Burák
komentáře u knih
Vlak do Samarkandu
Guzel Jachina
Miluju ruskou klasickou literaturu, takovou tu co se požaduje mít načtenou k maturitě. Ale k současným ruským autorům jsem si ještě cestu nenašla.
Guzel Jachina má ale svojí reputací kterou začíná mít (nejen) na české literární scéně skvěle nakročeno to změnit.
První kniha, která se mi do rukou od této autorky dostala je Vlak do Samarkandu.
Je to srdcervoucí čtení, které vás velmi rychle vtáhne do děje a nepustí až do samotného konce.
Celý příběh se točí kolem dlouhé cesty vlakem a problémů, které na pasažéry z vlaku během této jízdy čekají.
Rozhodně je to jízda dost emocionální, a věřím, že slabší povahy si budou muset dělat přestávky a knížku aspoň na chvíli odložit. Bída, hlad, nemoci, boj o zachování zbytků lidskosti. A tím, že téměř všichni cestující jsou malé děti, tomu dává ještě o to větší grády.
Jazyk autorky je v kontextu s hrůzou, kterou popisuje dost poetický, což třeba já v literatuře úplně nevyhledávám.
Chvílemi jsem se v některých pasážích i nudila, protože mi přišlo, že vyprávění na úkor toho ztrácí náboj. Kdyby byla kniha o 100 stránek kratší, nezlobila bych se.
Nicméně ani to nemění nic na tom, že ta kniha je opravdu silná, a ukazuje sílu jednotlivce. A za největší přínos celé knihy považuju to, že tenhle příběh pomáhá přiblížit zapomenuté nebo potlačené hrůzy historie Sovětského svazu. Díky za to!
Listopád
Alena Mornštajnová
(SPOILER) Líbilo se mi, že Alena Mornštajnová trochu zaexperimentovala a zkusila něco nového. I když si nejsme úplně jistá, jestli to její tradiční čtenáři úplně ocenili.
Alternativní, respektive smyšlené dějiny Československa jsou v jejím pojetí dosti depresivní, připomínají 50. léta 20. století. Minimálně těmi praktikami, všechno je založené na lžích a strachu.
Celý příběh okolo kterého jsou tyhle kulisy vystaveny, je dost univerzální, abychom se v něm všichni našli. Atmosféra je celou dobu tíživá, plná bezmoci a strachu. Zároveň se to ale čte dobře, děj odsýpá, hlavní postavy se chovají uvěřitelně a nemáte problém s nimi jejich osudy prožívat.
Není to veselá knížka, ale zároveň nepříliš náročná, tak aby se dostala k širší veřejnosti a poukázala na důležitost svobody a proč stojí o ni pečovat a případně i bojovat.
Děravé paměti - Šedesát báječných let pod psa
Michal Viewegh
Mám pocit, že Michal Viewegh konečně zase našel svoji polohu. A jsem za to i za něj, velmi ráda. Ani na jedné stránce jsem se nenudila. Celý tenhle autorský životopis mi přišel velmi vtipný, dojemný a příjemně nostalgický. Děkuju!
Nepatrně smutná žena
Natálie Kocábová
Už dlouhé roky sleduju tvorbu Natálie Kocábové a ještě mě neomrzela její dekadentnost. Tento výběr fejetonů jsem si užila, přišlo mi to zábavné, poutavé a místy i dost vtipné. Oceňuju, že se Natálie nebála být upřímná a s nadsázkou ale přitom stále dost uvěřitelně střídala polohy prominentní party girl a nejisté mámy dvou malých dětí, které se rozpadne dlouholetý vztah.
Hvězdičku navíc za výtvarné zpracování a za velmi trefný název.
Amáliina nehybnost
Kateřina Rudčenková
Komplikovaný vztah s matkou, nepřítomnost otce, tikání biologických hodin, rozpolcenost mezi tím jestli (ne)chci děti a (ne)chci partnera....přesně tahle témata by mohla být u čtenářů (a čtenářek obzvlášť) sázkou na jistotu.
Mě třeba hned první odstavec zaujal natolik, že už jsem knihu neodložila (i když jsem si jí původně přečíst ani nechtěla).
