callahanh komentáře u knih

Kunderova díla obecně se těžko hodnotí, protože k tomu, aby byla plně pochopena, by musel být člověk literární historik a teoretik. Běžný čtenář se tak musí řídit spíše dojmy - v Knize smíchu a zapomnění je vše, co dělá Kunderu Kunderou - typicky cynický a někdy černý humor (brilantní část Maminka), nostalgie a stesk po časech, kdy bylo lépe (Tamina) nebo různé metafory (Lítost, Tamina), v tomto případě nechybí ani reflexe roku 1968, který pro něho znamenal samozřejmě konec veškerých nadějí. Ono těch ohlasů na komunismus je tu víc, některé jsou otevřené, jiné sofistikovanější, ale přesně vystihují jeho podstatu (vyretušovaná fotografie, točení se v kruhu a nemožnost vrátit se do něj zpět). Ačkoli dějově na sebe kniha nijak nenavazuje, jednotlivé části jsou spojeny idejemi, duchem a právě oním smíchem a zapomněním, které jsou tím jediným, čím lze bojovat proti (mnohdy vlastní) blbosti a společenským normám. Pro teoretiky je určitě atraktivní sledovat formální stránku díla, která se podobá hudební symfonii, která má také několik nezávislých vět, v nichž ale občas probleskne nějaký stejný motiv a v závěru se uzavře návazností na začátek. Kundera ja zkrátka svéráz a buďme rádi, že ho máme a proslavil nás v zahraničí, ačkoli na to asi on z vysoka kašle. 75 %

6 24.06.2019

Z dnešního pohledu těžce staromilská až archaická literatura, protože to, co se zde řeší, už by se dnes nemohlo stát. Hardy se opět vysmívá upjaté viktoriánské morálce a na své naivní hrdince ukazuje všechny neduhy, které tehdejší společnost odsuzovala a řešila, a tedy jakési zpátečnictví tehdejších norem. Příběh rozhodně není strhující ani nijak zásadně čtivý, ale má své kouzlo a dokáže si trpělivějšího čtenáře získat. Celý román má vlastně jen jedno jediné negativum - je příliš dlouhý a zbytečně popisný. Je to opravdu tak, že Hardy nikam nespěchá a popisům krajiny, různých vesnických rituálů a společenských norem věnuje extrémně mnoho místa, což je někdy zcela zbytečné a neopodstatněné. Jinak mu ale není co vytknout, protože s hlavní hrdinkou se tentokráte dá soucítit a její osud naprosto vystihuje to, že když člověk udělá jednu chybu, veze se s ní celý další život. Vzhledem k již zmíněným dlouhým popisům je kniha maximálně na jedno přečtení, to ale určitě nikoho neurazí a naopak mnohým odhalí kouzlo a svým způsobem i nadčasovost Hardyho, který to ve své době musel mít těžké. 70 %

9 16.06.2019

Vydání z roku 2004, které jsem četl, je podle nakladatelství zkrácenou formou původního románu, ono to ale nevadí, protože původní jazyk je zachován. Je zajímavé, že ačkoli jde o paměti kata, čtení není vůbec hororové a nějaké naturalistické scény poprav tu absolutně chybí, takže je to vlastně takové "romantizující" čtení. Nejsilnější je kniha v pasážích, které "sepsal" původní kat Mydlář, protože z nich se dozvíme něco o historii Prahy a částečně i českých zemí a také něco o popravách a katovském řemeslu. Dokonce je prozrazeno, že kat byl něco jako doktor, protože vyráběl různé mastičky. Čtení je to překvapivě velmi dobré až strhující a některé osudy jsou vskutku hodně zajímavé. Když se do popředí dostane Mydlářův syn, všechno trošku opadne, což je dáno i tím, že do Prahy vtrhli Švédové a děj už se věnuje spíše boje s nimi a obléhání Prahy než samotným popravám. Popisy onoho obléhání a bitev jsou trošku chaotické a hůře se v nich orientuje, což je malinko škoda, a to i proto, že díky němu se de facto intimní portrét jedné rodiny mění v popis celospolečenského dění, což rozptyluje. Paměti kata Mydláře jsou nicméně výbornou knihou, která i přes značné stáří má čtenáři co nabídnout. 75 %

