callahanh komentáře u knih

Kdo jiný by měl dostat na starosti moderní převod shakespearovského dramatu než Jo Nesbø? A nutno říct, že se s ním popral obstojně. Temná a depresivní atmosféra blíže nespecifikovaného města po nějaké (pravděpodobně globální) válce funguje výborně a slouží jako pozadí ke klasickému příběhu o zradě, touze po moci a spalující touze. Jestli ale na něco autor naráží, je to právě předloha, protože množství postav je vskutku extrémní a orientace v nich není snadná a ona divadelní zkratka tu úplně nefunguje, protože některé z nich mění své chování hodně extrémně a bez větší motivace a bohužel slouží jen jako figurky na autorově šachovnici bez lidského pozadí. Nesbø ale naštěstí umí psát, takže většina románu je čtivá, má svižné tempo, dost odsýpá a je potřebně násilná a brutální. Ocenit musím i to, jak se autor vyrovnal s pro Shakespeara typickým využitím nadpřirozena tím, že z Macbetha udělal feťáka, jenž má halucinace. Dojem ale kazí začátek a paradoxně i konec knihy, kde je dost akce, která není zvládnutá úplně dobře a je popsána dost chaoticky, čtenář se v ní ztrácí a působí hodně překombinovaně. To, že skoro žádná postava není úplně sympatická, se v tomto případě dá odpustit, protože to k Shakespearovi tak nějak patří a jako metafora těch nejhorších lidských vlastností to stačí. Nesbø tedy svůj souboj s absolutním klasikem neprohrál, možná ale jen doplatil na rozsáhlost předlohy, které se snažil zachovat věrnost a na to, že román přece jen musí být koncipován jinak než drama a co projde na divadle, v knize tak úplně ne. 70 %

11 17.05.2020

Mankellovy knihy o Wallanderovi jsou z dnešního pohledu příjemně staromilské a stále mají vzestupnou tendenci. Sedmý díl je nejambicióznější, protože je nejrozsáhlejší a celá zápletka je brutálnější a záhadnější než všechny ostatní. Mankell se snaží o naprostou věrnost skutečné detektivní práci, proto se v knize mnohdy nic neděje, vyšetřovatelé stojí na místě a tráví čas u nekonečných porad. Je fakt, že zpočátku kniha moc spád nemá a i díky delším kapitolám není tak čtivá, postupem času se to ale mění, děj nabírá na obrátkách a ke konci je naprosto strhující. Výtky ohledně toho, že autor mohl ubrat na zmínkách o neustálém komisařově močení, beru, na druhou stranu to ale není vysloveně otravné a čtenáři to k němu svým způsobem prohlubuje vztah, protože na rozdíl od mnoha kolegů působí lidsky a zranitelně. Spíše než tohle bych vytkl pár pasáží psaných z pohledu vraha, které se do příběhu moc nehodily a zbytečně rozptylovaly pozornost, ve výsledku pak vlastně nikam moc nevedly. Morální úvahy o úpadku společnosti jsou fajn, i když dnes už možná trochu zastaralé, to ale moc nevadí. O krok pozadu možná trochu doplatil na své ambice, ale sérii výborně rozvíjí a zásadnější chyby nemá. 80 %

6 07.05.2020

Svým způsobem typický Palahniuk, i když tentokrát ne tak dobrý. V Deníku nechybí bizarní a ujeté postavy, pro autora příznačný černý humor s prvky ironie, příběh, v němž je možné úplně vše a rozhodně nemá úplně jednoduchou a běžnou zápletku a samozřejmě také sofistikovaná kritika současné konzumní společnosti a jejích snobských představitelů. Na Palahniukův styl je vždy nutné si trochu zvykat, protože jeho záměrné opakování některých vět, složitější větné konstrukce a časté přeskakování z místa na místo a perspektivy vyprávění nejsou čtenářsky úplně nejjednodušší a vyžadují dost spolupráce. Tentokrát navíc autor přidává zajímavosti ze světa malířství. Jestli se mu něco dá vytknout, je to slabší konec, který postrádá údernější pointu a možná i to, že Palahniuk se tu pouští i do lehce nadpřirozené tematiky rodových prokletí a jakéhosi převtělování, což se k němu moc nehodí. V rámci jeho tvorby nepatří Deník k tomu nejlepšímu a je spíše nevýrazný, určitě ale má svá silná místa. 70 %