Problém, nebo spíš největší slabina téhle knížky je její komplikovanější zpracování, celé vyprávění je takové snové, asi nic co běžný český čtenář vyhledává.
Zároveň si ale dokážu představit, že tohle jsou přesně ty důvody, proč kniha literárně bodovala u kritiků, viz třeba cena týdeníku Reflex. Jazykově je to hodně zajímavé, hodně oceňuju tu tématizaci nehybnosti na několika úrovních. Stejně tak se mi líbilo rozpracování tématu dětského traumatu. Potěšila mě i fascinace Japonskem a playlist na každou kapitolu.
I když asi patřím mezi cílovou skupinu tohohle románu (nebo novely?), nepodařilo se mi nacítit se na hlavní hrdinku a prožívat s ní její příběh, a to se mi moc často nestává.
Ale i tak si do budoucna od Kateřiny Rudčenkové něco ráda přečtu a její tvorbu budu sledovat.
Pomocnice
Freida McFadden
Od psychothrillerů si dávám dlouhodobě pauzu, protože i když je to můj oblíbený žánr, všechny ty příběhy se tolik podobají, že mi po pár měsících splývají dohromady.
Výjimku jsem udělala s Pomocnicí, na kterou jsem slyšela chválu ze všech stran. A tak jsem neodolala a musím potvrdit, co se o této knize říká, rozhodně to patří v rámci žánru k tomu nejlepšímu co se mi zatím dostalo do ruky.
Vyprávění nezačíná nijak originálně. Naopak máte pocit, že tohle už jste četli/viděli mockrát. Prostě spousta klišé. K velkému obratu dochází zhruba v polovině, kdy se mění postava vypravěčky a najednou všechno vidíme jiným úhlem pohledu. S každou další kapitolou se zápletka zdá uvěřitelnější a o to víc děsivější.
Pointa celého příběhu tolik nepřekvapí, zvlášť jestli už máte v této kategorii něco za sebou, ale závěr překvapivý je a dává závdavek na pokračování v další knize. To mi přišlo od autorky velmi povedené.
Styl psaní a český překlad je čtivý, svižný a odsýpá s lehkostí, čemuž pomáhají o krátké kapitoly. Tíživou atmosféru a napětí si kniha drží bez problému až do konce.
Ten hype kolem toho naprosto chápu a přijde mi zasloužený. Po Zmizelé (od Gillian Flynn) asi nejlepší psychothriller co jsem dosud četla.
Panda v nesnázích
Markéta Lukášková
Tvorbu Markéty Lukáškové sleduju už dlouhé roky a baví mě, ale paradoxně až teprve teď se dostávám i k jejím knížkám. Tahle Panda v nesnázích si mě našla jako první.
Abych to krátce shrnula, je to zábavné čtení, kterým se i nenásilně vzděláváte jak v historii Československa, tak v oblasti duševního zdraví.
Za mě se ta snaha přiblížit čtenářům jaké to je žít s úzkostí, panickýma atakama a věčným overthinkováním povedla na výbornou, mám o tom teď o dost jasnější představu. Stejně tak se mi líbil popis komplikovaných vztahů s rodiči a normalizace psychoterapie. Šablonovité a předvídavé chování postavám proto ráda odpustím.
To přiblížení historický událostí, téma třetího odboje a 50. let taky velmi cením, zas tolik se s tím v knihách nepotkávám. Líbila se mi ambice s vystavěním příběhu, tak aby se obě dějové linky na konci protly, což určitě není literárně nic jednoduchého. Tady se to sice podaří, ale je to na úkor toho příběhu z 50. let, který zůstal takový nedotažený.
Hovorová čeština a krátké kapitoly z toho dělají ideální příležitost jak se seznámit s těmito tématy i když třeba vůbec historické knihy nevyhledávate a nebo se ani za velkého čtenáře nepovažujte.
Čtyři vichry
Kristin Hannah
Životní příběh silné ženy zkoušené osudem. Prostřednictvím jejího příběhu můžeme nasát tíživou atmosféru 30. let v USA, doby ekonomické i enviromentální krize.