8 05.06.2019

Další z důkazů toho, že na světě asi není individuálnější sport, než je tenis. Jedna z jeho nejlepších hráček se ve své autobiografii nevyhýbá (téměř) ničemu a poodhalí to, proč si o ní všechny hráčky myslí, že je arogantní a po přečtení je všem jasné, že to ani jinak nejde, protože skutečně nemohou být tenistky velké kamarádky, protože logicky když hrajete proti kamarádovi, je vám ho pak třeba líto, což do profesionálního sportu úplně nepatří. Šarapovová popisuje i to, jak osamělý je život vrcholové sportovkyně, kolik stojí dřiny a úsilí, a především to, že najít si partnera je prakticky nemožné, protože žádný se nechce vzdát kariéry a nedokáže snést, když vydělává méně než partnerka. Nejde o úplně detailní životopis, protože některé kapitoly z méně podstatných období tu chybí, to nejpodstatnější tady ale je, což je důležité. Pozitivem budiž i čtivý styl psaní, srozumitelnost a autorčina otevřenost, díky níž má čtenář možnost nahlédnout do zákulisí elitních tenisových akademií, vrcholových turnajů, náročné práce s trenéry a také do svěa, v němž se uznávají jen ti nejlepší a závist je všudypřítomná. Body navíc přidává i pohled na kauzu "meldonium", v níž se Maria rozhodně neospravedlňuje a pouze fakticky popisuje, jak a proč k ní došlo a v druhém plánu též poukazuje na to, že po ruských sportovcích se opravdu jde někdy hodně nefér. Výborná biografie, kterou ruší jen špatná česká editace, neboť je v ní dost překlepů a chyb. 75 %

5 24.05.2019

Napsáno už toho tady bylo dost a s většinou vesměs souhlasím. Je nesmysl chtít po Nesbøm, aby radikálně změnil svůj styl psaní, když pořád funguje. Žízeň navazuje na předchozí Policii a vlastně i Přízrak, tudíž je dobré číst knihy v tomto pořadí. Postava Harryho Holea tu prodělá velkou osobní transformaci, která je asi tím nejzajímavějším na všech knihách. Stejně tak se tu objevují nové a poměrně sympatické vedlejší postavy, rozehrávají další linie, které se neuzavřou, takže zasvěcený čtenář si může tzv. chrochtat blahem. Samotná kriminální zápletka už hraničí s hororem, protože brutalita pachatele už je extrémní a hodně krvavá, takže čtení není nic pro slabší povahy, tím pádem jsou ale vraždy vynalézavé a atraktivní. Jak u Nesbøho románů bývá zvykem, odhalením pachatele nic nekončí, protože vždy stojí někdo v pozadí, znovu je to ale poměrně důvěryhodné a motivace je uvěřitelná. Těžko říct, zda lze autorovi vyčítat to, že se drží jakéhosi "hollywoodského" schématu spočívajícího v šokujících odhaleních, několika koncích a až filmovém stylu psaní. Osobně nepatřím k fanouškům popisů přestřelek a velké akce, protože to na mě tak nepůsobí, ale být to tu zkrátka musí. Žízeň je román, který je určen jen a pouze těm, kteří ví, kdo je Harry Hole, čím si prošel a jaké má osobnostní možnosti a těm, kteří znají Nesbøho styl. Ostatní by měli začít od začátku a do knihy se nepouštět. 85 %