5 24.04.2020

Opravdu velice zajímavá a v mnohém osobní kniha, kde Helena Třeštíková poodhalí něco z tvorby svých filmů, ale i náhledu na život. Potěšující je, že po přečtení jsem na ni nezměnil názor a spíše si jen utvrdil to, že je velmi zásadová, upřímná, zkrátka osobnost. Je moc fajn, že přesně prozradí, jak ke svým filmům přistupuje, i to, jak se vyvíjí další osudy jejích hrdinů. Po přečtení čtenář pochopí, proč jen málokdy vstupuje do svých filmů osobně a jak těžké je pro ni sestříhat film do podoby, aby s ním byla spokojena. Paradoxně asi největší přínos knihy tkví ve velmi krátké epizodě jejího života, kdy se stala ministryní kultury - popis toho, jak to na těchto institucích chodí, je bolestivě pravdivý a v plné nahotě ukáže, jak se v Česku dělá politika (a je úplně jedno, kdo je u moci), i to, že ministr je jen maskot, který ale ve výsledku všechno odnese. Zde často kritizovaný přístup Pavla Kosatíka se mi naopak moc líbil, protože kniha je tím pádem opravdovým dialogem a nikoli prázdným pochlebováním a čtenář si někdy navíc zpětně uvědomí, jak také může být vnímán její dokument. To, že se paní Třeštíková obhájí a je schopná na občasnou kritiku reagovat, je výborné. Asi by kniha občas mohla jít víc do hloubky a věnovat se třeba autorčinu soukromí a Kosatík mohl pokládat otázky víc na tělo, ale ono to ve výsledku moc nevadí, protože je napsaná tak svižně a oba aktéři jsou tak silné osobnosti, že jejich dialog je radost číst a stát se jeho součástí. 80 %

7 19.04.2020

Nepochybně zajímavá kniha, která ale nejspíš úplně uchvátí jen hardcore příznivce kosmonautiky. Ve chvíli, kdy autor popisuje všední život Neila Armstronga, jeho nelehký životní osud, odcizení od manželky, ale i chvíle výstupu na Měsíc a zaměřuje se i na Buzze Aldrina, který zůstal v pozadí, i když byl úplně jiný a po slávě toužil mnohem víc než Neil, je román naprosto strhující a odhalí čtenáři mnoho zajímavostí. Stejně jako ukáže to, že celá tato mise byla až moc pracná na to, aby si někdo pak všechny záběry z Měsíce vymýšlel a inscenoval je ve studiu. Když se ale dostane na popis vesmírné lodi a detailní rozbor celé operace, co kdy bylo potřeba udělat, kniha se dost táhne, protože je až moc odborná a technická a úplným detailům rozumí jen málokdo. Ten kontrast čtivosti "obyčejných" kapitol a příběhu jednoho nenápadného hrdiny, který na svůj status Prvního člověka paradoxně doplatil tím, že už nikdy ke hvězdám nevzlétl a technických pasáží, které jdou zbytečně do detailu, je zkrátka moc velký. Jak už je tady několikrát zmíněno, dojem trochu kazí i odbytá česká redakce, která je plná překlepů, historických nepřesností a asi i špatného překladu. Je zkrátka znát, že se na něm podílel hned kvartet žen, přičemž asi každá odevzdala svou část a nenašel se nikdo, kdo by to celé přečetl a dodal tomu jednotnou jazykovou linku. Škoda, protože jinak je První člověk velmi dobrá kniha, která se ale jako celek znovu číst zřejmě moc nedá. 70 %

