Adelheid

„Byl tu v bezpečném tichu, jak si přece vždy přál, uzavřený před okolním světem, už ho nevyruší ani hlas, ani dech nikoho z lidí. A tehdy se k němu s nesmírným klidem horské noci proplížila dobře uzamknutými dveřmi a pevně zabedněnými okenicemi tolik známá, jediná a tak blízká přítelkyně: osamělost. Zhasil svíci. Konečně! Stál ve tmě, konečně jsi tady, nic víc si přece nepřeješ. Nic. Opravdu nic? Odložil tlumok, stáhl bundu, pistoli na popruzích zavěsil přes vyřezávané čelo postele. Lehl si na širokou matraci, která se pod ním měkce prohnula, jako by ho chtěla obejmout, zachytil se čouhajících žíní a rozplakal se...“

Jedna z tých kníh, ktoré sa nečítajú, ale prežívajú. Körnerova slová sa totiž s podmanivou melanchóliou vrývajú do duše. A čitateľa necháva prostredníctvom hlavnej postavy vypiť pohár trpkosti až do samého dna. Adelheid ani zďaleka nie je klasický „Milostný příběh“, na ktorý úvodnými slovami nabáda prebal knihy. Je skôr príbehom hľadania ľudskosti na miestach, z ktorých sa ľudskosť v dôsledku vojny vytratila a nahradili ju pocity ako podozrenie, odplata, pomsta či hnev. Viktor Chotovický je anomália. Ten, ktorý už nechce a nedokáže nenávidieť, ale namiesto toho chce žiť, je od začiatku všetkým podozrivý. Nerozumejú mu pritom ani jeho krajania, s ktorými nezdiaľa túžbu po odplate, ani Nemci, ktorí v ňom napriek jeho fyzickej a psychickej zraniteľnosti vidia len ďalšie z potenciálnych rizík z radu poznačených Pyrrhových víťazov vojny. Som zvedavý na Vláčilovu filmovú adaptáciu s Petrom Čapkom.

Tak drsná doba, taková snaha o cit, souznění, klid. Pochopení pro Viktora i Adelheid. I když bylo od začátku jasné, kam to směřuje a jak může vztah-nevztah dopadnout, měla jsem tendence jim držet palce. Mám moc ráda knihy p.Körnera, tato jim vévodí. A filmové zpracování je prostě skvělé!

Zvláštní příběh o lásce. V běžných milostných příbězích spolu muž a žena mluví. Viktor a Adelheid spolu většinou mlčí, ať je to kvůli jazykové bariéře nebo vzájemné národnostní averzi. Filmovou verzi jsem neviděl, i byl jsem zvědavý, jak to celé dopadne?! No jak asi!

čítané strašne dávno. bola to jedna z prvých kníh od Vladimíra Körnera, ktorá sa mi dostala do ruky. a nešlo sa od nej odtrhnúť. možno pre akúsi skrytú surovosť, seknutie až na dreň, obnaženie reality, ktorá sa nehodila do nakašírovaných potemkinovských kulís ponúkaných znormalizovanou televíziou a cenzurovanými vydavateľstvami. myslím, že som potom náhodou videl sfilmované Údolí včel a to bola teda brutálna pecka - a tak som začal Körnerove diela vyhľadávať a hltať. skvelý autor.

přidám jen, že samotný narativ (opravdu ne milostný příběh, spíš nemilostný) je prošpikován přebohatou symbolikou, která upomíná na nemožnost komunikace a neschopnost, respektive neochotu si porozumět jazykově i lidsky, osobně/intimně (na úrovni aktérů i národů);
místo poválečného rozjuchání z osvobození ještě více nenávisti, distance a osamění;
veškerá aktivita postav je násilná, zbytečná nebo zoufalá;
příběh je rámován příchody a odchody (taky se jim říká odsun): pro Adelheid je východiskem sebevražda, Viktor (všude cizinec, vyděděnec) přichází zaminovaným polem a odchází prošlapanou pěšinou (čí stopy následuje? a co symbolizuje dívka s mlékem?)