10 23.05.2019

Pro všechny opravdové fanoušky fotbalu je tahle kniha povinnou četbou. Ať už je čtenářův vztah k Bayernu a Guardiolovi jakýkoliv, stojí za to si přečíst, jak to v takovém velkoklubu funguje, jak složitě se tam pracuje, a především to, jak těžké je zkrotit velké hvězdy a získat je na svou stranu. Perarnau měl tu výhodu, že měl neomezený přístup do zákulisí, takže si mohl promluvit s hráči, asistenty i samotným Guardiolou, který byl navíc hodně sdílný, takže umožnil nahlédnout do své mysli a čtenář se tak dozví vše o tom, jak probíhají tréninky a jak se stanovuje taktika. Bayern v průběhu sezóny potkaly vzestupy i pády, tudíž má čtenář šanci dozvědět se, jak se pracuje s týmem, který má lehčí krizi. Další přínos knihy je i v tom, že si všichni utvrdí, že ve všech klubech dochází během sezóny k poklesu výkonnosti a ztrátě motivace, s čímž je důležité počítat a každý trenér musí vědět, jak s tímto faktorem pracovat. I po přečtení této knihy se potvrdí, že trenér musí být někdy z taktických důvodů za hlupáka a musí se opravdu spoléhat jen a jen sám na sebe. Velmi poučná kniha, která dost možná změní mnohým fanouškům náhled na moderní fotbal a na trenérskou práci a samozřejmě potvrdí, že dělat trenéra není vůbec nic jednoduchého. Pro ostatní čtenáře kniha nic nepřináší, protože se tu nic jiného než fotbal neřeší a styl je spíše novinářský než beletristický, což v tomto případě je jedině dobře. 80 %

1 09.05.2019

Čtvrtý Wallanderův příběh je naprosto standardní severská krimi z dob, kdy ty ještě nevládly trhu. Je to spíš oldschoolová záležitost, protože mrtvol v ní není tolik a ani způsoby vražd nejsou kdovíjak brutální, což může být pro někoho potěšující. Samotný Wallander je hodně zajímavá postava, která má přirozený vývoj a její pochybování o sobě samé a různá traumata jsou tím nejlepším, protože ji dost polidšťují. Samotný případ není až zas tak atraktivní a působí hodně obyčejně, co ale knihu pozvedá, je atmosféra odlehlého zámku, v němž platí vlastní pravidla a jejího majitele zahaluje prazvláštní aura. Pak je ale škoda, že rozuzlení je trochu očekávané a chybí mu moment překvapení a třeba i nějaký šokující pachatel, nebo trochu jiný motiv. Jak už tu bylo také zmíněno, zamrzí, že motiv jakýchsi lidských loutek, který by příběh posunul lehce do hororu, není rozveden a vůbec využit. Usměvavý muž zase posune vývoj Wallandera trochu dál, samostatně mu ale chybí něco, kvůli čemu by si ho čtenář pamatoval o něco déle a chtěl se k němu vracet. 70 %

6 02.05.2019

Moc bych Fílovi přál, aby mu vyšla jeho snaha tento příběh zfilmovat. Otázkou ale je, jakým by to bylo způsobem, protože pokud by měl film vypadat jako tato kniha, musel by být sakramentsky dlouhý a dost popisný, což asi není úplně to nejlepší. Kniha samotná je každopádně psána dost filmově (krátké dialogy, skákání z místa na místo i z osoby na osobu, velmi krátké podkapitoly, minimální popisy), i proto se velmi dobře čte a odsýpá, jen jí zkrátka chybí propracovanější psychologie postav a větší sevřenost. Můžeme také spekulovat o tom, do jaké míry je vše podle reality a kolik si toho Fíla přidal, protože ono rozdělení na toho dobrého (Kriegel) a "zlého" (Husák) je někdy až moc viditelné a na sílu. Nic moc to ale nemění na tom, že Kriegel byla osoba, o níž by se mělo ve školách učit, zatím ale jeho jméno není tak známé, což je velká chyba. Rozhodně by mělo jít o povinnou četbu pro všechny voliče KSČM, protože to, jak vrcholní představitelé strany dokázali zničit několik životů, je smutné a jednomu je z toho dost zle. Kriegel by nicméně zasloužil pořádnou a odbornou biografii, protože Fíla pro něj touto knihou udělal hrozně moc a představil ho širší veřejnosti, což určitě není málo. Pokud někdy dojde na její převod do filmu, budu věřit, že se jí chopí schopný dramaturg, protože po přečtení je evidentní, že autor ztratil nad příběhem nadhled, což pro film většinou není dobře. 70 %