4 14.04.2020

S Tmou jsem měl problém v tom, že hlavní hrdina mi nebyl úplně sympatický a jeho chování bylo pro mě nepochopitelné. Je samozřejmě jasné, že když někdo náhle oslepne, začne panikařit a chovat se iracionálně, ale v knize mi toho přišlo přece jen trochu moc. Je znát, že Karika má hodně načteno, protože atmosféru umí na malém prostoru vytvořit parádní, zpočátku děj docela šlape, zimní období tomu také značně napomáhá a zápletka, ačkoli těžce béčková, je rozehrána velmi slušně. Postupem času ale jako by docházely nápady a brzy začíná být jasné, že kniha bude stát na závěrečném zvratu. Ten tedy přijde, ale není nijak šokující a ani zvlášť nečekaný, navíc nechává čtenáře úplně chladným. Ke konci už se začíná kupit docela dost otázek, na které nejsou odpovědi (kam zmizeli obyvatelé druhé chaty, kteří pouštěli koledy? jsou ti, co se objeví v závěru, pytláci, nebo někdo jiný?), což je docela problém. Je sympatické, že Karika šel cestou psychologického hororu a částečně se i sám shazuje, když z hlavního hrdiny udělal scenáristu, který přesně zná všechna klišé, podle nichž se ale chová. Jenže knize nějak chybí něco, co by čtenáře vysloveně překvapilo a pomohlo se mu do knihy tzv. více dostat. 60 %

8 02.04.2020

Zcela typický Dominik Dán. Samozřejmě, že Slovensko je nám blízké a možná i proto jeho díla působí tak důvěryhodně a realisticky. Cigaretka na dva tahy není výjimkou, protože se tu opět rozbíhá jeden případ, který pomalu přerůstá v něco mnohem většího, o čemž nikdo moc nechce, aby se vědělo. Dán píše opět čtivě, stručně, jasně a dává si záležet jen na tom, aby odvyprávěl to nejdůležitější. I proto je poměrně fascinující, jak se mu na tak malé ploše daří tvořit sympatické a životné postavy, s nimiž by asi nejeden čtenář rád zašel na pivo. Jejich vzájemné špičkování a škádlení patří k tomu nejlepšímu, co autorovy knihy nabízejí. Zároveň ale nezapomíná ani na zápletku, která je opět jednoduchá, avšak silně realistická a nijak veselá. Hvězdičku ubírám za určitou rutinu, v níž už autor moc nepřekvapí a také za to, že ze slibného názvu nevytěžil tolik, kolik by asi čtenář čekal. 75 %

7 26.03.2020

Velmi zajímavá a zároveň zvláštní kniha. Murakami není typicky japonský autor, protože západní čtenář nemá problém s tím ho přečíst, odkazuje k mnoha celosvětově známým osobnostem a píše velmi čtivě. Samotný obsah je trochu náročnější a pravidelně prolíná příběhy dvou lidí, kteří se nikdy nepotkají, jejich osudy jsou ale propojené (možná ale ne). Zatímco pan Nakata je kvůli nehodě v dětství prostinký, naivní a i v důchodovém věku se chová jako dítě, Kafka Tamura je na svůj věk naopak vyspělý až moc, filozoficky se zamýšlí nad životem a snaží se vyhrát nad prapodivným prokletím, které ho provází. Murakami zcela záměrně vrší jednu záhadu za druhou, moc odpovědí nenabízí, resp. nastoluje několik možných variant a díky tomu, že se pohybuje v rovině magického realismu, dodává příběhu specifickou atmosféru zvláštního bezčasí. Ona magičnost a nadpřirozenost se navíc dá vysvětlit onou událostí z dětství pana Nakaty, takže vlastně nejde o nic extra nepřirozeného, jen to chce trochu fantazie. Román jako celek asi pochopit úplně nejde, protože konec je neuspokojivý a jen rozdmýchává další pochybnosti, rozhodně ale nabídne možná nový pohled na život a na to, co je skutečně důležité. Murakami se nevyhýbá ani poměrně otevřeným erotickým scénám, které ale nejsou úplně vulgární a navíc odpovídají věku jednoho z hlavních hrdinů. Je asi pravda, že kniha je umělecká až moc a někdy se ve snaze o filozofii zbytečně utápí a prodlužuje. To ale tolik nevadí, protože jazykově není moc náročná, pořád je srozumitelná, jen to chce umět číst mezi řádky. Kafka na pobřeží je hodně specifická kniha, kterou asi nejde úplně doporučit, nebo nedoporučit, protože na každého zapůsobí jinak. Je ale dobré ji ale zkusit přečíst, protože leckdo v ní najde možná naprosto klíčové informace o svém žití a případném směřování dál. Pro našince je navíc významná v tom, že poměrně dost odkazuje k české kultuře. 80 %

