostech v polské Katyni nebo o průběhu anexe pobaltských republik než se začetl do této knihy?
Bagatelizace či popírání těchto historických hrůz přitom pouze zvyšuje pravděpodobnost jejich opakování, zvláště v situaci, kdy je agresor vykreslován vlastně jako oběť...

10 23.08.2019

Platón (a Sókratés) opět dokazují, jak velkými filozofy byli. Zde již smazaný komentář o příručce totalitních systémů ukazoval buď na nepochopení, nebo na snahu o hloupou originalitu hodnocení. Není nutné souhlasit se všemi myšlenkami tohoto řeckého myslitele, ale to nic nemění na neuvěřitelné komplexnosti a propracovanosti jednotlivých tvrzení uvedených nejen v tomto díle. Jejich vstřebáním se kritickému čtenáři otevírají další dimenze uvažování o chodu, řádu a smyslu světa a je pouze na něm, jaký k nim zaujme postoj. Případný nesouhlas by měl ovšem (především sám pro sebe) vyargumentovat podobně, jako to udělal Platón.
Omlouvám za tapetu, ale neodolám a raději místo svých uvedu zde v komentáři některé myšlenky z této knihy. Připomínám, že níže uvedené věty byly napsány před téměř 2400 lety

Nuže, zdalipak také i demokracii rozvrací nenasytnost v tom, co si stanoví dobrem? A co myslíš, že si stanoví? Svobodu. Neboť jak bys slyšel v demokratické obci, to prý jest její nejkrásnější statek a z toho důvodu že jedině taková obec jest hodným domovem pro člověka vrozenou povahou svobodného. Zdalipak tedy to jsem chtěl právě říci nenasytné užívání této věci a zanedbávání ostatních nepůsobí převrat i v této ústavě a nepřipravuje vznik pro tyranii?
Není-li pak nutno, aby v takové obci myšlenka svobody zachvátila všechno? A nutně pronikne, příteli, i do soukromých domů a posléze se vštípí anarchie i zvířatům. Tak například otec si zvyká rovnati se dítěti a báti se svých synů, syn pak rovnati se otci a nemíti před rodiči ani ostychu ani bázně, jen aby byl svoboden; cizí přistěhovalec se staví na roveň usedlému občanu a občan přistěhovalci a cizinec zrovna tak. To se stává a mimo to i jiné takové menší věci: za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se jim, žáci pak nedbají učitelů a právě tak ani dozorců; a vůbec mladí se pokládají za rovné starší a hledí je předstihnouti v řečech i činech, starci pak drží s mladíky, napodobují je a jsou samý vtip a šprým, jen aby se nezdáli nevlídní a pánovití.
Krátce řečeno, shrneme-li všechny tyto jevy, pozoruješ, jak choulostivou činí demokracie duši občanů, takže se jitří a nemůže snésti nejmenšího omezení svobody, které by někdo přinášel. Neboť nakonec, jak víš, nedbají zákonů ani psaných, ani nepsaných, jen aby vůbec nad sebou neměli žádného pána.

10 05.12.2016

Marně jsem hledal tolik vyzdvihovaný vtip, originalitu a především nějakou moudrost. Plnými hrstmi se mi naopak dostalo množství klišé, která zcela odpovídají knize, jenž by mohla být napsána přemoudřelou dvanáctiletou dívkou a přechytralou domovnicí. Ta navíc boj se stereotypním vnímáním své profese, tedy jako tupých, nepříjemných a pro ostatní obvykle neviditelných žen, vede intelektuálním snobismem a arogancí „sečtělých“, čímž zcela převrací na hlavu jí jinak tak vysmívané elitářství.
Dějová linka s přiznanou japonofilií Muriel Barbery je v kontextu celého díla spíše úsměvná či místy možná až směšná. Japonská i obecně asijská kultura je mi blízká, ale nelze si ji příliš romantizovat pouze na základě sklenky saké a pár soust sushi v japonské zahradě. Uhlazenost, ohleduplnost a respekt k ženám rozhodně k dlouhé tradici této ostrovní země nepatří v takové podobě, v jaké je nám zde v tomto díle předkládán.
Ale ano, možná jsem pouze dalším vhodným obyvatelem domu číslo 7 na ulici Grenelle, který je již nyní až na výjimky plný nadutých hlupáků, jenž genialitu této knihy nejsou schopni pochopit.

10 07.06.2016

Bohužel se při hodnocení zcela neprofesionálně nedokážu oprostit od osoby autora Forresta "Asy Earla" Cartera a jeho životních - zhusta rasistických - postojů. Prostě mi k němu ti Indiáni nějak nejdou, asi tak jako bych měl brnění a smíšené pocity z četby Hitlerem božsky napsaného romantického příběhu o nevinné lásce dvou židovských teenagerů. Celé mi to přišlo jako jeho nějaká terapie či snaha o přebarvení vlastní minulosti žádoucími barvami. Navíc anotace knihy hovořící o "autobiografickém vyprávění ze života indiánského chlapce" je vyloženě podvodem na čtenáře. Kniha sama o sobě je napsaná velmi čtivě a snad i v určitém směru poučně, nicméně její téma není nijak objevné. Vadily mi občasné nelogičnosti, kdy chlapec v pěti letech dělá věci, které by těžko dokázal i jako desetiletý. Pokud si ovšem přečtete pouze knihu a nebudete příliš pátrat okolo ní, tak asi budete spokojeni. Mně se to však nepodařilo.