6 22.04.2019

Titulní novela je nadčasová záležitost, která je svým způsobem děsivá i po letech, protože podobná situace se může v nejbližší budoucnosti přihodit. Matheson je úsporný spisovatel, protože na vytvoření depresivní atmosféry nepotřebuje moc místa, ale v pár větách uvede čtenáře do obrazu a posléze už jen prohlubuje vztah mezi ním a titulním hrdinou, který je zoufale osamocen a čeká na jakýkoliv kontakt. Ocenit se musí i čtivost, spád a samotný nápad a příběh, v němž není hodně věcí odhaleno, ale vůbec to nevadí, protože o hledání příčiny Já, legenda rozhodně není. A samotný závěr to pak už jen korunuje. Další povídky jsou, jak už to u podobných sbírek bývá, kolísavé kvality, žádná ale není vysloveně špatná. Kupříkladu Pohřbené nadání je ukázkou toho, jak Matheson ovlivnil Stephena Kinga, protože jde de facto o prolog Mrtvé zóny, který je tím pádem poctou Mathesonovi. Vyzdvihl bych ještě Za pět minut dvanáct, která je krátká, ale má děsivou a mrazivou pointu; Oběť, což je předchůdce wooodoo hororů, který nepostrádá atmosféru a opět údernou pointu a Nepříčetný dům, což je pro změnu hodně znepokojivá povídka. Zbytek už v paměti asi tak nezůstane a některé povídky (zejména Čarodějky a Tanec mrtvých) šly úplně mimo mě a moc jsem je nepochopil, ale to je v podobných sbírkách zcela běžné. Samotná Já, legenda je ale výborná a dodnes působivá a hodnocení si zaslouží vysoké, některé zbylé povídky ale knihu jako takovou sráží dolů. 70 %

7 21.04.2019

Růženky nedosahují kvalit těch nejlepších Kingových děl, ale pořád jsou výborné. King tu opět rozjíždí svůj oblíbený velký příběh (a asi je jedno, jaká byla dělba práce mezi ním a juniorem), a i když v rámci své tvorby není tak originální, zaujme a strhne zajímavým příběhem o tom, co se stane, když na světě zůstanou jen muži. Kniha má spád, je potřebně epická, v úvodu je dokonce seznam postav, aby se čtenář lépe orientoval, nechybí tu typicky "libové" kingovské hororové výjevy, brutální násilí a černý humor. Tentokrát jsem měl ale pocit, že linie se světem, v němž žijí ženy, které usnuly, je tu jaksi navíc a trochu zdržuje. Chyběly mi tu i typicky kingovské minispoilery a bohužel i pořádný záporák, protože Frank, který k němu má nejblíž, není úplně zlý a vzbuzuje trochu soucit, což není primárně špatně, jen je to u Kinga neobvyklé. Trochu moc tu vystupují i jakési feministické vyznění a reakce na aktuální rasové problémy v USA, lehce zklame i smířlivý konec. Růženky jsou samy o sobě výborné dílo, jelikož ho ale napsal Stephen King, čtenář má automaticky vyšší očekávání, což ho tedy trochu sráží. 80 %