"Milostný příběh" mi přijde jako velmi nemístný popis toho, co se v knize odehrává. Je to dost fantastická studie toho, jak se hlavní "hrdina" ztrácí ve svých vlastních vzdušných zámcích, aniž by se pokusil o alespoň nejzákladnější trochu empatie. Až do poslední stránky vůbec netuší, co se děje v nitru jeho "protivnice", vůbec ho nenapadne, že by se mohl ve svých úsudcích o ní plést, a ani na konci si neuvědomí, že se třeba mohl pokusit podívat se na celou situaci z jejího úhlu pohledu. Nikdy ji nevnímal jako člověka, jako osobnost, vždycky pro něj byla jenom tělo. Je to nicméně složitější, protože na něm zároveň byla spáchána spousta traumat, která, až na jednu krátkou "válečnou" historku, s nikým dalším, ani se čtenářem nesdílí. Ocitá se tak v pozici politováníhodné oběti, ale zároveň je kvůli jeho pasivnímu (vůči sobě) a až nepřátelskému (vůči ostatním bytostem) vnitřnímu nastavení těžké s ním soucítit. Pro mě byla jeho nevůle sám se sebou něco dělat a aktivně pracovat na "uzdravení" projevem absolutního sobectví. Když na konci, poté, co je mu odhalen všechen příběhový kontext, ženě v zoufalé a neuvěřitelně složité a vypjaté osobní situaci řekne, že nikoho jiného než ji nemá, tzn. že ani on sám nehodlá pro sebe nic udělat a jenom doufá, že za něj všechnu práci pro jeho budoucí blaho odvede zase ona, je to opravdu, opravdu na ránu. Protože on si opravdu myslí, že pro ni by ta informace měla něco znamenat, že to, že je "jeho jediná" by pro ni snad měla být motivace nebo odměna, a že jí tím, že ji zatíží ještě svými vlastními traumaty, "pomáhá" nebo "projevuje službu". Absolutní sobec. Dnes používám opravdu hodně uvozovek, nutí mě k tomu dojem, že hlavní hrdina je vskutku nechápavý idiot, a tak mám potřebu neustále poukazovat na to, že ne vždy se věcí mají tak, jak se na první pohled zdají, a že svět je komplexní a složitý. Asi to Körner vystavěl velmi dobře, ale zároveň mám problém si takhle negativní zážitek vyložit jinak než... negativně.

Anotácia znie lákavejšie než príbeh samotný. Rozsah novely neumožňuje ísť hlbšie do útrob postáv a vytvoriť si k nim vzťah. Príbeh plynie veľmi rýchlo a povrchovo. Kniha bola písaná v minulom storočí, jazyk ani štýl neboli pre mňa to pravé orechové.

Taký prapodivný vzťah nevzťah dvoch ľudí, čo sa vlastne ani nemali stretnúť. Nejde o žiadne nečakané vzplanutie vášní, o žiadnu romantiku. Cesty tých dvoch sa skrížili tak akosi omylom. Nečakáte, že to dopadne dobre, ale možno v to dúfate. Autor sa rozhodol inak.

Smutné to časy....

Když jsem si koupil knihu, tak jsem vůbec nevěděl do čeho jdu. Film jsem neviděl, protože už je starý a já mladý (haha). Po pár řádcích jsem ale věděl, že tohle je můj šálek kávy. Viktor, který je válečný hrdina z Anglie, ačkoliv byl jen ve skladu, nutno dodat, že je hrdina, je přesunut na sudetský venkov k Jeseníku. Zde si dovolit ještě napsat menší teorie o jeho armádní kariéře. Pokud jsem četl dobře, tak přešel na stranu Velké Británie někde v Africe. Otázkou je, jestli Viktor nebojoval právě za Německo, protože někteří Češi v německé armádě opravdu byli a někteří dezertovali ke spojencům. Zdá se mi, že takový příběh potkal i Viktora, ale je jen taková domněnka. Každopádně jeho počínáni v sudetské vesnici Černá voda nebylo moc úspěšně. Zamiloval se do chladné Němky. Ta jeho lásku neopětovala a myslím, že ani žádný jiný cit neprojevila. Ani se nedivím. Co musela ta žena zažít po osvobození Sověty, to nebylo v příběhu řečeno. Vysídleni a potrestání fašistických Němců je zde pěkné vykresleno. To je vše.