Příběh o tom, jak si lidi doslova nesli celý svůj svět na zádech, znovu a znovu ho sbírali a oprašovali a přitom se snažili neztrácet víru, že bude líp a že má stále cenu žít.
Elsa Martinelli je sice jen literární postava, ale její osud je inspirován mnoha reálnými životy a historickými osudy, které pro českého čtenáře můžou být úplně nové a překvapivě šokující - neúroda, hlad, prašné bouře, nucená emigrace, vykořisťování a pohrdání od lidí, pocházejícími ze stejné země.
Je pravda, že příběh je zvlášť ke konci až příliš sentimentální a naivní a klasicky "americký", ale já jsem si čtení stejně užívala. Je to psané (a přeložené) velmi čtivě, všechny historické události jsou dobře a nerušivě vysvětlovány, není třeba mít hluboké znalosti amerického dějepisu.
Oceňuju, že se Kristin Hannah podařilo popsat tvrdost a krutost života spojenou se zoufalstvím a strachem o rodinu a majetek v historickém románu, který má co nabídnout i mladé generaci - protože některé popisované události jsou až překvapivě po sto letech zase aktuální.
Rozpůlený dům: Příběh sudetské rodiny
Alice Horáčková
Na Rozpůlený dům jsem se těšila dlouho, jsem ráda, že se mi konečně dostala do ruky. Očekávání jsem měla velká a jsem ráda, že zklamaná jsem nebyla ani trochu. Jen nevím proč jsem si myslela, že bude kniha popisovat víc události a období po odsunu sudetských Němců - v této knize to dnem odsunu končí a pak už se jen formou krátkého dopisu dostáváme nápovědu co se možná dělo. Jako čtenáře by mě to hodně zajímalo.
Každopádně Rozpůlený dům je na historické události víc než bohatý, na pozadí vyprávění osudu rodiny K Krkonoš se promítne většina milníků 1. poloviny 20. století.
Kniha je skvěle řemeslně napsaná, navzdory tomu, že postav a jejich osudů je spousta, stále to drží pohromadě. Samozřejmě ale pomáhá mít jisté historické znalosti a dávat si tak věci líp do souvislostí, i když i o to se Alice Holečková snaží. Příběh plyne volně, ale nenudí.
Příběh sudetské rodiny, který je avizován už na obálce knihy, je hutnou rodinnou kronikou Čechů a Němců, žijící pospolu. Všichni do jednoho jsou drsní horalové, kteří jsou zkoušeni hrůznými událostmi, kterých za jejich života proběhlo až příliš mnoho.
Za zmínku mi stojí ještě pochválit reálné dobové fotografie a čtenářsky příjemný kratší rozsah kapitol.
Pokud se vám líbil Šikmý kostel od Karin Lednické a hledáte podobný literární klenot, tohle vám ráda doporučuju.
Hotýlek
Alena Mornštajnová
Hotýlek jsem přečetla už podruhé, poprvé se mi dostala knížka do rukou před tolika lety, že jsem si sice pamatovala děj i osudy některých postav, nicméně nic nebránilo tomu, abych si četbu užila i opakování.
Jde o mou oblíbenou kombinaci příjemného (snad i do velké míry oddechového) čtení s nenásilným vzděláváním. Celou dobu sledujeme život hlavní postavy, od narození do smrti, kdy na pozadí probíhají dějiny, celá druhá polovina 20. století v Československu.
Není to ale historický, ani politický román. Jde o příběh rodiny, která má ve vlastnictví a velmi záhy už jen ve správě malý hotel za městem.
Tak jako ve všech knihách Aleny Mornaštajnové, i tady obdivuju s jakou lehkostí popisuje to ohromné množství postav a jejich osudu, aniž by se v tom čtenář ztrácel. Vždy když to potřebujete, hned víte kdo ke komu patří, jaké jsou jeho motivace a pokud z příběhu nějaká postava odchází, stejně se pro zajímavost dozvíte jak to s touto postavou dopadlo. Miluju to!
Co je skvělé, je barvevnost jednotlivých postav. Nikdo není jen kladný, nebo záporák. Všichni občas uklouznou nebo se nezachovají dostatečně statečně nebo v souladu s morálkou. Člověk si to čte a říká si, že tohle je prostě život.