11 09.04.2019

Kniha, která trochu klame tělem. Popis na přebalu láká na klasický medailon slavného režiséra a uvedení jeho díla v kontextu doby, realita je ale trochu jiná. Zatímco první třetina je ještě docela zajímavá i pro běžného čtenáře a vskutku se snaží o osobě Polanského prozradit trochu víc a neopomíjí ani pohnuté události, které na něj měly zásadní vliv, zbylé dvě třetiny jsou až moc vědecké. Batkiewcz v nich jde až moc do hloubky a těm, kteří se nezajímají o film jako takový a nejsou filmoví vědci, toho kniha zas tolik nedá. Ano, je zajímavé si přečíst o tom, co má Polanski společného s Picassem, jaký vliv na něho měl Kafka nebo to, že jeho tvorba připomíná symfonie slavných hudebních velikánů, ale ne úplně jednoduchý jazyk a jakási autorova zahleděnost pouze do polské tvorby a opomíjení tehdejších celoevropských, případně hollywoodských trendů četbu hodně ztěžují. Je škoda, že místo těchto trochu zbytečných rozborů není víc místa věnováno Polanského nejzásadnějším počinům Čínská čtvrť a Rosemary má děťátko, které ovlivnily tehdejší podobu svého žánru. Pronásledovaný Roman Polanski je určen těm, kteří film rozebírají z hlediska umění, rádi hledají souvislosti tam, kde možná ani nejsou, případně studentům filmové vědy. Pro ty, kteří se o film a osobu autora zajímají jen okrajově, určitě není, takže ji ani nedočtou. 60 %

3 28.03.2019

Jak už tu bylo několikrát napsáno, Černá hra silně připomíná knihy Dominika Dána, jen v ní chybí detektivní zápletka a policisté. Jinak je ale podobně čtivá, má spád, především ale působí dost autenticky, což je na ní to nejmrazivější, protože není pochyb o tom, že podobně to v devadesátých letech na Slovensku (ale i u nás) vypadalo a bohužel je pravděpodobné, že to tak vypadá i teď, jen to není tak markantní. Žádná z postav rozhodně není kladná, přesto jsou všechny zajímavé a propracované, zároveň se ale čtenář s žádnou nedokáže úplně ztotožnit, takže pak trochu chybí emoce, ale možná to byl záměr, protože tím pádem to opravdu celé působí jako dokument. I přes množství hrdinů je vše přehledné a nikdy se čtenář v knize neztratí, navíc z ní trochu pochopí "romskou" mentalitu, za což určitě patří body navíc. Černá hra je trochu depresivní a smutné čtení, na druhou stranu zcela autentické a všem těm, kteří tu dobu nezažili, posyktuje výborný pohled na to, jak divoká byla a co vše bylo tehdy možné. 75 %

9 19.03.2019

Velice a bohužel trochu zbytečně složitá kniha, která má obrovskou výpovědní hodnotu, která se ale ztrácí ve formě. Kohout tu střídá několik forem - od té čistě románové po scenáristickou, jevištní a deníkovou. Pozitivem je, že si nebere servítky, nijak se neobhajuje a přiznává, že i on se nechal oblouznit nastupujícím komunismem a patřil k jeho skalním autorům, postupem času se ale dá odtušit, že došlo k vystřízlivění a kruté ukázce toho, že tenhle režim vlastně fungovat nemůže. Kohout se tu vyrovnává nejen s vlastním světonázorem, ale také se vztahy, které neměl úplně jednoduché, s pohledem na idealizované modly i se svým národním myšlením a velmi silným vlastenectvím. Knize de facto není co vytknout, jen je škoda, že je psána tak nechronologicky a náročně, že se nedostane k tak velké čtenářské skupině, jak by bylo potřeba. Zapomenutá československá klasika, k jejímuž plnému pochopení brání právě ono sřídání pohledů a forem. 70 %

1 04.03.2019

Zajímavý a tak trochu různorodý výbor Čechovových povídek a novel, který nemá jednotící linii a je kolísavé kvality. Ve všech se ale autorovi povedlo zachytit specifické kouzlo ruské vesnice devatenáctého století a citlivě vykreslit různé fáze romantických vztahů mezi postavami. Některé povídky jsou vážné, jiné lehce ironické až sarkastické, rozhodně se v nich ale nedá mluvit o nějakém hlubokém ději. Všechny jsou totiž spíše o pocitech, vytvoření atmosféry, vztazích a ukazují tehdejší společnost, která byla od sebe hodně odlišná a i motivace jednotlivců byly diametrálně odlišné. Některé příspěvky jsou slabší a po pár dnech od přečtení už jsem je zapomněl, jiné jsou ale naopak velmi dobré a nápadité. Sbírka ale vyžaduje sečtělejšího a zkušenějšího čtenáře. 70 %