13 21.03.2020

Hodně zajímavý dokumentární román a ukázka toho, jak by se měla dělat investigativní žurnalistika. Stocklasa navazuje na práci Larssona, který před svou předčasnou smrtí stihl shromáždit velké množství dokumentů a fakt, která nabízela několik možností řešení. Sám Stocklasa pak tato fakta dal dohromady, chronologicky je srovnal a předložil další možné varianty pachatele, k nimž došel během své práce a dokonce nabídl jedno konkrétní jméno, které vypadá hodně pravděpodobně. Jelikož jde o literaturu faktu, styl není nijak rozvinutý, ale je spíše strohý, informativní a soustředí se hlavně na fakta, ačkoli se Stocklasa snaží román oživit odosobněnou er-formou, když vypráví o Larssonově životě, což je docela fajn, ale není to nijak výrazné. Tuzemského čtenáře určitě překvapí fakt, že výraznou roli v autorově pátrání hrála česká stopa. Bylo by určitě zajímavé, kdyby se časem k celé aféře vrátil, protože, jak sám psal, všechny dokumenty poskytl policii. Ve výsledku tak jde o poučnou záležitost, která českému čtenáři rozšíří obzory, protože o vraždě Olofa Palmeho se u nás moc nemluví a opět poodhalí, že když je nějaký politik otevřený a snaží se dělat jasná rozhodnutí, většinou překáží.... 70 %

3 10.03.2020

Druhá část Čtyř po půlnoci opět sestává ze dvou novel. Policajt z knihovny je výborná atmosférická záležitost, na které je vidět, že King dokáže hrůzostrašný zážitek udělat i z obyčejné návštěvy knihovny. Popisy hrdinových vizí a bojů s démony patří k vrcholům, odhalení, kdo je onen Policajt z knihovny, je děsivé stejně jako dost perverzní. Postava knihovnice je hrozivá a splňuje přesně definici kingovského záporáka a popisy jejího vyprávění dětem a románku s nebohým alkoholikem patří k vrcholům celé (dvoj)knihy. Jediné, co se dá vytknout, je přehnaný konec, který je na druhou stranu typicky kingovský. Sluneční pes je, jak i sám King píše v předmluvě, částečně uvedením do Nezbytných věcí, což samo o sobě stačí ke spokojenosti a je pravda, že "Táta" je mírným odvarem Leelanda Gaunta a jeho obchod hodně připomíná Nezbytné věci. Jen je na můj vkus celá novela až moc banální a směřuje tam, kam se tak nějak dá očekávat, ačkoli úplný konec je příjemným osvěžením. U obou novel ale nechybí napětí a strach z běžných věcí a situací, což je u Kinga to nejlepší. Celkově vzato jsou Čtyři po půlnoci velmi dobrou knihou, která obsahuje dvě silnější (Skryté okno do skryté zahrady, Policajt z knihovny) a dvě slabší (Časožrouti, Sluneční pes) novelky, výsledek je tak poctivých 70 %.

9 27.02.2020

První část Čtyř po půlnoci sestává ze dvou novel. Časožrouti jsou standardní kingovské téma, které kdyby autor chtěl, je schopen převést do svého typicky monumentálního románu. V kratší formě je ale snesitelnější, i když je v něm mnoho postav. Disponuje ale výbornou a bezvýchodnou atmosférou, bohatými popisy Časožroutů a i na menším prostoru brilantně propracovanou psychologií postav. Skryté okno do skryté zahrady je výborná novela, která se se znalostí filmu čte trochu jinak, ale právě se znalostí filmu je na ní vidět, jak je King skvělý autor, protože vede čtenáře tam, kde ho chce mít, leccos mu naznačuje, nikdy mu ale nedá úplně jasnou odpověď, proto je novela znepokojující, což korunuje skvělý závěr. I tahle novelka má výbornou atmosféru, propracované postavy a navíc i realistické téma. Škoda, že víc autorů není jako King a nenechá čtenáře nahlédnout do "své kuchyně", protože jeho předmluvy jsou naprosto fenomenální. 70 %

