Škola Malého stromu

Děda a babička učí svého vnučka- sirotka- lásce k přírodě.

Škola Malého stromu je důkaz, že někdy netřeba hodně stran, aby byla kniha skvělá. Nový poklad mý knihovny.

Tak tohle bylo nečekaných 5*.
A ano, už v době, kdy mi jí kolega z práce před lety doporučoval, jsem si všimla vysokého hodnocení,.. no ale, ne vždy to tak je i pro mě.

Ale když jsem otevřela tuto knihu a začetla se do prvních stran... možná už do prvního odstavce.. wow! Tak krásně poetickou, laskavou, poučnou, místy vtipnou a ke konci opravdu dojemnou knihu jsem sakra dlouho nečetla.
Moc, moc, sakra moc se mi to líbilo! To propojení s přírodou, že člověku stačí opravdu málo, jen mít někoho u sebe. Vědět, že "sme sví"..

Krásný. Fakt nádherná kniha, na kterou nikdy nezapomenu a už teď se těším, až jí znovu otevřu. A takových knih opravdu mnoho není.

Zamyslíte se, když to čtete. Chtěli byste něco změnit, vrátit se k jednoduchému, opravdovému životu. Jak?

Hezký námět i zpracování - pohled malého a dospívajícího kluka, souznění s přírodou a indiánskou tradicí. Ale je to vše až jednostranně rozdělené na ty "dobré" a "zlé" lidi, místy až kýčovitě naivní.

Hodný Indián versus zlý bílý muž, nespoutanost a vítr ve vlasech versus surové zákony a vykořisťování lidí, sepětí s přírodou versus zneužívání přírodních zdrojů kvůli mamonu, laskavá indiánská výchova versus kruté zacházení v dětském domově, indiánská odvaha, čest a věrnost versus podlost a věrolomnost bílých. Přestože je kniha vlastně založena na spoustě těchto klišé, nesmírně dobře funguje a příhody Malého Stromu jsem si užil. Vyprávění je zábavné, často veselé, jindy smutné až sladkobolné. Celou knihou prostupuje vztah k přírodě, láska k horám a ke všem jejich obyvatelům. Tato kniha je pro mě velice příjemným překvapením.

Pro mě jedna z nejpoetičtějších knih, kterou jsem objevila až v dospělosti přes dětské představení v divadle Kampa, následně ve filmovém zpracování, audio knize, knize... dokonce jsem jela do Chattanooga v USA podívat, protože jsem chtěla vidět místo, o kterém se vypráví. Great Smoky Mountains jsou překrásné!
Příběh o chlapci, jehož matka pocházela z kmene Cherokee. Jako sirotka si ho vzali na výchovu prarodiče. Učili ho vše pro život v přírodě a s přírodou. USA v tu dobu, jako prakticky stále, bylo velmi nepřátelské vůči původním obyvatelům, ale jejich hrdost a pokora v jednom se předávaly jako nástroj života.
Smutnou a nepochopitelnou cestou se pak ubíral autor...

Jsem ráda, že jsem na knihu narazila, je v ní spousta ponaučení do života. Doporučuji přečíst v každém věku. Určitě se ke knize ještě někdy vrátím znova. Ukazuje nám, co je doopravdy důležité. "Ber jen to, co potřebuješ." Tím by jsme se měli v dnešní době řídit.

Za mne nadherna kniha, ktera pohladi po dusi!
Cteni jsem si uzila a na konci jsem pustila i slzy. Nehlede na pozadi autorova zivota, pribeh byl opravdu krasny!!!!

"Peřiny mraků se po ní válejí a tisknou její boky
z keřů a větviček odkapává své vzdechy
slyšíš ten život jak v lůnu jí bije
cítíš tu vůni půdy a její sladký dech
a ve vzlycích jarních bouří milování žár".

Jak je možné, že něco tak neskutečně krásného napsal někdo jako Asa Carter - neúspěšný rasistický politik, který bojoval pro segregaci? Při prvním čtení knihy asi před 4 roky jsem toto nevěděl. Hodnotil jsem tuto knihu jako jedno z nejkrásnějších děl o Indiánech, které jsem kdy četl. O to silnější bylo moje zděšení, když jsem se při mém druhém čtení této knihy dozvěděl, že je to všechno lež jako věž a nejspíše pouze promyšlený marketing. Autor knihy byl programovým rasistou a jedním ze zakladatelů militantní odnože Ku Klux Klanu. Po neúspěchu v politice se Carter přestěhoval do Texasu, změnil si jméno na Forrest (snad podle jména syna, někde se ale dočteme, že to bylo podle zakladetele KKKlanu Nathana Bedforda Forresta) a provedl tuhle neuvěřitelnou kulturní krádež a parazitování na sympatiím k Indiánům. Jako krádež to vnímum proto, že to Forrest Carter neprezentoval jako beletristickou fikci, nýbrž jako součást svého života. Záměrně lhal, že to je autobiografické a předstíral až do své smrti, že má čerokízký původ. Carter ale nebyl sirotek ani Indián a celé si to záměrně vymyslel, jak po jeho smrti potvrdili jeho děti. A co když touto krádeží zakrývá své rasistické a antisystémové názory? Utrpení Čerokíů srovnávat s utrpením bílých obyvatel chudých bílých z hor (hillbillies), kteří byli z pohledu tehdejších rasistů dekadentní liberální společností násilně nuceni posílat své děti do stejných škol jako černoši? Když si přečtu některé pasáže z Carterových projevů a představím si, že by je chytře využil třeba někdo ze současné SPD, následoval Carterovo vzor a do srdce-chytlavého kontextu postavil boj proti útlaku násilné liberální Evropské Unie, je mi opravdu smutno. Tentokrát, snad ještě více než z konce této opravdu překrásné knížky. Překladatel Lubomír Miřejovský na poslední strance knihy připouští, že se nejedná o autorovu přenou biografii, nikde se ale nedozvíme, že to byl marketing a záměrná lež. Čerokiové ve svém stanovisku píší: "Tato kniha není o nás. Je to fantazie bělocha, který nenáviděl vládu a zneužil naši tvář, aby mohl tuto nenávist šířit."
Knize pro její literární kvalitu dávám 5* a doporučuji jí vše milovníkům dobrého čtení. Vzhledem k výše popsanému bych nejraději dal 0*. To bych ale popřel pocity a myšlenky, které jsem při čtení prožíval.