3 01.03.2019

Velice zajímavý a typicky kunderovsky odosobněný román je plný metafor a filozofických úvah, které doplňují příběh jednoho básníka, který si vytvořil vlastní, odvážnější alterego, jemuž přisuzoval hrdinské skutky, sám byl ale zbabělec, upsal se nastupujícímu komunismu a celý život byl pod silným vlivem panovačné matky. Dilema umělců krutých padesátých let tu Kundera vystihl výborně a na Jaromilovi popsal velkou část národa, která se sklonila před totalitou a nebála se udávat. Velkou roli tu opět hraje pro autora zcela signifikantní nevinný žert, který se změní v osudovou záležitost a změní život hned několika lidem. Autorova schopnost ironie je zcela jedinečná, a vzhledem k tomu, že nad svými hrdiny má nadhled a de facto se jim vysmívá, je pak pointa celého příběhu o to krutější. Možná, že si mohl ušetřit srovnávání Jaromilova života s ostatními básnickými velikány, to je ale snad jediná výtka, kterou lze k románu mít. Život je jinde je výborná kniha o selhání levicového intelektuála, české malosti a o tom, jaká tragédie je nemít vlastní názor, být neustále pod něčím vlivem a o zoufalé snaze proslavit se. 80 %

11 25.02.2019

Asi typický tuzemský bestseller posledních let. Děj je nulový, vše se točí kolem vztahů, osudy postav jsou propletené až moc nepravděpodobně a náhod je tu taky až moc. Hartl se chlubí tím, že knížku nepřečetl již dvacet let a na jeho práci je to znát, protože Okamžiky štěstí připomínají časy devadesátek, kdy se toho moc neřešilo, snad všem všechno vycházelo a možností bylo plno. Román je psán velmi lehce, čtivě, nijak náročně a srozumitelně, takže se čte opravdu dobře a rychle. Co ho ale odděluje od podobných tuctových příběhů, je to, že je psán ze dvou pohledů - ačkoli se některé události úplně nedoplní, všechny střípky do sebe nezapadnou a něco působí silně nelogicky a nereálně, na mnoho věcí to přinese jiný pohled a přece jen učiní postavy plastičtějšími. Oceňuji i to, že se autor vyhýbá lacině použitým vulgaritám a rádoby erotickým popisům a používá docela inteligentní humor. Okamžiky štěstí jsou absolutně nenáročnou literaturou, která působí jako by ze života a nemusí se nad ní přemýšlet. Jako takové je tak musíme brát, protože opravdu nenabízí nic víc. 60 %

4 18.02.2019

U Dekameronu záleží na tom, jak k jeho četbě čtenář přistoupí. Důležité je hledět na něj optikou doby, v níž vznikl, kdy opravdu mohl způsobit skandál mnoha lechtivými povídkami, které by dnes mohly sloužit jako scénář k pornu a nemusely by se moc upravovat, upozorňováním na rozmařilost církve, hloupost lidí a naopak jejich "vyčůranost". Z dnešního pohledu je pochopitelně kniha strašlivě naivní, nepropracovaná, a jelikož se skládá jen z povídek, nemá jednolitý děj a záleží, co koho baví. To, jak Boccaccio dokázal eufemisticky popsat soulož, ale zaslouží obdiv, protože v jeho podání působil tento akt až roztomile a romanticky, nejlepší je za mě jednoznačně vymítání ďábla a zahánění ho do jeskyně, to nepřekonalo nic, navíc jsem toto spojení ihned zařadil do svého slovníku. Jestli je ale kniha něčím cenná, je to poměrně drsný a realistický popis morové rány, který je hned na začátku, a který evokuje to, jak bezmocní proti ní všichni byli. Dekameron není jednoduchá četba, ale rozhodně se vyplatí do něj alespoň nahlédnout a jeden den z něj si přečíst, aby si člověk udělal představu o tom, jak se literatura za ty stovky let vyvinula. 70 %