10 27.02.2020

Víceméně standardní "dánovka", v níž se řeší dva zdánlivě nesouvisející případy, které se tentokráte odehrály v bouřlivém období změny režimu a převlékání kabátů. Podobně jako tehdy byla pravděpodobně trochu zběsilá doba, je zběsilé i tempo knihy, v níž je nasazené hodně svižné tempo, dialogy jsou krátké a úderné, psychologie postav zachycuje jen to nejnutnější a taktéž popisy jsou velmi úsporné, i když hodně naturalistické. Humor tu sice nechybí, ale trochu ustoupil do pozadí, přednost dostává spíš realistický cynismus. Ani oblíbení hrdinové tentokrát neprožívají žádná osobní dramata, ale soustředí se na pracovní záležitosti a velkou nejistotu. Vyznění pak je smutné, tragické a dost kruté, i to ale patří k tehdejší době. Jediné, co bych autorovi tentokrát vytkl, je závěrečné moralizování a trochu laciná obžaloba Havlovy amnestie, která se do knihy moc nehodí, na druhou stranu chápu důvody, proč se tam objevila. 75 %

5 11.02.2020

Jelikož je případ Baskervillského psa známý i těm, kteří ho nikdy nečetli, je těžké knihu hodnotit objektivně, když je většině čtenářů pointa známá předem. Nejvíc tak na ní překvapí, že Sherlock Holmes je de facto vedlejší postava a v dobré polovině příběhu vůbec nevystupuje. Většinu zápletky tak táhne doktor Watson, který je racionalistou, jenž nemá tak vytříbenou mysl, ale jeho postřehy jsou dost důležité a někdy i zásadní, i proto má novela nádech thrilleru a tajemno je jen kdesi v pozadí a od počátku je jasné, že na tuhle notu se hrát nebude. Když do děje vstoupí Holmes, aura záhadna mizí a příběh se mění v ryzí detektivku, kde je znám pachatel a hledají se pouze důkazy. Knize určitě pomáhá i osobitá atmosféra anglických blat, osamělého panství a lehce hororové ladění. Ve výsledku tak na ní vlastně není nic špatně, jenže její \"profláklost\" jí bohužel škodí, protože čtenář od ní asi čeká hodně výjimečný zážitek, který se ale nedostaví. 80 %

12 31.01.2020

Vladimír Körner píše hodně filmově a na jeho dílech je znát, že je bude psát jako scénáře. Adelheid není výjimkou, neboť jde o novelu, v níž je jen to nejpodstatnější, prostředí je popsáno hodně úsporně a všechno se soustředí na prazvláštní vztah dvou lidí, kteří na sebe zbyli - Čecha, který prožil válku, ztratil všechny příbuzné i iluze, nemá se kam vrátit a chce najít nový smysl života a Němky, která za války patřila mezi elitu a nyní je posluhovačkou ve svém vlastním domě, taky nikoho nemá a vnitřně trochu doufá, že možná právě muž, který přišel, jí nabídne novou naději. Körner zachytil hodně zvláštní a smutnou atmosféru doby těsně po válce, kdy rozum šel stranou a všechno ovládaly rozjitřené emoce a lidé byli buď dobří, nebo špatní. Jeho styl psaní je hodně specifický a úsporný, proto nemusí úplně každému sednout a i já bych asi ocenil, kdyby nechal čtenáři trochu víc prostoru a děj maličko rozkošatěl, v této podobě je ale na druhou stranu docela úderný, působivý a vynikne jeho tragičnost. Smutná novelka ze smutné doby. 75 %

8 31.01.2020

Wenger je hodně zvláštní člověk i trenér, což tato kniha jen potvrdí. Je na ní znát, že John Cross byl klubu hodně blízko a se samotným Wengerem přišel mnohokrát do styku, takže leckdy odhalí věci, které nejsou tak úplně známé a zřejmé. Knižní portrét je nejsilnější v první polovině, kdy se čtenáři dozví, odkud Wenger přišel, jakou filosofii vyznával a jak moc změnil anglický fotbal svými tréninkovými metodami a přístupem. Postupně se také odhalí, proč Arsenal pomalu ustupoval ze svých pozic a trpěl častými zraněními svých hvězd. Jak kniha spěje ke konci, trochu ztrácí dech, protože autor se v ní začíná opakovat, vrací se k těm samým zápasům a zabývá se těmi samými skutečnostmi, jinými se naopak nezabývá vůbec (dlouhodobě zranění Tomáše Rosického tu není vůbec zmíněno, jako ostatně sám hráč), což je trochu škoda, protože to zbytečně kazí dojem a čtení už není tak zábavné a poučné. Ve výsledku tak je kniha o prvním trenérovi cizinci, který kdy v Premier League získal titul, zajímavé a inspirativní čtení, kvůli nedotažené a repetetivní druhé polovině se k ní ale asi čtenáři nebudou vracet tak často. Dokud ale Wenger nenapíše svou biografii sám, bude jediným relevantním zdrojem informací o jeho osobě a trenérské filozofii. 70 %