Tato kniha patří k mým nejoblíbenějším. Stejně zajímavé, jako číst knihu, je i přemýšlet nad tím, jak se mohlo stát, že konfliktní bílý rasista, který se rozhádal s vlastní rodinou, napsal knihu podle vyprávění člověka vychovaného indiánskou babičkou. Věřím tomu, že příběh je autentický, protože bělocha by nikdy nenapadlo udělat díru do dveří, aby v kuchyni mohl hnízdit pták.

Krásný a posmutnělý příběh, který dává do kontrastu skromný a přirozený svět Indiánů s přemoudřelým a ziskuchtivým světem bílého člověka. Příběh malého indiánského chlapce, vyrůstajícího s prarodiči v souladu s přírodou a v moudrém přístupu k ní. Při čtení jsem "plakala" dojetím i bezmocí, ale tekly mi i slzy smíchu nad příhodou, kdy dědeček jednoduchým způsobem "zneškodnil" partu bílých hloupých a agresivních hochů.

Moje oblíbená. Vracím se k ní pravidelně.

Čerokíové - indiáni a víc nic o nich nevím. Díky "Databázi knih" si knihu půjčím v knihovně a začtu se..... duchovní odkaz Čerokíů v příběhu malého chlapce jménem "Malý strom" a jeho nejbližších, což je dědeček a také babička. Život, kterému se učil prostřednictvím přírody, vnímání a naslouchání, prostřednictvím moudrých názorů zkušených dospělých ve svém okolí. Příběh, který přibližuje marný boj indiánů za svobodu, boj zachovat si lidskou důstojnost, zachovat si svůj jazyk, území a nezávislost.
Pár moudrých myšlenek:
"... dyž neznáš svou minulost, nebudeš mít budoucnost."
"... člověk má dvě mysli. Jedna mysl řídí potřeby tělesného života. Máme i jinou mysl... je to duchovní mysl."
"... duchovní mysl je sval. Při používání se zvětšuje a sílí."
"Vidíš, Malej strome, nikdy se v životě nic nenaučíš jinak než chybama."
"Každý pták, který přiletí ke srubu v horách, přináší nějaké znamení."

A v závěru kapitola "Píseň na odchodnou"...... všichni dojdeme na konec, všichni z tohoto světa odejdeme....

Nádherná knížka o souznění s přírodou. Jedna z nejlepších letošního roku. Doporučují.

Útlá, ale skvělá kniha o střetu tradičního indiánského života v souladu s přírodou a "civilizovaný" dobyvateli Ameriky v čele s církví.

Začátek mi přišel vlažnější, říkala jsem si, dobrý, ale žádné wow....střední část začala být pro mě zajímavější, ale ten konec....páni....posledních asi dvacet stran jsem zhltla jedním dechem a ronila krokodýlí slzy....

Někdy se nám do rukou dostávají knihy, na které se nezapomíná. Pro mě bude tahle jedna z nich!

Tak o týhle knížce jsem slyšel historky. Vyprávěl mi o ní jeden jeden kamarád, pijan, básník, pozorovatel nebezpečných zmijí a domácí mykolog. Došlo to tak daleko, že mi jí přinesl do hospody, abych si to přečetl. A já to teda udělal.

Jednu věc ti povím, a možná nebude jenom jedna. Nechápu, jak se mi takovejhle kousek mohl celej život vyhejbat. Jako by nestačilo, že se mi celej život vyhejbaly dlouhý peníze, dochvilnost a kolikrát i dobrej úsudek. Až při čtení jsem zjistil, že prachy jsou k ničemu a dochvilnost že vymyslel určitě nějakej politik.
Strašně mě bavilo poslouchat dědečka jak vysvětluje běh přírody a život, kdy se využije jenom to, co je třeba. A jeho nadávání na dobu, která evidentně už není pro něj. Žít podle zákonů a systému, když všechno co potřebuješ k životu ti dá les, hory, řeka a tajná palírna v horách. Protože kukuřici se vyplatí pěstovat jenom na chlast.
Byl jsem tou dobou dost nachcípanej, všechno prožíval a společně s nemocema se mnou ke konci dost zmítaly i emoce.

Tím jak mě ta knížka nutila přemejšlet o tom, že ten životní styl co je nastavenej, je vlastně úplně k hovnu, přisedla si tato knížka ke stolu vedle muže, co sázel stromy. Proč ne na stupně vítězů? Přece proto, že elita sedí za stolem u točenýho Rohozce. I když stromař i dědeček by se tam asi neváleli, to jenom já. Taky nevím, jestli v další knížce, která mě takhle usadí, bude strom, nebo stromy. Teď se strašně těším na další čundr. Tam všechno krásně šlape beze spěchu, posedíš, zastavíš v sobě jelena a budeš pozorovat divoký zmije. Asi bude už mrznout. Nevadí...
Chtěl bych se toulat jako Borovej Billy. Bejt horal, toulat se a mít kámoše, co má v horách palírnu. Ale asi jsem obyčejnej čuchač soudků.