10 31.01.2019

Celkově vzato rozhodně zajímavá a přínosná kniha, ale asi jsem čekal něco víc. Pozitivem budiž to, že Koller toho o sobě prozradí opravdu hodně a čtenář se dozví věci, o kterých mnohdy nemá ponětí (kdo "přebral" Kolerovi první manželku, že i on jel v drogách atd.) a nebojí se přiznat i vlastní chyby a selhání z mládí. Rozhovor je přímý, otázky zcela jasné a zpovídaný i tazatel se příjemně a věcně doplňují. Je ale pravda, že mi tu hodně informací chybělo (ani slovo o skupině Alias, o většině alb Lucie se úplně mlčí, sólové a jiné projekty Kollera jsou zmíněny jen letmo a ne všechny), což mě trošku zklamalo. Formát knihy je hodně zvláštní a dát na více než polovině stran prostor různým osobnostem, které se o Kollerovi vyjadřují, je sice dobrý nápad, ale prostor je zbytečně velký, názory se mnohdy opakují a někdy jsou vytržené z kontextu. Jako celek je ale kniha velmi dobrá a i vzhledem k unikátním fotkám určitě stojí za přečtení, jestli bych se k ní ale někdy vrátil, je otázka. 75 %

3 13.01.2019

Naprosto neškodná a oddechová žánrová jednohubka, která za Grishamovými slavnějšími a také lepšími díly v mnohém zaostává, ostudu jeho jménu určitě nedělá. Jednoduchý námět je rozvinut docela solidně a nejzajímavější na celé knize je rozpor hlavního hrdiny mezi tím, zda si peníze nechat a zatajit, nebo je přiznat, rozdělit se s bratrem a polovinu odvést na daních. Román je čtivý, svižný, má solidní tempo, nikterak se nezdržuje a je věcný a nezabývá se příliš dlouhými popisy. Ano, je pravda, že psychologie postav je minimální a ústřední charakter mohl být propracovanější a jeho dilema trochu hlubší a sžíravější. Vesměs to ale nevadí, protože Grisham je dobrý spisovatel, základní rutinu zvládá a ví, jak čtenáře zaujmout. Hvězdičku navíc přidávám za lehce nečekanou pointu, která mi došla až tam, kde mi dojít měla, což je jedině dobře. Nenáročná záležitost, ke které se moc čtenářů asi vracet nebude, ty, kteří mají Grishama trochu načteného, by ale zklamat určitě neměla. 70 %

4 12.01.2019

Pátý díl série Temná věž hrdiny o moc dál na cestě k Věži neposunul, ale odpověděl na nějaké předchozí otázky, zároveň ovšem nastolil nové. Za normálních okolností by to asi vadilo, ale vzhledem k tomu, že King má celý svět Temné věže dost promyšlený, to nevadí, protože všem je jasné, že každý detail hraje svou roli a může být klíčový v dalších knihách. Vlci z Cally jsou kingovskou variací na Sedm statečných a žánrově se pohybují v rámci westernu, fantasy, upírského hororu a částečně sci-fi. Děj není nijak strhující a pracuje s mnoha odbočkami, detailním popisem prostředí, psychologie postav a metarovinou, kdy King otevřeně odkazuje sám na sebe a doplňuje příběh románu Prokletí Salemu. Jelikož je tempo pomalé, příběh trochu cyklický a popisů je tu opravdu dost, vyžaduje kniha zkušenějšího čtenáře, který je zvyklý na Kingovu grafomanii. Osobně je u mě pořád nejlepší předchozí díl Čaroděj a sklo (ale jen proto, že fantasy nevyhledávám), Vlci z Cally je ale výborná kniha, v níž je na můj vkus trochu víc fantasy prvků a méně reality, nostalgie a vzpomínek na staré časy, jinak ale nemám co vytknout (až na zdlouhavost, která je ale pro Kinga typická a je nutné s ní počítat). 75 %

5 06.01.2019