1 25.01.2020

Už dlouho se mi nestalo, abych četl román, v němž autor úplně všechny své postavy ironizuje, dělá si z nich nepokrytou legraci a vlastně jimi pohrdá. Ohňostroj marnosti je přesně takový a místy je až geniální. Wolfe je zcela přesný i v těch nejdetailnějších popisech a do nejmenších podrobností čtenářům představuje každičkou část bytu i oblečení všech hrdinů, aniž by tím příběh nějak ztrácel na atraktivitě a kvalitě. Ústřední příběh je silně nadčasový a dokazuje, že mediální manipulace je neuvěřitelně silná věc a prakticky jí nejde čelit, a když se k ní navíc přidá nějaký politik v období před volbami, je zle. Wolfe se vysloveně vyžívá v různých cizích pojmech, které několikrát zopakuje, zároveň je ale nepoužívá jako intelektuální onanii, ale slouží mu k oné břitké ironii. Celý příběh má spád, je ukrutně vtipný, zároveň ale dost smutný a čtenář absolutně neví, zda mu má být Shermana McCoye líto, nebo mu jeho osud, kterému ale jde naproti, má přát. Ať je to, jak chce, Ohňostroj marnosti je skvělá kniha, která i přesto, že vznikla na konci osmdesátých let, má univerzální platnost a její jazyk a styl je natolik unikátní, že by si ji mělo přečíst mnohem více čtenářů. Škoda jen, že je tak rozsáhlá, protože některé pasáže jsou opravdu trochu zbytečné a být tu o dvě vedlejší postavy méně, asi by se toho moc nestalo. 85 %

5 13.01.2020

Metodou CTRL+C a CTRL+V bych mohl psát komentáře k Dánovým knihám. U jeho románů má čtenář opravdu pocit, že takhle to na policii skutečně chodí - vyřešit případ netrvá dlouho, ale je to náročné, vyšší místa navíc házejí klacky pod nohy, do toho se motají novináři a na osobní život skoro není čas. Zápletka románu Žiješ jenom dvakrát dlouhou dobu vypadá jako banalita, pak ale nabere docela děsivých rozměrů a mění se skoro v horor. Nechybí tu tradiční slovní špičkování kriminalistů, černý humor, skvělý popis běžné rutiny a samozřejmě ani všechny sympatické postavy z Našeho Města. Jedné z nich se navíc děje osobní tragédie, takže i tato linie, která je hodně vedlejší, ale lehce rozvíjí debaty ohledně legalizace eutanázie, čtenáře určitě zasáhne. Ano, možná je konkrétně případ Aničky Vratkové trochu předvídatelný a překotný a chybí mu možná lepší pointa, to zas ale tolik nevadí, protože Dán píše čtivě a téma je dost atraktivní, aby většinu negativ přebilo. Otevřené konce by si možná autor mohl odpustit, na druhou stranu je z nich ale jasné, že se i do budoucna má čtenář nač těšit a studnice případů je (zatím) nevyčerpatelná. 70 %