10 28.01.2014

Další ukázka vizionářství a moudrosti tohoto velkého českého autora. Souvislosti a vyznění jeho díla v současných i nedávno minulých historických souvislostech pro mne opět vyvolávají otázku, co Čapek opravdu předvídal a co se pouze samo připodobnilo jeho (tehdy) zcela sci-fi dílu. Zde musím vyzdvihnout především Alquistovi myšlenky, ty jsou pro mne ztělesněním lidskosti i její podstaty a měly by se tesat do kamene.

10 01.06.2012

Kniha se čte skvěle, Puzo působí jako by byl kdysi sám consigliere nějaké rodiny... Vyprávění leckdy vyvolává až nezdravé sympatie k praktikám sicilské mafie, zejména v otázkách spravedlivého zločinu a trestu při selhávání oficiální moci. Zajímavý popis fungování italských rodin pod 2. světové válce ve Spojených státech, byť - zejména v chování Corleonových - až moc idealizovaný a to i přes všudypřítomnou kriminalitu i krutost, které však mají svá striktní pravidla a důvody. Děj svižně ubíhá a čtenář tak Puzovi rád odpustí některé dobové nepřesnosti i skutečnost, že celé dílo psal nikoliv jako sondu do fungování mafiánských struktur, ale vlastně jenom aby zaplatil své dluhy a uživil děti. Povedlo se mu to ovšem náramně. PS: Socialistický doslov ve vydáních před rokem 1989 je rovněž "lahůdkový".

10 15.03.2012

Matthew Perry pro mne není Chandler Bing a jeho potřeba obě postavy neustále propojovat je až tragikomická.

Jak už zde v komentářích opakovaně zaznělo: celkový náhled na knihu i jejího autora se bude u čtenáře odvíjet od toho, zda závislost považuje za nezaviněnou nemoc či něco, k čemu si závislý dopomůže sám. Přiznávám, že patřím do druhé skupiny a i když nechci zlehčovat řadu lékařsko-psychicko-sociologických souvislostí vzniku závislosti a boje s ní, tak prostě nemůžu Perryho vnímat jako pouhou trpící oběť, stejně jako bych to nedokázal u Humberta Humberta podléhajícího své posedlosti mladičkou Dolores.

Kniha je pro mne tedy neupřímnou zpovědí zhýčkané a vcelku sobecké holywoodské hvězdy, která prizmatem showbyznysové sebestřednosti považuje i Boha za jakéhosi slouhu , který nemá nic jiného na starosti, než řešit jednoho losangelského feťáka a jeho kariéru, a tak se mu opakovaně zjevuje, aby ho informoval, že bez něj to nepůjde.

Nekonečné prázdné filozofování ("Co si počnete, když jste herec a jste slavný a bohatý, ale nestojíte o to být bohatý a slavný?" - Božíčku, fňuk, to nemá řešení!) a pár vtípků ("Ve skutečnosti jsem nedávno přibral tolik, že když jsem se podíval do zrcadla, myslel jsem, že mě někdo pronásleduje.").
Za mne tedy jinak nic moc jak kniha, tak člověk Perry.

9 24.09.2023

Sentiment k prvnímu Medvědínu mě přesvědčil pustit se (po nepříliš povedeném druhém dílu) i do Vítězů, abych nakonec dostal podruhé převařený čaj bez cukru a citronu, který mi byl navíc místo v hrnku servírován v dvacetilitrovém kanystru. Zřejmě s pocitem, že "když je toho hodně, tak to musí být dobré".

Dvě města nešťastných lidí plných zloby, nenávisti a neštěstí i smůly, kteří spolu buď nemluví nebo mají vztahy plné nedorozumění či tajností, případně se záhadnou dynamikou, kdy původně sobě nejbližší lidé proti sobě najednou kují pikle, či alespoň nově sdílí tajemství s lidmi, o které by si předtím neopřeli ani kolo.
Tuny stránek plné moralit, prázdných mouder a banálního filozofování zabalené do těch nejprovařenějších klišé a stereotypů.
Tabulku vede klub, který nemá s týmem nic společného a jehož hráči spolu nejen nekomunikují, ale ani se vlastně pořádně neznají, k čemuž všemu intenzívně přispívá svými "psychologickými metodami" trenérka.
NHL loví talenty ve švédské pralesní lize, kterou ovšem mezi sebou hrají prakticky pouze dvě "prdele" (omlouvám se) ze severu, jenž jsou v tabulce vždy buď první nebo poslední.

Fredrik Backman psát bezpochyby umí, proč ovšem pořád píše dokola stále to samé?

9 25.04.2023