Pokud máte od A. M. přečtenou zatím jen Hanu, a čekáte podobnou knihu, která vám vezme dech, asi budete zklamaní. Pokud si ale tuhle laťku odmyslíte, dostanete krásný rodinný příběh, který bez problémů dočtete dřív než by vás začal nudit.
Kořist
Darcy Coates
(SPOILER) Nechala jsem se nalákat vysokým hodnocením nejen tu na Databázi, ale třeba i na Goodreads. No, nebyla jsem zrovna nadšená. Je to sice čtivý, děj hezky odsýpá. Líbilo se mi prostředí do kterého to bylo zasazeno a byla mi i sympatická postava policejní vyšetřovatelky. Jako o hororu bych o tom nemluvila, minimálně já žádný strach nepociťovala (i když věřím, že kdybych to četla jako teenager, bát se asi budu) a jako detektivní thriller to taky moc nefunguje, pachatel se dá snadno odhalit prakticky ve chvíli kdy se o něm poprvé autorka zmíní.
Ještě dám Darcy Coates šanci v nějaké její duchařině, ale jinak to úplně doporučit nemůžu.
Její konec
Shari Lapena
(SPOILER) Minimálně hlavní ženská postava si projde v rámci vygradování napětí dost nepravděpodobným vývojem. Stejně tak třeba scéna jak se dostala hlavní postava do bezpečnostní schránky v bance, to je prostě přitažené za vlasy, což téhle knize dost ubírá. Na druhou stranu, i navzdory tomu, se to opravdu dobře čte (tak jako všechny knihy od Lapeny) a je to zábavný. Pokud jste fanoušek Shari Lapeny, věřím, že se vám to bude líbit. Ale je to takový ten typ knihy, co se vám po pár týdnech úplně vykouří z hlavy. Půjčte si to v knihovně, za nákup to za mě nestojí.
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Tohle se mi hodně líbilo. Naprosto originální, zábavný a velmi čtivý román, který má tolik odkazů na vědu, popkulturu i historii, že jsem si dělala i ručně poznámky vedle na papír, což u beletrie dělám dost zřídka.
Nejsem si jistá, jestli mi něco úplně neuteklo, protože konec se mi moc nepozdával, ale plánuju, že si tuhle knížku přečtu určitě ještě jednou. Třeba mi to pak do sebe zapadne lépe.
Určitě to nebude bavit každého, ale pokud máte rádi humanitní vědy v kombinaci s magickým realismem a považujete se za intelektuála, tohle se vám bude s velkou pravděpodobností líbit.
Snad není Ada knižním odrazem Pavly Horákové, žít s takovýmhle chaosem v hlavě si vůbec neumím představit.
Každopádně se ocenění Magnesia Litera nedivím a v budoucnu se určitě pustím i do autorčiných dalších knih.
Přiveď mě zpátky
B. A. Paris (p)
Čte se to moc dobře, ale celá zápletka je prostě ultimátní blbost, které se mi prostě nedaří uvěřit ani když se o to opravdu snažím.
Evidentně jsem autorčina cílovka, protože ji mám v hledáčku už několik let a většina anotací jejich knih mě rozhodně zaujala. Přiveď mě zpátky mi přišla pod ruku první, dojem na mě rozhodně neudělala, ale i tak dám B. A. Paris v budoucnu ještě šanci.
Debutantka
Jan Gardner
I když jsem jméno Jana Gardnera registrovala, že mu vychází knížky jsem zjistila až když se mi Debutantka dostala do ruky.
Mám období 1. republiky ráda, detektivky jsou můj oblíbený žánr a české literatuře velmi fandím, takže jsem se na čtení moc těšila. A vůbec jsem se nezklamala. Bylo to moc zábavné a nenudila jsem se ani navzdory tomu, že o vrahovi a jeho motivu jsem měla jasno hned na začátku. Nemyslím si, že by autor neuměl udržet čtenáře v napětí, ale já už mám prostě v tomhle žánru hodně načteno a málo co mě překvapí. Moje smůla.
Současný jazyk postav mě překvapil, ale nerušil mě. Věřím, že zlatá mládež ve 30. let minulého století se zas tolik nelišila tolik od dnešních bohatých a privilegovaných děcek.