9 29.12.2019

Roland došel na konec své cesty a společně s ním i čtenář. A jaké to vlastně bylo? No, přiznejme si, že poněkud náročné, poslední díl je dle očekávání kombinací fantasy, hororu, dramatu a thrilleru a poměrně funguje, i když má své mouchy. Jelikož fantasy obecně nemusím a nevyhledávám, měl jsem s první třetinou knihy značný problém, četla se hodně pomalu a některé scény už byly dost přehnané. Když se příběh vrátil do "reálné" roviny, najednou byl spád větší a vše se četlo mnohem snáz. Na Temné věži obecně je zkrátka vidět, že King má někdy potřebu psát své příběhy rozvláčně a příliš epicky. Celkově vzato je ale sedmý díl více než uspokojivý, závěr je příjemně podvratný a lehce shrnuje dění v minulých částech, bonusem budiž to, že King sám ze sebe udělal jednu z postav celé ságy. Je až fascinující, jaké konotace umožnila Kingovi jedna jediná, byť tedy rozsáhlá báseň, které v celé sérii skládá hold. Jako kompletní sága je Temná věž opravdu vynikající, má své slabší i silnější momenty, jako její závěrečný díl je velmi dobrá, někdy sice moc zdlouhavá a pomalá, má ale natolik unikátní atmosféru a se svými hrdiny se loučí takovým způsobem, že stojí za to se knihou prokousat, i když to není úplně snadné. 75 %

6 29.12.2019

Této Karikově knize nejvíc ublížil hype, který se kolem ní svého času vytvořil a snad na všech facebookových stránkách věnujících se literatuře minimálně jednou týdně přišla zmínka o téhle. Karika na to šel od lesa a z knihy se tak trochu vylhal tím, že zpracoval vyprávění někoho jiného (ať už je to fikce, nebo pravda), tím pádem zůstává jen pouhým zaznamenavatelem a do děje nikterak nevstupuje. Je úplně jedno, jak to všechno je, nicméně se autorovi podařilo vybudovat skvělou atmosféru, která postupem času houstne a čtenáře totálně zneklidnit tím, co se vlastně dělo a děje. Objektivně vzato se musí nechat, že první dvě třetiny knihy jsou vesměs o ničem a působí jako pouhé "blábolení", které nikam nespěje. Když ale dojde k samotné výpravě, vše se razantně mění, kniha je rázem strhující, má spád a vyvolá lehké mrazení a neklid z toho, jak se bude vše odvíjet dál. Je trochu škoda, že samotný závěr není úplně uspokojivý, na všechny otázky neodpoví a také toho, že LEHKÝ SPOILER se hlavní hrdina přizná, že požil drogu, protože pak to vyprávění nepůsobí úplně důvěryhodně a klidně to může být jen jeden velký trip. Trhlinu přes všechny chyby oceňuji, protože Karika zkusil na česko-slovenské poměry relativně originální věc, která se mu docela povedla a způsobila minimálně to, že se mezi čtenáři alespoň chvíli mluvilo o relativně hodnotném díle, které chce něco sdělit a není úplně čtenářsky přístupné a jednoduché. A ať už je to s onou pravdivostí, jak chce, Karikovi se povedlo i to, že nejeden čtenář si určitě potenciální výpravu do Tribeče raději rozmyslí, protože nikdy nevíte.... 75 %

20 18.12.2019

Laserový muž řádil ve Švédsku začátkem devadesátých let, jenže jeho příběh a činy jsou tak nadčasové, že by se mohly odehrávat dnes. Je až mrazivé, jak se historie cyklicky opakuje, a i když všechno postupuje vpřed, tak politická rétorika zůstává stejná - lži, dezinformace a šíření strachu. Tamas do detailu prozkoumal život Johna Aussonia a zasadil ho do kontextu celé tehdejší švédské společnosti. I proto je čtení Laserového muže poměrně náročné, protože v celé kauze se objevilo hodně jmen a hodně událostí a orientovat se v nich není úplně jednoduché. Je znát, že Tamas je profesí novinář, protože píše spíše stroze, ale dává si záležet na detailech a přesné časové posloupnosti, takže žádné popisy nebo hluboká psychologie, jen přesný popis událostí. Potěší i to, že získal vyjádření samotného pachatele a umožnil tak trochu nahlédnout do jeho pochroumané a zároveň smutné duše. Až na obrovský rozsah všeho dění vlastně knize není co vytknout, takže jde o výborný reportážní román, u kterého tedy opakované čtení asi moc nehrozí, ale ono není třeba, protože příběh je tak silný, že v každém nějakým způsobem zarezonuje a nějakou dobu zůstane. Jen škoda, že české vydání je plné pravopisných a editorských chyb. 85 %

6 29.11.2019