Jedna želva za druhou

4 14. března

Hezký příběh.
Hlavní hrdince Aze budete držet palce.
Moc pěkně napsaný konec knihy v audioknize zní skvěle..
Skvěle načteno Evou Josefíkovou..

4 13. února

John Green má svůj specifický styl psaní, který mě pokaždé překvapuje. Ukáže nám svět z jiného pohledu.

Jedna želva za druhou je příběh, který působí na psychiku a je vám strašně líto hlavní postavy i její nejlepší kamarádky. Všechny životy postav se proplétají a komplikují.

Popravdě jsem vůbec netušila a ani neměla žádnou teorii o příběhu. Hltala jsem každé slovo a nemohla se odrhnout.

Tohle je zatím můj nejoblíbenější příběh. Byla tu ukázána dnešní doba mezi vrstevníky, kteří mají psychické problémy. Člověk by si z toho měl vzít, že se ve světě dějí horší věci než naše mini problémy.

Doporučuji i audioknihu, která je krásně namluvená.

7 09. ledna

Krásný příběh o této mentální poruše, jak se s ní žije, jak působí na člověka,ale i na nejbližší a třeba i kamarády,musím přiznat, že v některých věcech jsem s Azou soucítila

1 09. ledna

Nenáročný a příjemný příběh.

7 08. ledna

Obdivuju Johna Greena za jeho naprosto věrné popisy myšlenkových pochodů jeho postav. Aza a její spirálovitá úzkost mi byly okamžitě blízké. Byť se zde vyskytuje méně mrtvých hlavních postav než v jiných jeho dílech, tak stylem i námětem působí mnohem temněji, což je zajímavá změna od předchozích knih.

1 29.12.2022

Aza je puberťačka, která trpí OCD. Daisy je její nejlepší kamarádka, která ji v jejích nejtěžších chvílích drží nohama na zemi.
Tahle kniha je opravdu určena především náctiletému publiku, i když zápletka s náhle ztraceným otcem Aziina kamaráda a později přítele tohle téma místy hezky rozbíjí, na nás staršího data už to bohužel nemůže fungovat tak jako na náctileté osazenstvo. Což rozhodně není na škodu.
Účelně jsem po knize sáhla na Štědrý den, kdy jsem si ji vzala s sebou na zubní pohotovost a v čekárně ji celou přečetla. K téhle události byla jako stvořená.
Celkově ji bohužel nemůžu hodnotit výš, ale za přečtení rozhodně stojí.

Navzdory nepříliš vysokému hodnocení jsem ráda, že jsem se do knihy pustila. Největší plus je pro mě určitě hrdinka s OCD – jelikož autor sám je na tom podobně, popisuje její duševní stavy velmi přesvědčivě. Moc se mi líbila Daisy, její časté „Holmesko“ mě dokázalo vždycky spolehlivě rozesmát. A její přátelství mělo vysokou přidanou hodnotu, jak se teď s oblibou říkává . . .

„Ale to přece není pointa tý historky, Holmesko. Vtip je v tom, že oni to město stejně postavili, víš? Člověk prostě pracuje s tím, co má. Oni měli řeku, co nestála za nic, a stejně kolem ní vybudovali celkem slušný město. Možná ne nijak úžasný. Ale taky ne špatný. Ty nejsi ta řeka. Ty jsi město.“