Styl vyšetřování a postava komorníka příběh dost odlehčila, ale nijak mi to nevadilo. Těším se na další díl(y).
Les v domě
Alena Mornštajnová
Je to hodně těžký téma, navíc pořád dost tabu, ale o to je asi důležitější, že taková kniha vznikla.
Navíc díky tomu, že ji napsala zrovna Mornštajnová, a byla okolo toho ta kauza s vykradeným námětem, rozhodně nezapadla.
Přímou úměrou jak je ten příběh otřesný, tím stejnou měrou i kniha čtivá. Rozhodně bych vypíchla s jakou citlivostí a vkusem jsou ty nejtemnější scény popsány.
Víc nemám co bych k tomu napsala. Že si mi to líbilo, se mi trochu příčí psát, ale rozhodně je to kniha, která ve mně ještě dlouho zůstane a kterou považuju za velmi povedenou.
Někdo cizí v domě
Shari Lapena
Bohužel musím dát za pravdu komentářům pode mnou, protože tahle knížka se Shari Lapena opravdu moc nepovedla. Pokud nemáte načteno moc knih z tohoto žánru a navíc jste ještě od autorky nic nečetli, asi to taková hrůza nebude, ale jinak je to opravdu zklamání. Příběh není moc originální, všechno se tak divně táhne a závěr je taky předvídatelný. Na autorku určitě nezanevřu, ale tohle mě prostě nebavilo.
Šelma
Andrew Mayne
Je to sice dost přitažené za vlasy a postava Thea Craye je svou genialitou značně nevěrohodná, ale četlo se mi to skvěle a na propršený víkend to byla naprosto ideální volba.
Rychle to odsýpalo a až na velmi předvídatelný konec jsem byla pořád celkem v příjemném napětí.
Několikrát jsem v duchu musela autora pochválit, že scény nekončí úplně šablonovitě, respektive, nekončí je dějovými twisty jak je u současných detektivek v severském stylu pravidlem. To se mi líbilo hodně, protože to prostě byla po dlouhé době příjemná změna.
A pak musím tradičně vyzdvihnout snahu o nenucenou edukaci o některých biologických jevech a vědeckých technikách. To je pro mě vždycky velké plus.
Určitě si od autora v budoucnu přečtu i něco dalšího.
My proti vám
Fredrik Backman
Já jsem tak ráda, že jsem se díky Fredrikovi Backmanovi mohla znovu vrátit do Medvědína a co je ještě lepší, že i tak mám před sebou ještě jeden díl. Psala jsem to v komentáři už u prvního dílu a pořád to platí- co ještě může víc dokazovat, že se jedná o dobrou knihu, když se většina příběhu točí kolem hry, o které nevím vůbec nic a nemám ani potřebu na tom nic měnit? :)
Na čtivosti má lví podíl i český překlad Heleny M. Matochové. Je to prostě krásný, lidský a moudrý. Většina myšlenek je natolik hlubokých, že bych si je klidně vypisovala do extra sešitu, nebo aspoň podtrhávala tužkou. To se mi u beletrie stává velmi výjimečně, ale u Backmanových knih zcela pravidelně.
Miluju to!
Mlčící pacientka
Alex Michaelides
(SPOILER) Nemám žádné zkušenosti s britskou ústavní psychiatrickou péčí, ale nevěřím, že se liší o tolik od té české, aby mi tenhle příběh přišel aspoň trošku realistický.
Navzdory tomu, že se to četlo lehce a nenásilnou formou bylo vysvětleno spousta psychologických a psychiatrických jevů a pojmů (což si vždycky u knih cením), tohle byla slátanina, která držela jakž takž u sebe jen díky atraktivnímu námětu. Potenciál ten příběh rozhodně měl, ale zpracování se nepovedlo.
Závěrečné šokující rozuzlení nebude úplně fungovat, pokud už jste pár knížek z tohoto žánru přečetli, nehledě na to, že tam dost hapruje logika.
Opravdu nechápu proč zrovna tahle kniha získala ocenění Goodreads Choice Awards za nejlepší thriller roku.