Zranění z války, z lidského běsnění, kdy vás okolnosti zavedou tam, kam byste v běžném životě nedošli.
Zoufalé.
Lidé osamělí v bezvýchodné situaci, kteří se nemohou vzájemně znát ani poznat. Zoufalé. A výborně napsané.

Doba těsně poválečná.Plná nadšení a nových ideálů.
Doba se mění,lidé pozvolna,nebo vůbec ne.
Radost z nabité svobody.Vše bude lepší.Budovat,svět vylepšit.
Utrpení bylo dost,bude vzkříšení stačit ?
Lidské duše,plných šrámů,meziválečných zkušeností.Bude nutno léčit.
Zahojí se všechny lidské rány ?
Nelehká doba,svědectví z pohraničí.Baladický příběh s přesahem.
To podobenství vystihující atmosféru,nejenom času,ale i kraje.
Až téměř hypnotický filmový text.Viktor se pohybuje po vilce,co vidí,co cítí,jak reaguje.
Prosté věty zanikající v tichu.Nevyřčené zadumané myšlenky.
Vyjimečně podaný milostný vztah,dvou rozdílnýh lidí.Už tak zkličující vyprávění vyústí,do ještě bezútěšnějšího závěru.
Dokonáno jest ! ? A nebo taky ne !

Viktor se vrací po druhé světové z Anglie do českého pohraničí, kde odsouvají Němce. Viděl a zažil dost, aby netoužil po klidu a životě v míru. Rodiče už nemá, rodný statek zchátral. Byl umístěn na před pár lety Němci zkonfiskovaný zámek majitelům židovského původu. Slouží mu Adelheid, dcera z německé nacistické rodiny, jejíž otec byl popraven a o ní se nic nedozvíme... Dokonalý, neokázalý popis složitého poválečného období.
"Pořád se něčím trýzní a pak vlastně zjistí, jak je duševní utrpení nepatrné proti skutečné bolesti těla..."

Baladická novela, surová a tragická, propletená lyrickými pasážemi. Körner umí zahrát na emoční strunu a dokáže vystihnout krutost a krásu lidství, to vše zaobalené krásným jazykem.

Skvostná kniha, vedle Údolí včel mistrovské autorovy kousky. Bravo!

Novela vsazená do chaotického období po skončení druhé světové války napsaná pěkným stylem, se snaží popsat pocity a nálady různých lidí - nejenom hlavních postav - a vztahů mezi nimi a těžkosti pro každého z nich při hledání budoucího života potom, jak je zatížila válečná minulost.

Nebudu hodnotit hvězdičkami, protože mám z knihy velmi rozporuplné pocity. Po dočtení "Adelheid" jsem si o románu a historickém kontextu potřeboval najít informace, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem vše pochopil správně. Líbí se mi surovost tohoto příběhu, dokonce i tragický milostný vztah a jistá melancholie, která je cítit z každé stránky. Kniha mě bavila, trochu šokovala - asi jsem nikdy nečetl nic podobného. Snad bych jen potřeboval, aby byl autor šel více do hloubky, na konec jsem se dostal až příliš rychle.

Moc nerozumím zdejšímu nadšení, pro mě byl příběh málo uvěřitelný, od knihy jsem čekala mnohem víc.

Velice krásné, i jako filmové zpracování. Rád se k tomu vracím a hrozně rád se ztrácím v našem poválečném pohraničí...s panem Sepekovským.